Letos jsem o triatlonu a vlastně ani o štafetě moc neuvažoval. Radosti a starosti mám zcela jiné a z pohledu celkového hodnocení není 1/3 bodů zajímavá ani v případě tom, že bychom snad vyhráli. Když se k tomu přidala dubnová zlomenina palce s jejímiž následky se stále potýkám a čtrnáct dní před startem se k ní přidala drobná havárie na kole při cestě z práce, kterou nechutně odneslo pravé koleno, měl jsem, pro mnohé překvapivě, jasno. Žádná liga, budu se léčit. Bohužel týden před startem se v práci ozval Oto, zda jdeme závodit a koleno se postupem času začalo lepšit, jakože už jsem třeba mohl chodit a bolest byla snesitelná, takže nebylo třeba zahánět ji oblbováky. No a když se k dotazům přidal i Honza, tak jsem v pátek s ohledem na skoropoužitelnost svého kolene rozdal instrukce, kde a kdy se sejdeme.
V neděli 11.8.2019 to vše klapalo jak na drátkách. Vzhledem ke svému neoptimálnímu zdravotními stavu, celkové zatučněnosti, netrénovanosti a obrovské váze atakující znovu 91kg jsem měl jasný scénář. Oto tentokrát nepoleze z vody druhý, ale první a to rovnou s náskokem aspoň jedné až dvou minut, což by mi mohlo dát dostatek prostoru, aby mě ostatní dorazili až na otočce, tj. 19km z 38km. Pak už jsem si věřil, že to v háku dovezu v nějaké grupě tak, aby Honza vybíhal spolu s ostatními. No a holt si Honza dá jednou rychlejší trénink a všem uteče. Takže strategii bychom měli, ještě jsem pořešil, kdo kde a jak bude předávat štafetu, abych se svými novými silničními tretrami nikde nemusel utíkat (protože to prostě moc nejde) a šlo se na věc.
Plavání... Jo tak v plavání mě Oto překvapil. Po prvním ze dvou kol nebyl rozhodně na místě prvním, jakožto spíše na místě 10. Koukám, že mi je moje/naše strategie k pr... Však víte. Málokdy se věci dějí tak, jak si je vysníte. V danou chvíli jsem ještě neměl nejmenší tušení, že Oto bojoval se zatékáním vody do brýlí, že několikrát musel úplně zastavit a opravovat brýle. Jo během prvního kola se také ukázalo, že o parník až dva Titanici drtí startovní pole 15ti letá nadějná triatlonistka Katka Mičková. Takovou rychlost jsem ještě neviděl. Když už Katce zbývala posledních 250m, začal jsem se konečně strojit do cyklistického. Katka byla venku, druhý plavec od ní dostal 1:30 nebo 2:30, kdo ví, každopádně to bylo peklo. Já smutně očekával Otu někde okolo desátého místa a tak jsem nespěchal. Už jsem se pomalu chtěl přesunout na smluvené místo předávky, když jsem si vzpomněl, že nemám nic na jídlo, že jsem si nevzal hroznový cukr, což bylo jediné placebo, které jsem tentokráte s sebou vezl. A když jsem se takhle marně hrabal v tašce, rukavici sundanou, upoutalo moje periferní vidění stříbro, tedy stříbrná čepka, která nepatřila nikomu jinému než Otovi. No to je průser!
Najednou mě čekal 30m běh se silničními tretrami po ještě mokré trávě... Když jsem se konečně dobelhal na silnici, tak jsem šel vzápětí téměř k zemi. Silniční kufry nabraly takové množství hlíny, že mi tretra sklouzla tupě po pedálu a já měl co dělat, abych se k té zemi neodporoučel i já... Po ztrátě mnoha drahocenných vteřin, jsem ucítil pevné spojení s kolem a vyrazil vstříc nekončící bolesti. No, je fajn, že jsem se na start nepřipravil, protože jsem tam měl hrozně lehký převod, takže ztráta další kupy vteřin zbytečným řazením... Takže jdem do toho po hlavě a naplno! Ještě než jsem se dostal na hlavní, podařilo se mi předjet dva závodníky. Not bad! Bohužel sjezd z hlavní je na levou ruku a já musel dát přednost takové koloně aut, až mi bylo k breku a to mě čekalo další velké trápení. Celých 6km jsem před sebou neviděl nikoho, až v kopci před Cikhájem se zjevil borec na obzoru. To by bylo dobré, jenže já se i ohlédl a viděl za sebou skupinu, možná 2-3 borců, jak se blíží. Opakované ohlížení jest však příznakem slabosti, takže dál jsem se již neohlížel a tudíž netuším, co se za mnou v těch chvílích dělo. Překvapení se však konalo v kopci uprostřed Cikháje, kde jsem dojel borce před sebou a překvapivě ho hned i utrhl, přestože jsem valil do kopce přes závit a nevěděl, zda to vydržím, zkusil jsem nedat mu šanci, aby se chytil. Povedlo se! No a pak přišla otravná lesní pasáž, mokrý asfalt a nahánění se s autobusem, který jsem musel dvakrát předjíždět a v Herálci se to událo tak nešťastně, že jsem musel de facto zastavit a rozjíždět se z nuly. Navíc mi nedávalo spát, kam se poděla vedoucí Katka a zda je mezi ní a mnou ještě někdo další. Mé pozdní oblékání na startu zapříčinilo, že jsem nevěděl, kolik soupeřů je přede mnou a když k tomu Oto vyskočil z vody nějak dříve, byl jsem totálně zmaten. Je možné, že se posunul z 10. místa na nějaké 6-8. místo a je také možné, že jsem někoho předběhl v boxech, protože jsem se nemusel převlékat. Bohužel nic z toho jsem nevěděl... Dalších 9km jízdy o samotě než jsem v dáli před sebou zahlédl vedoucí dvojici, Katku a nějakého borce. Drtil jsem své nohy co to šlo a očividně se mi dařilo sjíždět je. Na otočce ve Svratce jsem měl jasnou představu o jejich náskoku a vzápětí jsem si také udělal představu o tom, kdo mě nahání. Sjela se asi čtyřčlenná skupina triatlonistů, která valila v balíku a bylo jasné, že pokud spolupracují, tak si mě namažou jako máslo na chleba. Se skloněnou hlavou jsem však nepolevoval a snažil se dorazit špici závodu. K tomu jsem potřeboval další 3km, podařilo se mi to na začátku Herálce. Spokojeně jsem skočil do vláčku a jeden kilometr se vezl v závětří za 15ti letou holkou. No dobře, opravdu to nebyl velký pytel, ale přesto jsem šetřil. Jenže za vesnicí šla Katka před borce načež na ni zavolal, ať neblbne a nejede na větru. Vzápětí se borec otočil na mě jestli bych nešel rozrážet vzduch. Tady jsem konečně pochopil, že je to jen aerodynamický štít Katky a ne závodník. Až mnohem déle mi bylo objasněno, že jde o jejího tátu. No co se dalo dělat? Spousta věcí přirozeně... No já si vybral nepříliš hezkou, šel jsem před ně, ale příliš se opřel do pedálů a ujel jim. Bohužel pro ně šlo o závod a po 21km rozrážení vzduchu jsem neměl moc chutí pomáhat soupeřce. Nebyl v tom přímo zlostný úmysl, kdyby se chytla, tak bych jí chtě-nechtě táhl, problém byl, že se přeci jenom pohybovali pomaleji než bylo zdrávo, aspoň s ohledem na tu tlupu pronásledovatelů. Ano, netuším, zda ji táhl jeden a ostatní jeli zadarmo a nebo zda spolupracovali. Tak či onak byli nebezpeční a bylo jen otázkou času... Však víte. Takže jsem jen odložil nebo spíše předložil svůj plán pokusu o trhák na právě teď. Katka se nechytla a já pelášil co nejrychleji do cíle. Překvapivě se na mě nikdo nedotahoval, resp. nikoho jsem neviděl. Je pravdou, že na hlavní ze Žďáru do Ždírce, tedy silnici č. 37, jsem toho měl nad hlavu a nohy vážně neposlouchaly. Nicméně jsem se zakousl do představce a hlava nehlava letěl vstříc předávce. Už podruhé jsem toho dne nedobrzdil, na otočce ve Svratce měl Jirka (pořadatel) obavu, že to nemohu ubrzdit no a na Dářku jsem to vážně neubrzdil, letěl jsem někam smykem, naštěstí Honza byl nachystaný na domluveném místě.
Plácl jsem ho a Honza se vydal na svůj tréninkový běh... :-) Ještěže člověk neví, co během závěrečného 10km dlouhého běhu vyvádí, plácá si se soupeři v protisměru, pokecají, půlku cesty prokecal s tátou, který vedle něho jel na kole a ještě měl dost prostoru, aby zvolnil, aby na pondělním tréninku nebyl unavený... No stress! Na otočce do druhého kola běžel s náskokem 1:16 min a očividně mu to bohatě stačilo na to, aby po roce doběhl opět první!
Celkový čas byl o poznání horší než loni, ale to jsem vážně neřešil. Obecně to ani nemá cenu příliš řešit, už jen protože pozice bójek není na Velkém Dářku nikdy stejná, a tak se délka plaveckého úseku může meziročně lišit řádově +-200m.
Pro tentokrát jsem si vzal do kapsy mobil a pustil si trekování, abych měl představu, jak moc mi to nešlo. A jak to tedy nešlo? Podle GPS logu jsem ujel 36km (opravdu jsem si to nikde nezkrátil o 2km, vzdálenost v pozvánce je zkrátka vadná :-)). Dosažený čas 59min pak znamená průměrnou rychlost 36,6km/h. Vzhledem k převýšení 370m to na mě není vůbec špatné a vzhledem k okolnostem skoro až snové. Díky teplotám ležícím nad 25°C a prosluněné obloze většina borců běžela bez triček a nelze nepoznamenat, že čelo mužského závodu vypadalo jako reklama na muže roku. Jeden svalnatec za druhý s pekáčem buchet na břiše... Pohled na mé tukem obalené tělo pak vypadal spíše jako parodie na sportovce než cokoliv jiného. V kontextu toho je můj cyklo-výkon o to podivnější. Nejde jen o to, že mám 8kg nadváhu, ale i o to, že mnohé svaly se díky absenci pohybu proměnily v hromady tuku... Takže mi není jasné, že mě nedojedou takoví borci, navíc všichni s klubovou příslušností a někteří na triatlonových speciálech. Pokud byste namítali, že přeci na rozdíl ode mě měli něco naplaváno a že je také čekal následný běh, tak na tom něco být může, ale Oto po plavání odchází zcela v pohodě a tvrdí, že kdyby nechtěl, tak nohy nemusí použít vůbec aniž by nějak výrazněji zpomalil. Takže se snad dá uvažovat jen o šetření pro následující běh, což se popřít nedá, ale stejně bych čekal, že jim to půjde lépe :D Njn. ono mi zase sklapne, až si dám silniční etapu se silničáři na začátku září...
Skol! :-)
[edit] Pár zajímavých statistických údajů z EXIFu fotografií:
Konec plavání:
- První, Katka, 09:38:39
- Druhý, 09:40:28 (+1:49)
- Třetí, 09:41:45 (+3:06)
- Osmý, Oto, 09:43:04 (+4:25)
Konec kola:
- První, já, 10:42:09
- Druhý, 10:44:00 (+1:51)
- Třetí, 10:44:01 (+1:52)
- Šestá, Katka, 10:44:31 (+2:22)
Konec běhu:
- První, Honza, 11:20:53
- Druhý, 11:21:43 (+0:50)
- Třetí, 11:22:19 (+1:26)
- Pátá, Katka, 11:24:42 (+3:49)
Žádné komentáře:
Okomentovat