Čím méně času věnujeme plánování víkendovek a chystání se na ně, tím lépe se mi spí, rozuměj, tím déle spím. Nejinak tomu bylo i o víkendu 9.-11.11.2018. Z prvotního nápadu koloběžek v Jizerkách se rázem vyvrbila návštěva v mastnotě podzimu zahaleného Českého ráje, kde jsem nebyl od dob školních výletů...
Jak na 3,5h cestu? Jak se z nezbláznit z myšlenky, že Alpy leží Brnu blíž a cesta uteče o nějakou tu chvíli rychleji? Jednoduše! V pátek jsme vyrazili k rodičům. Milá návštěva nám navíc ukrojila hodinu z dojezdu. Well done! Sobotní ráno jsme už tak nějak typicky nepřespěchali, v taktu slowfoxu jsem se projedli až do auta a vyrazili rovnou na první ferratu, Vodní bránu do Semil. Cesta nestojí za zmínku, nuda v dešti (a také dešti slazené kyselky, která nám vybouchla v autě). No Semily by za zmínku stály, ale byla by to zmínka nelichotivá, takže si ji také nechám od cesty. Sotva jsme se doručili na místo určení, tedy trochu vedle, netrefil jsem malé parkoviště za garážemi na ulici U Tunelu, nýbrž trochu větší a strašidelnější před garážemi, projela okolo dodávka s velkou pravděpodobností naplněná ferratovými milovníky. Rychle jsem popadl náčiní a vyrazil ostrým krokem ke skále, to už se partička strojila, ale měli jsme náskok. S oddychem jsem pohlédl na další auta na parkovišti, zrak přelétl přes polské poznávací značky, na sucho jsem polkl a dal se téměř do běhu. Na skálu právě nalézala početná polská školka... Pech! Ve cvalu jsem na sebe začal házet lezecké propriety a už zdáli se prodíral v reji těl. Naštěstí měla severo-slovanská ekipa pochopení pro zběsilost v mém srdci, a tak jsem je nemusel předbíhat na skále, což se zdá být s ohledem na stále mizernější kondičku více než rozumným nápadem. Po třech délkách skály jsem si konečně utáhl úvazek, zašněroval boty, vyndal mobil z kapse, aby se dala ohýbat noha a také, abych si oddychl... Naštěstí mi na záda stejně nikdo nedýchal, takže jsem měl dost času na focení a kochání se. No ale ne zas tak moc, poněvadž jsem tak nějak přirozeně předpokládal, že po zdolání via ferraty sestoupím dolů tomu určenou ferratou a pak si sestupovku vylezu zvlášť nahoru, abych skrze ní mohl vzápětí zase dolů. No a tu se mi zdálo, že bych se klidně již mohl potkat s polskou výpravou. Houby! Jestliže TOPO hovoří o 100m výškových, času výstupu 30-40min a sestupu 10min, tak mi trvalo 20min dvakrát vylézt ferratu nahoru i dolů a to včetně odpočinku, kochání se a focení... Pech. Pod skálou se ukázalo, že předběhnutí našich mořských sousedů bylo prosíravé. Paní v čele uvízla již na prvním Céčku, takže ji její blízcí vyprošťovali. O dodávkové výpravě raději ani nemluvit, my šli zpátky a oni ještě nenavěsili na svá těla všechny propriety...
Sotva jsem zdolali Ještědsko-kozákovský hřbet, kde jsem smutně pomrkával po PG přistávačce a už jsme se soukali z auta na parkovišti u vlakového nádraží v Turnově, našem východišti pro návštěvu PR Hruboskalsko. Přeci byste nečekali, že bych zastavil na nějakém z placených parkovišť na zámku či v podzámčí. Konec konců, vycházka z Turnova nebyla vůbec špatná, navíc jsme počítali s návratem vlakem, který se nepřekvapivě neuskutečnil, ale o tom až později. Stejně nepřekvapivě jsme se vydali po červené turistické (Zlatá stezka Českého ráje), protože neomylně směřuje JV, tj. ve směru Hrubé Skály. Navíc vám přinese nabídku mnohých zajímavostí, jako je Brána Českého ráje (soubor zvláštních dřevěných soch), Skalní vyhlídka Hlavatice (luxusní kovové točité schodiště vás přivede na vrchol nevelké skály s velkých rozhledem), hrad Valdštejn (zajímavější zespodu než z nadhledu z vrchu), vyhlídka u Lvíčka (konečně pořádný pohled na skalní město), vyhlídka na kapelu (jiný a neméně půvabný pohled na totéž), Arboretum Bukovina (snaha o vzkříšení starého neudržovaného arboreta) a Hrubá Skála (fotogenický zámek nabízející povedené výhledy do okolí). Je pravdou, že na zámek jsem se dopachtili po modré přes Adamovo lože a po zelené přes myší díru a až ze zámku nás vedla červená, kterou jsem zase pro změnu opustili ve prospěch žluté. Na ní je k vidění také mnohé, např. Zámecká vyhlídka (asi jasné, co vidíte), Mariánské vyhlídka (zámek, skály a Kozákov), symbolický hřbitov horolezců (130 jmen, 130 tragických příběhů, memento...). O kousek dál by pozorný vojenský zpravodaj spatřil dva dezertéry, kterak si to zkracují ze žluté zpět na arboretum a zase další neznačenou a o to zajímavější cestou dolů na modrou. Ta vás provede mezi těmi nejzajímavějšími skalami. Nakonec byste skončili na červené, což se nám nechtělo, takže repete žluté a zpět na Valdštejn. A konečně závěrečný únik po zelené, žluté a červené. Ve výsledku nádherných 16km bez extrémních davů turistů aneb děkujeme nepříliš povedené počasí.
Návrat do Turnova bylo třeba oslavit nákupem v Lidlu, jak jinak také. :-) BTW zase jsme se dostali do nezáviděníhodné situace, kdy je potřeba nalézt místo, kde by se člověk navečeřel a zase, řešení stálo snad více času a sil než naplánování sobotního dne. Prostě se opět ukázalo, že pohostinství je u nás na vysoké úrovni a to doslova, na chvíli, to když je podnik na amplitudě sinusovky, přirozeně mám na mysli sinusovku jejich amplituda postupně klesá, klesá až k 0. Zkrátka najít rozumnou restauraci v malém městě je úloha hodná Sherlocka... I když naleznete podle všech ukazatelů TOP restauraci, tak s hrůzou zjistíte, že TOP byla ještě měsíc před vašim příjezdem, ale všichni se vzácně shodnou na tom, že teď to za nic nestojí... :-)
Ubytování na tom bylo znatelně lépe. Wellness Penzion Agáta v nedalekém Žďáru fungoval tak, jak bychom od penzionu očekávali a díky teplému domácímu štrúdlu to stejné budu tvrdit i o snídani následujícího dne.
Ano, tak začátek neděle jsme si pěkně probrali a vzhůru na stromy, nebo aspoň na kopce. Pouhé 3km cesty autem stačily k tomu, abychom v krásném kraji plném nevzhledných vesnic a měst konečně objevili povedenou osadu, Příhrazy. Že i ji zdobí desítky let neudržovaná komunistická rekreační reálně-socialistická prznitelská pseudoarchitektura taktně zamlčím a okamžitě se vydáme po známé červené turistické (Zlatá stezka Českého ráje) směrem na Penzion Na krásné vyhlídce. Vězte, že to nejzajímavější, včetně rozhledů, vám nabídne v polovině cesty Stará Hrada, Slovanské hradiště a mnohem mladší pozůstatky skalního hradu. Vzácně symbiotická krajinotvorba - kopce, skály, cestičky, schody, duby, kořeny... Za mě to nej z výletu. Ano, na Krásnou vyhlídku to už zdaleka nebylo tak zajímavé, asi stejně tak jako půlka cesty zpět po modré. Tedy do okamžiku střetu modré a žluté na Hrázce. Pak se vám dostane luxusních výhledů na neméně luxusní skalní město, např. Vyhlídka na Příhrazské skály a vlastně každý výhled mezi stromy z luxusní vyhlídkové žluté, která vás vrátí až zpět na parkoviště, kde jste zanechali své auto.
Krátký přesun ze Žďáru do Danebohu, další malé parkoviště a další cíl dne před námi - Drábské světničky. Než jsme však stihli vyběhnout z auta, dalo se do deště. To co hrozilo po celé dva dny, nakonec přeci jenom přišlo. Ve skutečnosti šlo jen o čtvrthodinové postrašení a my tak záhy mohli vyrazit do kopců. Zřícenina skalního hradu Drábské světničky sice byla uzavřena, ale i tak toho zde naleznete k vidění více než dostatek. Skály se střídají s luxusními výhledy na nepříliš vzhlednou dálnici Praha-Liberec popř. na letiště Mnichovo Hradiště... Ve skutečnosti toho bude k vidění mnohem více, tedy budou-li vám přát rozptylové podmínky... Při toulkách okolo nezapomeňte prolézt Studený průchod slibující max. 10°C i v létě, patřící dle mého soudu k těm nejzajímavějším místům Českého ráje. Z Pískovny jsme se vydali neznačenou a opět o to zajímavější stezkou ke Klamorně (zřícenině hradu). Stejně tak jsme se vydali po malé zacházce po červené na vyhlídkové místo, které jsem neomylně nazval adrenalinovou PG startovačkou. A pak už jen sestup na parkoviště v Danebohu.
Cesta domů do Brna byla tím nejotravnějším na celém víkendu. O tom není sporu, takže jí bylo třeba rozdělit a když ne v půli tak aspoň ve dvou třetinách... Co třeba Ústí nad Orlicí? Co třeba tábořiště u řeky (Tiché Orlice)? Cakle? Umělá lezecká stěna a na ní natažená via ferrata? Tak to jsem ještě nežral. Hmmm, zajímavý zážitek, ještě teď mám sevřené půlky. 60m lezení v obítžnostech A-C mě trochu zmohlo, psychicky. Přestože jistě nešlo o nikterak závratné lezení, tak velká expozice nadělala své a já se prostě bál. I tak jsem prolezl většinu cest aspoň jednosměrně a pak hurá domů. Stihli jsme to opravdu jen chvilku před setměním... Vskutku nevšední a doporučeníhodný zážitek, ale z Brna bych sem kvůli těm 10min fakt asi nejel. :-)
Výsledek? Nádherně prožitý víkend se ženou. Kouzelný Český ráj, kam by mohl člověk vyrazit každý víkend a přesto by se aspoň rok nenudil. K tomu jsem konečně vyzkoušel jednu z nejhezčích českých ferrat, Vodní bránu a jednu z nejzvláštnějších českých ferrat, Cakli. Co více si přát?
