Sabelell a Crussis e-Fionna 5.5 (2020) aneb první seznámení s Bafangem M400 na malém dámském elektrokole

Pár minut jízdy na asfaltu, necelé 2km a soustředění se na motor. V tomto kontextu vznikla tato vzkazka o dámském elektrokole Crussis e-Fionna 5.5 (2020). Šlo o první seznámením se středovým motorem značky Bafang, konkrétně M400, který nabízí papírově poměrně hodně muziky, zejména mám na mysli krouťák 80Nm. Další a možná ještě důležitější technikálie nehodnotím, tj. účinnost nad 80%, váhu 3,6kg, hlasitost <= 55 dB, rozměry a s nimi související q-faktor.

Tak vzhůru na to. První rozjetí ještě s vypnutým motorem proběhlo příjemně, když pominu váhu celého kola (údajně avšak neoficiálně 21kg + 1-2kg navíc v příslušenství kola). Vzápětí zjišťuji, že budu potřebovat větší pomoc než první z pěti stupňů, jinak, že bych se příliš zpotil (vlastně si nejsem jistý, zda někdy došlo k tomu, že bych seděl na kole a nezpotil se), ale co už. Odstupňování pomoci nedokážu zhodnotit, protože i ten nejvyšší stupeň mi nepřipadal jakkoliv oslnivý, zkrátka jsem přepnul na max a už neudělal krok zpět. Na tomto místě zazní největší výtka, papírová očekávání zůstala naplněna, motor působí ve srovnání se zavedenou konkurencí slabě. Tím rozhodně nechci obviňovat výrobce z uvádění nepravdivých technických údajů. Třeba za subjektivní slabotou stojí jednoduchá objektivní příčina jako těžké převody, široká kola, velká hmotnost... Osobně si to sice nemyslím, ale myslet si znamená h... vědět. Třeba jde o klasické mlžení v mezích zákona ve stylu, že opravdu naměřili 80Nm, ale už zapomněli zmínit okolnosti a "místo" v pohonu, co nebylo připojeno apod. Když už jsme na temné straně síly, zmínil bych ještě pár dalších drobných nectností. Čeho si možná nevšimnete, pokud nedisponujete metrákem živé či neživé váhy, popř. pokud ve vašich lýtkách nedříme dynamit, je blátivost klik. Vlastně si nepamatuji, že bych kdy viděl, jak se mi kroutí a ohýbá klika a to raději nezmiňuji skutečnost, že jsem se o ni opíral poměrně zlehka na místě se zabrzděným předním kolem. Jinými slovy, těmto klikám na čtyřhran bych se zdaleka vyhnul, cokoliv ze standardní produkce Shimana bude o několik levelů lepší/bezpečnější. Důležitá poznámka, kliky produkuje Bafang, nejspíše jde o typ CK A01.170. Zdaleka ideální není ani rychlost reakce motoru/elektroniky na počáteční pohyb klik, není to krizovka, ale konkurence to zvládá lépe.

Otázka vzhledu je vždy silně subjektivní. Pokud jste na omalovánky, tak vám nejspíše kolo padne do oka. Preferujete-li střízlivé grafické ztvárnění, možná se neubráníte pocitu cirkusové atmosféry. To co se však kolu nedá upřít, je vrozená robustnost, ať už většina trubek rámu, jejich vzpěry, mosty, vše vypadá jak do pořádného terénu. Korunu tomu nasazují široké a vysoké dvoukomorové ráfky obuté do plášťů rozměru 29x2,35 s endurovým vzorkem. Už už by člověk pomalu vyrazil do nějaké divočiny, když v tom žříte vidlici zastoupenou laciným kouskem Suntour XCM HLO DS, se kterým bych se rozhodně nepouštěl do žádných větších akcí. Resp. mnohem více si umím toto kolo představit na silnicích a slušných polňačkách, jenže tomu nenahrává zmíněné obutí... BTW dokonce i hydraulické kotouče o rozměrech 180/160mm by nemusely být překážkou nějakého terénu, ale asi bych si představoval něco lepšího než Tektra HD-M286. Podle všeho majitelka používá spíše zadní brzdu, která po několika stech kilometrech jeví slušné známky únavy a nepředvádí kdovíjaké výkony. Naproti tomu přední vypadala nezajetě, poměrně kousavě až bezcharakterně.

Jestliže jsem doposud spíše nechválil, tak nakonec se sluší poznamenat, že motor/kolo má stále, co nabídnout, čím oslnit. Za mě jde především o tichost pohonného ústrojí. Mám pocit, že šlo o nejtišší elektrokolo/elektromotor, který jsem sedlal. Další věc, která mě příjemně překvapila, bylo prehistorické osmičkové řazení od Shimana, Acera RD-M360-L. Na rozdíl od nových ostrých napnutých střílejících XTeček má příjemný houbovitý charakter bez zjevné újmy na schopnosti řadit. Tady se tedy do levného komponentu neobouvám, ale chválím. Další chválihodná záležitost jsou silikonové gripy, které nepřekvapivě nabízejí jistý grip a dostatek pohodlí (nezjišťoval jsem, kdo je pro Crussis vyrábí). A to nejlepší nakonec, překvapivě dobře se šlapalo při překročení magické 25. Tady za mě kolo/motor/Bafang sbírá další kladné body.

Závěr? Vyměnit kliky, vidlu, hydrauliky a vzhůru do terénu. A nebo přezout kliky, pláště za nějaké úzké rychlé a vzhůru polňačkami a silnicemi. Myslím, že málem se dá z mála, aspoň soudě podle cenovky 36kKč, vykouzlit slušné kolo, které navíc může v nouzi posloužit celé rodině. Dámská geometrie má tu výhodu, že i na 17" rám se vleze v klidu 185cm chlap a pokud by se pod ním nerozlámaly kliky, mohl by být spokojený. 

Radostínské kolování, 2020, závod, kterého jsem se nezúčastnil

Zdálo by se, že zcela postrádá smysl psát o něčem, co nebylo, resp. čeho jsem se nezúčastnil. Ale má to smysl, jako příprava na někdy, až nebude pršet a mé dolní končetiny nebudou sužovány svalovými zraněními. BTW kdo by odolal de facto silničnímu závodu na horském kole skrze Vysočinu?

Plán:

• 8:30 start autem na Sklené
• 9:00 výjezd ze Skleného na kole (16km, 150/120m)
• 9:50 konec registrace
• 10:00 start
• 11:00 konec

Odkazy:

• FB stránka události 2020
• Schematická mapa závodu
• Skutečná trasa závodu

Beskydy po třinácté aneb dobré duše bez lysin pod Lysou, já bez lysinu pod i na Lysé

Po dlouhé době opět v Beskydech, které mám tak rád. Počasí a i o mnoho důležitější okolnosti nepřály zrovna dlouhému pochodování po strmých kopcích. Sérií několika iterací plánování jsem dospěl v neděli v jednu hodinu ráno k rozhodnutí, že bude lepší nevstávat v 5:15, ale pospat si v klidu až do 6:15 a pak vyrazit na ani ne 20km se stoupáním ani ne 1000m a klesáním něco přes 1100m viz mapy.cz. Krátce před půl sedmou jsem sedl do auta a o 20min později jsem vystoupil na parkovišti za katolickým kostelem sv. Jana Nepomuckého na Pražmě. V klidu jsem došel na nedalekou autobusovou zastávku Raškovice, hotel Ondráš a koukal, jak mi před nosem ujela linka 318. Naštěstí šlo o autobus v opačném směru, vtipné jest, že i tak autobus jel podle řádu asi o 5 minut později než jsem čekal (dle elektronického jízdního řádu). A jak jsem si tak pomalu chystal nordic-walingové hole, koukám, že se ke mě neomylně blíží dodávka a její řidič stahuje okénko. Už jsem si říkal, jaká je škoda, že narazil na člověka, který mu s cestou příliš neporadí... Vtip spočívá ve skutečnosti, že dotyčný nepotřeboval poradit s cestou, ale přijel na autobusák nabídnout mi svezení pod Lysou. Vau. Tak tohle by se mi na Vysočině nestalo, natožpak v Brně. Takže první polovinu z mé cesty, Pražmo - Zlatník, jsem se vezl v pohodlí dodávky. V Krásné jsem mohl počkat v klidu na autobus, ale já se rozhodl odkrojit kousek ze zbývajících 5km pěšky. Skvělý nápad! Ještě jsem si v klidu zastavil u Mohelnického a Tošanovského vodopádu, abych vzápětí znejistěl, zda k další autobusové zastávce stihnu dorazit včas. Netušil jsem, kdy tam má dorazit autobus a netušil jsem, jak jsem od ní skutečně daleko (překvapivě GPSka v telefonu neměla svůj den). A tak jsem běžel, přeci si nenechám ujet autobus, že? Když se mi podařilo doklopýtat na zastávku, nenaplnila mě očekávaná úleva. Cedule i budka stály na protější straně silnice a terén zrovna nenahrával představě, že v těchto místech na opačné straně vozovky autobus vážně zastaví. Poněkud nervózně jsem uvažoval, zda má cenu hledat zastávku na své straně a nechat si ujet autobus, který mezitím zastaví na zmiňovaném a pravda neočekávaném místě a nebo zda zůstat na tom neočekávaném místě a smutně sledovat, jak autobus mizí za horizontem někam dál... Ve výsledku nebylo to rozhodování tak zlé, v nejhorším mě čekalo 5km cesty navíc... A hle, autobus! Pro jistotu jsem na něj mávl a on vážně zastavil. Well done! Jenže... Vlezu dovnitř, poprosím o lístek na Zlatník, za což ode mě chtěl řidič 10Kč. Ještě v tuto chvíli jsem se plácal po ramenou, jak prosíravý jsem byl, že mám v ruce dvoustovku. Hotovost. Něco, co jsem neviděl a nepoužil opravdu poměrně dlouho. Kdybyste jen viděli, jak jsem byl vyveden z omylu. Začala asi pětiminutová řeč řidiče. No řeč, spíše takové osočování, obviňování, spílání, kterak se na chudákovi řidičovi dopouštím značné újmy. No ano, musím mu dát za pravdu, že jsem nečetl přepravní podmínky a tudíž jsem netušil, že mohu platit bankovkou v nominální hodnotě maximálně pěti-násobku ceny jízdného... Jakékoliv moje konstruktivní návrhy na vyřešení problému byly smeteny ze stolu. Takže po zjištění skutečnosti, že jeho denní obrat je 400Kč, tj. dvojnásobek mé bankovky, o níž jsem, ještě pár minut před tím, byl přesvědčený, že s ní stěží zaplatím Kofolu na Lysé, jsem očekával finální oznámení ve stylu laskavé prosby o opuštění jeho autobusu. Když v tom na mě mávl o pár míst dále sedící pán dvěma pětikorunami. Nechápavě jsem po nich vztáhl ruku, přesunul k řidičovi a tím pro celou osádku tohoto hromadného dopravního prostředku skončily trapné minuty čekání. Neznámý mi nechtěl dát číslo účtu, kam bych mu poslal peníze a nechtěl ani sojový suk, který by pokryl jeho výdaje... Trochu jsem se lekl, že jsem ho nabídkou jídla urazil, vždyť na Lysou je to takový kousek, že se přeci nic nejí. No, od té chvíle jsem raději o mých asi kilových zásobách cukru v batohu přestal mluvit... Ještě jednou děkuji!

O pár minut později vyskakuji pod sjezdovkou na Zlatníku a vyrážím s nadšením po zelené. Snažím se dohnat a ihned i předehnat několik pěšáků v dohledu. Překvapivě se mi to daří. Bodejť by také ne, jsem zvyklý bez rozcvičky vyrazit na plno a tuhnu/zmírám v průběhu... Nadšeně mašíruji jako první, ohlédnu se, abych se ujistil, že mi nikdo nešlape na paty, když v tom... Všichni odbočili do kopce a šlapou do sjezdovky. Kurník! To jsem vážně četl tu mapu tak blbě? Potupně to obracím čelem ke sjezdovce a znaveně funím do kopce. Zhruba v půlce pisty si poněkud postesknu, že nikde nevidím zelenou značku. Kouknu opět do mobilu a mám pocit, že mě švihne. Nikdo z lidí totiž nejde ve skutečnosti po zelené, ale míří zkratkou na červenou, aby ušetřili 3km chůze. Asi vám došlo, že ani já nejdu po zelené. Jenže dnes byla cesta cílem, nikoliv Lysá, nýbrž čtyřkombinace zelená, červená, žlutá, modrá. Takže smutně stáčím plachtoví o 180°, teplota mi zlostí stoupá aspoň o 1,8°C a už si to kloužu po mokré trávě zpátky na asfalt.

No a pak už jen nekonečné kilometry po asfaltkách a širokých cestách přes Muroňku a Vyšní Mohelnici. Možná to zní pejorativně a to nechci, záviděl jsem majitelům okolo rozsetých chatek, záviděl jsem těm, kteří nelenili a vyrazili hodinu přede mnou, že mohli pozorovat slunce šplhající se přes kopce. Užíval jsem si studeného větříku a příjemného chladu v údolí. O něco později jsem se nemohl nabažit prvních výhledů z luk, kdy mě hřálo slunce do tváří. Nádhera, luxusní luxus, jak jen to tu mám rád.

Jediné, co kalilo mé nadšení bylo množství cedulek "Private property" a asi dvě cedule odklánějící turisty ze značení, že prý nové značení neotravující majitele dotčených pozemků je jinde. Pravda neuposlechl jsem žádnou z nich, a to ne protože bych toužil po jakémkoliv konfliktu, jakože spíše jsem neměl dost sil obcházet přímé úseky domnělým novým značením, po kterém nebylo ani vidu ani slechu.

Krom výše zmíněných superlativů jsem se cítil velice mizerně, poněvadž mé tělo nebylo připravenou na takovou zátěž. Skutečnost, že jsem nikoho nepotkával, natož abych někoho došel, jen potvrzovala mé nelichotivé pocity. Snad až po více než 6km se mi podařilo dojít prvního člověka, paní, která se chystala na sérii selfíček a o chvíli později rodinku s malou holčičkou. Nevím, zda by tomuhle ještě Oži říkal sport. Ve skutečnosti jsem sport trochu očekával. Plná parkoviště aut pod přístupovými/turistickými cestami na Lysou dávala tušit, že lidí se skrze hluboké lesy prohání již poměrně dost. Stejně tak jako o sport, mělo jít svým způsobem o turistiku a neméně tak o relax. Je pravdou, že až budova vysílače na Lysé, která se z nenadání vynořila z lesů, aby vzápětí zmizela v chladivé mlze, mi dovolila doufat, že přeci jenom trochu toho sportu tam bude. Na vrcholu jsem nervózně koukl na mobil, abych zjistil, že mám za sebou 10km (podle map 9km) s převýšením 700m v čase 1:30. OK, samozřejmě nic, co by si zasloužilo oslavy, ale na druhou stranu mapy.cz říkají, že na tuto cestu potřebuji 3:50, takže za mě vlastně dobrý.

Vzápětí začala část delší zato horší, cesta dolů. Už tak pro mě extrémní klesání 800m výškových bylo vylepšeno bahnem a prameny samozvaných potůčků, které se zrodily v noci předchozího dne z vydatných bouřek. Jestliže směrem nahoru nestačilo srdce a plíce, teď byly namydlené svaly dolních končetin, které mi vesele atrofovaly během pouhého půl roku sezení doma. Jinými slovy, sestup jsem si neužil, to vážně málokdy, napadá mě vlastně jenom několik málo seběhů z ferrat, za které mohu děkovat Jardovi a Peťovi.

Konečně v Krásné, kde jsem se značně motal, nohy prostě v háji a to mě ještě čekalo luxusní stoupání opuštěnou stezkou na modrou na kopec zvaný Obora, zkrátka dalších více než 200 výškových metrů vzhůru a následujících 300m dolů zpět do Pražma.

Možná bych se ještě mohl rozpovídat o tom, kterak všichni chodili v kraťasech, dobrodinec, který mě vezl dodávkou byl natěšený na koupačku ve vodopádech. A já? Škoda mluvit, vzal jsem si stejné hadry jako na běžky v -10°C a ani se nedivil, že jsem se trochu vysaunoval. Na slunci v údolí bylo jistě přes 20°C,  na druhou stranu teploměr na Lysé ukazoval 4,8°C s připočítáním mlhy a větru mohla pocitovka stěží olizovat 0°C. Takže ve výsledku bylo alespoň jedno (právě jedno) místo, kde jsem nebyl nepatřičně oblečen. :-)

Závěr? To snad ani ne. Spíše počátek. :-) Beskydy jsou zkrátka Beskydy a já to tam mám moc rád. Nemohu se dočkat návratu.

ZLM 2020 - rychlobruslení - in-line aneb tajemství mezi asfaltem a helmou

O svých tělesných proporcí jsem namluvil dost již minule, o ortopedech, které navštěvuji poslední dobou, také. Nevím, zda jsem zvládl někde poznamenat, že problém s koleny začal při projížďkách na in-line bruslích. Zkrátka před měsícem, kdy se zdálo, že se bude konat tento závod, jsem si párkrát vyrazil zabruslit, abych si zvykl na ten pocit... Dokonce jsem šel tak daleko, že jsem po radě Marka sáhl na své kolečkové brusle, vydoloval jsem z ložisek vazelínu a "naplnil" olejem, abych získal něco málo na rychlosti. To, že to v mém případě nefungovalo, aspoň soudě podle měření rychlosti u Ski Hotelu v NMNM, teď neřešme.

V sobotu před závodem jsem se vydal do dlouhé době na kolo, brusle a snad i koloběžku, naštěstí jsem to během žádné aktivity nedrtil tak, abych byl v neděli, den závodu, vydrcený. Na stranu druhou tu přeci jenom jedna drtička byla - pozvánka na chalupu rodičů a místní pouť, rozuměj tuny jídla, kterému jsem jen stěží ochoten snažit se odolávat.

V nabitém nedělním programu mi radost neudělalo, když pořadatel závodu všechny na diskuzním fóru sezval už o dvě hodiny dříve, že bychom tak mohli uniknout nepřekvapivým bouřkám, které slibovalo vedro a dusno, ždímající nejspíše nejen mě. Ale co už, tušil jsem, že se na start nepodívám dříve než před plánovanou 17h a tak se také stalo. Je pravdou, že při příjezdu do ZNS jsem se cítil poněkud nervózně, jen kousek za městem byly vidět provazce deště spouštějící se neohroženě z hutných ocelových mraků slibující nevšední zážitky. V hlavě jsem si zkoušel představit dva nejpravděpodobnější scénáře:

• přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a bez rozjetí poletím na start, abych se s velkou dávkou štěstí vyhnul dešti, který by nejenže potopil veškeré plané naděje na slušný výsledek, ale především by pro mě znamenal jen stěží akceptovatelné riziko zranění (bohužel nemám druhou sadu koleček na vodu...)
• přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a půjdu se v (ne)klidu rozjezdit, abych ten pohyb dostal trochu do krve a pak přijde déšť, pokorně se zase zbavím veškerých sportovních propriet a se sklopenou hlavou pojedu zpět domů

Jak už to tak bývá, byla pravdě někde uprostřed. Přijel jsem, oblékl jsem se, a i kdybych chtěl, tak bych se na start nepostavil, protože přede mnou byly ještě, myslím, dvě party závodníků. Možná bych se k nějaké mohl přidat, ale riskovat to, že někoho budu předjíždět o kolo jsem nechtěl, je to nebezpečné a ještě to snižuje pravděpodobnost úspěchu, rozuměj delší dráha - delší čas. Takže jsem měl zhruba pět minut na rozjetí, během kterých jsem:

• zjistil, že už zase nevím, jak to chutná na speedových bruslích
• se tak zadýchal, že ještě na startu má tepová frekvence atakovala anaerobní pásmo
• s velkou radostí sledoval, jak se zvedá silný nárazovitý vítr, nepohybně húlava ohlašující příchozí bouři

No nic, dvě skupiny si to odbyly a já se vehementně hlásil o možnost vyrazit. A tu možnost jsem téměř instantně dostal, nebyl jsem sice na startovní čáře sám, ale člen brněnských Meteorů vypadal, že se nenechá předjet o kolo a že mě také možná nepředjede. :-) A už je to tady. Start! Běžím. Nekloužu. Nepadám. V první zatáčce bez techniky, v druhé taky a v těch dalších stejně tak. Je vtipné mluvit o tom, že jakmile je odstartován závod, tak se mozek přepne do módu podání maximálního výkonu a to nejdůležitější "pokus o techniku" je rázem zapomenut. Tentokráte jsem však na techniku nepomyslel ani před startem a hned jsem to prasil. Před třetím, posledním, kolem jsem už sotva pletl nožičkami a do mysli se zase začala vkrádat myšlenka, že pokud se mi ty nohy zapletou, tak to vážně bude bolet. Ono to je vůbec zajímavá představa, jak při předklonu s ústy nad asfaltem ve výši přibližně jednoho metru a rukama za zády ztratíte balanc, který jste nikdy neměli a v rychlosti atakující 40km/h se odporoučíte k zemi... Nicméně tohle není součástí našeho příběhu, ve kterém se vlastně nic nestalo. Prostě jsem objel tři kola stylem à la retard, což dosvědčují de facto všechny snímky, na kterých je zachycena moje maličkost.

Doposud to byla nuda, ale statistika tomu dodá punc:

• 2012: 7/54 místo, 1:54,06, přepočet 1:40, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 400km
• 2014: 5/79 místo, 1:49,70, přepočet 1:36, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 300km
• 2015: 3/77 místo, 1:44,00, přepočet 1:40, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
• 2016: 6/76 místo, 1:43,52, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 100km
• 2017: 2/79 místo, 1:37,40, přepočet 1:37, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
• 2018: 2/80 místo, 1:43,20, přepočet 1:43, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 35km
• 2019: 2/60 místo, 1:38,80, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 40km
• 2020: 1/44 místo, 1:38,65, přepočet 1:41, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 80km

To nejzajímavější naleznete ve sloupci přepočet, poněvadž lze najít několik podstatných faktorů, které statistiku zkreslují, pokusil jsem se je kvantifikovat:

• změna bruslí Botas -> Rollerblade = -10s
• v roce 2017 udělali v ZNS nový asfalt = -4s
• v roce 2020 jsem změnil mazivo z vazelíny na olej = -2s

Pevným bodem, ke kterému přepočítávám své výsledky jsou brusle Rollerblade s ložisky plněnými defaultní vazelínou na novém povrchu v ZNS.

Je jasné, že jde jen o přibližné a odhadované handicapy daných aspektů, ale i přesto tyto korekce umožňují podívat se na data trochu střízlivěji. No a co nám čísla říkají? Bez ohledu na stále se horšící kondici a vzrůstající váhu dosahuji při sprintu stále slušných výsledků. Což může znamenat ve výsledku více věcí. Jako nejpřijatelnější vysvětlení se jeví teorie, že síla svalů dolních končetin se zásadně nezmenšila a jelikož jde o sprint, který se jde na kyslíkový dluh, tak se tolik neprojevuje zásadní pokles vytrvalosti/obecné trénovanosti.

Nebál bych se říct, že jezdím pořád skoro stejně (špatně). Rozptyl přepočítaných časů je +/- 3,5s od střední hodnoty 1:39,5. Otázkou pak zůstává, zda další faktory, které ovlivňují výsledný čas by případné časové rozdíly prohloubily a nebo naopak zmenšily. O čem mluvím? Především o větru, jeho síle a směru. Dále pak o uklizenosti asfaltového povrchu a tím pádem kluzkosti, která mi historicky připravila pár horkých chvilek. Podobně bychom mohli vypozorovat vliv teploty a vlhkosti vzduchu. Možná by stálo za úvahu podívat se i na ovlivnění času tělesnou hmotností. K vyřešení tohoto problému by mi pomohlo vidět, jak se mění rychlost v průběhu jednoho okruhu. Je totiž jasné, že každé zrychlení bude při stejné síle dolních končetin pomalejší, pokud budu vážit o dobrých 5kg více než jindy (aktuální stav). Dokonce mám jeden videozáznam z roku 2015, kdy jsem vezl kameru, snímač tepové frekvence i GPSku, ale čísla jsou natolik neprůkazná (zejména co se týká rychlosti), že si z nich netroufnu nic usuzovat. Tj. uzavřeme to konstatováním, že mi to jistě nepomohlo v prvním kole, kdy se startuje, ale naopak mi to možná pomáhá v boji s větrem a jízdou v zatáčkách, kde mám díky větší setrvačné síle třeba i výhodu. :-) Výsledek? Nevím. Ale je možné, že všechny faktory, na které se tu už 8 let vymlouvám jsou vlastně nedůležité, poněvadž každý rok jedu to stejné. Možná, že jediným limitujícím faktorem je špatná technika, která mě limituje někde na úroveň 1:36 a horší časy lze připsat na vrub větru, nějakému uklouznutí apod. BTW v roce 2014, kdy jsem jel na starých bruslích čas 1:49,70 (přepočítaný právě na 1:36) zajel vítěz stejný kilometr za 1:24,48. Tehdy šlo o Filipa Adlta, žďárského inlinistu pohybujícího se snad na úrovni české repre (můj odhad soudě podle historických análů, snad nikoho tímto tvrzením nepohorším). To jen pro představu, jak jsem dostal naloženo od "profi" bruslařů.

BTW možná jste si z předchozích čísel všimli (a jde de facto o test, zda jste četli poctivě), že jsem letos s časem 1:38,65 obsadil první místo. Hurá! Jde o druhé vítězství, které se mi podařilo získat na Lize! Po běžkách k tomu došlo v mé historicky nejsilnější disciplíně, sprintu na 1000m na in-line bruslích. Nelze také nezmínit, že jde o vítězství s tragikomickým nádechem, jak už čísla ukázala, nepředvedl jsem nic výjimečného, zato soupeři udělali někde chybu, čímž mi umožnili dostat se až na vrchol. Druhého, v posledních letech opakovaně prvního, Marka, dělilo od vítězství pouhých 29 setin vteřiny namísto toho, aby mi nadělil typických 5s... Dá se říct, že mi první místo daroval.

Lize zdar! "Za dlouho, zdar," volá neplavec.