Někdy před týdnem se mi na ksichtbůku objevila Radkem přeposlaná událost "Direttissima" Alleycat. Nejprve jsem ji nevěnoval přílišnou pozornost, v průběhu týdne však zvítězila zvědavost a já se pokusil rozkódovat, co tato slova znamenají, pomohla přirozeně Wikipedie. Trochu bláznivý cyklistický orientační závod ve městě převážné na fixkách pořádaný především bike messengery. Hmmmm, od té doby mi to hlodalo v hlavě a já začal koketovat s myšlenkou účasti, nicméně nestalo by se tak, kdyby pár dní před závodem osobně neintervenovat sám Radek :-)
Sobotnímu odpolednímu závodu předcházel nějak tak klasicky čtvrtek a pátek, oba dny pro mě pracovní, aneb rekonstrukce mě stále zaměstnává téměř na plno, do peřin okolo druhé ranní a vstávání před 6h respektive 7h, jinými slovy superakumulace únavy... Sobotní plán byl jasný, po nutné snídaní vyrazím na SPORT Life 2013 na BVV, pak si dám svačinu v obchoďáku a přímo na závody. Po vydatné snídani a probuzení (no ano, nevím co nastalo dříve) jsem už vycházel z bytu, když jsem zjistil, že lístek co mám není vstupenka, ale pouze pozvánka a že vstupenku si musím vytisknout po registraci... přerovnání kumbálu mě stálo poslední zbytky sil, dva roky nepoužívanou tiskárnu jsem však vyhrabal, našel nějaký pomačkaný camcák a vstupenku vytiskl, do teď však přemýšlím, zda by automatický turniket na BVV, respektive jeho snímač čárového kódu, sežral čárový kód zobrazený na displeji mobilu... to se bude muset vyzkoušet... Ještě než jsem vypadl z baráku jsem dofoukal kola, která dennodenně při přejezdu kolejí drtím až na ráfek. Po cestě mě provázející lehkou dešťovou přeháňku jsem okázale ignoroval a už jsem se prodíral k "V" na BVV. První k čemu jsem zamířil byly Barmský most a tarzaní skok. Chtěl jsem se projet i po 100m dlouhé lanové dráze, ale ta fronta mi vystavila stopku. Takže jsem zamířil na tarzaní skok, na první pohled pohodička, člověk se ve výšce 4-5m odrazí a skočí na zavěšenou hrazdu vzdálenou půl druhého metru. Pohodička je to ovšem jen do doby, kdy se člověk dívá na někoho jiného a hlavně do okamžiku, než přijde nějaký týpek a se slovy, že lidé skáčou dolů, hrazdu vytáhne o půl metru výše a zase odejde. Stojím na hraně skoku, koukám na betonovou podlahu hromadu metrů pod sebou, upozorňuji borce, který mě jistí na laně, že jsem těžká váha, v hlavě mi běží scénář, kdy nedoskočím a volným pádem letím 5m dolů a borce na laně táhnu vzhůru jak v animovaných pohádkách a přemýšlím o tom, že život byl fajn... No ano, mám z výšek strach, ale nesmírně mě baví překonávat ho :-) Slečna vyprovoditelka mi také udělá radost, když mi na otázku zda skákat s rozběhem nebo z místa odpoví, že netuší, že je hrazda příliš vysoko a že budu pokusný králík :-) Hop....... doskočil jsem a nepustil se, všechno dobře dopadlo, pak ještě 30m Barmský lanový most a hůrá na prohlídku pavilonu... No jo, nic moc na veletrzích nebylo, takže jsem po 11h za mírného deště nasedl opět na Favoritku a vydal se, proti všem plánům, domů. Napral jsem se těstovinami a kilem zeleninového salátu, početl časopisy a 15min před začátkem registrace vyrazil vstříc závodům (opět za mírného deště).
...je po registraci, spolu s Radkem a dalšími 58 závodníky stojím na prostranství před kostelem sv. Tomáše (naproti Scale). Start stylu Le Mans je jednou z prvních věcí, které mě na tomto závodu baví, tedy když pominu krásné festky a celou tu komunitu lidí okolo, ne že by nebylo samo o sobě zábavné být exotem mezi exoty (ano, byl jsem jedním z mála, kdo při registraci nechlastal a nehulil) :-) Z nenadání protkne všudypřítomný ruch výkřik "Start!" Běh k 20m vzdáleným kolům mi celkem jde, vyrážím do závodu asi na 3 místě. Po 200m jízdy následuje červená na semaforu v křižovatce Kounicova/Koliště. Se smíchem se během pár vteřin dostávám na 3 místo odzadu, jsem rád, že mě nikdo nesestřelil, byť k tomu nebylo daleko :-) LOL, ku*a, jak projelo za běžného provozu téměř celé startovní pole na červenou? Stojíme s Radkem a jedním týpkem na Ukrajině na semaforech a začíná nám docházet, že ten závod má svoje vlastní pravidla... žádná pravidla :-) Zelená, sprint, jedu na krev, žádná novinka, tak jezdím skoro všechno, ale tu nemám na výběr, chci dohnat startovní pole... Mám štěstí, Kounicovu proplouvám na zelené vlně, na první checkpoint na hřišti Jana Babáka dojíždím už v první desítce... nějak jsem zapomněl na únavu a mrtvolný stav, hyperventilace mi asi svědči a atakování maximální tepovky jak by smet. Cesta na druhý checkpoint - ulici Járy Cimrmana je vskutku cimrmanovská, v první desítce jedou k krom mě a jednoho týpka pouze borci na festkách, drsní borci, no co jsem viděl, raději popisovat nebudu, volím jiné postupy... Na Palackého třídě se ocitám s poměrně propastným odstupem za nejlepšími... Jak jen to dělají? Do kopce je však sjíždím a směrem na přehradu jsem je docvaknul. To ještě nevím, že před touto skupinkou (zdá se, že jde o první pětku) jede ještě jeden týpek s náskokem. U svého bydliště do sebe hodím půl roku prošlej energetickej gel, o tom, co mi to může udělat raději nepřemýšlím :-) Výjezd na Medlánecké letiště ku*a bolí, sice mám přehazku, ale držím basu s fixies a moc neřadím, dávám si na těžký převod, co se do mě vejde... po cestě z kopce se pokusím o trhák, ale v prvním následujícím kopci zjišťuji, že za mnou v háku jede vláček, jo do kopce se z mašinky stává vagón poslední třídy... Do Prčic, jak můžou po té panelce se silničními galuskami na festkách takhle valit, já mám na gumovém favoritu s cyklokrosovými plášti popraskanou sklovinu, ale co, z dalšího kopce se pokouším o další trhák, tentokráte úspěšně... Od bahna mám zalískané celé nohy i zadek, mobil dostává bahenní lázně, ale stahuji prvního borce závodu... Na Obvodové se rozdělujeme (nechápu jak smykem doklouzal do hlavní a projel mezi auty v poměrně šíleně nahuštěném provozu), on jede na Kníničky, já (se zpožděním nabraným čekáním na vedlejší) přes kopec ke kotvě, bohužel mě do kopce znatelně stahují ti, kterým jsem zdrhl z kopce... Jsem už slušně prošitej, ale co naplat, u kotvy jsem první a první odjíždím, zpět do kopce, se zatnutými zuby vymakám kopec s vidinou hromady kilometrů po rovině, jede se až na jih k parníku... Zakouslý do představce s výrazem mučeného makám co můžu, v protisměru mě zdraví ostatní účastníci závodu... Po dvouproudovce, po cyklostezce, přes Pisárky, po cyklostezce a vyřízený stojím před parníkem, další úkol je 10 cviků na nedalekém cvičišti, než je dokončím, už jsou za mnou další, vůbec jsem jim neujel, kurník, ti do toho dupou, skáču na Favorita a rozjíždím se, ale néééé! Zasekl se mi řetěz o šroub blatníku :-) Naštěstí jsem přestal šlapat včas, seskakuji, nakopávám přehazce prdel a zpět do sedla... Koukám více za sebe než před sebe, na dřevěné lávce u ulice Jeneweinovi zkušeně zpomaluji (znám to tu jak své cyklistické tretry), ale při výjezdu z ní na mokrém listí stejně dostávám smyk a jen tak tak, že neležím (po závodě zjišťuji, že v těchto místech si průběžně druhý a třetí synchronně ustlali...), po chvíli jsem na křižovatce Nádražní/Husova, čeká mě výjezd na Šilingráč... Stojím na červené a nervózně počítám vteřiny s hlavou otočenou vzad, zelená!, poslední půlkilometr do kopce přede mnou, nohy jsou jak z betonu, nemodlím se ke všem svatým, spíše se snažím myslet na něco příjemného, ženské :-) Pomáhá to, s bolestivou grimasou se dostávám na kopec, žádného spurtera si nevezu na zádech, převalím se přes kopec na dvůr Trojky, protínám virtuální cílovou pásku a hlásím své prvočíselné startovní číslo :-) Tramtarará, dámy a pánové, dovolte mi představit vám vítěze.... jsem to já :-) Koukám na dvůr a ptám se časoměřiče, kam se poděli ostatní, odpovídá: "Jsi tu první..", já na to: "...si děláš pr*el, vo*e" :-) ...kousek přepisu autentického rozhovoru po dojetí do cíle :-) Do minuty začínají přijíždět ostatní borci na festkách... A pak už jen musím poslouchat výčitky, jestli mi to není blbý na tom křápu s košíkem nad zadním kolem (BTW málem mi upadl, popraskala většina drátů) porážet tyto drsné borce na kolech často s hodnotou mého auta :-) Následující dvě hodiny se motali kolem mého Punk Vehicle Training Machine týpci a ukazovali dalším jak mi poskakoval téměř zdemolovaný košík nad zadním kolem, no asi je to trochu deprimovalo :-) Holt, kdyby četli můj blog, tak by věděli, že podceňovat PVTM není dobrý nápad :-)
Po dojezdu nastalo asi 2h bezvládí, kterému vévodily prázdné stupně vítězů... Já si bohužel nevzal nic moc na převlečení, takže jsem celé dvě hodiny schnul až do vítězství, rozuměj, klepal jsem kosu tak, že bych je mohl prodávat na Zelňáku... Aspoň jsem pokecal jsem s Radkem, který přijel pár minut za mnou. Oba bychom dávno vypadli, ale přece jenom jsem si chtěl užít své vítězství, takže jsem ignoroval tíživý pocit, že mám být na stavbě a makat :-) No konečně, na osvětleném pódiu se objevila tři krásná spoře oděná děvčata, Tour de France hadra, máme tu nejkrásnější ženské na světě... jo v tu chvíli jsem zapomněl na zimu, představa líbačky mě vcelku zahřála :-) Vyhlašování na sebe pak již nedalo dlouho čekat, v naší kategorii "všechno ostatní s brzdami" chyběl třetí borec, pak přišlo milé překvapení, druhý se umístil Radek, no já si říkal, že za mnou dojížděli samí fixies... Takže se mi dostalo příležitosti pogratulovat mu na stupních vítězů a samotnému si vychutnat pocit vítězství... Nejen vítězství v kategorii, takových jsem už pár za život nasbíral, ale celkovým vítězem jsem se ještě asi nikdy nestal a tak s pohárem v ruce a heslem "Fixed Gear is Not A Crime" někdy na viděnou :-)
- pár nudných statistik
- zúčastnilo se 50 nebo 60 lidí (kdo to má vědět)
- ujel jsem asi rovných 30km v čase 01:00:12
- zajímavé odkazy
