Čtvrteční odpoledne přineslo spolu s tázavě zvídavým pohledem na přepověď počasí rozřešení našeho víkendu, riskneme to a jedeme do Jizerek na poslední běžky v sezoně. Juchůůů!
Páteční ráno bylo perné, kovadlina elektronického budíku nám roztloukala neurony už asi deset minut po páté, za necelou půl hodinu jsme uháněli ranní samotou na Vysočinu, kde nás o další hodinu později čekala dřina v podobě zpola připravených běžek (díky tátovi za naparafínování v jednu ráno, bez něj by to byla další půl hodina v háji ;-)), čerpání paliva a také Jániny rodiče, se kterými jsme vyrazili.
Za nějaké tři hodiny jsme se již prodírali úzkou silničkou ke sjezdovkám v Harrachově. Všechna místa byla téměř obsazená a zároveň i placená. Bez větších skrupulí jsme nechali auto u mostku přes Bílou vodu (50.7735128N, 15.4247075E) a vyrazili k lanovce. Jáňa zaplatila nemalých 70Kč za vyvezení na Čertovu horu zatímco já neporušil svoji tradici začínat běžkování v horách výjezdem do sjezdovky :-) Výšlap po červené sjezdovce z 660m do 1020m byl jako vždy celkem výživný a vzal mi i ty síly, které jsem neměl ;-) Nevím, co si o mě mysleli sjezdaři, když jsem se plazil prostředkem sjezdovky... ale aspoň jsem byl vidět. Nahoře jsem se spolu s Jáňou sešli a vyrazili vstříc posledním běžkařským zážitkům v sezóně.
Zcela netypicky jsem se vydali ponejprve z kopce dolů po modré sjezdovce, brzy jsem však sjeli na Studenov a po rovinkách pod Čertovou plání jsem dorazili na Ručičky. Tohle rozcestí mě vážně pobavilo, nemohl jsem se totiž zbavit dojmu, že jsem tu byl, ale rozhodně ne na běžkách. Trvalo poměrně dlouho, než jsem si uvědomil, kdy se tak stalo - ano, můj nepovedený loňský trek v Krkonoších... už jsem doma. Záhy došlo k setkání s Jáninými rodiči, kteří startovali na Rýžovišti a jeli proti nám. Cíl naší cesty nespočíval až tak nízko, včas jsem odbočili na Kládovou cestu - u maštale a přes Heliport usilovně stoupali až na Krakonošovu snídani. Zde se nám nabízelo vydat se zpět pronásledujíc divoké vody Mumlavy a přes rozcestí Luboch zpět na Kládovou cestu - U maštale, ale my si řekli ne. Přeci jenom drobné sněhové přeháňky, někde více mokré než sněhové, mlha, teploty nad nulou a další okolnosti činili lyžování poněkud obtížnějším a proto padlo rozhodnutí vzít za vděk cestou znatelně lehčí, vedoucí téměř pět kilometrů z kopce, tj. po stejné cestě, co jsme sem dojeli... Následovalo zpětné vyšplhání na Ručičky s bonusem v podobě troufalého odhodlání vzít to na Dvoračky. To vzalo za své již v polovině cesty, po té, co jsme překročili Rubikon a druhou sjezdovku. Na těch se mimochodem válela mlha tak hustá, že by mě nepřekvapil vyskočivší Rákosníček, v horším případě kdejaký sjezdař. Naštěstí se tak nestalo, takže jsme si užili sešup zpět na Ručičky a Studenov. Tady jsme to vzali na rozdíl od prvního průjezdu pod Janovou skálou a dál na závodní běžecké okruhy nad Anenským údolím. Čím níž, tím skutečnějším deštěm se zdály být všechny srážky, čím níž, tím častěji se tenčila sněhová pokrývka, občas až na kulatou a rovnou nulu :-) (na slunných místech s asfaltovým podkladem). Závěrečnou pasáž po červené sjezdovce dolů jsme tak s radostí sjeli i v tom dešti, rychle se převlékli a spěchali s jídlem a volantem v rukách do Bedřichova.
Po cestě nás napadlo zastavit se v Josefově Dole, který se měl stát místem startu naší zítřejší běžko-túry. Na rozcestí Josefův Důl - lesní brána se nám od přicházejících lyžníků dostalo ujištění, že se sněhem je to v pohodě, že stačí lézt půl hodiny do kopce a tam už můžeme jet :-), no tak takhle tedy ne, přátelé... Druhá zastávka v Pekle byla pekelná, jestliže do 800mnm chyběl sníh úplně, tak nad 810mnm se rozkládalo sněhové království, tím pádem bylo jasno, kde začneme.
Večerní Bedřichov nás uvítal téměř vřele, pomineme-li poměrně nízkou teplotu na pokoji. Ale co, pár čajů a panáků to spravilo. Několik večeří a hurá na kutě, ráno se vstává brzy, Norové předpovídali na odpoledne teploty okolo osmi stupňů Celsia nad nulou, po ránu mlhy a na Jizerce dokonce déšť, takže se zdálo rozumným vyrazit co nejdříve.
Nedělního rána jsme začali opět hodováním a že mi to šlo :-) Okolo osmé už uháněla dvě auta rovou do Pekla, jedno jsme nechali dole v Josefově Dole na parkovišti u hřbitova a namačkáni v druhém se vyvezli až na sníh, na konečnou (rozcestí Peklo). A protože mi je líto doplácet na svoji lenost, otočil jsem to a svezl auto tak daleko, abych nemusel platit stovku parkovného před Hájenkou. Že mě pak čekal kilometrový výstup s asfaltovým (pro lyžáky jak dělný) převýšením 120m, navíc v dešti, mi očividně nevadilo :-) U toho deště bych se zastavil, co to asi tak znamenalo? Teploty dávno nad nulou a ze sněhu nejedoucí kaše :-( Ale co, život je boj. Na kopci jsem nazul běžky a vydal se stíhat skupinu přede mnou, disponující slušným náskokem... Naštěstí nikam nespěchala a tak jsem ji záhy dorazil. Spolu jsme dál stoupali až na Knajpu. Vtipné mi přišlo jak pršelo nejen v 800mnm, ale i v 1000mnm. Po 4km výstupu nás tedy déšť neopustil, ale aspoň jsme obdrželi bonus v podobě čerstvých stop z noci, ve kterých se dařilo našemu skluzu o poznání lépe. To co jsme pracně v té kaši nastoupali, jsme vzápětí zase utratili více než 3km sjezdem na Smědavu, ach jaká krása jet tu dolů a ne v opačném směru jako na většině Jizerských padesátek ;-) V rozmáchaných lyžácích téměř durch mokří to nebyla sice žádná výhra, přesto jsme se vydali dál, směrem na Nové Město pod Smrkem. Prvních pár kilometrů se ukázalo býti naprosto luxusními, sníh šel do sebe a nabízel nám skutečný dlouhý skluz, paráda! Bohužel časem se to zase trochu pokazilo, takže se nám nepodařilo dosáhnout vytyčeného cíle, Písčiny. Na Předělu došlo k otočce a valná většina (ne hromada, natožpak horda) se vydala na zpáteční cestu do Josefova Dolu. Jáňa a já jsme vytrvali vzdorujíc nepřízni počasí. Kroky a skluzy našich běžek se ubíraly po Jizerské na Jizerku.
Vzpomínám si, kterak jsme cestou potkali vola, který se rozhodl ničit běžkařům stopu na kole. Já šašek ho ještě pozdravil a říkal si, co je to za borce, který se na nějaké favoritce pokouší projet půl metrovou vrstvou sněhu, ale to jsem ještě netušil, že o pár metrů dál se budu klepat v rozhrabané běžkařské stopě, kterou zcela zdemoloval... Nechápu pohnutky lidí, kteří na tři metry širokém sněhovém koberci zrovna trefí stopu... Možná to dělají se zlým úmyslem, pak pro ně nemám slov (ran by si zasloužili ;-)), možná omylem se jim tam kolo svezlo (pak by na kolo sedati neměli, jednou by to pro ně nedobře skončiti mohlo) a možná to také dělají nevědomky (ale i tak by si mé odsouzení ode mě vysloužili, za hloupost a omezenost), přirozeně existuje mnohem více variant vysvětlující, pro mě nepochopitelného počínání cyklisty, souzení a odsouzení není na místě, to já jen z plezíru, ale popírat, že mi nehýbl žlučí, tak to vážně nemohu. Ale zpět od kňučení na Jizerku, bývalou sklářskou osadu a oblíbený běžkařský koutek s dostatkem občerstvovacích stanic :-) Již kousek před ní na nás začalo vykukovat slunce, díky čemuž jsme se zubili více a více. V Pyramidě padlo občerstvení a pak hurá zpět na cestu. Musím říct, že jsem toho v těchto chvílích měl nejen plné zuby, ale i lyžáky, proto jsem vytáhl další občerstvení v podobě piškotů, které nám začaly držet hladinu krevního cukru na únosné míře. Po Promenádní jsme si to mašírovali opět na Smědavu, tam jsme přepřáhli na Hraniční. Bohužel, díky mé minele nás stopa nevedla po Kasárenské směrem na Knajpu, nýbrž zpět na Jizerku po Jezdecké... Já se nerad vracím, tuze nerad, takže došlo na backcountry svahem dolů na Soušskou silnici a pak konečně na vysněnou Kasárenskou. V danou chvíli nám ani nevadilo těch několik kilometrů do kopce, počasí se nemálo snažilo vynahradit nám dopolední zklamání. Slunce rozrážející temná mračna spolu s celkem skluzným sněhem nakonec přeci jenom vykouzlilo podmínky pro skvělou lyžovačku! Luxus! Z Knajpy do cíle, Pekla (Hájenky), to bylo skoro zadarmo a jednalo se tak o potěšitelné a důstojné rozloučení se s běžkařskou sezónou.
Možná, že by stálo za to říct pár slov o právě skončené (pro mě) běžkařské sezóně. Od začátku se jevila nedobře, zle, hůř než předchozí špatné běžkařské sezóny a skoro tak i vypadala :-) Tragičnost celé situace je vidět nejen v letošním výpisu zdolaných kilometrů, ale i z fotografií v průběhu celé sezóny, dokonce ani takové stálice jako jsou Alpy nepřekypovaly zvlášť tučnou sněhovou pokrývkou. Vkrádá se mi tedy do mysli otázka, kam asi budu jezdit za sněhem, za krásami přírody viděnými z paralelních kolejnic, které tak zbožňuji. Budou se snad mé kroky ubírat do království věčného sněhu daleko na sever? Nevím, ale jsem si jist, že následující roky na tuto otázku nějakým způsobem odpoví :-)
Na konec nekoncovitější připojím ještě zmínku o tom, kterak jsme se dostali z Pekla ven. S běžkami v rukách nás nesmírně potěšil kilometrový asfaltový sestup do nižšího Pekla, kde jsem ráno zaparkoval auto. A ještě než jsme do něj usedli s úmyslem vrátit se na Vysočinu, podařilo se nám neminou Čertovy kameny, kousek pod nižším Peklem, které vybízejí ke kochání se rozhledem poměrně široko i daleko... A pak už nutné zlo v podobě samotné cesty. Ještěže nezanedbatelný kus řídila Janička a já tak mohl spokojeně podřimovat na sedačce spolujezdce...
Tedy, abych byl přesný, podřimoval jsem jen do Hradce Králové, města mnou nepoznaného. Rozhodnutí dát si pauzu právě tady nebylo jen tak samo sebou, co třeba zastavit se pro čokoládu Jordi's a u toho si prohlédnou město... Překvapení, krásné upravené město (aspoň co se centra týká, dál jsme se nedostali), jaký rozdíl při srovnání se sousedními Pardubicemi :-) Jo, omluvte můj osobní zkalený pohled na Pardubice :-) Zpět k luxusní čokoládě, věřím, že ji kluci dělají poctivě a že za to stojí, ale mohli by se třeba naučit pracovat s Internetem... Ostuda! Přijdeme před krám, který zeje tmou a prázdnotou. Vysvětlení nám podala až rukou psaná poznámka na dveřích modifikující otvírací dobu... A proč to, kurník, nenapíšou na web? Zbytečná cesta a zbytečné chutě :(
Prolezli jsme všechny jejich distribuční kanály v HK a zdálo se, že můžeme uspět pouze v Cats And Coffee... Než jsme se prokousali dovnitř, neměl jsem nejmenšího tušení, že se ocitnu již ve druhé kočičí kavárně. Bohužel, čokoláda Jordi's zde byla k dispozici jen ve formě nápoje, na kterém jsme si ani příliš nepochutnali, díky jeho hořkosti (což přirozeně neznamená, že by to bylo jakkoliv špatné, jen to zkrátka nesvědčilo našim chuťovým buňkám)... A to je, přátelé, opravdu vše!
Statistika:
- pátek 25.3.2016 - 31km/1021m
- sobota 26.3.2016 - 38km/897m
