V háku to nemám na háku

26.5.2012 jsem se vydal na silniční švih s Aldou. Jeho výkony jsou stále lepší a lepší a tak není divu, že jsem velkou část projížďky letěl zavěšený v háku. Tentokráte jsem provětral PV a ač má k silnici poměrně daleko, stačilo to na to, aby mi Alda nikterak závažně neujížděl. 59km dlouhá trasa vedla přes pár slušných kopečků, což ve spojení s příjemným počasím vyústilo ve slušný trénink.

Zima-teplo, nuda-knedlo

25.5.2012. STOP. Bike. STOP. 27km. STOP. Slunce. STOP. Studený vítr. STOP. Nuda. STOP. Krásně. STOP. STOP.

Pohodička namísto pozérství

Běžný pracovní týden neposkytuje dostatek prostoru pro regulérní biking (rozuměj vyjížďku na mnoho hodin, kdy se člověk dostane dál, než do míst, kde by s klidem mohl jezdit se zavřenýma očima). Avšak "život je pohyb a pohyb je život", a proto neházím flintu do žita (kdo by ji pak také hledal, že?) :-) a vydávám se, aspoň malinko a co možná nejčastěji, protáhnout fyzickou nečinností strnulé tělo. A ač těžko mohu popírat, že nemám blíže k pozérovi než k bikerovi, tak se tu a tam stane, že dřu jak biker. To má neblahý vliv na intenzitu vnímání přírodních krás mého rodného kraje. Proto jsem si udělal 23.5.2012 zahalečský švih, kdy jsem se více kochal, než šlapal. Ještě že jsou po kopcích rozeseté lavičky, kde znavený poutník, pozér na nablýskaném biku, důchodce z nedaleké vsi, starosta či prezident mohou posedět a užívat si neskutečných krás Vysočiny, kde se lehce chladivý vítr snaží držet krok s hřejivými slunečními paprsky, kde si ptáčci pískají libozvučné melodie a vůně posečených luk je omamná podobně jako výhled do této zamilováníhodné krajiny.

Biková dřina

24.5.2012 na mě čekala pořádná biková dřina, zato však v luxusní společnosti Janči. Projížďka v okolí Nového Města za poměrně větrného počasí byla nádherná. Rozkvetlá Vysočina je zvláště v těchto chvílích nepopsatelně krásná. Momentky mi to snad dosvědčí...

Krev je naše pára

Parafráze nádherného citátu Jana Bervida: "Vzduch je naše moře", motta Československých vzdušných sil, by se bezpochyby mohla stát mottem skupiny AVAITFC. Pro vysvětlení, zkratka není typem a neznamená tedy AWAIT Fotball Club (čekání na fotbalový klub), byť lze s jistotou tvrdit, že jde o životní náplň nemálo lidí nalepených k televizní obrazovce. :-) Za zkratkou AVAITFC se skrývá Artificial Virtual Akyžon IT Fight Club, volně přeloženo "Akyžoní umělý a virtuální klub IT rváčů". Naše motto je přirozeně současně oslím můstkem k citaci z mé oblíbené písně, Hudsonských šífů: "Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem ...". Tato citace barvitě ilustruje, co bylo potřeba vykonat a kam jsme směřovali

A teď k věci. Kamarádi, kolegové již včera přišli s myšlenkou na uspořádání tréninku na páteční Run-Up 2012. Atak se stalo že workout 22.5.2012 pokračoval běžeckým tréninkem do schodů. Pokusili jsem se vyzkoušet "závodní schody", nicméně pohledná recepční nám na ně odepřela přístup - prý jde o nouzové požární schodiště, které je střežené alarmem a snad i zamčené :-) WTH? Atak jsme se uchýlili k původnímu plánu, potrénovat v mnohem přístupnějšímu M-Paláci, který je sice o něco nižší než Spielberk B Tower, ale jeho výška 60m a zejména 14-ti patrové schodiště slibovalo kvalitní trénink. Nevím, kde se vzala důvěra kamarádů v mé běžecké schopnosti, když mě vyslali na schody jako prvního, s tím, že jsem ten poslední, který by někoho brzdil. Trošku se mýlili, ale což, ... Je poznat, že schody nejsou mojí doménou, v 12 patře jsem měl pocit, jako by vzrostla gravitace naší matičky Země aspoň tří násobně. Nezapomenutelný zážitek - nohy tuhnou a těžknou, běh po dvou schodech se postupně mění v chůzi, zakopáváte o každý schod, v otočce dostáváte body check od zábradlí, když se vrávoravě snažíte vytočit vracečku. Zažíváte pocity pilotů proudových stíhaček, tunelové vidění, které pomalu přechází v totální zatmění... A schodiště se zdá být nekonečné ... Vytoužený cíl, konečná, z poledních sil vypínáte stopky, 1:23:8. Po korekci času způsobené mojí latencí lze mluvit přibližně o čase 1:21. Myslím, že teď jsou Hudsonské šífy jasné ...

Muška jenom zlatá, druhá, pláč, otevřená zášť

22.5.2012 jsem si dal večerní běh městem. 9km dlouhá trať v dusném počasí, pozůstatku okolo jdoucích bouří, spolu s nádhernou vůní všeho kvetoucího mě naplnila skvělým pocitem a příjemnou únavou. Jediné, co mi trochu zkazilo náladu byla nejprve jedna muška, která navštívila pravé oko a vzápětí druhá, která se rozhodla pro to levé ... Tím, potvory, vykopaly válečnou sekeru, příště se na ně vyzbrojím ... Nejen na kolo budu nosit sluneční brýle, ať je světlo, tma, déšť, mráz, prostě kdykoliv :-)

Tajemství staré knihovny

Kdysi dávno, jak mnozí zejména dříve narození novoměšťáci vzpomenou, sídlila městská knihovna pod klenutými stropy mnoha tajemných místností "U Janovských". Po vchodu do domu čekalo na čtenáře strmé schodiště a bludiště několika dveří. Za nimi se skrývala první místnost knihovny - dětské oddělení s výpůjčním pultem. Vpravo vedlo krátké sestupné schodiště pod klenutým stropem do čítárny časopisů, která se nacházela ve dvou malých místnostech, z jedné vedly dveře do kanceláří knihovny. V první místnosti, přímo naproti vstupním dveřím, byly další dveře, většinu času otevřené a zakryté pouze závěsem. Ten odděloval dětské oddělení od tajemstvím zahaleného oddělení pro dospělé, kam byl mladistvým vstup odepřen. Vzpomínám si na to, jak jsem se těšil na průkazku pro dospělé, na kvanta nepoznaných knih v starých regálech, na specifickou vůni málo větraných knihoven, na spoře osvětlené kouty knihovny s nedostatek přírodního světla. Touha po poznání je zkrátka nekonečná.

Z mysli mi teď vytanulo několik vzpomínek. Jednou z nich je radostná vzpomínka na knihu nalezenou v koutu knihovny zapadlou za regálem. Matně si uvědomuji, že pojednávala o stavbě slunečních hodin. To nejzajímavější však jest, že ztracena před zraky čtenářů odpočívala ve své skrýši asi 15 let, než jsem ji objevil a půjčil si ji. Přes své stáří vypadala jako nová, nejspíše jsem byl první, kdo si ji z knihovny odnášel. Škoda, to se v dnešní prosluněné knihovně s moderními regály, které jsou umístěné zejména ve volném prostoru stát asi nemůže. Neméně příjemné vzpomínky mám asociovány se stěhováním knihovny, na které jsem se drobným dílem, jako brigádník, podílel. Ta spousta knih, které mi prošly rukama - čirá radost. Neodpustím si moji oblíbenou vsuvku, která přeruší jinak poměrně konzistentní myšlenkový proud. Lidi z branže nechť za tím vidí třeba rutinu na obsluhu přerušení. :-) Je škoda, že knihovna nemůže vést speciální statistiky, jako třeba poměr půjčených a nepřečtených knih, nebo poměr vypůjčených a pouze prohlédnutých knih a především velikost překročení nejvyššího přípustného množství knih současně vypůjčených. Pak bych se jistě nesmazatelně zapsal do jejích análů. :-)

Tehdy měla knihovna nesporně genia loci, nenabízela sice služby jako dnes, ale ono je to vlastně dobře. Škarohlídi by mohli namítnout, že zde nebyl dostatek místa pro knihy a konec konců i pro lidi. Ale podívejme se na současnou knihovnu v kulturním domě. Je na tom lépe? Není! I zdejší prostory svazují, mnoho knih našlo své místo nikoliv ve výpůjčních regálech, nýbrž v archivu čtenářům nepřístupném. O prostoru dostupném pro lidi, zvláště mezi regály, bych raději pomlčel. A přesto mám i tuto knihovnu velice rád. Považuji ji za svým způsobem posvátné místo, kam přicházím s pokorou, pokorou k vědění, které knihy ukrývají.

Nezvyklé spojení funkcí - knihovna a sauna

Novoměstská knihovna nabízí v letních měsících nevšední služby a to dokonce zdarma. No posuďte sami, kolik městských knihoven v naší zemi provozuje saunu? Vynikají služba, jeden by si řekl. To by jistě platilo, ovšem za nutné a zároveň i postačující podmínky, její využití by spočívalo na svobodné vůli čtenáře a ne na počasí. Ano, na tomto místě byl zakopán pověstný pes, pes baskervillský. Jest pravdou, že novoměstský kulturní dům je vcelku důstojným domovem městské knihovny a o to větším selháním se zdá být jeho nedávná rekonstrukce. Rekonstrukce, která probíhala v několika etapách, rekonstrukce za desítky milionů korun, rekonstrukce, během níž se dlouho vědělo o funkci prostor, ve kterých knihovna sídlila a sídlí. Kompletní předělání fasády s absencí kvalitního řešení vzduchotechniky vedlo k zhoršení již tak neutěšené situace. Celoprosklená fasáda, která ztratila téměř veškeré větrací schopnosti, zvládne díky JV orientaci distribuovat do prostor knihovny neskutečné množství tepla ... Zkrátka se obávám, že otočné stojanové ventilátory nejsou nejlepším řešením pro všechny návštěvníky knihovny, ne každý je totiž ochoten pobíhat, tak jako já, kolem otáčejícího se ventilátoru, aby se vyhnul nedobrovolnému saunování :-)

Dokud se běhá ještě se neumřelo

Parafráze jména krásné písně Jaromíra Nohavici "Dokud se zpívá ještě se neumřelo" trefně vyjadřuje mé pocity po báječném středečním běhu (16.5.2012). Spolu s Jančou jsem se vydali k Hotelu Ski na závodní trať XCO UCI Mountain Bike World Cupu. Trať sama o sobě má délku 4,46km s převýšením 220m a byť není nejvhodnější pro běh, dokáže nabídnout luxusní běžecké zážitky. Jeden okruh bohatě stačil na to, abychom si vyzkoušeli útrpné pocity závodníků pendlujících do kopce a z kopce přes nespočet kořenů a mnoho umělých překážek. Celkem 9km dlouhý běh mě po nedávné běžecké léčbě pěkně odrovnal, jak slastný pocit. :-)

Jak zdolat nachlazení - uběhat ho pod kvetoucími jeřáby!

Nedávné bahenní lázně jsem odnesl drobným nachlazením. Nešlo ani tak o vyčerpání ze samotného deštivého závodu, jako spíše o třičtvrtěhodinové prochladnutí po závodě. Poučení pro příště, promyslím více scénářů jak se po závodech setkat s ostatními v závislosti na různém počasí, tak aby to nedopadlo jako letos.

Po celém dni stráveném u počítače, kdy jediný pohyb, který jsem vykonal, byla cesta z postele do ledničky a z ledničky k počítači, jsem se rozhodl i přes nachlazení jít běhat. A byl to skvělý nápad, na 10 km jsem uběhal nachlazení k smrti a teď se cítím mnohem lépe. Bodejť by taky ne, když tajemně polojasnou oblohu dirigovalo hřejivé slunce, pole žlutě rozkvetlé řepky v příkrém kontrastu se světle zelenými loukami a tmavými lesy tvořilo idylický obraz postbramborářské éry zemědělství na Vysočině. Nemohu nevzpomenout na pověstnou třešničku na dortu - krátkou, ale o to nezapomenutelnější alej kvetoucích Jeřábů, kteří lemují malebnou polní cestu z Pohledce k zahrádkářské kolonii na konci Nového Města na Moravě. Tu neodolatelně sladkou vůni si budu pamatovat ještě dlouho ...