4.11.2018 jsme se rozhodli vyrazit ne dál, než hodinu cesty z Novoměstska. Slovo ferrata je pro mě tak trochu magnetem a co na tom, že jsem dopředu tušil, že o žádnou velkou ferratu nepůjde. Počasí nám ve srovnání s dalšími podzimními výlety překvapivě přálo, takže vzhůru. Auto jsme odstavili ve vsi Předhradí na parkovišti u bývalého pivovaru, které sousedí s krásným avšak nevelkým hradem Rychmburk (v současnosti domov důchodců). Po silnici jsme slezli do údolí a vydali se po jediné turistické značce, červené, proti směru toku Krounky. Co bych vám vyprávěl, je tam zkrátka krásně. Ferrata, na kterou narazíte přibližně po kilometru chůze je tvořena několika žebříky na malé skalce nad řekou, k zajištění tu neslouží ocelové lano, ale řetěz (tak jak jste zvyklý např. ze Slovenského ráje). Nutno poznamenat, že přes obrovskou bagatelizaci samotného označení "ferrata" jsem byl více než rád za všechny propriety. Černá skála se vyznamenává záludnou vlastností, říkejme jí třeba ukrutná kluzkost, za mokra. A tak tomu bylo, díky kombinaci italské boty na ferraty + mokré černé skále šlo o poměrně adrenalinový zážitek, i když se neodehrával výše než dva metry nad řekou. Pozor na to. :-)
V okamžiku, kdy jsme opustili údolí Krounky, poblíž vsi Kutřín, nešlo na loukách doslova nezakopávat o žampiony, tolik jsem jich ještě nikde neviděl. Taktéž jsme dospěli k poznání, že místní nepříliš vlnitý terén plný pastvin by se řádně hodil prozkoumat na kolech (to jen proto, abych na to nezapomněl). A proto jsme se nevraceli zpět krásným údolím, ale po krásných pastvinách po cyklostezkách (Maštale 2/Maštale 6 a 4024). V Hradčanech jsme si ještě pěkně zašli, abychom nepřišli o povedenou vyhlídku na Rychmburk a kamenolom. Cílem bylo protáhnout se zpět přes právě zmiňovaný hrad, resp. jeho zahradu. Bohužel jsme v údolí minuli nenápadnou cedulku přišpendlenou na stromě, kde na nás zírala otvírací doba dveří do zahrady. Věřte nebo ne, měsíc listopad v ní uveden nebyl, takže jsme absolvovali několik brutálních stoupání zcela zbytečně. Tedy zbytečné to bylo s ohledem na skutečnost, že Janička odmítla akceptovat můj skvělý nápad, přelézt asi tak 2,5m vysokou zeď, abychom překonali uzamčené dveře do hradu... Následoval návrat s dvěma neúspěšnými pokusy o zkrácení cesty, oba s jistě letálním výsledkem (pěšinka podél hradeb a neexistující cesta podél řeky plné černých kluzkých kamenů).
Ať už pěšky údolím či na kole po okolí, rozhodně vyrazte. BTW ferraťák však nechte doma. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat