Beskydy po třinácté aneb dobré duše bez lysin pod Lysou, já bez lysinu pod i na Lysé

Po dlouhé době opět v Beskydech, které mám tak rád. Počasí a i o mnoho důležitější okolnosti nepřály zrovna dlouhému pochodování po strmých kopcích. Sérií několika iterací plánování jsem dospěl v neděli v jednu hodinu ráno k rozhodnutí, že bude lepší nevstávat v 5:15, ale pospat si v klidu až do 6:15 a pak vyrazit na ani ne 20km se stoupáním ani ne 1000m a klesáním něco přes 1100m viz mapy.cz. Krátce před půl sedmou jsem sedl do auta a o 20min později jsem vystoupil na parkovišti za katolickým kostelem sv. Jana Nepomuckého na Pražmě. V klidu jsem došel na nedalekou autobusovou zastávku Raškovice, hotel Ondráš a koukal, jak mi před nosem ujela linka 318. Naštěstí šlo o autobus v opačném směru, vtipné jest, že i tak autobus jel podle řádu asi o 5 minut později než jsem čekal (dle elektronického jízdního řádu). A jak jsem si tak pomalu chystal nordic-walingové hole, koukám, že se ke mě neomylně blíží dodávka a její řidič stahuje okénko. Už jsem si říkal, jaká je škoda, že narazil na člověka, který mu s cestou příliš neporadí... Vtip spočívá ve skutečnosti, že dotyčný nepotřeboval poradit s cestou, ale přijel na autobusák nabídnout mi svezení pod Lysou. Vau. Tak tohle by se mi na Vysočině nestalo, natožpak v Brně. Takže první polovinu z mé cesty, Pražmo - Zlatník, jsem se vezl v pohodlí dodávky. V Krásné jsem mohl počkat v klidu na autobus, ale já se rozhodl odkrojit kousek ze zbývajících 5km pěšky. Skvělý nápad! Ještě jsem si v klidu zastavil u Mohelnického a Tošanovského vodopádu, abych vzápětí znejistěl, zda k další autobusové zastávce stihnu dorazit včas. Netušil jsem, kdy tam má dorazit autobus a netušil jsem, jak jsem od ní skutečně daleko (překvapivě GPSka v telefonu neměla svůj den). A tak jsem běžel, přeci si nenechám ujet autobus, že? Když se mi podařilo doklopýtat na zastávku, nenaplnila mě očekávaná úleva. Cedule i budka stály na protější straně silnice a terén zrovna nenahrával představě, že v těchto místech na opačné straně vozovky autobus vážně zastaví. Poněkud nervózně jsem uvažoval, zda má cenu hledat zastávku na své straně a nechat si ujet autobus, který mezitím zastaví na zmiňovaném a pravda neočekávaném místě a nebo zda zůstat na tom neočekávaném místě a smutně sledovat, jak autobus mizí za horizontem někam dál... Ve výsledku nebylo to rozhodování tak zlé, v nejhorším mě čekalo 5km cesty navíc... A hle, autobus! Pro jistotu jsem na něj mávl a on vážně zastavil. Well done! Jenže... Vlezu dovnitř, poprosím o lístek na Zlatník, za což ode mě chtěl řidič 10Kč. Ještě v tuto chvíli jsem se plácal po ramenou, jak prosíravý jsem byl, že mám v ruce dvoustovku. Hotovost. Něco, co jsem neviděl a nepoužil opravdu poměrně dlouho. Kdybyste jen viděli, jak jsem byl vyveden z omylu. Začala asi pětiminutová řeč řidiče. No řeč, spíše takové osočování, obviňování, spílání, kterak se na chudákovi řidičovi dopouštím značné újmy. No ano, musím mu dát za pravdu, že jsem nečetl přepravní podmínky a tudíž jsem netušil, že mohu platit bankovkou v nominální hodnotě maximálně pěti-násobku ceny jízdného... Jakékoliv moje konstruktivní návrhy na vyřešení problému byly smeteny ze stolu. Takže po zjištění skutečnosti, že jeho denní obrat je 400Kč, tj. dvojnásobek mé bankovky, o níž jsem, ještě pár minut před tím, byl přesvědčený, že s ní stěží zaplatím Kofolu na Lysé, jsem očekával finální oznámení ve stylu laskavé prosby o opuštění jeho autobusu. Když v tom na mě mávl o pár míst dále sedící pán dvěma pětikorunami. Nechápavě jsem po nich vztáhl ruku, přesunul k řidičovi a tím pro celou osádku tohoto hromadného dopravního prostředku skončily trapné minuty čekání. Neznámý mi nechtěl dát číslo účtu, kam bych mu poslal peníze a nechtěl ani sojový suk, který by pokryl jeho výdaje... Trochu jsem se lekl, že jsem ho nabídkou jídla urazil, vždyť na Lysou je to takový kousek, že se přeci nic nejí. No, od té chvíle jsem raději o mých asi kilových zásobách cukru v batohu přestal mluvit... Ještě jednou děkuji!

O pár minut později vyskakuji pod sjezdovkou na Zlatníku a vyrážím s nadšením po zelené. Snažím se dohnat a ihned i předehnat několik pěšáků v dohledu. Překvapivě se mi to daří. Bodejť by také ne, jsem zvyklý bez rozcvičky vyrazit na plno a tuhnu/zmírám v průběhu... Nadšeně mašíruji jako první, ohlédnu se, abych se ujistil, že mi nikdo nešlape na paty, když v tom... Všichni odbočili do kopce a šlapou do sjezdovky. Kurník! To jsem vážně četl tu mapu tak blbě? Potupně to obracím čelem ke sjezdovce a znaveně funím do kopce. Zhruba v půlce pisty si poněkud postesknu, že nikde nevidím zelenou značku. Kouknu opět do mobilu a mám pocit, že mě švihne. Nikdo z lidí totiž nejde ve skutečnosti po zelené, ale míří zkratkou na červenou, aby ušetřili 3km chůze. Asi vám došlo, že ani já nejdu po zelené. Jenže dnes byla cesta cílem, nikoliv Lysá, nýbrž čtyřkombinace zelená, červená, žlutá, modrá. Takže smutně stáčím plachtoví o 180°, teplota mi zlostí stoupá aspoň o 1,8°C a už si to kloužu po mokré trávě zpátky na asfalt.

No a pak už jen nekonečné kilometry po asfaltkách a širokých cestách přes Muroňku a Vyšní Mohelnici. Možná to zní pejorativně a to nechci, záviděl jsem majitelům okolo rozsetých chatek, záviděl jsem těm, kteří nelenili a vyrazili hodinu přede mnou, že mohli pozorovat slunce šplhající se přes kopce. Užíval jsem si studeného větříku a příjemného chladu v údolí. O něco později jsem se nemohl nabažit prvních výhledů z luk, kdy mě hřálo slunce do tváří. Nádhera, luxusní luxus, jak jen to tu mám rád.

Jediné, co kalilo mé nadšení bylo množství cedulek "Private property" a asi dvě cedule odklánějící turisty ze značení, že prý nové značení neotravující majitele dotčených pozemků je jinde. Pravda neuposlechl jsem žádnou z nich, a to ne protože bych toužil po jakémkoliv konfliktu, jakože spíše jsem neměl dost sil obcházet přímé úseky domnělým novým značením, po kterém nebylo ani vidu ani slechu.

Krom výše zmíněných superlativů jsem se cítil velice mizerně, poněvadž mé tělo nebylo připravenou na takovou zátěž. Skutečnost, že jsem nikoho nepotkával, natož abych někoho došel, jen potvrzovala mé nelichotivé pocity. Snad až po více než 6km se mi podařilo dojít prvního člověka, paní, která se chystala na sérii selfíček a o chvíli později rodinku s malou holčičkou. Nevím, zda by tomuhle ještě Oži říkal sport. Ve skutečnosti jsem sport trochu očekával. Plná parkoviště aut pod přístupovými/turistickými cestami na Lysou dávala tušit, že lidí se skrze hluboké lesy prohání již poměrně dost. Stejně tak jako o sport, mělo jít svým způsobem o turistiku a neméně tak o relax. Je pravdou, že až budova vysílače na Lysé, která se z nenadání vynořila z lesů, aby vzápětí zmizela v chladivé mlze, mi dovolila doufat, že přeci jenom trochu toho sportu tam bude. Na vrcholu jsem nervózně koukl na mobil, abych zjistil, že mám za sebou 10km (podle map 9km) s převýšením 700m v čase 1:30. OK, samozřejmě nic, co by si zasloužilo oslavy, ale na druhou stranu mapy.cz říkají, že na tuto cestu potřebuji 3:50, takže za mě vlastně dobrý.

Vzápětí začala část delší zato horší, cesta dolů. Už tak pro mě extrémní klesání 800m výškových bylo vylepšeno bahnem a prameny samozvaných potůčků, které se zrodily v noci předchozího dne z vydatných bouřek. Jestliže směrem nahoru nestačilo srdce a plíce, teď byly namydlené svaly dolních končetin, které mi vesele atrofovaly během pouhého půl roku sezení doma. Jinými slovy, sestup jsem si neužil, to vážně málokdy, napadá mě vlastně jenom několik málo seběhů z ferrat, za které mohu děkovat Jardovi a Peťovi.

Konečně v Krásné, kde jsem se značně motal, nohy prostě v háji a to mě ještě čekalo luxusní stoupání opuštěnou stezkou na modrou na kopec zvaný Obora, zkrátka dalších více než 200 výškových metrů vzhůru a následujících 300m dolů zpět do Pražma.

Možná bych se ještě mohl rozpovídat o tom, kterak všichni chodili v kraťasech, dobrodinec, který mě vezl dodávkou byl natěšený na koupačku ve vodopádech. A já? Škoda mluvit, vzal jsem si stejné hadry jako na běžky v -10°C a ani se nedivil, že jsem se trochu vysaunoval. Na slunci v údolí bylo jistě přes 20°C,  na druhou stranu teploměr na Lysé ukazoval 4,8°C s připočítáním mlhy a větru mohla pocitovka stěží olizovat 0°C. Takže ve výsledku bylo alespoň jedno (právě jedno) místo, kde jsem nebyl nepatřičně oblečen. :-)

Závěr? To snad ani ne. Spíše počátek. :-) Beskydy jsou zkrátka Beskydy a já to tam mám moc rád. Nemohu se dočkat návratu.

Beskydská 12 AKA dětičky, tetičky a strejčkové aneb dvanáctá návštěva Beskyd zvaná relaxační

Další z luxusních víkendů strávených na návštěvě u Adi a Davida v podhůří Beskyd. Jako vždy nás (Janičku, Gitu a mě) čekala otravná plavba po českých dálnicích (to se snad ani nedá popsat, jak mám rád kolony, zácpy, pseudo-opravy a jevy s tím spojené...) a pak nádherný víkend.

Sobota 30.3.2019, Velký Javorník jako středobod Beskyd a co na tom, že jen stěží vyvážený

Normálně bych asi zvolil jiné místo pro další pěší eskapády v oblíbených kopcích, ale vzhledem ke skutečnosti, že jsem plánoval vyrazit sám v brzkých hodinách a ideálně někam, kde nepotkám příliš mnoho lidí a zároveň nechtěl riskovat případné setkání se zatoulaným medvědem, jsem velmi ocenil Davidovu radu, vyrazit na Velký Javorník. Přeci jenom jsem tam ještě nebyl a tak jsem se stejně těšil jako malý kluk.

První pořádná turistika v sezóně mě stála spoustu sil, přestože bych si myslel, že po zimní běžkařské sezóně nebude zase tak zle. Bylo. Největší stoupání mě čekalo hned na začátku z Frenu na Velký Javorník, sice jen trapných 500 výškových metrů do 917mnm, ale byl jsem vyřízený jako bych lezl aspoň do 2.500mnm... Co však lze považovat za dobré znamení, že jsem nepotkal o moc více než 10 lidí, což v místech, které je nemálo oblíbené a prý snese srovnání i s Václavákem, je skoro zázrak a nebo to prostě znamenalo, že se medvěd přesunul právě sem. :-) Co už? Odměnou mi byl jeden z nejlepších výhledů na Beskydy, Slovensko a Polsko, co jsem zažil. BTW samozřejmě už po cestě vzhůru to bylo výjimečně krásné. No a pak klasicky dolů do sedla, nahoru na Kamenárku a to ideálně po spádnici, nikoliv po turistické, dolů do Rožnova. Odtud vás zelená turistická provede okolo několika nádherných historických staveních po loukách pod kopcem Chlácholůvek, abyste mohli šplhat na další z kopců nesoucí netypický název, Myší hora. Z ní už je to jednoduchý návrat domů pod Kyčerou a Malým Javorníkem. Výhybka vás přesune na modrou turistickou kolej a zpět dolů do Frenu, kde na vás čeká skokanský areál Jiřího Rašky. Ten mě zaujal už z toho důvodu, že jsme poprvé v životě spatřil skokanský můstek s kritickým bodem ve vzdálenosti 9m, tj. K9 a na to bych si troufl. Všímáte si, jak je ta hra s čísly a písmeny nebezpečná, jsou kombinace na které bych si naopak rozhodně netroufl, třeba B7 nebo K2 (pro ty, kteří by snad neslyšeli, B7 je zkratkou Beskydské sedmičky, ultra běhu o délce 95km s převýšením řádově 5,5km, K2 je pro změnu se svými 8611m druhou nejvyšší horou světa). No a ve hře písmen bychom klidně mohli pokračovat, však ani B-1 či B-2 bych se neodvážil postavit, vždyť jde o strategické bombardéry se schopností nést jaderné hlavice...

Toliko k sobotní milé procházce (25km/1610m/4,5h), kterou pak vystřídala troška práce a nekonečný odpočinek podporovaný jídlem a tetičkováním.



Neděle 31.3.2019, voda jako vodka aneb na Bašku mi nesahej

Neděle se odehrávala v mnohem pokojnějším duchu odpočinku a jídla, které bylo přerušeno testem kočárku Tuhle Urban Glide. Jo, teď by asi měla následovat příslušná recenze zmiňovaného kočárku, ale raději zase počkám na motorky, o kterých aspoň něco málo vím... :-)

BTW zmiňovaný test se odehrál na hrázi vodní nádrže Baška ve stejnojmenné obci. Asi nikdy mě nepřestanou bavit místní názvy (na Severní Moravě a ve Slezku). Takže pozor, rozhodně si neplést českou Bašku se stejně velkým městem na Makarské, která nese název Baška Voda a ani se stejnojmennou vesnicí poloviční velikosti na ostrově Krk. Je pravdou, že absenci moře se vám tu snaží nahradit vodní nádrží s výhledem na Lysou, ale co si budeme povídat hlavní hřeben Biokova s nejvyšším vrcholem Sveti Jure rozhodně také není k zahození. :-) Fajn procházka zakončená sledováním rybářů s občerstvením v ruce od bufetu, co více si lze přát? :-)


Naše cesty:

Beskydy po roční pauze aneb tetičkování a jedenáctá návštěva

Je možné, že díky běžkování existují hory, které jsem navštívil vícekráte, ale pokud bych si odpustil tuto svoji zimní zálibu se sílou deformovat statistiky, ukázalo by se i na číslech, že Beskydy jsou prostě mé nejoblíbenější hory.

Jedenáctá návštěva se uskutečnila uprostřed letních veder během jediného víkendu, který jsme strávili u kamarádů, Ádi a Davida. Z mého pohledu šlo o velice vhodně se doplňující relax duše i těla provázený drobným obžérstvím.

Sobota přinesla výživnou 30km viz mapa trasu ve Slezských Beskydech, tj. místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. Známá hřebenovka na hranicích ČR a Polska mě poměrně dlouho neoslovovala, možná až někde od Velkého Šošova to začalo být zajímavé, to když se vám otevřou výhledy do krajiny, které byste vlastně na hřebenovce očekávali (nejlépe pořád). Překvapivě ty nejpovedenější se odehrávaly směrem do Polska a stejně tak i hromada dalšího zajímavého se odehrávala na té straně, lanovky, bike park atd. Ve výsledku to byla pěkná rasovina, něco přes 30km jsem zvládl za 5:20, takže průměrnou rychlostí blížící se k 6km/h. Mapy.cz se dušují, že to navíc čítalo převýšení 2.300m, což se mi nechce věřit a asi to ani nebude pravda. Nicméně se už po několikáté (asi po druhé) ukázalo, že běžecké boty nejsou vhodnou obuví do hor, tedy minimálně v případě, že neběžíte. No a já neběžel. Za to však mé ruce třímaly nordicwalkingové hole, jejichž bodce jsem sekal do kamení, asfaltů, luk a lesů... Také nelze nezmínit, že mě taková rasovina dosti bavila.

Neděle byla zasvěcena milé 15km procházce viz mapa. Začátek, tj. první čtyři kilometry po rovině byly hromadného rázu, šla nás výprava jak na severní pól... Jenže na rozdíl od něj jsme cupitali po tekoucím asfaltu, kterému se podařilo naakumulovat snad veškeré beskydské slunce. Sauna hadr! Naštěstí po úmorné opalovačce se nám do cesty postavila Restaurace Opálená se svými obřími a drahými borůvkovými knedlíky. Nemohli jsme si věru stěžovat... Po krátké avšak vydatné přestávce došlo na lámání chleba a skupiny. Já trval na svém, že zpátky nejdu aniž bych viděl dřevěný kostel sv. Prokopa a sv. Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem. A že prý také jisto jistě musím vidět startovačku na Skalce. Mapy utrousily poznámku o více než 10km s převýšením přes 600m. Nic proti ničemu, ale místo slibovaných 4h jsem měl k dispozici asi 2h... Kolem a kolem, spočítám-li únavu ze včerejšího dne, kdy mi Mapy malovaly 11h a já to dal za půlku času, nezdálo se, že bych to mohl stihnout. Zkrátka nadešel čas na běh, do kterého nedělám, jak by řekl pan Rose (nevím, co s tím mají co dělat v moštárně)... Nářez, rozsekané nohy, třísla i ramena, hole otlučené, dech za mnou ještě teď leze po modré na Skalku, hustá startovačka a překvapivě pohodový návrat na Ondřejník.

Tak doufám brzy na viděnou, Beskydy!