Kde že loňské sněhy a taky HTL jsou aneb luxusní odpoledne na ÖTK – Klettersteig

Po čtyřech letech opět na místě činu, tedy na místě, kde jsem díky Jirkovi poprvé ochutnal via ferraty. Vcelku hodně mě zajímalo, jak polezu cestu, kterou jsem stále považoval za tu nejtěžší, co jsem zatím lezl. Zkrátka jsem chtěl vědět, zda tehdejší trénované, silnější a lehčí já bez zkušeností na tom bude lépe než to současné se zkušenostmi z desítek cest, ale těžké, slabé a bez výdrže. Bohužel srovnání bude dosti neférové, poněvadž se vyskytly dva faktory, které to celé posunuly do roviny hospodského tlachání. Za prvé hnán jistými obavami jsem nechal klouzající boty doma a do batohu si přihodil lezečky, které vám to na skále značně zjednoduší. No a za další, poměrně těžkou via ferratu po dlouhém uzavření (údajně neměli finance na opravu) přestavěli. Lano sice vede pořád stejně, ale přibyly kramle pro nohy. Spolu s tím se proslulé HTL přejmenovalo na ÖTK. Překvapivě se toto zjednodušení neprojevilo na topu ani v jednom písmenku...

Odpolední výpravu po práci bychom mohli nazvat pánskou jízdou. Michal, Vláďa, Míra a Jarda, horolezecké osazenstvo Michalova luxusního automobilu během pár chvil dorazilo na místo činu. Jak už mám ve zvyku nadávat, lze jen litovat nečinnosti ČR, ten kus dálnice k Rakouské hranici prostě chybí jako sůl a ušetřil by tolika lidem tolik času, peněz a nervů...

No a jaká že to bylo? Luxusní Hohe Wand, luxusní počasí a luxusní společnost. Zkrátka paráda. Jo, že jste čekali srovnání nesrovnatelného. Jedině zde mohu mluvit o zklamání. Ke dvěma neočekávaným faktorům se připojila i ta skutečnost, že jsme nikam neběželi, občas na skále odpočívali a užívali si neskutečné pohody, krásné přírody a přirozeně i toho, že krom nás na skále nikdo jiný nebyl. Výsledek? Říkám si, jak si ferratu vůbec mohu pamatovat jako monstr-obtížnou? Ano, na Blutspuru jsem si všiml E převisu, ale ani tam jsem se nijak zvlášť nezapotil (to kecám, zpocený jsem byl už před nástupem), pech! S velkou mírou zjednodušení a nepřesnosti k tomu se lze domnívat, že zkušenosti z lezení dělají více než pokles síly, vytrvalosti a nárůstu tělesné hmotnosti (přirozeně v jisté míře). Zkrátka vzpomínky na urputné úsilí na obávané skále zbledly. Ale co, je to sport!

Aby toho nebylo málo, po vylezení jsem slezli D závěr v protisměru na místo rozdvojení, tam kde můžete nalézt na Blutspur a pak si to D vylezli i vzhůru, čímž jsem si splatil dluh (jakože přelézt celé HTL a neutéct na cestu kratší zato horší, Blutspur.)

BTW právě na této rozdvojce se nám přihodila ta nejvtipnější událost dne. Celý zpocený a jistě vypadající znaveně, s Jardou v zádech, koukám před sebe a přemýšlím, proč mám halucinace. Proti nám přichází dvě mladé Rakušanky s malým batůžkem a bez jakéhokoliv jištění. Za těch pár let jsem zapomněl popř. jsem to nikdy ani nevěděl, že se sem dá slézt po pěšině a nejen skrze E via ferratu, takže jsem se hloupě domníval, že ji právě tato dvě stvoření slezla :-) Ve skutečnosti hledaly Völlerin, který však ležel o desítky metrů vedle. Nicméně ta suverenita, se kterou mířila dolů v protisměru na HTL byla naprosto šílená a impozantní.