Úterý, 15.3.2016
Březen v půli přehnutý na mě vystrkuje zadek a já na něj na oplátku dělám dlouhý nos. Je úterý ráno, chvíli po půl šesté a u dveří mi zvoní rodiče. Za další zbytečně dlouhou chvíli už spolu s nimi sedím v autě a míříme do rakouských Alp. Nepříjemné není samo hodinové zpoždění (nabrané už před odjezdem), ale třeba i sněhové a dešťové přeháňky provázející nás po celou dobu naší jízdy, jo a ani ten vítr snažící se mermo mocí strhnout nám ze střechy rakev není nic, co bych mohl chválit. A tu se zvolna dostáváme k obalu věci (snad byste se mnou nechtěli rovnou k jádru)... Březnová dovolená padla a pak hned vstala z oltáře učení se sjezdovému lyžování... Aneb pohodová dovolená s rodiči, mými učiteli, na svahu a nebo taky ne...
Ve tři čtvrtě na jedenáct přijíždíme do alpského střediska - Tauplitz. V 11h (tj. 2h po té, co jsem se dávno měl prohánět na zdejších svazích) se rozhodujeme nekoupit si skipasy kvůli neustávajícímu a na celý den předpovídanému chumelení. Dle Norů nemělo jít ani o 1mm/h, ale nic bych za to nedal, že se malinko netrefili a že přeci jenom spadlo sněhu trošku více, třeba asi tak desetinásobně :-) Ale co, přestávám býti nervózní a uspěchaný, čímž se uklidňují i rodiče, které jsem také poněkud roztěkal. Jestliže jsem se na posledních 10km cesty pokoušel o trochu jógy, když jsem se na přední sedačce během jízdy (ne, vážně jsem neřídil) převlékl z běžkařského do sjezdařského, tak o půl hodiny později jsem se opět soukal do běžkařského... No co, jdeme na to!
Ač se Tauplitz prsí nekonečně dokonalými sněhovými podmínkami, a to v podstatě kdykoliv si usmyslíte, tak mi možná i uvěříte, že letos to nebyla žádná slavné ani zde... Stovky kilometrů běžkařských tratí se kroutily maximálně tak v mých divokých snech. Krom dvou okruhů (modrý T4 Sturzhahn Loipe - 5,1km a červený T3 Lärchenwald Loipe - 6km) na Tauplitzalm v nadmořské výšce okolo 1700m, zde zbývaly dva okruhy ve vyšších partiích Tauplitzu (modrý T1 Freibergloipe - 8km a červený T2 Ortsloipe - 7km), jeden FIS homologovaný závodní okruh okolo skokanských můstků v Neuhofenu (černý - M8 Sport Loipe - 5,1km) a poslední mohykán olizoval břehy jezera Ödensee (modrý K1 Ödensee Loipe - 6,7km) v Pichl-Kainisch.
Volba přirozeně padla na ty nejbližší okruhy přímo v Tauplitzu. Nazuli jsme běžky a vyrazili do stop červeného okruhu. Tipoval bych, ač to nevím jistě, že bílý koberec nesl přízvisko "technický sníh", poněvadž okolní kopce byly nejen odlesněné, ale i odsněžené :-) Teď bych se tu měl rozplývat asi hodinu až dvě nad tou parádou, ale to již znáte... Co mě překvapilo? Selhání máminých Peltonenů. Poprvé, co jsem viděl Nanogripy s 10cm vysokou vrstvou nalepeného sněhového polštáře po celé délce běžek, tak to tedy nevymyslíš. Za to moje prehistorická závodní RCSka, konstruovaná na ženu a ne slona, předváděla, pro mě, stěží uvěřitelné výkony. Mokrý sníh bičovaný deštěm dávno pokryl většinu zmrzlé rolbou upravené tratě a ona frčela jak utržená z voskovacího kopyta...
Po zdolání červeného okruhu jsme se buržousky s pomocí auta přesunuli do výšin na modrý okruh. Nádhera, zamrzlé pláně, po kterých jsem mohl volně bruslit, užít si jízdu stromečkem a potloukat se přírodním sněhem... Mohl jsem si přát něco víc? Ale jistě, byl jsem tu sám, ze zamračené oblohy pořád padal sníh, atd. atd. Znenadání jsem spatřil svůj stín... No ne! Slunce na obloze spolu s modrými flakony trhajícími šedivou oblohu mi roztáhly úsměv od ucha k uchu. K tomu ta horská krása, bělostný sníh, sem tam roztroušený nějaký seník či chatka, jinak pouze příroda nezkažená lidským elementem... K dokonalosti chybělo málo, třeba zbavit se té samoty, zrovna jsem uvažoval, co by se asi tak dalo podniknout v jednom z těch seníků, stav mysli excitovaný do božských výšin, hmatatelná krása vůkol... Jo málem jsem si na ni vážně sáhl, to když se mi na fleku zasekly běžky na kamení, které bylo překryté tenkou tunikou utkanou z čerstvého prašanu :-) Už jsem cítil jak ryji držkou v zemi... Ale ne! Ubalancoval jsem to... Jen chudáci prkenní přišli k dalším bojovým šrámům... Že by výšiny vážně předznamenávaly pád? Kdo ví... Po sedmi kilometrech jsem se vrátil na start a...
...divoké zapískání na prsty mě vytrhlo z poněkud snového běžkování. Prý je na řadě check-in. Roztomilá anglicko-německá domluva s poslíčkem cestovky mi připomínala spíše horor, ale co, nějak jsme se domluvili na 15h. Dost času, dost času na další běžky. To bych ale nesměl chytnout hlaďák... Sedl jsem na sedlo spolujezdce a k velké radosti rodičů jsem polil sebe a auto luxusními chilli kousky tuňáka. Po pozření prvního sousta jsem to navíc málem zopakoval, takovou břitvu jsem vážně nečekal, luxus!
Ale to už jsme pospíchali do obce Pichl-Kainisch, kde se pod patou horských masivů skrývá pohledné jezírko, ke kterému se měla tisknout běžkařská trať K1 Ödensee Loipe v délce 7,4km s převýšením 25m. Na parkovišti u výchoziště tratí jsem se pobavil automatem pro zaplacení poplatků za použití běžkařských tratí, holt západní Evropa je na tom trochu jinak než my a to nemyslím ani tak samotnou nutnost přispívat na strojovou úpravu tratí, jakožto spíše to spolehnutí se na čestnost obyvatel. Já jsem neplatil, ale na moji obranu se dá poznamenat, že den před našim příjezdem skončila sezóna a od tehdy se za tratě a jejich úpravu neplatí :-) Na začátku okruhu jsem si chvíli pokecal s cizinci, kteří hledali nějaké parkoviště, skoro bych řekl, že nevím, co jsem jim poradil, každopádně se následkem toho obrátili a jeli zpět :-) Jezero a příroda okolo byla kouzelná, nepřekvapivě, na druhou stranu bych rád poznamenal, že teploty vysoko nad nulou měnily sníh ve vodu, na které mi běžky dvakrát, konec konců ani jedenkrát, nejely. Překvapivé bylo i stoupání, záhy jsem nabyl přesvědčení, že na mapách uváděný údaj je vycucaný snad ani ne z prstu jako spíše z lízátka :-) Domněnku mi následně potvrdila GPSka, které ukazovala více než 3x deklarovaných výškových metrů :-)
Po zdolání kolečka jsme naskákali zpět do auta vyrazili se ubytovat. Naštěstí nám přebývalo pár minut k dobru, a tak jsem ukecal řidiče, aby sjel a zastavil kousek od hlavní silnice v Kulmu. Pro mě zcela neznámé jméno, pro příznivce letů na lyžích asi stará známá. Mamutí skokanský můstek se letos (2016) stal dějištěm jednoho dílu světového poháru v této disciplíně (a rozhodně to nebylo poprvé). Koho překvapí, že Slon dostal chuť přičichnout si k mamutovi :-) Chybějící oplocenka, běžky v rakvi a sněhem pokrytý buben (doskočiště) mě přitahovali sněhomagneticky... Za zvuku cvakání spouští polských turistů jsem se vydal na cestu vzhůru, bohužel mi došlo poměrně brzy, asi tak na 232m, měřeno z vrchu :-) Stačilo se otočit a sjet dolů, výš to nemělo cenu, kopec byl tak prudký, že jsem neměl naději to ubruslit a už v danou chvíli jsem byl tak vysoko (byť jsem ve skutečnosti vůbec nikam nevyšplhal - čistě objektivně), že mě jímala a objímala hrůza :-) Nakonec jsem se odhodlal, ale měl jsem bobky u patek lyží... BTW rekord můstku z 16.1.2016 drží Peter Prevc s 244m :-) ...takže jsem de facto startoval tam, kam on doletěl ;-)
O pár minut později, téměř na minutu přesně, jsme dorazili do Kulmhofu, našeho nového pětidenního domova. Naše snaha vybrat laciné ubytování dlouho vyznívala do prázdna alpských velemasivů... Nakonec nám štěstí aspoň trochu přálo a tak se nám podařilo během soboty zajistit apartmán pro šest lidí v hotelu/bytovém domě (nazývejme to jakkoliv) Kulmhof. Ne že by to nebyl slušný overhead, 6-ti lůžkový pokoj pro 3 lidi, zvlášť když jsme chtěli studio pro 3, ale co naplat, nebo spíše, to si zaplať :-) Ano, bylo to dražší než-li mělo být, ale pořád se to dalo, vezmeme-li v úvahu, že na jih orientovaný apartmán č. 134 nacházející se ve čtvrtém patře nám nabízel naprosto luxusní výhled na protější horu, jak z obývacího pokoje, tak z ložnice resp. z jejich obrovských balkonů dostupných skrze francouzská okna. O komfortu daném skutečností, že každý z nás měl svůj pokoj, mluvit asi netřeba. Dalším neopomenutelným benefitem hotelu je skutečnost, že pro hosty nabízí bezplatně bazén (6x12m) a saunu (pro 9 lidí). Dost však bylo rozplývání se nad podařeným ubytováním, na řadu přišlo jídlo, no jídlo, spíše to bylo takové to penne :-)
Stále sněžilo a stále zbývalo do večera poměrně hodně času, takže jsem opět vydal na stejné tratě jako dopoledne, tentokráte jsem je vzal v protisměru a mám takový pocit, že mi to zdaleka nejelo jako za poledního hustého sněžení. Navíc, při návratu na mě od baráku, kde parkovala rolba, pískal borec, ať jedu za ním. Pomyslel jsem si, copak po mě asi bude chtít... No co asi? Chtěl mi jen sdělit, ať se nebojím, že mi ráno najede nové stopy :-) Hmmmm, tak to si nechám líbit.
Večer na hotelu neprobíhal až tak hladce, jak jsem čekal, posilování bez trenéra bylo bezzubé, takže těch pár cviků na tricepsy a o nemnoho více kliků bylo víc symbolickým posilováním než-li tím skutečným. Záhy jsem objevil záludnost ubytování v chybějícím Internetu a pak jsem svým otálením přišel o možnost zaplavat si v bazénu a využít saunu, poněvadž v devět večer bylo obé již hodinu zavřené :-) A tak mi nezbylo než si pustit výuková videa o carvingu a zanechat v mobilu pár poznámek pro blog...
Večer na hotelu neprobíhal až tak hladce, jak jsem čekal, posilování bez trenéra bylo bezzubé, takže těch pár cviků na tricepsy a o nemnoho více kliků bylo víc symbolickým posilováním než-li tím skutečným. Záhy jsem objevil záludnost ubytování v chybějícím Internetu a pak jsem svým otálením přišel o možnost zaplavat si v bazénu a využít saunu, poněvadž v devět večer bylo obé již hodinu zavřené :-) A tak mi nezbylo než si pustit výuková videa o carvingu a zanechat v mobilu pár poznámek pro blog...
Středa, 16.3.2016
První snídaně do mě zapadla krátce po šesté a o hodinu později jsem se zubil v čerstvě najetých běžeckých tratích. Na konci obou okruhů se mi podařilo rolbu dojet, pochválil jsem se, že jsem ráno otálel snad půl hodiny s vyražením do stopy a pak se pozdravil s panem rolbařem, který odvedl luxusní práci :-)
Po návratu do hotelu jsem si dal symbolické plavání a naprosto přesvědčivě skutečnou snídani s pořadovým číslem dva...
Okolo deváté jsme již stepovali na sjezdovce pod vlekem a já se poměrně hodně těšil na svoje první alpské sjezdování v životě. Pomiňme teď několik málo běžkařských extempore, kterým jsem dovolil, aby se odehrála již mnohem dříve na podobných kopcích v různých evropských destinacích :-) Moje nadšení mi však nevydrželo příliš dlouho. Na první sjezdovce, nepočítaje přejezdy, jsem zaznamenal i první pád mé sjezdařské kariéry :-) Jo poškozené vazy na palci ruky vážně nepotěší. Srandovní mi na celé události přišla ta věc, že se to odehrálo de facto až na rovince pod prvním kopcem, jó asi budu šikovný... Na druhou stranu mohu být rád, že se mi nestalo nic vážnějšího, byť palec nebude fungovat s největší pravděpodobností ještě několik týdnů...
Po návratu do hotelu jsem si dal symbolické plavání a naprosto přesvědčivě skutečnou snídani s pořadovým číslem dva...
Okolo deváté jsme již stepovali na sjezdovce pod vlekem a já se poměrně hodně těšil na svoje první alpské sjezdování v životě. Pomiňme teď několik málo běžkařských extempore, kterým jsem dovolil, aby se odehrála již mnohem dříve na podobných kopcích v různých evropských destinacích :-) Moje nadšení mi však nevydrželo příliš dlouho. Na první sjezdovce, nepočítaje přejezdy, jsem zaznamenal i první pád mé sjezdařské kariéry :-) Jo poškozené vazy na palci ruky vážně nepotěší. Srandovní mi na celé události přišla ta věc, že se to odehrálo de facto až na rovince pod prvním kopcem, jó asi budu šikovný... Na druhou stranu mohu být rád, že se mi nestalo nic vážnějšího, byť palec nebude fungovat s největší pravděpodobností ještě několik týdnů...
Původní plán výuky carvingu na modrých sjezdovkách nám také dlouho nevydržel. Vůbec nevím jak, ale stále se nám do cesty pletly červené a sem tam dokonce černé sjezdovky :-) Co si také nedovolí, potvory. Čas utíkal jako mraky na obloze a najednou mi na helmu klepal čas obědu, který jsme spořádali v autě na parkovišti pod sjezdovkou.
Okolo jedné odpolední jsme již opět brázdili vrcholky místních hor a navíc se nám zachtělo na neupravené svahy, no a jak se nám chtělo, tak se také stalo. Přiznávám, že mi to s těmi obřačkami šlo mizerně, podobně jako na upraveném svahu carving, ale žádný učený z nebe nespadl..., nebo aspoň já ne, naštěstí padám ze země na zem a doufám, že u toho i zůstane! Ve čtvrt na čtyři jsme si dali (téměř) poslední sjezd dne, který sice neměl deklarovaných 10km, ale i tak to byl slušný záhul a asi deset minut jízdy v kuse... Ptáte se, proč jsme to zabalili tak brzy? No...
...asi protože jsem měl v autě nachystané běžky, takže jsem se rychle převlékl do běžkařského a čtvrt hodiny před uzavřením lanovek opět pomalu stoupal na Taupliztalm, kde na mě čekalo přibližně 11km tratí (jak na klasiku, tak na bruslení). A znovu se dostáváme do míst, kde bych se mohl rozplývat nad (konečně) pořádnými sněhovými podmínkami (1-2m sněhu) a vůbec, s klidem bych mohl povídat o běžkařském ráji, ale už budu mlčet a nechám za sebe mluvit fotky. Za zmínku stojí snad jen cesta ze 1700mnm do 900mnm po červených a černé sjezdovce. Fajn bylo, že už hodinu a půl po sjezdovkách nikdo nejel, takže jsem je měl sám pro sebe, horší však byl jejich stav po celodenním lyžování. Nakonec jsem vzal rozum do hrsti, tedy hned poté, co mi vypadl z hlavy při jednom pádu a pak raději prudké úseky scházel, jo tu černou jsem dokonce seběhl, ale jen díky tomu, že se po ní někdo projel sněžným skútrem, jehož pás mi načechral udusaný podklad v naducanou peřinu :-) Cestu k hotelu mi pak zpříjemnila svoboda běžkování po zamrzlých pláních, rovnou za nosem... Nádavkem přestalo i drobně chumelit, ustal vítr a obloha se protrhávala pomalu, ale jistě ke slibovanému jasnu nadcházejícího dne.
Na hotelu pak padla tuna jídla, raději se ani nezmiňovat o mých tuňácích, chlebech, těstovinách, vločkách, jogurtech, medech, marmeládách, rozinkách, vlašských ořeších, mandlích, křížalách, čokoládách, ...
Totální vyčerpání jsem se snažil maskovat nejenom jídlem, ale i trochou plavání v bazénu, který při mých příchodem většinou zel prázdnotou. Vlastnost, kterou mnoho návštěvníků neocenilo, nehorázně studenou vodu, jsem naopak zbožňoval, díky ní jsem totiž měl bazén téměř stále jen pro sebe :-) Po koupeli přišla na řadu hodina saunování, kterou následovala druhá večeře, tentokráte zeleninová - salát. Místo uložení se ke spánku jsem si vlezl na balkon, kde jsem se dal do přípravy běžek na další den. Mohu děkovat tátovi, že mi je naparafínoval a mě čekalo jen naprosto nedůležité :-) seškrábání skluzných vosků.
Čtvrtek, 17.3.2016
Vstávám v 5:45, rozlámaný jak moje běžky Jizeračky, nad jídelním stolem zpytuji svědomí a svědění, zaznamenávám si několik poznámek pro blog. Čas však chvátá, naštěstí jsem mu v patách, snídaně ve mě mizí, nic jedlého mi není cizí...
Necelá sedmá ranní mě zastihuje s běžkami v rukách chvátajícího na tratě. Pro dnešek se Norové nemýlili, oblohu zdobí ... no nic ji nezdobí, vymeteno, azuro jak vyšité. Teplota se převaluje okolo nuly a všechen zbylý sníh vyzývá k návštěvě. Jestliže jsem si předchozí víkend stěžoval trenérovi, jak málo stačilo na Vysočině, abych si mohl užít zamrzlých plání, po kterých můžete jezdit do zblbnutí kudy vás jen napadne, aniž byste se bořili, tak tady jsem to měl i s bonusem, tenoučkou vrstvičkou prašanu, která se starala o luxusní zvukovou a efektovou kulisu :-) Povím vám, jízda stromečkem za východu slunce v horách... škoda mluvit to se musí zažít :-) Když konečně někdy před osmou zdolal sluneční kotouč tůru na nejvyšší horu v okolí, zalila údolí zlatá vlna a všechny sněhem přikryté pláně se začaly třpytit jako diamanty vůkol rozeseté... Luxus!
Zpět na hotel jsem dorazil s nezanedbatelným zpožděním a to jsem se chystali do vedlejšího lyžařského střediska, 27km vzdáleného Donnersbachwaldu. No co, tak jsme dorazili půl hodiny po odbrzdění vleků, lanovek a jiného harampádí... Problémovým elementem nebyla sekyra, jako spíš to překrásné slunce na blankytné obloze, které vykopalo rtuť v teploměrech nad míru únosnou pro sněhovou pokrývku a tak začaly spodní partie sjezdovek rychle měnit své skupenství v tekuté... Plánované modré sjezdovky, tak vhodné pro nácvik carvingového oblouku jsme opět záhy nechali daleko za sebou a brázdili červené. Nutno zmínit, že navazující dvojkombinace 3+2 v délce téměř čtyř kilometrů byla naprosto luxusním cvičištěm a co na tom, že mé schopnosti stále nesahají ani některým modrým po kolena, výjimečně i níž :-) Okolo jedné odpolední nás hřál v žaludku studený oběd a spolu s ním a zdolanými 50km i myšlenka, že se vrátíme do Tauplitzu, kde se přeci jenom lyžuje výše...
Po krátké nákupní etudě v Bille nás okolo druhé odpolední přivítal starý dobrý Tauplitz. I zde vládla dokonale modrá obloha bez jediného mráčku a i zde bylo znát sílu slunečních paprsků. Takže přejezdem jsme si pomohli jen malinko. Navíc jsem opět spěchal na běžky, takže jsem stihl dvě, tři jízdy a zase letěl na sjezdovkách dolů na parkoviště, převlékl se a s běžkami uháněl zpět na kopec. Pro tentokrát jsem si vzal s sebou jídlo a rozhodl se občerstvit se na sedačkové lanovce. Asi tušíte, že to nebyl nápad z těch povedenějších, nic mi sice nespadlo, ale vylil jsem na sebe veškerou tekutou složku vaničkového tvarohu, která po zaschnutí (což na slunci bylo ráz, dva) vytvořila neodolatelné bílé mapy na mé tmavě modré běžkařské bundě... Něco mi říká, že ta batika jí moc neslušela a mně taky ne :-) S tvarohem se neoddělitelně pojí i příhoda vystupování na Tauplitzalmu, kde ke mě přiběhla obsluha vleku a odebrala mi prázdnou tvarohovou vaničku přímo z ruky a hodila ji do odpadkového pytle a pak že pečení holubi sami nelétají do... Koše? :-) Třetí den na běžkách jsem už zdaleka tolik netlačil na pilu a nemohlo za to to, že jsem už dávno vůbec nemohl :-) ale třeba i kamera, na kterou jsem se rozhodl zaznamenat několik míst (skoro všechna ;-)). Po lyžovačce jsem i tentokráte sjížděl/sbíhal sjezdovky s běžkami, pro tentokrát dokonce bez pádů, juchůůů!
Radost však nikdy netrvá věčně, o tom jsem se měl přesvědčit o chvíli později, kdy jsem křižoval louky nad Tauplitzem, zas a znovu jízdou přímo za nosem. Jenže se mi podařilo, nechtěně, strčit nos do cizích věcí, konkrétně do věcí hodně ostrého čokla, který se mě rozhodl poučit o soukromém vlastnictví... Takhle nahnáno jsem neměl hodně dlouho, krásná zrzavá obluda na mě vystartovala neskutečnou rychlostí s hromotlukovým štěkotem, až mi brněly uši... Ihned jsem pochopil, že mu neujedu, hole s jejich tupými tvrdokovovými hroty jsem už chystal do obraného postavení a začal s nimi zuřivě máchat okolo, abych ho udržel dál od svých lýtek. Na souboj na ostří holí a zubů naštěstí nedošlo, páníček psa vykoukl z okna a hrozivě naň zařval... Poslechl! Juchůůů! Poslechl...
Radost však nikdy netrvá věčně, o tom jsem se měl přesvědčit o chvíli později, kdy jsem křižoval louky nad Tauplitzem, zas a znovu jízdou přímo za nosem. Jenže se mi podařilo, nechtěně, strčit nos do cizích věcí, konkrétně do věcí hodně ostrého čokla, který se mě rozhodl poučit o soukromém vlastnictví... Takhle nahnáno jsem neměl hodně dlouho, krásná zrzavá obluda na mě vystartovala neskutečnou rychlostí s hromotlukovým štěkotem, až mi brněly uši... Ihned jsem pochopil, že mu neujedu, hole s jejich tupými tvrdokovovými hroty jsem už chystal do obraného postavení a začal s nimi zuřivě máchat okolo, abych ho udržel dál od svých lýtek. Na souboj na ostří holí a zubů naštěstí nedošlo, páníček psa vykoukl z okna a hrozivě naň zařval... Poslechl! Juchůůů! Poslechl...
Večerní program téměř beze zbytku následoval ten o den starší. Tuny jídla, bazén, sauna, spánek...
Pátek, 18.3.2016
Před šestou tradičně na nohou, tradičně rozlámaný jak pes Baskervilský po obrně a záhy zcela netradičně na pěší vycházce do/na Kulm, skokanský můstek, o kterém jsem se zmiňoval někde na začátku. Povím vám, vyškrábat se po schodech nad buben skokanského můstku s kritickým bodem 200m (je však možné doletět zhruba na 250m), byl daleko tvrdší oříšek možná snad i ořech, než jsem čekal, než ranní běžkařské výpravy a hlavně na rozdíl od nich mi to nepřinášelo žádné potěšení :-)
Když jsem se vrátil a podruhé posnídal, nenapadlo mě nic lepšího než vyplnit zbývající hodinu do začátku sjezdování běžkováním. Slunce již nějakou dobu úřadovalo spolu s azurem a pod jejich taktovkou se dělo vše na zemi nyní i v uplynulých dvou dnech... Třeba přes den tající mokrý sníh všude okolo a po ránu (to co se nerozpustilo) krásně zmrzl... Což v důsledku vedlo k tomu, že jsem si ustlal na ledové plotně, asi kilometr před koncem lyžovačky. Tygr jak vyšitej z pohádek o Púovi :-) Potlučená žebra mi ovšem zas tak fajn nepřišla... Od deváté hodiny program kopíroval předchozí dny, sjezdování a jídlo. Lišil se tak až pozdním odpolednem.
Místo výjezdu lanovkou na Tauplitzalm jsem sedl do auta a vyrazil směrem na Bad Mitterndorf hledat závodní trať pod skokanskými můstky, nebylo to jednoduché, ale nakonec se dobrá věc podařila a já kroužil na posledním sjízdném, nebo aspoň částečně sjízdném, okruhu. Trochu jsem litoval své následníky poněvadž jsem jim zanechal trať poněkud zdevastovanou. Teplé počasí a nižší nadmořská výška bylý příčinou nadměrné podmáčenosti a rozplizlosti trati, nicméně k večeru se ochlazovalo, takže někdo vzal rolbu a pokusil se připravit trať na další den. Na což jsem do ještě mokrého manšestru vletěl sloní vahou, sám jsem si sice lyžovačku pěkně užil, ale neobešlo se to bez zanechání stop. Zdálo se, že okruh není najet zdaleka v celé délce, poněvadž zkrátka chyběl sníh, ale i tak to stálo za to... Po obligátním snímku skokanských můstků jsem se otočil na patě/patce a vyrazil k domovu.
Večer už zase běžel v zajetých kolejích, jídlo, bazén, sauna, jídlo, blog a spánek. Jedinou výjimkou, ale o to čestnější bylo večerní se balení před zítřejším odjezdem.
Místo výjezdu lanovkou na Tauplitzalm jsem sedl do auta a vyrazil směrem na Bad Mitterndorf hledat závodní trať pod skokanskými můstky, nebylo to jednoduché, ale nakonec se dobrá věc podařila a já kroužil na posledním sjízdném, nebo aspoň částečně sjízdném, okruhu. Trochu jsem litoval své následníky poněvadž jsem jim zanechal trať poněkud zdevastovanou. Teplé počasí a nižší nadmořská výška bylý příčinou nadměrné podmáčenosti a rozplizlosti trati, nicméně k večeru se ochlazovalo, takže někdo vzal rolbu a pokusil se připravit trať na další den. Na což jsem do ještě mokrého manšestru vletěl sloní vahou, sám jsem si sice lyžovačku pěkně užil, ale neobešlo se to bez zanechání stop. Zdálo se, že okruh není najet zdaleka v celé délce, poněvadž zkrátka chyběl sníh, ale i tak to stálo za to... Po obligátním snímku skokanských můstků jsem se otočil na patě/patce a vyrazil k domovu.
Večer už zase běžel v zajetých kolejích, jídlo, bazén, sauna, jídlo, blog a spánek. Jedinou výjimkou, ale o to čestnější bylo večerní se balení před zítřejším odjezdem.
Sobota, 19.3.2016
Sobotní program ovlivňovala spousta drobností, např. odjezd domů, nutnost opustit hotel, neutěšené sněhové podmínky (předchozí slunečné dny daly zabrat sněhu všude okolo a zejména odpolední sjezdovky vypadaly jako válečné zákopy), ...
Usoudil jsem, že pro mě nemá cenu poslední den na sněhu dělit mezi dvě zábavy a tak padla volba ne nepřekvapivě na běžky. Než se tak stalo, dal jsem si pár bazénů a rozloučil se hodinovým saunováním. Při pohledu zpět to asi nebylo nejrozumnější, aspoň vzhledem k tomu, co mě čekalo. A cože mě čekalo? Nemaje skipas, dostat se po svých z Taulplitzu na Tauplitzalm. Už předem jsem vyměkl a nechal se vyvézt do nejvyšších partií obce, kam až smělo auto. I tak mě čekal nezanedbatelných úsek červené sjezdovky v délce 3,5km s převýšením 550m. Jestliže jsem se předchozího dne de facto těšil, tak mě to záhy přešlo. Přestože a nebo právě protože se večer obloha zahalila do mraků, neklesla teplota nikterak nízko, kdo ví zda vůbec mrzlo... Zkrátka, precizní manšestr byl precizním jen naoko, v podstatě šlo o fake, ve kterém jsem zanechával svými běžkami hluboké stopy. Spojení faktoru mokrého sněhu a mé lenosti, která se projevila tím, že jsem si předchozího večera nenaparafínoval běžky, jejichž skluznice vinou mého smýkání po sjezdovkách zcela vyschla a zoxidovala, vedlo k téměř nulovému skluzu a hroznému trápení na sněhu. Místo toho, abych se zde chlubil, kterak jsem vybruslil několik kilometrů sjezdovek, se musím přiznat, že jsem to skoro celé lezl stromečkem a měl jsem co dělat, abych předjel aspoň ty skialpinisty s padesáti metrovým náskokem :-) Vedro mě dokonce donutilo sundat si čelenky, šátky, rozepnout bundu a přesto jsem se neustále topil ve vlastním potu. To všechno by ještě šlo skousnout, ale to, že jsem se dostal na sjezdovku s půl hodinovým zpožděním spolu s mým pomalým tempem vedlo k řadě potkávacích událostí na pistě. Vleky se rozjely a s nimi se začali objevovat první sjezdaři, se kterými jsem se protisměrně potkával, nic příjemného, naštěstí jsem se poměrně záhy dostal do míst, odkud jsem byl dobře a hlavně zdáli viditelných, takže se to obešlo bez jakýchkoliv incidentů.
O půl desáté mě vítaly opět vzorně připravené tratě na Tauplitzalm. Bohužel teploty okolo nuly vůbec nekamarádily s nepřipravenými běžkami, které jsem sedlal, takže poslední den v horách utíkal velmi pomalu a bolestivě. Raději se ani nezmiňuji o psychické bolesti z toho, jak mě předjížděl jeden běžkař za druhým, ale co se dá dělat, když na 90% trati tlačíte běžky jak po smirkovém papíru...
Nejpříjemnějším okamžikem toho dne se tak stal sjezd po sjezdovkách za plného provozu krátce po poledni (no ano, stěží byl v poledne plný provoz ;-)). Hordy mokrého sněhu jsem úspěšně tlačil před sebou v mohutném pluhu mých lyží. Těsně nad Tauplitzem jsem si ještě dopřál svobody poježdění v zbytcích mokrého, téměř plovoucího, sněhu a pak hurá na plánovaný sraz v jednu odpoledne u auta.
Cesta zpět nebyla žádný med, ale to se dalo čekat, naakumulovaná únava předešlých dní se nějak projevit musela, takže po dvou hodinách za volantem jsem absolutně odpadl.
Závěr
Co říci závěrem a nebo úvodem, který jsem okázale vynechal? Naučil jsem se sjezdovat? Bavilo mě to? Pojedu ještě někdy do hor na sjezdovky? Koupím si sjezdovky? Koupím si prkno? A co na to Jan Tleskač?
Nevím. Minimálně nevím, co na to jako Jan Tleskač :-) Dovolená byla luxusním svěrákem, kdy jsem se snažil vymanit se ze sevření bídné fyzičky, de facto jsem byl celý den na nohou a když jsem nedřel na svahu, makal jsem na běžkách. Den ode dne sílila únava a s ní i moje přesvědčení, že jsem to zase přehnal, jako už mnohokráte. Naštěstí to jistila kupa jídla, slivovice a regenerace v podobě bazénu a sauny, která mi pomohla překonat očividnou krizovku. Po několikáté jsem si tak ověřil, že takto náročné dovolené (většinou pod taktovkou trenéra) by měly být přiměřeně krátké, 3-4 dny. Pět dní bylo zkrátka moc, zvlášť když k tomu připočtete nějaké to řízení auta a nevyspání.
Co se sjezdovek týče, samozřejmě mě chytly, naštěstí ne tak, jako běžky. Postupem času jsem nejen že neplival na otravnou dobu strávenou na vlecích, ale dokonce jsem ji oceňoval, protože mé nohy zkrátka potřebovaly odpočinek. K tomu abych mohl prohlásit, že jsem se naučil carving, tak k tomu mám ještě hodně daleko, ale dejme tomu, že kráčím po jedné z cest, které by mohly vést rozumným směrem. Hromada sjezdovek zůstává daleko za hranicí mých schopností a odvahy. A to nemusím nutně mluvit o černých či červených... No ano, nějak se dostat dolů zvládnu nejspíše z jakéhokoliv upraveného kopce a za většiny podmínek panujících na zemi a obloze, ale to nepovažuji za lyžování/zdolání sjezdovky. Volný terén mi taktéž učaroval, jak jinak, ale krom chybějících zkušeností, odvahy a sil mi chyběly i odpovídající sjezdovky (ne úzké závodní obřačky na upravený svah).
Trochu srandovní mi připadá skutečnost, že můj osobní rychlostní rekord na běžkách je jen asi o 3-4km/h nižší než ten sjezdařský. A ne, neznamená to, že bych jezdil na běžkách tak pekelně rychle :-) Spíše bych řekl, že jde o známku punku, nebo snad i rozumu? :-) Kdo ví? Třeba mě vyléčil hned první pád a poškozený palec... Každopádně to neberu na lehkou váhu, přeci jenom jsem už nějaké zranění zažil, vím jak to bolí, jak je to zbytečné a jak nerozumné pokoušet se překračovat jisté hranice, pokud to člověk nemá hodně pod kontrolou. To jest také důvodem, proč bych se na svah nepustil bez kvalitní helmy, páteřáku a brýlí...
Běžky jsou kapitolou, pro mě, naprosto speciální, užil jsem si je dosyta, jediné čeho se trochu obávám, že možná také šlo o poslední běžkařský zážitek v této neradostné sezóně. Přestože se mi sjezd líbil, asi bych bez běžek trpěl, zvlášť při pohledu na ty luxusní stopy... Vlastně kombinace obého mi přišla více než zajímavá, dokonce snad i opakování hodná :-) Takže horám, běžkám, lyžím, prknům, sáňkám a bruslím zdar (á la brzy na viděnou).
Co jsem zdolal
Kolik to stálo
Usoudil jsem, že pro mě nemá cenu poslední den na sněhu dělit mezi dvě zábavy a tak padla volba ne nepřekvapivě na běžky. Než se tak stalo, dal jsem si pár bazénů a rozloučil se hodinovým saunováním. Při pohledu zpět to asi nebylo nejrozumnější, aspoň vzhledem k tomu, co mě čekalo. A cože mě čekalo? Nemaje skipas, dostat se po svých z Taulplitzu na Tauplitzalm. Už předem jsem vyměkl a nechal se vyvézt do nejvyšších partií obce, kam až smělo auto. I tak mě čekal nezanedbatelných úsek červené sjezdovky v délce 3,5km s převýšením 550m. Jestliže jsem se předchozího dne de facto těšil, tak mě to záhy přešlo. Přestože a nebo právě protože se večer obloha zahalila do mraků, neklesla teplota nikterak nízko, kdo ví zda vůbec mrzlo... Zkrátka, precizní manšestr byl precizním jen naoko, v podstatě šlo o fake, ve kterém jsem zanechával svými běžkami hluboké stopy. Spojení faktoru mokrého sněhu a mé lenosti, která se projevila tím, že jsem si předchozího večera nenaparafínoval běžky, jejichž skluznice vinou mého smýkání po sjezdovkách zcela vyschla a zoxidovala, vedlo k téměř nulovému skluzu a hroznému trápení na sněhu. Místo toho, abych se zde chlubil, kterak jsem vybruslil několik kilometrů sjezdovek, se musím přiznat, že jsem to skoro celé lezl stromečkem a měl jsem co dělat, abych předjel aspoň ty skialpinisty s padesáti metrovým náskokem :-) Vedro mě dokonce donutilo sundat si čelenky, šátky, rozepnout bundu a přesto jsem se neustále topil ve vlastním potu. To všechno by ještě šlo skousnout, ale to, že jsem se dostal na sjezdovku s půl hodinovým zpožděním spolu s mým pomalým tempem vedlo k řadě potkávacích událostí na pistě. Vleky se rozjely a s nimi se začali objevovat první sjezdaři, se kterými jsem se protisměrně potkával, nic příjemného, naštěstí jsem se poměrně záhy dostal do míst, odkud jsem byl dobře a hlavně zdáli viditelných, takže se to obešlo bez jakýchkoliv incidentů.
O půl desáté mě vítaly opět vzorně připravené tratě na Tauplitzalm. Bohužel teploty okolo nuly vůbec nekamarádily s nepřipravenými běžkami, které jsem sedlal, takže poslední den v horách utíkal velmi pomalu a bolestivě. Raději se ani nezmiňuji o psychické bolesti z toho, jak mě předjížděl jeden běžkař za druhým, ale co se dá dělat, když na 90% trati tlačíte běžky jak po smirkovém papíru...
Nejpříjemnějším okamžikem toho dne se tak stal sjezd po sjezdovkách za plného provozu krátce po poledni (no ano, stěží byl v poledne plný provoz ;-)). Hordy mokrého sněhu jsem úspěšně tlačil před sebou v mohutném pluhu mých lyží. Těsně nad Tauplitzem jsem si ještě dopřál svobody poježdění v zbytcích mokrého, téměř plovoucího, sněhu a pak hurá na plánovaný sraz v jednu odpoledne u auta.
Cesta zpět nebyla žádný med, ale to se dalo čekat, naakumulovaná únava předešlých dní se nějak projevit musela, takže po dvou hodinách za volantem jsem absolutně odpadl.
Závěr
Co říci závěrem a nebo úvodem, který jsem okázale vynechal? Naučil jsem se sjezdovat? Bavilo mě to? Pojedu ještě někdy do hor na sjezdovky? Koupím si sjezdovky? Koupím si prkno? A co na to Jan Tleskač?
Nevím. Minimálně nevím, co na to jako Jan Tleskač :-) Dovolená byla luxusním svěrákem, kdy jsem se snažil vymanit se ze sevření bídné fyzičky, de facto jsem byl celý den na nohou a když jsem nedřel na svahu, makal jsem na běžkách. Den ode dne sílila únava a s ní i moje přesvědčení, že jsem to zase přehnal, jako už mnohokráte. Naštěstí to jistila kupa jídla, slivovice a regenerace v podobě bazénu a sauny, která mi pomohla překonat očividnou krizovku. Po několikáté jsem si tak ověřil, že takto náročné dovolené (většinou pod taktovkou trenéra) by měly být přiměřeně krátké, 3-4 dny. Pět dní bylo zkrátka moc, zvlášť když k tomu připočtete nějaké to řízení auta a nevyspání.
Co se sjezdovek týče, samozřejmě mě chytly, naštěstí ne tak, jako běžky. Postupem času jsem nejen že neplival na otravnou dobu strávenou na vlecích, ale dokonce jsem ji oceňoval, protože mé nohy zkrátka potřebovaly odpočinek. K tomu abych mohl prohlásit, že jsem se naučil carving, tak k tomu mám ještě hodně daleko, ale dejme tomu, že kráčím po jedné z cest, které by mohly vést rozumným směrem. Hromada sjezdovek zůstává daleko za hranicí mých schopností a odvahy. A to nemusím nutně mluvit o černých či červených... No ano, nějak se dostat dolů zvládnu nejspíše z jakéhokoliv upraveného kopce a za většiny podmínek panujících na zemi a obloze, ale to nepovažuji za lyžování/zdolání sjezdovky. Volný terén mi taktéž učaroval, jak jinak, ale krom chybějících zkušeností, odvahy a sil mi chyběly i odpovídající sjezdovky (ne úzké závodní obřačky na upravený svah).
Trochu srandovní mi připadá skutečnost, že můj osobní rychlostní rekord na běžkách je jen asi o 3-4km/h nižší než ten sjezdařský. A ne, neznamená to, že bych jezdil na běžkách tak pekelně rychle :-) Spíše bych řekl, že jde o známku punku, nebo snad i rozumu? :-) Kdo ví? Třeba mě vyléčil hned první pád a poškozený palec... Každopádně to neberu na lehkou váhu, přeci jenom jsem už nějaké zranění zažil, vím jak to bolí, jak je to zbytečné a jak nerozumné pokoušet se překračovat jisté hranice, pokud to člověk nemá hodně pod kontrolou. To jest také důvodem, proč bych se na svah nepustil bez kvalitní helmy, páteřáku a brýlí...
Běžky jsou kapitolou, pro mě, naprosto speciální, užil jsem si je dosyta, jediné čeho se trochu obávám, že možná také šlo o poslední běžkařský zážitek v této neradostné sezóně. Přestože se mi sjezd líbil, asi bych bez běžek trpěl, zvlášť při pohledu na ty luxusní stopy... Vlastně kombinace obého mi přišla více než zajímavá, dokonce snad i opakování hodná :-) Takže horám, běžkám, lyžím, prknům, sáňkám a bruslím zdar (á la brzy na viděnou).
Co jsem zdolal
- chůze, 4km/186m
- pátek, 4km/186m
- běžky, 162km/2.768m
- úterý, 36km/596m
- 8km/146m
- 8km/127m
- 6,5km/83m
- 13,5km/237m
- středa, 35km/414m
- 12,5km/186m
- 22,5km/228m
- čtvrtek, 38,5km/531m
- 16,5km/279m
- 22km/252m
- pátek, 15,5km/214m
- 6,5km/113m
- 9km/101m
- sobota, 37km/1.013m
- 37km/1.013m
- sjezdovky, 206km/18.479m
- středa, 73km/5.943m
- čtvrtek, 65km/7.000m
- pátek, 68km/5.536m
Kolik to stálo
- celkem, 6695Kč
- ubytování, 3189Kč (797Kč/noc)
- hotel, 4 noci, 2663Kč (7990Kč za 3 osoby)
- pobytová taxa, 4 noci, 163Kč (1,5EUR/noc/os)
- závěrečný úklid, 363Kč (40EUR/apartmán)
- skipas, 3dny, 2897Kč (106,5 EUR/3dny)
- cesta, 609Kč
- dálniční známka, AT, 10dní, 80Kč (8,8EUR na auto/10dní)
- nafta, 64,1l, 5,8l/100km, 1100km, 529Kč (1587Kč na auto)
Žádné komentáře:
Okomentovat