To byl zase porod, nebo spíše bychom se na to mohli dívat jako na těhotenství, dlouhých devět měsíců uteklo, co jsem stáli naposledy na běžkách v Jizerkách...
Sobotní cesta z Vysočiny přes Náchod až do Kořenova resp. Polubného si díky několika zastávkám vzala více než čtyři únavné hodiny, ale odměna byla sladká. Vymetená obloha protkaná slunečními paprsky pomalu rozpouštěla namrzlé stromy pýřící se čistotou sněhového a ledového příkrovu... Stopy vytvrzené dvousložkovým epoxy už od středy vypadaly dokonale. Pravda, trochu nám dělaly vrásky na příčně-pruhovaném svalstvu, zkrátka ledový podklad od Polubného až na Jizerku nebyl bruslení příliš nakloněn, ale od toho máme silné paže, kdo by to jen řekl, že bude soupaž :-) No a trochu jsem zazdil začátek, kdy jsem toho zazdil trochu více. Třeba, že jsem Janičce vyndal hole bez rukaviček a po vyžehlení tohoto průšvihu a opětovném odjezdu auta, zjistil, že jsem z běžek nestáhl parafín... Krása! To bude cesta... Naštěstí jsem měl ledovou stopu a pár 360° otoček sedralo nadbytečný/nechtěný parafín poměrně dokonale, tedy až na žlábek, nicméně na ten to očividně nejelo :-)
Na Jizerce usoupažovaní, ale šťastní... Ten výhled, jeden z nemnoha v Jizerských horách, kdy oněměle zíráte do krajiny a nemáte sílu se odtrhnout. Třpyt plání zalitých zlatem byl kupodivu jen slastnou předehrou... Zmrzlá krusta spolehlivě vydržela pohlazení běžek i takového metráčka jako jsem já, takže další volné bruslení přímo za nosem? Po kolikáté již letos? Jizerky k sežrání...
Po magistrále na Smědavu, kolečko okolo Plochého a pak vzhůru nekonečným stoupáním na Knaipu, čihadla a dolů v protisměru Jizerské 50 až na stadion v Bedřichově. Nádhera a stěží popsatelný luxus...
Večer jsem zakotvili v turistické chatě Barborka v Horním Maxově a nutno podotknout, že šlo o milé zastavení, domácí charakter a přívětivost čiší z každého koutku chaty...
Nedělní ráno zastihlo Jizerky v zcela opačném rozpoložení, bohužel trochu očekávaném, předpověď totiž zcela výjimečně nelhala. Mlha a sníh/déšť/krupky nás měli doprovázet de facto celý den a také doprovázeli...
Start druhé etapy jsem zvolili v Hraběticích (po Kořenově další pro mě neznámá část Jizerek). O poznání nevlídněji nám bylo v patách a tak jsme frčeli s azimutem nastaveným na Bedřichov... Na pětce jsme objevili průnik s magistrálou, která nás vzala po čistém asfaltu (chudáci běžky) k Buku, kde začalo cosi padat z nebe... Takže zpět na magistrálu a po trase Jizerské 50 vzhůru a dál. Kdo zná náš nejznámější dálkový běh jistě tuší, že nás čekalo ještě více než 8km stoupání na Čihadla jen s minimem odpočinku. Celý kopec jsme sváděli boj na dálku se dvěma borci trénujícími nepřekvapivě na zmiňovaný závod. Jen hole měli draží než já lyže s vázáním a očividně to nebylo jen o výbavě. Jeden z nich jel střídák a druhý celý kopec píchal soupaž. Zde musím seknout před Janičkou, která na prehistorickém vybavení (ano, jela sice na RCSkách, ale zhruba 20 let starých se skluznicí rozsekanou od šrapnelů a hlavně v délce převyšujícím tu správnou míru o více než 20cm). Jo a na kopci je getla... Je pravda, že nám to týpci vrátili cestou z kopce na Smědavu, jenže na rovinkách jsem jim to opět oplatili. Luxusní výkon vzhledem k tomu, že borci do sebe tlačili energetické gely a my jeli na sucho :-)
Z Jezdecké jsem pak sjeli směrem na Václavíkovu studánku a pak zpět do cíle sobotního startu - vsi Pulubný. Bylo už také na čase, pokoušel se o mě slušnej hlaďák, který se ve spolupráci s čerstvým sněhem (fakt to moc nejelo) a mokrým oblečením postarali o chuť zabalit to po pouhých třech hodinách jízdy.
Sobotním ránem se s cihlou na plynu řítíme do Nového Města. Bělost sněhové pokrývky nevelké tloušťky narušuje co chvíli nějaký vetřelec - jednou jde o hlubokou orbu, jinde o nějaké ozimy... Nemůžu než si pogratulovat, že nevezu pořádné běžky :-) Okolo půl desáté nabírám Jirku, pak Janičku a nakonec Kubu, zbývá snad jen Magdička a byla by naše běžecká ekipa kompletní :-)
Ne náhodou míříme na Vlachovice, kde se údajně nachází desetikilometrové kolečko upravené pro skate a hlavně psí spřežení. Zvláštní, že ho dobré půl hodiny nemůžeme nalézt, ale to nevadí. Nevadí ani ta skutečnost, že se brodíme v hromadách sněhu beze stop, ani nedostatečnost sněhu v lese a ani snad nevadí v pole proměněné Sklenské louky... Jednoduše jsme konečně na pořádném sněhu a doma. K tomu nám přeje i počasí, takže proč bychom si měli stěžovat? Cestou od Skleného potkáváme Jánina tátu, který pokračuje dál s námi hledat stále neobjevené kolečko, tedy spíše kolo :-) Nakonec se nám to podaří a já mohu jen konstatovat, že to k dokonalosti nemělo zas tak daleko. Nádhera! No ano, podklad nebyl úplně tvrdý, do prudkého kopce (Bednářova) jsou dva metry šířky pro pohodlné lyžování málo, klasické běžky 205cm na to bruslení také nepřijdou až zas tak vhod a přesto mi je to fuk. Modrá obloha, slunce, sněhem pokryté vršky stromů... A okolo skvělí kamarádi. Dvě kolečka a něco nakonec znamenají okolo 20km, kterými se loučíme s Vlachovicemi a frčíme na oběd.
No ale nedalo mi to a odpoledne vyrážím znovu, původní plám kouknout k Dářku, okolo kterého upravili desítky kilometrů tratí pro klasiku nakonec pod lehkostí okolností měním na žďárský okruh. Spolu se mnou jede jen Janička a staré kameňačky Trak a Artis. Vzápětí se ukazují dvě věci, tak za prvé slavné sportovně-závodní klistrovky Artis Bohemia Extra přes svoji ultralehkou konstrukci (<1100g/pár 180cm) a vznešený původ zdaleka nejedou, jak bych očekával, takže si spolu s Janičkou vyměňujeme běžky, BTW do teď nechápu jak mohla dále bruslit na 210cm dlouhých německých kameňačkách Trak... Za druhé již podruhé toto dne zjišťuji, že jsem nemusel sahat tak hluboko do kameňačkových zásobáren a s klidem mohl vyrazit na mnohem lepších běžkách... Ale co už. Projeli jsme si základní okruh, který se točil na Řádkově louce a pokračovali směrem do centra Žďáru nad Sázavou. Stejně milé počasí jako dopoledne nás provázelo na těchto poněkud náročnějších 8km.
Nedělní plán se zdál být zcela jasný už od sobotního dopoledne. Ale jak už to tak bývá, změna je život. Před devátou ranní se na Vlachovicích ukázalo, že nás sněhová pokrývka udrží, aniž bychom se propadali zvlášť hluboko a tak místo sobotní desítky padlo šťastné rozhodnutí vydat se přímo za nosem, a nebo aspoň tam, kde nás ledová krusta udrží... A že toho nebylo málo :-) Vlachovice, Rokytno, Maršovice, Pohledec, Vávrova skála, Studnice, Rokytno a nakonec opět Vlachovice. Z radosti nad svobodou pohybu, ve které nám nebyly překážkou klasické stopy, které nikdo nikde nevyjel (teď pomiňme tu minoritu lyžníky vyšlapaných cestiček) jsme porůznu kroužili dokolečka a do vlnovky jako blázni... Užívali jsme dosyta každého skluzu a těžko popsatelného třpytu sněhových a ledových krystalů vyrůstajících z bělostné pokrývky naší milované z(Z)emě. Podmínky tohoto rázu jsem nepotkal už hodně dlouho a asi nikdy na začátku zimy. Když si k tomu přičteme nová lyžařská teritoria, kde mnozí z nás nikdy nelyžovali, nejde než hodnotit náš výlet superlativy. Nádhera nad nádheru!
Okouzlen dopoledním výletem, který přetekl do odpoledne jsem nemohl než nevyrazit na další vyjížďku. Zkrátka mi v této sezóně chyběl výlet po ledovci a vůbec v celém okolí Fryšavy, Kadova, Medlova a Tří Studní, proto jsem neváhal a dal si takové menší kolečko, kterým se mi podařilo završit luxusní víkendovku na běžkách. Už se nemohu dočkat další!
PS: Když k tomu všemu připočteme skutečnost, že jsem zahájil sezónu již 12. a 13.11.2016 (8 + 2 + 9km), tak si skoro myslím, že to začalo moc pěkně :-)
Hned na začátek se musím moc pochválit, pro běžkařský hejt z Beskyd jsem si nemohl vybrat lepší čas než víkend 10-11.12.2016. Kdybyste mě, po přečtení následujících řádků, náhodou podezírali z nějakého intrinsického nepřátelství vůči ostrým kopečkům, tak ne, to už mě raději osočte z nerozumně vysokých očekávání, protože mám Beskydy rád.
Že jsem si nevybral zrovna šťastný den pro první běžkařské rendez-vous, tak o tom svědčí teploty chlácholicí jarně-letní turistickou smetánku... No zkrátka téměř 10°C může zprudit i takového stopomilce jako jsem já :-) Ale nenechte se mýlit, běžkařské Beskydy by mi k srdci asi příliš nepřirostly ani za okolností pro běžkaře mnohem přívětivějších. Pokud by vás zajímalo více, tak se to třeba záhy dovíte, aneb srovnání Vyčiny a Beskyd na běžkách...
Ze své domoviny jsem zvyklý na kopečky, které by obyvatelé kraje razoviteho ani za kopečky nepovažovali, taktéž nadmořská výška 650-800mnm se znatelně liší od beskydských 550-1300mnm, strmost kopců snad ani netřeba zmiňovat a pominu-li další okolnosti, které mi právě nepřišly na mysl, tak i to bohatě stačí pro ilustraci a východisko rozdílů.
10.12.2016 - Sobota a Pustevny
Pustevny jsou zřejmě jednou z oblíbených lokalit pro běžkaře a tak jsem začal právě tam. Vzhledem ke zmiňovaným vysokým teplotám jako prapůvodci hnusné oblevy se příliš nedalo očekávat, že by se člověk na hřeben dostal po svých odspodu.
Jo a tady se setkáváme s prvním rozdílem, hromada (zdaleka ne všechny) běžecké stopy v Beskydech vedou poměrně vysoko a tak se k nim nejprve musíte dostat. Problém se kterým se setkáte ve většině horských oblastí však neplatí pro Vysočinu. Tam buď začínáte pod kopcem (650mnm) s tím, že nastoupáte snesitelných 150m výškových a nebo si pohodlně zajedete a zaparkujete autem v oblastech nejvyšších (800mnm), zkrátka vás ani nenapadne řešit popisovaný problém, protože neexistuje. V Beskydech je to jiné, buď nastoupíte do stopy pod kopcem (třeba 550mnm) a pak budete stoupat po svých (třeba do 1100mnm viz Pustevny) a nebo se vyvezete lanovkou (v ojedinělých případech autobusem/autem), pokud taková varianta existuje, rozhodně to však nebude zadarmo a již je to samo může být opruz - placení parkoviště, autobusu, jízdní řády, ztráta svobody...
Já zvolil cestu horší zato delší, jak jink taky, že? A ještě se mi třeba podaří zamaskovat lakotu nestrojeným odporem vůči lenosti :-) A jaké že jsem měl možnosti?
Dojet autem na Pustevny - 65km, 130Kč za celodenní parkování
Dojet autem do Prostřední Bečvy a pak autobusem na Pustevny - 55km, ?Kč za autobus
Dojet autem do Trojanovic/Ráztoky a lanovkou na Pustevny - 45km, 60Kč parkovné + 130Kč lanovka
Dojet autem do Trojanovic/Ráztoky a po svých na Pustevny - 45km, 60Kč parkovné
Dojet autem do Trojanovic a po svých na Pustevny - 44km
Né, pětku né... :-) Ale jo! Můžete si hodit pětkou zda šlo o lakotu a nebo "drsnost", jako že to dám svépomocí. Chyba lávky, obleva lapala po sněhu jako nepříčetná, takže jsem se prošel dobré 4km a nastoupal 250m než jsem narazil na trochu sněhu... Značně otrávený jsem hodil staré závoďačky na 3cm zmrzlého sněhu na asfaltu a mezi bukvicemi jsem začal stoupat do nebes... Další 3km s převýšením 300m kličkování v bordelu na zbytcích ledu a sem tam přenášení, když zmizely i ty zbytky sněhu... Pustevny v utopené v mlze vítají znaveného, hmm, tak takhle jsem si to lyžování nepředstavoval. Moc sil nezbylo, ale co, jedeme dál.
Kam to bude? Radegast a Radhošť... Jestli jsem si ještě nedávno stěžoval na vyasfaltovanou hřebenovku na Pustevnách, tak teď to kvituji, přeci jenom nehrozí další poškození skluznice. Chtělo by se mi říct, že zmiňovaná hřebenovka celkem šla, široká cesta znamenala prostor pro klasickou stopu i bruslařský pás, jenže to by zde nesměly proudit davy pěších turistů, jezdit skútry a teréňáky. Zkrátka jet šlo, ale 100% vlhkost vzduchu spojená s mlhou a silným větrem mi nepřinášela příliš potěšení.
Co dál, trochu se mi zatmívá, čas dát si něco k snědku, vzhůru dolu na Martiňák, kde mají nejvíc nejlepší kynuté borůvkové knedlíky co znám... Necelých 9km, kde pomalu klesáte zhruba 200m se zdála být OK, jenže... úzká lesní cesta nepřekypovala přebytky sněhu a hlavně ta úzkost! Ne moje, té cesty, aneb dvě klasické stopy, jedna dole druhá hore a mezi nimi tak metr prostoru... No ano, skate nebude a to bude zlý.
Ještě horší se to zdálo být v okamžiku příjezdu na Martiňák, který byl kvůli EET zavřený, hmm tak to píše. Otočka na patě/patce a stoupáme vzhůru. Jasně převýšení nebylo takové, že bych to nedal soupaží, jenže mokrý sníh, do kterého se mi bořily hole toto jaksi neumožňoval a metr šířky na skate, při které využiji klidně metry tři? A kua... tohle celkem bolelo.
Zpátky Pustevnách a už se těším až to zabalím... Já a těšit se na zabalení běžkování? Ajajaj... Nakonec jsem vyměkl jako místní sníh a vyrazil na Beskydskou magistrálu - 5 (okolo Nořičí hory). Jenže jsem si nevzal vodní lyže, takže vedle přístřešku pod Tanečnicí jsem to vzal po červené turistické ve směru vrcholu Tanečnice. Brodění se v desítkách centimetrů mokrého sněhu se závodními běžkami, sem tam šutr, to zase bude... Na kopci jsem narazil na závodní modrou (5D), tak že bych si dal ještě pětku, na které by mělo jít i bruslit? Jo, to by tam nesměla všude ležet hlína a šutry...
Tak zpátky u Maměnky, vyhořelý jako Libušín dělám další chybu, místo prověřené cesty dolů (nahoru z Trojanovic) volím druhou část tohoto okruhu, paralelní trasu... Jenže ta bohužel na začátku nevede dolů, ale nahoru a když začne klesat, tak se v ní objevují šutry, asi nevede po asfaltce :( V okamžiku, kdy míjím Velkou sjezdovku stopa popř. zbytky úpravy rolbou mizí a já na to nemám nervy, vracím se na sjezdovku, která pláče, chybí jí sníh. Shazuji běžky a běžím po spádnici. Ááááá první beskydská sjezdovka na běžkách, bohužel běžky v rukách a směr špatný... Kdo by to byl řekl, že mi podjedou kluzké běžecké lyžáky a já se vykoupu v kaluži sněhu a bahna...
Do Trojanovic ke kapličce jsem docupital po 5,5h pseudoběžkování, v nohách pouhých 44km s převýšením 2300m, potlučené běžky a pošramocené sebevědomí, ale to nejhorší je zklamání z běžkování v Beskydech.
Kdo by si myslel, že se mi náladu zlepšil Fleret na náměstí ve Frýdku během vánočních trhů, ten by se mýlil, naopak jsem začal přemýšlet nad tím, zda mají krom mých oblíbených (Čistá jak Vizovice a Zafúkané) ještě něco aspoň poslouchatelného :(
11.12.2016 Neděle - Papežov - Lysá a zpět
Sobotní nezdar mě nemohl odradit, o půl hodiny dříve než dne předchozího, tj. v osm jsem zaparkoval na jednom z posledních volných míst v Papežově. Káry pracháčů neznamenaly běžkařský dýchánek, ale spíše skialpinistický sraz.
Nemohl jsem neocenit, že sníh a dokonce i známky pár dní staré úpravy rolbou byly patrné již od silnice. Aspoň, že mě nečeká nošení dříví a běžek do lesa. Skialpinisty jsem nechal záhy za zády a i kdyby nenechal, stejně po chvíli odbočili zkratkou do lesa, s těmi závodit nebudu (jsem si myslel...) Jestliže jsem si stěžoval na monotónnost tratí na Pustevnách, tak věru nevím co říct k Beskydské magistrále - 3... Necelých 9km se stoupáním více než 700m, abyste neřekli, že zjednodušuji, tak byl po cestě jeden asi 300m úsek s klesáním (18m). Peklo, po asi třech kilometrech stálého stoupání ve špinavém sněhu jsem toho měl vážně dost. A to raději nemluvě o tom, že jsem se u přístřešku Zimný potkal se skialpinisty, respektive jsem je dojel (děsivé, jak můžou být pěšáci rychlejší než já...)
Stále v lesích, s výjimkou posledních chvil bez rozhledu, stoupám na Lysou. A také konečně potkávám prvního běžkaře, asi tak dvě tři zatáčky pod vrcholem ho předjíždím, jeho běžky však vypadají jako sněžnice, takže není divu. Nahoře padám únavou, hladicí bod, pohled na teploměr (0,7°C) a zpět dolů. No... Kurník... Jestli jsem se aspoň tři čtvrtiny cesty snažil přesvědčit mysl, že má cenu vystoupat vzhůru, že budu odměněn tolika kilometry sjezdu, jaký jsem ještě nezažil, tak v poslední třetině jsem se ho začal obávat. Napsal bych něco jako "čistý led", jenže to neodpovídá realitě, nic čistého na něm nebylo. Povrch byl hrbolatý, roztlučený, se zamrzlými liniemi všeho možného, občas rozsekaný pásy sněžných skútrů. Vyhlídka 50-60km/h na tomto povrchu, pohled na plechová svodidla... Regulérně jsem uvažoval o tom, že sundám běžky a seběhnu to po turistické. Takže cesta dolů byla ještě těžší než nahoru, kolena a svaly na nohách se mi klepou ještě teď, když si vzpomenu na divoký pluh, kterým jsem hobloval běžky možná 4km (promiňte mi).
Když se s nepříliš papežskými nadávkami brzdím na Papežově, tak dojíždím dva borce, kteří vycházeli z Lysé spolu se mnou. Ty voe, jak mohli být rychlejší?
Čert to vem, sedám do auta a marně se snažím dostat ze záhrabu, kam jsem ráno zahodil auto, no prima, to mi ještě chybělo!
11.12.2016 Neděle - Bílá
Poledne na krku, ale stále to nevzdávám, Beskydy dostanou další šanci. Po hodině cesty autem míjím Staré Hamry a přijíždím do sjezdařského areálu v Bílé. Údajně i tam měl kousek sněhu zbýt. No jo, jenže napoprvé míjím správnou běžkařskou stopu a hloupě se vydávám nějak jinam, kam jsem vážně nechtěl. Dva běžkaři mi slibují 2km mizerné stopy, kontrola map a už si to šinu zpět na sjezdovku.
No konečně, to mi chybělo, ještě že jsem si vzal na nedělní odpoledně klasičky 205cm, že :-) Jo, bruslilo se mi vážně dobře. Ale abych jen nepomlouval, technický sníh aspoň jel, takže cajk. Ve třech čtvrtinách modré jsem odbočil na nějakou asfaltku, po které vede Beskydská magistrála - 7, překřížil jsem další dvě sjezdovky, aniž by mě kdo srazil a nadšeně si to šlapal dál. Nadšeně? Cesta zapadaná jehličím a halouzkami ve 2-5cm mokrého sněhu. Tak výhodu by to mělo, hole se mi nebořily zvlášť hluboko, bohužel tupé hroty (navíc ne tvrdokovové) ne asfaltu klouzaly, takže ani ta soupaž nešla. Za zatáčkou navíc úřadovali lesáci, kteří tam cosi rozbagrovali... Každej normálni člověk by to otočil a to já ne, neúnavně jsem brousil běžky v bahně a kamení a když už jsem si myslel, že jsem vyhrál, přišla další pohroma. Zbytek asfaltky někdo vyhrnul pluhem, k tomu všemu se přihnal avizovaný déšť. Spolu s ním se započal konec mé beskydské běžkařské ztřeštěnosti, vyšplhal jsem se nad sjezdovky na kopec Zbojnická a už zbývalo to sfrnkout dolů :-)
Ještě že jsem měl ty klasické běžky, že :-) No, ale svah byl na poměry (teplota, déšť a další okolnosti) v báječném stavu, takže kousek po Tréningové (červené) a zbytek zase po modré. No ta modrá nebyla ani trochu fajn, zkuste hádat, proč asi byla uzavřená? Hmmm, chyběl jí sníh :-) Kameny, tráva, drny a bahno, ideálka pro běžky, nebo také pro neobřadní popravu běžek... Jo měl jsem raději pokračovat s davem po červené, ale pozdě honit bycha. Dolů jsem se dostal, převlékl se z plavek a vyrazil k domovu, tedy prvně k Olomouci, kde na mě čekaly horké maliny :-)
Závěr
Takže jaká? Klamavá a zklamavá. Jasně, za mnohé mohlo počasí (teplo, voda, vítr, ...) a jeho důsledky (jehličí, hlína, led a jiný bordel), ale bohužel to není vše. Beskydy na běžkách mi prostě nesedí.
Možná jsem malý masochista na trasy typu deset kilometrů stále vzhůru (zpocený až za ušima veverky na protějším stromě), a pak deset kilometrů dolů (když už se člověk nezabije v nějaké zatáčce, neokouše strom, tak aspoň promrzne až na kos(t)).
Ještě mi něco vadí? Pokud stopa nevede zrovna po silnici, která obvykle nabízí použitelnou šířku, můžete se dočkat dvou stop, mezi kterými si nezabruslíte, takže jenom klasika (v lepším případě soupaž)...
A ještě, ještě? Jasně, starty pod kopcem a nemožnost svobodně začít někde na kopci bez překážek v cestě viz někde výše popř. magistrály po sjezdovkách (taktéž si nemyslím, že by to byla pro většinu lidí výhra).
No uvidíme, kolik šancí ještě Beskydy dostanou, třeba se mi nakonec podaří nalézt mi vyhovující trasy...
Laminace fotografií - pokud magnetky přiděláte na ledničku a více se o ně nestaráte, je laminace zbytečným a drahým luxusem, který vlastně nepotřebujete
Samolepicí magnetická fólie - pokud se vám podaří, jako mně, koupit omylem (či záměrně) tu levnější bez samolepicí vrstvy nezoufejte, fotografie se dá velice úspěšně přilepit na fólii následujícími způsoby:
Lepidlo na papír (Herkules), blbě se s ním pracuje na velké ploše (A4)
Univerzální lepicí tyčinka (Kores), asi nejvhodnější pro práci
Samolepicí oboustranná folie, asi nejpružnější spoj
Sekundové lepidlo, bude fungovat, ale nechtělo se mi to zkoušet
To se takhle člověk rozhoduje, jak naloží s listopadovým státním svátkem, párově sní o návštěvě krajin, kde zůstala aspoň trocha tepla, aby před toužebně očekávanou zimou nahřál již z podzimu skvostně promrzlé tělo, ale nabídka levných letenek je proti.
A víte co, letenky? Trhněte si! Shodou divokých, avšak rozvláčných a možná i nezajímavých náhod zjišťujeme, že se dá poměrně rozumně ubytovat v italském Livignu, které navíc disponuje malým běžkařským okruhem na technickém sněhu a proto neváháme a jedeme.
Den 1, středa 16.11.2016
Dovolená trvající od středy do neděle zasahuje svojí délkou do šedého pásma, o kterém nedokážu říct, zda je již dostatečně dlouhé, aby se vyplatilo jet autem 9h (přibližně 900km) přes den a zabít tak jeden den dovolené a nebo zda je již dostatečně dlouhé, aby se vyplatilo jet v noci o den dříve a během těch několika dní dohnat spánkový deficit... No nejspíše ani jedno :-)
Budíček okolo 5h poměrně rázně oznámil, že je čas vstávat, kupodivu naše ranní výprava byla dosti zpomalená, takže auto se ze zachumeleného ranního Brna dává do pohybu v 5:50 a kromě překvapivě čilé dopravy mě znepokojuje, kterak nemohu najít rozumnou cestu skrze město a ještě ti zpomalení řidiči, peklo... O cestě se dá snad říct jen toliko, že nízké teploty a setrvalý déšť napříč celou Evropou je vážně opruz.
V 15:50, tj. asi po 9h jízdy, ve kterém byla jedna čerpací a několik technologických pře(za)stávek (rozuměj výměn řidiček a ú) přijíždíme do La Punt-Chamues-ch, malé vesnice vzdálené nějakých 12km od proslulého Svatého Mořice, kde jsme strávili jeden z nejkrásnějších Silvestrů vůbec. Jo asi to zní hodně divně, jet do italského Livigna a skončit ve švýcarském Mořici :-) Ale pokud vezmete v úvahu skutečnost, že světoznámá centra leží de facto přes kopec (k tomu se dostanu snad později), tak už to snad dává trochu smyslu.
Na známém parkovišti odkládáme bezplatně auto a vyrážíme do stopy, do setmění máme asi dvě hodiny a do tmy čelovky :-) Co si budeme povídat, sněhu tu sice neleží přehršel, ale na většině míst je to více než dostatečné na pořádné běžky. Polojasná obloha a vzpomínky na zimní zážitky z těchto míst dokáží zakrýt i středeční oblevu způsobenou příchodem vysokých teplot (okolo 6°C). Na sněhu je to sice malinko poznat, v některých místech to zkrátka tolik nejede. Situace se však rychle mění a teploty postupně padají k nule, za což se nám sníh odměňuje větší skluzností a my máme úsměv od ucha k uchu :-) Neměl bych zapomenout zmínit ani druhý držkopád sezóny a letecká představení nad našimi hlavami, ať už jde o vojenské stíhačky, záchranářský vrtulník a nebo dvojici akrobatů, prostě paráda.
Ve čtvrt na šest se příjemně unavení vracíme do auta a vyjíždíme se ubytovat. Jenže už v Pontresině (po 15min jízdy) zjišťujeme, že tudy to nepůjde, Bernina Pass je sice otevřená, ale odbočka do Itálie přes Forcola di Livigno nikoliv (v den cesty si nikdy nezapomeňte zkontrolovat stav horských průsmyků na webu https://www.alpen-paesse.ch/). Nezbývá než nasadit záložní plán, plán B. Místo hodiny jízdy a přibližně 50km nás čeká 135km (přes Passo dello Stelvio) oceněnými dvěma a čtvrt hodinami. Kupodivu mi mé oblíbené zatáčky již lezou krkem a z mé vlastní jízdy mi není zrovna dvakrát dobře. Úsek mezi S-chanfem a Zernezem, tak krásný, mi najednou nahání strach, teploty padly téměř k nule, je tma a já se bojím, že to bude klouzat... Závod s před námi jedoucím Volvem V70 prohrávám na celé i plné čáře :-)
V Zernezu odbočujeme do dalších zatáček, serpentin a horských sedel. Záhy dojíždím malý italský Fiat Punto, který mě vyškolí ještě rychleji než před chvílí zmiňované Volvo. Není to tak, že bych jel pomalu, zvracet se mi chtělo více a více, Janička si pochvalovala bezpečnostní pásy, u nich našla další použití - drží lidské tělo v zatáčkách, když je za volantem šílenec.
A přesto všechno mi Punto mizí s každou zatáčkou dál a dál, Janičiny spánky nemilosrdně atakují boční okénka, její tělo svírají bezpečnostní pásy, já se zuřivě držím volantu a se sevřenými půlkami se snažím oddálit myšlenky na okamžik, kdy se Fiatu utrhne prdel a rozseká se o svodidla či skálu. Tma, sníh a teploty jen lehce nad nulou dotváří v mé hlavě atmosféru děsu, přesto plynový pedál tisknu dál k podlaze doufajíc, že němečtí soudruzi ve VW odvedli na podvozku lepší práci než ti italští a že až se tak stane, nebudu ho následovat... Po několika strastiplných minutách prolétáváme okolo odbočky do tunelu spojující celoročně Livigno s okolním světem, to když ostatní horská sedla pokryje sněhová pokrývka, se kterou si člověk neporadí. Čas nezachytitelně ubíhá dál a my s větrem o závod svištíme do Santa Maria Val Müstair, obce, ze které vede silnice srze mi neznámé sedlo napojující se na proslulé Passo della Stelvio. Kdo by to byl řekl, že hned za obcí narazíme na závoru se zákazem vjezdu... S hvízdáním kol otáčím vůz a zcela hloupě volím záložní plán C, pokračovat do italského Prad am Stilfser Joch, výchozího bodu na Stelvio z italské strany. Proč hloupě? No protože by se dalo předpokládat, že je průsmyk taktéž zavřený a o dalších 40km prodlužujících původně 50km trasu na 175km snad ani nemluvě...
Mezi tím mi již podruhé volá nějaké italské číslo a tak prosím Janičku, aby to tentokoráte vzala. Během několika minut se dovídáme očekávané, že volá "ubytování" a nečekané, že Livigno je dostupné pouze zku... drahým tunelem, který jsme minuli asi před půl hodinou. Mimo jiné zjišťujeme, že v kanceláři to balí v 19:30 a ne jak tvrdí booking.com v 20:00. Potěšitelná informace s ohledem na skutečnost, že pozdní check-in po 20:00 je zpoplatněn asi 30EURy. Takže si to shrňme. Místo zhruba 50km přes Berninu a Forcolu máme natočeno na tachometru přes 100km a další zhruba 50km je před námi, nevyhneme se průjezdu zpoplatněným tunelem (dle údajů z internetových cestopisů půjde o 30EUR za zpáteční jízdenku) a ještě zaplatíme 30EUR za pozdní příjezd protože Italové si skončí o půl hodiny dříve? Tak to se vyplatí!
Prudce šlapu na brzdu a otáčím auto opět do protisměru a vracíme se k posr... tunelu. Na jednu stranu kvituji nebyrokratičnost Švýcarů týkající se silničního značení, takže tam, kde by Italové či Rakušané měli nastrkáno asi sto padesát rychlostních omezení na 30-50km/h, tady nanarazíte na jedinou značku, tudíž můžete jet rychlostí povolenou pro jízdu mimo obce, tj. 80km/h. Tu si zase naopak trošku postesknu, že tu není rakouských 100km/h, ač si zároveň uvědomuji, že i těch 80km/h je v nočních serpentinách o dost více, než zdravý rozum velí. Divokost se kterou se řítíme zpět nebudu popisovat, omezím se jen na očekávané prohlášení, že jsme přežili, nad tunelem svítilo zelené světlo (kupodivu), takže jsme do něj vlítli aniž bychom na cokoliv čekali. Zelené světlo? Čekali? No co, nemyslíte si přece, že byste za 30EUR dostali obousměrný tunel, nebo snad tunel s dvěma tubusy... Jasně jeden tubus, jeden jízdní pruh a kyvadlový provoz... Mám se smát či brečet, prdel světa! Na konci zhruba 3km tunelu (Tunnel Munt La Schera) na nás čekala závora, kupodivu jsme dostali na výběr 15EUR za jednosměrnou jízdenku nebo 24EUR za zpáteční... Že by zlevnili? Chyba lávky, jen jsme měli to štěstí, že jsme to stihli před 20:00 a že jsme jeli podle letního ceníku! Co to znamená? V zimní sezóně 2016/2017 se připravte na ceny 35/42EUR (pouze zpáteční jízdenka, vyšší cena platí, uskuteční-li se jedna cesta v sobotu) nebo případně 37/44EUR (analogicky pokud jedete mezi 20:00-8:00). Ne poprvé a ani zdaleka ne naposledy, co si myslím něco o prdeli a italských zlodějích (pomiňme pro tuto chvíli, že web tunelu leží ve švýcarské doméně, což mimochodem asi znamená, že ho vlastní a provozují Švýcaři, zvlášť když leží na jejich výsostném území, že...)
Zatímco okázale ignoruji padesátku provázející nás až do Livigna, zavaluji Janičku požadavky na vypátrání cesty ke kanceláři ubytovatele... Ještě že ženy zvládají tolik činností současně :-) Bez velkého efektu (čoudu či pískání) drze zastavuji v placeném parkování bez placení, vyskakuji od volantu a běžím do kanclu. Příchod 19:29 :-) Tady už mají všechno zabaleno a jsou na odchodu... Nečekané? Z okenice mi podávají nachystanou obálku s klíči od bytu a že ať se stavím zaplatit druhého dne, počítač už rozhodně pouštět nebudou...
Běžím zpět do auta a vzhůru na hledání bydlení. Zkur... mapa, nejsme v Itálii? Ve dne by to byla hračka, cíl leží pod největší lanovkou ve městě, jenže teď je tma jako v pytli nebo pr... a to stejné si myslím o dodané mapě. Iterační a srovnávací metodou asi na třech mapách jsme snad po čtvrt hodině konečně dorazili. Home, sweet home!
Konečně něco pozitivního, přes posílenou averzi vůči jistým aspektům projevujícím se ve fungování místních lidí, musím ocenit čistotu poměrně útulného ubytování. Za ty prachy bych to asi vážně nečekal :-)
Hajdy na kutě!
Den 2, čtvrtek 17.11.2016
Ráno vyrážíme na okruh, ve sněhu jsou sice čísi stopy, ale jinak je tu liduprázdno. Na poměry pěkně upravená trať, tedy až na neočekávaně velké množství kamínků (kde je vzali nechápu, protože veškerý technický sníh vyrábějí in situ...)
Naše samota se brzy mění, tedy mizí, Václavák. Po 9h se objevují na trati zástupy lidí, desítky Čechů - především lyžařských klubů, ale i profíků z ATLAS CRAFT Teamu. Češi jsou nejpočetnější skupinou, skoro to tu vypadá na českou kolonii. V závěsu za nimi nebylo možné nepoznat Slováky, Italy, Švýcary, Poláky, Rakušany, Španěly a také jednoho Američana :-)
Daleko nejhorší však jest, že jsme (s výjimkou postaršího pána v prošívané bundě) nejpomalejší a nejméně zadní na trati (Janička promine, bohužel nemohla předvést svůj snový střídák, abych mohl popsat situaci jinak).
Balíme běžky a jdeme zaplatit ubytování. No zaplatit... Ach jo... Že si z karty strhli třetinu ceny a zbytek chtěli doplatit na místě, to by mi nevadilo, to, že místo karty akceptovali hotovost jsem dokonce ocenil, podobně jako skutečnost, že nechtěli vratnou zálohu 150EUR, a nebo že na pokoji bylo dostupné Wi-Fi, i když tvrdili, že tam nebude... Jen nechápu, proč jsem zase nedostal žádný doklad o zaplacení, proč jim nejel počítač a proč bylo zkrátka všechno jinak než mi poslali písemně!
Drobnosti typu "tvrzení, že je Forcola definitivně zavřená" ponechme stranou, záhy jsem si na Internetu ověřili, že je opět otevřená. Takže nebylo nač čekat, kopli jsme do sebe oběd a vyrazili zase do Švýcarska :-)
To záhy znamenalo toliko, že jsem si pustil někde na trubkách La Sgambedu 2014 a trénoval angličtinu. Krom obdivuhodného Anderse Auklanda, mazané Kateřiny Smutné a luxusní přehlídky double polingu jsem se bavil vtipnými spolukomentáři nějaké profesionální laufařky, u nichž jsem si nemohl nevzpomenout na báječnou písničku skupiny Zákusky pana Kotta - Těžká práce sportovního reportéra.
V 13:15 vyskakujeme na nám známém neplaceném parkovišti u jezera (obec Sils Baselgia) a vyrážíme na neméně známou cestu až na konec horského údolí Fex (Val Fex). Ne nečekaně lesy nad Sils Maria neposkytují dostatek sněhu, aby zakryl náročný sáňkařský terén, ale to nevadí. Na loukách u obce Crasta je to skoro již luxusní... Přes teploty nad nulou sníh drží dobře a je parádně skluzný, takže vesele stoupáme až na konec údolí, které střeží horská chata Alp Muot Selvas (2230m).
Po cestě zpět se nám trochu kazí počasí, ale to nevadí, užíváme si sjezdů... Pod Crastou se navíc vydáváme pro nás neznámou cestou (a to jsme tu již po třetí). Prostě luxus a nádhera!
Nic se nemá přehánět, takže čtvrtá odpolední ukončuje naši mořickou odyseu a my se vracíme zpět do Itálie. Po cestě se nelze znovu nepozastavovat a nepodivovat nad absencí pořádné sněhové pokrývky v Bernina passu vysvětlující proč není upravený náš oblíbený "vysokohorský okruh" Alpe di Bondo. O zatáčkách nahoru a dolu je zbytečné se příliš rozepisovat, snad jen s výjimkou další utrpěné porážky, tentokráte od nějakého Subaristy :-)
Livigno nás vítá již zahalené v noční šat. To však rozhodně není na překážku nákupům. Tato oblast je historicky bezcelním pásmem, takže nakupování tu má nejen tradici, ale i prostor s náležitě dlouhou pracovní dobou, např. potraviny běžně zavírají v 20:00. No a co za to stojí nakoupit? Tak předně asi palivo do našich plechových miláčků, např. benzín stojí 0,940EUR (25,40Kč), pak alkohol (u levnějších kousků je cena ve srovnání s českými internetovými obchody nižší jen asi o 100-200Kč/l, u dražších však nezřídka ušetříte 40-50% (láhve v hodnotě několika tisíc korun)). O kolik levněji nakoupíte tabákový sortiment, na to se mě vážně neptejte... No a pokud jde o běžné potraviny, tak ty jsou běžně drahé jako jinde v Itálii. Levné jsou jen sladkosti, těstoviny a některé typy sýrů, ale zázraky nečekejte. Stejně tak nehledejte v regálech např. tvaroh, to tu zkrátka nějak nefrčí, škoda...
Na dobrou noc si pak za u(o)kusování zmiňovaných sýrů pouštíme filmovou klasiku Butch Cassidy a Sundance Kid...
Den 3, pátek 18.11.2016
Dopoledne třetího dne jde jako přes kopírák, v 8:00 na trať, v 9:30, kdy přicházejí závodní masy, zpět. Pak se to už trochu liší, naplánovali jsem si projížďku trati proslulé La Sgambedy a co že tu nebyl přírodní sníh (možná tak 10cm v teple rozbředlého sněhu, který ještě svými pásy rozryla rolba snažící se zpevnit podklad). Bohužel Janička to záhy zabalila kvůli bolesti nohy a tak jsem se stal osamoceným jezdcem. Ono, dobře udělala, vůbec o nic nepřišla, tedy o nic pěkného :-) Krátce po 10 totiž přišla norskými meteorology předpovídaná sněhovo-dešťová přeháňka trvající až do druhého dne :-) Kličkování mezi kameny, hlínou a krtinci také nebylo nic, co bych si přál zopakovat nebo přál svým běžkám, ale což, odhadem jsem zdolal půlku trati a tak mám jakous představu o tom... jak to bylo na nic :-)
Ve dvanáct jsem však už zase postával u sporáku a nemohl se nabažit jídla, které mi začalo celkem chybět :-) Po obědová siesta nám nabídla opět nějaké internetové vysílání, tentokráte ne o běžkách, ale o jídle :-)
Hodinu před setměním jsem se nakonec odhodlal pro druhou/třetí tréninkovou fázi a vyrazil do deště. Po hodině drhnutí rozmoklého sněhu jsem se vrátil na kost promoklý a zralý na pořádnou porci slivovice...
Vzhledem k tomu, že počasí celé odpoledne nepřálo sportům, vydali jsem se na obhlídku města. Už jsem vám říkal, že je Livigno dlouhé jako týden bez peněz? Přestože jsme nikam zvlášť nedošli, obohatili jsem naše nohy o 7km. K tomu bych ještě rád poznamenal, že se mi v Livignu líbily jednotlivosti, rozuměj nemálo původních dřevěných baráků, ale jako celek je to dle mého soudu ohavná komerční kýčovitost aneb získal jsem k němu vztah asi tak jako k několikrát opěvovanému Sv. Mořic, tj. odpor :-)
Večerní regenerace pak probíhala opět před obrazovkou počítače, kde "běžel" báječný Saturnin.
Den 4, sobota 19.11.2016
Bohužel sobotní ráno jen potvrdilo den starou informaci, že pro nás tak potřebná Forcola di Livigno (cesta do Švýcarska) je definitivně uzavřená a že se další plánované běžkování na území helvétského kříže konat již nebude.
Jestliže od páteční 10h pršelo a téměř veškerý přírodní sníh během dne zmizel, tak v noci pro změnu začalo hustě mokře chumelit, což znamenalo jediné, že jsme se ráno probudili do dobrých 5-15cm čerstvé sněhové pokrývky.
Já se nemoudře rozhodl pro ranní lyžovačku a po hodině jsme se zase znaveně vracel, mokrý sníh a chumelení totiž neprospívali skatu, dokonce to nejelo až tak moc, že jsem mohl na skatech jet střídák...
To však nebylo všechno, poněvadž jsem se zase potkal s italskou... jak jen to říct slušně? Prostě jezdí auty jako naprosí debilové! Vlastně mohu být neskonale vděčný a šťastný, že si pro tentokrát neodvážím z italské dovolené odřené auto...
Náladu mi spravil až Janiččin nápad vyrazit do Bormia, které leží za desatero... houby, za dvěma kopci (no spíše sedly). Cesta v čerstvém sněhu a zatáčkách mi už zase přinášela radost, nikoliv tak srážky, které se postupem času měnily opět v ty dešťové.
Bormio je nevelké město v Lombardii, kam se nejezdí pouze lyžovat, ale i relaxovat do termálních lázní, jejichž historie sahá do dávnověků. To byl také cíl naší cesty... Velkoryse pomiňme skutečnost, že ve zdejších 1200mnm nebylo ani trochy sněhu a že zde chvílemi obstojně poprchalo, takže ani nic jiného dělat nešlo :-) Proslulé QC Terme Bagni Vecchi nabízí i venkovní koupele (Vasca all'aperto) pod hvězdnou oblohou, otevřené římské lázně z prvního století před naším letopočtem se zkrátka zdály být ideálním místem, tedy než jsme zjistil, že půl hodina pobytu vychází na 42EUR za osobu :-)
Naštěstí Janička objevila louži, louži Leonarda da Vinci (Pozza di Leonardo da Vinci)... Co že to? Na řece Adda se nachází malé umělé termální jezírko, které je volně dostupné. Bohužel je známé i českým výletníkům, takže se v zimě připravte na davy našich veselých ožralů... My tam potkali jen tři domorodce, takže cajk. Cesta tam vede romantickým lesem a následně po dobrodružné betonové římse nad zmiňovaným tokem, místo které jako by si říkalo o drobnou horizontální ferratu :-)
V samotném Bormiu jsme těžce hledali místo, kde by nebylo nutné platit za parkování (moje specialita, než bych dal korunu za parkování, raději si nechám vrtat koleno, tedy pardon, v koleni, rozuměj nechat vrat ortopedy v mém koleni zničeném z namáhavých a hlavně dlouhých cest ze vzdálených parkovacích ploch na místa, kam jsem se chtěl podívat a zpět :-)) No, malinko jsem si zapřeháněl, tentokrát to bylo asi tak 200m :-) Oproti Livignu jsem si tu chrochtal blahem, nemálo míst mělo ve své DNA zakódované genia loci. Zkrátka trochu historického autentična pod horami, které dokáži veřejně ocenit. No a zbytek byl klasicky turistický šunt, ale aspoň ne v podobě typu německých hromadných vesnic (jehož příkladem jest Livigno, tedy téměř)...
Závěr naší návštěvy měl patřit gastronomické chvilce, bezbřehým a nutno podotknout, že zcela zbytečným hledáním na Internetu jsem vytipoval několik restaurací a barů, kde jsem měli mít možnost vyzkoušet si nějaké místní speciality, na které jsem se celkem těšil. Výsledek? V jednu odpoledne nebylo nic otevřeného popř. nikde nevařili... Báječné! A tak není divu, že jsem pojedli na italském území holandskou goudu koupenou v českém obchodě německého potravinového řetězce (ano, můj oblíbený Lidl :-)).
Myšlenky na místní speciality usazené v našich žaludcích jsem se však nevzdal a dobře mi tak. Podobně zoufale neúspěšné kolečko jsme si ještě zopakovali v Livignu... BTW byl jsem hodně rád, že nám po cestě zpět z Bormia nezavřeli ani jedno z horských sedel a ne že by to aspoň trochu (vzhledem k množství sněhu na kopcích) nehrozilo, pak vážně nevím kudy bychom se dostali zpět do Livigna, tedy ve skutečnosti to vím, ale raději nevědět :-)
To se naštěstí nestalo, takže jsme opět mohli vyrazit na běžky, předpověď znovu vycházela a okolo 17h už nějakou dobu nechumelilo a teploty se začaly choulit okolo nuly. A zatímco většina lidí odcházela, my nastupovali na mrznoucí sníh a řeknu vám, byla to krása. Za nedlouho trať patřila jenom nám a skvělému skluzu, který jsem si užívali báječně dlouho....
Zpět však k jídlu, nejlépe hodnocené restaurace (dle TripAdvisoru) se ukázaly být taktéž zavřené. A ty otevřené pro změnu neměly na jídelníčku, co jsem hodlali okusit :-) Prekérka... Nakonec jsme skončili hned ve vedlejší budově (z pohledu našeho ubytování), kde sídlí Hotel Alegra (Alpine Bar&Grill a Steakhouse-Restaurant). Uvnitř poměrně nóbl restaurace disponovala několika oceněníhodnými atributy - tak za prvé měla otevřeno a za druhé nabízela, co jsem chtěli :-) Ale nebyla by to Itálie, aby se něco nepovedlo... Objednali jsme si Sciatt a nějaké chtěné místní těstoviny s neméně místním sýrem, tady vše zafungovalo, dostali jsme poměrně rychle uspokojivě dobré jídlo za rozumnou cenu (do 10EUR), ale zbytek byl katastrofální, místo Tap Water nám naúčtovali něco poměrně luxusního a drahého, nicméně vrcholem bylo pečivo (to které ve většině normálních restaurací dostanete jako pozornost podniku s něčím dobrým, jinde v podobě "couvertu") mi zde účtovali po kuse za 2EURO (za houstičku z bílé mouky velikosti třetiny našeho obyčejného rohlíku). Když jsem jim nechával běžné dýško otevírala se mi kudla v kapse (ve skutečnosti to byl klíč od auta, nic jiného otevíracího jsem tam neměl :-)) Aneb jak si nechat znechutit příjemný zážitek z jídla prachsprostou zlodějinou. Aby bylo jasno, tyto položky nenajdete v žádném jídelním lístku, který vám přinesou, je to takové milé překvapení na konec :-)
BTW když jsem u toho, považuji v některých ohledech Itálii za prdel světa... Pokud jsem si stěžoval někdy na úroveň našich webů (rozuměj v ČR), tak se hluboce omlouvám. V této jižanské zemi není ještě zcela běžné, aby restaurace v poměrně vyhledávaném turistickém letovisku měly svoje webové stránky a když už je nějaké mají, tak tam téměř jistě není jídelníček a když už tam je, tak bez cen... A mě vážně nebaví kupovat zajíce v pytli.
Den 5, neděle 20.11.2016
Předpověď počasí na neděli slibovala návrat větších mrazů, zároveň nás čekala dlouhá cesta domů aneb nebylo nač čekat, vstáváme v šest. Výhodu prázdné a zmrzlé stopy netřeba již zdůrazňovat. Východ slunce na běžkách stál za to, podobně jako jeho včerejší západ... Lepší rozloučení s Livignem jsme si stěží mohli přát...
V 9:45 jsem se nalodili a vyrazili zpět k domovu. Cesta utíkala mile a hladce, takže jsme si dovolili i několik málo zastávek v mém oblíbeném Švýcarsku, abychom prozkoumali možnosti dalšího budoucího běžkování v této, zimě zaslíbené, zemi.
Rakousko utíkalo o poznání pomaleji, ale nakonec to také šlo přežít, zejména díky pravidelnému střídání za volantem. Když jsem u Rakouska nemohu nezmínit nepříjemné pocity, které poslední dobou z tohoto jindy (dříve) ohleduplného národu získávám, zkrátka na dálnicích jezdí (dle mého soudu) čím dál tím ostřeji a bezohledněji, skoro si tam připadám už jako doma :-) Avšak (naštěstí) do Itálie to má pořád ještě hodně daleko :-) Noční průjezd přes Hevlín, Znojmo a jiné bordelů a nákupních středisek plné díry mě vždy dost otráví, ale co naplat.... V 19h nás už vítala matička 99 věžatá...
Co se jinam nějak nevlezlo
Trať v Livignu je moc fajn, tedy s ohledem na možnosti lyžování v půlce listopadu, ale ne že bych neměl jisté výhrady. O kamení v trati jsem se již zmiňoval a tak zbývá ještě výtka ohledně umístění trati. Tím že vede uprostřed obce v těsné blízkosti silnice, máte postaráno o slušný příděl smradu. V Itálii, zdá se, se jezdí o stošest, takže od brzkého rána inhalujete hromady výfukových zplodin. Večer, nejlépe po tmě, když ostatní lyžaři již regenerují a vy si říkáte, že tu panuje nezvyklý klid jak na trati, tak na silnici, nemůžete si pro změnu nevšimnout, že topení všech okolních domů jsou poháněna energií vzniklou ze spalování raději nevědět čeho, takže pro změnu začnete přemýšlet, zda nebyly lepší již zmiňované výfukové zplodiny.
Tratě poblíž Sv. Mořice jsou na tom odlišně, byť zrovna středeční okruh z Punt-Chamues-ch do S-chanf a zpět vede taktéž podél silnice, nicméně zde nic necítíte, za prvé leží stopa dále od vozovky a za druhé se nacházíte v širokém údolí, kde možná úřaduje údolka... Druhý den po cestě skrze Val Fex o jakémkoliv smradu nemůže být řeč, protože na auto nenarazíte...
O Italech a Itálii jsem toho (zejména špatného) napsal již dost, a tak vězte, že ani můj pohled není tak jednostranný, upjatý, generalizující a nespravedlivý, jenom jsem prostě měl zas to štěstí potkat se s těmi vlastnostmi, které mi nejvíce lezou na nervy :-) Tak nějak jsem např. zapomněl zmínit, že jim patří dík za to, že zcela zdarma můžete lyžovat na nemalé trati v čase, kdy ostatní zimní střediska jen lačně touží po sněhu... Zde máte veškerý komfort na dosah ruky. A ano s chválením by šlo pokračovat i dál :-)
