Start štafet je na olympijském triatlonu oficiálně možný už pátým rokem a přesto se překvapivě žádné z nich nepodařilo zvítězit nad jednotlivci. A považte, já měl to štěstí býti součástí štafety, které se poprvé v této nedlouhé historii povedlo. A přestože Láďa říká: "u mě má větší respekt ta poslední ženská co to závodila celé než Ty," tak z toho ještě teď mám velkou radost. :-)
Naši štafetu tvořili Oto (kolega z práce, který měl za úkol plavat), já (na kole) a nakonec Honza (brácha ženy, který měl za úkol vymazat naše ztráty a zvítězit). Je poměrně zajímavé (tedy aspoň pro mě, jak se naše štafeta zrodila). Vše začalo u touhy zúčastnit se triatlonu, jak jinak taky, že? Ale jako neplavec a neběžec mám k tomuto cíli dosti daleko... První krok jsem však udělal v roce 2017, kdy jsem si jel otestovat fyzičku s nejlepšími borci na kole -
a ještě se o tom rozpovídal na blogu. A když jsem někdy na počátku roku 2018 byl na první služebce v Praze, stalo se, že jsem se potkal se známým kolegou (také z Brna), který se vydal do Prahy za sportovní analýzou jeho plaveckých schopností... Nešlo se nezmínit o triatlonu a chybějícím plavci do štafety. Tehdy a ještě dlouho po té to bylo o plavci a zbytku v mém podání, tak abych si připsal pořád slušné body (2/3 ze zisku štafety) do celkového hodnocení ligy. Jenže asi tak dva týdny před startem mi přišel na komunikátor obrázek Otových medailí a pohárů za první místo z plaveckých závodů. No a jakožto neběžec jsem začal mít oprávněné obavy ze skutečnosti, že bych štafetu svým neběhem příliš nevylepšil. No co, nezbylo než se ozvat Honzovi a poprosit ho o zaběhnutí desítky u Velkého Dářka...
Je pravdou, že příprava na závod nebyla zrovna ideální, z týdne nevyspalý, ze soboty v nohách zcela netypických pěších 19km z luxusní vycházky po Vysočině a nad to noční grilovačka a další pozdní spánek. Ale co už, v neděli to šlo jak na drátkách. 10:05 podle plánu u Velkého Dářka, o chvíli později zaregistrovaní a hurá na předzávodní přípravu. Za mě nejvíc stojí za zmínku cesta pro druhý bidon (jakožto reakce na Štěpánkovo rozčilování, že je vedro, ať pijeme a chladíme se), kdy jsem při návratu nezacvakl levou tretru do pedálu a přenesl na ni celou svoji váhu. Následně má noha zklouzla až na asfalt a vypadalo to, že půjdu k zemi. Kupodivu to ani neodnesl kotník, snad jen tretra nebyla štěstím zcela bez sebe... Lehce vyděšený jsem se vrátil na pláž, kde právě začínal závod. Po chvíli sledování nespočetného davu čvachtajícího se v Dářku mě napadlo překontrolovat vybavení. Koukám na kolo, napínám uši a slyším, že mi chybí podsedlová brašnička s náhradní duší a veškerým vybavením. Chvíli jsem se rozhodoval, zda se pro ni vrátím do auta. Nakonec jsem se rozhodl jet na ostro s tím, že když se něco pokazí, tak konečná... No a ještěže tak, brašnička totiž ležela ve sklepě, nikoliv v autě, takže by má snaha byla zbytečná a kontraproduktivní... BTW s kolem to vůbec byla sranda, v Brně jsem si zapomněl Lezyne Floor Pump a Láďův kompresor mi do kola nevliv skoro nic. Takže jsem to nakonec řešil až na místě, kde jsem si půjčil pumpu od prvního člověka, kterého jsem spatřil s takovou proprietou. Zde stojí za poznamenání, že jsem mu přišel povědomý, prý zda mě nezná třeba z plakátu triatlonu (no, ještě jsem na žádném nebyl), takže to nebude to správné místo. To by asi nebylo tak vtipný, jako skutečnost, že Otovi se zdálo býti povědomé jeho jméno, to když ho vyhlašovali jako nejrychlejšího muže, a že prý jestli to není kolega z práce... LOL, tak to mě podrž.
Zpět však do vody, početné startovní pole vyrazilo od druhé bójky do cíle a rychle se blížilo. Za pár chvil jsem byl schopen rozpoznat červené rukávy Otova neoprenu a právem jsem se mohl začít obávat i radovat. Oto plaval na luxusním druhém místě, což znamenalo jediné, že budu muset pořádně zabrat, abych mu to nepokazil... S váhou, která se přehoupla na 92kg, a absencí na kole naježděných kilometrů to nebyl zas tak lehký úkol.
Se silničkou jsem se postavil přímo proti schodům, po kterých vyběhl usměvavý Oto se ztrátou asi 1:15 na prvního borce. Nehledě na skupinu tří nejbližších pronásledovatelů se ztrátou 0:30 jsme si plácli a já za křiku: "Z cesty, uhněte!" vyrazil po betonovém chodníku k vyasfaltované hrázi, neuměle naskočil na kolo a vyjel vstříc bolestivým útrapám. Do kopce 30-35km/h a o chvíli později, na křižovatce pod Škrdlovicemi, už s obavami, že jsem to přepálil. Nerozhýbané nohy začaly celkem bolet a dech nestíhal... Ale v tom jsem zhruba kilometr před sebou spatřil prvního borce. A to byla voda na mlýny mých stehenních svalů. Za dobrou zprávu ještě nelze považovat první otočení se borce za sebe, to by šlo snad i chápat přesně opačně. Jakože se mi bude snažit ujet, abych ho ztratil z dohledu a zároveň tak přišel o jeden ze silných motivačních prvků, mít hnanou zvěř na dohled... Nicméně brzy přišla další a rozhodně ne poslední otočka. A to jsem začal tušit, že to bude dobré. Psychicky silný jedinec nemá důvod otáčet se tak často, čehož jsem se pokusil využít. Zapomněl jsem na bolest a opřel se do pedálů, jen ať vidí, jak rychle se přibližuji. Častokráte mám pocit, že jsou závody více o psychice než o fyzické síle... A tak se stalo, že první závodník si svého vedení neužíval déle než 5km, zkrátka ještě před Světnovem jsem se rázem stal vedoucím závodníkem. Nenuceně jsem se snažil držet vyšší tempo a vůbec jsem se neotáčel. Ve Světnově se nachází slušný kopec, takže jsem si říkal, že otestuji sebe i jeho. Až na vrcholu za vsí jsem zkontroloval odestup a mohl být třeba už 50m, to nám to pěkně začíná!
Ale jen stěží mohu považovat cyklistickou část za bezstarostnou. Přeci jenom když jsem po hlavní silnici pod Škrdlovicemi (ve snaze dojet toho prvního) uháněl řádově 40km/h nešlo si nevzpomenout na loňské čelo pretekov, které zde valilo téměř 60km/h (raději nemluvě o skutečnosti, že borec měl ještě tři pastorky k dobru). Toto vědomí mě příliš netěšilo, nicméně můj náskok utěšeně narůstal a za krátko nabyl rozměrů, že jsem za sebou již nikoho neviděl. V kopcích jsem přirozeně potil krev, jak jinak také při mé velké váze a malé trénovanosti. Ještě více jsem pak trpěl díky tupým opravám silnic, na které jsem si stěžoval již tolikrát, že mi to začíná být už trapné. Ale co můžete dělat, silnička s koly nahuštěnými na 9ATM příliš mnoho neodpustí a bolest zad se pro mě stávala už dlouho před půlkou závodu nesnesitelnou. Idioti už zmršili snad polovinu silnic na Žďárských vrších tryskovou metodou. Aspoň že můj zubař bude mít co dělat...
Vedl jsem i po půlce trati, kterou lze považovat za tu horší, byť celková bilance z pohledu převýšení je vyrovnaných +20m (+250-230), jenže je tu celkem táhlý a prudký úsek od Světnova nad Cikháj, který se svými 5km dobře prověří cyklistovu připravenost... Zpět je to logicky -20m (+230-250) s tím, že profil stoupání je mnohem shovívavější. Na otočce u benzínky jsem přišel o několik drahocenných vteřin, to když na ni vjelo těsně přede mnou auto a já tak dostal na výběr, jak se protáhnout mezi plně obsazenými stojany, několik horších a jednu tragickou variantu. Sáhl jsem po té tragické, pokusil jsem se protáhnout mezi vysokým obrubníkem a právě zastavivším autem. Doufal jsem, že řidič koukne do zpětného zrcátka, byť v místě, kde zastavil, k tomu moc důvodů neměl. Zpomalil jsem natolik, abych případné sestřelení otevřenými dveřmi přežil a... Vyšlo to. Ano, jedinou správnou variantou měl být kros přes obrubníky a trávník, kde nemohlo dojít k žádnému kontaktu, ale na to jsem zkrátka neměl. Pomohl k tomu i energetický gel, který jsem po rovince před benzínkou do sebe marně soukal. Bohužel mi to z balení od Inkosporu vůbec nelezlo do krku, silně jsem ho musel vysávat a příliš dlouho jsem šlapal na kyslíkový dluh. Ve výsledku jsem ještě na benzínce sotva popadal dech, nohy začaly tuhnout a v nose jsem cítil příšernou umělou chuť gelu. No a aby toho snad nebylo málo, zprava jela dvě auta, trochu drze jsem jim nedal přednost a chvíli pokračoval v levém pruhu než mě předjela a až potom jsem se vrátil na svou stranu.
No záhy došlo na další radosti, nejen že to bylo do kopce, ale navíc začínalo být zjevné, že jsem jel celou dobu s větrem v zádech. Pořád málo? Jestliže ve mně na otočce ještě převažovaly dobré pocity, jakože jsem na kopci stále první a že to teď bude z kopce dolů, tak při pohledu na soupeře mi začalo být úzko. Nejen že jsme si plně uvědomil, kterak se stávám štvanou zvěří já, ale hlavně jsem dobře viděl kdo a s jakou ztrátou mi jde po krku. No a při pohledu na druhého borce jsem opravdu začal mít nahnáno. Druhým borcem totiž byla trojice nabušených cyklistů v háku, což mimochodem pravidla nepřipouštějí. Někde na konci startovního pole se to tiše toleruje, ale čekal jsem, že na čele si to borci rozdají trochu férověji. Těžko sice říct, zda se střídali a měli tak vůči mě nespornou výhodu všichni, nebo zda se ti dva jen vyváželi za prvním ve skupině... Na druhou stranu hoď kamenem, kdo jsi bez viny. I já se kousek vyvezl v háku a to dokonce za autobusem, když vyjížděl ze zastávky v Herálci. Jenže to bylo 50-100m, pak přesáhl moje rychlostní maximum a to se raději nezmiňuji o tom, že za zatáčkou zase zastavil a já chtě nechtě musel zase trošku zpomalit, předjíždění ve full speed bylo značně o hubu, protože ze silnice rozhodně nezbývala půlka (jinými slovy i tu nabytou trochu zvýhodnění bylo třeba zdanit).
O nějaký kilometr dál mi bylo ještě hůř, bolest zad sílila a k tomu se přidalo píchání v boku, s dechem to nebylo úplně v pořádku. Ze vzdáleně aerodynamického posedu jsem musel jít do vzpřímeného, což sice značně vylepšilo dech, ale zvýšilo odpor vzduchu. Průměrná rychlost se propadala k nížinám turistiky.
Ale nejen bolestí živ je člověk a tak bych rád zmínil, že mnoho, možná bych se nebál říct dokonce většinu borců, které jsem potkával v protisměru, tj. ti, co byli daleko za mnou mě zdravili, pěkně zdravili, vypadalo to, jako by mi vedení přáli. Příjemný pocit, který mi připomenul, jak skvělá nálada na lize panuje. Krása.
Dále se po dobu mé služby na pozici vedoucího závodníka nic nepřihodilo. Ani závěrečný sprint z hlavní silnice na hráz Velkého Dářka, kdy jsem jel na krev na tom nic nezměnil, rozuměj, že se při vyčerpávajícím závěru odehrávajícím se v rychlosti těsně pod 60km/h nepřihodilo nic z toho, co bych nechtěl, aby se přihodilo...
Štěpánek mě už z dáli brzdil a já hlupák se nechal zabrzdit, zcela zbytečně. Ještě několik málo zlomků vteřiny šlo ukradnout. Nicméně jsem se ze zbytků posledních sil nehodlal motat s kolem okolo sloupků, takže jsem ho hodil skoro přes rameno a několika skoky byl uprostřed pláže/louky, kde už čekal nachystaný Honza. Vlastně netuším, jak se mu to povedlo, ale z mlhy, či spíše černa před očima se zjevil, předali jsme si štafetu a on letěl s větrem o závod.
K výkonu Honzy mohu jen obdivně dodat to stejné, co k výkonu Oty. Byl zkrátka báječný a tak jsme jeho zásluhou dorazili do cíle první v čase 2:00:01... Na druhého v celkovém pořadí, prvního muže, kolegu z práce, Pavla, měl k dobru více než 2 min. Prostě luxus!
Statistika cyklistiky vyčtená z EXIFu fotografií (přibližný čas 1:03:00):
- na X v cíli 4:44, na otočce 2min, na startu -1:15
- na 15 v cíli 2:44, na otočce Xmin, na startu 3:42
- na 35 v cíli 2:05, na otočce 2min, na startu 1:10
- na 14 v cíli 2:05, na otočce 2min, na startu 0:30
- na L v cíli 1:15, na otočce Ymin, na startu 3:38
