Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

pátek 29. září 2017

Motáme se v kuchyni - jahodové knedlíky ze spařeného těsta

Suroviny:
  • 250g hrubé mouky
  • 250ml mléka
  • 50g tuku (másla)
  • špetka soli
  • 1 vejce

Postup výroby:
  • Příprava těsta:
    • mléko dáme vařit do velkého hrnce
    • do mléka vložíme tuk a necháme ho rozpustit
    • mléko přivedeme k varu
    • postupně do teplého mléka nasypeme mouku a sůl
    • důkladně promícháme a zpracujeme (lze vařečkou vzhůru nohama)
    • promíchané těsto necháme trochu zchadit
    • dáme těsto na vál
    • do těsta přidáme vejce
    • důkladně promícháme
  • Příprava knedlíků
    • odkrojíme kus těsta
    • v ruce vyválíme placku
    • do placky vložíme jahodu (ideálně zmraženou, aby nepouštěla vodu)
    • uzavřeme jahodu v těstu a vyválíme v ruce kulatý tvat
  • Vaření knedlíků
    • ve velkém hrnci do 3/4 naplněném vodou přivedeme vodu k varu
    • všechny přichystané knedlíky vložíme do vroucí vody
    • mírně vaříme dokud všechny knedlíky nevyplavou na hladiny (5-10min)

úterý 26. září 2017

Nezapomínejte na "vystoupit a nastoupit" aneb Lenovo T430 bez zvuku na baterku (Windows 7)

Historické Lenovo T430 se stalo objektem, ve kterém jsem už poměrně dávno objevil jeden problém, po vypojení adaptéru přestalo přehrávat zvuk. Sice mě to naštvalo, to protože mám rád fungující věci, ale nějaká jiná činnost byla tehdy přednější, tak jsem nad tím mávl rukou. Zkrátka scénář "jedu na baterku a něco poslouchám" je u mě vzácný. Když se mi to stalo po druhé, tak jsem odhodlaně začal sjíždět Internet a hledat tento problém a jeho řešení dle co nejspecifičtěji zadané kombinace klíčových slov v domnění, že ThinkPad komunita je stále velice aktivní. Bohužel ve výsledku to znamenalo ztrátu desítek minut, možná pár hodin, aniž bych problém vyřešil, žádné z nabízených řešení nefungovalo, navíc symptomy často disponovaly nějakou drobnou odlišností.

Dnes se mi to stalo znovu. Znovu jsem tupě otevřel browser a zcela nečekaně a netypicky otevřel Microsoftí web, kde jsem nalezl několik rad, jak postupovat, upozorňuji jak postupovat v případě jakéhokoliv HW. Přirozeně se šlo od té nejtriviálnější rady v podobě kontroly vypnutého zařízení pro přehrávání zvuku... Potupně a postupně jsem zkoušel všechny rady a už druhá zafungovala - odeberte ovladač zvukové karty a restartujte počítač. Vlastně jde, po: "Zkoušeli jste to vypnout a znovu zapnout", o druhou základní implementaci metody "vystoupit a nastoupit". Zamrzelo mě, že jsem na takovou blbost nepřišel sám, hned, už dávno... Ale co, poučení pro příště, nepodceňovat ty nejjednodušší metody.


sobota 23. září 2017

Nová výzva, vodní, možná potápěčská aneb poprvé na wakeboardu

Zrušená paraglidová sobota plná mraků a lehkého deštíku... Co dělat? Co třeba se pořádně vykoupat v Pasohlávkách při krásných 12°C? A co se u toho trochu potlouct a některé tělní dutiny prolít nepříliš čistou vodou tam a zpět, pak zašpuntovat a protřepat? No ano, mé jméno je board, wakeboard!

Díky Jirkovi jsem se dostala k této vodomilecké zálibě, na kterou se chystám dobrý rok. A zatím mu ještě děkuji, uvidíme, které bolesti se projeví nejvíce a kdy ;-)

Kdo mě zná, asi stěží bude věřit, že ten neplavec, častý tonoucí se pustí do jakýchkoliv vodních radovánek. Zvlášť pokud se nekonají v křišťálově průzračné vodě, pod azurovou oblohou s teplotami okolo 30°C. A považte, stalo se...

Nepříliš levná zábava, 25Kč za vstup do areálu, 350Kč za hodinu wakeboardingu (půjčení vybavení v ceně) a další 100Kč za půjčení neoprenu. Ach, takových novinek. Nejdelší záříjové koupání v mém životě, whirlpool s přeplňovanými tryskami namířenými přímo do uší, nosu popř. očí, první koupačka s neoprenem, první koupačka se záchranou vestou, první běhání po plovoucích molech a také první saunování na mole. No a snad bych nemusel opomenout první pokus o wakeboarding.

Obsluha mi poradila vše nezbytné, třeba abych ten neopren z ramínka obrátil naruby, protože se naruby na ramínku suší (no škoda, že mi půjčili již pěkně mokrej), no a také mi řekli ať si to dám zipem na záda a ne na břicho. Pokud se teď někdo popadáte smíchy za zmiňované břicho, tak sorry jako, poprvé ;-) Ještěže (možná, že škoda že) mi půjčili neoprén o něco větší... O co lehčeji šel na tělo, o to lehčeji se pod něj dostávala voda.

Konec blbých keců, něco teorie jsem vyslechl od Jirky a zbytek jsme nechali na profících, kteří obsluhují vlek. A hurá na věc. Nařízený start ze sedu mi vyhovoval, přeci jen jsem na tuto pozici z práce zvyklý ;-)

A jedeme... Šup, šup a už se koupu, ale hrazdu nepouštím, čímž mi proud vody strhává helmu z čela na týl, lehce mě škrtí, zatímco se jiný proud vody prodírá do úst, uší a nosu. Kapituluji, ta voda s vlekem má sílu. A plaveme... Start druhý končí podobně, plaveme... Start třetí a hle, kousek jsem popojel, skoro jsem měl ten pocit, plaveme z větší dálky. Start čtvrtý, tragédie.

Těžko říct, zda to bylo na popáté, nebo během šestého startu, ale už jsem se dostal na nohy a dá se říct, že jsem jel, dokonce se mi podařilo projet první, tu nejmírnější zatáčku, jenže pak přede mnou vyrostla obří překážka v podobě nějakého skokánku a já se jí nedokázal pořádně vyhnout, resp. jsem si nebyl jistý, zda se o ni nechytím lanem, takže jsme srovnal prkno a pustil hrazdu. Luxus, to se mi vážně povedlo, pamatujete Jack Sparrowa, jak v jednom z dílů Pirátů z Karibiku přijíždí do přístavu a z ráhna potápějící se lodi vystupuje přímo na molo. No tak nějak elegantně jsem si připadal, přirozeně, že zvenčí a objektivně to bylo hodně neohrabané, navíc jsem nedojel k molu, ale začal se topit ;-)

Jo a nějak takhle to pokračovalo, bohužel první zatáčka pro mě byla ve většině případů i tou poslední. Takže zatímco jsem byl schopen vcelku spolehlivě odstartovat (což nemusí být samo sebou), tak nerovná jízda mi činila stále problémy, jejichž následkem byla koupel a pak dlouhé otravné plavání následované během po plovoucím molu zpět na start, abych jich stihl co nejvíce.

Nepřekvapivě se ukázalo, že nejsem pro tento sport nijak nadán. Na stranu druhou jsem si to užil. Jde o slušnou dávku adrenalinu, s největší pravděpodobností se totiž řítíte po hladině rychlostí okolo 30km/h a věřte mi, že pády s na tisíc způsobů kouslým prknem nejsou úplně tak pádem do peřin, občas to i slušně bolí... No a mi k těm pádům přibyla hromada nesplněných cílů, třeba jako objet celé kolo, nebo objet libovolný počet kol a nebo se naučit skákat... Tj. nebylo to naposledy.

BTW málem bych zapomněl na zimu, ta mi totiž nebyla. Je možné, nevím to však jistě, že voda měla vyšší teplotu než okolní vzduch a hlavně, jak se potím, tak jsem si vždy zahřál to nevelké množství vody v neoprenu a ono mě to pěkně hřálo. Tedy pokud jsem nestál 10min bosý bez hnutí během technické pauzy, pak na mě už šla trochu zima.

BTW2 zapomněl jsem vysvětlit tu saunu na mole. Hned vedle vstupu do vody stojí malá dřevěná budka s prosklenými dveřmi, skrze které je vidět na wakeboardingovou trať. Uvnitř se pak skrývá naprosto luxusní sauna, ve které vzduch dosahuje teploty 100°C, ne třeba jako v termálních lázních v Budapešti, že... Jo a to vám povím, byla to paráda, 10-15min v sauně, pak skočit do studené vody, lehce si zaplavat, vylézt a bez ohledu na jemné mrholení se posadil do plážového lehátka a pozorně sledovat ty, kterým to na prkně jde. Přirozeně celý proces si zasloužil řadu opakování.

BTW3 kdo máte tu smůlu potkávat mě na FB, možná časem spatříte ty nejzajímavější okamžiky mého učení, pády, na videu... Sám se na ně těším ;-)


pondělí 18. září 2017

ZLM 2017 - cyklistická etapa aneb od křečí po mdloby, chvatně všechno špatně

To zas byla liga... V sobotu před závody jsem se zbořil na motorce, rozuměj, můj žaludek zakusil pekelné hoře luxusní akcelerace báječného superbiku Suzuki GSX-R1000. Hrozně špatně mi bylo nejen celé sobotní odpoledne, ale i během neděle. K tomu ten krátký a nevýživný spánek v Bobrové, tak to začalo... No a pak opožděná ranní cesta z Bobrové do Města, rychle přeorganizovat všechny věci, namíchat ionťáky, dofoukat kola a rychle za Janičkou. Následně po vlastní ose do Žďáru nad Sázavou, 13km v silném protivětru, zdálo se, že nestihneme ani registraci, takže jsem poprosili Mirka, aby to učinil za nás. Nakonec bychom to stihli, ale jen protože se registrace trochu pozdržela. Bohužel cesta do Žďáru nebyla tak pohodová, jak měla být, ale u zimáku to ještě nebylo znát. No ani po cestě na ostrý start, kde jsem se neohroženě postavil do druhé řady s jednoduchou strategií přebranou o Ládi, chytnout se první skupiny a uviset ji kam až to půjde. :-)

Start! Ten úprk do kopce na Stržanov zrovna nemusím, ono do toho kopce valit více než 30km/h není zrovna komfortní, co si budeme povídat. A vůbec všechno tohle bylo od začátku špatně, nejvíce pokřivené bylo moje sebevědomí po neoficiální projížďce na kole s triatlonisty, kterým jsem kupodivu vcelku stačil. Jenže tito borci jaksi za sebou neměli 1,5km plavání, možná neseděli na karbonových triatlonových speciálech a možná také byli lepšími cyklisty než triatloňáci...

Z jízdy v první skupině (netrvalo to dlouho) jsem nabyl zcela jiných pocitů než při prvním startu v etapě před dvěma roky, tehdy mě to bavilo, tady vážně ne. Necítil jsem takovou tu zdravou rivalitu stále namíchanou s ligařskými úsměvy, tady to vypadalo silně profi. Skupina automaticky začala točit borce na čele a kdo se vymykal zažitým pravidlům, měl problémy. Já měl problémy. Jelo se tak ostře, že jsem si nechával větší prostor před sebou kvůli případnému brzdění, takže mě stále někdo předjížděl, až jsem vypadl z lajny a nemohl jsem se do ní dostat zpět, borci měli vážně ostré lokty. Takže jsem musel odzadu začít pěkně v lajně znovu a postupem času, jak se točila špice, došlo i na můj příspěvek k tempu celé skupiny, tj. ještě kousek před před Světnovem jsem jel první... No a o chvíli později v kopci ve Světnově jsem rupl. Pokud počítáte se mnou, na 5. z 65km :-) LOL

Spolu se mnou odpadli další dva borci. Spolu jsme se vydali o něco nižším tempem stíhat dalšího odpadlíka z první skupiny, jenže... Jenže v dalším kopci, na Cikháj, jsem neuvisel ani tyto dva borce. A na kopci nad Cikhájem mě pohltila třetí skupina. To jsme měli v nohách jen něco přes 8km. Skupina jistě s více než deseti borci jela na pohodu. Netahal jsem (na to jsem neměl) a jen se vyvážel. Tepy šly dolů a já byl v pohodě. Je pravda, že občas za to borci vzali, povětšinou z kopce, ale nic hrozného. Tady jsem z toho měl dobrý pocit, tady to šlo, špatně se točila špice a nějak tak tu chyběl ten ostrej profi duch.

Jenže pak přišly kopce (26km), za Milovy se to již slušně potrhalo, když nepočítám asi dva až tři jednotlivce, co to zkusili na vlastní pěst, tak se mi podařilo zůstat v první větší skupince. Za Kuklíkem (32km) se to začalo sjíždět a vše začalo jít do kytek. Dorazily křeče, které jsem nepocítil již dlouho. Nepochopitelné to pro mě bylo o to více, že jsem jel dost netypicky na ionťácích a gelech! Bojoval jsem co mi síly stačily, ale nestačily, dokonce jsem odešel s dechem... Je mi to trapné, ale pouhých 100m před vrcholem kopce jsem to vzdal, odpadl jsem a v tu chvíli mi bylo jasné, že všem nadějím na jakýkoliv úspěch je konec. Už na Rokytně, za kopečkem, měla skupina kilometrový náskok, který jistě narostl během mé osamocené jízdy do NMNM. Tam jsem dojel na železničním přejezdu dvě očividně pomalá auta a udělal zásadní chybu v tom, že se choval slušně a nepředjel je. Další půl minuta až minuta v háji!

Na kruháči u benzinky mě dojeli další. Prvně někdo známý, Martin Veselský, který jen okolo profrčel a já neměl sílu se ho chytnou. Pak další, za toho jsem se pověsil a pálil poslední zbytky sil snažíc se odolat křečím ve stehenním svalu. Kupodivu jsem to zvládl a v kopci za Radňovicemi se nám podařilo zpět docvaknout Martina. Znovu kupodivu můj tahoun kolem Martina jen profrčel a ten se nechytil, já se chytil Martina a snažil se za ním skrývat před odporným protivětrem. To mi vydrželo až do Počítek (53km), kde mi došlo ještě hruběji a já v kopci musel podřadit. Za mnou se objevovali další a další cyklisté, kteří si mě dávali jak malého kluka.

Ovšem největší krize mě potkala kousek před vrcholem na Skleném (57km), to se mi udělalo tak zle, že jsem seriozně uvažoval o tom, že zastavím, slezu z kola a na chvíli si lehnu. Skoro jsem byl přesvědčený, že pokud nevypnu dobrovolně, tak se stane nedobrovolně s tím, že nebudu mít na výběr kam padám... V tu chvíli se okolo mě prohnal Láďa spolu s Markem a já si pamatuji jen vzdalující se pláště. Nakonec jsem to nevzdal, obával jsem se, že po zastavení bych na kolo již nevylezl, takže jsem zaťal zuby, zpomalil jsem co jen to šlo, možná jsem dokonce jel nejlehčí převod? Pomalu jsem vylezl na kopec, překulil se přes něj a snažil se uvařené tělo trochu ochladit z mírného kopce dolů. Okolo mě se proháněli další borci a já se propadal do dějinného zapomnění.

Nakonec se mi podařilo dostat až na Vlachovky a s útrpným ksichtem protít cílovou pásku s nelichotivým výsledkem v podobě 26. místa s časem 1:57:34 (ztráta na vítěze téměř 20 minut). Zahodil jsem odporný ionťák, který mi dobrých 60km lepil hubu, kopl do sebe Kofolu, půl litru vody a doufal, že se tělo vzpamatuje.

Pak přišel čas na analýzu všech chyb, jako že jich bylo, až se stydím. Byl to zkrátka epic fail. Oč hůř a hlouběji jsem dopadl o to větší radost jsem měl z luxusního umístění Janičky, která dorazila mezi ženami 3. Báječné!


pátek 15. září 2017

Jak hromadně přejmenovat JPEG soubory, tak aby jejich jméno tvořil čas pořízení vyčtený z EXIFu


Proč? Aneb motivace...

Přijedete z dovolené a sejde se vám několik tisíc fotografií z různých zdrojů. Pokud jste zvyklí, tak jako já, procházet fotografie chronologicky a odmazávat nejvíce nepovedené, vyvstane před vámi úkol seřadit je dle data pořízení. Mnohdy se však stává, že čas vytvoření/modifikace souboru (rozuměj fotografie) obsahuje nějaký nesmysl, který vážně ani vzdáleně nekoreluje se skutečným časem pořízení. Jako nejlepší varianta se mi jeví využít čas z EXIFu, ale takto řadit JPEGy rozhodně neumí každý "editor" a hlavně to neumí ten můj. A proto jsem se rozhodl procházet fotografie seřazené dle názvu s tím, že každou fotografii přejmenuji dle času jejího pořízení a za něj nalepím původní název, to kvůli sekvencím fotografií, kterých typicky vznikne během jedné vteřiny několik a přinesly by tak nechtěné konflikty během přejmenování.

Jak na to? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2


for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done

Jak na to idempotentně? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2

for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ $file_name =~ [0-9][0-9][0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_[0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_.* ]] || exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done


Jak na to idempotentně s přesunem do adresářů? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ $file_name =~ [0-9][0-9][0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_[0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_.* ]] || exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ -d "../${file_name:0:10}_" ]] || mkdir "../${file_name:0:10}_"; done
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do mv $file_name ../${file_name:0:10}_; done