Sobota 11.7.2015 5:00, sedím v kuchyni, nevyspání po fesťáku zaháním hromadou jídla. Střih. 9:00, únava se na mě sype jako lavina, uléhám do postele. Po půl hodině převalování se marně snažím postavit na vlastní nohy, možná zůstanu na čtyřech, nebo se budu plazit jako housenka. :-) Zbývá patnáct minut do startu druhé etapy Vysočina cupu, závodu v orientačním běhu, který se započítává do republikového hodnocení. Sprcha... 10:00, naskakuji do auta a o patnáct minut později vyskakuji na Milovech. Ocitám se ve stanovém městečku čítajícím údajně 1300 závodnic a závodníků všech věkových kategorií. Neuvěřitelné!
Orienťák jsem neběž asi tak deset let a před tím také nikdy :-) No dobře, na gymplu jsem si udělal dva zářezy, ne do žíly, nemluvím ani o ženských, ale o dvou druhých místech na středoškolském přeboru, což jsou také mé jediné účasti v klasickém orienťáku... Takže víte jak jsem na tom asi tak byl... Jo mapu jsem už někde viděl... kdepak to jen asi bylo... no jo, to byl asi Internet. Bohužel mapu velkého měřítka (rozuměj 1:10 000) úplně tak nezvládám číst, pletu si les s polem a lípu s topolem :-) A jako vrchol všeho, nerozpoznám na mapě jahody od borůvek ;-) A copak mapa, to je ještě dobrý, ale co popisy kontrol... Ráno jsem koukl na "klíč", který měl snad desítky stran, až se mi z toho zatočila buzola :-) A copak popisy kontrol, to je ještě dobrý, ale takový běh... Letos jsem naběhal závratných 10km a to jsem si možná ještě pěkně zapřeháněl :-) K tomu všemu zcela nevyspalý, na druhou stranu vysprchovaný a se zlomenou rukou :-) No a málem bych zapomněl, bez čipu... Organizátoři se na mé přání, přihlásit se do běžících závodů, dívali překvapivě celkem optimisticky, tedy za předpokladu, že si seženu čip, protože oni všechny rozpůjčovali... Houstone máme problém a pěkně hustej :-)
Zachránil mě Pavel, kamarád orienťák, kterého jsem si nechal vyvolat rozhlasem, obešel pár stanů a jeden pro mě ukořistil, juchůůů! Poběžím! Přihlásil jsem se do kategorie P2, 5km, 255m převýšení a 11 kontrol. Pro neznalé (tj. mě nevyjímaje) je to volná kategorie pro příchozí a začátečníky. Pořád sice nechápu, proč naprostá většina přihlášených v této kategorii uvádí členství v nějakém orientačním klubu, ale to Drátník vem :-) Krom obligátního pobavení způsobeného mým držákem popisu kontrol, rozuměj, většina závodníků nosí na levém předloktí nevzhledný držák na suché zipy, kdežto já byl vybaven apartním aerodynamickým sádrovým speciálem :-) jsem osazenstvo Pavlova stanu pobavil i absencí dlouhých kalhot popř. speciálních chráničových podkolenek, teď už jen s pláčem mohu litovat, že jsem nepřijal nabídku na zapůjčení jedněch z nich :-) A vůbec se mi ve stanu dostalo skvělé péče, půjčili mi duct tape na tkaničky, izolepu na přilepení popisu kontrol a navíc mě proškolili ohledně některých značek na zmiňovaném rozpisu, takže už vím jak se značí oplocenka a jak posed. :-)
Na start i rozcvičku jsem šel společně s Pavlem. Po cestě jsme potkali týpka, který už zdaleka křičel: "os scaphoideum", prvně jsem nechápal a pak to rovnou odkýval. Ten týpek je totiž primářem v nedaleké okresní nemocnici a zjevně mu stačil pohled na sádru, aby věděl o co jde. Udělal mi radost, když mi povídá, že mám tak 45% šanci a jestli se prý nechci stavit, že mi umrtvi ruku, navrtá mi do ní šroub a za dva dny mohu bez obav sportovat :-) Juchůůů, není nad pozitivní zprávy na startu :-)
Čas 88:00 a já jdu do boje. Ze startu utíkám pro mapu jak splašený, říkám si, proč všichni jen tak klusají a nikam nespěchají, o chvíli později pochopím, to když začínám přemýšlet, zda jsem náhodou někde nenechal ležet plíce. Od okamžiku, kdy jsem pocítil stesk po defibrilátoru, je vhodné přerušit debatu o přepáleném startu :-) Nejen přepálený start je pro mě typický, ale i to, že celá banda vypuštěná v témž čase běží doprava a já doleva :-) Už na první kontrole ztrácím řádově minuty, druhá i třetí kontrola nevypadá ani o trochu lépe. Čtvrtou kontrolu jsem našel dobře, omylem jsem ji objevil při hledání té třetí :-) Kupodivu jsem trefil i občerstvení na cestě ze čtvrté na pátou, kterou jsem dal, snad jako jedinou, hladce. Bohužel od čtyřky až po sedmičku se běželo téměř pořád po spádnici s převýšením +200m, no běželo, já jsem šel a sbíral borůvky :-) Šestou a sedmou kontrolu jsem opět hledal dlouhé, dlouhé minuty a mohlo to být horší, nebýt borce, který se tam vždy objevil a ptal se mě zda nehledám náhodou takové či makové číslo, obě našel on a pak na mě volal, že je má... BTW tohle asi pravidla nedovolují, ale já se o pomoc neprosil a přišlo mi trochu sprosté neodpovědět mu na jeho otázku aspoň slovy "ano" nebo "ne" :-) Sedmička vlevo dole (ne, nemluvím o stoličce) byla inflexním bodem, místem odkud se až do cíle běželo už jen z kopce.
Tu by stálo za to, zmínit, že terén, ve kterém se běželo nebyl zrovna příjemný, kopec pod Malinskou skálou se vyznačuje nejen prudkostí, ale zejména kamenným posypem, rozuměj, všude se válí obrovské mechem porostlé kameny, které tu a tam zarůstají náletovými dřevinami (smrkem) a borůvčím. Běh v tomto je nezřídka kdy o život, nebo minimálně o zlomeniny kdejakých kostí, každé našlápnutí může být tím posledním. Vyžadovalo to naprosté soustředění, což se těžko dělá, když zároveň musíte číst mapu, hledat a přemýšlet :-) Po doběhu jsem se dověděl vcelku očekávanou věc, že volně lesem běžel málokdo, protože je to mnohem pomalejší, než běhat po lesních cestách, které vám ušetří hromadu času a hlavně minimalizují riziko zranění, přestože jsou delší. Co naplat, jsem otrokem svobody a zbožňuji pocit volnosti... Většinu postupů jsem volil "azimutálně", sic bez buzoly (což je hodně hloupé), ale za to s úsměvem. Prostě jsem to valil rovnou za nosem a uhýbal maximálně tak stromům. Občas to vypadalo jak v akčním filmu, nezadržitelně letím z kopce šílenou rychlostí, přeskakuji překážku nad níž trčí dvě mohutné větve, jednu ve skoku likviduji holení a druhou, která si vyšlápla na moji hlavu, lámu pravým předloktím...
Ale zpět k postupům, osmičku i devítku jsem kupodivu trefil na první dobrou, intuice? A u mě? Za to desítku jsem krutě minul a musel se vracet pěkně daleko. Jedenáctka byla sběrka, poslední kontrola s číslem 100. Věděl jsem, že by bylo lepším postupem vzít to okolo rybníka zprava, ale já šel nepřekvapivě zleva :-) Nejprve jsem proletěl chatovou oblastí, několika zákazy vstupu na soukromý pozemek a vzbudil tak trochu pohoršení, ještěže mi do mého běhu za nosem nikdo nepostavil třeba stoleček s obědem, jinak by to mohlo být mnohem dramatičtější :-) Uhýbal jsem opravdu jen chatkám :-) Když jsem se dostal konečně na hráz rybníka, pořád jsem si opakoval: "Nešetři se, pořádně to rozbal!" O něco později jsem však pochopil, že se nešetřím už dlouho a že ten poklus je vlastně mým maximem! Smutné! Přesto jsem se ještě od sběrky do cíle pokusil zasprintovat :-)
V cíli jsem chvíli popadal dech a pak zkontroloval ztráty. Vcelku přijatelné, levá noha mi krvácela asi tak z deseti ran různé hloubky, pravá byla jen popíchaná od nízkého porostu. Levý kotník nateklý, pravý nárt, kotník, koleno a kyčel v háji, to z nějakého šikovného našlápnutí. Takže přijatelné ztráty :-)
Po občerstvení jsem koukal na ženy a jako že bylo na co koukat, počkal jsem na Pavla a pak na Matěje, od kterého jsem se dověděl o existencí těchto závodů. Chvíli jsme pokecali a já obdivoval tu skvělou přátelskou atmosféru všude okolo. Prostředí orienťáků má své nezaměnitelné kouzlo. Plusové body by ode mě dostali všichni už jen proto, že jsem během celé doby na startu a v cíli necítil jedinou cigaretu a že je nějak nesnáším a čerstvý vzduch naopak miluji!
S kamarády jsem se pak rozloučil a vyrazil pěšky k domovu, moji 13km inspekční cestu si můžete prohlédnout na
mapě. Šel jsem na obhlídku hub, borůvek a lesních jahod. Krom houbařské sekce to byla výprava nadmíru úspěšná. Božský klid v lesích je k nepopsání a nezaplacení. Jedinou škodou tedy zůstává to, že mě slunce po cestě upálilo a ještě teď mám problémy ležet na zádech :-)
Na konec vám ještě dlužím výsledek, který jsem pro jeho ostudnost chtěl nejprve zamlčet, ale to by nebylo příliš fér... Z 80 lidí jsem skončil na 15. místě s děsivou ztrátou 15:37 na vítěze (v čase 50:31). Utěšení mi neskýtá ani skutečnost, že mezi těmi, kteří neuvedli klub (v mém případě je to myšleno ve smyslu, že nejsou jakkoliv organizovaní) jsem byl čtvrtý. Ztráta byla zkrátka deprimující, zvlášť když jsem z LOBu a MTBO zvyklý stávat na bedně, že :-) No, ukázalo se, že běh je pro mě náročnější než kolo či běžky (očekávatelné) a orientační složka ještě mnohem více náročnější (což bylo také očekávatelné). Ale ani výsledkový a výkonový neúspěch mě nemohl pokazit euforické žážitky, které mi závody přinesly. Juchůůůů, tak někdy příště, zlom buzolu!
Zajímavé odkazy:
