Je pozdní nedělní odpoledne a já si to líně (jak jinak taky s parciální rupturou bicepsu femoris) šlapu na kole kolem Globusu do Lelekovic. Někde v půli cesty odbočím do lesa a jdu si odskočit... obrátím se od stromu, udělám dva tři kroky, zastavím se a hledím skrze les. Tu najednou slyším hlasitý dusot. Trhnu sebou. Střelhbitě otáčím hlavu. Kůň, řítí se na mě kůň! Uskočím vzad. Upírám zrak na to překrásné zvíře jak letí s větrem o závod po úzké strmé cestě lesem vzhůru. Nad sedlem se ladně vznáší neméně krásná dívka a s úsměvem se mi omlouvá. Zcela omámen nevnímám... Fascinující spojení něžné drobné dívky a mohutného svalnatého koně z něhož sálá nepopsatelná síla. Jejich soulad se mi vrývá do srdce, dech koně, úsměv dívky, dusot kopyt, něha vlajících vlasů, rychlost běhu... Vzápětí mizí v zatáče. Vydávám ze sebe jakési citoslovce úžasu a naplno ve mě hoří touha splnit si další dlouho nenaplněný sen, na jehož konci je něco takového...
Ne, nesním o tom, že se stanu nádhernou múzou, která oslňuje chlapy v lese letem na koni :-) Z tohohle pohledu je můj sen daleko realističtější, chci si rozumět s koňmi. Na jednu stranu mi je smutno, že nikdy nebudu moci nikoho omámit tak, jak se to dnes povedlo té neznámé, na stranu druhou o tom se mi ani nezdálo :-). Ono asi těžko bych ze sebe udělal múzu a kůň se kterým poletíme bude mít také jiné proporce, díky mému břichu a váze půjde jistě o nějaké pracovní plemeno schopné tahat obrovské těžké kmeny po lesích, atletické známky u něj budeme hledat stěží...
Ale i tak se už nemohu dočkat :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat