Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)
Zobrazují se příspěvky se štítkemZLM. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZLM. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 24. února 2022

ZLM 2022 - short track aneb kdeže loňské nože jsou

Loňskými noži myslím spíše ty předloňské, kdy jsem naposledy stál na bruslích. To asi vysvětluje proč jsem vždy znovu a znovu překvapený, jaký rozdíl je mezi in-line bruslemi a ledními bruslemi, nebo nedej bože mezi lyžemi na bruslení. Kromě absence tréninku a techniky se vždy ukáže, že mi chybí i výbušnost, síla a vytrvalost. Překvapuje mě, že mě to stále překvapuje. Ale co už, pojďme rychle na start první jízdy, které jsem se zúčastnil.

A nebo ne, vraťme se o pár minut zpět na rozbruslení. Lichá domněnka, že bych si za pár minut mohl rozpomenout jakpak že se to na bruslích dělá a dokonce na nich nabýt jakéhokoliv pocitu jistoty, se mě ne a ne pustit. Na druhou stranu jsem si nemohl nevzpomenout na in-liny, které mi také nikdy nejdou,v poněvadž si nikdy nezkouším své závodní tempo. Ani tu tomu nebylo jinak, dokonce bych řekl, že ani nemohlo. Přeci jenom absence výše zmíněných charakteristik ve výsledku znamená, že závod v mém podání probíhá na hraně. A zkoušet něco podobného během rozbruslení mezi desítkami lidí by znamenalo je vážně ohrožovat na zdraví, přeci jenom nože bruslí nejsou z cukrové vaty...

Start! Pouhá tři kola, já však skoro upadnu již v první zatáčce. V druhém kole už necítím nohy a ve třetím div nepadám po hubě... Bolestivá klasika, žádný skluz, jen zcela zbytečné plahočení jehož následkem ještě týden po závodech mám problém vylézt po schodech do prvního patra (zkuste si vzpomenout, jaké to bylo po vašem prvním squashi v životě). Njn. asi se to nikdy nenaučím. Výsledkem jest sedmé místo, ale to jen díky tomu, že místní rychlobruslařský klub odjel někam do zahraničí na závody...

Příště znovu a lépe... (zajímalo by mě, kde beru přesvědčení, že opakovaná lež se stane jednou pravdou)



neděle 30. ledna 2022

ZLM 2022 - běžky aneb příště raději snad fotit ježky

Dva roky bez ligy, rok bez sportu...

Druhý závod ZLM 2022, můj druhý závod na běžkách v sezóně a také můj první závod po hromadě let společně s Janičkou se zcela nepřekvapivě odehrál na běžkách. Překvapující přirozeně nebyl ani slabý výkon, přeci jenom dva roky bez každodenního dojíždění do práce, dva roky bez závodění, rok bez sportu a lyžařská váha řádově 100kg se prostě projevit musela. A ani zimní restart na běžkách s přibližně 700km (z toho bych za platné počítal necelých 200km visení za Markem u Ski) mi nepomohl k rozumnému výsledku. 

Obdivně jsem sledoval, kterak mi hned ze startu mizí v dáli Marek a Radim, kteří jeli žďárskou extraligu, zatímco já neohrabaně pinkal sotva tu základní. Na řádkovce už byli zcela bezpečně nedostižitelní. Překvapivě jsem si však na třetím místě vybudoval nějaký náskok, který však v nekonečných serpentinách vzal za své. Předjeli mi nějací mlaďoši z kategorie do 15 let (z místního lyžařského klubu). Trochu smutné bylo, že mě malí kluci dojížděli a předjížděli s kopce a nikoliv do kopce. Překvapivě tito dva to po prvním kole zaparkovali, protože měli naordinovaný pouze jeden okruh, čímž jsem se dostal jakože na třetí místo, které jsem si po zbytek závodu hlídal. Poslední šestinu závodu jsem se de facto už jen vyjížděl, abych se do cíle dostal nezadýchaný. Škoda mé cílové ekvilibristiky, která po větrném poryvu skončila pádem, nataženým stehenním svalem, natlučeným zadkem, utrženým poutkem hole a všeobecným ohrožením okolí... Ve výsledku po započítání dvojnásobku času dosaženém na 5km trati pro závodníky do 15 let bych se měl vejít do první desítky.

Co stálo za dalším neúspěchem? Mizerné kondici a vysoké hmotnosti jsem se věnoval už dost. To, že mi chybí na běžkách technika a koordinace pohybů je věc také všeobecně známá. Lyže tentokráte byly jen podružným problémem, jejich přípravě jsem věnoval více než 2,5h předchozího dne a po vyzkoušení na sněhu jsem byl celkem nadšený, že to vlastně na místní poměry jede celkem dobře. Tohle platilo do okamžiku přímého srovnání na trati, kdy mi ve sjezdech neskutečně rychle mizeli mnohem lepší Marek s Radimem, ale také malí kluci s poloviční váhou (to že i oni byli lepší se nevylučuje). Zkrátka je to jako vždy, pokud nemám běžky aspoň o něco lepší než ostatní, tak nejsem schopen předvést výkon srovnatelný s ostatními. :-) Tak tomu říkám zjištění. Dále mi do karet nehrála ani tragická úprava Koukalova areálu. Za daných okolností z toho asi nešlo dostat více, nemyslím si, že by žďárští úpravu zanedbali, to rozhodně ne. Těmi okolnostmi myslím oblevu, déšť, mokrý sníh a vítr okolo 13m/s. To vše s nízkou sněhovou pokrývkou nedovolilo vyjet rolbě a úprava čtyřkolkou prostě jinak než špatně ani dopadnout nemohla. Je pravdou, že pokud jste zvyklí na skútrové stopy a vážíte třeba okolo 60kg, tak vám to mohlo přijít v pohodě. Ale v okamžiku, kdy předešlé dva měsíce jezdíte na velmi slušně upravených závodních tratích z technického sněhu a k tomu vaše váha snese srovnání se 100kg, tak vám nezbude stav tratí hodnotit velice negativně. Když se vám při každém odrazu na více než polovině tratě boří běžky i hole a povrch je hrbolatý, že se sotva držíte na nohách, tak je to zkrátka o dost těžší.

Když už jsem u trati, tak si nemohu odpustit zcela osobní kritiku okruhu na kterém se liga typicky odehrává. Je mi až smutno, že za těch pár let, kdy se tu a tam objevím na ZLM se nikdy nejel závod na zeleném (Žďárském okruhu) a na místo toho se jede vždy na Řádkovu louku a pak zpět na start. To co mi vadí, je celá Řádkova louka, kde je natočených řádově 1,5km trati v serpentinách připomínající běžecké tratě na ledovci. Jenže tu nejste ve 3000mnm, abyste těžili z vysoké nadmořské výšky, ani tu nemáte výhled na hory nebo do krajiny, vy tu totiž nemáte žádné výhledy, můžete tak maximálně koukat na ošklivý les okolo a navíc ještě stále traverzujete ve svahu, což vám výjezd neulehčí a zkroucené tělo to také zrovna neocení. To mi snad už přijde milejší ježdění na, pro mě příliš obtížném, dvoukilometrovém kolečku u Ski, což je co říct, protože pokud mě znáte, tak víte, že ho upřímně nesnáším. Vážně nechápu proč... Nechápu! Kdyby tu snad nebyl Žďárský okruh a kdyby snad měl závod pevný termín, tak pak možná kdo ví snad... Ale pokud si mohu vybrat termín podle podmínek a mám tu Žďárský okruh, který má řádově chtěných 10km a hlavně je profilově i krajinně velice zajímavý? Tento okruh má vše, co bych očekával, táhlé mírné i prudké krátké kopce, lehké i techničtější sjezdy a stejně tak rovinky. Tj. krom neodmyslitelné dřiny by člověk i něco viděl a něco si užil, takhle vždy končím otrávený, že se 3km ze závodu motám jak Jihlavák na Českém mlýně. Promiňte do Jihlavy, za pokus si vystřelit z Vaší skvělé práce, kéž by bylo podobného nadšení i v jiných lokalitách. Opravuji, myslel jsem jak Pražák na Vypichu, tady už se vším pohrdáním namířeným vůči této šaškárně. Abychom to zakončili trochu optimističtěji jsem moc rád, že jsem na trati závodu viděl jen trávu a že se neopakovala situace z předešlého dne, kdy jsem na inkriminovaném a důsledně pomluveném místě dřel závodní běžky po kamenech a krtincích... :-) Příště snad lépe. Lize zdar!



neděle 9. ledna 2022

ZLM 2022 - slalom aneb to snad raději poslouchat Shalom

Dva roky bez ligy, rok bez sportu...

První závod ZLM 2022, můj druhý závod v sezóně. Tak jdeme na to. Váha tady nehraje roli, takže si nestěžuji. Trénink by však mohl. Kolik jsem toho najezdil na sjezdovkách před závodem, tak to vám řeknu naprosto přesně. Jo ale který rok máte na mysli? Jakože nečerstvější trénink? Jo vy myslíte závod ve slalomu na lize pře 3 roky? Tak to bychom také měli. Jo a že jsem nestíhal start i přestože mě přihlásil Marek a já hned první jízdu jel na ostro v brankách, beru za veselou příhodu z natáčení. Natáčení závodních kilometrů... Nadšený z přežití jsem si dal i dal jednu či snad dvě cvičné jízdy a pak se znovu postavil do branek na Harusově kopci, abych se zlepšil snad o čtyři vteřiny a zajel jeden ze svých nejlepších časů ve slalomu na lize. Ve výsledku však průměrné 9. místo. Příště znovu a snad lépe. Lize zdar!


 

neděle 4. října 2020

ZLM 2020 - koulařský sedmiboj aneb koulařská potupa

Řekl bych, že čtvrtá účast v koulařském klání na Žďárské lize mistrů mi radost nepřinese. Na druhou stranu jsem si nepochroumal záda, což mi radost už přineslo. Ale asi chápete, že se tu intuitivně bavíme o výsledku, který zkrátka nebude světoborný. Na druhou stranu, a pro mě velice překvapivě, on světoborný nebyl nikdy, takže další sklouznutí k trapnému průměru, tentokráte navíc snadno racionalizovatelné, mě vážně nebolí. Jo a proč se divím? Nu což, vždy si vzpomenu, kterak jsem jako cucák na gymplu přišel na atletické závody (předpokládám nějaký okresní, max. tak krajský přebor středních škol) a krom čtvrtky jsem mimoděk pro svoji urostlost (někdo by to nazval spíše vypasenost) byl nahnán na vrh koulí k nějakému "elitnímu" třeťákovi nebo čtvrťákovi, takže jen do počtu. Nevím, zda jsem kdysi obsadil čtvrté místo, koule letěla někam za 11m metu (pozor, jistě nešlo chlapskou kouli 7,25kg) a zcela jsem zastínil onoho borce z naší školy... Jenže to je také dávná historie a na lize se vždy najde velká porce mnohem lepších závodníků...

Letošek v domácím vězení znamená žádnou hrazdu, žádné velké lezení po skalách, žádnou reálnou práci rukama, žádné jiné cvičení. Jak bych asi mohl čekat sílu či snad výbušnost v těle? No nečekal. Ale také jsem nečekal, že hned po příchodu na novoměstský atleťák nás s Honzou naženou do vrhačského sektoru, že prý všichni odházeli pravou rukou a že honem honem, ať je dožene. Tj. bod číslo dvě, specialita největší, nejen že jsem se nepokusil trénovat v týdnu před závody, ale ani mi nebyla dopřána rozcvička v čase závodu. :-) BTW tohle není výtka, berete to s nadhledem, stejně jako já.

Samotný průběh není kdovíjak zajímavý s jedinou výjimkou. Technika, to je alfa a omega. Ano, bez rychlosti a síly nezmůžete nic, ale pokud jste někde v průměru, tak technika dělá divy, popř. její absence ještě větší divy se záporným znaménkem. V našem flightu (no, sice to ke golfu mělo hodně daleko, ale prostě nevím, jak tu skupinu lidí nazvat) byl borec, který soustavně házel tak o 3m dál než já, až došlo na vrh koulí mezi nohama stoje zády k výseči. V této disciplíně jsem ho naopak porazil já, řádově o 1m. To je přesně ten okamžik, na kterém chci demonstrovat sílu techniky. Kudos patří Láďovi Svobodovi, který mě tento styl naučil loni. Borec, stejně jako téměř všichni ostatní, se snažil využít švihu celého těla z co nejvyšší pozice, ale představte si, že bohatě stačí předklonit se a veškerou práci učinit pažemi, bez jakéhokoliv zapojení trupu.. Výsledek jsem už popsal. Jestliže borec soustavně házel o 50% více, tak tentokráte to bylo o 10% méně. A tahle informace, nikterak tajná, nikterak využitá pro můj vlastní prospěch mě stále fascinuje. Zkrátka zájemci o úspěch, pracujte na technice!

Výsledek není znám, tedy pořadí a body. Součet mých hodů je 41,17m, tj. o více než 4m méně než v loni, tj. zhoršení o 0,5-1m v každém hodu a to už celkem bolí. :-) 

Sportu zdar, někdy příště.


úterý 29. září 2020

ZLM 2020 - terénní duatlon - nejhorší výsledek a priori a a posteriori

Je velice zvláštní, aspoň v mém případě, účastnit se závodu a nenechat tam všechno. Jenže změna je život... Tentokráte jsem už předem věděl, že to nebude žádná sláva, resp. jsem to dokonce plánoval. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že by to žádná sláva nebyla, i kdybych si ji naplánoval, na to jsem v tuto chvíli příliš mizerný chodec (slovo běžec raději ani nepoužívám).

Ono, abych byl upřímný, ještě v předvečer závodů jsem nebyl ani trochu rozhodnutý o své účasti a konec konců stejně nerozhodný jsem zůstával i dvě hodiny před závody. Nakonec jsem vylezl ven, abych zjistil, že je tam hrozná kosa, mokro a bahno. Zkrátka za okny panují přesně ti tři hrůzovládci, které nesnáším. A to byl ten pověstný bod zlomu, kdy jsem se rozhodl jít do toho AKA komfort je na nic poslouchej svou nechuť? :-) 

Abych dostál své letošní pověsti, vyrazil jsem nepřipravený a ještě pozdě. Na poslední chvíli jsem dofoukal vidlici a spolu s ní i obě kola, to pro případ, že by se jela zkrácená verze cyklistické části, tzv. silniční varianta. Naházel jsem všechny věci do ohromného pytle a chvátal do auta. Příjemně přežraný opulentní snídaní jsem vyjel z domu v čase T+5min. Přičemž  T představuje ten nejzazší čas, kdy šlo dorazit včas na registraci závodů. Docela prekérka a to nezmiňuji, kterak moje navigace vůbec nepočítala se srazem sekty třicátníků, rozuměj otrapů brázdící celé město rychlostí 30km/h na místo 50km/h. No a konec konců ani s vykopávkami v Hamrech jištěnými kyvadlovou dopravou řízenou semaforem asi moc nepočítala. Jo a ten kamion, který mě brzdil až do Sázavy raději už zmiňovat nebudu... Na start závodů jsem překvapivě dorazil. Zaplať jezeďák za tu úžasnou dálnici, co si ve Velké Losenici postavili až k JZD. Díky, borci! Jen díky ní jsem to stihl před startem závodů. Překvapení druhé, dokonce jsem si stihl odskočit před závody a předešel tak faux pas v podobě čůrání během asi hodinu trvajících závodů.

Ale pojďme rovnou na to hlavní, start. Z první řady typicky a po 20m běhu v hloubi nevelkého pole netypicky. Dlouhou dobu mě předbíhal jeden závodník za druhým až jsem měl pocit, že už žádný další za mnou běžet nemůže. Po 1,5km (což je očividně moje běžecké maximum) jsem došel k závěru, že bude jistější dojít. Cítil jsem, kterak se moje tepovka pohybuje ve výšinách, kam jsem ji nehodlal pouštět. Proč? Strach z Covidu, strach z nachlazení, nechuť onemocnět čímkoliv. BTW krom mokra a bahna bylo potřeba počítat třeba s 5°C, což není opravdu mnoho, aspoň s ohledem na moji poslední pohybovou aktivitu, kolo (to jen pro jistotu, pro nechápavé či až přespříliš chápavé), která probíhala asi v 23°C. Po poměrně dlouhé procházce jsem se rozhodl znovu popoběhnout, to po zjištění, že ještě nejsem poslední, ale za krátko bych být mohl. No co, absence běžeckého tréninku je zkrátka krutá stejně jako pravda, ale nebojme se jí podívat do očí. Zkrátka tragédie. A to jsme se nacházeli teprve pod finálním výběhem na kopec zvaný Peperek... Přestože jsem asi 5x zopakoval režim chůze, a přestože jsem si stále stěžoval na zimu, byl jsem durch propocený, ale ne zas tak překvapený, jak jsem to s tou opatrností přehnal a vzal si minimálně jednu vrstvu oblečení na víc. Ale co už. Až na Peperek si v klidu vyjdu, kdepak běh... Bohužel při té chůzi jsem došel Peťu, a tak jsem se rozhodl, že bych s ní mohl chvíli běžet. Asi to nebylo nejlepší rozhodnutí dne, Peťa má slušnou běžeckou formu a já měl co dělat, abych ji uvisel. Vrcholem všeho bylo dno, tedy ďolík pod Bambouchem a jemu předcházející seběh, kde mi odešly nohy a to tak, že skoro úplně. Výsledek? I na rovinkách vedoucích až do depa jsem chtě nechtě musel jít, běh prostě nešel (no ještě aby běh chodil, že)?

Aktuální situace? Jen těžce se vydýchávám v depu. Přede mnou je řádově polovina závodníků včetně tří nejlepších žen (včetně zmiňované Peti). Přesto všechno nikam nespěchám, resp. ani nemůžu, jak jsem vyřízenej. Raději nebudeme opakovat informaci, že jsem se šetřil a třeba 3km z 5,2km běžeckého okruhu vlastně šel. Jasně, to nezmiňujme a raději se vraťme k rannímu spěchu a jeho důsledkům, jakože věci na cyklistiku naházené v igelitce pověšené na řidítkách... Zalepené suché zipy cyklistických treter, blbě srolované a mokré návleky na nohy atd. Vteřiny utíkají, desítky vteřin utíkají. Já stále, i pro mě překvapivě, v pohodě. Vím, že teď přijde silnější chvilka, cyklistická část o délce 12km, kde nebývám až zas tak marný a vlastně je to i ta chvíle, kvůli které jsem dnes přijel. 

Se stoickým klidem nasedám na kolo, dávám si pozor, aby mi zase neuklouzly tretry z pedálů a vyjíždím vzhůru cyklo-nástrahám. Ouvej, proč mě chytají křeče do lýtek. Ouvej, proč to nemohu udýchat po silnici s větrem v zádech. Jedu trapně lehký převod, na které není moje kolo ani trochu zvyklé. Přemýšlím, co s tím a to mě skutečné problémy teprve čekají. Dobrého půl kilometru ještě vylepšuji výstroj, návleky, rukavice atp. Na konci obce se mi podaří dojet Peťu, které se bohužel a hlavně překvapivě (opravdu moc nejedu) nechytla do háku. S velkou pompou jsem oceňoval vítr v zádech a trapně se snažil roztočit nohy po silnici vedoucí z kopce do Sázavy. Po dalším kilometru mizérie jsem spatřil dalšího člověka a říkal si, že ten určitě rychle nepojede. Chyba lávky, nesuď... Však to znáte. Tohle jsme ještě nezažil, abych na 3km asfaltu, asfaltu z kopce (60 výškových metrů) předjel jediného závodníka. 

Jestliže jsem začínal mít pocit, že nohy nakonec pomalu pojedou, přišla jobovka v podobě prvního kopečku. LOL. Kopečku? 200m se 17m převýšení? Peklo. Tepy v háji nebo spíše na Petříně. Takhle opravdu dnes jet nechci, nemám chuť zmrazit všechny tělesné orgány přívalem ledového vzduchu. Zase zpomaluji, ale moc se to nelepší. Navíc, překvapivě, 200-300m před sebou vidím toho borce na kole a za ním visí jedna ze dvou závodnic přede mnou. Dvoukilometrový úsek po bývalé železnici na krásné jemné šotolině zvládám obvykle průměrem větším než je 30km/h, nyní možná tak 25km/h a s vypětím více sil, než jsem chtěl. Neskutečně frustrující, ale dvojici časem rozrostlou v trojici jsem nedojel.

Jestliže se nedařilo na této extra dlouhé rovince, která je ve skutečnosti trochu do kopce, tak jsem doufal, že by to mohly změnit dvě ostré levé zatáčky a bahnito-kořenitá pasáž za nimi, která závodníky přivede ke vždy zrádným a vlastně i hodně nebezpečnému kamennému přemostění řeky Sázavy. OK. Překvapení? Jo! Frustrace. Co? Proč? Po druhé zatáčce mám na dostřel Pavlu, která se právě vyhýbá hluboké tůni přes celou cestu a to způsobem nepříliš šťastným, na mokrých kořenech ji bleskurychle mizí přední kolo a já do teď nechápu, jak to ustála aniž by si ustlala. Záhy ji i předjíždím, to když se vykašlu na čistotu a pošlu to skoro přímo do té monstrkaluže. A teď ta frustrace, neznámý borec a borka (tedy Míša) jsou v čudu. Vážně to nechápu, mám před sebou 150m dlouhou rovinku a nevidím je. Pavlu, nebojácnou závodnici s technikou jsem právě předjel, nechápu jak jí mohli takhle ujet, kde mohou být ty dva? Ano, jel jsem ty zatáčky opatrněji, skoro bych si troufl říct, že už vím, co si mohu dovolit ke svým Continetalům, aby mě neposlaly ze sedla, ale že by mi tak ujely v této náročné pasáži plné bahna, vody, mokrých kamenů a kořenů? Hej to budou nějací páni cyklisté. BTW možná by stálo za to připomenou moje přefoukaná kola, které jsem před startem a po oznámení, že se nepojede zkrácená trasa, již nestihl upustit. No a kdyby jen to, tuhle drsnou pasáž (BTW drsná je dle mého soudu právě jenom za takového mokra), jinak bych ji nazýval technickou a hravou, jsem jel se zamknutou vidlicí. Nechtěně. Koukám, že bych klidně mohl příště jet na pevňákovi, tedy mít nějakého. :-) Jo, ale zpět k závodu, bohužel zmiňované balvany přes Sázavu byly umravněny, takže když bych pominul jejich počet a vlhkost, musel bych tuto "překážku" označit nějakým cool anglicky znějícím přirovnáním pro něco velice jednoduchého. Ale vraťme se k mému utrpení, zmíněná dvojice nebyla přede mnou ani v kopci za Šlakhamrem a ani na loukách hore. Peklo, ti dva museli jet pilu. Jeli ji, jenže ve zmíněných dvou levých si dali jednu pravou, takže zakufrovali a tím mi odpadli dva "protivníci" v cyklistické vřavě. Kdyby špatně nezabočili, tak by mé sebevědomí utrpělo mnohem menší šrámy a možná bych podal i lepší výkon. Ale co už, k závodům to patří. Jen je to až exemplárně tragikomické, kterak jsem psychicky potopil sám sebe s jejich nepřímou spoluúčastí. LOL. Na tomhle budu muset ještě zapracovat. Ještě nezažitá situace... Příště budu raději pracovat s variantou brod :-) No dobře, tohle cimrmanovské přirovnání není možná tak trefné, jak bych si přál, takže jinak. Příště budu pracovat s variantou, že zmizí-li mi někdo takovým způsobem, jde jistě o chybu Matrixu a nebo prostě a prachsprostě zabloudil. :-)

Ani nevím jak, dostáváme se na Hranici Na Konci světa, krásná budka na okraji osady Šlakhamry. Další silniční etapa, která závodníky přivede do kopce pod samotný obávaný Peperek. A světe div se, dojel jsem možná pět až šest lidí. A nejen, že jsem je dojel, na obávané kořenité žluté turistické jsem je postupně všechny i předjel. Zlý jazykové by možná poznamenaly, že za to mohl nefunkční přesmykač, který mi neumožnil přeřadit na nejmenší talíř a já tak prostě nutně musel jet rychleji než ostatní... Jenže na to se historie neptá. Konec konců můj plán byl zcela opačný. Již z minulých ročníků, minulých jiných závodů či snad z minulých životů jsem přesvědčen o smutné pravdě, že kolo do kopců strmých často rychleji tlačím než bych na něm jel... Tentokráte se mi však zdál být výhodnější ten psychologický efekt, že zatímco ostatní do kopce slézají či jinak odpadají, já stále jedu, no a konečně v dáli před sebou jsem uviděl Láďu S., který neúnavně šlapal v sedle a poctivě ukrajoval metr za metrem z tohoto protivného kopce. Musel jsem se kousnout a vyjet to též.  

Na jeho vrcholu jsem skoro visel Láďovi na zádech. V tuto chvíli si nejsem jist, jak velkou chválu si zaslouží, ale nezpochybnitelné jest, že nikdy v minulosti jsem ho na kole nepředjížděl tak pozdě. BTW na Peperku jsem nechal většinu svých sil, takže jsem si řekl, že si za Láďou trochu odpočinu. Jenže ta trochu byla opravdu malinká. Láďa to ve slalomu mezi bahny a kalužemi příliš nepral, zřejmě nechtěl prát, co by musel prát, kdyby někde lehl. Takže s jeho asistencí jsem ho předjel, abych mu záhy předvedl podivné loutkové divadlo. Na jednom z kořenů, přes které jsem šel hodně nešetrně to nevydržel úchyt blatníku. Jestli si říkáte, co je to za ořecha, že jezdí s blatníky na závody, tak se prosím vraťte k pasáži o nesvaté trojici toho, co nesnáším. Pech! Blatník však neupadl úplně, což by znamenalo úplně jinou, a mnohem přijatelnější, množinu řešení (asi zastavit a zvednou nebo jet a kašlat na něj). Podivně visící blatník narážející do zadního kola mě vyváděl značně z koncentrace, takže jsem se rozhodl pro nenacvičenou ekvilibristiku, kdy jsem se na úzké bahnité pěšince mezi hlubokými kolejemi plnými bahnité vody rozhodl za jízdy otočit se, vyháknout padající blatník a vesele pokračovat jako vítěz. Hmmm... Konec snění! Během otočky mi vycvakla tretra, ztratil jsem vytouženou rovnováhu a vážně jsem měl co dělat, abych si během závodu nedopřál neplacené bahenní lázně. Solved. Solved? Houby. Ne, tentokrát jsem na houbaření za jízdy čas neměl. Další problém, co s tím velkým zadním blatníkem. Tušil jsem, že nebudu mít sílu, čas a natož pak chuť vracet se po závodech někam na kopec pro pitomý blatník, takže jsem se rozhodl dovézt ho do depa. Neříkali pořadatelé, že jde o nejhorší trať za dlouhá léta a že máme zvolnit, abychom někde nelehli? Jednou rukou jsem držel řidítka, druhou opírajíc se o grip držel blatník. Letíte lesem po mokré cestě plné kamení, kořenů, vaše rychlost se v pohybuje od 40km/h do 60km/h (no dobře na té GPSce bylo dlouhodobě max. 57km/h) a vy si říkáte, zda je to to, co chtěli. Kecám, neříkáte si nic, prostě se maximálně soustředíte na jízdu. No a trošku i na to, co udělat, aby vám ten blatník nevypadl z prstů, které již nemají sílu ho svírat. Ne že by byl tak těžkej, ale nevěřili byste, jakou silou ho páčí masa vzduchu při zmiňované rychlosti... Ještě štěstí, že lesáci značně vylepšili úsek cesty přes louku okolo Bambouchu, aby mohli bezpečně svážet dřevo...

Na kole jsem již nikoho nedojel, ale i tak to nakonec bylo občerstvující, poněvadž jsem getnul třeba 10-12 lidí. V depu jsem se však rychle vrátil do módu diletant. Vše s rozvahou a beze spěchu. V klidu se vysvléct a přezout. Možná po minutě jsem jakože vyběhl a jak jsem se dostal z dosahu fotoaparátů, přešel jsem z běhu do chůze a tak by to i skončilo, nebýt toho, že mě předbíhající Pavla přesvědčila (naštěstí snad až ve 2/3 trati), že mám ještě běžet. Výsledek? Všichni ti, které jsem na kole předjel mi to vrátili v závěrečném běhu. Při pohledu do výsledkové listiny to přibližně znamená tolik, že jsem na 2,5km dostal naloženo např. 5min od Ládi S., se kterým bych byl schopný držet krok (na krátké trati, kdybych celý rok běhal). :-) Tuhle zdánlivě nedůležitou technikálii uvádím jen jako trapnou výmluvu, až se mi budete smát, že jsem od los tríos Bořilos dostal naloženo 16min na necelých 20km závodu... V řeči jiných čísel ostudné 23. místo z 37 závodníků. Takže návrat ke zpytování svědomí. :-) Ale i tak jsem si to užil. Sportu zdar!



neděle 30. srpna 2020

ZLM 2020 - cyklistická etapa aneb závod na pohodu?

Neděle ráno, lezu zbitý z postele po neúplně klidné noci. Den před tím jsem strávil za volantem auta při transportu z týdenní dovolené v Rakousku. No dovolené, něco přes 1000 výškových metrů na ferratách a pár tisíc metrů stoupání i klesání na kole. Skoro by to šlo nazvat tréninkem i s jeho pozitivními benefity v podobě zvýšení trénovanosti, jenže to by muselo tělo dostat prostor pro regeneraci... Jak už tušíte, nedostalo, hned v neděli ráno se totiž konal další podnik mé oblíbené Žďárské ligy mistrů, cyklistická etapa. Typicky jde o 63km/825m, tentokráte však díky dopravnímu omezení na Kuklíku pouze o 41km/540m. Snad poprvé, co v životě velebím nějakou uzavírku. :-) 

Po propršené noci s vidinou mokrého jakože-asfaltu sahám po blatníku, který přidělám na horské kolo, kterému pak věnuji asi dvouhodinovou péči. Zadní brzda dostala v rakouských Alpách pěkně pokouřit, překvapivě neodešly nové destičky, ale kotouč. Jeho zvlnění a zaseknuté prasátko se staralo o netočení se zadního kola, zkrátka ideální okolnosti pro závod. No, ale to nebylo všechno, naolejoval jsem řetěz zkostnatělý nalepeným pískem z šotolinových cest obertauernských sjezdovek, doufoukl jsem vzduchovou vidlici na hodnotu ne menší než extra vysokou a to stejné jsem provedl i drahými terénními plášti resp. dušemi. 

Ještěže jde o přátelské regionální závody, jinak by můj stroj s reálnou zůstatkovou cenou na hranici 10.000Kč působil mezi silničkami za stovky tisíc na silničním závodě mnohem nepatřičněji než působil. BTW do ZNS jsem dojel s kolem na střeše jen pár minut před koncem registrace, ovšem jak jinak. Poslední dobou mi ty starty závodů nějak unikají. Co se týče výživy, sáhl jsem po banánu a čisté vodě, takže žádné gely a ionťáky. No tenhle setup sliboval vážně férovou bitvu. Ale jaký si to uděláš, takový to máš, takže to berte jako konstatování, nikoliv stížnost. Já byl spokojený, že budu mít zadek v suchu, protože mám velký zadní blatník, tečka.

Vtipné bylo, že cestu ze zimáku ve Žďáře na ostrý start za Tokozem jsem jel v čele. Možná už toto mi mělo napovědět, že dnešní ekipa preferuje taktickou formu závodů a nikoliv maximální úsilí od začátku, přestože se pro borce na čele nejednalo o nic většího než o kratičký sprint.

A už je tu start. V očekávání výše popsaného a s vědomím kalupu z některých minulých ročníků jsem provokativně s MTB s blatníkem stál v první řadě a vyrazil jako první. Po padesáti metrech jízdy v čele mi přišlo vážně podivné, že jedu stále první. Naštěstí to netrvalo dlouho. Nějaký silničář se pokusil o únik, pravda asi dvojnásobnou rychlostí oproti té mé a za ním se pustili další. Taková malá bouře. Odhadem okolo mě prosvištělo asi 20-30 lidí, naštěstí na kopci zase zvolnili, takže jsem si je dojel a v háku jsem pokračoval uprostřed první skupiny až do Světnova. 

Jenže už v prvním kopci se oddělovala kořist a predátoři. S vědomím mé slabosti, nevytrvalosti a cyklisticko-váhového handicapu jsem prostě zvolnil a nechal se ostentativně předjíždět kýmkoliv, kdo o to projevil zájem (v podobě intenzivnějšího šlapání do pedálů). :-) Ten handicap nebyl malý, vezmeme-li v potaz moji předstartovní hmotnost něco přes 92kg, rozuměj aspoň 10kg nadváhy a k tomu 13kg MTB ve srovnání s borci na špici, kteří měli odhadem tak 60kg, a když ne s postelí, tak aspoň se svou silničkou, kde se bavíme o váhách okolo 6-8kg. Zkrátka předem prohraný souboj, navíc z minulých ročníků vím, co znamená držet se v první skupině na silničce a pak po cestě totálně skapat. 

No, naštěstí můj propad nebyl zas tak děsivý, prosil jsem se do druhé skupiny, kde jsem se chytil za Láďou s odhodláním uviset tam co nejdéle. Z kopce Láďa diktoval tempo, BTW se svojí váhou jsem na tom překvapivě nebyl na horákovi o moc hůř a pokud šlo o kopce, kde se už nešlapalo, neměl jsem problém s ostatními držet krok popř. některým i ujíždět. Bohužel jsem se hodně zmýlil v předpokladu, že do kopce nebudu tolik ztrácet oproti silničářům. Hmotnost a potažmo fyziku zkrátka neokecáš, takže jsem na cestách vzhůru dostával pěkný kapky. Ale nejhorší to bylo na rovinách a při prudších zrychleních, kdy jsem si musel hrábnout až na dno, abych se skupiny udržel.

No a když už mluvím o skupinách, tak naše druhá skupina mohla čítat 10-15 lidí, nevím, neměl jsme moc času ani sil se otáčet, navíc tuny potu valících se mi přímo do očí jako by říkaly, že je taková snaha naprosto marná... No a tato skupina celkem konzistentně nejela. Na jejím čele byla nějaká šikovná holčina, která táhla bandu negalantních chlapů. Vím, jde o závod, ale každý kdo jel nějaký silniční závod, ví, že je to o spolupráci. Přiznávám, i já mám máslo na helmě, táhl jsem skupinu jen jednou, ale třeba mě omlouvá můj handicap. Navíc, těch blbostí bylo již dost, ještě abych na horákovi tahal skupinu silničářů. Když jsem psal nadpis "na pohodu", tak jsem nemyslel, že bych si to udělal pěkný se zastávkou v hospodě a pomalým tempem, spíše jsme měl na mysli něco jako racionální úvahu, jak se nestrhat hned na prvním kilometru. Ale zpět na čelo naší skupiny, kterou tu a tam táhl Láďa. Mám pocit, že po té holce odedřel nejvíce, jenže k čemu je to dobré, když ho nikdo nestřídal a občas nám i ujel, když se pořádně opřel do pedálů. Obecně jsem z obecné nechuti táhnout skupinu poměrně těžil, protože se jelo tempo, kterému jsem zkrátka stačil. To, že jsem se vteřinu po vteřině připravoval o snesitelný neúspěch v podobě stále ještě rozumné ztráty na čelo závodu a tím i přijatelný bodový přírůstek do celkového hodnocení ligy, je věc druhá, které jsem si byl plně vědom. Na druhou stranu jsem mohl spolupracovat na čele naší skupiny, starat se o její tempo a pak by mě to někde semlelo a vyfluslo nedaleko konce startovního pole, takže rozhodně nelituji zvolené strategie. 

No a v takovém duchu to pokračovalo až pod Blatiny, kde zničeho nic vyrazil dopředu Marek a pokusil se buď ujet popř. roztrhat skupinu, což se mu částečně podařilo. Ve třech poodskočili zbytku skupiny, na jejímž čele neúnavně pracovala neznámá slečna. Nicméně si neudělali tak velký náskok, aby se nedal sjet, první k nim doskočil Láďa, ale naštěstí neměl (nejspíš) motivaci tahat na čele, takže těsně před vrcholem stoupání na Sněžné jsem je docvakl i já a zbytek skupiny. 

Sjezd skrze Sněžné mě překvapil ve dvou ohledech. Jednak jsem se zase dostal na první místo a druhak po odbočení na Krátkou jsem v prvním kopci totálně vytuhl a už jsem se viděl jak odpadnu ze skupiny. Zkrátka po 2,5km dřiny ve stoupání se nohy netočily pár vteřin, než jsme ujeli necelý kilometr s kopce a pak už nešly nastartovat. Naštěstí, jako toho dne již poněkolikáté, čelo zvolnilo a vlastně mi nikdo nikam neujel. Do Krátké jsem se trochu zmátožil z asi největší krize a v pohodě si hlídal výjezd do kopce ve směru na Kadov. Sjezd byl opět bezproblémový, překvapivě tak i výjezd nad Kadov. Bohužel v dalším kopci, resp. na rovince za kopcem mi ujeli dva cyklisté a pak následovali další a další. Už jsem to viděl hodně černě, protože po rovince jsem to vážně nedával. Ani nevím jak, nakonec se mi podařilo neodpadnout ani po rovinkách na Fryšavu a tak jsem s napětím čekal, co se bude dít v předposledním kopci, z Fryšavy na Tři Studně. A velké překvapení... Nikdo se nepokusil o nástup a já si zase v klidu hlídal čelo naší skupiny. 

To už jsem sázel na to, že si to všichni nechávají do finále, do kopce na Vlachovice, asi tři čtvrtě kilometru s převýšením 30m. No a taky že jo. Trochu jsem se obával, kterak většina skupiny, celou dobu poměrně neviditelná, to nakonec rozbalí a já už nebudu mít z čeho brát. Tahle obava byla živena i zmiňovaným zjištěním, že do kopce jsem hodně ztrácel a že i tam byl můj horák nerovným soupeřem silničkám. Naštěstí tyto obavy neměly dlouhého trvání, protože jsme se ocitli pod Vlachovicemi a už nebylo moc nač čekat. Strategicky jsem se držel na 4-5 pozici a hlídal si dalšího exota v poli, borce jedoucího na gravelu, o kterém jsem neměl pochybností, že to v kopci rozbalí, poněvadž to už několikráte během závodu předvedl. To co mě však překvapilo, bylo načasování, že se do závěrečného spurtu pustil tak brzy, 400m před vrcholem kopce a 600m před cílem. Možná si říkáte, co to zase melu, ale vzhledem k vyčkávacímu průběhu závodu jsem tento krok očekával později. Ale co už. Šel jsem ze sedla a snažil se za ním vyvézt. Pole za sebou jsem už neměl sílu kontrolovat. Překvapivě to šlo celkem dobře, držel jsem se a nás nikdo nepředjížděl. Trapas. Ze skupiny silniček jede na prvním místě gravel a pak horák... Ještě že to nebyl můj trapas. :-) Ale nakonec to nebylo tak přímočaré a bezproblémové, jak by se teď mohlo zdát. Na kopec jsem se vyškrábal dobře, ale přechod jsem dobře nezvládl a roztočit nohy zase do rychla a udělit horákovi rychlost moc nešlo. Zakousnutý do představce jsem už nevnímal okolí a drtil tělo z posledních sil. Překvapivě to vyšlo i když mě na cílové čáře, která mi najednou přišla tak hrozně vzdálená, dospurtoval jeden ze silničářů...

Závěr? Až budou výsledky, doplním, ale zdá se, že jsem se doplácal na děleném 22. a 23. místě, což vzhledem k okolnostem považuji za slušný výsledek. 

PS: Je fajn, že jsem dorazil se suchým zadkem, když už můj obličej schytal tolik bordelu a vody od silničářů, kterým jsem jel nalepený na zadním kole aneb jak jsem to s těmi blatníky úplně tak nedomyslel... :-)



úterý 11. srpna 2020

ZLM 2020 - olympijský triatlon - druhá obhajoba nevyšla

Když se tak dívám na zápisek z roku 2019, http://sabelell.blogspot.com/2019/08/zlm-2019-olympijsky-triatlon-aneb-tezsi.html, nemohu si pomoci a už vůbec se zbavit pocitu, že opisuji sám od sebe.

Ani v roce 2020 jsem s účastí na triatlonu příliš nepočítal, nejedu na celkové pořadí (kdybych jel, tak bych se snad už vážně musel naučit plavat), zranění mě potkávají jako loni (u ortopedů jsem strávil toliko času, že by to vystačilo na dovolenou) a pokud jsem loni psal o tragické váze 91kg, tak nevím, co mám psat o letošních 94kg. Jenže postupem času se začal ptát Honza, zda s ním počítám a tak mi "nezbylo" než se zeptat Oty, zda si přijede zaplavat. No a už jsme v tom jeli.

30°C a slunce, které nekrylo příliš mnoho mraků, takové byly okolnosti 9.8.2020. Oto vyrazil do plavecké části a stejně jako loni plaval po prvním okruhu někde na 10. místě. Já se pomalu začal rozcvičovat a když vedoucí Káťa vylézala z vody, tak jsem byl stejně nepřipravený jako loni. Když jsem zapínal levou tretru, aniž bych si zkontroloval všechno ostatní, jakože se mi vypnul pulzák, ze kterého jsem vám chtěl přinést pár vtipných čísel, jakože jsem nezapnul blikačku, aby mě řidiči aut viděli v lesích, jakože jsem si neupravil výstroj, jakože jsem si také nepřehodil správný převod na kole, tak právě vyskočil Oto z vody a marně mě hledal. Trapas! Druhý rok po sobě nejsem připravený na svůj start a drahocenné vteřiny jsou v pytli...

Na kolo jsem se po posledních zkušenostech drápal obzvláště opatrně, raději jsem vyhodil další hromadu vteřin, než abych riskoval pád. BTW Oto v druhém okruhu zjevně zrychlil, rozhodně nelezl z vody 10. a nějaké další lidi jsem předběhl možná v boxech, poněvadž se převlékali z neoprénů zatímco já byl už "skoro" oblečený. :-) Tj. podobně jako loni jsem neměl jasno, kdo je přede mnou, další hloupá chyba, kterou bych neměl příště opakovat. Zpětně se domnívám, že jsem vyrážel z boxů na děleném 3/4 místě. Už po cestě od Velkého Dářka na hlavní silnici jsem předjel druhého závodníka, jen škoda, že kousek před námi jelo něco jako Babeta, rozuměj dvoutaktní mobilní plynová komora, takže na prvním kopečku jsem byl trochu přiotrávený. No a pak není o čem psát, jel jsem co mi síly stačily a v kopcích nervózně sledoval, kterak se ke mě pomalu blíží další závodníci. Na psychické rozpoložení nic milého, krom iniciálního předjetí jsme celou cestu na otočku nikoho nepotkal a zezadu mě očividně sjížděli ostatní.

Až když jsme se blížil k otočce ve Svratce, zjistil jsem na čem jsem. Druhé místo za fenomenální Kačkou, která měla náskok ne větší než loni, při závodech mi to nepřišlo zvlášť zlé, ale po promítnutí vzpomínky na mapu jsem s hrůzou zjistil, že šlo o 2-2,6 km náskoku, tj. ve skutečnosti nic veselého, stejně jako skutečnost, že jela v háku za svým otcem, což bylo letos explicitně zakázané, ale o tom až později. Mé druhé místo se dosti otřásalo v základech, třetí na mě ztrácel pár desítek metrů. Čtvrtý pár stovek a za nimi valila grupa tří závodníků třeba 1km za mnou. Na otočce prozatím vždy docházelo ke skokovému zhoršení pocitu z překvapivě dobrého (to když jsem po cestě lidi dojížděl a mne nikdo) na poměrně špatnej (to když jsem viděl, kolik jde po mě supů). Tentokráte to by o poznání horší, při cestě na otočku jsem se cítil mizerně (dojížděli mě zezadu) a na otočce ještě hůř. Krom smečky jsem cítil, jak vadnu a, že lépe už bylo...

Překvapivě mě borec za mnou dohnal až někde v lesích za Kocandou, tipuji na 24km. Nutno poznamenat, že jsem se zcela jistě prohřešil proti pravidlům, závod vyhlášený jako bezhákový jsem sice respektoval, ale až po různých protestech si přečetl pravidla České triatlonové asociace, abych zjistil, co že je drafting ex definitione. Sice jsem se snažil nezískat zásadní výhodu, nejel jsem nalepený na zadním kole soupeře a snažil jsem se jet co nejvíce jinou stopu, abych nejel přímo za ním v závětří, ale i tak jsem porušil asi 350 článků pravidel triatlonu zmiňované asociace. Tak či onak jsem během inkriminovaného asi kilometr dlouhého úseku průběžně druhého zase o druhé místo připravil.

Zpátky to sice bylo s kopce dolů, ale i tak poměrně náročné. Jak už jsem zmínil, zhruba na otočce jsem toho měl plné brýle a vážně se to po cestě do cíle nelepšilo. Takže jsem se tu a tam nervózně otáčel, jak to vypadá za mnou. Překvapivě mě nikdo nesjížděl, ani skupina spolu jedoucích triatlonistů, kde 2 ze 3 jeli v dresu SK TRI CykloChlubna, tj. amatérského sportovního klubu. Ano netuším, zda skupina spolupracovala a nebo zda se jen dva vezli za třetím, tak či onak vzhledem k vyhlášenému zákazu hákování nevím, zda se jím mám smát či je spíše litovat. Pokud 3 mladí borci zabývající se amatérsky triatlonem nejsou schopní na 40km sjet obtloustlého čtyřicátníka, který se za poslední rok nezvedl ze židle, tak mám pocit, že více než tréninku hákování by se možná měli věnovat své fyzičce, protože jejich sportovní budoucnost nevidím zrovna růžově. Pravý opak by se dal říct o vítězce triatlonu, Káti. Jestliže jsem jí loni na kole naložil 6min, tak letos jsem ji ani nedojel, ač jsem věřil, že i to se mi může podařit. Jak už jsem zmiňoval, před otočkou jsem měl pocit, že ztrácím podobně jako loni, jenže zatímco loni jsem potřeboval třeba 5km, abych ji sjel, tak letos nic a to jsem ji ani nikde před sebou neviděl. Za mě klobouk dolů, během jednoho roku, zdá se, luxusní zlepšení a to i kdybych započetl svoje zhoršení, řekněme že 2 minutové (aspoň podle nepříliš přesné GPSky). Mezičasy se na lize nedovím, nicméně pokud někdo poskytne fotografie s EXIFem, tak možná časem doplním přesnější čísla. Pro teď pomiňme skutečnost, že i Káťa jela celou dobu v háku za svým tátou a trenérem v jedné osobě. Kdybych to nepomíjel, tak jsem vlastně mohl i napsat, že respekt jejímu otci, jak mi dal na prdel, původně jsem chtěl psát i něco o věku, jenže jsem zjistil, že je jen o 5 let starší než já, takže zase tolik respektu si nezaslouží, přeci jenom kdokoliv podobného věku bez nadváhy by měl být o řád lepší než já, tedy s výjimkou politováníhodné grupy mladých závodníků, do kterých jsem se už jednou navážel. :-) Tohle píšu s ohledem na skutečnost, že se závod jede na trati s celkovým stoupáním 370m a věřte mi, že tam poznáte každé kilo navíc, o deseti kilech je pak lepší se raději ani nebavit. BTW pokud se bavíme o nadváze, se značným neklidem bych mohl mluvit +14kg, i bez nich by mé BMI ukazovalo 24, tj. velice blízko k hranici nadváhy... ;-) Toliko k tomu, jakou bečku jsem musel vytáhnout na Svratku.

Stalo se tedy to nejhorší možné, nedovezl jsem naši štafetu na prvním místě. Honza však zabojoval a oba soupeře běžící před ním zakrátko seběhl. Pokud si říkáte, že to trochu nesedí, že přede mnou jela jen Káťa a teď mluvím o tom, že před Honzou běželi dva lidi, tak věřte, že to je "v pořádku". Káťa jede triatlon za sebe a zároveň plave za štafetu, kde na kole jede její táta. Takže do závěrečného běhu vlastně vyrazila nejen Káťa, ale i borec běžící ve štafetě s jejím otcem. Celý jejich boj byl otevřený až do samého závěru, kdy ve sprintu dostal Honza asi 3s, nutno však poznamenat, že to bylo asi poprvé v životě, co jsem viděl Honzu sprintovat ve finiši.

Jaký je závěr? Kdybych neztratil oproti loňsku 2 minuty, tak asi mohl Honza s klidem doběhnout pro třetí vítězství v řadě. Celkově jsme byli oproti loňsku pomalejší řádově o 1 minutu, tj. kluci podali lepší výkon než loni a já jim to naopak zkazil. Čas se zamyslet, zpytovat svědomí atd... :-)

Na etapě snad zdar.




středa 1. července 2020

ZLM 2020 - rychlobruslení - in-line aneb tajemství mezi asfaltem a helmou

O svých tělesných proporcí jsem namluvil dost již minule, o ortopedech, které navštěvuji poslední dobou, také. Nevím, zda jsem zvládl někde poznamenat, že problém s koleny začal při projížďkách na in-line bruslích. Zkrátka před měsícem, kdy se zdálo, že se bude konat tento závod, jsem si párkrát vyrazil zabruslit, abych si zvykl na ten pocit... Dokonce jsem šel tak daleko, že jsem po radě Marka sáhl na své kolečkové brusle, vydoloval jsem z ložisek vazelínu a "naplnil" olejem, abych získal něco málo na rychlosti. To, že to v mém případě nefungovalo, aspoň soudě podle měření rychlosti u Ski Hotelu v NMNM, teď neřešme.

V sobotu před závodem jsem se vydal do dlouhé době na kolo, brusle a snad i koloběžku, naštěstí jsem to během žádné aktivity nedrtil tak, abych byl v neděli, den závodu, vydrcený. Na stranu druhou tu přeci jenom jedna drtička byla - pozvánka na chalupu rodičů a místní pouť, rozuměj tuny jídla, kterému jsem jen stěží ochoten snažit se odolávat.

V nabitém nedělním programu mi radost neudělalo, když pořadatel závodu všechny na diskuzním fóru sezval už o dvě hodiny dříve, že bychom tak mohli uniknout nepřekvapivým bouřkám, které slibovalo vedro a dusno, ždímající nejspíše nejen mě. Ale co už, tušil jsem, že se na start nepodívám dříve než před plánovanou 17h a tak se také stalo. Je pravdou, že při příjezdu do ZNS jsem se cítil poněkud nervózně, jen kousek za městem byly vidět provazce deště spouštějící se neohroženě z hutných ocelových mraků slibující nevšední zážitky. V hlavě jsem si zkoušel představit dva nejpravděpodobnější scénáře:
  • přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a bez rozjetí poletím na start, abych se s velkou dávkou štěstí vyhnul dešti, který by nejenže potopil veškeré plané naděje na slušný výsledek, ale především by pro mě znamenal jen stěží akceptovatelné riziko zranění (bohužel nemám druhou sadu koleček na vodu...)
  • přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a půjdu se v (ne)klidu rozjezdit, abych ten pohyb dostal trochu do krve a pak přijde déšť, pokorně se zase zbavím veškerých sportovních propriet a se sklopenou hlavou pojedu zpět domů

Jak už to tak bývá, byla pravdě někde uprostřed. Přijel jsem, oblékl jsem se, a i kdybych chtěl, tak bych se na start nepostavil, protože přede mnou byly ještě, myslím, dvě party závodníků. Možná bych se k nějaké mohl přidat, ale riskovat to, že někoho budu předjíždět o kolo jsem nechtěl, je to nebezpečné a ještě to snižuje pravděpodobnost úspěchu, rozuměj delší dráha - delší čas. Takže jsem měl zhruba pět minut na rozjetí, během kterých jsem:
  • zjistil, že už zase nevím, jak to chutná na speedových bruslích
  • se tak zadýchal, že ještě na startu má tepová frekvence atakovala anaerobní pásmo
  • s velkou radostí sledoval, jak se zvedá silný nárazovitý vítr, nepohybně húlava ohlašující příchozí bouři

No nic, dvě skupiny si to odbyly a já se vehementně hlásil o možnost vyrazit. A tu možnost jsem téměř instantně dostal, nebyl jsem sice na startovní čáře sám, ale člen brněnských Meteorů vypadal, že se nenechá předjet o kolo a že mě také možná nepředjede. :-) A už je to tady. Start! Běžím. Nekloužu. Nepadám. V první zatáčce bez techniky, v druhé taky a v těch dalších stejně tak. Je vtipné mluvit o tom, že jakmile je odstartován závod, tak se mozek přepne do módu podání maximálního výkonu a to nejdůležitější "pokus o techniku" je rázem zapomenut. Tentokráte jsem však na techniku nepomyslel ani před startem a hned jsem to prasil. Před třetím, posledním, kolem jsem už sotva pletl nožičkami a do mysli se zase začala vkrádat myšlenka, že pokud se mi ty nohy zapletou, tak to vážně bude bolet. Ono to je vůbec zajímavá představa, jak při předklonu s ústy nad asfaltem ve výši přibližně jednoho metru a rukama za zády ztratíte balanc, který jste nikdy neměli a v rychlosti atakující 40km/h se odporoučíte k zemi... Nicméně tohle není součástí našeho příběhu, ve kterém se vlastně nic nestalo. Prostě jsem objel tři kola stylem à la retard, což dosvědčují de facto všechny snímky, na kterých je zachycena moje maličkost.

Doposud to byla nuda, ale statistika tomu dodá punc:
  • 2012: 7/54 místo, 1:54,06, přepočet 1:40, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 400km
  • 2014: 5/79 místo, 1:49,70, přepočet 1:36, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 300km
  • 2015: 3/77 místo, 1:44,00, přepočet 1:40, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
  • 2016: 6/76 místo, 1:43,52, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 100km
  • 2017: 2/79 místo, 1:37,40, přepočet 1:37, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
  • 2018: 2/80 místo, 1:43,20, přepočet 1:43, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 35km
  • 2019: 2/60 místo, 1:38,80, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 40km
  • 2020: 1/44 místo, 1:38,65, přepočet 1:41, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 80km

To nejzajímavější naleznete ve sloupci přepočet, poněvadž lze najít několik podstatných faktorů, které statistiku zkreslují, pokusil jsem se je kvantifikovat:
  • změna bruslí Botas -> Rollerblade = -10s
  • v roce 2017 udělali v ZNS nový asfalt = -4s
  • v roce 2020 jsem změnil mazivo z vazelíny na olej = -2s

Pevným bodem, ke kterému přepočítávám své výsledky jsou brusle Rollerblade s ložisky plněnými defaultní vazelínou na novém povrchu v ZNS.

Je jasné, že jde jen o přibližné a odhadované handicapy daných aspektů, ale i přesto tyto korekce umožňují podívat se na data trochu střízlivěji. No a co nám čísla říkají? Bez ohledu na stále se horšící kondici a vzrůstající váhu dosahuji při sprintu stále slušných výsledků. Což může znamenat ve výsledku více věcí. Jako nejpřijatelnější vysvětlení se jeví teorie, že síla svalů dolních končetin se zásadně nezmenšila a jelikož jde o sprint, který se jde na kyslíkový dluh, tak se tolik neprojevuje zásadní pokles vytrvalosti/obecné trénovanosti.

Nebál bych se říct, že jezdím pořád skoro stejně (špatně). Rozptyl přepočítaných časů je +/- 3,5s od střední hodnoty 1:39,5. Otázkou pak zůstává, zda další faktory, které ovlivňují výsledný čas by případné časové rozdíly prohloubily a nebo naopak zmenšily. O čem mluvím? Především o větru, jeho síle a směru. Dále pak o uklizenosti asfaltového povrchu a tím pádem kluzkosti, která mi historicky připravila pár horkých chvilek. Podobně bychom mohli vypozorovat vliv teploty a vlhkosti vzduchu. Možná by stálo za úvahu podívat se i na ovlivnění času tělesnou hmotností. K vyřešení tohoto problému by mi pomohlo vidět, jak se mění rychlost v průběhu jednoho okruhu. Je totiž jasné, že každé zrychlení bude při stejné síle dolních končetin pomalejší, pokud budu vážit o dobrých 5kg více než jindy (aktuální stav). Dokonce mám jeden videozáznam z roku 2015, kdy jsem vezl kameru, snímač tepové frekvence i GPSku, ale čísla jsou natolik neprůkazná (zejména co se týká rychlosti), že si z nich netroufnu nic usuzovat. Tj. uzavřeme to konstatováním, že mi to jistě nepomohlo v prvním kole, kdy se startuje, ale naopak mi to možná pomáhá v boji s větrem a jízdou v zatáčkách, kde mám díky větší setrvačné síle třeba i výhodu. :-) Výsledek? Nevím. Ale je možné, že všechny faktory, na které se tu už 8 let vymlouvám jsou vlastně nedůležité, poněvadž každý rok jedu to stejné. Možná, že jediným limitujícím faktorem je špatná technika, která mě limituje někde na úroveň 1:36 a horší časy lze připsat na vrub větru, nějakému uklouznutí apod. BTW v roce 2014, kdy jsem jel na starých bruslích čas 1:49,70 (přepočítaný právě na 1:36) zajel vítěz stejný kilometr za 1:24,48. Tehdy šlo o Filipa Adlta, žďárského inlinistu pohybujícího se snad na úrovni české repre (můj odhad soudě podle historických análů, snad nikoho tímto tvrzením nepohorším). To jen pro představu, jak jsem dostal naloženo od "profi" bruslařů.

BTW možná jste si z předchozích čísel všimli (a jde de facto o test, zda jste četli poctivě), že jsem letos s časem 1:38,65 obsadil první místo. Hurá! Jde o druhé vítězství, které se mi podařilo získat na Lize! Po běžkách k tomu došlo v mé historicky nejsilnější disciplíně, sprintu na 1000m na in-line bruslích. Nelze také nezmínit, že jde o vítězství s tragikomickým nádechem, jak už čísla ukázala, nepředvedl jsem nic výjimečného, zato soupeři udělali někde chybu, čímž mi umožnili dostat se až na vrchol. Druhého, v posledních letech opakovaně prvního, Marka, dělilo od vítězství pouhých 29 setin vteřiny namísto toho, aby mi nadělil typických 5s... Dá se říct, že mi první místo daroval.

Lize zdar! "Za dlouho, zdar," volá neplavec.



pondělí 22. června 2020

ZLM 2020 - cyklistická časovka aneb bída černobílá

Je poměrně zjevné, že výsledek časovky na Sklené není jednoduchou funkcí, natožpak závislou pouze na váze účastníka, naopak pravý opak by šlo dokázat snad ještě hůře (mám na mysli tu váhu, nikoliv "složitost" funkce, no a když jsme u té složitosti, tak mi prosím odpusťte nematematickou mluvu).

Jak rostly roky a váha...
  • 2020: 93,8kg
  • 2019: 89,8kg
  • 2018: 88,6kg
  • 2017: 89,2kg
  • 2016: 88,7kg

Je pravda, že každé kilo se v kopci pozná, zvlášť, když nejde o svalovou hmotu svalové partie zapojené při té či oné aktivitě. Je také pravdou, že trénovanost se pozná ještě mnohem více a to jsem nebyl nikdy a teď zvlášť ne. Bodejť by také jo, když slovo "trénink" řadím do kategorie sprostých slov. :-)

Samotného mě překvapuje, jak si v každém dalším ZLM zápisku dokážu najít množinu faktorů stojících za konkrétním neúspěchem. Kdo by ještě nepostřehl, tak tentokráte šlo o malou trénovanost (trvalý stav provázející mě celý život a se kterým zatím nehodlám dělat více, než že o ní budu snít :-)), velkou váhu (o té jsem nikdy nesnil :-)), měsíc lítání po ortopedech a nepříliš funkční koleno mělo spíše nepřímý negativní vliv (jakože jsem se nemohl hýbat a vlastně jsem asi neměl ani chodit na závody), rozříznutý palec, zatržený nehet na prsteníčku a polourvaný nehet malíčku téže ruky byly už jen takovou kosmetickou vyvážeností odrážející nesprávný základ...

Tak pojďme na věc, po neskutečně dlouhé době jsem stanul na startu spolu s Janičkou, kterou, přestože počasí stálo za draka, nebylo tak těžké přesvědčit k účasti. To že ani ona a ani já jsme letos na kole skoro nic nenajezdili vlastně ničemu nevadilo, tedy krom výsledků, že?

Teplota okolo 12°C v ZNS (na Skleném jistě nižší) provázená setrvalým mrholením, voda kam oko dohlédlo, tedy právě naopak, poněvadž kvůli mlze na kopci oko daleko nedohlédlo... :-) Jo a taky SV vítr okolo 30km/h. Lepší počasí by stěží pohledal.

Janička vyjížděla jako první a já o minutu později. První, rozuměj první z nás dvou, ve skutečnosti jsme jeli jako jedni z posledních. Tím kecáním okolo jsem utratil právě zmiňovanou minutu, a tak se mohu zaměřit na svůj start, který byl jednoduše přepychový. Mokré tretry, mokré pedály, mokré všechno násobené mojí šikovností se postaralo o skoro držkopád hned na startu. Vyjížděl jsem s jednou nohou zacvaklou v pedálu, druhou jsem chtěl přidat hned po odstartování. Ale shodou okolností nízkého třetí za mokra mi uklouzla tretra na pedálu, noha mi spadla na zem, moment hybnosti mi vystřelil z pedálu i druhou nohu, v tu chvíli jsem přišel o jeden ze tří pevných bodů (ruka, ruka, noha) a zřítil jsem se na horní rámovou trubku kola (jen tak tak jsem unikl nedobrovolné kastraci) a v tu chvíli jsem se málem složil s celým kolem. Naštěstí ekvilibristika skončila jen dodřenými tretrami a tanečkem okolo kola, které už vážně vypadalo, že to nedá a pošle mě na rodnou zemi vystlanou krásně kluzkým asfaltem... Tento fór mě připravil o dobrých 10-15s a chtělo by se mi říct i psychickou pohodu. To bych ale kecal, buď závody neberu tak vážně, nebo jsem dokonce tak psychicky silný, že mě taková věc nerozhází a v nejhorším můžeme mluvit jednoduše o flegmatičnosti... :-)

Když zmiňuji pohodu, tak pokud jsem tím myslel durch mokrý zadek po ujetých 10m, tak věřte, že o takto nevídaný luxus bych se klidně a rád nechal připravit. :-)

No dál už není skoro o čem psát, překvapivě nohy, ano přesně ty nohy, které už roky zahálí, by celkem jely, ale plíce a vůbec oběhová soustava zůstávala kdesi pozadu. Funěl jsem jak býk, v dešti jsem překvapivě toužil po vodě, takže jsem ji doplňoval i z bidonu a stále nemohl dojet Janičku, která to pěkně rozjela. Podařilo se mi to až na kopci ve Vysokém po 2,5km. Vážně dobré! Ne ode mě, ale od Janičky. Třičtvrtěkilometrový sešup z Vysokého do Počítek se nejvíce nepočítal, velká část se jede totiž na SV, odkud foukalo zmiňovaných třicet za hodinu. Skopec, který vám normálně nabídne pár vteřin na rozdýchání tentokráte znamenal šlapání z kopce bez oddechu a to to vůbec nejelo. No takhle jsem si to vážně nepředstavoval. No a pak už jen a jen do kopce až nad Sklené. Překvapivě jsem po cestě předjel ještě několik odpadlíků a pak už cíl. Se svojí váhou nepřekvapivě bez závěrečného spurtu, co si budeme nalhávat, šlapat ze sedla je pro plíce značně náročnější, poněvadž se musí postarat i o další svaly a to očividně není nic pro mě. :-)

Konec dobrý, všechno dobré? No jak se to vezme. Přežil jsem, ale pohled do výsledkové listiny je k nepřežití. Oproti nejlepšímu času o více než 2min pozadu a oproti nejhoršímu asi o 1min. Škoda zmiňovat, že dva nejhorší časy byly v protivítru, zatímco ten poslední se jel de facto bokem na vítr, tj. reálně jsem horší třeba o 1,5min na blbých 8km, zkrátka nic k chlubení. A příště snad lépe. Jo a plavat vážně nepůjdu. Lize zdar!

BTW Janička dorazila do cíle jako druhá za skvěle jedoucí Pavlou, když vezmeme v potaz jak pomalu jela z kopce a kolik toho letos najela, tak jde o naprostý luxus! BTW2 výsledkem mého úsilí je 5. místo s časem 18:54. BTW3 to místo vypovídá ne tak o čase, jako spíše o nízkém počtu zúčastněných (51 lidí)...


středa 20. května 2020

ZLM 2020 - atletický trojboj aneb půlroční půst ukončen

Půl roku jsem se nepostavil na start žádného závodu, divné, trapné, vážné, rozumné? Kdo ví? Nepřekvapivě jsem od minule zase přibral, hýbal se méně a ještě jsem zcela vědomě snížil potenciál případného rádoby-úspěchu den před startem. Co bylo den před startem? No-.. Ale raději to vezmeme typicky od Adama. Práce z domu v době virové mi zrovna neprospívá, žádné dojíždění do práce, žádné posilování, žádný běh... To samo o sobě by stačilo, jenže do toho vstoupila práce, poslední měsíc plný dvanáctek, kdy jsem nezvedal zadek od počítače ani na jídlo, které mi rodina nosila nad klávesnici. Tento fofr skončil dva dny před závody a já se o den později s plným vědomím možných rizik pustil do tréninku, vytáhl jsem ze skříně bežecké tretry, do batohu vhodil disk a spolu s Honzou vyrazil na atletický ovál. Dali jsme si pár ostrých padesátek prokládaných klusem a na závěr stovku. Na závěr běhu, běh zdůrazňuji, protože jsme ještě pokračovali v hodu diskem. Výsledek? Zcela odvařená lýtka, šíje a záda. Ale to mi nestačilo, odpoledne jsem vyrazil s Janičkou na silnici, tedy ona na silnici, já na horském kole a musím říct, že jsem se za nedlouho cítil odvařený celý. Ke konci naší ani ne 40km projížďky jsem nezvládal viset za Janičkou ani v pytli.

V neděli ráno jsem si říkal, že pocit mrtvolné topornosti je buď klamným pocitem maskující použitelnou formu a nebo skutečnost. Záhy se ukázalo, že druhá varianta byla pravdě blíže. Na atletické hřiště v NMNM jsem se doplazil krátce po 10h, to už Láďa s Peťou odvedly slušné výkony v diskařském sektoru a společně jsem se vydali vstříc 300m sprintu. Ale nejdříve rozklusání a protažení. Zbytečně, nepomohlo mi, tedy možná, vlastně, kdo ví... Vzal jsem si už typicky vnitřní dráhu, která je nejpomalejší, půl hodiny rovnal startovní bloky a když už jsem začínal být spokojený s jejich nastavením, byl náš závod odstartován takovou rychlostí, že jsem znervózněl. Chápejte, cítíte, jak tělo vůbec neposlouchá, takže chcete udělat vše okolo co nejlépe a pak nedostanete dostatek času v blocích. Ale rozhodně to nebyl klíčový faktor, na který bych mohl ukazovat, že ten může za nezdar. Už před startem jsme se domluvili s Láďou běžící ve vnější stopě, že já jdu typicky od začátku naplno a postupně (bohužel spíše skokově a příliš brzo) tuhnu, za to Láďa měl v plánu rozebíhat opatrnější a poslední stovku to napálit. Ve skutečnosti napálil především mě, do poslední zatáčky jsem ho nemohl doběhnout a to jsem dělal, co jsem mohl (pravda trochu více nemohoucí) a v on to v poslední zatáčce napálil, utekl mi a já totálně rupl. I tak jsem to šel za 46,3s, což je jen o 0,8s pomalejší než 3 roky zpátky. Vzhledem k té bídě okolo vlastně standardní propadák, neskutečné!

Zatímco Peťa a Láďa vyrazili na skok daleký, já se vrátil k vrhačským disciplínám. Ve výsledku mám zas slušně děsivé fotografie a jednu povedenou, kdy mi odlétávají sluneční brýle důsledkem sil odstředivých. Jinak průměrná průměrnost ocejchovaná zhruba 24m. Když tak koukám na výsledky, tak je to druhý nejlepší chlapský výkon, lépe hodil jen žák základní školy (člen místního atletického oddílu trénující právě hod diskem) a pak dvě holky, nepřekvapivě atletky ze stejného klubu věnující se disku a kladivu... Ale co si budeme povídat, ještě nějaký rok zpět jsem byl schopen atakovat 28m hranici a hlasitě přemýšlel o útoku na 30m hranici, která je nezbytným předpokladem existence myšlenek na vítězství v této milé disciplíně.

A nakonec to nejlepší. Vtip! V minulosti jsem si právě při podobné příležitosti natrhl zadní stehenní sval způsobem, který pociťuji vlastně až dodnes. A tak od jisté doby skáču do dálky poněkud zabržděně. Na rozdíl od většiny ostatních sportů do toho jdu s předsevzetím neodevzdat všechno a hlavně se nezranit. Pan Hubáček se v danou chvíli v dálkařském sektoru bavil, cože je to za ekipu exotů. Skákal jsem spolu s grupou brněnského Meteoru... Že by vrána k vráně sedala? Ale co si budeme nalhávat, výsledek 429cm není rozhodně mým nejhorším, ve skutečnosti je druhým nejlepším, co se mi na lize povedl... BTW trapné maximum leží na 460cm, reálně bych mohl přemýšlet o 5m, ale to bych třeba musel začít s pravidelným strečinkem atd.

V součtu výše zmíněných třech disciplín jsem se dopropadal na 8. místo, což v daném kontextu hodnotím jako překvapivě dobrý výsledek a to nezmiňuji, že třetina z necelé 90 závodníků se hlásí k příslušnosti v novoměstském atletickém oddíle...

Takže příště třeba lépe? :-)


úterý 3. prosince 2019

ZLM 2019 - druhý kompletní ročník aneb jak se do lesa volá, tak se jistojistě z lesa neozývá

Loni jsem se při podobné příležitosti, tj. bilancování uplynulé sezóny, dopodrobna věnoval tomu, proč jsem dopadl tak špatně. Letos to učiním znovu, ale v mnohem kompaktnější podobě. Takže jestliže jsem v roce 2018 skončil 18. se ztrátou 183,36b na fenomenálního Marka, letos to bylo o chlup lepší, 13. se ztrátou 144,01b na staronového vítěze. V životě žádné kdyby nefunguje, ale mě to přesto baví. Proč? Chtěl bych vědět, co by se dalo a kde jsou mé limity. Letos mě krom hlavy limitovala dvě zranění, zlomený palec na noze a poškozené koleno. První stálo za neúčastí na crossu, kde bych měl s přehledem na 90b, tj. +46b, a rázem se pohybuji na úrovni 7. Ládi 2 (not bad!). Druhé zranění nemělo rozhodně takový vliv jako skutečnost, že neplavu. Kdybych plaval, šel bych triatlon a ten je jednoduše klíčem k celkovému úspěchu. Já sice triatlon šel letos podruhé a podruhé ho ovládl, nicméně ve štafetě. Kdybych ho zdolal třeba na úrovni neplavce Jirkoje, tak bych měl 96b, tj. +30b což znamená 4. místo, pouhých 10b od 3. místa. Toliko k možnostem, když nebudu uvažovat, kde jsem co pokazil, ale pouze to, kde jsem nebyl... I v této hypotetické neskutečnosti mi však rozum zůstává stát nad výsledkem Marka, který je úplně jinde, klobouk dolů. A mě nezbývá než se zvednou od počítače a jít se hýbat, abych sobě dokázal, že na tu bednu mám. :-) BTW nejvíc nejpřekvapivější je skutečnost, že v roce pohybu nezasvěceném, kdy jsem jen a jen bojoval s nadváhou, absencí síly, rychlosti a vytrvalosti dosáhnu nejlepšího výsledku na lize. Je tohle nějaká spravedlnost? :-) Lize zdar a příští rok třeba zase na viděnou.


ZLM 2019 - střelba ze vzduchovky aneb kde luk můj

1.12.2019 došlo k poslednímu rozdělování bodů na Žďárské lize mistrů v roce 2019. U toho jsem nemohl chybět a pro tentokrát i s Janičkou. Po první zkušenosti z loňska jsem tušil, že v oboru vzduchové střelby nejsem kdovíjakým talentem a že to asi na olympiádu v Tokiju nedotáhnu, takže jsem se tomuto skoro-militantnímu sportu přes rok vůbec nevěnoval (asi tak jako naprosté většině ostatních disciplín s výjimkou běžeckého lyžování). O to více jsem byl překvapen nástřelem 100b, který znamenal zlepšení o 58% oproti předchozímu roku. Tímto jsem si vysloužil 16. místo ze 110 závodníků. A jak to tedy dopadlo? O tom až příště.


neděle 10. listopadu 2019

ZLM 2019 - plavání sprint aneb jak utopit bakaláře Mraka

Ač nejsem bakalář, tak jako mrak zřejmě mnohdy vypadám, což je vlastně poněkud zvláštní neboť se nezřídka domnívám, že nejde o zrcadlení hnutí mysli. Ale ono to není až zase tak důležité, jako příjemné svezení Ečkovým Mercedesem do ZNS, kde se konala předposlední sešlost přátel sportovních aktivit, tj. Žďárské ligy mistrů a nešlo o nic menšího než plavání v krytém bazénu. Pro hnidopichy, 100m volným způsobem.

Kámen či kachlička úrazu, dalo by se říct... Jakožto neplavec se sklony k tonutí se jen stěží můžu tvářit jako vodní suverén, to spíš ten suterén, kam mé tělo klesá, jakmile mi dojde dech. Přes odpor k vodě na pití, mytí i koupání se mi při loňské premiéře, které překvapivě neskončila jako derniéra, podařilo "zaplavat" na své poměry výborný čas 1:48,64, byť jsem byl přesvědčen, že jsem na papíře po závodě viděl čas o deset vteřin lepší.

Letos tu jsou jiné radosti a starosti než nějaké plavání, které nemám rád, čemuž odpovídala příprava. Zaplaval jsem si přesně jednou (nepočítám-li jiné záležitosti, ve kterých vážně plavu) a to jedno plavání byla loňská liga... :-) No ano, příprava 0. Že by aspoň teorie? Ta byla... Půl hodiny před výběhem před barák jsem se koukl na populárně naučné video o kraulu, zapamatoval jsem si asi tak 3 věci a do praxe jich dokázal přenést tak... A víte co? To vůbec nebylo důležité. Na místě jsem byl jen pro účast, ideálně, aby se mé titěrné body započítaly do tabulky týmového hodnocení, jelikož se netajím tím, že jsme pyšným členem Láďa a Láďa týmu, který dvě kola před koncem závodního roku 2019 drží krásné druhé místo! No a také jsem dobře pokecal, svezl se v Mercedesu a vůbec šlo o příjemné dopoledne.

Plavání? To nebylo... Spíše mrskání s bojem o přežití...

Pokyn ke startu jsem zaspal, do vody hodil placáka, břicho mě pálí ještě teď, vodu jsem nachytal do brýlí a ... Ale jo, první dva bazény (po 25m) jsem dokázal krotit touhu vydat ze sebe vše (ne teď se nebavíme o vstupech a výstupech jakožto zvracení, apod.) a myslel jsem na to, že bych se měl zaměřit na techniku, nikoliv sílu. A celkem to šlo. Soupeře jsem tak nějak cítil okolo... Ve třetím bazénu jsem dost nedal "obrátku", možná se trochu napil a s dechem to šlo do kytek... Pomalu mě začaly tuhnout paže, jako bych plácal betonovými pádly naplacato do vody a neměl sílu pro vyzvednutí plácaček z vody. V důsledku nespláceného kyslíkového dluhu a výše popsaného betonového problému to v poslední čtvrtině vypadalo spíše než jako plavání na to topení. 

V rozplavbě jsem obsadil 3. z 5 míst s časem asi 1:59. Tj. zhoršení asi o 10s, které mě vůbec nepřekvapilo. Odcházel jsem potěšen, že odcházím a nemusí mě lovit ze dna žďárského bazénu. Mraky neutopíš, možná... Tak zase příště. BTW oficiální výsledky časem doplním (až budou).


neděle 6. října 2019

ZLM 2019 - koulařský sedmiboj aneb bez síly, výbušnosti, techniky zato s bolestí zad

14. z 16 disciplín letošní ligy dorazila v neděli 6.10.2019 na atletické hřiště v NMNM. Kvůli rekonstrukci bytu sousedů jsem utekl z Brna na Vysočinu již čtyři dny před závody. Ty jsem úspěšně vyplnil seděním na zadku, pojídám, přejídáním, oslavou narozenin a sledováním televize. K tomu se přidala brutální bolest zad způsobená nevhodným posezem v naprosto luxusním voze, kterým jsme se vraceli z Kralického Sněžníku. Bylo to asi poprvé, kdy jsem netrénoval ani techniku a to ani teoreticky. Prostě jsem v neděli vstal, přejedl se a na poslední chvíli vyrazil pěšky na atleťák. Bez rozcvičky a po zahřátí jednokolovým během (300m) jsem skočil rovnou do závodů, abych vyvrhl tragických 44,52m. Na stranu druhou šlo o nejlepší výsledek z posledních tří účastí, tj. ze všech mých účastí. :-) Zajímalo by mě jak je jen možné podávat nejlepší výsledky s nejhoršími vstupními podmínkami... Srovnání s výkonem předpokládaného vítěze (62,66m) však vychází naprosto tragicky, což je pro mě ještě více podivné, vzhledem ke své tělesné konstituci bych očekával, že koule bude mojí silnou stránkou a není!


čtvrtek 3. října 2019

ZLM 2019 - terénní duatlon aneb co nebylo vloni v běhu nebylo letos na kole

Letos to bylo oproti loňské premiéře úplně jiné, ale nakonec se stejným výsledkem, což mě značně a vlastně možná i nepříjemně překvapuje.

V čem že se to tak lišilo? Začal jsem běhat. No běhat, spíše klusat, ale i tak... Kolegové a kolegyně v práci se se mnou dali do podniku "neběháme Brno", Je však třeba vzít v potaz, že 3,2km dlouhé kolečko vede po rovině a běháme ho řádově tempem 7min/km. Normálně bych psal 8,6km/h, ale když by tomu většina běžců nerozuměla nebo aspoň nechtěla rozumět... :-) Takhle tomu nerozumím já, ale to nevadí, já to po sobě číst vážně nebudu. V tuto chvíli se také hodí poznamenat, že jsem se párkrát proběhl i po Vysočině buď s Láďou a nebo s Láďou a Láďou. Nutno podotknout, že mě nepříjemně zaskočilo několik skutečností, třeba to, jak rychle běhají Láďové, jaký je rozdíl běhat v terénu v kopcích oproti asfaltové rovině a konečně, že je něco jiného běžet 5 nebo 7min/km na trati třikrát delší. Njn. je překvapující, že to někoho překvapuje, že? To všechno tady plácám, jen abyste věděli, proč jsem se domníval, že by to mohlo vypadat lépe než loni, že bych třeba mohl uběhnout více než 4km z 8km a tím zmenšit znatelně ztrátu na vítěze popř. na ty "jen lepší". Úvodu bylo již dost a proto už jen jeden poslední. Na start jsme se s Láďou dostali po vlastní ose, když dodávka zůstala zaparkovaná v Šlakhamrech.

Start závodu se blíží, všichni se vrací z rozběhů a rozjížděk, zatímco já jsem zabalen ve svetru s kapucí. Vyloženě si užívám poměrně chladného rána (no dobře, v 10:00 lze asi stěží mluvit o ránu, ale co) a hlavně silného větru, který zcela překvapivě fouká od Sázavy na Losenici, přesně tak aby úplně demotivoval závodníky zejména v úvodu cyklistické části a dostatečně otrávil v úvodu obou běžeckých částí. Posledních pár chvil před více než hodinovou makačkou věnuji zbavení se svetru a vydobytí si dobré startovní pozice v první řadě. Ano, je to pakárna stát ve předu, když víte, že přes vás půjde pár desítek lidí, ale přece si sám sobě nenaordinuji handicap. Na druhou stranu by to vypadalo patřičně, zatímco většina borců běží v kraťasech a triku s krátkým rukávem, já táhnu zimní vlněné ponožky, cyklistické tříčtvrťáky prodloužené skoro na kalhoty, cyklistické dres, návleky na ruce, dlouhoprsté rukavice a čelenku...

Odstartováno, jde přese mě několik desítek lidí. Jako bych to neříkal. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Záhy zjišťuji, že jsem to přepálil, že moje tempo nepřímo úměrně závisí na naběhaných kilometrech za sezonu (tj. asi tak 50km). Zkrátka si dosti netradičně uvědomuji, že nechci padnout, že mě čeká ještě kolo a další běh. Zvolnění do mírného kopce se nekoná, místo toho přecházím do chůze a smutně se ohlížím, abych věděl, kdy mě pohltí skupina pronásledovatelů. Když už ji mám skoro na hrbu, tak se znovu rozběhnu, ale ne na dlouho, téměř spádnicí na Peperek odmítám běžet a tak jdu. Ve výsledku se propadám průběžnou výsledkovou listinou a ani mě to zas tak moc netrápí, trápit by mě mělo, že prostě zdaleka nemám naběháno tolik, co bych na takový (byť krátký) závod potřeboval. Z kopce mě dobíhá i Láďa 1, který ze zcela objektivních důvodů dnes nepředvádí, co by běžně předváděl. Naštěstí mi neutíká příliš a tak přežívá naděje, že bychom si na kole mohli pomoci. A světe div se, dokonce máme na dostřel Láďu 2.

A je tu depo, osobně sám se sebou sdílím sdílný pocit, že to jde. Z 5,2km jsem běžel více než 4,5km, tj. okolo 86%... Na druhou stranu to při změně nářadí nevypadá až zas tak dobře, převlékám se příliš dlouho a ani netlačím na pilu, zkrátka se potřebuji prodýchat. V té zpomalené chvilce si stíhám v klidu uvědomit, že Láďa 2 je už dávno na trati, nepřezouvá běžecké boty za tretry, jen háže helmu na hlavu a frčí. Láďa 1 v depu naopak překvapivě zaspává a tak ho popoháním ať jede. Na trať vyjíždíme de facto stejně, ale  Láďa dnes nemá den, volá na mě ať nečekám, takže nečekám a jedu. Vzápětí předjíždím prvního (no dobře, tím byl Láďa 1, ale to bylo ještě v depu), pak druhého a třetí přede mnou už sviští Láďa 2, který se chytá do vláčku a frčíme. No frčíme, to je celkem drzost nazývat předem prohraný souboj se vzdušnými silami tímto slovem, takže spíše se plazíme. Po nějaké době kouknu za sebe a Láďa nikde, zato se za mnou utvořila poměrně slušná stíhací letka. V Sázavě jsem toho měl plné zuby, následný kopeček mi dal požrat jako před rokem. No a po bývalé železniční trati mi to zdaleka nejelo tak jako v tréninku. Kde se začalo dařit, byl terén. Tam jsem před sebou konečně spatřil lidi, které bylo možné zdolat. Bohužel jsem je dojel na proklatém mostě, kde si to mašírovali podle instrukcí pěšky, čímž mě luxusně zbrzdili. Ale co, jednoho jsem předjel za mostem a druhou (vedoucí ženu) o pár chvil později též. Třetí podlehl do následného kopce, ale jen protože píchl. A co bychom si nalhávali, od Brdíčkova mlýnu jsem se do kopce plácal asi tak poloviční rychlostí než jakou bych čekal, zkrátka bída. No a tam, kde jsem loni asi exceloval, tj. v kopci na Peperek, tak jsem se opět trápil a to se raději ani nebudu zmiňovat o tom, jak jsem téměř celý kopec tlačil. A víte co, nevadilo mi to. Zkrátka jsem šel přes čáru a cítil, že by to nemuselo dopadnout dobře. Na kopci jsem to však zase rozpálil a pár lidi nechal za sebou.

A to nejlepší nakonec. 2,6km běhu. No on to zas takový běh nebyl, spíše klus, ale na druhou stranu trvalý bez přestávek, což mi udělalo velkou radost. To že mě sbíhali 3 lidi a 2 z nich i předběhli je přirozeně škoda.

Při pohledu do výsledkové listiny mě nakonec přepadlo zklamání. Stejná pozice jako loni a o 2s horší čas. No ano, foukal silný protivítr, ale i tak bych čekal mnohem lepší výsledek vzhledem k mnohem lepšímu běhu ve srovnání s loňskem. To, že mi to nešlo na kole, nakonec tak překvapující není, vzhledem k tomu, co jsem najel nebo spíše nenajel. Jenže ani loni jsem na kole nenajezdil nic slavného a očividně jsem tam předvedl trochu jinou jízdu. Takže ano, zklamání. Letošní duatlon však nabídl z pohledu ligy nečekanou novinku, mezičasy, tj. je možné srovnat pocity s čísly, které člověk neokecá. V prvním běhu jsem byl 18., na kole jsem zajel 4. čas a v druhém běhu mi patřilo až 24. místo. Z pohledu průběžného pořadí to vypadlo asi takto: 18 -> 10 -> 12. Rada pro příště? Nebýt na kole tragéd a zrychlit běh. A možná bych také den před závody nemusel podnikat 17km procházky, protože by to také nemuselo přinést kýžené ovoce. Lize zdar!



pondělí 2. září 2019

ZLM 2019 - cyklistická etapa aneb kratší a kopcovitější překvapení

Letošní etapa byla vskutku speciální. Ne, tentokrát nehodlám příliš rozebírat svoji vysokou váhu, nízkou trénovanost a obecně malou výkonnost - to už je prostě standard, se kterým očividně nic moc nedělám. Spíše jsem myslel trať samotnou a její parametry. Namísto 62km se stoupáním 820m a klesáním 640m se jel díky stavební uzavírce mostu na Milovech mnohem kratší 35km okruh se stoupáním 600m a klesáním 430m. A to bylo pro mě dobře...

Je pravdou, že ani po výměně vozového parku nemohu říct, že bych se řadil k nějaké šlechtě. Zkrátka nádherných a pekelně drahých silniček mnoha kultovních značek se sejde vždy pořádný balík, takže pocit chudého příbuzného mohu s klidem zažívat dál. Ale co, ono to není o kole, ale o nohách... Víme?

Nohy, to je to, co mi nesloužilo ani při přemisťování od ždárského zimáku na místo ostrého startu poblíž hotelu Grunt. Ve předu jedoucí auta a silničáři za ně nalepení asi nepochopili, jak probíhá takový přesun. Hlavně v klidu a pomalu! Jo a to se tu nedělo. Přede mnou zela taková díra, že byste na její zalátání potřebovali malou železniční lokálku a nebo aspoň jednu tramvajovou soupravu. No co, sebevědomí to sice nepřidalo, že jsem se zadýchával jak dýchavičný pes a stejně nemohl dojet třeba 10-20 cyklistů přede mnou, ale do ostrého startu jsem měl času dost. Překvapivě jsem se nepostavil do první lajny, ale rovnou do druhé, jako by to předznamenávalo plánovou strategii. Druhé housle? Stále ve stínu? Pořád v pytli? Přesně, taktika těch co na to nemaj a nebo jsou příliš vyčuraní.

Start! Překvapivě tempo borců na čele nebylo v kopci na Vysoké neakceptovetelné. A přesto asi po minutě šlapání jsem ze čtvrtého rezignoval na únik první dvojice. V tuto chvíli bych na to měl, ale asi by mě to stálo zbytečně mnoho sil. A nebo jsem prostě vyměkl. Zvolnil jsem tempo a šlapal nalepený na zadním kole borce přede mnou. Záhy nás dojížděli a předjížděli další a další. No problemo, hlídal jsem si případné úniky a navíc se kopec zlomil ve skopec, z Vysokého se sjíždělo na Počítky. V Počítkách přišel čas na počítání nebo možná i na bilancování, co si počít? Tak na první otázku existuje jednoduchá odpověď, první skupina se rozdělila ve dví, prvního a druhého, který mu příliš nestačil. Za nimi se celkem rychle, vždyť jsme za sebou nechali pouhé 3km silnice, vykrystalizovala skupina, skupina ani ne tak pronásledovatelů, jakožto spíše těch, kteří nestačili prvním dvěma. To je moudro za moudrem. No a za námi děj se vůle... prostě nemám tucha, co se dělo za námi. Odpověď na druhou otázku je také celkem jednoduchá. Co si počít? Prvně uviset nad Sklené, pak uviset nad Vlachovice a pak uviset zpátky do Vysokého. Tak jdeme na to...

Stoupání na Sklené sice bolelo, ale překvapivě ne tolik, jak bych si býval byl myslel. Přeci jenom přede mnou jela necelá desítka borců polovičního věku, cyklistického vzezření (chápej tak, že od pasu výše šlo o sušinky, tj. v průměru hádám tak -20kg) v týmových dresech různých cyklistických klubů na nadupaných strojích. Ve výsledku všechno lepší a výkonnější cyklisté. Na kopci jsem vesele zamával na Mirka, který přišel povzbuzovat a frčelo se vesele dál. Pod obávaný kopec pod Vlachovicemi jsem dojel v balíku s odhodláním nechat tam vše, protože, kdybych skupinu ztratil právě tady, znamenalo by to jet 13km za své, nebo počkat, až mě někdo sjede... A to by vážně nebyl dobrý podnikatelský záměr. :-) Překvapivě jsem však měl do krátkého prudkého kopce mnohem méně problémů než v kopci předchozím. Nakonec jsem se jal dělat obětního beránka a po chvíli sjezdu na NMNM jsem převzal otěže nad sebou samým a trochu neochotně táhl peloton dobré 4km (ale je také pravdou, že 2km z toho tvořil sjezd).

A pak je tu další pravda, smutná pravda, hned po té, co jsme zatočili do kopce nad novoměstskou nemocnici, tak přese mě šla celá skupina a já měl co dělat, abych se je do kratičkého kopce udržel. Poučení pro příště, před kopcem není dobré táhnou grupu, protože vám to pak osolí. Nakonec jsem se zuby převodníky udržel, ale šlo o neklamné znamení nadcházejících a to ne příliš radostných událostí. K těm mě ještě více přiblížilo další vedení grupy za Lhotkou, když jsem se rozhodl, že sjedu notorického uprchlíka... A pak, že skupinu ještě kousek popotáhnu z Vysokého do Počítek... Do kopce jsem dokonce chvíli spurtoval, než se přese mě přehnala celá skupina a já koukal jak z jara, což bylo hloupé vhledem ke sklonku léta... Abych nekecal, za mnou zůstal jeden z naší grupy... Tak se zrodil plán B. Překvapivě jsem se rozhodl neždímat se a nevydat se z posledních zbytků sil. Zdá se, že jsem vstoupil do nové éry závodění, nebo spíše nezávodění. :-) Řekl jsem si zkrátka, že mi stačí, když udržím sedmou pozici a ztracené body vem čert. Ono co si budeme nalhávat, jak už jsem zmínil, všichni byli lepší, takže moje případná snaha by s největší pravděpodobností stejně neznamenala žádný posun v pořadí, maximálně bych tak minimalizoval bodovou ztrátu. No takže jsem si hlídal snesitelné tempo, jednoho borce za sebou a to, že se z dáli nepřižene nějaká skupina, která by mě sfoukla jako svíčku. Nic z toho se nestalo a já v "pohodovém" tempu (rozuměj, píchalo mě v obou bocích, bedra trpěla ne příliš dobře snesitelnou bolestí (já také tak), pot mi valil proudem do očí, jen dech jsem tu a tam lapil) dorazil na Vlachovice, kde jsem ještě pro jistotu zaspurtoval, aby aspoň na cílové čáře nebylo vidět ztracené odhodlání nechat na trati všechno.

Ve výsledku jsem byl s výsledkem nadmíru spokojený. Vzhledem k okolnostem jsem dosáhl na sedmé místo, tedy sedmé dle mých počtů, šesté oficiálně a to s vědomím, že stačilo v sezóně něco najezdit a mohl jsem se ještě těch 8km udržet skupiny a bojovat tak o místo druhé... Dokonce i ten čas nebyl tak bídný, 3minuty ztráty na prvního znějí pořád trochu lépe než zatím nejlepší výsledek na etapě znamenající 10minut ztráty na vítěze (pravda na dvojnásobné trasa, ale i tak se to zdá býti zlepšením). Takže kolům zdar a brzdy zase na viděnou na kole, už abych ho běžel opravit, jinak nevím s čím pojedu duatlon...



neděle 11. srpna 2019

ZLM 2019 - olympijský triatlon aneb těžší než výhra je snad jen obhajoba

Okřídlená fráze není rozhodně frází planou. Kdokoliv něco vyhrál k tomu asi může říct své. Před rokem (2018) se nám na ZLM povedl husarský kousek, když naše štafeta ve složení Oto - plavání, moje maličkost - kolo a Honza - běh dorazila do cíle jako první. Pokud si klepete na čelo a říkáte si, že mi hrabe, tak vězte, že ZLM se zúčastňují takoví triatlonisté, že se do osudového roku 2018 nepodařilo zvítězit žádné štafetě. Takže za mě šlo zkrátka o husarský kousek a basta.

Letos jsem o triatlonu a vlastně ani o štafetě moc neuvažoval. Radosti a starosti mám zcela jiné a z pohledu celkového hodnocení není 1/3 bodů zajímavá ani v případě tom, že bychom snad vyhráli. Když se k tomu přidala dubnová zlomenina palce s jejímiž následky se stále potýkám a čtrnáct dní před startem se k ní přidala drobná havárie na kole při cestě z práce, kterou nechutně odneslo pravé koleno, měl jsem, pro mnohé překvapivě, jasno. Žádná liga, budu se léčit. Bohužel týden před startem se v práci ozval Oto, zda jdeme závodit a koleno se postupem času začalo lepšit, jakože už jsem třeba mohl chodit a bolest byla snesitelná, takže nebylo třeba zahánět ji oblbováky. No a když se k dotazům přidal i Honza, tak jsem v pátek s ohledem na skoropoužitelnost svého kolene rozdal instrukce, kde a kdy se sejdeme.

V neděli 11.8.2019 to vše klapalo jak na drátkách. Vzhledem ke svému neoptimálnímu zdravotními stavu, celkové zatučněnosti, netrénovanosti a obrovské váze atakující znovu 91kg jsem měl jasný scénář. Oto tentokrát nepoleze z vody druhý, ale první a to rovnou s náskokem aspoň jedné až dvou minut, což by mi mohlo dát dostatek prostoru, aby mě ostatní dorazili až na otočce, tj. 19km z 38km. Pak už jsem si věřil, že to v háku dovezu v nějaké grupě tak, aby Honza vybíhal spolu s ostatními. No a holt si Honza dá jednou rychlejší trénink a všem uteče. Takže strategii bychom měli, ještě jsem pořešil, kdo kde a jak bude předávat štafetu, abych se svými novými silničními tretrami nikde nemusel utíkat (protože to prostě moc nejde) a šlo se na věc.

Plavání... Jo tak v plavání mě Oto překvapil. Po prvním ze dvou kol nebyl rozhodně na místě prvním, jakožto spíše na místě 10. Koukám, že mi je moje/naše strategie k pr... Však víte. Málokdy se věci dějí tak, jak si je vysníte. V danou chvíli jsem ještě neměl nejmenší tušení, že Oto bojoval se zatékáním vody do brýlí, že několikrát musel úplně zastavit a opravovat brýle. Jo během prvního kola se také ukázalo, že o parník až dva Titanici drtí startovní pole 15ti letá nadějná triatlonistka Katka Mičková. Takovou rychlost jsem ještě neviděl. Když už Katce zbývala posledních 250m, začal jsem se konečně strojit do cyklistického. Katka byla venku, druhý plavec od ní dostal 1:30 nebo 2:30, kdo ví, každopádně to bylo peklo. Já smutně očekával Otu někde okolo desátého místa a tak jsem nespěchal. Už jsem se pomalu chtěl přesunout na smluvené místo předávky, když jsem si vzpomněl, že nemám nic na jídlo, že jsem si nevzal hroznový cukr, což bylo jediné placebo, které jsem tentokráte s sebou vezl. A když jsem se takhle marně hrabal v tašce, rukavici sundanou, upoutalo moje periferní vidění stříbro, tedy stříbrná čepka, která nepatřila nikomu jinému než Otovi. No to je průser!

Najednou mě čekal 30m běh se silničními tretrami po ještě mokré trávě... Když jsem se konečně dobelhal na silnici, tak jsem šel vzápětí téměř k zemi. Silniční kufry nabraly takové množství hlíny, že mi tretra sklouzla tupě po pedálu a já měl co dělat, abych se k té zemi neodporoučel i já... Po ztrátě mnoha drahocenných vteřin, jsem ucítil pevné spojení s kolem a vyrazil vstříc nekončící bolesti. No, je fajn, že jsem se na start nepřipravil, protože jsem tam měl hrozně lehký převod, takže ztráta další kupy vteřin zbytečným řazením... Takže jdem do toho po hlavě a naplno! Ještě než jsem se dostal na hlavní, podařilo se mi předjet dva závodníky. Not bad! Bohužel sjezd z hlavní je na levou ruku a já musel dát přednost takové koloně aut, až mi bylo k breku a to mě čekalo další velké trápení. Celých 6km jsem před sebou neviděl nikoho, až v kopci před Cikhájem se zjevil borec na obzoru. To by bylo dobré, jenže já se i ohlédl a viděl za sebou skupinu, možná 2-3 borců, jak se blíží. Opakované ohlížení jest však příznakem slabosti, takže dál jsem se již neohlížel a tudíž netuším, co se za mnou v těch chvílích dělo. Překvapení se však konalo v kopci uprostřed Cikháje, kde jsem dojel borce před sebou a překvapivě ho hned i utrhl, přestože jsem valil do kopce přes závit a nevěděl, zda to vydržím, zkusil jsem nedat mu šanci, aby se chytil. Povedlo se! No a pak přišla otravná lesní pasáž, mokrý asfalt a nahánění se s autobusem, který jsem musel dvakrát předjíždět a v Herálci se to událo tak nešťastně, že jsem musel de facto zastavit a rozjíždět se z nuly. Navíc mi nedávalo spát, kam se poděla vedoucí Katka a zda je mezi ní a mnou ještě někdo další. Mé pozdní oblékání na startu zapříčinilo, že jsem nevěděl, kolik soupeřů je přede mnou a když k tomu Oto vyskočil z vody nějak dříve, byl jsem totálně zmaten. Je možné, že se posunul z 10. místa na nějaké 6-8. místo a je také možné, že jsem někoho předběhl v boxech, protože jsem se nemusel převlékat. Bohužel nic z toho jsem nevěděl... Dalších 9km jízdy o samotě než jsem v dáli před sebou zahlédl vedoucí dvojici, Katku a nějakého borce. Drtil jsem své nohy co to šlo a očividně se mi dařilo sjíždět je. Na otočce ve Svratce jsem měl jasnou představu o jejich náskoku a vzápětí jsem si také udělal představu o tom, kdo mě nahání. Sjela se asi čtyřčlenná skupina triatlonistů, která valila v balíku a bylo jasné, že pokud spolupracují, tak si mě namažou jako máslo na chleba. Se skloněnou hlavou jsem však nepolevoval a snažil se dorazit špici závodu. K tomu jsem potřeboval další 3km, podařilo se mi to na začátku Herálce. Spokojeně jsem skočil do vláčku a jeden kilometr se vezl v závětří za 15ti letou holkou. No dobře, opravdu to nebyl velký pytel, ale přesto jsem šetřil. Jenže za vesnicí šla Katka před borce načež na ni zavolal, ať neblbne a nejede na větru. Vzápětí se borec otočil na mě jestli bych nešel rozrážet vzduch. Tady jsem konečně pochopil, že je to jen aerodynamický štít Katky a ne závodník. Až mnohem déle mi bylo objasněno, že jde o jejího tátu. No co se dalo dělat? Spousta věcí přirozeně... No já si vybral nepříliš hezkou, šel jsem před ně, ale příliš se opřel do pedálů a ujel jim. Bohužel pro ně šlo o závod a po 21km rozrážení vzduchu jsem neměl moc chutí pomáhat soupeřce. Nebyl v tom přímo zlostný úmysl, kdyby se chytla, tak bych jí chtě-nechtě táhl, problém byl, že se přeci jenom pohybovali pomaleji než bylo zdrávo, aspoň s ohledem na tu tlupu pronásledovatelů. Ano, netuším, zda ji táhl jeden a ostatní jeli zadarmo a nebo zda spolupracovali. Tak či onak byli nebezpeční a bylo jen otázkou času... Však víte. Takže jsem jen odložil nebo spíše předložil svůj plán pokusu o trhák na právě teď. Katka se nechytla a já pelášil co nejrychleji do cíle. Překvapivě se na mě nikdo nedotahoval, resp. nikoho jsem neviděl. Je pravdou, že na hlavní ze Žďáru do Ždírce, tedy silnici č. 37, jsem toho měl nad hlavu a nohy vážně neposlouchaly. Nicméně jsem se zakousl do představce a hlava nehlava letěl vstříc předávce. Už podruhé jsem toho dne nedobrzdil, na otočce ve Svratce měl Jirka (pořadatel) obavu, že to nemohu ubrzdit no a na Dářku jsem to vážně neubrzdil, letěl jsem někam smykem, naštěstí Honza byl nachystaný na domluveném místě.

Plácl jsem ho a Honza se vydal na svůj tréninkový běh... :-) Ještěže člověk neví, co během závěrečného 10km dlouhého běhu vyvádí, plácá si se soupeři v protisměru, pokecají, půlku cesty prokecal s tátou, který vedle něho jel na kole a ještě měl dost prostoru, aby zvolnil, aby na pondělním tréninku nebyl unavený... No stress! Na otočce do druhého kola běžel s náskokem 1:16 min a očividně mu to bohatě stačilo na to, aby po roce doběhl opět první!

Celkový čas byl o poznání horší než loni, ale to jsem vážně neřešil. Obecně to ani nemá cenu příliš řešit, už jen protože pozice bójek není na Velkém Dářku nikdy stejná, a tak se délka plaveckého úseku může meziročně lišit řádově +-200m.

Pro tentokrát jsem si vzal do kapsy mobil a pustil si trekování, abych měl představu, jak moc mi to nešlo. A jak to tedy nešlo? Podle GPS logu jsem ujel 36km (opravdu jsem si to nikde nezkrátil o 2km, vzdálenost v pozvánce je zkrátka vadná :-)). Dosažený čas 59min pak znamená průměrnou rychlost 36,6km/h. Vzhledem k převýšení 370m to na mě není vůbec špatné a vzhledem k okolnostem skoro až snové. Díky teplotám ležícím nad 25°C a prosluněné obloze většina borců běžela bez triček a nelze nepoznamenat, že čelo mužského závodu vypadalo jako reklama na muže roku. Jeden svalnatec za druhý s pekáčem buchet na břiše... Pohled na mé tukem obalené tělo pak vypadal spíše jako parodie na sportovce než cokoliv jiného. V kontextu toho je můj cyklo-výkon o to podivnější. Nejde jen o to, že mám 8kg nadváhu, ale i o to, že mnohé svaly se díky absenci pohybu proměnily v hromady tuku... Takže mi není jasné, že mě nedojedou takoví borci, navíc všichni s klubovou příslušností a někteří na triatlonových speciálech. Pokud byste namítali, že přeci na rozdíl ode mě měli něco naplaváno a že je také čekal následný běh, tak na tom něco být může, ale Oto po plavání odchází zcela v pohodě a tvrdí, že kdyby nechtěl, tak nohy nemusí použít vůbec aniž by nějak výrazněji zpomalil. Takže se snad dá uvažovat jen o šetření pro následující běh, což se popřít nedá, ale stejně bych čekal, že jim to půjde lépe :D Njn. ono mi zase sklapne, až si dám silniční etapu se silničáři na začátku září...

Skol! :-)

[edit] Pár zajímavých statistických údajů z EXIFu fotografií:

Konec plavání:
  • První, Katka, 09:38:39
  • Druhý, 09:40:28 (+1:49)
  • Třetí, 09:41:45 (+3:06)
  • Osmý, Oto, 09:43:04 (+4:25)

Konec kola:
  • První, já, 10:42:09
  • Druhý, 10:44:00 (+1:51)
  • Třetí, 10:44:01 (+1:52)
  • Šestá, Katka, 10:44:31 (+2:22)

Konec běhu:
  • První, Honza, 11:20:53
  • Druhý, 11:21:43 (+0:50)
  • Třetí, 11:22:19 (+1:26)
  • Pátá, Katka, 11:24:42 (+3:49)