Je pátek odpoledne a já po báječném obědě sedám společně s Et do auta a vyrážíme do Vídně. Je asi typické, že okázale ignoruji novodobou techniku a trasu si vezu vytištěnou na papíře, hromadě papírů, no spíše štosu papírů :-) Nicméně jsem se někde nakazil snad rozumem či co a nejen že jsem nepohrdl, ale dokonce jsem i ocenil nabídku Andrey na půjčení navigace :-) Že to bylo prozíravé jsem pochopil už u Pohořelic, kdy jsem se cítil ztraceně, byť nebyl :-) No ale v Laa an der Thaya už to zdaleka nebylo zdání a vůbec zato nemohla všudypřítomná mlha. Nicméně cesta po B6 až na práh Vídně se obešla bez dalších excesů. Ptáte se proč B6? A nemyslíte, že cesta na Viennaairport bez rakouské dálniční známky je výzva? Mezizastávka na vánočních trzích na Maria-Theresien-Platz s bezplatným parkováním moc do kupy nejde, ale když střelec veze střelce...? Zbývající cesta na letiště byla luxusní, projížďka skrze rafinérii ve Schwechat mě okouzlila - Ocelové město hadra... Po pár kopancích jsme se ocitli na správném Abflug Checkinu - sláva, letadlo nezmeškáno, darem jsem obdržel nastavenou navigaci s cílem v Brně a tak jsem po obligátním penne vyrazil k domovu. Nějak jsem opomněl slova Andrey o neaktuálnosti mapových podkladů, ale když ta navigace s navigátorkou tak skvěla fungovala... Jenže ještě než jsem dovečeřel, tak jsem si to už hasil po A4, kurník :-) Zákaz vjezdu a doky u Dunaje nebyly také vůbec zlé ;-) Z Vídně jsem se vymotal sice za luxusních 45 minut, jenže další překvapení byl směr, kterým jsem ubíral k Brnu, silnice 7 totiž v některých místech nahradila proslulá A5, takže mě snad ani nepřekvapilo, že jsem opět uháněl někudy, kudy jsem neměl. Možná by mě to tolik neznervózňovalo, nemít v peněžence 0 EUR :-) Ale co v 19:45 jsem vyskočil z auta před bytem...
Intermezzo
Již přes týden jsem nevábě koketoval s myšlenkou účasti v lehce extrémním cyklistickém závodě eXtremewintercup. Můj akurátní příjezd nějak zásadně nenabořil moji zvrhlou představu, lucidní sen, či něco v tom smyslu o tom, že večer sednu na kolo, někam dojedu, naskočím na vlak a nějak tak se ocitnu i s kolem na Vysočině :-) Jen jsem musel slevit z Tišnova až na Řečkovice... O pul desáté jsem vysedl ve Žďáru nad Sázavou, sedl na kolo a mrazivou noční mlhou vyrazil do NMNM. Vidina mastného fleku, kterým jsem mohl každou chvíli stát díky mlze, tak husté, že by šla krájet, mě příliš netěšila. Proto jsem se zdekoval z hlavní silnici na vedlejší aneb výměna vidiny mastného fleku za téměř jistotu silničního lišaje, co jiného také očekávat od mrznoucí mlhy na silnici, 8km na šikmé ploše, ledové šikmé ploše, s prsty na nohou zmrzlými chladem a půlkami staženými strachem... Sranda byla, že nad Mělkovicemi jsem z mlhy vyplul jak Černá perla z dna oceánu, objevila se hvězdná obloha, světla okolních vesnic a bíle zářící namrzlé stromy dotvářely milou atmosféru ladovské zimy. Nebýt toho, že jsem ve Slavkovicích opět zmizel pod hladinou moře, tedy mlhy a od Petrovic zakoušel chuti mrznoucích krystalků mlhy v očích, tak bych snil pohádku snad do dnes... Po dojezdu jsem se pak dlouho rozmrazoval česnečkou a segedínským gulášem :-)
Interior
Sobotní dopoledne jsem strávil v činorodém či spíše jídlorodém duchu... Probouzel jsem se již rozhodnutý dát si eXtremewintercup. Nicméně jsem neměl příliš chutí se závody zabývat a tak asi nepřekvapí segedínský guláš k obědu jen pár chvil před odjezdem na místo činu. Deset minut před startem závodu jsem se vesele jako poslední účastník stihl zaregistrovat, zato jsem se pomalu nestihl vychystat na start :-) Ale nakonec to dobře dopadlo a já stál na startu v první řadě, jak typické poslední dobou :-) Startovní povel pohřbil kratičkou chvíli nervozity, pole asi 17 odvážlivců se dalo do zběsilého úprku. Jestliže jsem si v pátek říkal, že si eXtremewintercup trochu zextrémním, protože počasí zůstalo daleko za očekáváním, pročež jsem nechal nazuté přímo tragické pláště Author Beetle Juice Kevlar spolu s asi 5 bary vzduchu, tak musím uznat, že nakonec mrznoucí mlha vykonala celkem slušnou práci, a tak jsem nikam nepospíchal, ano dalo by se snad i říct, že jsem nepřepálil start :-) Je vtipné, když se člověk seznamuje s tratí až během závodu, ale vlastně je to v pořádku, dělám to pro zábavu. No dobře, když si mě po půl kilometru dirigovala jedna závodnice, kam mám uhnout, tak jsem si říkal, že jsem to s tou opatrností asi trochu přehnal. To trvalo nejspíše jen k vodárně, kde jsme se naráz řítili do vracečky smykem a vůbec nebylo jasné kdo to odnese :-) Konec konců neméně zajímavá byla i startovní rovinka, kde souboj o pozice probíhal i za účasti loktů. V prvním kopci na zmrzlých kořenech stromů se pár lidí poskládalo a já započal svoji běžeckou průpravu, vedle kola to prostě bylo rychlejší. Nebo spíše bylo by rychlejší, nebýt toho, že mé sedm let staré tretry postrádají větší část podrážky, která by změnila mé tančení na skutečný běh. Kolo co kolo mi bylo jasnější, že tady nevyhraji, aspoň to mi napovídaly odcházející síly. Od druhého kola se začal ozývat guláš v břiše, chtěl ven, asi se mu nelíbilo jak jedu, nebo co? :-) Ve třetím kole jsem se začal seznamovat s bolestmi zad, poměrně rychlé a nechutné seznámení. Před polovinou závodu jsem si ustlal chvíli po té, co jsem za běhu zjišťoval, zda žije závodník, který přede mnou vystřihl slušnou piruetu a pár kotrmelců vzad. Zároveň jsem si uvědomil, že nemusím jezdit celý okruh na největší pilu, tady přeci nemusím být solidární s fixed gear komunitou, nikdo z ní tady není :-) Jo od té doby jsem začal i trochu řadit a pomalu se radovat z ubývajících kol a že jich bylo :-) Sem tam někdo předjel mě, sem tam někoho já... Deset kol poskakování po hrbech, klouzání na kořen a podobná zvěrstva nakonec uteklo jako voda.
Postludium
Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, do stejného moře a o závodech to platí také tak... Byť výsledkově to dopadlo stejně jako loni, třetí ve své kategorii a celkově sedmý, tak závod nebyl a ani nemohl být stejný jako loni :-) Málem bych zapomněl na ten guláš, ten byl stejně povedený jako loni, aneb není nad domácí závody a domácí guláš, třetí guláš za 15 hodin :-) Vlastně si nejsem jistý, zda dokonce nebyl hlavní motivací, proč jsem opět startoval :-) Na závěr snad jen poznamenám smutnou zprávu, že šlo o derniéru eXtremewintercupu, jubilejní 11. ročník se stal ročníkem posledním.
Žádné komentáře:
Okomentovat