Je pravdou, že ani po výměně vozového parku nemohu říct, že bych se řadil k nějaké šlechtě. Zkrátka nádherných a pekelně drahých silniček mnoha kultovních značek se sejde vždy pořádný balík, takže pocit chudého příbuzného mohu s klidem zažívat dál. Ale co, ono to není o kole, ale o nohách... Víme?
Nohy, to je to, co mi nesloužilo ani při přemisťování od ždárského zimáku na místo ostrého startu poblíž hotelu Grunt. Ve předu jedoucí auta a silničáři za ně nalepení asi nepochopili, jak probíhá takový přesun. Hlavně v klidu a pomalu! Jo a to se tu nedělo. Přede mnou zela taková díra, že byste na její zalátání potřebovali malou železniční lokálku a nebo aspoň jednu tramvajovou soupravu. No co, sebevědomí to sice nepřidalo, že jsem se zadýchával jak dýchavičný pes a stejně nemohl dojet třeba 10-20 cyklistů přede mnou, ale do ostrého startu jsem měl času dost. Překvapivě jsem se nepostavil do první lajny, ale rovnou do druhé, jako by to předznamenávalo plánovou strategii. Druhé housle? Stále ve stínu? Pořád v pytli? Přesně, taktika těch co na to nemaj a nebo jsou příliš vyčuraní.
Start! Překvapivě tempo borců na čele nebylo v kopci na Vysoké neakceptovetelné. A přesto asi po minutě šlapání jsem ze čtvrtého rezignoval na únik první dvojice. V tuto chvíli bych na to měl, ale asi by mě to stálo zbytečně mnoho sil. A nebo jsem prostě vyměkl. Zvolnil jsem tempo a šlapal nalepený na zadním kole borce přede mnou. Záhy nás dojížděli a předjížděli další a další. No problemo, hlídal jsem si případné úniky a navíc se kopec zlomil ve skopec, z Vysokého se sjíždělo na Počítky. V Počítkách přišel čas na počítání nebo možná i na bilancování, co si počít? Tak na první otázku existuje jednoduchá odpověď, první skupina se rozdělila ve dví, prvního a druhého, který mu příliš nestačil. Za nimi se celkem rychle, vždyť jsme za sebou nechali pouhé 3km silnice, vykrystalizovala skupina, skupina ani ne tak pronásledovatelů, jakožto spíše těch, kteří nestačili prvním dvěma. To je moudro za moudrem. No a za námi děj se vůle... prostě nemám tucha, co se dělo za námi. Odpověď na druhou otázku je také celkem jednoduchá. Co si počít? Prvně uviset nad Sklené, pak uviset nad Vlachovice a pak uviset zpátky do Vysokého. Tak jdeme na to...
Stoupání na Sklené sice bolelo, ale překvapivě ne tolik, jak bych si býval byl myslel. Přeci jenom přede mnou jela necelá desítka borců polovičního věku, cyklistického vzezření (chápej tak, že od pasu výše šlo o sušinky, tj. v průměru hádám tak -20kg) v týmových dresech různých cyklistických klubů na nadupaných strojích. Ve výsledku všechno lepší a výkonnější cyklisté. Na kopci jsem vesele zamával na Mirka, který přišel povzbuzovat a frčelo se vesele dál. Pod obávaný kopec pod Vlachovicemi jsem dojel v balíku s odhodláním nechat tam vše, protože, kdybych skupinu ztratil právě tady, znamenalo by to jet 13km za své, nebo počkat, až mě někdo sjede... A to by vážně nebyl dobrý podnikatelský záměr. :-) Překvapivě jsem však měl do krátkého prudkého kopce mnohem méně problémů než v kopci předchozím. Nakonec jsem se jal dělat obětního beránka a po chvíli sjezdu na NMNM jsem převzal otěže nad sebou samým a trochu neochotně táhl peloton dobré 4km (ale je také pravdou, že 2km z toho tvořil sjezd).
A pak je tu další pravda, smutná pravda, hned po té, co jsme zatočili do kopce nad novoměstskou nemocnici, tak přese mě šla celá skupina a já měl co dělat, abych se je do kratičkého kopce udržel. Poučení pro příště, před kopcem není dobré táhnou grupu, protože vám to pak osolí. Nakonec jsem se zuby převodníky udržel, ale šlo o neklamné znamení nadcházejících a to ne příliš radostných událostí. K těm mě ještě více přiblížilo další vedení grupy za Lhotkou, když jsem se rozhodl, že sjedu notorického uprchlíka... A pak, že skupinu ještě kousek popotáhnu z Vysokého do Počítek... Do kopce jsem dokonce chvíli spurtoval, než se přese mě přehnala celá skupina a já koukal jak z jara, což bylo hloupé vhledem ke sklonku léta... Abych nekecal, za mnou zůstal jeden z naší grupy... Tak se zrodil plán B. Překvapivě jsem se rozhodl neždímat se a nevydat se z posledních zbytků sil. Zdá se, že jsem vstoupil do nové éry závodění, nebo spíše nezávodění. :-) Řekl jsem si zkrátka, že mi stačí, když udržím sedmou pozici a ztracené body vem čert. Ono co si budeme nalhávat, jak už jsem zmínil, všichni byli lepší, takže moje případná snaha by s největší pravděpodobností stejně neznamenala žádný posun v pořadí, maximálně bych tak minimalizoval bodovou ztrátu. No takže jsem si hlídal snesitelné tempo, jednoho borce za sebou a to, že se z dáli nepřižene nějaká skupina, která by mě sfoukla jako svíčku. Nic z toho se nestalo a já v "pohodovém" tempu (rozuměj, píchalo mě v obou bocích, bedra trpěla ne příliš dobře snesitelnou bolestí (já také tak), pot mi valil proudem do očí, jen dech jsem tu a tam lapil) dorazil na Vlachovice, kde jsem ještě pro jistotu zaspurtoval, aby aspoň na cílové čáře nebylo vidět ztracené odhodlání nechat na trati všechno.
Ve výsledku jsem byl s výsledkem nadmíru spokojený. Vzhledem k okolnostem jsem dosáhl na sedmé místo, tedy sedmé dle mých počtů, šesté oficiálně a to s vědomím, že stačilo v sezóně něco najezdit a mohl jsem se ještě těch 8km udržet skupiny a bojovat tak o místo druhé... Dokonce i ten čas nebyl tak bídný, 3minuty ztráty na prvního znějí pořád trochu lépe než zatím nejlepší výsledek na etapě znamenající 10minut ztráty na vítěze (pravda na dvojnásobné trasa, ale i tak se to zdá býti zlepšením). Takže kolům zdar a brzdy zase na viděnou na kole, už abych ho běžel opravit, jinak nevím s čím pojedu duatlon...
