Po krásné běžkařské dovolené jsem měl v pondělí naplánované volno, jenže mi to nedalo, vyjel jsem na Novoměstskou sjezdovku a dal si na klasických běžkách výjezd nahoru a pak sjezd dolů, nebýt toho, že jsem se slušně rozsekal, tak bych i uvažoval o dalším výběhu :-)
Pak jsem se rozhodl kouknou do Vysočina arény, jak to vypadá se sněhem a světě div se, byl tam :-) Parádně upravený dvoukilometrový okruh s dvěma stopami na klasiku a širokou plochou na bruslení. Dal jsem si tři a běžel se domluvit s Jirkou na odpoledním běžkování. Málem bych zapomněl na ten luxusní příklad - na parkovišti stál prázdný otevřený Sharan, tedy prázdný až na to z autosedačky křičící nemluvně :-) tatínek se jistě dobře bavil na běžkách :-)
Odpoledne jsem nechal doma klasické běžky a vzal si závodní skate běžky včetně pořádných karbonových holí a užíval si ten fofr :-) Tedy užíval do posledního, sedmého, okruhu, kdy se v kopci ozvalo "cvak" a hůlka v pr... ku*a ku*a ku*a... Po zlomených běžkách, roztržené bundě, tričku a rukavicích (kalhoty jsem raději ještě moc neprohlížel) ještě zlámané hole. Viróza "zničlyžka" mi jde po krku, za poslední tři dny mě stála okolo 5-6 kKč. A to nemluvě o tom, že jsem během posledního týdne dal na reklamaci jedny běžecké boty a jedny rukavičky běžeckých holí. A teď přemýšlím, zda mi vůbec něco zbude z výbavy na Jizerskou 50 :-)
V úterý jsem si běžky zopakoval, tentokráte spolu s Jančou, Jirkou a Jakubem. Ač se počasí netvářilo ani zdánlivě přívětivě, přesto to bylo skvělé, padlo 15km se závěrečným výběhem na sjezdovku. Že jsem se po cestě dolů vysekal na svých oblíbených skatech raději zmiňovat nebudu :-)
Štítky
auta
(18)
běh
(34)
beskydy
(13)
brusle
(34)
cukroví
(11)
divadlo
(1)
DIY
(2)
filmy
(17)
golf
(1)
hory
(37)
IT
(68)
jednokolka
(1)
kola
(109)
kolce
(10)
koloběžky
(4)
koncert
(4)
koně
(1)
létání
(20)
lezení
(22)
literatura
(8)
lodě
(2)
lyže
(130)
motorky
(61)
osobni
(1)
osobní
(102)
plavání
(4)
posilování
(2)
potraviny
(27)
příroda
(8)
recenze
(3)
recepty
(62)
sauna
(1)
squash
(3)
tanec
(3)
telefony
(19)
turistika
(60)
USA
(58)
vlaky
(4)
vysocina
(3)
wakeboarding
(1)
závod
(1)
závody
(84)
ZLM
(66)
pondělí 23. prosince 2013
neděle 22. prosince 2013
Rychlebské hory zdola i shora
Šumava versus Jizerky, takový byl původní plán a zároveň hlavní dilema, ze kterého nakonec vzešly Rychlebské hory. Neméně zajímavý byl vývoj osazenstva naši posádky :-) Ten se nakonec ustálil na výběru sportovních hvězd ve složení Magda, Jirka, Jakub a moje maličkost, no ano, neměl bych zapomenout na Evu, která přijela o den později vlakem :-)
Hlavy jsme složili v privátním ubytováni hned v první chalupě pod sjezdovkou v zapadlé vísce Velké Vrbno. Poloha našeho bydliště byla témeř ideální, poněvadž nám nabízela možnost pořádně si zatrénovat před každým výletem, který nutně musel začínat na Paprsku, proslulé chatě postavené nad všemi zdejšími sjezdovkami :-)
První den jsme začali výše zmíněným výplazem po sjezdovách na Paprsek. No nebyl bych to já, nepředvést nějakou šaškárnu na běžkách, a tak se mohu kochat videem, kde se pěkně rozplácnu na kovové tyči určené pro triky snowboarďáků :-) Od Paprsku jsme vyrazili chvílemi projetými a chvílemi neprojetými stopami na Smrk, kdo by to byl řekl, že tu Jirka dostane další příležitost natočit ztreštěné video se mnou v hlavní roli aneb Spiderman po obrně zdolává Smrk :-) Je zajimavé, že mě to baví, přestože jsem zde zlomil jednu běžku - praskla jí špička. Cesta ze Smrku až do Horního a posléze Lesního baru byla vesměs z kopce, z kopce bez stop :-) I tak to bylo luxusní, ty horské výhledy za to prostě stojí :-) Sníh však byl všelijaký a stejně tak počasí, zažily jsme zimu i vedro, slunce i mlhu, no prostě skoro všechno. Z Lesního baru jsme to vzali po svých zkratkou s neskutečným převýšením a pomalu se opět vyšplhali až na Smrk. Což, zpětně řečeno, bylo špatně. Ne že by tam nebylo krásně, ale já se rozhodl přeci jenom sjet tu vrcholovou skalku... No helikoptéra pro mě letět nemusela, ale dotloukl jsem se solidně a utrpěl další ztráty, přijatelné ztráty - lyžařská bunda, termotriko a rukavice v háji a obě běžky zlamané... Superman, Valenta, vrtulník, blázen, vrcholový sportovec (padal jsem zvrchu) a další slova ještě hodnou chvíli poletovala vzduchem na konto této události... Poučení pro mě i pro ostatní, skály se na běžkách nesjíždějí, tedy aspoň v případě, že na nich neleží dostatečná vrstva sněhu :-) Cesta zpátky na Paprsek byla vinou zranění, otřesenosti a stavu mých běžek vážně zážitkem... Tolik kilometrů jsem po jedné lyži v životě nenajezdil :-) Nakonec jsem se tam nějak doplácal, celý natěšený na proslavené borůvkové knedlíky :-) Jenže když to srovnám s výletem na Kokořín..., tedy pardon, když to srovnám s borůvkovými knedlíky na Martináku, tak se nemohu ubránit troše zklamání. Navíc když se kamarádi vyjádřili poměrně nelichotivě k polévce, tak jsem začal uvažovat jakým kouzlem se dostala místní kuchyně do Maurerova Grand restaurant festivalu... Chuť jsme si však napravili vzápětí, 2km sjezdovek na běžkách z kopce - juchuuuuuuu :-) Večer nás čekal už jen odpočinek spojený s jídlem a pánskou jízdou á la návštěvou ostravské výpravy na Staré škole, kde jsme se dověděli nemálo zajímavých informací o Velkém Vrbně.
V sobotu ráno jsme s Jirkou vyrazili na výpravu do Starého Města, kam poměrně dobrodružně dorazila Eva vlakem. Naše cesta také nepostrádala jisté prvky dobrodružství, zejména v okamžiku, kdy jsme díky vysící ručce dostali parádní smyk a nebylo zas tak daleko od výletu ze silnice. Vše však dobře dopadlo a tak jsem si to všichni (bylo nás pět :-) ) namířili zanedlouho na Paprsek. Chvíli před tím jsem se potkali s dalším ubytovaným hostem, který dorazil podobně jako Eva v sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když se z něj vyklubal Ondra, se kterým jsem bydlel na Vasáku - svět je prostě malý :-) Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si cestou do sjezdovky dal repeté na kovové tyči, v podstatě jsem se pokoušel o boardslide na handrailu s běžkami, tentokráte můj slide nebyl tak dlouhý, zato však neskončil pádem (juchů, druhé běžky jsem nezlomil) navíc jsem byl oceněn potleskem od bandy snowboarďáků, kteří o 50m níže upravovali terén pro jibbing :-) Po vyšplhání na Paprsek jsme si konečně dali skvělou porci skutečného bežkování, nově upravené tratě s povedeným počasím k tomu přímo vybízely... Zvládli jsme Velký a Malý Šengen a bylo to téměř dokonalé, no dobře, škarohlíd by pár chybiček našel, pár míst bylo ozdobeno kameny a některé úseky byly téměř nesjízdné díky pokrývce z jehličí, nicméně vzhledem k okolnostem to bylo jednoduše luxusní :-) Pak jsem zanechali Kubu s Magdou a Evčou na Paprsku a spolu s Jirkou si dali přídavek v podobě nádherné cesty na Polskou horu, která nás odměnila překrásným výhledem do krajiny. A co teprve odměna v podobě báječného sjezdu téměř až k Paprsku. Tam si vystoupil i Jirka a já si dal další přídavek, vyrazil jsem po Promenádě k Růžové boudě a zpět a pak na Císařskou boudu, kde jsem se potkal se zbytkem odpočaté výpravy. Spolu jsem si pak užili snový západ slunce, počasí se vybarvilo téměř do kýčovitých barev. Stejně kýčovitá byla moje zpáteční cesta, kdy jsem na svých skatech jel klasiku a to obstojnou klasiku, takový celoplošný mikrokontakt, jo to jsou moje Sprintky bez parafínu. A pak obligátní sjezd, 2km s převýšením 200m, paráda, jen škoda toho nepovedeného videa natáčeného foťákem z ruky :-) Večerní klasiku tvrdilo posezení v hospodě a pokec s Ondrou.
Nedělní budík nás vytrhl ze snění v sedm hodin ráno... snídaně, balení, nastupování, škrabání, odmražování, silnice pokrytá ledem, mlha a my si to šineme na Červenohorské sedlo :-) Zatáčka od zatáčky měnila můj úsměv v trvale nastřelený smích, něco jako trvalá, serpentiny jsou prostě moje, kdo mě zná, tomu netřeba vykládat :-) Kubu jsme vyhodili po cestě v Koutech pod sjezdovkou a pokračovali mlhou a nečasem na sedlo. Počasí, že by psa nevyhnal, aneb počasí na běžky jak ušité :-) Není to tak dávno, co jsem byl na letním výšlapu na Praděd, měl jsem takový pocit, že to bude naprostá pohodička, zmýlená však neplatí... Pěšky jsem totiž šli od rozcestí U Výrovky na Kamzík zkratkou, to na běžkách neplatilo, dali jsem si to přirozeně s tím krásným sjezdem na Petrovku a nechutným 3km kopcem až na Švýcárnu. Ten kopec se mi líbil, v horní pasáži šlo o ledové koryto a ve zbytku se jelo po vyplužených muldách. Jedno z míst, kde se běžky sundávají směrem nahoru i dolů :-) Od Švýcárny jsme si začali užívat do syta čerstvého větru. Ten vygradoval při stoupání na Praděd, takový vítr jsem ještě nezažil, do kopce jsem se nemusel odrážet, stal jsem se plachetnicí :-) Jenže silnice na Praděd se točí a v okamžiku, kdy jsem si to namířili proti směru vítru, tak jsme se dopředu sunuli po centimetrech, zapření hůlkami a v předklonu jako bychom chtěli rýt držkou v zemi ;-) Po vrcholové fotografii s P(p)radědou jsme rychle spěchali zpět, s Jirkou jsem si to dali malou zajížďkou přes Ovčárnu. S holkami jsem se potkali opět na Švýcárně na obědě. Když už jsem byl v tom borůvkové kraji, ta jsem si znova dal borůvkové knedlíky, abych mohl srovnávat, no a když to srovnám... no co vám budu vyprávět, Martinák to nebyl :-) Ze Švýcárny nás čekal výše zmíněný 3km sešup, dokonce i já jsem měl obavy a to je co říct, ne že bych se bál kopce nebo rychlosti, to se mi na sněhu vážně ještě mockrát nepřihodilo, ale bál jsem se nezbedných turistů jak ve směru dolů tak nahoru. Přeci jenom jsem při své rychlosti neměl nejmenší chuť kohokoliv zranit... Měl jsem trochu štěstí, že sníh trochu povolil a ledové koryto se změnilo v poměrně sjízdnou pasáž, už v něm jsem předjel hromadu lidí, ale pořádné žně nastaly až níže, při rychlostech nad 40km/h jsem tam prolétával po mezích okolo nic netušících plužících turistů :-) Jednou jsem měl vážně namále, tedy namále měl hlavně ten běžkař, který si to pluhem šněroval z jednoho kraje cesty na druhý... to by mi přirozeně nevadilo, stejně jsem ho předjížděl až po mezi, ale když se bez jakéhokoliv ohlédnutí rozhodl o tu mezi zastavit a vletěl mi do cesty... krve by se ve mě nedořezal, možná jsem mu přejel špičky běžek, tu šlo vážně o zlomek vteřiny, který ho dělil od... jedeme raději dál :-) Nad Petrovkou jsem vysmátě zastavil a pak už jen čekal 5, 8 a 15 minut než jsem se všichni potkali :-) Závěrečná pasáž na sedlo už byla sladkou třešničkou na dortu z běžeckých vosků, které jsem za celou dovolenou nepoužil :-)
Začínám mít tyto výlety do hor raději a raději, už se neskutečně těším na další. Může za to především kombinace báječných lidí, neskutečné dřiny na běžkách a krásy hor. I přes nepřízeň počasí jsem si skvěle dali do těla, za tři dny jsem nastoupali necelé 3000m a ujeli necelých 110km. S Jirkou jsem si během jízdy dali nespočetně soupažných úseků v drastickém tempu. Stejně náročné byly odpočinky po lyžování, ne vážně nemyslím ty panáky slivovice, skvělé Magdiny slivovice z Valašska, ale Jirkovo posilování :-) Místo ležení v posteli jsem klikovali, shybovali, trénovali tricepsy... no slušnou sadu jsem dostával :-) Prostě luxus...
Nedělní budík nás vytrhl ze snění v sedm hodin ráno... snídaně, balení, nastupování, škrabání, odmražování, silnice pokrytá ledem, mlha a my si to šineme na Červenohorské sedlo :-) Zatáčka od zatáčky měnila můj úsměv v trvale nastřelený smích, něco jako trvalá, serpentiny jsou prostě moje, kdo mě zná, tomu netřeba vykládat :-) Kubu jsme vyhodili po cestě v Koutech pod sjezdovkou a pokračovali mlhou a nečasem na sedlo. Počasí, že by psa nevyhnal, aneb počasí na běžky jak ušité :-) Není to tak dávno, co jsem byl na letním výšlapu na Praděd, měl jsem takový pocit, že to bude naprostá pohodička, zmýlená však neplatí... Pěšky jsem totiž šli od rozcestí U Výrovky na Kamzík zkratkou, to na běžkách neplatilo, dali jsem si to přirozeně s tím krásným sjezdem na Petrovku a nechutným 3km kopcem až na Švýcárnu. Ten kopec se mi líbil, v horní pasáži šlo o ledové koryto a ve zbytku se jelo po vyplužených muldách. Jedno z míst, kde se běžky sundávají směrem nahoru i dolů :-) Od Švýcárny jsme si začali užívat do syta čerstvého větru. Ten vygradoval při stoupání na Praděd, takový vítr jsem ještě nezažil, do kopce jsem se nemusel odrážet, stal jsem se plachetnicí :-) Jenže silnice na Praděd se točí a v okamžiku, kdy jsem si to namířili proti směru vítru, tak jsme se dopředu sunuli po centimetrech, zapření hůlkami a v předklonu jako bychom chtěli rýt držkou v zemi ;-) Po vrcholové fotografii s P(p)radědou jsme rychle spěchali zpět, s Jirkou jsem si to dali malou zajížďkou přes Ovčárnu. S holkami jsem se potkali opět na Švýcárně na obědě. Když už jsem byl v tom borůvkové kraji, ta jsem si znova dal borůvkové knedlíky, abych mohl srovnávat, no a když to srovnám... no co vám budu vyprávět, Martinák to nebyl :-) Ze Švýcárny nás čekal výše zmíněný 3km sešup, dokonce i já jsem měl obavy a to je co říct, ne že bych se bál kopce nebo rychlosti, to se mi na sněhu vážně ještě mockrát nepřihodilo, ale bál jsem se nezbedných turistů jak ve směru dolů tak nahoru. Přeci jenom jsem při své rychlosti neměl nejmenší chuť kohokoliv zranit... Měl jsem trochu štěstí, že sníh trochu povolil a ledové koryto se změnilo v poměrně sjízdnou pasáž, už v něm jsem předjel hromadu lidí, ale pořádné žně nastaly až níže, při rychlostech nad 40km/h jsem tam prolétával po mezích okolo nic netušících plužících turistů :-) Jednou jsem měl vážně namále, tedy namále měl hlavně ten běžkař, který si to pluhem šněroval z jednoho kraje cesty na druhý... to by mi přirozeně nevadilo, stejně jsem ho předjížděl až po mezi, ale když se bez jakéhokoliv ohlédnutí rozhodl o tu mezi zastavit a vletěl mi do cesty... krve by se ve mě nedořezal, možná jsem mu přejel špičky běžek, tu šlo vážně o zlomek vteřiny, který ho dělil od... jedeme raději dál :-) Nad Petrovkou jsem vysmátě zastavil a pak už jen čekal 5, 8 a 15 minut než jsem se všichni potkali :-) Závěrečná pasáž na sedlo už byla sladkou třešničkou na dortu z běžeckých vosků, které jsem za celou dovolenou nepoužil :-)
Začínám mít tyto výlety do hor raději a raději, už se neskutečně těším na další. Může za to především kombinace báječných lidí, neskutečné dřiny na běžkách a krásy hor. I přes nepřízeň počasí jsem si skvěle dali do těla, za tři dny jsem nastoupali necelé 3000m a ujeli necelých 110km. S Jirkou jsem si během jízdy dali nespočetně soupažných úseků v drastickém tempu. Stejně náročné byly odpočinky po lyžování, ne vážně nemyslím ty panáky slivovice, skvělé Magdiny slivovice z Valašska, ale Jirkovo posilování :-) Místo ležení v posteli jsem klikovali, shybovali, trénovali tricepsy... no slušnou sadu jsem dostával :-) Prostě luxus...
neděle 15. prosince 2013
Jak jsem tlačil dřevěná prkénka
V neděli ráno jsem poprvé vytáhl svá historická prkénka ze Sovětského svazu. Nejprve jsem vyrazil na Fryšavský ledovec, bohužel se vak ukázalo, že sněhová pokrývka není celistvá aneb fragmentace jak kráva, a tak se mé první plácání na dřevěných běžkách s dřevěnou skluznicí neobešlo bez klouzání se po namrzlém trávníku. S jistým zvrhlým uspokojením mi nezbývá než konstatovat, že běžky jely na trávě stejně jako na sněhu, stejně špatně :-) Na druhou stranu běžky dlouhá léta ležely ve sklepě, tj. dá se očekávat, že poté, co se je naučím mazat se to trochu zlepší, snad... Nedávno jsem prý lyžoval ze spánku, vzpomínám si, že jsem ve snu svištěl na běžkách po trávě z kopce a co může být lepšího než si plnit sny :-) Zajímavý pocit, dřeváky á la travní lyže :-) Po usmolených 4 kilometrech jsem se přesunul ke Ski Hotelu, kde trénoval Sportovní klub NMNM, no připadal jsem si mezi nimi lehce jako exot, navíc dřeváky na mokrém umělém sněhu (není to oxymóron?) vůbec nejely, dokonce se mi zastavily z kopce :-) Tak jsem raději přeskočil na Jizeračky a málem se zmrzačil... To byl skok jak z bezmotorového kluzáku k raketoplánu :-) Teď si říkám, ještě že jsem si nevzal Fischerky, oproti Jizeračkám (Sporten Triumph Combi) hrají naprosto jinou ligu. Pak by můj pokus o letecké přirovnání bezpodmínečně musel vést k pokusu o sci-fi :-) Celé kolečko (škaredě neupravené kolečko, ani ne tak kolečko jako spíše prapodivná směsice osmiček) o délce 800m jsem si zvykal na tu neskutečnou rychlost aneb své svému, umělé běžky na umělý sníh, dřevačky na trávník :-) Už se těším na jejich další dobrodružství :-)
sobota 14. prosince 2013
Derniéra eXtremewintercup 2013 aneb gulášový víkend
Preludium
Je pátek odpoledne a já po báječném obědě sedám společně s Et do auta a vyrážíme do Vídně. Je asi typické, že okázale ignoruji novodobou techniku a trasu si vezu vytištěnou na papíře, hromadě papírů, no spíše štosu papírů :-) Nicméně jsem se někde nakazil snad rozumem či co a nejen že jsem nepohrdl, ale dokonce jsem i ocenil nabídku Andrey na půjčení navigace :-) Že to bylo prozíravé jsem pochopil už u Pohořelic, kdy jsem se cítil ztraceně, byť nebyl :-) No ale v Laa an der Thaya už to zdaleka nebylo zdání a vůbec zato nemohla všudypřítomná mlha. Nicméně cesta po B6 až na práh Vídně se obešla bez dalších excesů. Ptáte se proč B6? A nemyslíte, že cesta na Viennaairport bez rakouské dálniční známky je výzva? Mezizastávka na vánočních trzích na Maria-Theresien-Platz s bezplatným parkováním moc do kupy nejde, ale když střelec veze střelce...? Zbývající cesta na letiště byla luxusní, projížďka skrze rafinérii ve Schwechat mě okouzlila - Ocelové město hadra... Po pár kopancích jsme se ocitli na správném Abflug Checkinu - sláva, letadlo nezmeškáno, darem jsem obdržel nastavenou navigaci s cílem v Brně a tak jsem po obligátním penne vyrazil k domovu. Nějak jsem opomněl slova Andrey o neaktuálnosti mapových podkladů, ale když ta navigace s navigátorkou tak skvěla fungovala... Jenže ještě než jsem dovečeřel, tak jsem si to už hasil po A4, kurník :-) Zákaz vjezdu a doky u Dunaje nebyly také vůbec zlé ;-) Z Vídně jsem se vymotal sice za luxusních 45 minut, jenže další překvapení byl směr, kterým jsem ubíral k Brnu, silnice 7 totiž v některých místech nahradila proslulá A5, takže mě snad ani nepřekvapilo, že jsem opět uháněl někudy, kudy jsem neměl. Možná by mě to tolik neznervózňovalo, nemít v peněžence 0 EUR :-) Ale co v 19:45 jsem vyskočil z auta před bytem...
Intermezzo
Již přes týden jsem nevábě koketoval s myšlenkou účasti v lehce extrémním cyklistickém závodě eXtremewintercup. Můj akurátní příjezd nějak zásadně nenabořil moji zvrhlou představu, lucidní sen, či něco v tom smyslu o tom, že večer sednu na kolo, někam dojedu, naskočím na vlak a nějak tak se ocitnu i s kolem na Vysočině :-) Jen jsem musel slevit z Tišnova až na Řečkovice... O pul desáté jsem vysedl ve Žďáru nad Sázavou, sedl na kolo a mrazivou noční mlhou vyrazil do NMNM. Vidina mastného fleku, kterým jsem mohl každou chvíli stát díky mlze, tak husté, že by šla krájet, mě příliš netěšila. Proto jsem se zdekoval z hlavní silnici na vedlejší aneb výměna vidiny mastného fleku za téměř jistotu silničního lišaje, co jiného také očekávat od mrznoucí mlhy na silnici, 8km na šikmé ploše, ledové šikmé ploše, s prsty na nohou zmrzlými chladem a půlkami staženými strachem... Sranda byla, že nad Mělkovicemi jsem z mlhy vyplul jak Černá perla z dna oceánu, objevila se hvězdná obloha, světla okolních vesnic a bíle zářící namrzlé stromy dotvářely milou atmosféru ladovské zimy. Nebýt toho, že jsem ve Slavkovicích opět zmizel pod hladinou moře, tedy mlhy a od Petrovic zakoušel chuti mrznoucích krystalků mlhy v očích, tak bych snil pohádku snad do dnes... Po dojezdu jsem se pak dlouho rozmrazoval česnečkou a segedínským gulášem :-)
Interior
Sobotní dopoledne jsem strávil v činorodém či spíše jídlorodém duchu... Probouzel jsem se již rozhodnutý dát si eXtremewintercup. Nicméně jsem neměl příliš chutí se závody zabývat a tak asi nepřekvapí segedínský guláš k obědu jen pár chvil před odjezdem na místo činu. Deset minut před startem závodu jsem se vesele jako poslední účastník stihl zaregistrovat, zato jsem se pomalu nestihl vychystat na start :-) Ale nakonec to dobře dopadlo a já stál na startu v první řadě, jak typické poslední dobou :-) Startovní povel pohřbil kratičkou chvíli nervozity, pole asi 17 odvážlivců se dalo do zběsilého úprku. Jestliže jsem si v pátek říkal, že si eXtremewintercup trochu zextrémním, protože počasí zůstalo daleko za očekáváním, pročež jsem nechal nazuté přímo tragické pláště Author Beetle Juice Kevlar spolu s asi 5 bary vzduchu, tak musím uznat, že nakonec mrznoucí mlha vykonala celkem slušnou práci, a tak jsem nikam nepospíchal, ano dalo by se snad i říct, že jsem nepřepálil start :-) Je vtipné, když se člověk seznamuje s tratí až během závodu, ale vlastně je to v pořádku, dělám to pro zábavu. No dobře, když si mě po půl kilometru dirigovala jedna závodnice, kam mám uhnout, tak jsem si říkal, že jsem to s tou opatrností asi trochu přehnal. To trvalo nejspíše jen k vodárně, kde jsme se naráz řítili do vracečky smykem a vůbec nebylo jasné kdo to odnese :-) Konec konců neméně zajímavá byla i startovní rovinka, kde souboj o pozice probíhal i za účasti loktů. V prvním kopci na zmrzlých kořenech stromů se pár lidí poskládalo a já započal svoji běžeckou průpravu, vedle kola to prostě bylo rychlejší. Nebo spíše bylo by rychlejší, nebýt toho, že mé sedm let staré tretry postrádají větší část podrážky, která by změnila mé tančení na skutečný běh. Kolo co kolo mi bylo jasnější, že tady nevyhraji, aspoň to mi napovídaly odcházející síly. Od druhého kola se začal ozývat guláš v břiše, chtěl ven, asi se mu nelíbilo jak jedu, nebo co? :-) Ve třetím kole jsem se začal seznamovat s bolestmi zad, poměrně rychlé a nechutné seznámení. Před polovinou závodu jsem si ustlal chvíli po té, co jsem za běhu zjišťoval, zda žije závodník, který přede mnou vystřihl slušnou piruetu a pár kotrmelců vzad. Zároveň jsem si uvědomil, že nemusím jezdit celý okruh na největší pilu, tady přeci nemusím být solidární s fixed gear komunitou, nikdo z ní tady není :-) Jo od té doby jsem začal i trochu řadit a pomalu se radovat z ubývajících kol a že jich bylo :-) Sem tam někdo předjel mě, sem tam někoho já... Deset kol poskakování po hrbech, klouzání na kořen a podobná zvěrstva nakonec uteklo jako voda.
Postludium
Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, do stejného moře a o závodech to platí také tak... Byť výsledkově to dopadlo stejně jako loni, třetí ve své kategorii a celkově sedmý, tak závod nebyl a ani nemohl být stejný jako loni :-) Málem bych zapomněl na ten guláš, ten byl stejně povedený jako loni, aneb není nad domácí závody a domácí guláš, třetí guláš za 15 hodin :-) Vlastně si nejsem jistý, zda dokonce nebyl hlavní motivací, proč jsem opět startoval :-) Na závěr snad jen poznamenám smutnou zprávu, že šlo o derniéru eXtremewintercupu, jubilejní 11. ročník se stal ročníkem posledním.
Je pátek odpoledne a já po báječném obědě sedám společně s Et do auta a vyrážíme do Vídně. Je asi typické, že okázale ignoruji novodobou techniku a trasu si vezu vytištěnou na papíře, hromadě papírů, no spíše štosu papírů :-) Nicméně jsem se někde nakazil snad rozumem či co a nejen že jsem nepohrdl, ale dokonce jsem i ocenil nabídku Andrey na půjčení navigace :-) Že to bylo prozíravé jsem pochopil už u Pohořelic, kdy jsem se cítil ztraceně, byť nebyl :-) No ale v Laa an der Thaya už to zdaleka nebylo zdání a vůbec zato nemohla všudypřítomná mlha. Nicméně cesta po B6 až na práh Vídně se obešla bez dalších excesů. Ptáte se proč B6? A nemyslíte, že cesta na Viennaairport bez rakouské dálniční známky je výzva? Mezizastávka na vánočních trzích na Maria-Theresien-Platz s bezplatným parkováním moc do kupy nejde, ale když střelec veze střelce...? Zbývající cesta na letiště byla luxusní, projížďka skrze rafinérii ve Schwechat mě okouzlila - Ocelové město hadra... Po pár kopancích jsme se ocitli na správném Abflug Checkinu - sláva, letadlo nezmeškáno, darem jsem obdržel nastavenou navigaci s cílem v Brně a tak jsem po obligátním penne vyrazil k domovu. Nějak jsem opomněl slova Andrey o neaktuálnosti mapových podkladů, ale když ta navigace s navigátorkou tak skvěla fungovala... Jenže ještě než jsem dovečeřel, tak jsem si to už hasil po A4, kurník :-) Zákaz vjezdu a doky u Dunaje nebyly také vůbec zlé ;-) Z Vídně jsem se vymotal sice za luxusních 45 minut, jenže další překvapení byl směr, kterým jsem ubíral k Brnu, silnice 7 totiž v některých místech nahradila proslulá A5, takže mě snad ani nepřekvapilo, že jsem opět uháněl někudy, kudy jsem neměl. Možná by mě to tolik neznervózňovalo, nemít v peněžence 0 EUR :-) Ale co v 19:45 jsem vyskočil z auta před bytem...
Intermezzo
Již přes týden jsem nevábě koketoval s myšlenkou účasti v lehce extrémním cyklistickém závodě eXtremewintercup. Můj akurátní příjezd nějak zásadně nenabořil moji zvrhlou představu, lucidní sen, či něco v tom smyslu o tom, že večer sednu na kolo, někam dojedu, naskočím na vlak a nějak tak se ocitnu i s kolem na Vysočině :-) Jen jsem musel slevit z Tišnova až na Řečkovice... O pul desáté jsem vysedl ve Žďáru nad Sázavou, sedl na kolo a mrazivou noční mlhou vyrazil do NMNM. Vidina mastného fleku, kterým jsem mohl každou chvíli stát díky mlze, tak husté, že by šla krájet, mě příliš netěšila. Proto jsem se zdekoval z hlavní silnici na vedlejší aneb výměna vidiny mastného fleku za téměř jistotu silničního lišaje, co jiného také očekávat od mrznoucí mlhy na silnici, 8km na šikmé ploše, ledové šikmé ploše, s prsty na nohou zmrzlými chladem a půlkami staženými strachem... Sranda byla, že nad Mělkovicemi jsem z mlhy vyplul jak Černá perla z dna oceánu, objevila se hvězdná obloha, světla okolních vesnic a bíle zářící namrzlé stromy dotvářely milou atmosféru ladovské zimy. Nebýt toho, že jsem ve Slavkovicích opět zmizel pod hladinou moře, tedy mlhy a od Petrovic zakoušel chuti mrznoucích krystalků mlhy v očích, tak bych snil pohádku snad do dnes... Po dojezdu jsem se pak dlouho rozmrazoval česnečkou a segedínským gulášem :-)
Interior
Sobotní dopoledne jsem strávil v činorodém či spíše jídlorodém duchu... Probouzel jsem se již rozhodnutý dát si eXtremewintercup. Nicméně jsem neměl příliš chutí se závody zabývat a tak asi nepřekvapí segedínský guláš k obědu jen pár chvil před odjezdem na místo činu. Deset minut před startem závodu jsem se vesele jako poslední účastník stihl zaregistrovat, zato jsem se pomalu nestihl vychystat na start :-) Ale nakonec to dobře dopadlo a já stál na startu v první řadě, jak typické poslední dobou :-) Startovní povel pohřbil kratičkou chvíli nervozity, pole asi 17 odvážlivců se dalo do zběsilého úprku. Jestliže jsem si v pátek říkal, že si eXtremewintercup trochu zextrémním, protože počasí zůstalo daleko za očekáváním, pročež jsem nechal nazuté přímo tragické pláště Author Beetle Juice Kevlar spolu s asi 5 bary vzduchu, tak musím uznat, že nakonec mrznoucí mlha vykonala celkem slušnou práci, a tak jsem nikam nepospíchal, ano dalo by se snad i říct, že jsem nepřepálil start :-) Je vtipné, když se člověk seznamuje s tratí až během závodu, ale vlastně je to v pořádku, dělám to pro zábavu. No dobře, když si mě po půl kilometru dirigovala jedna závodnice, kam mám uhnout, tak jsem si říkal, že jsem to s tou opatrností asi trochu přehnal. To trvalo nejspíše jen k vodárně, kde jsme se naráz řítili do vracečky smykem a vůbec nebylo jasné kdo to odnese :-) Konec konců neméně zajímavá byla i startovní rovinka, kde souboj o pozice probíhal i za účasti loktů. V prvním kopci na zmrzlých kořenech stromů se pár lidí poskládalo a já započal svoji běžeckou průpravu, vedle kola to prostě bylo rychlejší. Nebo spíše bylo by rychlejší, nebýt toho, že mé sedm let staré tretry postrádají větší část podrážky, která by změnila mé tančení na skutečný běh. Kolo co kolo mi bylo jasnější, že tady nevyhraji, aspoň to mi napovídaly odcházející síly. Od druhého kola se začal ozývat guláš v břiše, chtěl ven, asi se mu nelíbilo jak jedu, nebo co? :-) Ve třetím kole jsem se začal seznamovat s bolestmi zad, poměrně rychlé a nechutné seznámení. Před polovinou závodu jsem si ustlal chvíli po té, co jsem za běhu zjišťoval, zda žije závodník, který přede mnou vystřihl slušnou piruetu a pár kotrmelců vzad. Zároveň jsem si uvědomil, že nemusím jezdit celý okruh na největší pilu, tady přeci nemusím být solidární s fixed gear komunitou, nikdo z ní tady není :-) Jo od té doby jsem začal i trochu řadit a pomalu se radovat z ubývajících kol a že jich bylo :-) Sem tam někdo předjel mě, sem tam někoho já... Deset kol poskakování po hrbech, klouzání na kořen a podobná zvěrstva nakonec uteklo jako voda.
Postludium
Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, do stejného moře a o závodech to platí také tak... Byť výsledkově to dopadlo stejně jako loni, třetí ve své kategorii a celkově sedmý, tak závod nebyl a ani nemohl být stejný jako loni :-) Málem bych zapomněl na ten guláš, ten byl stejně povedený jako loni, aneb není nad domácí závody a domácí guláš, třetí guláš za 15 hodin :-) Vlastně si nejsem jistý, zda dokonce nebyl hlavní motivací, proč jsem opět startoval :-) Na závěr snad jen poznamenám smutnou zprávu, že šlo o derniéru eXtremewintercupu, jubilejní 11. ročník se stal ročníkem posledním.
čtvrtek 12. prosince 2013
První běžky v sezóně 2013/2014
Nová sezóna na sebe nechala poměrně dlouho čekat, prvního rozumného sněhu jsme se na Novoměstsku dočkali až v sobotu 7. prosince. Kupodivu jsem toho dne nestál s prkýnky na nohou, ale naopak buržoustně hodoval v Brně (aneb k humrovi kečup? :-) ) Ale těsně před půlnocí jsem se to pokusil napravit, skočil jsem do auta a půlnoční krajinou, kterou olizovaly sněhové jazyky vyletěl vstříc Vysočině.
Avšak ani nedělní ráno jsem nepřivítal na běžkách... Teprve pozdní dopoledne se stalo dějištěm mého prvního zimního běžkoklopýtání. Spolu se mnou nečekaně vyrazili Láďa s Marcelou, no Marcelu jsme ve skutečnosti téměř okamžitě nechali trochu sprostě svému osudu a pokračovali jen s Láďou. A kdeže jsme to vlastně byli? Auto jsem zabodli v lese mezi Skleným a Třemi Studněmi a nabrali směr Fryšavský ledovec. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se jal rozorávat přívaly panensky bílého sněhu a tesat do nich nevzhledné inverzní kolejnice, no spíše to připomínalo dvoušroubovici DNA (stále se mám co učit :-) ) Kopírování profilu lesa mi brzy zarazila orba, no zase tolik sněhu vážně nebylo :-) Záhy jsme narazili na poměrně luxusní stopu neznámého běžkaře, skoro bych napsal běžkaře s velkým B :-) Krásná stopa však nevedla na vytoužený ledovec, mizela u nejbližšího buku v lese... Ale co může být lepšího než první vyjížďka na bežkách v podobě Odysey v místech, kde jsem ještě nelyžoval?
Nepopsatelná nádhera v podobě zasněženého lesa, zimou provoněného čistého vzduchu a božského ticha. Od Buku jsem se vydali po modré turistické směrem na Devět skal okolo Brožovi a Hudecké skalky, Fryšavského kopce a Křivého javoru. Déle pak po lesních asfaltkách ve stopě od auta na Blatky a lesem do kopce na Fryšavské hájenky, kde ovšem nebylo po stopě ani památky a tak jsem se stal na cestě do Fryšavy opět ledoborcem... Za svoji práci bych se nepochválil, ale co :-) Z Fryšavy už přirozeně stopa na ledovec byla, a tak jsme do ní vpluli a pomalu i rychleji stoupali zpět na Tři Studně. Zde následovala silniční časovka, nevím proč ty silnice na kopcích sypou, kdo po nich má pak lyžovat? :-) Marcela na nás už nějakou chvilku čekala, no snad jsme ji příliš nerozlobili.
Prvních 19km na běžkách bylo vážně luxusních, i po týdnu se usmívám od ucha k uchu... Jediným škraloupem na krásné pohádce tak zůstává pondělní obleva, která nás o tuto krásu na nějaký čas připravila...
Avšak ani nedělní ráno jsem nepřivítal na běžkách... Teprve pozdní dopoledne se stalo dějištěm mého prvního zimního běžkoklopýtání. Spolu se mnou nečekaně vyrazili Láďa s Marcelou, no Marcelu jsme ve skutečnosti téměř okamžitě nechali trochu sprostě svému osudu a pokračovali jen s Láďou. A kdeže jsme to vlastně byli? Auto jsem zabodli v lese mezi Skleným a Třemi Studněmi a nabrali směr Fryšavský ledovec. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se jal rozorávat přívaly panensky bílého sněhu a tesat do nich nevzhledné inverzní kolejnice, no spíše to připomínalo dvoušroubovici DNA (stále se mám co učit :-) ) Kopírování profilu lesa mi brzy zarazila orba, no zase tolik sněhu vážně nebylo :-) Záhy jsme narazili na poměrně luxusní stopu neznámého běžkaře, skoro bych napsal běžkaře s velkým B :-) Krásná stopa však nevedla na vytoužený ledovec, mizela u nejbližšího buku v lese... Ale co může být lepšího než první vyjížďka na bežkách v podobě Odysey v místech, kde jsem ještě nelyžoval?
Nepopsatelná nádhera v podobě zasněženého lesa, zimou provoněného čistého vzduchu a božského ticha. Od Buku jsem se vydali po modré turistické směrem na Devět skal okolo Brožovi a Hudecké skalky, Fryšavského kopce a Křivého javoru. Déle pak po lesních asfaltkách ve stopě od auta na Blatky a lesem do kopce na Fryšavské hájenky, kde ovšem nebylo po stopě ani památky a tak jsem se stal na cestě do Fryšavy opět ledoborcem... Za svoji práci bych se nepochválil, ale co :-) Z Fryšavy už přirozeně stopa na ledovec byla, a tak jsme do ní vpluli a pomalu i rychleji stoupali zpět na Tři Studně. Zde následovala silniční časovka, nevím proč ty silnice na kopcích sypou, kdo po nich má pak lyžovat? :-) Marcela na nás už nějakou chvilku čekala, no snad jsme ji příliš nerozlobili.
Prvních 19km na běžkách bylo vážně luxusních, i po týdnu se usmívám od ucha k uchu... Jediným škraloupem na krásné pohádce tak zůstává pondělní obleva, která nás o tuto krásu na nějaký čas připravila...
úterý 3. prosince 2013
Víceřádková commit message v SVN na Windows
Ve Windows nefunguje finta pro víceřádkovou commit message jako v Linuxu:
- svn ci -m $'Line 1 \nLine2 \nLine 3...'
- svn ci -m "Line 1" -m "Line 2" -m "Line 3..."
A ano, Honza v komentářích má pravdu, proměnná prostředí SVN_EDITOR to jistí nejjistěji :-)
pondělí 25. listopadu 2013
Pečeme vánoční cukroví - makové rohlíčky
Suroviny:
- rohlíčky
- 7dkg moučkového cukru
- 28dkg hladké mouky
- 21dkg másla
- 5dkg mandlí
- 2dk sušených banánů
- posyp
- 10dkg moučkového cukru
- 2dkg vanilkového cukru
- výroba rohlíčků
- nameleme ořechy nadrobno
- nameleme banány nadrobno
- důkladně promícháme všechny suroviny
- půl hodiny necháme těsto odležet v chladnu
- rozválíme kousek těsta na váleček, který nařežeme na stejné díly
- rozřezané kousky skládáme na máslem vymazaný plech do tvaru rohlíčků
- vložíme do pečící trouby - horní + dolní ohřev, 160°C (lze použít i Termosku)
- pečeme dokud vanilkové rohlíčky nezačnou lehce měnit barvu dozlatova
- posyp
- promícháme oba cukry v míse
- vezmeme ještě lehce teplé rohlíčky a několik jich vložíme do mísy a obalíme cukrem
- vyjmeme obalené rohlíčky z mísy a celý postup opakujeme se zbývajícími rohlíčky
sobota 23. listopadu 2013
Mail/sendmail - změna odesílatele zprávy
Chcete-li u odchozí elektronické pošty (zprávy) změnit odesilatele, pak použijte následující modifikaci:
echo "Text zprávy" > mail -s "Předmět zprávy" jméno@doména -- -f nové_jméno@nová_doména
kde parametry příkazu mail mají následující význam:
echo "Text zprávy" > mail -s "Předmět zprávy" jméno@doména -- -f nové_jméno@nová_doména
kde parametry příkazu mail mají následující význam:
- -s (předmět zprávy)
- -- (parametry sendmailu)
- -f (odesílatel)
čtvrtek 21. listopadu 2013
Motáme se v kuchyni - těstoviny v mikrovlnce
Suroviny:
- voda
- semolinové těstoviny
- v rychlovarné konvici přivedeme vodu k varu
- do hlubokého talíře nasypeme požadované množství těstovin
- spaříme těstoviny uvařenou vodou a zalijeme tak, aby jich byla většina ve vodě
- postavíme hluboký talíř na mělký, přikryjeme plastovou poklicí a vložíme do mikrovlnky
- ohříváme při 800W 5 minut
středa 20. listopadu 2013
Kam s olivovým olejem - kuchyňské hodiny
Znáte to: "Tik, ťak, tik, ťak, ..." Hlasité tikání ručičkových hodin je často k zlosti a vede člověka k přemýšlení - co s tím...
A co s tím tedy:
Jak to dopadlo? Na výbornou. Ani jsem se nepokusil odstranit vteřinovou ručičku, nebylo třeba, olej ztišil hodiny neskutečným způsobem, teď je jen otázka, jak dlouho vydrží :-)
A co s tím tedy:
- vyměnit za
- bezručičkové, myšleno digitální - postrádají převody a s nimi spojené tikání
- tiché bezručičkové - speciální quartzové strojky, např. Sweep (nezkoušel jsem, neposlouchal jsem, ale prý to funguje)
- opravit/upravit
- odstranit vteřinovou ručičku, která prý bývá původcem většiny zla
- namazat lože plastových převodů olejem, což by mělo ztišit celý quartzový strojek
Před nákupem nových hodin jsem se rozhodl pro pokus v podobě úprav stávajících hodin, nejprve přidáním oleje a případně i odstraněním vteřinové ručičky. Postup je asi následující:
- odstraňte přední průhledný kryt hodin
- vysuňte tahem vzhůru postupně vteřinovou, minutovou a hodinovou ručičku
- vyjměte quartzový strojek (drží většinou zacvaknutý plast/plast, možná bude potřeba vyvinout větší sílu, zvlášt pokud je stojek ještě navíc přilepen k tělu hodin)
- rozdělejte quartzový strojek (čelní a zadní díl drží po kupě buď na plastových západkách nebo díky šroubovému spoji)
- splačte nad výdělkem, quartzový strojek se vám právě vysypal na stůl, mohu vás ujistit, přestože jde o pár koleček, není vůbec sranda dát ho zpět do kupy :-)
- nachystejte si olej, já použil extra panenský olivový olej, na svých hodinách šetřit nebudu :-)
- kápněte olej na všechna lože plastových převodů, případně na všechny osičky, viz obrázek, hlavně přiměřeně, přiměřeně! (skořápky nevytahujte...)
- zábava začíná, pokuste se seskládat puzzle do kupy :-) tady vám příliš neporadím, měli jste jako děti Lego? Ne? Víte, kde sedí nejbližší hodinář? Ve skutečnosti asi není více než jediný způsob, jak poskládat těch osm zubatých koleček, v mém případě to vypadalo asi takto:
- 1 nejmenší kolečko s magnetem - součásti motoru (místo je jasné)
- 1 štelovací kolečko - nasune se po složení strojku skrze zadní díl (místo je jasné)
- 3 kolečka na čelní straně strojku
- 2 kolečka - jedno prostrčené skrze druhé (pro hodinovou a minutovou ručičku), usazení tak, aby unašeče vystupovaly z čela strojku
- 1 zbývající kolečko (uložit do lože tak, aby převod navazoval na předchozí 2 kolečka)
- 3 kolečka na zadní straně stojku
- 1 kolečko s dlouhou osičkou (pro vteřinovou ručičkou), bude procházet po složení skrze minutové a hodinové kolečko)
- 2 kolečka uložit do loží tak, aby byl převod spojený s motorovým náhonem (nejmenší kolečko s magnetem) a zároveň poháněl vteřinovou ručičku
- spojte čelní a zadní díl hodinového strojku (zacvaknout/sešroubovat)
- nasuňte štelovací kolečko na zadní díl hodinového strojku
- vložte hodinový strojek do těla hodin (zacvakněte, netřeba lepit)
- nasaďte postupně hodinovou, minutovou a vteřinovou ručičku
- vraťte přední průhledný kryt hodin
Jak to dopadlo? Na výbornou. Ani jsem se nepokusil odstranit vteřinovou ručičku, nebylo třeba, olej ztišil hodiny neskutečným způsobem, teď je jen otázka, jak dlouho vydrží :-)
středa 13. listopadu 2013
Jak jsem zvěčnovatěl
Je to pár dní, co jsem klukům na hrazdě vykládal o tom, jak Eternity na kole smázla ze zemského povrchu jednoho Tranzita, je to pár měsíců, co sama Eternity na hrazdě vykládala o tom, jak sestřelila sloupek před firmou. Neznalý posluchač by si tehdy mohl ukroutit hlavu nad touto skutečností...
Mně se obvykle podobné situace vyhýbají alespoň těsným obloukem, když už ne velkým... Dnes tomu však bylo trochu jinak. Přijíždím do práce a ač lehce v bezvědomí, dobře si uvědomuji, že badge mám v malé kapse batohu na zádech. No co, povídám si, jezdit bez držení řidítek umíš, tak na co čekáš, přece nebudeš zastavovat u sloupku se snímačem karet a potupně slézat z kola, abys vytáhl badge... A tak snižuji tempo, za jízdy sundávám batoh a neohrabaně se v neohrabaných zimních rukavicích pouštím do nesnadného úkolu - vyndání karty za jízdy. Míjím úspěšně jednu závoru, stejně tak úspěšně zdolávám křižovatku, pak přichází kritické rozhodnutí, dát se kolem mnohem širší závory zleva a riskovat ustřelení kola na trávě a nebo zprava s tím, že budu muset projet kolem aleje metr vysokých ocelových sloupků... Jsem pravičák? :-) I druhé závoře jsem se zdařile vyhnul a pokračoval kolem výše zmíněných sloupků, jenže kartu ne a ne oddělit od mobilu, na kterém byla tak nějak nalepena..., snižuji rychlost, Favoritka začíná být na podivně řídce usazených kočičích hlavách nestabilní, gyroskopický efekt točících kol téměř ustrnul a mé rozespalé hrabání se v batohu přímočarému pohybu také neprospělo, předposlední sloupek jsem ještě minul, ale ten poslední... Zvláštní okamžik, kdy už víte, že vám to nevyjde, ale nějak nemáte čas, chuť, silu, či co já vím vrátit ruce na řidítka (třeba to ani nejde, když jednu ruku máte v kapse batohu a druhou ten batoh držíte :-)), stejně tak vám přijde v té nízké rychlosti nepatřičné na poslední chvíli změnou polohy těžiště udělat myšku před sloupkem (tušíte, že by těžištní kontra nemuselo vyjít a vy skončili na zemi) a tak se nějak smíříte s tou skutečností, že havarujete...
V tuto chvíli mozkový kmen odebírá vládu nad tělem neokortexu, který se zrovna dvakrát nepředvedl, a snaží se minimalizovat jeho chybná rozhodnutí... Takže chvíle bezvědomí a já stojím lehce otřesen s batohem v ruce a koukám jak z Kuby Kiwi ze tmy do rozsvícené vrátnice, kde na mě stejně podivně hledí noční hlídač... Zpětně si uvědomuji okamžik nárazu do kovového sloupku, kdy jsem byl slušnou silou vymrštěn z kola, které se o sloupek zaseklo a odporoučelo k zemi, následně si pamatuji i jakýsi nezdařilý běh přes svoje vlastní kolo, který docela dobře koresponduje s trochu pohmožděným zadním kolem, ohnutou zadní odrazkou, ukopnutým předním světlem, ohnutou brzdovou páčku a možná i ohnutými řidítky. Rozbitou přední odrazku, nevím, zda přičíst na účet sloupku, nebo sobě :-) Za neustávajícího překvapeného dohledu nočního hlídače sbírám střepy, jako padlé stromy po dopadu tunguzského meteoritu, rozeseté okolo Favoritky. Nalézám na polomrtvý stroj a mizím v podzemní garáži pod rouškou zvolna se vytrácející tmy. V garáži pak propukám v záchvatu smíchu, který mě bude nejspíše provázet celý den :-)
sobota 9. listopadu 2013
Jak jsem vyprášil kožich brněnským fixies
Někdy před týdnem se mi na ksichtbůku objevila Radkem přeposlaná událost "Direttissima" Alleycat. Nejprve jsem ji nevěnoval přílišnou pozornost, v průběhu týdne však zvítězila zvědavost a já se pokusil rozkódovat, co tato slova znamenají, pomohla přirozeně Wikipedie. Trochu bláznivý cyklistický orientační závod ve městě převážné na fixkách pořádaný především bike messengery. Hmmmm, od té doby mi to hlodalo v hlavě a já začal koketovat s myšlenkou účasti, nicméně nestalo by se tak, kdyby pár dní před závodem osobně neintervenovat sám Radek :-)
Sobotnímu odpolednímu závodu předcházel nějak tak klasicky čtvrtek a pátek, oba dny pro mě pracovní, aneb rekonstrukce mě stále zaměstnává téměř na plno, do peřin okolo druhé ranní a vstávání před 6h respektive 7h, jinými slovy superakumulace únavy... Sobotní plán byl jasný, po nutné snídaní vyrazím na SPORT Life 2013 na BVV, pak si dám svačinu v obchoďáku a přímo na závody. Po vydatné snídani a probuzení (no ano, nevím co nastalo dříve) jsem už vycházel z bytu, když jsem zjistil, že lístek co mám není vstupenka, ale pouze pozvánka a že vstupenku si musím vytisknout po registraci... přerovnání kumbálu mě stálo poslední zbytky sil, dva roky nepoužívanou tiskárnu jsem však vyhrabal, našel nějaký pomačkaný camcák a vstupenku vytiskl, do teď však přemýšlím, zda by automatický turniket na BVV, respektive jeho snímač čárového kódu, sežral čárový kód zobrazený na displeji mobilu... to se bude muset vyzkoušet... Ještě než jsem vypadl z baráku jsem dofoukal kola, která dennodenně při přejezdu kolejí drtím až na ráfek. Po cestě mě provázející lehkou dešťovou přeháňku jsem okázale ignoroval a už jsem se prodíral k "V" na BVV. První k čemu jsem zamířil byly Barmský most a tarzaní skok. Chtěl jsem se projet i po 100m dlouhé lanové dráze, ale ta fronta mi vystavila stopku. Takže jsem zamířil na tarzaní skok, na první pohled pohodička, člověk se ve výšce 4-5m odrazí a skočí na zavěšenou hrazdu vzdálenou půl druhého metru. Pohodička je to ovšem jen do doby, kdy se člověk dívá na někoho jiného a hlavně do okamžiku, než přijde nějaký týpek a se slovy, že lidé skáčou dolů, hrazdu vytáhne o půl metru výše a zase odejde. Stojím na hraně skoku, koukám na betonovou podlahu hromadu metrů pod sebou, upozorňuji borce, který mě jistí na laně, že jsem těžká váha, v hlavě mi běží scénář, kdy nedoskočím a volným pádem letím 5m dolů a borce na laně táhnu vzhůru jak v animovaných pohádkách a přemýšlím o tom, že život byl fajn... No ano, mám z výšek strach, ale nesmírně mě baví překonávat ho :-) Slečna vyprovoditelka mi také udělá radost, když mi na otázku zda skákat s rozběhem nebo z místa odpoví, že netuší, že je hrazda příliš vysoko a že budu pokusný králík :-) Hop....... doskočil jsem a nepustil se, všechno dobře dopadlo, pak ještě 30m Barmský lanový most a hůrá na prohlídku pavilonu... No jo, nic moc na veletrzích nebylo, takže jsem po 11h za mírného deště nasedl opět na Favoritku a vydal se, proti všem plánům, domů. Napral jsem se těstovinami a kilem zeleninového salátu, početl časopisy a 15min před začátkem registrace vyrazil vstříc závodům (opět za mírného deště).
...je po registraci, spolu s Radkem a dalšími 58 závodníky stojím na prostranství před kostelem sv. Tomáše (naproti Scale). Start stylu Le Mans je jednou z prvních věcí, které mě na tomto závodu baví, tedy když pominu krásné festky a celou tu komunitu lidí okolo, ne že by nebylo samo o sobě zábavné být exotem mezi exoty (ano, byl jsem jedním z mála, kdo při registraci nechlastal a nehulil) :-) Z nenadání protkne všudypřítomný ruch výkřik "Start!" Běh k 20m vzdáleným kolům mi celkem jde, vyrážím do závodu asi na 3 místě. Po 200m jízdy následuje červená na semaforu v křižovatce Kounicova/Koliště. Se smíchem se během pár vteřin dostávám na 3 místo odzadu, jsem rád, že mě nikdo nesestřelil, byť k tomu nebylo daleko :-) LOL, ku*a, jak projelo za běžného provozu téměř celé startovní pole na červenou? Stojíme s Radkem a jedním týpkem na Ukrajině na semaforech a začíná nám docházet, že ten závod má svoje vlastní pravidla... žádná pravidla :-) Zelená, sprint, jedu na krev, žádná novinka, tak jezdím skoro všechno, ale tu nemám na výběr, chci dohnat startovní pole... Mám štěstí, Kounicovu proplouvám na zelené vlně, na první checkpoint na hřišti Jana Babáka dojíždím už v první desítce... nějak jsem zapomněl na únavu a mrtvolný stav, hyperventilace mi asi svědči a atakování maximální tepovky jak by smet. Cesta na druhý checkpoint - ulici Járy Cimrmana je vskutku cimrmanovská, v první desítce jedou k krom mě a jednoho týpka pouze borci na festkách, drsní borci, no co jsem viděl, raději popisovat nebudu, volím jiné postupy... Na Palackého třídě se ocitám s poměrně propastným odstupem za nejlepšími... Jak jen to dělají? Do kopce je však sjíždím a směrem na přehradu jsem je docvaknul. To ještě nevím, že před touto skupinkou (zdá se, že jde o první pětku) jede ještě jeden týpek s náskokem. U svého bydliště do sebe hodím půl roku prošlej energetickej gel, o tom, co mi to může udělat raději nepřemýšlím :-) Výjezd na Medlánecké letiště ku*a bolí, sice mám přehazku, ale držím basu s fixies a moc neřadím, dávám si na těžký převod, co se do mě vejde... po cestě z kopce se pokusím o trhák, ale v prvním následujícím kopci zjišťuji, že za mnou v háku jede vláček, jo do kopce se z mašinky stává vagón poslední třídy... Do Prčic, jak můžou po té panelce se silničními galuskami na festkách takhle valit, já mám na gumovém favoritu s cyklokrosovými plášti popraskanou sklovinu, ale co, z dalšího kopce se pokouším o další trhák, tentokráte úspěšně... Od bahna mám zalískané celé nohy i zadek, mobil dostává bahenní lázně, ale stahuji prvního borce závodu... Na Obvodové se rozdělujeme (nechápu jak smykem doklouzal do hlavní a projel mezi auty v poměrně šíleně nahuštěném provozu), on jede na Kníničky, já (se zpožděním nabraným čekáním na vedlejší) přes kopec ke kotvě, bohužel mě do kopce znatelně stahují ti, kterým jsem zdrhl z kopce... Jsem už slušně prošitej, ale co naplat, u kotvy jsem první a první odjíždím, zpět do kopce, se zatnutými zuby vymakám kopec s vidinou hromady kilometrů po rovině, jede se až na jih k parníku... Zakouslý do představce s výrazem mučeného makám co můžu, v protisměru mě zdraví ostatní účastníci závodu... Po dvouproudovce, po cyklostezce, přes Pisárky, po cyklostezce a vyřízený stojím před parníkem, další úkol je 10 cviků na nedalekém cvičišti, než je dokončím, už jsou za mnou další, vůbec jsem jim neujel, kurník, ti do toho dupou, skáču na Favorita a rozjíždím se, ale néééé! Zasekl se mi řetěz o šroub blatníku :-) Naštěstí jsem přestal šlapat včas, seskakuji, nakopávám přehazce prdel a zpět do sedla... Koukám více za sebe než před sebe, na dřevěné lávce u ulice Jeneweinovi zkušeně zpomaluji (znám to tu jak své cyklistické tretry), ale při výjezdu z ní na mokrém listí stejně dostávám smyk a jen tak tak, že neležím (po závodě zjišťuji, že v těchto místech si průběžně druhý a třetí synchronně ustlali...), po chvíli jsem na křižovatce Nádražní/Husova, čeká mě výjezd na Šilingráč... Stojím na červené a nervózně počítám vteřiny s hlavou otočenou vzad, zelená!, poslední půlkilometr do kopce přede mnou, nohy jsou jak z betonu, nemodlím se ke všem svatým, spíše se snažím myslet na něco příjemného, ženské :-) Pomáhá to, s bolestivou grimasou se dostávám na kopec, žádného spurtera si nevezu na zádech, převalím se přes kopec na dvůr Trojky, protínám virtuální cílovou pásku a hlásím své prvočíselné startovní číslo :-) Tramtarará, dámy a pánové, dovolte mi představit vám vítěze.... jsem to já :-) Koukám na dvůr a ptám se časoměřiče, kam se poděli ostatní, odpovídá: "Jsi tu první..", já na to: "...si děláš pr*el, vo*e" :-) ...kousek přepisu autentického rozhovoru po dojetí do cíle :-) Do minuty začínají přijíždět ostatní borci na festkách... A pak už jen musím poslouchat výčitky, jestli mi to není blbý na tom křápu s košíkem nad zadním kolem (BTW málem mi upadl, popraskala většina drátů) porážet tyto drsné borce na kolech často s hodnotou mého auta :-) Následující dvě hodiny se motali kolem mého Punk Vehicle Training Machine týpci a ukazovali dalším jak mi poskakoval téměř zdemolovaný košík nad zadním kolem, no asi je to trochu deprimovalo :-) Holt, kdyby četli můj blog, tak by věděli, že podceňovat PVTM není dobrý nápad :-)
Po dojezdu nastalo asi 2h bezvládí, kterému vévodily prázdné stupně vítězů... Já si bohužel nevzal nic moc na převlečení, takže jsem celé dvě hodiny schnul až do vítězství, rozuměj, klepal jsem kosu tak, že bych je mohl prodávat na Zelňáku... Aspoň jsem pokecal jsem s Radkem, který přijel pár minut za mnou. Oba bychom dávno vypadli, ale přece jenom jsem si chtěl užít své vítězství, takže jsem ignoroval tíživý pocit, že mám být na stavbě a makat :-) No konečně, na osvětleném pódiu se objevila tři krásná spoře oděná děvčata, Tour de France hadra, máme tu nejkrásnější ženské na světě... jo v tu chvíli jsem zapomněl na zimu, představa líbačky mě vcelku zahřála :-) Vyhlašování na sebe pak již nedalo dlouho čekat, v naší kategorii "všechno ostatní s brzdami" chyběl třetí borec, pak přišlo milé překvapení, druhý se umístil Radek, no já si říkal, že za mnou dojížděli samí fixies... Takže se mi dostalo příležitosti pogratulovat mu na stupních vítězů a samotnému si vychutnat pocit vítězství... Nejen vítězství v kategorii, takových jsem už pár za život nasbíral, ale celkovým vítězem jsem se ještě asi nikdy nestal a tak s pohárem v ruce a heslem "Fixed Gear is Not A Crime" někdy na viděnou :-)
Sobotnímu odpolednímu závodu předcházel nějak tak klasicky čtvrtek a pátek, oba dny pro mě pracovní, aneb rekonstrukce mě stále zaměstnává téměř na plno, do peřin okolo druhé ranní a vstávání před 6h respektive 7h, jinými slovy superakumulace únavy... Sobotní plán byl jasný, po nutné snídaní vyrazím na SPORT Life 2013 na BVV, pak si dám svačinu v obchoďáku a přímo na závody. Po vydatné snídani a probuzení (no ano, nevím co nastalo dříve) jsem už vycházel z bytu, když jsem zjistil, že lístek co mám není vstupenka, ale pouze pozvánka a že vstupenku si musím vytisknout po registraci... přerovnání kumbálu mě stálo poslední zbytky sil, dva roky nepoužívanou tiskárnu jsem však vyhrabal, našel nějaký pomačkaný camcák a vstupenku vytiskl, do teď však přemýšlím, zda by automatický turniket na BVV, respektive jeho snímač čárového kódu, sežral čárový kód zobrazený na displeji mobilu... to se bude muset vyzkoušet... Ještě než jsem vypadl z baráku jsem dofoukal kola, která dennodenně při přejezdu kolejí drtím až na ráfek. Po cestě mě provázející lehkou dešťovou přeháňku jsem okázale ignoroval a už jsem se prodíral k "V" na BVV. První k čemu jsem zamířil byly Barmský most a tarzaní skok. Chtěl jsem se projet i po 100m dlouhé lanové dráze, ale ta fronta mi vystavila stopku. Takže jsem zamířil na tarzaní skok, na první pohled pohodička, člověk se ve výšce 4-5m odrazí a skočí na zavěšenou hrazdu vzdálenou půl druhého metru. Pohodička je to ovšem jen do doby, kdy se člověk dívá na někoho jiného a hlavně do okamžiku, než přijde nějaký týpek a se slovy, že lidé skáčou dolů, hrazdu vytáhne o půl metru výše a zase odejde. Stojím na hraně skoku, koukám na betonovou podlahu hromadu metrů pod sebou, upozorňuji borce, který mě jistí na laně, že jsem těžká váha, v hlavě mi běží scénář, kdy nedoskočím a volným pádem letím 5m dolů a borce na laně táhnu vzhůru jak v animovaných pohádkách a přemýšlím o tom, že život byl fajn... No ano, mám z výšek strach, ale nesmírně mě baví překonávat ho :-) Slečna vyprovoditelka mi také udělá radost, když mi na otázku zda skákat s rozběhem nebo z místa odpoví, že netuší, že je hrazda příliš vysoko a že budu pokusný králík :-) Hop....... doskočil jsem a nepustil se, všechno dobře dopadlo, pak ještě 30m Barmský lanový most a hůrá na prohlídku pavilonu... No jo, nic moc na veletrzích nebylo, takže jsem po 11h za mírného deště nasedl opět na Favoritku a vydal se, proti všem plánům, domů. Napral jsem se těstovinami a kilem zeleninového salátu, početl časopisy a 15min před začátkem registrace vyrazil vstříc závodům (opět za mírného deště).
...je po registraci, spolu s Radkem a dalšími 58 závodníky stojím na prostranství před kostelem sv. Tomáše (naproti Scale). Start stylu Le Mans je jednou z prvních věcí, které mě na tomto závodu baví, tedy když pominu krásné festky a celou tu komunitu lidí okolo, ne že by nebylo samo o sobě zábavné být exotem mezi exoty (ano, byl jsem jedním z mála, kdo při registraci nechlastal a nehulil) :-) Z nenadání protkne všudypřítomný ruch výkřik "Start!" Běh k 20m vzdáleným kolům mi celkem jde, vyrážím do závodu asi na 3 místě. Po 200m jízdy následuje červená na semaforu v křižovatce Kounicova/Koliště. Se smíchem se během pár vteřin dostávám na 3 místo odzadu, jsem rád, že mě nikdo nesestřelil, byť k tomu nebylo daleko :-) LOL, ku*a, jak projelo za běžného provozu téměř celé startovní pole na červenou? Stojíme s Radkem a jedním týpkem na Ukrajině na semaforech a začíná nám docházet, že ten závod má svoje vlastní pravidla... žádná pravidla :-) Zelená, sprint, jedu na krev, žádná novinka, tak jezdím skoro všechno, ale tu nemám na výběr, chci dohnat startovní pole... Mám štěstí, Kounicovu proplouvám na zelené vlně, na první checkpoint na hřišti Jana Babáka dojíždím už v první desítce... nějak jsem zapomněl na únavu a mrtvolný stav, hyperventilace mi asi svědči a atakování maximální tepovky jak by smet. Cesta na druhý checkpoint - ulici Járy Cimrmana je vskutku cimrmanovská, v první desítce jedou k krom mě a jednoho týpka pouze borci na festkách, drsní borci, no co jsem viděl, raději popisovat nebudu, volím jiné postupy... Na Palackého třídě se ocitám s poměrně propastným odstupem za nejlepšími... Jak jen to dělají? Do kopce je však sjíždím a směrem na přehradu jsem je docvaknul. To ještě nevím, že před touto skupinkou (zdá se, že jde o první pětku) jede ještě jeden týpek s náskokem. U svého bydliště do sebe hodím půl roku prošlej energetickej gel, o tom, co mi to může udělat raději nepřemýšlím :-) Výjezd na Medlánecké letiště ku*a bolí, sice mám přehazku, ale držím basu s fixies a moc neřadím, dávám si na těžký převod, co se do mě vejde... po cestě z kopce se pokusím o trhák, ale v prvním následujícím kopci zjišťuji, že za mnou v háku jede vláček, jo do kopce se z mašinky stává vagón poslední třídy... Do Prčic, jak můžou po té panelce se silničními galuskami na festkách takhle valit, já mám na gumovém favoritu s cyklokrosovými plášti popraskanou sklovinu, ale co, z dalšího kopce se pokouším o další trhák, tentokráte úspěšně... Od bahna mám zalískané celé nohy i zadek, mobil dostává bahenní lázně, ale stahuji prvního borce závodu... Na Obvodové se rozdělujeme (nechápu jak smykem doklouzal do hlavní a projel mezi auty v poměrně šíleně nahuštěném provozu), on jede na Kníničky, já (se zpožděním nabraným čekáním na vedlejší) přes kopec ke kotvě, bohužel mě do kopce znatelně stahují ti, kterým jsem zdrhl z kopce... Jsem už slušně prošitej, ale co naplat, u kotvy jsem první a první odjíždím, zpět do kopce, se zatnutými zuby vymakám kopec s vidinou hromady kilometrů po rovině, jede se až na jih k parníku... Zakouslý do představce s výrazem mučeného makám co můžu, v protisměru mě zdraví ostatní účastníci závodu... Po dvouproudovce, po cyklostezce, přes Pisárky, po cyklostezce a vyřízený stojím před parníkem, další úkol je 10 cviků na nedalekém cvičišti, než je dokončím, už jsou za mnou další, vůbec jsem jim neujel, kurník, ti do toho dupou, skáču na Favorita a rozjíždím se, ale néééé! Zasekl se mi řetěz o šroub blatníku :-) Naštěstí jsem přestal šlapat včas, seskakuji, nakopávám přehazce prdel a zpět do sedla... Koukám více za sebe než před sebe, na dřevěné lávce u ulice Jeneweinovi zkušeně zpomaluji (znám to tu jak své cyklistické tretry), ale při výjezdu z ní na mokrém listí stejně dostávám smyk a jen tak tak, že neležím (po závodě zjišťuji, že v těchto místech si průběžně druhý a třetí synchronně ustlali...), po chvíli jsem na křižovatce Nádražní/Husova, čeká mě výjezd na Šilingráč... Stojím na červené a nervózně počítám vteřiny s hlavou otočenou vzad, zelená!, poslední půlkilometr do kopce přede mnou, nohy jsou jak z betonu, nemodlím se ke všem svatým, spíše se snažím myslet na něco příjemného, ženské :-) Pomáhá to, s bolestivou grimasou se dostávám na kopec, žádného spurtera si nevezu na zádech, převalím se přes kopec na dvůr Trojky, protínám virtuální cílovou pásku a hlásím své prvočíselné startovní číslo :-) Tramtarará, dámy a pánové, dovolte mi představit vám vítěze.... jsem to já :-) Koukám na dvůr a ptám se časoměřiče, kam se poděli ostatní, odpovídá: "Jsi tu první..", já na to: "...si děláš pr*el, vo*e" :-) ...kousek přepisu autentického rozhovoru po dojetí do cíle :-) Do minuty začínají přijíždět ostatní borci na festkách... A pak už jen musím poslouchat výčitky, jestli mi to není blbý na tom křápu s košíkem nad zadním kolem (BTW málem mi upadl, popraskala většina drátů) porážet tyto drsné borce na kolech často s hodnotou mého auta :-) Následující dvě hodiny se motali kolem mého Punk Vehicle Training Machine týpci a ukazovali dalším jak mi poskakoval téměř zdemolovaný košík nad zadním kolem, no asi je to trochu deprimovalo :-) Holt, kdyby četli můj blog, tak by věděli, že podceňovat PVTM není dobrý nápad :-)
Po dojezdu nastalo asi 2h bezvládí, kterému vévodily prázdné stupně vítězů... Já si bohužel nevzal nic moc na převlečení, takže jsem celé dvě hodiny schnul až do vítězství, rozuměj, klepal jsem kosu tak, že bych je mohl prodávat na Zelňáku... Aspoň jsem pokecal jsem s Radkem, který přijel pár minut za mnou. Oba bychom dávno vypadli, ale přece jenom jsem si chtěl užít své vítězství, takže jsem ignoroval tíživý pocit, že mám být na stavbě a makat :-) No konečně, na osvětleném pódiu se objevila tři krásná spoře oděná děvčata, Tour de France hadra, máme tu nejkrásnější ženské na světě... jo v tu chvíli jsem zapomněl na zimu, představa líbačky mě vcelku zahřála :-) Vyhlašování na sebe pak již nedalo dlouho čekat, v naší kategorii "všechno ostatní s brzdami" chyběl třetí borec, pak přišlo milé překvapení, druhý se umístil Radek, no já si říkal, že za mnou dojížděli samí fixies... Takže se mi dostalo příležitosti pogratulovat mu na stupních vítězů a samotnému si vychutnat pocit vítězství... Nejen vítězství v kategorii, takových jsem už pár za život nasbíral, ale celkovým vítězem jsem se ještě asi nikdy nestal a tak s pohárem v ruce a heslem "Fixed Gear is Not A Crime" někdy na viděnou :-)
- pár nudných statistik
- zúčastnilo se 50 nebo 60 lidí (kdo to má vědět)
- ujel jsem asi rovných 30km v čase 01:00:12
- zajímavé odkazy
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)