V týdnu se mě v kolega v práci zeptal, zda náhodou nejedu 15ctku okolo Paprsku, na což jsem nemohl odpovědět jinak než pokrčením ramen "jakože vůbec netuším oč běží, byť by se na běžkách běželo." No a ono taky že jo, 31. ročník tradičního běhu okolo turistické chaty Paprsek v Rychlebských horách, přirozeně na běžkách a klasikou...
Svolávací akce se povedla, tedy až na absentující Magdu, kterou v jejím krásném kraji zastavila baterka, která si před ní klekla a nebo také možná jenom klekla :-( Definitivní soupisku jsme tedy poskládali až na poslední chvíli, asi tak v 23h v pátek večer během reprezentačního plesu novoměstského gymnázia. A tu je seznam odvážlivců - Jáňa s Verů, Jirka s Alešem a stádo PenneSlonů :-) To že jsem se dostal do postele asi tak v 1:15 a za nějakých pět hodin na mě čekal sadistický budík je jen maličkostí ve srovnání s fofrem, který asi tak mohla zažívat Verů, která se přidala na soupisku právě zmiňovanou hodinu před půlnocí, kdy byla již asi tak 19h na nohách s výhledem nedlouhého spánku a ranního letu domů pro věci na běžky, které vůbec neměla...
Ve čtvrt na sedm jsem byl svým mobilem vypoklonkovaný z postele, po dvou, třech snídaních se oblékl a doplazil se do sušárny připravit dva páry běžek na cestu, závody apod. Vše šlo jak na drátkách, Aleš přijel zatímco jsem se v trenkách promenádoval u otevřeného okna se zubním kartáčkem v ústech a i ostatní byli přesní jako můj nový lineární strukturovač :-)
Ranní silnice nám moc nepřály a tak jsme zlehka protančili do Velkého Vrbna za půl třetí hodinu jízdy za neustálého Alešova popichování o tom jak nedojedeme za první zatáčku, o tom jak nás zavřou za moje pneumatiky, zahrádku, rakev, mrkev a snad i stolici :-) Ale k jeho překvapení jsme zdolali celou trasu bez újmy, tedy nepočítaje moje nervy, za posledních pár let jsem nějak odvykl jeho vtípkům ;-)
Hoši od vrbenské pomy nám prozradili, že je volovinou hrát si s hořlavinou u latí... hoši zlatí... Jo, tak to jsem si spletl s Krylem, kluci nám řekli, že je volovinou chtít zdolat na běžkách dvě sjezdovky v úhrnné délce 2,2km, když můžeme s klidem vyjet pod horní sjezdovku. A taky že jo! Ale nevěřil jsem, že se s plným autem bez rozjetí na ten kopec vyhrabu... Za bratru čtyřicet kaček se holky dostaly sedačkovou lanovkou na Paprsek a chlapsko-dámičkovská ekipa si to dala skatem po sjezdovce. Už v tomto kopci jsem zjistil, že to zrovna nebude můj den, tělo moc nefungovalo a běžky také ne, vždyť jsem jel na mikrokontakt :-) Úsměvné na tom je, že přes tyto obtíže spojené s krásnými několika desítkami centimetrů prašanu na svahu jsme nebyli o moc pomalejší než holky na lanovce :-)
Po nezbytné vrcholové fotografii (mluvíme o gastronomickém vrcholu, samozřejmě jsem si jinak všiml, že Paprsek neleží zrovna na vrcholu :-)) jsme vyrazili po Medvědí a Růžovce až k Růžové boudě, kde se ukázalo jak kdo namazal... a bylo to nemálo vtipné. De facto nejrychleji valil Jirka, možná za to může tovární naparafínování jeho nových běžek, mně a Alešovi jela naše RCSka podobně, ale ne o moc rychleji než turistické Madshusy Veroniky, příjemným překvapením však byly druhé nejrychlejší lyže skupiny, Jániny RCSka, odhadem z roku 1996, případně ještě starší ;-) Bavilo to nejen Jáňu, ale i mě, že nám v kopcích ujíždí někdo, kdo váží zhruba polovinu naší hmotnosti, v případě pana docentka kandidujícího na profesora (ten cent už překonal) nešlo o zhruba, ale přesně polovinu hmotnosti :-) A co že mě na tom tak baví, jen prostá a pro mnohé zřejmá skutečnost, že jde především o mázu a nikoliv o běžky, tedy pokud mají jistý potenciál a zdá se, že více než 20 let staré závoďačky ho stále mají ;-) U Růžové boudy jsme domazali, Aleš a Veru nastřelili modrý extra special s příměsí korku a zvesela jsme pokračovali na Medvědí boudu. Zatímco Aleš si stěžoval na to, že mu to klouže dozadu a vpřed nejede, Veru si nestěžovala a s úsměvem makala, dozadu jí to neklouzalo a dopředu jak by smet :-) Když jsem viděl jak jí trenér patlá zmiňovanej modrej po skluznici, tak bych ho řezal holí ;-) Ale co už... Po krásném sjezdu na Medvědí následoval příšerný krpál na rozcestí "V Mokřinách". Tam jsme potkali rolbu, která právě projížděla Velkej Šengen a Pralinku, díky tomu, že to bylo mírně z kopce, nebyl velký problém držet se strojem pekelným krok...
Bohužel, během tohoto kolečka jsem ztratil příležitost zúčastnit se závodu "Patnáctka okolo Paprsku", protože jsem byl někde v závalech sněhu na trati, když se ozval výstřel startovní pistole, který jsem vlastně neslyšel. Na druhou stranu jsem byl rád, přiznávám, okolo Paprsku leželo na poměry luxusních 30cm přírodního sněhu, lesy vypadaly pohádkově, ale bohužel stále padal nový sníh, za den přisněžilo dobrých 10cm. A co vám budu povídat, když se svou hmotností nemám pevný podklad a hole se mi boří desítky čísel do sněhu, tak to nemá smysl, nemluvě o tom, že parafín se strukturou jsem úplně tak na nový prašan netrefil a stoupák? Co to je? Jel jsem na mikrokontakt :-) Vtipné, mínus nevím kolik stupňů (k nule to mělo asi dost daleko) a já se z vyšmirglované skluznice celkem pohodově odrážel... Takže shrnuto a odečteno, nestihnutí startu jsem přijal s poklidem, věděl jsem, že bych si na trati pěkně užil...
Jo a už jsem vám říkal o letošní komedii s délkou tratí? Když pomineme Jizerskou 50, která se jela na 16km, tak pozor..., Patnáctka okolo Paprsku měří dle organizátorů 18km, což by samo o sobě bylo již dostatečně zvrhlé, ale co víc, ve skutečnosti (dle GPS) má rovných 20km, ale o tom až za chvíli :-) Nebyl bych to já, kdybych to vzdal tak úplně, jako to s těmi závody. Nějak tak jsem tušil, že při návratu na Paprsek, tj. cestou na proslavené kynuté borůvkové knedlíky (které vlastně nikdo nepovažuje za extra zážitek) potkáme závodní pole a že se k němu jednoduše připojím a střelím se aspoň polovinu závodu... Jak jsem si usmyslel, tak se také stalo, kupodivu do toho se mnou šel i Jirka.
Na Palaši se zjevil nepříliš překvapivě cíl závodu a zároveň i místo průjezdu do druhého kola... Kdo by to byl řekl, že právě tam potkáme špičku závodu ;-) Jediné co nás zdrželo, bylo mé několikaminutové zapínání GPSky, takže na trať jsme se dostali odhadem někde mezi 10-20. místem, chytli jsem se jednoho z borců a začali píchat soupaž. Hned na Pralince se ukázalo, že nás závodník brzdí, takže jsme ho předjeli a začali stíhat čtveřici kousek před námi... Tu jsme záhy dorazili a ne sami, zezadu nás dojela tajemná 315, již na pohled šlo o staršího borce, čemuž odpovídalo zřejmě i to číslo s trojkou na začátku (kategorie "Muži C", do 60 let)... Moc se s tím nemazlil, mezi milou čtveřicí prosvištěl stopa nestopa a tak jsem také na nic nečekal a vydal se za ním... už na spojovačce Pralinky a Velkého Šengenu jsme těm čtyřem zdatně ujížděli a de facto se hned začali přibližovat dalšímu závodníkovi před námi. Mírné táhle stoupání po Šengenu mě však dostalo... přešel jsem na střídák, který mi moc nešel, nejen že jsem ho letos pořádně nejel, ale hlavně můj skvělý mikrokontakt přestal fungovat, zvlášť ve stopě bez čerstvého sněhu a já se tak vycukal, že mě přešel morál na návrat k soupaži :-( Ve výsledku jsem visel za 315 (týpek jel na hladkých běžkách, tj. jenom soupaž) jako na gumě a po dojetí dalšího borce jsem to vzdal a začal se soustředit na to, aby mě nedojížděli další. Slintal jsem jak bernardýn, chtělo se mi zvracet, tělo zkrátka fungovalo stejně mizerně jako o týden dříve na Jizerské 50... Na Travnaté hoře jsme se napojili na Pohádku a následoval krásný sjezd až na Magistrálu. Na jednu stranu jsem si užíval odpočinku, konečně mě na chvíli přestalo píchat v bocích, konečně jsem začal popadat dech a srdeční tep možná začal klesat k hodnotám slučitelným se životem... Zároveň jsem však tušil, že necelá dva kilometry z kopce nebudou zadarmo, běžky mi zkrátka nejely tak, jak by měly a proto jsem se stále otáčel s neradostným očekáváním, kdy mě někdo sjede, naštěstí se tak stalo až u Císařské... Jenže to jsem věděl, že mě čeká posledních jeden a půl kilometru do mírného táhlého kopce a věřil jsem si, že to dám na morál, aniž by mě kdo předjel. Návrat k soupaži byl sladce bolestný, ale vydržel jsem to a nejspíš jsem pronásledovatelům ještě trochu cukl a zaslouženě si užil závěrečného půlkilometrového sjezdu do cíle.
Jirka za mnou dorazil jen o pár chvil později a společně jsem se mohli vydat na Paprsek za ženami :-) No a jak jsem tedy jel? Asi bída, dle GPSky jsem desetikilometrové kolečko dal za 41min, přičemž vítěz, Petr Horvát, jel kola za 39 a 36min, v součtu 75,37min., což znamená, že mi v druhém okruhu nadělil dobrých 5min... raději bych se snad ani neměl zmiňovat o skutečnosti, že své tempo bych dvě kola jistě nevydržel, takže pravděpodobnost, že bych jel závod za 82min (10. místo celkově) je naprosto mizivá... O pár dní později se mi podařilo identifikovat i úchvatně jedoucí 315ku, jednalo se o Jaroslava Kulicha, který nejen že vyhrál svoji kategorii, ale dojel celkově jako druhý (76,52min.), takže už tak nějak rozumím proč jsem se ho neudržel :-) No jo, byl to boj s větrnými mlýny, který už asi po dvacáté potvrdil tu nechutnou skutečnost, že vůbec neumím mazat... Podobně jako na Jizerce jsem díky své neumětelnosti a lakotě zdaleka nevyužil potenciálu sých běžek, které tak zůstaly za mými očekáváními podobně jakožto můj výkon, který s tím celkem souvisí. Pozor, nejde o výmluvu na běžky, samozřejmě hlavním nedostatkem byla opět moje mizerná fyzička a technika, kterou jsem bohužel opět nedohnal vybavením... Suma derivátorů, jsem rád, že jsem nejel závod naostro, ještě teď by se mi musel kolega smát, jak mě sfoukl jako svíčku :-) No dobře, trošku jsem si zapřeháněl, asi by se mi nesmál, ale to nic nemění na výše vyřknutém :-)
Všechno zlé je pro něco dobré, náš čas v závodu se mile sešel s dobou odpočinku zbytku výpravy na Paprsku a tak jsme mohli v podstatě ihned pokračovat v cestě. Kdyby náhodou někoho zajímalo kudy jsem jeli, tak vězte, že po stopách závodu, ale v protisměru :-) Před čtvrtou hodinou nás opět pozdravil Paprsek a do konce našeho putování stačilo zdolat místní sjezdovky směrem příjemnějším, tedy dolů. Což nebyla tak úplně pravda, ono to tak fajn nebylo, obavy o zlámání běžek a jejich poškrábání na vyrytém kamení mě o běžné slastné pocity připravily...
Cesta domů se ukázala být už jen formalitou, přívaly sněhu ze silnic zmizely, a tak se jelo mnohem volněji a uvolněněji. Chvíli po návratu a několika večeřích se tělu dostalo zaslouženého odpočinku v novoměstských lázních. A teď nevím, zda říct že mě překvapilo nebo spíše pobavilo, jak mě finská sauna zbořila, už během první minuty ze mě teklo jako ze sprchy a za další tři jsem musel ven. Podobný scénář se pak trapně opakoval i v zážitkové sauně při 60°C... Hustý!
No a pohádky je konec, nezbývá než zamávat zasněženým vzpomínkám a těšit se na další výpravu. Skol!
- Propozice závodu - http://sk-sumperk.wz.cz/propozice.htm
- Výsledky závodu - http://sk-sumperk.wz.cz/2016/2016.htm
- Fotogalerie - http://patnact.rajce.idnes.cz/31._rocnik_Patnactky_okolo_Paprsku/
