Na tu chvíli jsem se těšil a zároveň jsem se jí hrozně obával. A nakonec to ani nebolelo. Kecám, bolelo to velice, ale rozhodně ne duši. Situaci mi možná ulehčila skutečnost, že šlo o, jak mi už je tak trochu podobné, poměrně obskurní situaci. Možná by si tento závod zasloužil i další květnaté přívlastky, ale pro jednou se budu držet u kořenů... Zkrátka šlo o závod se třemi přihlášenými a dvěma skutečně startujícími. Výsledek? Poslední místo a zároveň bedna, stříbro a diplom... LOL. Toliko ve zkratce. V detailu to možná bylo i zajímavější. Přihlášku na 8. závod ČMP konaný Pohledcem jsem musel podat nějakou tu chvíli před závodem, kdy se zdálo, že teploty vylezou vysoko nad bod mrazu a zkrátka, že si jinak nezalyžuji a když zalyžuji, tak ne pěkně. Jenže minimálně den před závodem se zdálo býti jisté, že opak bude pravdou, minimálně tedy dopoledne. No prostě, že se bude dát volně bez omezení až do omrzení létat po pláních a užívat si té největší svobody, kterou vám speciální zimní okolnosti mohou nabídnout. Jenže minimálně se učím držet slovo, byť bych ho dal jen sobě, takže na závod, který mi nic přinést nemohl (samozřejmě jde o nadsázku a úhel pohledu), jsem se nehodlal vykašlat. Co s tím, no zajedu si přeci aspoň na prezenčku na běžkách, jsou to dobré 3-4km... No a z nich se vyklubalo celkem skoro 34km, kdy jsem si užíval nezměrné svobody, o které jsem mluvil před pár větami. Nádherná lyžovačka však měla pár nemilých důsledků. Tak předně jsem se trochu opálil (co kdyby si náhodou někdo myslel, že jsem ležel u moře?), také jsem se trochu unavil (ne že bych nebyl zvyklý na trochu pohybu, nicméně tohle byla už porce, kterou jsem cítil) no a konečně jsem se podstatně dehydratoval (bylo skvělé si myslet, že jedu jen pro startovní číslo a zpět pročež jsem si nevzal žádné pití...) Ve výsledku bylo okolo 10h, když jsem se vrátil domů, abych si nachystal běžky na závod, do jehož začátku zbývala 1:25. Asi by bylo fér zmínit, že předpovědi počasí se nezměnily aspoň v tom ohledu, že okolo poledne bude třeba 6-8°C, takže asi tušíte jaká příprava klasických lyží mě čekala. Také možná víte, že nemažu a klistry už tuplem ne. Ve výsledku mi nezbylo než namazat, ale asi to už nikdy neudělám. Krom toho, že jsem si zašpinil dva páry běžek a také vše okolo, tak to bylo typicky k ničemu. Ne že bych měl moc na výběr, co namazat, zase takový sortiment vosků, které nemažu nemám, ale závoďačky to schytaly v podobě univerzálního klistru (-6°C + 6°C) a druhé rádoby rychlé klasičky schytaly nános starým ještě nerozdělaným klistrem Skivo za 4Kčs. Ano tento ještě nebarvený černý tekutý vosk smrděl stejně jako borovicový dehet, který se používá na preparaci běžeckých lyží s dřevěnou skluznicí, humus! Krom této radosti mě potkala i další radost v podobě pomoci při stěhování ledničky, která mě stála nezanedbatelné množství času, který mi o chvíli později zásadně chyběl. Byl jsem rád, že jsem ve spěchu pobral všechny věci, které bylo třeba. Během jízdy autem ke Ski hotelu jsem do sebe střelil jeden rychlý gel a zapil ho příliš velkým množstvím tekutin. I to mělo (ne)blahý vliv na následující dění. Na parkovišti jsem zkontroloval čas, asi 7 minut do startu. Fajn, proč jen jsem svinil dva páry běžek klistry, když budu rád, pokud vůbec dorazím na start včas, natož abych stihl vytestovat dvoje lyže... LOL. To se mi zase podařilo.
Sláva, aspoň že mi to neujelo... Potkávám Martina, Petra a pár dalších známých borců a už se valím ke startovní čáře, kde se zanedlouho zjevuje i druhý borec. Kdybychom prý sehnali toho třetího, mohli bychom startovat o minutu či dvě dříve. Jenže ten se neobjeví ani v okamžiku plánovaného startu. BTW okolnosti se postaraly o zkrácení z 10km na 9km, což mi samozřejmě udělalo radost. Mnohem méně radosti mi udělaly skvěle připravené lyže. Po odstartování jsem to nadějně rozpádloval soupaží a šel tak na první místo, jenže už v kopci do Modříňáku jsem si všiml malé nedokonalosti, vůbec jsem se nemohl odrazit z lyže, zkrátka to trochu klouzalo, trochu rovná se zcela. Ale žádná velká křeč, aplikoval jsem jednoduché pravidlo, když to nejde, napal to soupaží, a tak se stalo, že i pod Plačkovcem jsem vedl. Navíc se podařila skvělá věc, 50m pod tunely jsem mohl běžet v hluboké soli, klistr to tam chytal. No běžet, jo běžet jako cupitat, ale ne klouzat, takže jsem záhy přišel o vedení a dál o závodě nemá cenu mluvit. Stromeček nad tunely mě stál tolik sil, že jsem musel začít uvažovat o tom, že bych měl asi hodně rychle zpomalit, jinak nedojedu ani do cíle prvního ze tří kol. Nevím, jak mě mohly ještě na startovní rovince napadat takové voloviny, že to pojedeme jako v Ski Classic, jakože pohoda celý závod a pak si to rozdáme v cílovce... :-) Na otočce nad tunely jsem za prvním vlál jako na gumě a tušil jsem, že dobrý výsledek neudělám. Z kopce mi to díky hmotnosti o dobrých 20-30kg větší, než kterou disponoval můj soupeř, jelo slušně, takže pod stoupáním v Plačkovci jsme jeli vedle sebe, jenže on vzápětí přešel do ladného střídáku zatímco já sklouzl k utahané soupaži... Na kopci jsem soupeře neviděl, ruce necítil, ve vytátém mokrém sněhu si téměř rozbil držku a to raději nezmiňuji, jak jsem si ublinkl za zatáčkou. A to se mi nestává, i s plným žaludkem jsem schopný celkem uspokojivých pohybových aktivit, tady pár soupaží vedlo při přechodu do vajíčka v nával žaludečních šťáv do krku, že jsem to málem hodil ven. Skvělé! Velbloud stromem jak kráva a už jen dvě kola do cíle. Shazuji čelenku, protože na slunci teču více než sníh. Ale ani to nestačí. Bohužel bundu pod číslem nemohu rozepnout, tedy do okamžiku než nechtěně utrhnu provázky, kterými se čísla zavazují. Bohužel souboj s přehřátím, předchozí únavou, dehydratací a tragicky namazanému stoupáku projíždím na plné čáře... Druhé kolo se marně snažím držet jednoho ze starších dorostenců, ale i ten mi dává na prdel. Třetí kolo, BTW sníh taje kolo od kola nechutněji a nechutněji, si už jen hlídám pozadí a tiše doufám, že mě na trati nedojedou veteráni, kteří startovali několik minut po nás, zvláště Petr Mareček se ke mě přibližoval opravdu rychle.
Cíl! Tatranka a teplý čaj, nádhera! Stále si z čela utírám pot, který mě nepřestává štípat v očích a jehož slaná chuť mi zůstala v ústech ještě hodně dlouho. Na to jak špatně jsem to zajel, jsem neskutečně vyřízený. Trochu mi to připomíná nedávnou pohromu na Žďárské lize mistrů... Jen s tím rozdílem, že zde jsem skončil beznadějně poslední, druhý. Ale co, slunce svítící na obloze začíná být nesmírně příjemné, protože se nikam nemusím hnát a pomalu osychám. Mezi tím pokecám s Martinem a Petrem a ani ne za hodinu se mohu trapně postavit na stupně vítězů a z posledního místa převzít medaili a diplom...
Tak zase někdy: "Skol!"
