Jak jsme nebyli nejrychlejšími běžkaři na Velkomeziříčsku

Sobota odpoledne 16.1.2021, Mirek se dává do řeči s běžkařem na historických lyžích Artis Kandahar (těmi laminátovými, nikoli jasanovými), aby se záhy dověděl, že jsme divní, pakli-že jsme přijeli na běžky do Velkého Meziříčí z Nového Města na Moravě. A trápí-li vás stejná otázka, proč opouštět Mekku běžeckého lyžování na Vysočině, kde nejenže leželo překvapivě velké množství sněhu, ale dokonce i rolbou upraveného sněhu, někam, kde šlo sotva zaznamenat sníh a za luxus největší se tam považuje jen o něco málo více než stopy od lyžařů sobě, tak vězte že prostě protože. No co no, zkrátka jsem chtěl viděl místa lyžování zaslíbená a hlavně neznámá. A to se také povedlo (poznámka pro ty, co nevydrží číst dále).

Nejprve jsme vyrazili do Balinského údolí. Tu užší, tu širší údolí říčky Balinky mě bavilo. Mnohé břízy, borovice a skalní útvary dokreslovaly už tak povedené prostředí, kterému vévodí klikatící se Balinka. Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, co mi některé pohledy připomínaly. Až s odstupem času jsem na to přišel, zamrzlou a zasněženou Brněnskou přehradu. Ale to pro mě nebylo jedinou zvláštností. Přeci jenom jsem z Opičích hor zvyklý na pravidelné střídání stoupání a klesání bez výrazných rovinek. Tady tomu bylo přesně naopak, 16km de facto roviny (8km proti proudu a 8km po proudu Balinky). Řeklo by se, luxus, ale ve skutečnosti to byla dřina, zřetelně mi chyběly okamžiky odpočinku - jízdy s kopce dolů. A aby toho nebylo náhodou málo, když jsem se vraceli zpět, objevil se nám v zádech nějaký laufař, soudě podle soupaže a polepených běžek. Na této trati měl o polovinu kilometrů méně než my a také ve srovnání se mnou neměl tak staré a vypráskané běžky (ano, je pravdou, že toto si ty pádla ode mě už nezasluhují, o týden později jsem je důkladné očistil a s jednou vrstvou HFka a mými 100kg jezdí z kopce docela obstojně). Co chci říct, klasicky hledám výmluvu proč byl rychlejší než-li já. BTW prvně jsem na nějaké závodění z vysoka kašlal, pak mi to nedalo a zkusil jsem jakože vzdorovat, ale jen do té doby, než jsem si probodl v přemíře uplahočené dřiny svoji pravou botu hrotem pravé hole... Dost nazlobeně jsem zpomalil a zároveň tím přišel o titul toho dne a okamžiku nejrychlejšího běžkoplácala povodí Balinky.

Tělo mělo po 16km dost, hlava však ne, takže jsme přeparkovali na Fajťák, kde už několik dní předem avizovali úpravu běžeckých tratí... Propocení jsme vylezli do velice větrného počasí, které se zároveň postaralo o skrývku dalšího 10km dlouhého "okruhu". Nakonec tak naše stopy vedly po vyhrnutých a neposypaných silnicích, což nebylo vůbec špatné. Povedená "Sibiř" a stmívání nás však vyhnaly nepatřičně brzy, což považuji za škodu s ohledem na příjemně mírně kopcovitý charakter okolí Fajťáku s občasnými výhledy daleko a široko. Skoro jsem nabyl přesvědčení, že by to stálo za návrat.