Mně se obvykle podobné situace vyhýbají alespoň těsným obloukem, když už ne velkým... Dnes tomu však bylo trochu jinak. Přijíždím do práce a ač lehce v bezvědomí, dobře si uvědomuji, že badge mám v malé kapse batohu na zádech. No co, povídám si, jezdit bez držení řidítek umíš, tak na co čekáš, přece nebudeš zastavovat u sloupku se snímačem karet a potupně slézat z kola, abys vytáhl badge... A tak snižuji tempo, za jízdy sundávám batoh a neohrabaně se v neohrabaných zimních rukavicích pouštím do nesnadného úkolu - vyndání karty za jízdy. Míjím úspěšně jednu závoru, stejně tak úspěšně zdolávám křižovatku, pak přichází kritické rozhodnutí, dát se kolem mnohem širší závory zleva a riskovat ustřelení kola na trávě a nebo zprava s tím, že budu muset projet kolem aleje metr vysokých ocelových sloupků... Jsem pravičák? :-) I druhé závoře jsem se zdařile vyhnul a pokračoval kolem výše zmíněných sloupků, jenže kartu ne a ne oddělit od mobilu, na kterém byla tak nějak nalepena..., snižuji rychlost, Favoritka začíná být na podivně řídce usazených kočičích hlavách nestabilní, gyroskopický efekt točících kol téměř ustrnul a mé rozespalé hrabání se v batohu přímočarému pohybu také neprospělo, předposlední sloupek jsem ještě minul, ale ten poslední... Zvláštní okamžik, kdy už víte, že vám to nevyjde, ale nějak nemáte čas, chuť, silu, či co já vím vrátit ruce na řidítka (třeba to ani nejde, když jednu ruku máte v kapse batohu a druhou ten batoh držíte :-)), stejně tak vám přijde v té nízké rychlosti nepatřičné na poslední chvíli změnou polohy těžiště udělat myšku před sloupkem (tušíte, že by těžištní kontra nemuselo vyjít a vy skončili na zemi) a tak se nějak smíříte s tou skutečností, že havarujete...
V tuto chvíli mozkový kmen odebírá vládu nad tělem neokortexu, který se zrovna dvakrát nepředvedl, a snaží se minimalizovat jeho chybná rozhodnutí... Takže chvíle bezvědomí a já stojím lehce otřesen s batohem v ruce a koukám jak z Kuby Kiwi ze tmy do rozsvícené vrátnice, kde na mě stejně podivně hledí noční hlídač... Zpětně si uvědomuji okamžik nárazu do kovového sloupku, kdy jsem byl slušnou silou vymrštěn z kola, které se o sloupek zaseklo a odporoučelo k zemi, následně si pamatuji i jakýsi nezdařilý běh přes svoje vlastní kolo, který docela dobře koresponduje s trochu pohmožděným zadním kolem, ohnutou zadní odrazkou, ukopnutým předním světlem, ohnutou brzdovou páčku a možná i ohnutými řidítky. Rozbitou přední odrazku, nevím, zda přičíst na účet sloupku, nebo sobě :-) Za neustávajícího překvapeného dohledu nočního hlídače sbírám střepy, jako padlé stromy po dopadu tunguzského meteoritu, rozeseté okolo Favoritky. Nalézám na polomrtvý stroj a mizím v podzemní garáži pod rouškou zvolna se vytrácející tmy. V garáži pak propukám v záchvatu smíchu, který mě bude nejspíše provázet celý den :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat