Ono už odpověď na otázku jak se dostat na kopec z údolní DM, kde nebylo po sněhu téměř ani památky by si zasloužila kapitolu samu pro sebe. Už po cestě, které se k mé radosti odvíjela rychle v Láďově Mercedesu (bez mého podílu na řízení) se osádka snažila vymyslet něco lepšího, než jsem vymyslel já. Ale nakonec mě to nestálo příliš sil přesvědčit Václava, Láďu a Láďu, že má cesta je nejhorší, nejhloupější, ale zároveň jediná možná... :-)
Zvolil jsem nejkratší cestu vzhůru po ještě nezasněžené a nezprovozněné červené sjezdovce Velký Slon. Na prvních 3,5km jsme zvládli převýšení 450m, zkrátka jen o něco méně než do těla dostanete na prvních 64km slavné italské Marcialongy. :-) Ani se nedivím, že po mém dalším nápadu, projet se dalších 120m v protisměru červené sjezdovky Slaměnka nás opustil Václav, že si bude lyžovat sám. Kdyby se pro to stejné rozhodli Láďa a Láďa, udělali by dobře. Od Slaměnky k rozcestí U sedmi cest to bylo obstojné lyžování, pominuli skutečnost, že hezké tvrdé stopy staré 3 dny byly v blízkosti vyšších smrků plné jehličí, tj. skoro všude v našem směru... :-) Ale i tak se stále dalo hovořit o běžkování. To stejné jen stěží můžu říct o kolečku, které jsem si vysnil někde v prvním odstavci. Jehličí, rozježděná stopa od myslivců, kameny a Nad zatáčkou smrti holý asfalt. K tomu všemu přidejte slušnou deku nad hlavami, silný vítr, hnusné kopce zasažené buď kůrovcem či (bez)ohlednou těžbou a dostanete "velice příjemný" koktejl. Doufám, že takovéhle blbosti mě příště už nenapadnou. Překvapivě jsem po zcela zbytečném a odporném výplazu na Mokřiny dostal od Ládi sušenku... :-)
Cesta zpět na Slaměnku sice neubíhala kdo ví jak rychle, ale stále s vyhlídkou borůvkových knedlíků. A když k tomu přidáte jen velice krátkou frontu v restauraci, skoro to začne vypadat na happy end... Ale nenechte se mýlit, přestože kynuté knedlíky nechutnaly zle, jen stěží mohu říct, že bych odcházel spokojen. Ono totiž k borůvkovým knedlíkům měly zhruba tak daleko jako my z údolí na kopec, poněvadž v nich nebyla jediná borůvka a ani ten ovocný džem nebyl borůvkový... Dále připočítejte cenu 135Kč versus 120Kč na Paprsku (kde šlo o nefalšované b.k.) a bude jasno jak bylo, zamračeno!
Moje paměť sdílená s kamarády mluvila o tom, že ze Slaměnky se jede až do údolí pořád z kopce, jenže skutečnost vypadala spíše jako na mapách, tj. téměř 500m dolů, ale také nejprve skoro 90m výškových vzhůru okořeněný o silný vítr jako na horách. Naštěstí se to lehce kompenzovalo skutečností, že po stoupající vrstevnici mi poprvé toho dne jely slušně běžky. Ale abych nepřechválil dne, čím níže jsme byli, tím horší to bylo se skluzností sněhu, jejíž globální minimum vyvrcholilo U Vilemínky, kde jsme odbočili na Okruh Zbojnická. Volovina, volovina, volovina... Na mokrém sněhu mi to jelo zhruba jako na štěrku a co teprve stoupání podél Hlubokého potoka v Hlubokém dolu. Na 700m délky, 112m převýšení, které jsme cupitali po šutrech, náletových dřevinách a v jiném bordelu, kde jsem nejméně 10x málem zlámal běžky a hole...
Tragičnost jen o málo lepší na Zbojnickém zase vylepšila až nějaká divočina. Tentokráte to bylo pravé cross country od rozcestí Pod Klepáčem, kdy jsme sjížděli na divoko po loukách, mezích a okolo remízků, abychom nemuseli pěšky na parkoviště ve skiareálu...
Nebýt první a poslední divočiny dne, jen těžko bych nabýval pocitu, že šlo o nějaký velký luxus. LOL. Sledovat své vlastní znevažování skutečnosti, že jsem byl na horách, lyžovat na horách, lyžovat na horách na upravené stopě..., tak to mě vážně baví. Škoda, že se zkazilo počasí, ráno to totiž vypadalo na klasickou inverzi a azuro. Inverze byla a zůstala, jen na vršek hor sedla temná deka, která tomu občas dodala na dramatičnosti, ale ubrala na schopnosti omračovat výhledy...
Nakonec z toho bylo vlastně vcelku milých 48km.
Žádné komentáře:
Okomentovat