Jeseníky před zavíračkou aneb s jednou holí přes Vysokou holi

28.2.2021, neděle, poslední den před "uzávěrkou", nasedám, zcela netradičně, sám do auta a uháním vstříc Hrubému Jeseníku. Klidné ráno s provozem limitně blížícím se nule mi učarovalo, takhle pěkně bez nervů jsem si už dlouho nezařídil. O půl deváté jsem se vykulil z auta na téměř zaplněném parkovišti Na Skřítku, zaplatil poměrně ochotně 50Kč a vyrazil do stopy. 

Očekával jsem už tak typické ledové plotny a jehličí, jak je tu zvykem během "jarního" období. Ale nebylo to zase tak zlé, resp. jsem byl překvapen, jak slušné to bylo. 

Stejně slušný byl můj výkon, kdy jsem, turista, předjížděl jednoho turistu za druhým. Ne že bych byl tak dobrej, jako spíše "střelenej", zatímco ostatní stoupali z rozcestí Nad Skřítkem ve směru rozcestí Pod Ztracenými kameny s běžkami v rukách, já jakože bruslil. Ale ne že by tomu napomáhal o něco ledovější povrch než na urolbovaných tratí, vylézající balvany a kořeny krásných buků. 

Korunu tomu všemu nasadilo mé ztřeštěné rozhodnutí opustit Jesenickou magistrálu a pokračovat po spádnici a neupravované stopě rovnou na hřeben tj. přes Ztracené kameny. Úzká a od pěších rozšlapaná cesta opravdu jakkoliv neprospívala mé marné snaze o bruslení... 

Pod Ztracenými kameny jsem dokonce rezignoval a sundal běžky, můj život je mi milý. Překvapivě jsem koukal překvapený, že jsem zde nikdy nebyl. Úchvatné výhledy! Ale na dojáky nebylo moc času, takže výš a dál... 

Na Pecném zmizel klasický les a já zvesela nahodil prkénka na nohy a svobodně bruslil po pláních těšíc se na zjevení Pradědy, jednoho z cílů cesty. Potěcha, že po 4km s převýšením necelých 500m konečně lyžuji netrvala dlouho. Nevím, zda se mi osudnými stal Pecný nebo až Jelení hřbet, zkrátka jsem píchl holi nešikovně do hluboké pěší stopy a včas nestihl povolit tlak paže. Krátké hlasité lupnutí oznámilo skon krásné 100% karbonové hole... Co teď? Budu se vracet do auta pro náhradní hole? No když už jsem skoro na hoře, tak to na ten Praděd nějak doklepu... A víte co, asi to nebyl úplně rozumný nápad. Tolik přetěžování jedné a střídavě druhé půlky trupu jsem nezažil. Bolest byla však vykoupena luxusním počasím, které jsem snad v zimě v Hrubém Jeseníku ještě nezažil a stejně tak luxusními výhledy do okolí. O štěstí mohu však mluvit ve spojení s madly a rukavičkami Leki. Obecně je pomlouvám kudy chodím, poněvadž mi rukavička příliš nesedí, považuji ji za poněkud neergonomickou a o rukavicích Leki se systémem Trigger Shark raději pomlčím úplně. Ale tentokrát je mohu vynášet do nebes, možnost si na rukavičku připnou jakoukoliv holi mě ušetřila návštěvu chiropraktika. Pokud by to neznělo dost jasně, klasické rukavičky jsou na běžecké holi přidělány poměrně pevně (rozhodně v kontextu předělávání po minutě) a zejména jsou diverzifikované pro levou a pravou ruku. Tahle nectnost je zcela eliminována zmíněným systém Trigger Shark. Děkuji!

Výplaz na Praděd stál za to, ironicky i bez ironie.

Se sluncem šlo zažít mnoho zábavy.

Za další poněkud nešťastné rozhodnutí lze považovat nápad s jednou holí zaskočit na Švýcárnu. Původní plán nacpat se proslavenými borůvkovými knedlíky s mákem jsem zavrhl, jakožto odměnu za zlámání drahé běžecké hole a značné ošizení lyžařského zážitku. Na stranu druhou, budeme-li měřit zážitky optikou jejich síly, tak na tohle dlouho nezapomenu, ale to sem nepatří, aspoň ne v tuto chvíli. Takže zatímco jsem si z Pradědu dolů na Švýcárnu vesele kličkoval mezi přívaly lidí a u toho ukusoval suchý chléb (původně nouzový žvanec pro případ krize), tak od Švýcárny zpět ve směru na Ovčárnu to bylo mnohem nepříjemnější. Za prvé jsem nechtěně potkával (rozuměj předjížděl) mnoho lidí přijíždějících z Červenohorského sedla, a hlavně jsem byl poprvé toho dne předjet i já. :-( 

Na Ovčárně mi nebylo do smíchu o moc více, ono vyšplhat se po té sjezdovce, kterou jsem jel před nějakou hodinou v opačném směru nebylo bez hole úplně tak easy. Nic na tom nemění skutečnost, že se bavíme o modré (C - turistická). 

Aspoň že jsem měl možnost natočit si rolbu vyvážející sjezdaře na laně, když už vleky musely stát.

Hřeben po cestě zpět, přestože je převážně orientován s kopce dolů nemohu pro tentokráte příliš ocenit, nohy se mi podlamovaly a až přítomná blízkost lavinových svahů mě nijak zvlášť neutěšovala. Ještě znatelnější prekérkou se stal sjezd od Jelení studánky na Alfrédku. Na mysli mám iniciální část proslaveným úvalem, sebevražedný úsek i v okamžiku, kdy tam nejedete v mokrém těžkém sněhu v poledním slunci, tak jako já... 

Následný traverz Jelenky mi dopřál trochu prostoru pro odpočinek před finálním sešupem nad Alfrédkou, kde jsem se zbytečně (síly zkrátka už dávno žádné nebyly) rozsekal. Krom sil mi chyběly už více než hodinu tekutiny. Za velice hloupé rozhodnutí můžu považovat odhodlání nezastavit se u žádného z desítek otevřených výdejních okének, jen kvůli tomu, abych se nepotkal s covidem. 

A jestliže zdravý rozum a stupeň dehydrace velel pokračovat co nejkratší cestou zpět k autu, tak moje touha volala po poznání, jakože bych z Mravenčího sedla ještě mohl zvládnout objet po magistrále Ostružnou, pro mě neznámou část trati. Přestože kolečko leží v 1100m, zdaleka neplatí, že by slunce nemělo koule na to udělat ze sněhu vodu a z lyžování peklo. 

No a jestliže jsem po této klukovině doufal, že na Skřítek dojedu během dvou kilometrů a to tak, že bez píchání s kopce, tak ne. Dostal jsem za vyučenou, nejkratší cesta do cíle znamenala zdolat 8km z nichž první 4km vedou do kopce! Au! Skvělej nápad, místo toho, aby člověk plynule utratil 250 výškových metrů, tak tady si naopak dalších 30 přidá, aby se zase dostal na rozcestí Pod Ztracenými kameny, ano to je to místo kam všichni nosili běžky v rukách, BTW v opačném směru činili stejně tak. Na to jsem neměl ani sílu natož morál, takže jsem se po spádnici vydal s běžkami na nohách. Pravda na dvou místech jsem je shodil, poněvadž tam stihl vytát sníh. Ale i přes tyto kaňky šlo o topení se v řece adrenalinu. Jo běžky se nalokaly ještě o trochu více, a tak není divu že staré závoďačky Fischer RCS přišly o pár kusů bočnice, což na tom hrozném ledu nepřekvapilo a už vůbec nepotěšilo. Na druhou stranu mě možná v danou chvíli trápilo více, že při tom posledním stoupáním mě předjeli dva soupažáci. :-)

Výsledek? Totální vyčerpání už po 50km s řádově pouhými 1000m převýšení, ale také nezapomenutelný slunečný den s luxusními zimními výhledy. 

Jak jsme nebyli nejrychlejšími běžkaři na Velkomeziříčsku

Sobota odpoledne 16.1.2021, Mirek se dává do řeči s běžkařem na historických lyžích Artis Kandahar (těmi laminátovými, nikoli jasanovými), aby se záhy dověděl, že jsme divní, pakli-že jsme přijeli na běžky do Velkého Meziříčí z Nového Města na Moravě. A trápí-li vás stejná otázka, proč opouštět Mekku běžeckého lyžování na Vysočině, kde nejenže leželo překvapivě velké množství sněhu, ale dokonce i rolbou upraveného sněhu, někam, kde šlo sotva zaznamenat sníh a za luxus největší se tam považuje jen o něco málo více než stopy od lyžařů sobě, tak vězte že prostě protože. No co no, zkrátka jsem chtěl viděl místa lyžování zaslíbená a hlavně neznámá. A to se také povedlo (poznámka pro ty, co nevydrží číst dále).

Nejprve jsme vyrazili do Balinského údolí. Tu užší, tu širší údolí říčky Balinky mě bavilo. Mnohé břízy, borovice a skalní útvary dokreslovaly už tak povedené prostředí, kterému vévodí klikatící se Balinka. Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, co mi některé pohledy připomínaly. Až s odstupem času jsem na to přišel, zamrzlou a zasněženou Brněnskou přehradu. Ale to pro mě nebylo jedinou zvláštností. Přeci jenom jsem z Opičích hor zvyklý na pravidelné střídání stoupání a klesání bez výrazných rovinek. Tady tomu bylo přesně naopak, 16km de facto roviny (8km proti proudu a 8km po proudu Balinky). Řeklo by se, luxus, ale ve skutečnosti to byla dřina, zřetelně mi chyběly okamžiky odpočinku - jízdy s kopce dolů. A aby toho nebylo náhodou málo, když jsem se vraceli zpět, objevil se nám v zádech nějaký laufař, soudě podle soupaže a polepených běžek. Na této trati měl o polovinu kilometrů méně než my a také ve srovnání se mnou neměl tak staré a vypráskané běžky (ano, je pravdou, že toto si ty pádla ode mě už nezasluhují, o týden později jsem je důkladné očistil a s jednou vrstvou HFka a mými 100kg jezdí z kopce docela obstojně). Co chci říct, klasicky hledám výmluvu proč byl rychlejší než-li já. BTW prvně jsem na nějaké závodění z vysoka kašlal, pak mi to nedalo a zkusil jsem jakože vzdorovat, ale jen do té doby, než jsem si probodl v přemíře uplahočené dřiny svoji pravou botu hrotem pravé hole... Dost nazlobeně jsem zpomalil a zároveň tím přišel o titul toho dne a okamžiku nejrychlejšího běžkoplácala povodí Balinky.

Tělo mělo po 16km dost, hlava však ne, takže jsme přeparkovali na Fajťák, kde už několik dní předem avizovali úpravu běžeckých tratí... Propocení jsme vylezli do velice větrného počasí, které se zároveň postaralo o skrývku dalšího 10km dlouhého "okruhu". Nakonec tak naše stopy vedly po vyhrnutých a neposypaných silnicích, což nebylo vůbec špatné. Povedená "Sibiř" a stmívání nás však vyhnaly nepatřičně brzy, což považuji za škodu s ohledem na příjemně mírně kopcovitý charakter okolí Fajťáku s občasnými výhledy daleko a široko. Skoro jsem nabyl přesvědčení, že by to stálo za návrat.

Kameňačky jsou mrtvé, ať žijí kameňačky

Jestli mě paměť nešálí, tak je to poprvé, co jsem prošlápl běžky. Osudným se jim stalo zdolávání hluboké orby s 10-15cm sněhu. Překvapivě po dalších asi dvou krocích půlka běžky upadla zcela a mě tak nezbylo než zahrát si na princeznu koloběžku... Za druhou podobně nešťastnou okolnost lze považovat poškození/likvidaci mého oblíbeného 22 let starého vázání, které přežilo řádově 10 párů běžek a už se zdálo býti nesmrtelným... Omyl! 

Příprava nových kameňaček se neobešla bez prohrabování se vyřazeným materiálem. Pohled na vyřádkované vyřazené kousky mě uklidnil, napočítal jsem jich pouze 7 párů, osmý celodřevěný rozštípaný skončil s největší pravděpodobností už dávno v kamnech. Co to znamená? 8 párů za 22 let, tj. velice přibližně jedny mrtvé běžky každé tři roky. Čekal jsem horší bilanci, s tímto zjištěním jsem schopen klidně žít. :-)

Trochu se však obávám okamžiku, kdy padnou ve službě zbylé tři páry lyží, jejichž osud byl zpečetěn už před mnoha lety (v okamžiku jejich koupě). Mirek se celkem bavil představou, kterak do zasněžených i zamrzlých a případně jakýchkoliv jiných stop i nestop vyrážím s naprosto nesourodými lyžemi na každé noze...

O tom, co mě vážně netěší - zábavní pyrotechnika

 Stačilo by si vzít k srdci zlaté pravidlo:

Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Neznám mnoho lidí, kteří by se rádi nechali probouzet zcela idiotským rámusem, neznám mnoho zvířat, která by se ráda nechala děsit k smrti, neznám mnoho živého, které by bylo nadšené z otravy ovzduší, neznám mnoho doktorů, které by těšilo přišívání prstů o půlnoci na Nový rok a ani mnoho hasičů, kteří by místo času stráveného s rodinami raději trávilo ten stejný čas hašením zcela zbytečných požárů způsobených v lepším případě lidmi bez důvtipu, v horším případě naprostými tupci. 

Nevím komu a čemu tím prospíváme. Nevím, jaká smysl má ukazovat naším dětem, že zcela nebezpečná kratochvíle s pouze negativními důsledky je hodná následování. Nevím, proč by toto bezúčelné pusto mělo provázet vítání Nového roku. Cožpak je nerespektování zlatého pravidla soužití, ničení přírody, zdraví a majetku, to co by mělo symbolizovat nadcházející rok? Všechny takto zneužité peníze mohly někde posloužit, ale místo toho páchají pouze zlo. Bohužel omezenců a tupců je tu tolik, že nevidím jiné východisko než tyto kokotiny postavit mimo zákonné meze. 

Smutné jest, že se zcela nedobrovolně na této idiocii podílíme my všichni. Peníze od daňových poplatníků totiž prostřednictvím rozpočtu města, kraje nebo organizací typu CzechTourism spolknou takové nehoráznosti jako Ignis Brunensis. Existuje nespočet možností, jak by se daly zmíněné jednotky miliónů využít, existuje nespočet možností, jak zaujmout zahraniční turisty, ale to představitelům provinčního maloměsta asi nikdy nedojde. Smutné!

Ještě více mě otravuje toto nesmyslno v kontextu nouzového stavu a hromadnému porušování vládních nařízení a i běžně platných zákonů. Vlastně mi nezbývá než přiznat, že bych všem těmto individuím přál pokutu se sazbou atakující přípustné maximum... třeba by se aspoň částečně doplnila chudnoucí státní pokladna. ;-)

Jak jsem sbalil kufry během Kráteckého kufrování aneb zcela netradiční a o to rozumnější DNF

Považuji za krajně neslušné vyhýbat se "dobrovolně" orientační aktivitě více než deset let a zvlášť, když se zcela pravidelně koná na Vysočině, v srdci Žďárských vrchů. Beze sněhové okolnosti a nemožnost organizace typického novoročního běžkařského pobytu někde v horách mi přinesly jedinečnou příležitost nevyhnout se letos Kráteckému kufrování. Ale nebyl bych to já, kdybych to celé nepojal trochu jinak. Na tradiční turistickou formu LOBu jsem se necítil a o běhu jsem ani nepřemýšlel, poněvadž neběhám. 

Ve středu odpoledne jsem sedl na kolo a společně s Mirkem vyrazil na Krátkou do Domu přírody Žďárských vrchů, kde šlo zcela bezkontaktně přijít k mapě, bez které jen stěží můžete rozumně provozovat orientační běh, v mém případě spíše aktivity, rozuměj horské kolo a jeho tlačení a nošení. Ale to jsme si poměrně hodně zapředbíhal...

Předpokládám, že jen okrajově zmíněnou bezkontaktnost lze považovat za úlitbu establishmentu a možná i pokus o drobný prank, čemuž by i nahrávalo umístění kamerového systému nasměrovaného právě na vstupní vrata do obrovské selské usedlosti, kde dnes můžete najít zmínění Dům přírody. A okolo čeho že tu provádím takové nezdařilé tance? Na vratech si nešlo nevšimnout připínačky chycených instrukcí a dvou fóliových kapes, jedna z nich nabízela mapy pro orientační běh a druhá malé pytlíčky. Asi tušíte, že zakopaný lampion se skrývál, podobně jako ďábel, v detailech, viz citace:

Mapa 11. Kráteckého kufrování 1:10 000 se zákresem kontrolních stanovišť ke koupi zde. Do sáčku vložte 20 Kč a přehoďte přes vrata do dvora.

Pobaveně jsem se podíval na asi čtyři metry vysoká vrata a přemýšlel, zda jde o novoroční vtípek. Docela živě si představuji, jak se o několik dní později baví organizátoři, tj. Chaloupky o. p. s., Bratrstvo Žďárských vrchů a Dům přírody Žďárských vrchů, teď čekám, že ze seznamu vyskočí i Rychlé šípy, při stříhání videa ze zmiňované kamery, nepovedenými pokusy chudáků sportovců, případně rodin s dětmi. Na druhou stranu jde zároveň o nepříliš radostnou známku, že civilizovanému světu (kulturně) jsme se stále ještě nepřiblížili, když musíme budovat pokladničkou se čtyřmetrovou zdí, aby do ní někdo nestrkal nenechavé prsty pro dvacetikorunu... BTW sorry jako, organizátoři, že jsem neměl dvacku a že ta hromada kovových mincí měla hmotnost dostatečnou k tomu, abych vám nepřilil ani kapku oleje do ohně malinko škodolibé zábavy.

Ale zpět na kolo, mapa v kapse není zcela ideálním pojetím MTBO, ale co už, nejedu na čas a záhy si přestávám být jistý, že toho moc objedu. První kontrolu sbírám s přehledem, další vynechávám, protože je příliš daleko a už druhá mě stojí asi tak 90% sil, které mi po 15km na kole v mrazu zbyly. Ono není divu, pokud se s kolem pohybujete v okolí Milov pod Drátníkem, v lepším případě skrze zamrzlé kaluže v ještě zamrzlejších půl metru hlubokých kolejích od těžké lesní techniky v kopcích, kde se vám plaší kovový oř a stále se staví na zadní... Silou vůle jsem sebral i třetí a čtvrtou kontrolu v neprostupném terénu plném nízkého smrčí a obrovských kamenů, které byly pro jistotu pokryty tenkou vrstvou přimrzlého sněhu, to snad pro případ, že by někdo dostal inteligentní nápad pobíhat v tomto kraji s běžeckými tretrami, které typicky kloužou jak čert. Ne zcela skvěle zvolený postup, rozuměj stál úplně za ..., nošení kola v příkrém svahu přes spadlé stromy a prodírání se nízkým porostem po uzoučkých stezkách zcela nevhodně nenadimenzovaných na současná široká řidítka horských kol byl vskutku slušný porod. Mirek překvapivě tiše snášel příkoří způsobená mým špatným čtením mapy a která byla zcela neslučitelná s představou odpolední vyjížďky na kole po Vysočině. Pro pátou pod-skalní kontrolu jsem už zdaleka pelášil po svých a šestá, osudová, vidíte, že Beethoven vydržel dokonce o jednu méně než já, mě stála membránu běžkářských kalhot, to když mě další špatné čtení mapy donutilo prolézt dva metry hustým smrčím. 

Končím a jedem domů! Od té chvíle můžeme hovořit o tom, že jsem si to na kole překvapivě užíval. To pobíhání v kopci mě totiž přehřálo takovým způsobem, že jsem nestihl vychladnout až domů... 

Má to nějaký závěr? Jasně, navíc zcela jasný a zřejmý, měl bych začít trénovat čtení mapy, svévolně nezaměňovat LOB za MTBO a konečně se začít pořádně hýbat. LOBu zdar!

Paprsek na otočku aneb kulhající tradice přežívá i na přelomu let 2020/2021

Nedlouhá tradice novoročních běžkařských výletů přežívá, byť již druhým rokem ve velice okleštěné podobě. Žádné Švýcarsko, Itálie či Rakousko, ale domácí Paprsek tentokráte však se slunečními paprsky a naopak bez výborných borůvkových knedlíků.

Repetitio, mater studiorum...

• 2012/2013 Jizerské hory
• 2013/2014 Paprsek a Jeseníky
• 2014/2015 Švýcarsko, Engadin
• 2015/2016 Rakousko, Kötschach-Mauthenu
• 2016/2017 Rakousko/Itálie, Obertilliach, Toblach, Cortina, Ramsau
• 2017/2018 Švýcarsko, Engadin, Davos
• 2018/2019 Rakousko, Radstadt
• 2019/2020 Paprsek na otočku
• 2020/2021 Paprsek na otočku

Pro tentokráte, a to zejména díky epidemiologické situaci, jsem vyrazili jenom rodinně - Mirek, Honza a já. Od kluků jsem věděli jaké silniční katastrofy se děly při stoupání na Paprsek předchozího dne, proto jsem se rozhodl pro nepopulární řešení a parkování pod sjezdovkou ve Velkém Vrbně, což s sebou přináší nutnost počátečního výstupu kilometrové sjezdovky... A už příjezd samotný mě překvapil, v obci působilo několik usměrňovačů dopravy a parkování. Tytéž lidé nás informovali o všech otevřených jídelních okýnkách a toaletách, tomu, páni, říkám služby...

Výplaz po sjezdovce nepovažuji za hodný poznámky, ale u čeho bych se rád zastavil je počasí. Tak krásno, občasné azuro, sluncem zalité lesy a pláně, bělostným sněhem zasypané stromy a daleké výhledy mě vážně okouzlily, takhle Paprsek neznám. 

Co se týče lyžování, šlo o první pořádný výlet v sezóně, plánovaně neplánovitý a bolestivý, už jen protože jsem si vzal skaty na klasické stopy, takže mě čekala soupažová dřina, která vyvrcholila někdy na konci dne křečemi pobřišnice, tak to jsem ještě nežral. 

Už si pořádně nepamatuji, které okruhy jsme zdolali, a to nejen protože jsem se je ještě nenaučil a díky ne zcela zdařilému značení ani nikdy nenaučím, ale i kvůli tomu, že je to jedno. Jediné co mohu říct zodpovědně, že už tolikrát jsem prohlásil, jak moc nemám rád Velký Šengen, že mi nezbývá než se divit, proč ho stále ještě jezdím. 

Ale to nejzásadnější se událo na Smrku, tedy domnělém Smrku, ve skutečnosti na Brousku. To je to místo, kde jsem se nechutně dotloukl na přelomu let 2013/2014, čemuž odpovídá 7 let žití v bludu, že jsem spadl ze Smrku. Při té příležitosti mi nezbylo než vyrazit na skutečný Smrk a to bylo pro mě opravdové zklamání, nedá se z něj spadnou, jde o zalesněnou rovinku, což můžete vyčíst z mapy a netřeba se tam trmácet po svých. BTW po cestě na Brousek jsem se chvílemi brodil v půlmetrových závějích sněhu a zjistil jsem, co už dávno vím, jsem houby ledoborec.

Nepřekvapivě náš výlet skončil celkovým vyčerpáním a to už na kótě 43km s mnoha zcela zbytečnými pády, o těch na sjezdovce se raději ani nebudu zmiňovat, poněvadž jsem si akorát obnovil zranění palce. To bylo pro mě stejně nepochopitelné jako asi stovka lidí u výdejního okénka Paprsku, hudba, ohně... Prostě tady se na vše kašlalo. Stejně tak nechápu nekonečné zástupy pěšáků, kteří nejen že nerespektovali ani ta nejzákladnější hygienická opatření (skupiny 20 lidí nebyly výjimkou), ale navíc se motali všude po stopách a tak tu stále přežívalo vysoké riziko nějakého zranění. To že šlo vesměs o bezohledné analfabety asi netřeba dodávat, jest to zřejmé z výše řečeného.

A přesto šlo o jedno z nej lyžování na Paprsku...