Více než sedmikilometrová procházka se malinko zvrhla. V první řadě za to mohla skutečnost, že jsem měl dost času a nikam nespěchal. Díky tomu jsem si nemohl nevšimnout ukazatele "Dudychova jeskyně", bohužel s batohem, sandály a sádrou lze průlez komínem považovat za mimořádně nebezpečný, ještě že jsem tak rozměrný a mohl jsem se vzepřít svým tělem...
Jak jsem se dostal z jeskyně, shodil jsem boty, abych se mohl brouzdat krásným bílým pískem a potůčky... No a pak už jsem se do nich nevrátil, téměř šest kilometrů na boso... Skoro si říkám, že by stálo za to založit letní tradici, "když maštale, tak na boso". Je to zvláštní, lehce bolestivý, přesto příjemný pocit šourat se takto lesy, cítit chlad skal, sluncem rozpálený písek, mrazivé bystřiny, měkkost mechových paloučků, pichlavé jehličí a zabijácké borové šišky :-) Nepřekvapilo mě, jak to příroda skvěle vymyslela, spíše potěšilo :-) A o čem to mluvím? O přilnavosti lidských chodidel, je zkrátka báječná...
A jak báječný je les? Nikdy nekončící hostina - borůvky, maliny a pramenitá voda ze studánek. K tomu odpočinek v poloze v leže na skále, modré nebe nad hlavou, vůně jehličí a božský klid...
Žádné komentáře:
Okomentovat