Start! Ten úprk do kopce na Stržanov zrovna nemusím, ono do toho kopce valit více než 30km/h není zrovna komfortní, co si budeme povídat. A vůbec všechno tohle bylo od začátku špatně, nejvíce pokřivené bylo moje sebevědomí po neoficiální projížďce na kole s triatlonisty, kterým jsem kupodivu vcelku stačil. Jenže tito borci jaksi za sebou neměli 1,5km plavání, možná neseděli na karbonových triatlonových speciálech a možná také byli lepšími cyklisty než triatloňáci...
Z jízdy v první skupině (netrvalo to dlouho) jsem nabyl zcela jiných pocitů než při prvním startu v etapě před dvěma roky, tehdy mě to bavilo, tady vážně ne. Necítil jsem takovou tu zdravou rivalitu stále namíchanou s ligařskými úsměvy, tady to vypadalo silně profi. Skupina automaticky začala točit borce na čele a kdo se vymykal zažitým pravidlům, měl problémy. Já měl problémy. Jelo se tak ostře, že jsem si nechával větší prostor před sebou kvůli případnému brzdění, takže mě stále někdo předjížděl, až jsem vypadl z lajny a nemohl jsem se do ní dostat zpět, borci měli vážně ostré lokty. Takže jsem musel odzadu začít pěkně v lajně znovu a postupem času, jak se točila špice, došlo i na můj příspěvek k tempu celé skupiny, tj. ještě kousek před před Světnovem jsem jel první... No a o chvíli později v kopci ve Světnově jsem rupl. Pokud počítáte se mnou, na 5. z 65km :-) LOL
Spolu se mnou odpadli další dva borci. Spolu jsme se vydali o něco nižším tempem stíhat dalšího odpadlíka z první skupiny, jenže... Jenže v dalším kopci, na Cikháj, jsem neuvisel ani tyto dva borce. A na kopci nad Cikhájem mě pohltila třetí skupina. To jsme měli v nohách jen něco přes 8km. Skupina jistě s více než deseti borci jela na pohodu. Netahal jsem (na to jsem neměl) a jen se vyvážel. Tepy šly dolů a já byl v pohodě. Je pravda, že občas za to borci vzali, povětšinou z kopce, ale nic hrozného. Tady jsem z toho měl dobrý pocit, tady to šlo, špatně se točila špice a nějak tak tu chyběl ten ostrej profi duch.
Jenže pak přišly kopce (26km), za Milovy se to již slušně potrhalo, když nepočítám asi dva až tři jednotlivce, co to zkusili na vlastní pěst, tak se mi podařilo zůstat v první větší skupince. Za Kuklíkem (32km) se to začalo sjíždět a vše začalo jít do kytek. Dorazily křeče, které jsem nepocítil již dlouho. Nepochopitelné to pro mě bylo o to více, že jsem jel dost netypicky na ionťácích a gelech! Bojoval jsem co mi síly stačily, ale nestačily, dokonce jsem odešel s dechem... Je mi to trapné, ale pouhých 100m před vrcholem kopce jsem to vzdal, odpadl jsem a v tu chvíli mi bylo jasné, že všem nadějím na jakýkoliv úspěch je konec. Už na Rokytně, za kopečkem, měla skupina kilometrový náskok, který jistě narostl během mé osamocené jízdy do NMNM. Tam jsem dojel na železničním přejezdu dvě očividně pomalá auta a udělal zásadní chybu v tom, že se choval slušně a nepředjel je. Další půl minuta až minuta v háji!
Na kruháči u benzinky mě dojeli další. Prvně někdo známý, Martin Veselský, který jen okolo profrčel a já neměl sílu se ho chytnou. Pak další, za toho jsem se pověsil a pálil poslední zbytky sil snažíc se odolat křečím ve stehenním svalu. Kupodivu jsem to zvládl a v kopci za Radňovicemi se nám podařilo zpět docvaknout Martina. Znovu kupodivu můj tahoun kolem Martina jen profrčel a ten se nechytil, já se chytil Martina a snažil se za ním skrývat před odporným protivětrem. To mi vydrželo až do Počítek (53km), kde mi došlo ještě hruběji a já v kopci musel podřadit. Za mnou se objevovali další a další cyklisté, kteří si mě dávali jak malého kluka.
Ovšem největší krize mě potkala kousek před vrcholem na Skleném (57km), to se mi udělalo tak zle, že jsem seriozně uvažoval o tom, že zastavím, slezu z kola a na chvíli si lehnu. Skoro jsem byl přesvědčený, že pokud nevypnu dobrovolně, tak se stane nedobrovolně s tím, že nebudu mít na výběr kam padám... V tu chvíli se okolo mě prohnal Láďa spolu s Markem a já si pamatuji jen vzdalující se pláště. Nakonec jsem to nevzdal, obával jsem se, že po zastavení bych na kolo již nevylezl, takže jsem zaťal zuby, zpomalil jsem co jen to šlo, možná jsem dokonce jel nejlehčí převod? Pomalu jsem vylezl na kopec, překulil se přes něj a snažil se uvařené tělo trochu ochladit z mírného kopce dolů. Okolo mě se proháněli další borci a já se propadal do dějinného zapomnění.
Nakonec se mi podařilo dostat až na Vlachovky a s útrpným ksichtem protít cílovou pásku s nelichotivým výsledkem v podobě 26. místa s časem 1:57:34 (ztráta na vítěze téměř 20 minut). Zahodil jsem odporný ionťák, který mi dobrých 60km lepil hubu, kopl do sebe Kofolu, půl litru vody a doufal, že se tělo vzpamatuje.
Pak přišel čas na analýzu všech chyb, jako že jich bylo, až se stydím. Byl to zkrátka epic fail. Oč hůř a hlouběji jsem dopadl o to větší radost jsem měl z luxusního umístění Janičky, která dorazila mezi ženami 3. Báječné!
Žádné komentáře:
Okomentovat