Sabelell: Já padesátku nepojedu (AKA "já do lesa nepojedu") aneb bída Jizerského skatu

...slovy z titulku začala naše první jarní a poslední (sorry jako, předposlední) zimní vyjížďka na běžkách. Ne že bych si zamiloval Jizerky tak, že bych tam musel jezdit co čtrnáct dní, zvlášť, když je to skoro přes celou republiku, ale větší jistota sněhu a rozumných tratí snad ani jinde nebyla (a pokud byla, tak jsem o ní jednoduše nevěděl, BTW mluvím tu o víkendu 4-5.3.2017 byť s velkým zpožděním).

Při pohledu na davy sněhu-chtivých běžkařů spěchajících z přeplněných autobusů do stopy na bedřichovském stadionu, jsem se nemálo zastyděl, že celý týden ROZMÝŠLÍM, zda vůbec za slibovaných jarních teplot vyrazit. Jako by se snad ani nejednalo o můj nejvíc nejoblíbenější sport...

Ale popořadě, v pátek večer jsme se s Janičkou rozhodli, že tedy pojedeme, objednali si náhodně hotel (Pytloun Zelený Háj) a jali se parafínovat běžky, přeci jenom vyhlídka +10°C si žádala neodkladná opatření v podobě sypání, jenže prášky nemám, takže nevděčná úloha (zajištění skluzu) dopadla na HF parafíny, resp. ten jediný, který mám ve sbírce motýlů nebo snad vosků. Na strukturu jsem se poněkud vykašlal, což nebylo dobře, ale lepší se na to vyspat a dřít, než mít o něco rychlejší běžky a nespat...

A že je ráno moudřejší večera, tak v 7:00 jsme naskočili do auta a pelášili na sever, opět cestou delší a kratší zároveň. Trvalo nám rovné 3h, než naše běžecké lyžáky otiskly svůj profil do bahna jednoho z parkovišť v Bedřichově. No s teplotou to vážně moc dobře nevypadalo a ani rychlost větru nebyla potěšitelná a konec konců slunečné počasí, které by mě jinak nadmíru těšilo, nastiňovalo tentokrát zármutek ve tváři, poněvadž sníh díky němu tekl ještě o poznání znatelněji. Než jsme docupitali na stadion, předběhl nás autobus nebo snad dva autobusy narvané běžkaři. I rozmočené stopy vedoucí vzhůru z Bedřichova byly ukázkou totální zácpy. A já přemýšlel zda vůbec vyrazit na běžky? Přes to všechno se mi to líbilo, působili jsme tak trochu jako projímadlo - předjížděli jsme desítky běžkařů a kupodivu to občas i jelo, nejlépe tak nějak přirozeně ve stínu, kde by se dalo uvažovat i o slově přimrzlý... Ne náhodou jsme se vydali po stopě Jizerské 50, byť Janička od začátku protestovala, že 50km nepojede. Jenže jak bych to řekl, z Bedřichova vedou všechny cesty na Jizerku, kam Janička stejně chtěla a to je skoro 25km cesty (a nechytejte mě za slovo či hole), takže obrysy sobotního výletu stejně neodvratně připomínaly bájenou jizerskou trať :-) Mé doznání kterak to jelo bylo nejspíše zkreslené radostí z pohybu (první snad po 14 dnech), o čemž svědčí můj mrtvolný stav na Jizerce, kde jsem se dobrovolně posadil do restaurace na jídlo :-) Že cesta zpět nebude med bylo jasné snad od prvopočátku (prvobytně pospolné společnosti). Na stranu druhou se sluší zmínit skutečnost, že se sklonkem dne se přeci jenom ochlazovalo a sníh se prokazoval de facto stále skluznějším charakterem. Bohužel nám již hodně dlouho čvachtalo v botách, takže pocity zůstávaly poněkud rozpačité. Přijde mi úžasné jak může Janička valit bez zastávky nejen klasikou, ale i skatem. Mi na totéž chyběly síly, takže často jsem se šetřil úspornější soupaží. Jak klasické ;-) No a když jsme konečně zdolali i jediný kopec na trati, přirozeně myslím ty tři kilometry za Smědavou, došlo na lámání chleba. Nechtělo se mi stoupat z Čihadel na Rozmezí, byť by pak následoval sjezd téměř až do cíle a východiště v jednom. Takže jsem se vydali na Na Žďárku, Krásnou Máří (s úchvatnými výhledy do krajiny) a Točnu, kde jsme konečně opustili stopu Jizerské 50. Nemohu nezmínit překvapivý objev, na křižovatce (Točna) stál vrtulník, ve kterém záchranáři ošetřovali nějakého nešťastníka. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, mě však zaujalo místo, respektive rozměry placu, na kterém pilot přistál. Vezmeme-li v potaz rozpětí rotoru, vzdálenost vršků smrkového porostu a poměrně silný vítr, nezbývalo než smeknout běžkařskou čepku, respekt! Během následujících chvil se, aspoň ve srovnání s leteckým intermezzem, nedělo nic zvláštního. Potěšilo mě poznání neznámé cesty, sjezd na Kristiánov a nepotěšila rozměklá stopa končící v Bedřichově. Jo možná bych mohl zmínit, jak Janička dávala na prdel i těm, kteří si očividně chtěli zazávodit s ženou :-) No a rozhodně si nemohu nepostesknout nad skutečností, že Mekka běžeckého lyžování u nás je prosta lyžníků, kteří by ovládali volnou techniku aneb skutečně bruslící bežkaře jsem viděl asi tak čtyři za celý den a jedním z nich byla Janička :-) Na parkovišti jsem si pak střelil konzervu tuňáka, poněvadž mi znatelně došlo a už se nemohl dočkat až dojdeme (rozuměj, dojedeme) do háje, Zeleného háje. Jak se obvykle nemálo starám o podmínky a okolnosti ubytování, tak teď jsem to hodil za hlavu. Epic fail se sice nekonal, ale dotlouci se večer do penzionu se zkrátka nedalo. Až telefonát mi objasnil situaci, že nejprve musím do Pytounova jiného hotelu, kde dostanu klíče... Jo pokoj byl cajk, všechno krásně čisté, jen na postelích se moc spát nedalo a také v rychlovarce vařil nějaký inteligent nevím co a připálil to nevím co, takže byla nepoužitelná... Unaveni jsme usnuli u Goldfingera, který následoval po Simpsonech a děsivých zprávách (jak jsem jen rád, že nemáme televizi, na to se nedá vážně koukat).

Nedělní ráno bez budíku se neslo v pohodovém tempu, start Vasáku, snídaně, biatlon... Je pravdou, že na Souš (vodní nádrž) jsme dorazili v 10:00, tj. ve stejný čas, jako předchozího dne, jenže to jsme jeli ze 3h vzdáleného Brna a nikoliv 30min vzdáleného Liberce ;-) Ale co už, před Souší jsme s velkým štěstím zabrali poslední volné parkovací místo zdarma a vzhůru po hrázi do stopy. Neděle se mi líbila o poznání více, pocitově bylo chladněji, foukal sice silnější vítr, ale hlavně nesvítilo, takže sníh držel o poznání více. Druhý výletní den patřil poznávání nových cest a to se dařilo, na Souši jsem ještě nebyl, vždy jsem na ni obdivně koukal jen z vrchu, z kopce někde mezi Jezdeckou a Promenádní. Po magistrále kopírující přehradu jsem dojeli až ke Studánce a na Smědavu. Odtud bylo v plánu vyrazit směrem na Nové Město pod Smrkem přes Černou Smědou, Předěl, Na Píščinách, Tišinu a dál. Ale již kousek za Francouzskými kameny jsme to kvůli ne zcela ideálním podmínkám (tekoucí sníh, větve ve sněhu a snad týdenní absence rolby) otočili zpět. Cesta skrze jizerskou oblast tmavé oblohy s častým výhledem na Sněžku působila obzvláště přívětivě. Trochu horší to bylo se sněhem, který opět pomalu kousek po kousku ztrácel svoji soudržnost a nabýval tekuté konzistence, nicméně stále mnohem méně než v sobotu. Místo nejkratší cesty domů jsme to nakonec vzali hákem opět přes Jizerku. Odkud jsme vyšplhali nad Souš a pak se před přeskokem radovali, že nás čeká nádherný nekonečný sjezd. Jenže chyba lávky, očekávané 3km z kopce znamenaly v konečném zúčtování příliš mnoho soupaže, aby to aspoň trochu ubíhalo. Ale co už, auto se přijatelně přibližovalo a nebo my k němu? Obleva to vem, v cíli zase padlo za vlast několik konzerv tuňáků, my se s plnými břichy usadili do auta a vyrazili přes rodnou Vysočinu domů... No pěkné to bylo, tak zase na viděnou, milé Jizerky.

Co jsme zdolali: