Viróza "zničlyžka" mi jde po krku

Po krásné běžkařské dovolené jsem měl v pondělí naplánované volno, jenže mi to nedalo, vyjel jsem na Novoměstskou sjezdovku a dal si na klasických běžkách výjezd nahoru a pak sjezd dolů, nebýt toho, že jsem se slušně rozsekal, tak bych i uvažoval o dalším výběhu :-)

Pak jsem se rozhodl kouknou do Vysočina arény, jak to vypadá se sněhem a světě div se, byl tam :-) Parádně upravený dvoukilometrový okruh s dvěma stopami na klasiku a širokou plochou na bruslení. Dal jsem si tři a běžel se domluvit s Jirkou na odpoledním běžkování. Málem bych zapomněl na ten luxusní příklad - na parkovišti stál prázdný otevřený Sharan, tedy prázdný až na to z autosedačky křičící nemluvně :-) tatínek se jistě dobře bavil na běžkách :-)

Odpoledne jsem nechal doma klasické běžky a vzal si závodní skate běžky včetně pořádných karbonových holí a užíval si ten fofr :-) Tedy užíval do posledního, sedmého, okruhu, kdy se v kopci ozvalo "cvak" a hůlka v pr... ku*a ku*a ku*a... Po zlomených běžkách, roztržené bundě, tričku a rukavicích (kalhoty jsem raději ještě moc neprohlížel) ještě zlámané hole. Viróza "zničlyžka" mi jde po krku, za poslední tři dny mě stála okolo 5-6 kKč. A to nemluvě o tom, že jsem během posledního týdne dal na reklamaci jedny běžecké boty a jedny rukavičky běžeckých holí. A teď přemýšlím, zda mi vůbec něco zbude z výbavy na Jizerskou 50 :-)

V úterý jsem si běžky zopakoval, tentokráte spolu s Jančou, Jirkou a Jakubem. Ač se počasí netvářilo ani zdánlivě přívětivě, přesto to bylo skvělé, padlo 15km se závěrečným výběhem na sjezdovku. Že jsem se po cestě dolů vysekal na svých oblíbených skatech raději zmiňovat nebudu :-)

Rychlebské hory zdola i shora

Šumava versus Jizerky, takový byl původní plán a zároveň hlavní dilema, ze kterého nakonec vzešly Rychlebské hory. Neméně zajímavý byl vývoj osazenstva naši posádky :-) Ten se nakonec ustálil na  výběru sportovních hvězd ve složení Magda, Jirka, Jakub a moje maličkost, no ano, neměl bych zapomenout na Evu, která přijela o den později vlakem :-)

Hlavy jsme složili v privátním ubytováni hned v první chalupě pod sjezdovkou v zapadlé vísce Velké Vrbno. Poloha našeho bydliště byla témeř ideální, poněvadž nám nabízela možnost pořádně si zatrénovat před každým výletem, který nutně musel začínat na Paprsku, proslulé chatě postavené nad všemi zdejšími sjezdovkami :-)

První den jsme začali výše zmíněným výplazem po sjezdovách na Paprsek. No nebyl bych to já, nepředvést nějakou šaškárnu na běžkách, a tak se mohu kochat videem, kde se pěkně rozplácnu na kovové tyči určené pro triky snowboarďáků :-) Od Paprsku jsme vyrazili chvílemi projetými a chvílemi neprojetými stopami na Smrk, kdo by to byl řekl, že tu Jirka dostane další příležitost natočit ztreštěné video se mnou v hlavní roli aneb Spiderman po obrně zdolává Smrk :-) Je zajimavé, že mě to baví, přestože jsem zde zlomil jednu běžku - praskla jí špička. Cesta ze Smrku až do Horního a posléze Lesního baru byla vesměs z kopce, z kopce bez stop :-) I tak to bylo luxusní, ty horské výhledy za to prostě stojí :-) Sníh však byl všelijaký a stejně tak počasí, zažily jsme zimu i vedro, slunce i mlhu, no prostě skoro všechno. Z Lesního baru jsme to vzali po svých zkratkou s neskutečným převýšením a pomalu se opět vyšplhali až na Smrk. Což, zpětně řečeno, bylo špatně. Ne že by tam nebylo krásně, ale já se rozhodl přeci jenom sjet tu vrcholovou skalku... No helikoptéra pro mě letět nemusela, ale dotloukl jsem se solidně a utrpěl další ztráty, přijatelné ztráty - lyžařská bunda, termotriko a rukavice v háji a obě běžky zlamané... Superman, Valenta, vrtulník, blázen, vrcholový sportovec (padal jsem zvrchu) a další slova ještě hodnou chvíli poletovala vzduchem na konto této události... Poučení pro mě i pro ostatní, skály se na běžkách nesjíždějí, tedy aspoň v případě, že na nich neleží dostatečná vrstva sněhu :-) Cesta zpátky na Paprsek byla vinou zranění, otřesenosti a stavu mých běžek vážně zážitkem... Tolik kilometrů jsem po jedné lyži v životě nenajezdil :-) Nakonec jsem se tam nějak doplácal, celý natěšený na proslavené borůvkové knedlíky :-) Jenže když to srovnám s výletem na Kokořín..., tedy pardon, když to srovnám s borůvkovými knedlíky na Martináku, tak se nemohu ubránit troše zklamání. Navíc když se kamarádi vyjádřili poměrně nelichotivě k polévce, tak jsem začal uvažovat jakým kouzlem se dostala místní kuchyně do Maurerova Grand restaurant festivalu... Chuť jsme si však napravili vzápětí, 2km sjezdovek na běžkách z kopce - juchuuuuuuu :-) Večer nás čekal už jen odpočinek spojený s jídlem a pánskou jízdou á la návštěvou ostravské výpravy na Staré škole, kde jsme se dověděli nemálo zajímavých informací o Velkém Vrbně.

V sobotu ráno jsme s Jirkou vyrazili na výpravu do Starého Města, kam poměrně dobrodružně dorazila Eva vlakem. Naše cesta také nepostrádala jisté prvky dobrodružství, zejména v okamžiku, kdy jsme díky vysící ručce dostali parádní smyk a nebylo zas tak daleko od výletu ze silnice. Vše však dobře dopadlo a tak jsem si to všichni (bylo nás pět :-) ) namířili zanedlouho na Paprsek. Chvíli před tím jsem se potkali s dalším ubytovaným hostem, který dorazil podobně jako Eva v sobotu. Jaké bylo moje překvapení, když se z něj vyklubal Ondra, se kterým jsem bydlel na Vasáku - svět je prostě malý :-) Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si cestou do sjezdovky dal repeté na kovové tyči, v podstatě jsem se pokoušel o boardslide na handrailu s běžkami, tentokráte můj slide nebyl tak dlouhý, zato však neskončil pádem (juchů, druhé běžky jsem nezlomil) navíc jsem byl oceněn potleskem od bandy snowboarďáků, kteří o 50m níže upravovali terén pro jibbing :-) Po vyšplhání na Paprsek jsme si konečně dali skvělou porci skutečného bežkování, nově upravené tratě s povedeným počasím k tomu přímo vybízely... Zvládli jsme Velký a Malý Šengen a bylo to téměř dokonalé, no dobře, škarohlíd by pár chybiček našel, pár míst bylo ozdobeno kameny a některé úseky byly téměř nesjízdné díky pokrývce z jehličí, nicméně vzhledem k okolnostem to bylo jednoduše luxusní :-) Pak jsem zanechali Kubu s Magdou a Evčou na Paprsku a spolu s Jirkou si dali přídavek v podobě nádherné cesty na Polskou horu, která nás odměnila překrásným výhledem do krajiny. A co teprve odměna v podobě báječného sjezdu téměř až k Paprsku. Tam si vystoupil i Jirka a já si dal další přídavek, vyrazil jsem po Promenádě k Růžové boudě a zpět a pak na Císařskou boudu, kde jsem se potkal se zbytkem odpočaté výpravy. Spolu jsem si pak užili snový západ slunce, počasí se vybarvilo téměř do kýčovitých barev. Stejně kýčovitá byla moje zpáteční cesta, kdy jsem na svých skatech jel klasiku a to obstojnou klasiku, takový celoplošný mikrokontakt, jo to jsou moje Sprintky bez parafínu. A pak obligátní sjezd, 2km s převýšením 200m, paráda, jen škoda toho nepovedeného videa natáčeného foťákem z ruky :-) Večerní klasiku tvrdilo posezení v hospodě a pokec s Ondrou.

Nedělní budík nás vytrhl ze snění v sedm hodin ráno... snídaně, balení, nastupování, škrabání, odmražování, silnice pokrytá ledem, mlha a my si to šineme na Červenohorské sedlo :-) Zatáčka od zatáčky měnila můj úsměv v trvale nastřelený smích, něco jako trvalá, serpentiny jsou prostě moje, kdo mě zná, tomu netřeba vykládat :-) Kubu jsme vyhodili po cestě v Koutech pod sjezdovkou a pokračovali mlhou a nečasem na sedlo. Počasí, že by psa nevyhnal, aneb počasí na běžky jak ušité :-) Není to tak dávno, co jsem byl na letním výšlapu na Praděd, měl jsem takový pocit, že to bude naprostá pohodička, zmýlená však neplatí... Pěšky jsem totiž šli od rozcestí U Výrovky na Kamzík zkratkou, to na běžkách neplatilo, dali jsem si to přirozeně s tím krásným sjezdem na Petrovku a nechutným 3km kopcem až na Švýcárnu. Ten kopec se mi líbil, v horní pasáži šlo o ledové koryto a ve zbytku se jelo po vyplužených muldách. Jedno z míst, kde se běžky sundávají směrem nahoru i dolů :-) Od Švýcárny jsme si začali užívat do syta čerstvého větru. Ten vygradoval při stoupání na Praděd, takový vítr jsem ještě nezažil, do kopce jsem se nemusel odrážet, stal jsem se plachetnicí :-) Jenže silnice na Praděd se točí a v okamžiku, kdy jsem si to namířili proti směru vítru, tak jsme se dopředu sunuli po centimetrech, zapření hůlkami a v předklonu jako bychom chtěli rýt držkou v zemi ;-) Po vrcholové fotografii s P(p)radědou jsme rychle spěchali zpět, s Jirkou jsem si to dali malou zajížďkou přes Ovčárnu. S holkami jsem se potkali opět na Švýcárně na obědě. Když už jsem byl v tom borůvkové kraji, ta jsem si znova dal borůvkové knedlíky, abych mohl srovnávat, no a když to srovnám... no co vám budu vyprávět, Martinák to nebyl :-) Ze Švýcárny nás čekal výše zmíněný 3km sešup, dokonce i já jsem měl obavy a to je co říct, ne že bych se bál kopce nebo rychlosti, to se mi na sněhu vážně ještě mockrát nepřihodilo, ale bál jsem se nezbedných turistů jak ve směru dolů tak nahoru. Přeci jenom jsem při své rychlosti neměl nejmenší chuť kohokoliv zranit... Měl jsem trochu štěstí, že sníh trochu povolil a ledové koryto se změnilo v poměrně sjízdnou pasáž, už v něm jsem předjel hromadu lidí, ale pořádné žně nastaly až níže, při rychlostech nad 40km/h jsem tam prolétával po mezích okolo nic netušících plužících turistů :-) Jednou jsem měl vážně namále, tedy namále měl hlavně ten běžkař, který si to pluhem šněroval z jednoho kraje cesty na druhý... to by mi přirozeně nevadilo, stejně jsem ho předjížděl až po mezi, ale když se bez jakéhokoliv ohlédnutí rozhodl o tu mezi zastavit a vletěl mi do cesty... krve by se ve mě nedořezal, možná jsem mu přejel špičky běžek, tu šlo vážně o zlomek vteřiny, který ho dělil od... jedeme raději dál :-) Nad Petrovkou jsem vysmátě zastavil a pak už jen čekal 5, 8 a 15 minut než jsem se všichni potkali :-) Závěrečná pasáž na sedlo už byla sladkou třešničkou na dortu z běžeckých vosků, které jsem za celou dovolenou nepoužil :-)

Začínám mít tyto výlety do hor raději a raději, už se neskutečně těším na další. Může za to především kombinace báječných lidí, neskutečné dřiny na běžkách a krásy hor. I přes nepřízeň počasí jsem si skvěle dali do těla, za tři dny jsem nastoupali necelé 3000m a ujeli necelých 110km. S Jirkou jsem si během jízdy dali nespočetně soupažných úseků v drastickém tempu. Stejně náročné byly odpočinky po lyžování, ne vážně nemyslím ty panáky slivovice, skvělé Magdiny slivovice z Valašska, ale Jirkovo posilování :-) Místo ležení v posteli jsem klikovali, shybovali, trénovali tricepsy... no slušnou sadu jsem dostával :-) Prostě luxus...

Jak jsem tlačil dřevěná prkénka

V neděli ráno jsem poprvé vytáhl svá historická prkénka ze Sovětského svazu. Nejprve jsem vyrazil na Fryšavský ledovec, bohužel se vak ukázalo, že sněhová pokrývka není celistvá aneb fragmentace jak kráva, a tak se mé první plácání na dřevěných běžkách s dřevěnou skluznicí neobešlo bez klouzání se po namrzlém trávníku. S jistým zvrhlým uspokojením mi nezbývá než konstatovat, že běžky jely na trávě stejně jako na sněhu, stejně špatně :-) Na druhou stranu běžky dlouhá léta ležely ve sklepě, tj. dá se očekávat, že poté, co se je naučím mazat se to trochu zlepší, snad... Nedávno jsem prý lyžoval ze spánku, vzpomínám si, že jsem ve snu svištěl na běžkách po trávě z kopce a co může být lepšího než si plnit sny :-) Zajímavý pocit, dřeváky á la travní lyže :-) Po usmolených 4 kilometrech jsem se přesunul ke Ski Hotelu, kde trénoval Sportovní klub NMNM, no připadal jsem si mezi nimi lehce jako exot, navíc dřeváky na mokrém umělém sněhu (není to oxymóron?) vůbec nejely, dokonce se mi zastavily z kopce :-) Tak jsem raději přeskočil na Jizeračky a málem se zmrzačil... To byl skok jak z bezmotorového kluzáku k raketoplánu :-) Teď si říkám, ještě že jsem si nevzal Fischerky, oproti Jizeračkám (Sporten Triumph Combi) hrají naprosto jinou ligu. Pak by můj pokus o letecké přirovnání bezpodmínečně musel vést k pokusu o sci-fi :-) Celé kolečko (škaredě neupravené kolečko, ani ne tak kolečko jako spíše prapodivná směsice osmiček) o délce 800m jsem si zvykal na tu neskutečnou rychlost aneb své svému, umělé běžky na umělý sníh, dřevačky na trávník :-) Už se těším na jejich další dobrodružství :-)

Derniéra eXtremewintercup 2013 aneb gulášový víkend

Preludium

Je pátek odpoledne a já po báječném obědě sedám společně s Et do auta a vyrážíme do Vídně. Je asi typické, že okázale ignoruji novodobou techniku a trasu si vezu vytištěnou na papíře, hromadě papírů, no spíše štosu papírů :-) Nicméně jsem se někde nakazil snad rozumem či co a nejen že jsem nepohrdl, ale dokonce jsem i ocenil nabídku Andrey na půjčení navigace :-) Že to bylo prozíravé jsem pochopil už u Pohořelic, kdy jsem se cítil ztraceně, byť nebyl :-) No ale v Laa an der Thaya už to zdaleka nebylo zdání a vůbec zato nemohla všudypřítomná mlha. Nicméně cesta po B6 až na práh Vídně se obešla bez dalších excesů. Ptáte se proč B6? A nemyslíte, že cesta na Viennaairport bez rakouské dálniční známky je výzva? Mezizastávka na vánočních trzích na Maria-Theresien-Platz s bezplatným parkováním moc do kupy nejde, ale když střelec veze střelce...? Zbývající cesta na letiště byla luxusní, projížďka skrze rafinérii ve Schwechat mě okouzlila - Ocelové město hadra... Po pár kopancích jsme se ocitli na správném Abflug Checkinu - sláva, letadlo nezmeškáno, darem jsem obdržel nastavenou navigaci s cílem v Brně a tak jsem po obligátním penne vyrazil k domovu. Nějak jsem opomněl slova Andrey o neaktuálnosti mapových podkladů, ale když ta navigace s navigátorkou tak skvěla fungovala... Jenže ještě než jsem dovečeřel, tak jsem si to už hasil po A4, kurník :-) Zákaz vjezdu a doky u Dunaje nebyly také vůbec zlé ;-) Z Vídně jsem se vymotal sice za luxusních 45 minut, jenže další překvapení byl směr, kterým jsem ubíral k Brnu, silnice 7 totiž v některých místech nahradila proslulá A5, takže mě snad ani nepřekvapilo, že jsem opět uháněl někudy, kudy jsem neměl. Možná by mě to tolik neznervózňovalo, nemít v peněžence 0 EUR :-) Ale co v 19:45 jsem vyskočil z auta před bytem...


Intermezzo

Již přes týden jsem nevábě koketoval s myšlenkou účasti v lehce extrémním cyklistickém závodě eXtremewintercup. Můj akurátní příjezd nějak zásadně nenabořil moji zvrhlou představu, lucidní sen, či něco v tom smyslu o tom, že večer sednu na kolo, někam dojedu, naskočím na vlak a nějak tak se ocitnu i s kolem na Vysočině :-) Jen jsem musel slevit z Tišnova až na Řečkovice... O pul desáté jsem vysedl ve Žďáru nad Sázavou, sedl na kolo a mrazivou noční mlhou vyrazil do NMNM. Vidina mastného fleku, kterým jsem mohl každou chvíli stát díky mlze, tak husté, že by šla krájet, mě příliš netěšila. Proto jsem se zdekoval z hlavní silnici na vedlejší aneb výměna vidiny mastného fleku za téměř jistotu silničního lišaje, co jiného také očekávat od mrznoucí mlhy na silnici, 8km na šikmé ploše, ledové šikmé ploše, s prsty na nohou zmrzlými chladem a půlkami staženými strachem... Sranda byla, že nad Mělkovicemi jsem z mlhy vyplul jak Černá perla z dna oceánu, objevila se hvězdná obloha, světla okolních vesnic a bíle zářící namrzlé stromy dotvářely milou atmosféru ladovské zimy. Nebýt toho, že jsem ve Slavkovicích opět zmizel pod hladinou moře, tedy mlhy a od Petrovic zakoušel chuti mrznoucích krystalků mlhy v očích, tak bych snil pohádku snad do dnes... Po dojezdu jsem se pak dlouho rozmrazoval česnečkou a segedínským gulášem :-)


Interior

Sobotní dopoledne jsem strávil v činorodém či spíše jídlorodém duchu... Probouzel jsem se již rozhodnutý dát si eXtremewintercup. Nicméně jsem neměl příliš chutí se závody zabývat a tak asi nepřekvapí segedínský guláš k obědu jen pár chvil před odjezdem na místo činu. Deset minut před startem závodu jsem se vesele jako poslední účastník stihl zaregistrovat, zato jsem se pomalu nestihl vychystat na start :-) Ale nakonec to dobře dopadlo a já stál na startu v první řadě, jak typické poslední dobou :-) Startovní povel pohřbil kratičkou chvíli nervozity, pole asi 17 odvážlivců se dalo do zběsilého úprku. Jestliže jsem si v pátek říkal, že si eXtremewintercup trochu zextrémním, protože počasí zůstalo daleko za očekáváním, pročež jsem nechal nazuté přímo tragické pláště Author Beetle Juice Kevlar spolu s asi 5 bary vzduchu, tak musím uznat, že nakonec mrznoucí mlha vykonala celkem slušnou práci, a tak jsem nikam nepospíchal, ano dalo by se snad i říct, že jsem nepřepálil start :-) Je vtipné, když se člověk seznamuje s tratí až během závodu, ale vlastně je to v pořádku, dělám to pro zábavu. No dobře, když si mě po půl kilometru dirigovala jedna závodnice, kam mám uhnout, tak jsem si říkal, že jsem to s tou opatrností asi trochu přehnal. To trvalo nejspíše jen k vodárně, kde jsme se naráz řítili do vracečky smykem a vůbec nebylo jasné kdo to odnese :-) Konec konců neméně zajímavá byla i startovní rovinka, kde souboj o pozice probíhal i za účasti loktů. V prvním kopci na zmrzlých kořenech stromů se pár lidí poskládalo a já započal svoji běžeckou průpravu, vedle kola to prostě bylo rychlejší. Nebo spíše bylo by rychlejší, nebýt toho, že mé sedm let staré tretry postrádají větší část podrážky, která by změnila mé tančení na skutečný běh. Kolo co kolo mi bylo jasnější, že tady nevyhraji, aspoň to mi napovídaly odcházející síly. Od druhého kola se začal ozývat guláš v břiše, chtěl ven, asi se mu nelíbilo jak jedu, nebo co? :-) Ve třetím kole jsem se začal seznamovat s bolestmi zad, poměrně rychlé a nechutné seznámení. Před polovinou závodu jsem si ustlal chvíli po té, co jsem za běhu zjišťoval, zda žije závodník, který přede mnou vystřihl slušnou piruetu a pár kotrmelců vzad. Zároveň jsem si uvědomil, že nemusím jezdit celý okruh na největší pilu, tady přeci nemusím být solidární s fixed gear komunitou, nikdo z ní tady není :-) Jo od té doby jsem začal i trochu řadit a pomalu se radovat z ubývajících kol a že jich bylo :-) Sem tam někdo předjel mě, sem tam někoho já... Deset kol poskakování po hrbech, klouzání na kořen a podobná zvěrstva nakonec uteklo jako voda.


Postludium

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, do stejného moře a o závodech to platí také tak... Byť výsledkově to dopadlo stejně jako loni, třetí ve své kategorii a celkově sedmý, tak závod nebyl a ani nemohl být stejný jako loni :-) Málem bych zapomněl na ten guláš, ten byl stejně povedený jako loni, aneb není nad domácí závody a domácí guláš, třetí guláš za 15 hodin :-) Vlastně si nejsem jistý, zda dokonce nebyl hlavní motivací, proč jsem opět startoval :-) Na závěr snad jen poznamenám smutnou zprávu, že šlo o derniéru eXtremewintercupu, jubilejní 11. ročník se stal ročníkem posledním.

První běžky v sezóně 2013/2014

Nová sezóna na sebe nechala poměrně dlouho čekat, prvního rozumného sněhu jsme se na Novoměstsku dočkali až v sobotu 7. prosince. Kupodivu jsem toho dne nestál s prkýnky na nohou, ale naopak buržoustně hodoval v Brně (aneb k humrovi kečup? :-) ) Ale těsně před půlnocí jsem se to pokusil napravit, skočil jsem do auta a půlnoční krajinou, kterou olizovaly sněhové jazyky vyletěl vstříc Vysočině.

Avšak ani nedělní ráno jsem nepřivítal na běžkách... Teprve pozdní dopoledne se stalo dějištěm mého prvního zimního běžkoklopýtání. Spolu se mnou nečekaně vyrazili Láďa s Marcelou, no Marcelu jsme ve skutečnosti téměř okamžitě nechali trochu sprostě svému osudu a pokračovali jen s Láďou. A kdeže jsme to vlastně byli? Auto jsem zabodli v lese mezi Skleným a Třemi Studněmi a nabrali směr Fryšavský ledovec. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se jal rozorávat přívaly panensky bílého sněhu a tesat do nich nevzhledné inverzní kolejnice, no spíše to připomínalo dvoušroubovici DNA (stále se mám co učit :-) ) Kopírování profilu lesa mi brzy zarazila orba, no zase tolik sněhu vážně nebylo :-) Záhy jsme narazili na poměrně luxusní stopu neznámého běžkaře, skoro bych napsal běžkaře s velkým B :-) Krásná stopa však nevedla na vytoužený ledovec, mizela u nejbližšího buku v lese... Ale co může být lepšího než první vyjížďka na bežkách v podobě Odysey v místech, kde jsem ještě nelyžoval?

Nepopsatelná nádhera v podobě zasněženého lesa, zimou provoněného čistého vzduchu a božského ticha. Od Buku jsem se vydali po modré turistické směrem na Devět skal okolo Brožovi a Hudecké skalky, Fryšavského kopce a Křivého javoru. Déle pak po lesních asfaltkách ve stopě od auta na Blatky a lesem do kopce na Fryšavské hájenky, kde ovšem nebylo po stopě ani památky a tak jsem se stal na cestě do Fryšavy opět ledoborcem... Za svoji práci bych se nepochválil, ale co :-) Z Fryšavy už přirozeně stopa na ledovec byla, a tak jsme do ní vpluli a pomalu i rychleji stoupali zpět na Tři Studně. Zde následovala silniční časovka, nevím proč ty silnice na kopcích sypou, kdo po nich má pak lyžovat? :-) Marcela na nás už nějakou chvilku čekala, no snad jsme ji příliš nerozlobili.

Prvních 19km na běžkách bylo vážně luxusních, i po týdnu se usmívám od ucha k uchu... Jediným škraloupem na krásné pohádce tak zůstává pondělní obleva, která nás o tuto krásu na nějaký čas připravila...

Víceřádková commit message v SVN na Windows

Ve Windows nefunguje finta pro víceřádkovou commit message jako v Linuxu:

• svn ci -m $'Line 1 \nLine2 \nLine 3...'

Nicméně lze použít finta poněkud jiná (jak kde, mně třeba nefunguje):

• svn ci -m "Line 1" -m "Line 2" -m "Line 3..."

A ano, Honza v komentářích má pravdu, proměnná prostředí SVN_EDITOR to jistí nejjistěji :-)