ZLM 2019 - cyklistická časovka aneb když větry nepomáhají

23.6.2019 jsem jsi zašpinil kolo a pak ho dlouze umýval. Děs! A mimo jiné jsem se zase po roce objevil na startu časovky na Sklené. Od rána mě mrzelo několik okolností jako byl setrvalý déšť (předznamenávající minimálně to, že budu umývat kolo), zima, protivítr dokonalého směru a velikosti 20km/h a mimo jiné i taková drobnost, že jsem bez formy a těžký (jak typický povzdech).

Letos jsem se sice vyvaroval několika předešlých přešlapů, takže jsem např. do ZNS dojel autem, nikoliv na kolem, jel na čistou vodu, nikoliv na "chemii" apod. Na stranu druhou jsem samozřejmě několik chybek vyrobil. Největší? Absence tréninku, naštvání na mokro a víceméně nevyzkoušená změna setupu silničky.

Dres s číslem 138 nepředznamenával nic jiného než start v 10:38, přičemž se startovalo intervalově po 1. min. Po jednom kilometru jsem dojel 137, po čtyřech kolimetrech jsem dojel 132, která startovala spolu s 137. Během následujícího kilometru jsem pak sjel asi 4 další závodníky. No a pak v cílové rovince resp. v cílovém kopci jsem pro jistotu getnul ještě jedno číslo, pro změnu 129, tj. borce, který startoval 9 minut přede mnou. Takhle to možná nezní tak tragicky, ale bylo... Od začátku mě trápilo slušné dusno přestože teploty stěží olizovaly cokoliv nad 20°C. Od začátku mi nestačil dech a ten protivítr ve spolupráci s moji korpulentností nebyl také ničím příjemným. Ve výsledku se stalo to co vždy, namyšlená stopa jako by neexistovala, snažil jsem se vyhnout přílišnému mokru na silnici, snažil jsem se uhýbat protivětru a vůbec, prostě to bylo těžké jako vždy. Z pohledu výsledků z toho bylo nakonec překvapivé čtvrté místo s ani ne 50s ztrátou na vítěze. Trochu schizofrenie, osobně můj druhý nejslabší čas ever a zároveň nejmenší ztráta na vítěze spolu s nejhorší fyzičkou a největší váhou ever? Před očima mi běží scéna z divadelní hry Afrika točící se okolo Zupa Vometáka:

Žába: Ano Bohousku, On ti tu brašnu odnesl, ty sis toho vůbec nevšiml a já jsem mu ji teď ustřelili od zobáku. To je dobré vysvětlení pro tu věc. (na scénu konečně dopadne správná rekvizita - mrtvý sup)

Žába: Tak teď je to kapku složitější... Teď  bych to viděl tak, ze kulka nejen ustřelila Vometákovi tu brašnu od zobáku, ale zřejmě ho i smrtelně zranila.

Ludwig: Ano! A protože ta brašna byla těžší než zup, dopadla dřív. Co? Tím se to všechno vysvětlilo a už bych o tom nemluvil. (s těmi slovy odnese brašnu i supa do zákulisí)

Takže tohle snese snad jediné vysvětlení, se vší úctou k ostatním závodníkům nestartoval pro tentokrát prostě žádný profík, který mi běžně nadělí několik minut. Takhle se skoro bojím, že nemít nadbytečných 10kg, byl bych schopný vyhrát i bez dalšího tréninku... Jaká škoda, že mám tak moc rád jídlo. BTW čas 17:49 a krásných 105,51 bodů. Celkově žádný posun, držím si nelichotivé 14. místo a příště bude hůř, protože plavat vážně nejdu, mám svůj život rád...

ZLM 2019 - in-line aneb s kolečky se to lépe táhne

2.6.2019, tedy pouhý týden po atletickém trojboji došlo na další disciplínu, in-line brusle v ZNS. Historicky jde o jednu z mých nejsilnějších, o čemž by mohly mluvit umístění 7., 5., 3., 6., 2., 2. Nicméně pro letošek jsem přijel s jediným cílem, nezranit se. Byly roky, kdy jsem mohl mít naježděno několik stovek kilometrů a letos jsem si reálně týden před závody mohl zapsat tak dvě projížďky, tedy nic moc. Za poslední týden jsem se na to párkrát postavil, ale žádná sláva to nebyla, buď v ZNS nebylo příliš čisto (po pouti) a nebo v NMNM nebylo příliš čisto (po závodech světového poháru v MTB). Přestože jsem již věděl, že získávání pocitu jistoty na bruslích je na hony vzdáleno plánované akci, kilometrovému sprintu, měl jsem z toho přiměřeně dobrý pocit.

V den samotného závodu jsem nemohl necítit únavu z předešlého dne, kdy jsem si dal první reálnou cyklovyjížďku v sezóně, asi nepřekvapím, když se budu tvářit, že nebylo nejmoudřejší vyrazit na horském kole spolu s dvěma silničáři, ale co už... Ale více než nevyježděnost, chybějící síly, technika a nevím co ještě, mě strašila předpověď počasí a nakonec i aktuální radarová data, která ukazovala nezadržitelně se blížící bouři. Alarmoval jsem Láďu, který mě jako vždy vzal autem na místo činu, že nemáme času nazbyt (to ostatně nikdy). Náš příjezd do ZNS byl oznamován již s předstihem několika kapkami deště, ve kterých se značně rozplýval můj sen o nezranění. Mokro bruslařům nesvědčí a mě tuplem ne... Naštěstí to nebyla žádná divočina a po pár minutách by bylo trapné o tom vůbec mluvit. Každé tréninkové kolečko, které jsem si dal v ZNS mě usvědčovalo v přesvědčení, že to nebude můj den. No a také nebyl, ale i tak jsem dosáhl svého, nezranil jsem se! Možná si říkáte, co to ten člověk mele, proč by se měl zranit na bruslích? Co je to za volovinu? No dobrá, asi si to budete muset vyzkoušet sami! Přirovnal bych to ke čtvrtce. Pokud jste někdy v životě běhali a nebyli jste zrovna přeborníci (rozuměj mistři čehokoliv většího než třídy na střední škole), tak si možná pamatujete kterak při jednom z nejtěžších běhů dochází síly a jak se dříve či později přibližujete ústy k zemi, protože vás betonové nohy nejsou sto udržet nad zemí v potřebné výši. Ano, tak nějak vnímám kilometrový sprint na in-linech. Zásadní rozdíl vnímám v trochu větší rychlosti a zejména asfaltovém povrchu, který toho moc neodpustí. No a to celé si sami můžete zkomplikovat tím, že si jako naprostý amatér nazujete speedové inline brusle (možná, že by bylo odvážné mluvit o bruslích závodních, ale vzdáleně tak vypadají), tj. žádná opora kotníků, kotníky rozedřené do krve, velká kolečka a především dlouhý nůž, díky kterému nebudete mít o škobrtnutí nouzi...

No a teď už k samotnému závěru, tedy závodu, tj. závěru. O mých obavách víte, takže vás už stěží může překvapit, že jsem si dal málem na hubu už na startu, při sprintu z nuly mi uklouzla jedna a poté i druhá brusle a já to jen tak tak ustál. Trochu to nechápu s ohledem na skutečnost, že jsem kolečka důkladně odmastil, ale co už. Velká časová ztráta naštve, ale důležité, že jsem nelehl. V druhém kole to bylo podstatně horší poněvadž jsem najel do balónku vytyčující trať, což mě nejen že zdrželo, ale hlavně vykolejilo na hranu pádu. No a posledním krizovým momentem se stalo již typicky poslední kolo, kdy mi prostě chybí síly, které nemám a tuhnutí svalů jednoduše zavání silničním lišajem.

Přes všechna příkoří sama sobě způsobená jsem se dostal do cíle v čase 1:38,8, tj. necelé čtyři vteřiny za nepřekonatelným Markem a znovu jsem si překvapivě odvezl druhé míst. Lize zdar!