Týden až sedm dní před víkendem se zdálo, že budeme mít víc štěstí než rozumu a že se nám naskytne příležitost ochutnat rakouské hory a především ferraty v nich natahané za okolností připomínajících léto. Bohužel čím více se blížila akce, tím se zdálo být jasnější, že to nebude taková sranda, ne, počasí se zdálo pořád cajk, ale Janička místo uzdravování spíše onemocňovala více a více. Navíc nebývalý fofr mi jaksi dovolil rozeslat jen obecnou pozvánku, jakože jedeme na hory a nebo na kopečky do Čech..., ne že bych nechtěl říct více, ale více jsem prostě nevěděl a poměrně netypicky jsem se o to ani nestaral. Překvapivě většina lidí o víkendu již něco měla :-) no ne, nejpřekvapivější bylo, že většina z nich měla na práci práci... Jediný kdo se ozval s pozitivní odpovědí byl Jarda a to ještě na podruhé. Nicméně to byl on, kdo nejenže celý víkend naplánoval, ale vlastně i zachránil. Nebýt jeho, zbyl bych sám a nikam bych nejel. On naopak zlanařil Michala a přišel se skvělým nápadem zdolat pár kopečků v kouzelném okolí lázeňského městečka Bad Ischl, které nepřekvapivě (pokud jste četli titulek) leží v Solné komoře (Salzkammergut). Jardovi se také podařilo nalézt slušné ubytování v dřevěných chatkách v jednom z kempů u jednoho z jezer. Provozovatelé mi bohužel nebrali telefon a tak stěží udiví, že jsem nedostal odpověď ani na e-mail. Škoda, šlo o jediné cenově přijatelné ubytování, které se dalo na rychlo sehnat. Jiné volby (zvláště v případě Booking.com) se pohybovaly v cenových relacích, které značně přetékaly z kyblíku low-cost. Proto jsme nakonec přistoupili na kompromis dražšího ubytování na jeden den s odjezdem až v sobotu místo plánovaného pátku. A ještě že tak, nevím, kdy bych se totiž stihl sbalit :-) Tak či onak stojí za ocenění, jak skvělá domluva může být s lidmi, kteří dokáží jasně a stručně sdělit podstatnou informaci. Stačil krátký hovor, pár jednoduchých vět na chatu a vše bylo domluveno ke spokojenosti všech...
Na cestu jsme se tedy vydali až v sobotu a nemohu říct, že bych oceňoval ranní vstávání. Naopak říct mohu, že obdivuji lidi, kteří pravidelně vstávají v časy jako jsou 4h... nedával bych to. No dobře, dával, kdybych musel, ale nechci :-) Přesně v pět jsem vyzvedl Jardu s Michalem a vydali jsem se na cestu. Bylo fajn, že kluci nespali a ani mě nenechali usínat, k čemuž bych měl přirozeně přirozený sklon, jak už tomu tak bývá během nočních jízd... Skoro půl tisíce kilometrů uběhlo díky živé diskuzi poměrně rychle a nebýt mých několika přešlapů při cestě, vzniklých dílem nepřipraveností a dílem neznalostí A5, S5, S33, A1, neměl bych skoro o čem psát :-) Naštěstí nešlo o nic hrozného, s čím by si neporadila dvojice Jarda, Google Maps...
Okolo půl desáté vyskakujeme z auta na jednom z posledních volných míst u jezera Attersee. Jen těžko bych skrýval svůj údiv, během celé cesty jsme potkávali maximálně tak prázdné silnice a najedou je tu aut jak na Woodstocku. Doufal jsem, poměrně zbytečně, že všichni nepolezou na ferratu... Ale dost bylo řečí, vzhůru! Nástup, přestože velmi mírný, mi dal zabrat více než bych čekal, ale ono se to čekat dalo. Nemoci jsou zkrátka svině. Co k tomu dodávat. Ani Michal nikam zvlášť nespěchal, takže snad jen Jarda nejevil žádné známky únavy. Samotné nalezení VF z nástupu nebylo zcela triviální, to protože tu chybělo asi 50m pěšiny, nebo rozhodně nebyla na místech, kde ukazovaly mapy. Za příčinu tohoto bych se nebál označit nějaký sesuv, který byl poměrně patrný. Sama ferrata nebyla ničím zvlášť překvapivá, spíše okolnosti jí dodávaly takový drobný punc zvláštnosti. Třeba jako to, že Michalovi z jeho batohu vypadla láhev s vodou a proletěla se až na nástup, naštěstí nikoho, krom samotného Michala neohrozila (neměl co pít). Topo upozorňovalo na nepěknou zlou věc, padající kameny, které také padaly, takže Michalova láhev nebyla první ani poslední opeřeností... No co už, opatrně vzhůru. A hlavně pomalu. Proč pomalu? Jako jistě? Ale houby, ve třetině cesty jsme dolezli za skupinu asi 40 lidí, kteří se pohybovaly rychlostí, počkat, rychlostí?, spíše pomalostí, ve skutečnosti se zdálo, že se nepohybují vůbec. Každopádně šlo o největší zácpu a kolonu, kterou jsem kdy na jaké ferratě viděl. Až nahoře se ukázalo, že ze dvou třetin šlo o nějaký oddíl mládeže/školní třídu a ze třetiny o nepříliš zdatné české turisty. Nemohu nepřiznat, že jsem tak měl dostatek prostoru na přemýšlení o (ne)zodpovědnosti, touze se překonávat apod. K rozhodnému závěru jsem však nedospěl, každopádně obrázek to byl velice tristní, Attersee Klettersteig je D ferrata, která svým způsobem postrádá těžké úseky. Skoro bych řekl, že jde o choďák se dvěma D úseky, z nichž jsem si snad všiml toho prvního, ale druhého? Tak či onak, jsme třeba půl hodiny stáli na místě, aniž by se had lidí popoplazil. Tristní. Celkové zpoždění nabrané díky ostatním hravě překročilo půl druhou hodinu, čímž nám zhatilo plány na zdolání druhého kopce. No jo, celkem pech. Ještě že kopec oplýval nabídkou spektakulárních výhledů do krajiny, kterým nepřekvapivě vévodilo Attersee a další jezera s horami vůkol, jinak bych se asi krom skvělé nálady z pobytu v nádherném prostředí za úžasného počasí s báječnými lidmi (kdy jsem mohl litovat snad jen nepřítomnosti Janičky a mé mizerné fyzické kondice) potýkal i s nepříjemnými pocity... Rozuměj, byl bych dost nasr... A nechápejte to špatně, tím nemyslím, že by mě štval kdokoliv, kdo jde pomaleji nebo snad rychleji než já, natož ten, kdo se snaží překonat sám sebe a posunout se dál, tím, že zdolá něco, co mu bylo doposud zapovězeno. Prostě existuje nespočet důvodů, které jsem minimálně ochoten akceptovat, jenže tady to hraničilo s prachsprostou bezohledností. Jednoduše, když za mnou poskakuje někdo rychlejší, tak ho s radostí pustím a pomyslím si, že na sobě musím více makat (tedy za předpokladu, že se někam ženu). Zkrátka by stačilo držet se osvědčeného "nedělej, co nechceš, aby ostatní dělali tobě"... To zde zřejmě neplatilo. Také se přiznám, že mě napadlo porouchaný vláček předběhnout, ale tento nápad by neprošel, myslím, že Jarda s Michalem by ho vetovali. Navíc mi samotnému bylo jasné, že by takový podnik byl přespříliš nebezpečný.
Raději zpět na skálu, přeci jenom to tam už trochu popolezlo, já dosnídal poslední ze třech vajec na tvrdo, které jsem s sebou táhl na ferratu. Skrze kapající vodu z převisu a mokrou skálu jsme se protloukli k prvnímu Déčku, které jsem lezl na debila (Jarda se ještě teď musí divit s kým to jezdí na hory :-)) Nevím proč jsem to tak konil, hlavně že tvrdím jak byla celá VF jednoduchá, a pak jsem sám měl problémy ten malý kousek skály dát, když už ne se ctí, tak aspoň přijatelně ;-) Následující plotna nám ubrala třetinu fronty, převážně české zpomalovače... Jenže k čemu to bylo dobré, když jsme za pár chvil dolezli starší neohleduplnou trojici, která se hrozně šourala. Na druhou stranu jsme tak dostali příležitost potkat se s běžcem. Sotva Jarda zahlásil, že Michala někdo dobíhá, tak už byl u nás. Nejspíše pod druhým Dčkem, kde jsme obdivně a opovržlivě sledovali zvláštně chovající se pár. Pán jakoby se snažil vytlačit přítelkyni/ženu vzhůru. Na chuděře bylo zjevné, že její ruce zdaleka na tu dřinu nestačí... A co ten běžec? Orienťák, běžec doslova. Týpek v kraťasích, tričku svého domovského orientačního klubu, šátek na hlavě, běžecké boty... No ano, žádná helma, žádné jištění... S úklonou jsme mu ustoupili, on však nespěchal, že by stejna ty tři brzdy doběhl za 30 vteřin... Jímal mě děs i obdiv. Co naplat, ferraty lezeme pomalu a ještě nepředstavitelně opatrně ;-) Vrchol kopce jsme zdolali už značně hladoví, ale neva, útroby našich zavazadel nezely prázdnotou, naopak skrývaly různá tajemství. Třeba Michal nesl šunku bez pečiva, Jarda ovoce bez slupky (kecám, okrájel ho až na kopci) no a já toho měl nějak hodně, chleby, uzeniny, sladkosti... Ještěže si už nepamatuji, co že jsem všechno sežral... Na druhou stranu by šlo stále o lepší vzpomínku, než na sestup, ty já nerad. A zatímco se mé ponožky a nohy šoupaly nedobře v nedobře dotažené botě, Jarda s Michalem se trumfovali v detailnosti popisu svých útrap se zarostlými a vytrhanými nehty. Až mě při těch slovech rozbolela lůžka :-) No a pak ten kalup, moc jsem klukům nestačil, Jardovi zvlášť. Vypadal jako by se narodil po vzletné sestupy, skoro jako by tančil. Já funěl se svojí nadváhou, snažil se tlumit tvrdé dopady, marně... Naštěstí tu a tam se zastavil(i) a já je doběhl. Docela pozdě odpoledne spatřil náš zrak u silnice odstavené auto, kupodivu většina ostatních byla již pryč.
Kam teď? Ubytování v Bad Goisern, městečku ležícím necelých 10km jižně od mnohem známějšího lázeňského města, Bad Ischl. Po cestě se nám zadařilo zastavit v místní Bille, kde jsem pořídil hromadu nechutností, syrečky byly vážně odporné chuťově, kdežto párky jen z hlediska dietologického... :-) No a samo ubytování stojí za zmínku. Vyhlídka krásného počasí vyhnala, zdá se, do hor obrovské množství lidí, a tak cenově rozumné příbytky zkrátka nebyly. Po různých peripetiích viz výše došlo na hostel, no paráda, ten jsem ještě v Rakousku nezkoušel. A mohu říct, že dobrý, sice stále low-cost po očku mrkající z každého koutu, ale na druhou stranu slušná sociálka, slušné postele a všchno čistý. Jen ten vrchní... Ale co, po té, co utloukl svůj nefungující mobil, zjistil, že máme opravdu zaplacená lůžka v jeho objektu.
Ale byla by škoda ztrácet čas, vždyť slunce ještě nezapadlo, takže jsem sedli do auta a vyjeli k Hallštattském jezeru. No stihli jsme jen posledních pár pohledů, než slunce zalezlo. Já snědl další odporný syreček, málem se pozvracel a navíc se mi nepodařilo přesvědčit kluky a to ani Jardu ne, abychom si dali večerní koupačku v nádherně ledovém jezeru...
Takže jsem se vrátili na hostel, který se stále zdál být prázdný, přestože provozovatel/vlastník tvrdil, že bude full house. No a došlo i na odpočinek, pohodička v kuchyni při večeři a pouštění si videí s horskou a létací tématikou. Přeci jenom každý z nás se na padáku již vozil a mluvit o horách je jako nosit elektrony do elektrárny...
Noc mohla být v pohodě, nebýt pozdních příchozích, kteří si udělali pařbu a končili nejspíše někdy po druhé ráno... I tak jsem se na poměry vyspal celkem slušně. Nevím, zda bych mohl to stejné říct o Jardovi s Michalem, kteří se moc dobře necítili... Konec konců, ani ostatní z nás neměli asi radost, protože jsem vylízali za tmy. Okolo sedmé jsme již mrzli v autě.
Cíl? Po večerní domluvě jsem se shodli na kombu Leserer aplin Klettersteigt a Intersport Klettersteigt, obě de facto na břehu Gosausee. No a samozřejmě to stálo za to. Už za obcí Gosau jsem slušně vypěnil, když mě zcela hovadsky kus před horizontem předjel bílej Ford Focus. Chtělo se mi nadávat do debilů, vždyť stačilo počkat pár vteřin a bylo by to zcela bezpečné pro všechny okolo. Ale to né... Sotva jsme dorazili na parkoviště, koukám, náš závodník právě vylézá, no a není to závodník, ale závodnice... Hezká Rakušanka. Asi výjimka. Moc hezká Rakušanka! A ještě střelená. Kam se hrabeme? Madam vytáhla z kufru skialpy a vzápětí i bike... Lyže hodila na záda, sedla na kolo a vyrazila zřejmě na nedaleký ledovec. No co, vždyť to bylo jen 15km s převýšením něco málo přes 2.000m... Řezník :-) Zahanbeně jsem posbírali ferratovou výbavičku a vyšli na vycházku.
Temné vody hlubokého jezera zrcadlily okolní skalní masivy a my v chladném ranním vzduchu kráčeli vstříc rozcvičce, Leserer alpin. Nevím, jak se to vlastně stane, že jsem se tu objevil po 2,5? Nicméně to bylo poprvé co jsem byl na zdejší ferratě sám, tedy nepočítám-li Michala a Jardu :-) Kluci dostali za úkol to proběhnout za půlku deklarovaného času. No a nakonec se nám to i podařilo. Že to šlo mně, není zas tak divu, úplně tak jsem se nejistil, přeci jenom jsem to 1,5x lezl a téměř půlka ferraty hrozí pouhým pádem do vody, naopak správné jištění poměrně vyčerpává. Jedinej problém se vyskytl na lanovém mostu, ze kterého jsem měl nemalý respekt. Po pár metrech jsem se musel obrátit čelem ke skále, jinak bych ho snad ani nedal... To Jarda s Michalem žádné zjevné problémy neměly, tak asi tak.
Trochu horší to bylo s druhým nedělním cílem, přeci jenom na Intersport se chodí z horní stanice lanovky (1.520mnm), kdežto my vyráželi od té dolní (940mnm). Trochu nás pronásledovaly chmury, cože jako budeme dělat, pokud tam před námi lanovka vyveze zase nějakou školu? Jarda to zkusil, jestli se někdo nechytneme, jestli jako nepojedeme taky, ale uspěli jsme, řekli jsme: "Ne!" No to jsem ještě nevěděl, co nás čeká, kdybych si již do předu uvědomil, jak to bude klouzat, bolet, tak bych možná jel v klidu nákladní lanovkou na místo sudu piva. Na druhou stranu bych si neužil výhledů na Gosau tak, jako když jsem tam pochodovali po svých...
Štěstí nám vcelku přálo, žádná školka, žádná škola, jen starší pár z Čech a mladší pár z Rakouska, ve výsledku nic, co by nás mělo extra znervózňovat. Ferrata vedoucí na vrchol Großer Donnerkogel ve výšce 2.054mnm nebyla ničím, co by nás mělo vyvést příliš z míry. Přeci jenom jde o horský choďák se známkami A až B, jen výjimečně se přibližuje svému maximu C/D. To co nás lákalo nejvíce byl letos nově představený prvek, 40m dlouhý lanový žebřík. Jen z pohledu na tento prvek mi bylo špatně jako nikdy. A to nemluvím o pocitu, který se dostavil, když jsem pod něj dolezl a čekal asi na pět lidí, než ho přelezli. Jemné pohupování v téměř nulovém větru mě děsilo a představa, že by foukal silný vítr mě přiváděla k šílenosti. Bohužel zmiňovaná pětice přede mnou nehodlala využít maximální kapacity čtyř současných lezců na prvku, který tu kontrolují na poškození každé dva měsíce. No než na mě došla řada, byl jsem tak potentovaný, že jsem uvažoval zda do toho vůbec jít. Ano, jak už se to tak na VF stává, tou nejtěžší pro vás nemusí nutně být fyzicky nejtěžší. Já tu svoji objevil právě v tomto tekutém žebříku. Přestože jsem si jel v hlavě mantru nedívat se dolů, mechanicky dva kroky nohama, přejištění jednou a pak druhou rukou, upřít pohled na konec žebříku, na skálu, a znovu celé opakovat, tak přesto všechno jsem hlavu neoblbl. Svíravý pocit doprovázený vysokou tepovou a dechovou frekvencí nebyl vůbec fajn. Navíc začátek s oběma karabinami ferratového setu na jedné straně žebříku (tak jak to šli lidé přede mnou) mi neudělal dobře, hned při prvním přejištění se pode mnou žebřík znatelně zkroutil na jednu stranu, tu, kde jsem se hodlal přejistit. Takže úpravy zpět, jeden konec setu jsem rychle přehodil na druhou stranu a snažil jsme se nevychylovat své těžiště z prostředku. No fuj, horké chvilky, ihned po přelezení na pevnou kolmou skálu se mi ulevilo, byť tělo pokračovalo v nalezeném stresu ještě hodnou chvíli dál. Zvláštní, jak něco, co označuji za nejtěžší prvek na ferratách, některým nečinilo žádné problémy, třeba Michal vůbec o ničem nevěděl, ani mu na mysl nepřišlo, že by se měl bát. Jarda přes přiznanou obavu lezl bez sebemenších obtíží... Já rychle spěchal po hřebínku dál až na první velkou plochu, kde jsem mohl zastavit, vydejchat a posilnit se banánem.
Vtipné, moje mysl stahována děsem z žebříku zcela vynechala různé kousky, které se po cestě udály, třeba jak šustění paraglidu, který okolo prosvištěl, ó jak jsem mu záviděl. Konec konců, kdybyste sami viděli tu krásnou přírodu okolo a dovtípili se, jaké to asi bylo ze vzduchu, padl by na vás také splín. Na druhou stranu, nikde to zvlášť nevozilo, takže raději ani nedomýšlet odkud letěl... No jestli se s křídlem pachtil až na Großer Donnerkogel, tak velký respekt. Na stranu druhou z vrcholu dle mého soudu šlo odstartovat celkem pohodlně. No ale zpět do skal. Také jsem zapomněl zmínit nevelkou koulovačku, přeci jenom ve výškách okolo 2.000mnm se nacházely zbytky sněhu, to jsem pro změnu zatesknil po běžkách, pak o dvojici rozumných Čechů, kteří nás na rozdíl od ostatních pustili před sebe, o bahnitých úsecích, sněžných úsecích, vonících klečích, pálícím slunci, mrazivých stínech, ...
No a pak přišlo vrcholové A, samotný vrchol, nezbytné fotografie, nezbytné rozhledy a pohodička. A také zasloužený oběd... Nádhera, tuňák s krajícem chleba pod vodopádem slunce. Geniální rozhled a stejně taková krása. Nepopsatelně luxusní relax...
A jak už tomu tak bývá, vše krásné jednou končí... I nám nadešel čas sestupu, bolestivého sestupu více než 1.000m a pak více než dlouhá cesta domů opepřená nekonečně se táhnoucími kolonami podél luxusních jezer Solné komory, kde nám mohlo dělat radost snad jen nahánění a předjetí Ferrari F430 :-) Návrat v nočních hodinách by pro mě byl ještě útrpnější nebýt zajímavého povídání Michala o školství a průmyslu a Jardy o práci a počítačích. Aneb se skvělou posádkou i pomalá plavba uteče snesitelně rychle... Už se těším na další kopce příští rok.
Co to stálo:
- Celkem, 1369Kč
- Cesta (920km, 6,7l/100km), 702Kč
- Ubytování, 667Kč
Co jsme zdolali:
Žádné komentáře:
Okomentovat