Pro tentokráte bylo na řadě plavání, konkrétně 100m volným způsobem. A ti kdo mě znají, se oprávněně mohou ptát, proč že jsem se rozhodl pro takovou "nezodpovědnost"... No asi protože žďárská 25m je natolik nehluboká, abych se v ní neutopil... Důvodů bylo samozřejmě ve skutečnosti mnoho, žena říká, že určitě kvůli tomu, že poslední dobou nemám o čem psát. No i na tom je zjevně něco pravdy, a také bude něco málo pravdy na skutečnosti, že mi jednoduše závodění chybí, že jsem si asi poprvé v životě chtěl "závodně" zaplavat, že jsem se chtěl překonat v něčem, co mi vážně nejde a ultimátní snový cíl byl vymazat některý ze špatných výsledků - bowling, kuželky, triatlon (no, kdybyste si náhodou vzpomněli, že jsem psal, kterak jsme/jsem v letošním triatlonu zvítězil, tak ano, ale vzhledem ke štafetovému podání jsem bral pouhou třetinu bodů).
Ano, ptáte-li se, zda jsem se podíval na historické výsledky/časy... Ano, ptáte-li se, zda jsem aspoň hypoteticky měl možnost vylepšit jeden z výše zmíněných propadáků (a co na tom, že tak o 1-2 body). Šetří se od koruny a vítězí se od bodu (jakože jediného)....
Mezi poslední disciplínou a plaváním uplynul snad více než měsíc, během kterého jsem si sliboval, kterak začnu pravidelně plavat a z průměrných 2 plavání za rok udělám třeba 12 za měsíc (samozřejmě že ne v průměru). Jo, jenže v práci bylo práce nad hlavu, víkendy jsme strávili nádhernými procházkami a nebo jsem ležel nemocný v posteli. Výsledek? V sobotu, předvečer závodu, jsem si okolo 22:30 během nahánění pracovních povinností pustil video, jakže se plave ten kraul, ať to znám aspoň teoreticky.
V neděli ráno jsem se probudil a řekl si finální ano, jdu do toho! Zaběhl jsem si na záchod a pak asi ještě třikrát, žena si mě ještě teď dobírá, že jsem z toho měl vážně respekt. No a také že jo... Během mlžné cesty z Města si nešlo nevšimnou na bok zapíchnuté Fabie v poli, ještě že to tam už někdo řešil, jinak bych stěží stihl rozplavání (škoda, na kultovního Macháčka v neméně kultovních Samotářích jsem si ani nevzpomněl). S radostí jsme zaplatil 40Kč, které jsem bral jako vstupné na prohlídku žďárského bazénu, ve kterém jsem od jeho rekonstrukce v roce 2012 ještě nebyl. Pěkné to tam mají. To jsem zjistil při pendlování mezi šatnou a bazénem, poprvé jsem si zapomněl ručník. Pak jsem s hrůzou trnul, zda jsem si nabalil brýle a další návštěvu šatny si již nepamatuji (tedy jestli ještě byla).
V 10:00 začalo rozplavání, které končilo v 10:10. Jak vidíte, měl jsem nekonečně dlouhých 10 min na to, abych se naučil neutopit se (ano, to se díky hloubce 147cm dělá poměrně těžko), abych se zbavil strachu z půl metrového skoku do vody (njn. vždy jsem se bál vody, plavání a natož pak skákání a krom jiného jsem obecně srab, BTW adrenalin či ostatní strach však vcelku spolehlivě zahalily tento strach, takže to bylo také vyřešeno) a konečně jsem si dal za úkol naučit se plavat... U posledního bodu bych se rád pozastavil. Asi tušíte, že se mi to zrovna nepovedlo... :-) Nicméně chvílemi jsem si říkal, že se mi tu a tam daří nadechnout se... Což považuji za obrovský krok vpřed. Tak či onak, ať mi už něco začínalo jít či ne, nakonec to zle dopadlo, protože pouhých 10 min, které jsem navíc zcela nevyplnil plaváním mi stačilo k tomu, abych se zcela vyčerpal...
Hodina H, minuta M, volovina V. Čtyři předchozí rozplavby utekly jak voda v odtokovém kanálku dětského bazénku a já se stavěl na bloky. Nervozita mnou šila více než chlad způsobovaný odpařujícími se kapkami vody z mé kůže. V břiše mi zároveň trošku žbluňkala voda, kterou jsem stihl z bazénu vypít během rozplavání a v tom se ozval... Vlastně nevím co se ozvalo, nějak to nemohu vypátrat v paměti! Pro jednoduchost to nazvěme startovním povelem. Mé oči a dokonce i mozek vcelku briskně postřehly pohyb mužských těl na ostatních startovních blocích ve směru voda, nicméně stále nepřicházel ten správných povel pro mé svaly, který by rozpohyboval mé vlastní tělo týmž směrem. Nic. Nic. Nic. Teď. Placák vyšitý v prostřední dráze zbavil plavecký bazén asi tak 10cm vody, takže utopit se v něm již nemohlo ani 12-leté dítě. Přestože mému odrazu chybělo všechno, hlavně ten odraz o dynamice se raději ani zmiňovat nebudu, tak musím uznat, že jsem to provedl tak šikovně, že jsem mi plavky sjely tak do půlky zadku... To nám to začíná. No a pak už si vlastně nic moc nepamatuji. Přestože jsem si věřil, že první dva bazény plavu i s dechem, pravda to mohla být jen stěží, poněvadž mi v třetím kousku začaly tuhnout paže a já místo pokusu o plavání začal předvádět pokus o plácání či mlácení vody. Ani to mi však moc nešlo. Zvláštní, že mi hlavou letěly myšlenky "take it easy", síly netřeba, zvolni, dýchej, zaměř se na styl... To všechno zůstalo jen v rovině hypotéz, protože zvítězil přístup nechat na bojišti všechno... Ano, často si říkám, že bych mohl dosahovat ve všem mnohem lepších výsledků, kdybych to nedělal na sílu... Jenže možná, že to závodění dělám právě pro ten pocit, že jsem odevzdal všechno, co ve mě bylo a že ten výsledek není až zas tak důležitý (byť po závodě si často myslím opak). Kdo ví, přemýšlení nechme na jindy. Prostě to bylo špatně, já to cítil a vzápětí, to jsem se proplácal až do posledního bazénu jsem zvládl během jisté formy bezvědomí zaregistrovat, že se okolo nic neděje a já tluču vodu v ztichlém bazénu, což jsem zcela správně vyhodnotil tak, že všichni jsou již celý bazén v cíli... No dobře, ve skutečnosti za mnou snad ještě někdo byl se ztrátou dalšího jednoho propastného bazénu, díky čemuž jsem ho neslyšel. Vskutku pozoruhodné...
Z posledních sil jsem se vyškrábal z bazénu a s překvapením zjistil, že mé tlučení másla (pardon, vody) bylo ocejchováno nálepkou asi 1:39, což nebylo až zas tak daleko za mými nejbujnějšími sny o možném výsledku. Jestli to však bude stačit na zlepšení jakéhokoliv z mých mizerných výsledků aspoň o bod, bude rozhodovat už někdo jiný. Kdo? Vítěz plavání, jehož výkon o tomto nade vše pochyby rozhodne. Takže já budu s napětím několik dní čekat na výsledky. :-)
Ach, samotného mě překvapuje, jak závod netrvající ani dvě minuty, který někteří jedou na kyslíkový dluh ve stavu částečného bezvědomí může vystačit na zápis, který sám čtu dvacet minut. Lize zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat