Loňskými noži myslím spíše ty předloňské, kdy jsem naposledy stál na bruslích. To asi vysvětluje proč jsem vždy znovu a znovu překvapený, jaký rozdíl je mezi in-line bruslemi a ledními bruslemi, nebo nedej bože mezi lyžemi na bruslení. Kromě absence tréninku a techniky se vždy ukáže, že mi chybí i výbušnost, síla a vytrvalost. Překvapuje mě, že mě to stále překvapuje. Ale co už, pojďme rychle na start první jízdy, které jsem se zúčastnil.
A nebo ne, vraťme se o pár minut zpět na rozbruslení. Lichá domněnka, že bych si za pár minut mohl rozpomenout jakpak že se to na bruslích dělá a dokonce na nich nabýt jakéhokoliv pocitu jistoty, se mě ne a ne pustit. Na druhou stranu jsem si nemohl nevzpomenout na in-liny, které mi také nikdy nejdou,v poněvadž si nikdy nezkouším své závodní tempo. Ani tu tomu nebylo jinak, dokonce bych řekl, že ani nemohlo. Přeci jenom absence výše zmíněných charakteristik ve výsledku znamená, že závod v mém podání probíhá na hraně. A zkoušet něco podobného během rozbruslení mezi desítkami lidí by znamenalo je vážně ohrožovat na zdraví, přeci jenom nože bruslí nejsou z cukrové vaty...
Start! Pouhá tři kola, já však skoro upadnu již v první zatáčce. V druhém kole už necítím nohy a ve třetím div nepadám po hubě... Bolestivá klasika, žádný skluz, jen zcela zbytečné plahočení jehož následkem ještě týden po závodech mám problém vylézt po schodech do prvního patra (zkuste si vzpomenout, jaké to bylo po vašem prvním squashi v životě). Njn. asi se to nikdy nenaučím. Výsledkem jest sedmé místo, ale to jen díky tomu, že místní rychlobruslařský klub odjel někam do zahraničí na závody...
Příště znovu a lépe... (zajímalo by mě, kde beru přesvědčení, že opakovaná lež se stane jednou pravdou)
Jestli mě paměť neklame, je to poprvé, kdy jsem se dostal na Štěpánské závody v NMNM. A co na tom, že se vůbec nejely na Štěpána (9.1.2022) a že na rozdíl od klasické klasiky se jely bruslením. 95kg čisté váhy a řádově 100kg s běžkami, dva roky bez pravidelného dojíždění do práce a rok bez sportu zcela. 500km najezděných na běžkách převážně turisticky (z toho možná 100-150km ve vyšším tempu u Ski). Tak nacionálie bychom měli.
To bruslení pro mě bylo záchranou, pokud bych měl mazat klasické běžky na závodní tratě u Ski, dopadlo by to jako pokaždé fiaskem. Takto to byl jen běžný propadák, tedy žádné poslední místo. Překvapivě a možné vůbec ne překvapivě se ve veteránské kategorii schází mnohem větší konkurence než v mužích a zdá se, že i až na výjimky výkonnější. Tak to abych se radoval, že už spadám do kategorie veteránů. :-)
Intervalový start po 20s není zrovna tím co preferuji, ale za daných okolností bylo možná lepší nevidět na první dobrou jak se propadám do hloubi startovního pole. Tady jsem mohl jen usuzovat jak na tom jsem na základě toho, kolik lidí mě předjelo a s jakým číslem, popř. kolik jsem jich předjel já.
Jinak mi podmínky velice přály, trefil jsem výběr lyží, podklad byl příkladně tvrdý a rychlý, jak pro běžky, tak pro hole. Zatáčky důvěrně známé (zejména ta, ze které jsem letos vyletěl mimo trať a zlámal běžky) a kopce stejně tak.
Běžné předsevzetí začít rozumně vzalo vzápětí za své, to dá přeci rozum, jak jinak bych asi mohl jet. První kolo jsem zkrátka přepálil. Píchání v boku a zatmívání mě však další kola zdaleka nepustila do takových divočin, takže jsem přešel do úsporného režimu s co největším zaměřením na provádění techniky. Ač jsem se obával, že budu předjížděn jedním závodníkem za druhým, tak se tak skoro vůbec nedělo, tedy aspoň ne z veteránské kategorie. Naopak sám jsem několik závodníků předjel k mé velké radosti.
Trochu mě může mrzet závěr, kdy jsem se mohl zmáčknout, ale vůbec jsem to neudělal. Stále betonovější nohy a hrozná bolest v boku mi jaksi neumožnila soustředit se na počítání okruhů, které mi chyběly do cíle. Takže v posledním kole jsem si nebyl zcela jistý, zda do toho mám jít na krev nebo ne.
Ve výsledku příjemné překvapení z 6. místa z 21. veteránů.
Považuji za krajně neslušné vyhýbat se "dobrovolně" orientační aktivitě více než deset let a zvlášť, když se zcela pravidelně koná na Vysočině, v srdci Žďárských vrchů. Beze sněhové okolnosti a nemožnost organizace typického novoročního běžkařského pobytu někde v horách mi přinesly jedinečnou příležitost nevyhnout se letos Kráteckému kufrování. Ale nebyl bych to já, kdybych to celé nepojal trochu jinak. Na tradiční turistickou formu LOBu jsem se necítil a o běhu jsem ani nepřemýšlel, poněvadž neběhám.
Ve středu odpoledne jsem sedl na kolo a společně s Mirkem vyrazil na Krátkou do Domu přírody Žďárských vrchů, kde šlo zcela bezkontaktně přijít k mapě, bez které jen stěží můžete rozumně provozovat orientační běh, v mém případě spíše aktivity, rozuměj horské kolo a jeho tlačení a nošení. Ale to jsme si poměrně hodně zapředbíhal...
Předpokládám, že jen okrajově zmíněnou bezkontaktnost lze považovat za úlitbu establishmentu a možná i pokus o drobný prank, čemuž by i nahrávalo umístění kamerového systému nasměrovaného právě na vstupní vrata do obrovské selské usedlosti, kde dnes můžete najít zmínění Dům přírody. A okolo čeho že tu provádím takové nezdařilé tance? Na vratech si nešlo nevšimnout připínačky chycených instrukcí a dvou fóliových kapes, jedna z nich nabízela mapy pro orientační běh a druhá malé pytlíčky. Asi tušíte, že zakopaný lampion se skrývál, podobně jako ďábel, v detailech, viz citace:
Mapa 11. Kráteckého kufrování 1:10 000 se zákresem kontrolních stanovišť ke koupi zde. Do sáčku vložte 20 Kč a přehoďte přes vrata do dvora.
Pobaveně jsem se podíval na asi čtyři metry vysoká vrata a přemýšlel, zda jde o novoroční vtípek. Docela živě si představuji, jak se o několik dní později baví organizátoři, tj. Chaloupky o. p. s., Bratrstvo Žďárských vrchů a Dům přírody Žďárských vrchů, teď čekám, že ze seznamu vyskočí i Rychlé šípy, při stříhání videa ze zmiňované kamery, nepovedenými pokusy chudáků sportovců, případně rodin s dětmi. Na druhou stranu jde zároveň o nepříliš radostnou známku, že civilizovanému světu (kulturně) jsme se stále ještě nepřiblížili, když musíme budovat pokladničkou se čtyřmetrovou zdí, aby do ní někdo nestrkal nenechavé prsty pro dvacetikorunu... BTW sorry jako, organizátoři, že jsem neměl dvacku a že ta hromada kovových mincí měla hmotnost dostatečnou k tomu, abych vám nepřilil ani kapku oleje do ohně malinko škodolibé zábavy.
Ale zpět na kolo, mapa v kapse není zcela ideálním pojetím MTBO, ale co už, nejedu na čas a záhy si přestávám být jistý, že toho moc objedu. První kontrolu sbírám s přehledem, další vynechávám, protože je příliš daleko a už druhá mě stojí asi tak 90% sil, které mi po 15km na kole v mrazu zbyly. Ono není divu, pokud se s kolem pohybujete v okolí Milov pod Drátníkem, v lepším případě skrze zamrzlé kaluže v ještě zamrzlejších půl metru hlubokých kolejích od těžké lesní techniky v kopcích, kde se vám plaší kovový oř a stále se staví na zadní... Silou vůle jsem sebral i třetí a čtvrtou kontrolu v neprostupném terénu plném nízkého smrčí a obrovských kamenů, které byly pro jistotu pokryty tenkou vrstvou přimrzlého sněhu, to snad pro případ, že by někdo dostal inteligentní nápad pobíhat v tomto kraji s běžeckými tretrami, které typicky kloužou jak čert. Ne zcela skvěle zvolený postup, rozuměj stál úplně za ..., nošení kola v příkrém svahu přes spadlé stromy a prodírání se nízkým porostem po uzoučkých stezkách zcela nevhodně nenadimenzovaných na současná široká řidítka horských kol byl vskutku slušný porod. Mirek překvapivě tiše snášel příkoří způsobená mým špatným čtením mapy a která byla zcela neslučitelná s představou odpolední vyjížďky na kole po Vysočině. Pro pátou pod-skalní kontrolu jsem už zdaleka pelášil po svých a šestá, osudová, vidíte, že Beethoven vydržel dokonce o jednu méně než já, mě stála membránu běžkářských kalhot, to když mě další špatné čtení mapy donutilo prolézt dva metry hustým smrčím.
Končím a jedem domů! Od té chvíle můžeme hovořit o tom, že jsem si to na kole překvapivě užíval. To pobíhání v kopci mě totiž přehřálo takovým způsobem, že jsem nestihl vychladnout až domů...
Má to nějaký závěr? Jasně, navíc zcela jasný a zřejmý, měl bych začít trénovat čtení mapy, svévolně nezaměňovat LOB za MTBO a konečně se začít pořádně hýbat. LOBu zdar!
Zdálo by se, že zcela postrádá smysl psát o něčem, co nebylo, resp. čeho jsem se nezúčastnil. Ale má to smysl, jako příprava na někdy, až nebude pršet a mé dolní končetiny nebudou sužovány svalovými zraněními. BTW kdo by odolal de facto silničnímu závodu na horském kole skrze Vysočinu?
Není to tak dlouho, co jsem zde nadšeně rozplýval, kterak se zjevila příležitosti startovat na Mistrovství ČR v lyžařském orientačním běhu a teď je tu další... Ne že by se na Mistrovství ČR v LOBu nemohl přihlásit kdokoliv, nicméně jsem se šťastně neocitl v kategorii P (příchozí), kam patřím, ale opět v H21, kde startují ti nejlepší. Jo a podle toho to také dopadlo, resp. nedopadlo. :-) No dobře, vůbec není důležité jak jsou ostatní dobří, ale spíše to jak já nejsem dobrý...
Tak jdeme na to, Nová Ves u Rýmařova o víkendu 2-3.3.2019 hostila několik závodů lyžařského orientačního běhu, štafety, ČP a také MČR na klasické trati. V kategorii H21 (MČR) na nás čekala trať délky 17,2km (vzdušnou čarou) a 22 kontrol. Běželo se podle mapy Sutě v měřítku 1:15 000, ekv. 5m, formát A4. Teploty začínaly dopoledne okolo -1°C a odpoledne měly za úkol vyšplhat se na +2°C, což se také všechno stalo.
Vzhůru na start, ještě poslední lesní čůrání, trocha vody na pití a rychle do startovního koridoru. Při pohledu na trať před sebou jsem si nemohl nepoložit otázku: "Co tady dělám" a nebo přinejmenším: "Co tady dělám bez kolečkových lyžích?" Abyste tomu rozuměli, dle rozpisu bylo 1% tratí v režimu "vyšlapáno lyžaři", takové jsem nejspíš během závodu ani neviděl (pod vrstvou jehličí). 34% tratí bylo projeto skútry, tady by se dalo říct, že zapadané jehličím bylo téměř vše s výjimkou míst, kde to závodníci z kopců vyplužili popř. v místech s nízkými stromky jehličí výjimečně chybělo. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že stopa hypotetické šíře do 120cm skutečně nestačí na skate na mých 191cm dlouhých běžkách a bylo by nošením jehličí do lesa, kdybych zmiňoval, že se hole do sněhu bořily klidně i půl metru, takže soupaž se na tom příliš jet nedala. Zdálo by se, že záchranu poskytovalo 65% tratí upravených rolbou, jenže ani v tomto případě bych dopředu nejásal. Možná, že třetina z nich byla ve stavu příjemně sjízdném, druhá třetina byla pokryta jehličím a bordelem a ta poslední třetina postrádala sníh ve velkém, takže ještě během závodu ho organizátoři nahazovali lopatami, tak aby vznikly aspoň úzké průjezdné chodníky... Výsledek? S klidem závod přejmenujme na MČR v hoblování skluznic na jehličí, větvích, hlíně a kamenech. BTW organizátoři klidně mohli změnit doporučení, abychom si vzali dvojkové lyže na kameňačky...
První kontrola byla tou nejvzdálenější a já hned na startu udělal chybu v odhadu postupu, takže místo, 4,4km s převýšením 113m jsem si vybral 6km s převýšením 164m s několika sty metry nejetelených úseků, kde mnozí běžky nosili v rukách a nakonec ledovou střechou na jehličí, kde jsem lezl stromečkem rychlostí želvy... Přitom se mi jelo dobře, když si odmyslím jehličí, chybějící sníh a vše další, co měnilo jízdu na běžkách na nehoráznou truhlářskou činnost. Vlastně jsem si říkal jak mi to krásně jede a jak je skvělé, že mě nikdo zezadu nedojíždí... Bodejť by také jo, když všichni jeli cestou podstatně kratší s převýšením o 50m menším a navíc v celé délce aspoň nějak jetelnou... Takže ve výsledku ani slušný jehličný průměr 14,8km/h mi na první kontrole nepřinesl více než 9min ztráty na nejrychlejšího :-) Na druhou stranu už během prvních kilometrů jsem viděl neviděné. Ať už jde o zapadané lesy jehličím, běh na běžkách s běžkami v rukách, sjíždění ledového jehličím pokrytého kopce s běžkami v rukách po zadku... Zkrátka orienťáci si nějak poradí v jakékoliv situaci.
Druhá kontrola byla dosažitelná de facto jedinou cestou, z právě zmiňovaného kopce, kterým jsem se poměrně neohroženě pustil na běžkách dolů, zatímco ještě nahoře jsem se trochu posmíval závodníkovi, který to jel po zadku, tak o chvíli později jsem přemýšlel jak si zachránit svůj život. Pomohlo odbočení do hnědého lesa, ano nejel jsem vůbec po sněhu, ale větve a jehličí mě brzdily natolik, že jsem nemusel potupně sundat lyže... Well done!
Třetí až šestá kontrola za zmínku nestojí. Zajímavá je sedmá, která mě být naprostou pohodičkou, jenže jsem se zkrátka ztratil a to takovým způsobem, že jsem objel půlku lesa za vydatného nadávání, abych se dostal na trať, kde jsem měl jistotu, že vím, kde jsem... Výsledek, téměř 12min ztráty na nejrychlejšího na této kontrole... Au!
Osmička? Tu bych si zasloužil vymlátit z úst. Zub moudrosti? Nefunguje. Jinak stěží pochopit, proč jsem po 12min bloudění na 7 opustil tuto kontrolu tím, že jsem odbočil doprava místo doleva. A tak jsem se projel několik kilometrů po lese jen tak z plezíru... Tj. osmou kontrolu zdobí ztráta na nejrychlejšího dalších skoro 9min. Paráda!
Kontroly 9-11 opět za zmínku nestojí, což se ovšem nedá říct o kontrolách 12 a 13, kde jsem nechal dalších 6, resp. 5min. No co, zase jsem se ztratil.
Zbytek závodu proběhl de facto vcelku spořádaně. Asi bych neměl opomenout skutečnost, že jsem přeci jenom vyměkl a místo 1,6km po tragickém povrchu to vzal 300m skútrovou zkratkou po spádnici. Bohužel už první desítky metrů mi ukázaly, že tohle bez zlomenin nedám. Stopa byla rozdupána od desítek lidí, běžky se mi bořily, nebylo kde brzdit či odšlapovat, brzdil jsem o stromečky, drsně ohýbal hole do luku a vůbec to nevypadalo na přežití. Shodil jsem lyže a kopec potupně avšak oproti jízdě na běžkách asi tak 5x rychleji seběhl a hlavně naprosto bezpečně... Když už se zmiňuji o holích, tak to se mi stalo třeba 6x či vícekrát, že jsem ji ohnul natolik, že jsem si říkal, teď to nedá, praskne, ale nepraskla... Ano vybavení dostávalo značně na frak, nicméně nejvíce to odnášelo tělo. Věčně zasekávání lyže mi rozhodilo záda tak, že ani teď, když to sepisuji nemohu seděl bez bolesti... Posledních tři kontroly se nacházely na loukách a vzhledem k tomu, že se oteplilo, jak hlásaly předpovědi, došlo k tomu nejhoršímu, sníh mě neunesl, já se brutálně bořil a v posledních kilometrech se vycukal tak, že jsem v cíli téměř nemohl stát na nohách.
Můj stav příliš neodpovídal skutečnosti, že při příjezdu do cíle mi patřilo 12. místo z 12. Že jsem na vítěze ztratil 55:37 a dojel v tragickém čase 140:05. Je pravdou, že kdybych se několikrát neztratil a na první kontrolu zvolil správný postup, mohl jsem mít ztrátu řádově 20min, čímž bych bojoval o umístění na začátku druhé desítky. Takhle jsem si odvezl 27. místo z 39. závodníků. Asi to bude můj nejlepší výsledek na MČR, nicméně nic s čím by se dalo chlubit. Velkou škodou tak zůstává, že se nehodnotí ujeté kilometry, možná bych v tomto ohledu zářil. Na 17km trati jsem totiž najezdil skoro 32km... Jen nevím, zda je to k pláči či k smíchu...
Po závodě jsem se opět potkal s Patrem Marečkem a Leopoldem Kolářem (spolubydlícímu z Jizerské 50), je fajn, když své neúspěchy můžete hned rozebrat s takovými orientačními borci! No krásné to bylo a hlavně nezapomenutelné. Zkrátka zážitky nemusí být pozitivní, důležité je, když jsou silné...
Na tu chvíli jsem se těšil a zároveň jsem se jí hrozně obával. A nakonec to ani nebolelo. Kecám, bolelo to velice, ale rozhodně ne duši. Situaci mi možná ulehčila skutečnost, že šlo o, jak mi už je tak trochu podobné, poměrně obskurní situaci. Možná by si tento závod zasloužil i další květnaté přívlastky, ale pro jednou se budu držet u kořenů... Zkrátka šlo o závod se třemi přihlášenými a dvěma skutečně startujícími. Výsledek? Poslední místo a zároveň bedna, stříbro a diplom... LOL. Toliko ve zkratce. V detailu to možná bylo i zajímavější. Přihlášku na 8. závod ČMP konaný Pohledcem jsem musel podat nějakou tu chvíli před závodem, kdy se zdálo, že teploty vylezou vysoko nad bod mrazu a zkrátka, že si jinak nezalyžuji a když zalyžuji, tak ne pěkně. Jenže minimálně den před závodem se zdálo býti jisté, že opak bude pravdou, minimálně tedy dopoledne. No prostě, že se bude dát volně bez omezení až do omrzení létat po pláních a užívat si té největší svobody, kterou vám speciální zimní okolnosti mohou nabídnout. Jenže minimálně se učím držet slovo, byť bych ho dal jen sobě, takže na závod, který mi nic přinést nemohl (samozřejmě jde o nadsázku a úhel pohledu), jsem se nehodlal vykašlat. Co s tím, no zajedu si přeci aspoň na prezenčku na běžkách, jsou to dobré 3-4km... No a z nich se vyklubalo celkem skoro 34km, kdy jsem si užíval nezměrné svobody, o které jsem mluvil před pár větami. Nádherná lyžovačka však měla pár nemilých důsledků. Tak předně jsem se trochu opálil (co kdyby si náhodou někdo myslel, že jsem ležel u moře?), také jsem se trochu unavil (ne že bych nebyl zvyklý na trochu pohybu, nicméně tohle byla už porce, kterou jsem cítil) no a konečně jsem se podstatně dehydratoval (bylo skvělé si myslet, že jedu jen pro startovní číslo a zpět pročež jsem si nevzal žádné pití...) Ve výsledku bylo okolo 10h, když jsem se vrátil domů, abych si nachystal běžky na závod, do jehož začátku zbývala 1:25. Asi by bylo fér zmínit, že předpovědi počasí se nezměnily aspoň v tom ohledu, že okolo poledne bude třeba 6-8°C, takže asi tušíte jaká příprava klasických lyží mě čekala. Také možná víte, že nemažu a klistry už tuplem ne. Ve výsledku mi nezbylo než namazat, ale asi to už nikdy neudělám. Krom toho, že jsem si zašpinil dva páry běžek a také vše okolo, tak to bylo typicky k ničemu. Ne že bych měl moc na výběr, co namazat, zase takový sortiment vosků, které nemažu nemám, ale závoďačky to schytaly v podobě univerzálního klistru (-6°C + 6°C) a druhé rádoby rychlé klasičky schytaly nános starým ještě nerozdělaným klistrem Skivo za 4Kčs. Ano tento ještě nebarvený černý tekutý vosk smrděl stejně jako borovicový dehet, který se používá na preparaci běžeckých lyží s dřevěnou skluznicí, humus! Krom této radosti mě potkala i další radost v podobě pomoci při stěhování ledničky, která mě stála nezanedbatelné množství času, který mi o chvíli později zásadně chyběl. Byl jsem rád, že jsem ve spěchu pobral všechny věci, které bylo třeba. Během jízdy autem ke Ski hotelu jsem do sebe střelil jeden rychlý gel a zapil ho příliš velkým množstvím tekutin. I to mělo (ne)blahý vliv na následující dění. Na parkovišti jsem zkontroloval čas, asi 7 minut do startu. Fajn, proč jen jsem svinil dva páry běžek klistry, když budu rád, pokud vůbec dorazím na start včas, natož abych stihl vytestovat dvoje lyže... LOL. To se mi zase podařilo.
Sláva, aspoň že mi to neujelo... Potkávám Martina, Petra a pár dalších známých borců a už se valím ke startovní čáře, kde se zanedlouho zjevuje i druhý borec. Kdybychom prý sehnali toho třetího, mohli bychom startovat o minutu či dvě dříve. Jenže ten se neobjeví ani v okamžiku plánovaného startu. BTW okolnosti se postaraly o zkrácení z 10km na 9km, což mi samozřejmě udělalo radost. Mnohem méně radosti mi udělaly skvěle připravené lyže. Po odstartování jsem to nadějně rozpádloval soupaží a šel tak na první místo, jenže už v kopci do Modříňáku jsem si všiml malé nedokonalosti, vůbec jsem se nemohl odrazit z lyže, zkrátka to trochu klouzalo, trochu rovná se zcela. Ale žádná velká křeč, aplikoval jsem jednoduché pravidlo, když to nejde, napal to soupaží, a tak se stalo, že i pod Plačkovcem jsem vedl. Navíc se podařila skvělá věc, 50m pod tunely jsem mohl běžet v hluboké soli, klistr to tam chytal. No běžet, jo běžet jako cupitat, ale ne klouzat, takže jsem záhy přišel o vedení a dál o závodě nemá cenu mluvit. Stromeček nad tunely mě stál tolik sil, že jsem musel začít uvažovat o tom, že bych měl asi hodně rychle zpomalit, jinak nedojedu ani do cíle prvního ze tří kol. Nevím, jak mě mohly ještě na startovní rovince napadat takové voloviny, že to pojedeme jako v Ski Classic, jakože pohoda celý závod a pak si to rozdáme v cílovce... :-) Na otočce nad tunely jsem za prvním vlál jako na gumě a tušil jsem, že dobrý výsledek neudělám. Z kopce mi to díky hmotnosti o dobrých 20-30kg větší, než kterou disponoval můj soupeř, jelo slušně, takže pod stoupáním v Plačkovci jsme jeli vedle sebe, jenže on vzápětí přešel do ladného střídáku zatímco já sklouzl k utahané soupaži... Na kopci jsem soupeře neviděl, ruce necítil, ve vytátém mokrém sněhu si téměř rozbil držku a to raději nezmiňuji, jak jsem si ublinkl za zatáčkou. A to se mi nestává, i s plným žaludkem jsem schopný celkem uspokojivých pohybových aktivit, tady pár soupaží vedlo při přechodu do vajíčka v nával žaludečních šťáv do krku, že jsem to málem hodil ven. Skvělé! Velbloud stromem jak kráva a už jen dvě kola do cíle. Shazuji čelenku, protože na slunci teču více než sníh. Ale ani to nestačí. Bohužel bundu pod číslem nemohu rozepnout, tedy do okamžiku než nechtěně utrhnu provázky, kterými se čísla zavazují. Bohužel souboj s přehřátím, předchozí únavou, dehydratací a tragicky namazanému stoupáku projíždím na plné čáře... Druhé kolo se marně snažím držet jednoho ze starších dorostenců, ale i ten mi dává na prdel. Třetí kolo, BTW sníh taje kolo od kola nechutněji a nechutněji, si už jen hlídám pozadí a tiše doufám, že mě na trati nedojedou veteráni, kteří startovali několik minut po nás, zvláště Petr Mareček se ke mě přibližoval opravdu rychle.
Cíl! Tatranka a teplý čaj, nádhera! Stále si z čela utírám pot, který mě nepřestává štípat v očích a jehož slaná chuť mi zůstala v ústech ještě hodně dlouho. Na to jak špatně jsem to zajel, jsem neskutečně vyřízený. Trochu mi to připomíná nedávnou pohromu na Žďárské lize mistrů... Jen s tím rozdílem, že zde jsem skončil beznadějně poslední, druhý. Ale co, slunce svítící na obloze začíná být nesmírně příjemné, protože se nikam nemusím hnát a pomalu osychám. Mezi tím pokecám s Martinem a Petrem a ani ne za hodinu se mohu trapně postavit na stupně vítězů a z posledního místa převzít medaili a diplom...
Sobotní program se zdál být naprosto jasný, běžky, běžky a možná ještě běžky. Během týdne jsem slíbil Markovi účast ve štafetách Mauglího memoriálu (3x10km), abych ji o dva dny později odvolal. Zdravotní stav ne zrovna optimální a obava, že zase lehnu z vyčerpání, které bych užil po kopcích okolo Blatin více než je zdrávo, mě prostě přemluvily.
A tak jsem si vyrazil turistickým tempem na jižní tratě (na jih od NMNM), po čtyřech hodinách a 40km jsem se stavil k našim na oběd. Kachna, zelí, knedlík a nádivka, zkrátka ideální sportovní strava před druhou fází. No a když mluvím o druhé fázi, tak se mi v hlavě promíchaly vzpomínky na to, jak Janička nadšeně mluvila o párkových závodech a nepřekonatelné chuti hlavní odměny s informacemi, kolik že párkových závodů se koná téhož dne na Vysočině. A vzhledem k tomu, že mé vzpomínky na tuto manu již dávno opustily archiv mé mozkovny... Zkrátka byl tu plán! Díky rodičům za taxi, jinak bych se jen stěží stihl registrovat.
Následující řádky by mohly vyznít mnohem negativněji a pomlouvačněji než bych si přál a než zamýšlím. Tj. abstrahujeme od místopisných jmen, stejně si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť výjimečný úkaz. Zkrátka domnívám se, že mé zážitky jsou přenosné pro podobné akce, situace i místa...
Registrace probíhala v hasičské zbrojnici SDH. Trochu mě překvapilo, že se přihlašuji jako třetí ve své kategorii. A vy se jistě divíte, že se divím skutečnosti, že se na párkových závodech vyskytují především děti... :-) No dobře, no dobře... Další překvápko, vstupné dobrovolné. OK, hasiči sobě, rodiče dětem a pár excentrikům (jako je Sabelell). :-) Dostávám poukázku na párek a čaj, lezu z hasičárny ven a koukám okolo sebe. Přicházejí staříci s cigárou v hubě, trochu mě překvapuje, že nikoho nepřekvapuje, že krmí všechny děti tím svinstvem... Trocha diskotéky neuškodí, no disko, chvílemi zábavová hudba, chvíli dětské písně, neotřelá kombinace. Pak pozvání všech účastníků na grog a že prej pokud rodiče nepustí své děti na grog, tak že i nějakej čaj se pro ně najde... Tiše doufám, že nepustí, ale kdo ví. Á tatínek jde povzbudit svého synka přímo na startovní čáru, zatímco mu dává nějaké rady, zapaluje si cigáru a další tuna svinstva se proplétá mezi malými dětmi. Dusíce se marně lituji, že jsem prodal všechny běžecké hole z hliníkových slitin, kterými bych chlápka poučil o dobrých mravech. Ach jo! Ne že by byla organizace špatná, ale trochu mě otravuje povzbuzování hlasatelky/moderátorky, aby maminku nejmladšího účastníka (kategorie do 4 let) vystřídal tatínek, protože je třeba startovat další kategorii. No a to se očividně dělá velice zle, když mají jedny stopky... Jinak se v jednotlivých kategoriích startovalo intervalově po 30s. První zjištění, doposud jsem totiž nezjistil, kdy budu startovat (to jsem se nedověděl do okamžiku, kdy mě zavolali na start), kolik kol/km pojedu a jakou technikou pojedu (dvě klasické stopy dávaly vyniknout tragické skutečnosti, že jsem dorazil se skateovou výbavou). :-) A tak jsem tiše (až na šoupání nohou) mrzl a pozoroval s napětím dění okolo sebe. No byla to škola života, to vám povím. A také vyšší dívčí přípravy lyží. Ve skutečnosti jsem to se skateama vyhrál, teploty okolo nuly a mokrý sníh totiž, jak je známo, nejsou nejlepší prerekvizitou pro výběr a aplikaci jednoduché mázy. Ještěže místní obec má přehršel specialistů. Škoda mluvit o všem, co jsem viděl, stejně byste mi to nevěřili... :-) Ale doslovný pár výjevů přidám, co třeba pohled na dva bratry téměř plnoleté, závodní dresy Sportovního klubu NMNM, technika také vypilovaná, ale co ty lyže? Vypadalo to na nánosy tuhého stoupáku nanášené jako by šlo o klistr, ale bez rozetření... A to před chvíli mluvili s některým z místních, že už si lyže dávno mažou sami. LOL. Ale nejvíc nejlepší byla holčička, která si stěžovala tatínkovi, jak jí lyže smekají. Tatínek bez zardění sáhl do kapse a vytáhl snad nikdy nepoužité Skivo staré dobrých 40 let a já poprvé zřel na vlastní oči, že opravdu existují lidé, kteří jsou schopní namazat celé běžky od špičky až po patkuu stoupacím voskem. Už tady by srdce mnohého běžkařského nadšence začalo vynechávat, jenže to zdaleka není vše. Nádech! Výdech! Koukám jak opařený, ty lyže celé napatlané voskem měly totiž frézovaný protismyk... :-) LOL
Nepřeberným množstvím zážitků bych vás mohl krmit ještě hodnou chvíli, ale pojďme k těm závodům. V kategorii čtyřicátníků jsme byly tři. Já, nějaký atlet, který vypadal jako profi lyžař a i jeho klasická technika vypadala tak jistě, jako on a skutečnost, že bude první. Druhý borec vypadal mnohem "vesničtěji", Sprintky na nohách, ale žádný profi dres. Nicméně první dojem může klamat, jeho jsem na lyžích neviděl a netušil jsem co čekat. Je pravdou, že já ve svých 15 let starých lyžacích na 15 let starých lyžích a s 20 let starými plandavými šusťáky také rozhodně nevypadám, že bych mohl někoho předjet a přitom se mi to sem tam podaří....
A je odstartována naše runda. Už vím, že jedeme dva okruhy X (po závodě podle GPSky zjišťuji, že to bylo celkem 2,2km). První byl na trať vpuštěn pan záhadný, 30s po něm pan rychlý a minutu po něm i já. V půlce prvního okruhu předjíždím prvního a pomalu dojíždím i druhého (v tu chvíli již dávno prvního). Na konci kola předjíždím i pana rychlého a pak už zas tak moc nespěchám, vzhledem k intervalovému startu držím náskok 30s, a o tolik mi na tak krátkém kolečku snad neujede. Je pravda, že holé běžky a soupaž byly fajn, protože to jelo, do druhého ze dvou kopců jsem sice musel stromečkem, ale co už. Také je pravdou, že mé tělo trochu protestovalo, však najetých 46km a asi tak hodinu před začátkem závodů pořádnou porci pečené kačeny s knedlíkem, zelím a nádivkou, jsem zmiňoval. Ale ani to mi nezabránilo, abych vyhrál. Byť jsem před startem uvažoval, že by se vesnické párkové závody o 3 účastnících mohly vážně stát prvním závodem, kde bych skončil poslední. No nestalo se...
A hurá na vytoužený párek. Zaplatil jsem dobrovolné vstupné, aby se neřeklo, a hurá na jídlo. Prý jestli 2 nebo 3, já čekal jeden, ale abych neurazil vzal jsem si tedy dva. A řeknu vám, Janička nekecala, po běžeckých závodech ty klasické párky (vypadající jak z dob komunizmu) chutnaly neuvěřitelně dobře. K tomu ještě pár hrníčků slazeného teplého čaje z pradávných várnic na čaj (takové ty, které pamatujete ze školních let (pokud je vám třeba 40 :-))). Luxus! Během jídla jsem si pokecal s druhým v pořadí, který očividně měl dost otázek, zřejmě potřeboval nějakou omluvu, proč nevyhrál on. Moje odpověď, že jsem jen novoměstský šmatlák, kterého nikdo neučil lyžovat a že mám v nohách 46km ho asi moc neuspokojila. Tak sorry!
Když už jsem tedy vyhrál, rozhodl jsme se vydržet na vyhlášení. S největší pravděpodobností jde o jediné vítězství v roce tomto, příštím a asi čtyřiceti letech minulých. :-)
A teď se podržte, krom diplomu jsem dostal i dárkový balíček, více než 1,5kg těžkou igelitovou tašku s obsahem skoro za 700Kč. No a teď podržte mě a nebo aspoň tu igelitku! Tak to jsem nečekal ani ve snu. Klobouk (propocený lyžařský šátek) dolů. Jo a jak to kurník odvezu domů, cinkající taška jen stěží držela potem přilepená na mém holém hrudníku, ale podvázání ledvinkou pomohlo, nicméně následných skoro 20km, když už bylo notnou chvíli po 16h s večer na krku vážně stálo za to. BTW omlouvám se případným poškozeným, kteří si rvou vlasy, co za pupkáče je předjelo v kopci či z kopce jen krátce před setměním v okolí NMNM, to břicho (krom kačeny, párků a jiných tuků byl vlastně fake).
Sobota 19.1.2019 byla dnem našeho odjezdu z Radstadtu domů a také druhým dnem, kdy jsem měl závodit v Ramsau am Dachstein v lyžařském orientačním běhu (LOB). Po pátečním (ne)úspěchu, kdy jsem skončil 3. v kategorii OPEN jsem byl velice zvědavý, co předvedu na závodu ČP ve sprintu. S velkou porcí štěstí jsem byl zařazen aspoň do kategorie H21A, což mi přineslo příležitost porovnat síly s "odpovídajícími" borci. Jasně, že ideální by bylo závodit s elitou (H21E), ale asi nemůžu chtít všechno.
Na rozdíl od předešlého dne se závod konal v centru Ramsau a překvapivě i tady byly velké problémy s parkování, které jsem snad už nepřekvapivě vyřešil po svém "parkováním na hulváta." Registrace na závod a pokec se stavitelem tratí, Petrem Marečkem, byly fajn. Příjemné také bylo sledování dění na stadionu v Ramsau, kde probíhalo takové množství aktivit, až člověka přecházel zrak. Po dlouhé době, kdy jsem jen váhal, zda se vysvléci ze sjezdařského oblečení (teploty padly někam pod -10°C) jsem tak učinil a jal se zahřívat. Velice milé bylo ve vší slušnosti poslat výběrčího poplatků za používání tratí někam. Skoro by to mohlo vyznít sprostě, ale ani přítomnost čipu na mém prostředníčku (kouzelný šém, který mě uchránil od platby 15EUR) nevykouzlil nic sprostého. :-) A pak už jen nekonečné kroužení dokola, hlavně abych nezmrzl.
Start závodu ležel asi o 100m dále, takže "no big deal". Trochu vtipné bylo řazení závodníků do startovního koridoru na místech, kde jezdily sáně tažené koňmi, kteří za sebou zanechávali značky, ale co už.
No a pak došlo i na mě. Start! Běžel jsem ještě dříve, než jsem si stihl zorientovat mapu. Jak to asi mohlo dopadnout? Jasně, ztráta již na první kontrole a ještě horší než na MČR v NMNM. To nám to pěkně začíná. Naštěstí tyhle závody jezdím pro radost a krom mých vlastních výčitek mi takové voloviny asi nikdo neotluče o hlavu. Výsledek? Žádný stres, který by mě snad provázel následně závodem. Druhá, třetí, čtvrtá,... Postupně jsem se začal rozjíždět a u toho jsem se náramně bavil. Každé úmyslné opuštění trati a jízda rovnou za nosem skrze závěje sněhu mě neskutečně bavily. Těžko se to popisuje, ale představte si to asi tak, že se rozjedete po upravené běžecké stopě, která je potopená o 30-40cm vůči okolí a to potopení vypadá jako malý skokánek a navíc se dá přesně takovým způsobem využít... :-) Kdybyste věděli jaká je to zábava, takhle skákat napříč stopami, ve kterých se pohybují desítky závodníků a do toho se pletou běžní turisté. Ten zmatek mám prostě hrozně rád. No a takhle radostně a s výjimkou jedné kontroly (o které jsem byl přesvědčený, že musí být tam, kam koukám a kde ji nevidím - stačilo popojet pár metrů a už vidět byla) jsem se neztratil a chytl jsem dobrý rytmus. Jenže v tom rytmu jsem zkrátka jednoduše a hloupě přeskočil kontrolu číslo 9. Tak se stalo, že jsem dojel do cíle s časem, který by mi stačil na 3. místo v kategorii (BTW nebyla tak moc obsazená, pouze 9 závodníků), jenže na lístku stálo nekompromisní DISK. Překvapivě jsem nebyl tak naštvaný, jak bych asi měl či mohl být. Vlastně to bylo pouze otázkou času, kdy se mi taková věc přihodí. Prostě jsem to pro tentokrát bral, jako že se má zkusit všechno, takže s úsměvem. Nebýt této hlouposti, byl bych se sebou celkem spokojený, přeci jenom jsme se tentokrát celkem orientoval a chytl jsem i slušný rytmus. Navíc jsem se ztratil jen 1,5x namísto 3x. Takže celkem cajk. Další pro mě potěšitelnou věcí jest to, že tento a předchozí závod byly prvními LOBy, kterých jsem se zúčastnil v pro mě neznámém prostředí, resp. prostředí, které neznám jako své boty (což o NMNM říct mohu) a dokázal jsem si, že asi tu mapu aspoň trochu čtu. :-)
Mimo jiné je třeba vyzdvihnout práci organizátorů a stavitele tratí, která se mi líbila. Ani mi nevadí, že se budu opakovat během opěvování krás Ramsau a zejména těch zimních. Rozhodně doporučeníhodné místo pro návštěvu. S opomenutými parametry trati H21A - 15 kontrol na 3,5km a lyžařským "Skol" se s vámi loučím.
O svých úspěších na MČR ve sprintu (LOB) jsem se poměrně detailně již podělil. Takže je na čase věnovat malou retrospektivu dalšímu lyžařskému orientačnímu běhu, kterého jsem se zúčastnil o necelý týden později. Je poměrně velkou "náhodou", že se další podnik ČP v LOB a MČR na krátké trati v LOB a závod Ski O Tour konaly o víkendu 18-20.1.2019 v Ramsau am Dachstein. A ta "náhoda" chtěla, abychom právě ten týden pobývali v nedalekém Radstadtu...
Ski O Tour 2019 je šňůra 5 LOBů konaných v Rakousku, na jejichž organizaci se podíleli i Češi, tedy minimálně těch etap, které se uskutečnily v Ramsau, protože, jak už jsem zmínil, se tu konalo i MČR a ČP... Díky přísným pravidlům jsem se mohl zúčastnit pouze kategorie volně příchozích, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Bral jsem to jako první závod v LOBu s mezinárodní účastí, kterého se zúčastním... Takže paráda.
Díky přívětivosti organizátorů HANá Orienteering vše probíhalo dle mých představ. V čem šlo, v tom mi vyšli vstříc... Takže jsem nemusel být otrávený z nenadálých posunů všeho možného (protože to nakonec šlo vyřešit operativně), ani jsem se nemusel bát laviny, která vtrhla do Ramsau dva dny před závodem, prostě a jednoduše vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Páteční závod nakonec probíhal v okolí Vorbergu a jeho sjezdovek. Místo na parkování pod jednou z nich se ukázalo býti nejslabším místem v organizaci závodů, poněvadž se velice rychle zaplnilo. Vyřešil jsem to "na hulváta" a vesele šel závodit. Njn. byl jsem rozjetý z těch pár serpentýn a malinko driftování po zasněžené silnici... Zaplatil jsme za závod a půjčení čipu, konečně SIAC (to je ten bezkontaktní s ražením kontrol na vzdálenost 30-50cm, pravda ta vzdálenost je nastavitelná na krabičkách a není intrinsickou vlastností čipu) a spěchal pro běžky. Malý problém spočíval ve skutečnosti, že jsem nevěděl, jak se dostat z parkoviště na místo startu, naštěstí mi pomohly dobré duše z Vysočiny (aspoň podle dresů).
Před startem jsem učinil několik důležitých poznání. Tak za prvé je tu hromada známých, jako třeba stavitel trati Petr Mareček, běžkař/orienťák Jirka Šťastný, ap. (no dobře, další lidi jsem neznal.) :-) Za druhé jsem dostal odpověď na týden starou otázku, jak to mají orienťáci s běžkami. No tady jsem to viděl na vlastní oči, mnozí z nich (no dobře asi to nebyli účastníci kategorie open) měli několik párů posledních modelů závodních běžek od různých světových výrobců, které poctivě testovali na sněhu a vybírali ten nejlepší pár. Hmmm, tak tady má příprava hodně pokulhávala. Ne že bych neměl top model skateových běžek od Atomicu, ale mé Worldcupy jsou, když dobře, tak z roku 2007... No a de facto jde o kameňačky. Dalším poznáním bylo, že asi budu jediný, kdo nebude mít profi mapník na běžky, ale pojede s igelitovým pytlíkem přibodnutým sichrhajskami do bundy... BTW od minule jsem low-cost DIY mapník trochu vylepšil a ne, nepřestal mě během větrného počasí fackovat, ale přichycení za jeden roh znamenalo jistou možnost mapu v omezené míře rotovat a hlavně už tolik nebolela rozhodující skutečnost, zda je mapa orientovaná na výšku či na šířku... Neméně důležitým poznáním pro mě bylo zjištění, kdo že se mnou vlastně bude startovat v kategorii open. Abyste dobře rozuměli, už jsem několikrát startoval v kategorii open jak v LOB tak v MTBO a vždy jsem byl překvapen, že většina lidí ve startovce má zapsané číslo čipu, nějaké registrační číslo a také klub orientačních sportů. Málokdy se tam kromě mě objevil někdo bez těchto náležitostí. No a až tady jsem pochopil, že pro mnohé, hlavně starší závodníky, je příjemné si zazávodit v kategorii open, která bývá orientačně jednoduší, na trati kratší s menším převýšením, no prostě si to chtějí udělat pěkný...
Tak už pojďme k samotným závodům. V kategorii OPEN se sešlo 31. závodníků. Nešlo jen o Čechy, ale i o Litevce, Maďary, Němce, Švýcary, Italy, Rakušany a snad i někoho z Bulharska... Na trati na nás čekalo 13 kontrol, délka byla změřena na 3,2km s převýšením 75m.
Před závodem jsem měl jednu velkou touhu, více myslet a méně makat. Toto jsem nedělal na MČR a považoval jsem to za zdroj svého neúspěchu. No a jak to dopadlo? Sice jsem se snažil, ale málo, stejně mi to nedalo a jel jsem s větrem o závod a orientaci jsem spíše střílel. Výsledek? Podle ORISu tři chyby, které mě stály řádově okolo 3 minut. A taková věc vás naser..., zvlášť, když celkově skončíte třetí se ztrátou na vítěze 21s. Takže místo radosti z bedny zase smutním, že stačilo neudělal jednu chybu ze tří (rozuměj neztratit se jednou ze tří ztrát) a mohl jsem oslavovat první místo. Jenže závody nejsou "kdyby, kdyby, ..." Takže výsledek je takový jaký je.
Závěr zní naprosto jasně. Více myslet a méně makat. Jako bych to už někdy slyšel... :-) BTW SIAC čip byl skvělý, přestože jsem stále na ražení poměrně ztrácel, protože mi chyběla jistota daná zkušeností, že stačí okolo kontroly mávnout rukou a nezastavovat. Určitě mě to ušetřilo minutu času proti starému SPORTidentu. Na druhou stranu skoro bych se nebál říct, že ztrátu 21s šlo klidně smazat jen nabitou zkušeností, tj. abych věděl, jakou rychlostí okolo kontroly mohu proletět. Rozhodně by tu měla zaznít i věta o tom, že tratě okolo Ramsau am Dachstein jsou téměř famózní a vůbec vůkol je to překrásné. No a když do té krásy zasadíte krásnou trať orienťáku, kterou stavěl Petr Mareček, zůstanou vám na takovou událost opravdu nádherné vzpomínky.
Lyžařský orientační běh? Orientační sporty vůbec? Asi tak by se mohlo zeptat několik mých kamarádů, které jsem určitě nejednou ztratil. A přes to... Byly doby, kdy jsem na zcela amatérské úrovni dosáhl na několik umístění na bedně. Vlastně šlo o mé nejlepší umístění ve "sportech" vůbec. A co na tom, že se v lepším případě jednalo o kategorii volně příchozích, kde nikdo nezávodil. A ano, převážně se nejednalo o orientační běh, spíše o LOB či MTBO. Toliko k mé (ne)orientační historii.
A proč to? Mohl by se zeptat kdokoliv... Je to velká zábava, kombinace těžko slučitelných činností, tělesné aktivity (běh, běh na lyžích, jízda na kole, potápění, ...), kdy často jedete na kyslíkový dluh a zároveň přemýšlení, kdy se očekává, že za stresových situacích (daných zmíněnými tělesnými aktivitami) budete také číst mapu a plánovat, kterou z cest se vydat k nejbližší kontrole, abyste se tam dostali nejrychleji s co nejmenším výdajem energie. Věřte, že se to nedělá lehce, ale za odměnu se před vámi otevírá neskutečný prostor pro optimalizaci, učení, poučení a to celé je zasazeno typicky v rámci lesa či jinde v přírodě (nepočítáme-li městské varianty orientačních sportů).
Motivace. Tou je pro mě většinou blízkost pořádaných závodů. Tím se pro mě orientační sporty stávají občasníkem, jejichž součástí se na krátkou chvíli rád stávám. Tady by stálo za to zmínit, jak skvělou partou bývají tihle orientační nadšenci, málokde jinde tohle zažijete. Mezi ně patří i hlavní rozhodčí LOBu, který se pořádal 12-13.1.2019 v Novém Městě na Moravě, Petr Mareček. Ten mi umožnil start na Mistrovství ČR ve sprintu (LOB) v kategorii H21. Splněný sen se tak stal realitou. Místo závodu Českého poháru v kategorii příchozích (P) jsem najednou koukal na své jméno ve startovce vrcholu LOB sezóny a to nejlepší na tom bylo, že jsem konečně mohl poměřit síly s těmi nejlepšími borci z naší země.
Příprava. Tak o té bych se raději nezmiňoval. Promarodil jsme většinu prosince, ještě nemocný jsme se pokoušel lyžovat, přirozeně spíše neúspěšně, než jakkoliv jinak. Suchá příprava znamenala studium několika starých map (OB, LOB či MTBO). Je to trapné, ale díky občasnému charakteru mých účastní na orientačních sportovních klání u mě jen stěží můžete mluvit o orientačních schopnostech. Takže se snažím dostat mapový klíč pod kůži jistým pasivním a asi i hloupým způsobem. No prostě koukám do map. :-) K tomu jsem se také snažil číst instrukce okolo závodu, použití čipů apod., abych nebyl až zas takový mimoň. Ale to se mi moc nepovedlo...
Už na registraci jsem překvapeně koukal, že po zaplacení všech poplatků (startovné + půjčení čipu), nedostanu do ruky nic krom čipu. Asi jsem očekával nějaké startovní číslo, igelitku plnou nesmyslného čtení či nevím co...
Po registraci jsem si na chvíli odskočil k našim, abych si na poslední chvíli spíchl provizorní mapník, igelitový pytlík a dvě sichrhajsky, které mají především za úkol co nejvíce poškodit drahou běžkařskou bundu. :-)
Hurá zpět do arény, rychle jsem vyběhl na sníh a šel vytestovat běžky, naštěstí jely mnohem lépe ty starší a dobitější, což mi udělalo velkou radost vzhledem k tomu, že jsem tak úplně nevěděl, co mě čeká a neměl jsem příliš chutí vzít nové skaty někam do lesa, kde bych je buď totálně podřel nebo rovnou rozštípal. Při té příležitosti jsme si několikráte kladl otázku, jak to dělají LOBisti, zda mají na každé podmínky dedikované běžky, nebo zda mistrovství jednoduše jezdí na těch nejlepších, i kdyby jim hrozila zásadní újma...
Toaleta, hledání ztraceného půjčeného SI čipu, převlékání, instalace kamery na hlavu a rychle na start. Ono totiž pokud startujete v čase 30 (počítáno od 13:30) a je 13:55, tak máte zkrátka celkem fofr. Není nic hloupějšího, než být v prostoru startu závodu hodinu předem a pak start nestihnout.
13:57 (když na budíku svítilo 30) jsem byl v puštěn do prvního úseku koridoru, kde ověří vaše jméno a číslo čipu, který si následně vymažete.
13:58 už poměrně nervózně poskakuji v druhém úseku, kde si ověříte správné vynulování čipu. Skvělé, první dvě operace jsem zvládl!
13:59 další selhání a ne malé. Nevím proč jsem si vzal do hlavy, že všechny OB (LOB) mapy jsou orientované na výšku. Dopředu víte, že dostanete mapu velikosti A4 v měřítku 1:5000, ale tím to končí. Kde je problém? Můj pseudomapník, neotočný pseudomapník počítal s orientací mapy na výšku. Tj. v okamžiku, kdy jsem nedočkavě sáhl po své vytoužené mapě H21, polilo mě horko. Zaprvé jsem v rukavicích nebyl schopen dostat mapu do igelitového pytlíku, s čímž mi ochotně pomohla slečna, která měla daný úsek koridoru na starost, a za druhé jsem hned viděl ten průser, mapu otočenou o 90°, kterou nezvládnu přečíst. Jo, mám velice dobrý úsudek!
14:00 ostrý start, zatímco ostatní dva soupeři ve vlně vlažně vyjeli z koridorů a jali se zkoumat mapu, já sázel na rádobyznalost místního skoro domácího prostředí. Vyletěl jsem poměrně rychle a bez velkého zkoumání frčel předpokládaným směrem. Plot! Kurnik, to je ten plot, za jehož zdolání bych byl disknutej, vzpoměl jsem si na propozice závodu, abychom počítali s umělými překážkami v mapě značenými jako nezdolatelný plot. OK. Neva! Na začátku cílové rovinky v NMNM je jen několik mezí. Pravdou jest, že jsem se málem třikrát vysekal a zároveň nechybělo moc, abych zlomil běžky. A zatímco jsem vletěl do hlubokého lesa v Plačkovci a u kontroly zjistil, že jsem úplně špatně, ubíhaly velice rychle drahocenné vteřiny. Zpět na závodní trať a v klidu si rozmyslet, kam že vůbec mám jet. Mapa otočená o 90° spolu s absencí kyslíku dedikovaného pro mozek (no možná jsem to na začátek neměl tak napálit) jednoduše byly proti. Taková volovina, tak lehká kontrola... Ztráta na vítěze na první kontrole +1:05, to nám to pěkně začíná...
A víte co? Tímto způsobem to pokračovalo větší část závodu. Bylo to srandovní, zábavné, namáhavé, k zlosti, smíchu a nevím jaké další. Zkrátka létání lesem po různě úzkých cestičkách a snaha nesrazit se během koukání do mapy s jinými závodníky lze označit mnoha kladnými přívlastky.
Osudovou se mi nestala stejně jako v případě Beethovena pátá, nýbrž 19. kontrola, na které jsem nechal 5:06 minuty. Ještěže ORIS (Informační systém Českého svazu orientační sportů) dokáže označit ve vašich postupech i chyby. A ty tři označené potvory znamenaly v součtu 6:59 min ztráty. Díky absenci (nevlastnění) SIACu jsem přišel řádově o dalších 22 x 6s = 2:12 min při "kontaktním" ražení kontrol s půjčeným SPORTident čipem předchozí generace. Pokud bych velice velkoryse ze své tragické ztráty na vítěze 16:48 min odmazal tyto dvě nechutné položky, stále bych byl pozadu asi o 9 min. Nicméně by mi to třeba zajistilo 30. místo na místo dosaženého 41. z 48 závodníků. Nutno poznamenat, že naprostá většina borců za mnou (4 ze 7) byla diskvalifikována, což můj už tak dost chabý výkon ještě snižuje... :-)
No ano, první skutečné měření sil s českou elitou v lyžařském orientačním běhu dopadlo vskutku tragicky. Nicméně já sem si to užil i tak a ve výsledku převládá pocit vděčnosti za možnost vůbec si to zkusit, ještě jednou díky, Petře!
Poučení pro příště? Necpat se tam, kam nepatřím? To bych se nejspíš nepřihlásil na další LOB pořádaný o týden později v rakouském Ramsau am Dachstein... A co třeba něco jiného? Ano, více myslet a méně lyžovat... A také pořešit třeba problémy s neotočným "mapníkem", který mě navíc díky občasnému větru pěkně profackoval. :-) To, že jsme musel jet ve chvílích použití mapníku bez holí, poněvadž bylo třeba držet mapu v rukách, snad raději zmiňovat ani nebudu. :-) Zkrátka by toho bylo více a dejme tomu, že jsme si nějaké poučení vzal...
BTW při odchodu z cíle jsem potkal starého známého z Jizerské 50, pána, kterého jsem rok co rok potkával na kolejích v Liberci a o němž jsem neměl nejmenšího tušení, že se zabývá orientačními sporty, njn. svět je malý, pane Leopolde Koláři, rád jsem vás zase viděl...
BTW2 doufám, že má účast bude prospěšná aspoň tím, že jsem během závodu vezl na hlavě kameru a pokusil se atmosféru akce přenést na filmové plátno. :-) Jestli se mi podaří do záběrů vpašovat telemetrii - čas, polohu, rychlost, výšku a tep, tak z toho při nejlepší snaze vznikne něco třeba aspoň trochu zajímavého...
Statistika:
MČR, sprint, LOB, kategorie H21, délka 4,26km, převýšení 145m, počet kontrol 22
Nerad padám, nerad se hojím a nerad trpím. No a díky tomu mě předpovědi meteorologů budili ze snů. Představa, že pojedeme v dešti a nebo na mokré dráze mě dokonce nutila přemýšlet o variantě neúčasti v jedné z mých statisticky nejúspěšnějších disciplín na lize - inline bruslí.
Letos mi to vážně jde, na kole jsem najezdil kilometrů jako nikdy (málo) a na bruslích jsem poprvé stál dva týdny před závodem a na třech vyjížďkách dal všeho všudy 35km, přičemž 6km se nepočítá, protože jsem si pod kotníkem udělal a automaticky strhl takový puchýř, že ani týden po závodu nebudu chodit jinak než Joffrey de Peyrac... Z toho všeho je jasné, že více než o pořadí mi šlo o přežití.
Díky Láďovi a Marcele jsem nemusel řešit dopravu do Žďáru a díky ostatním jsem zase nemusel odcházet s brekem, že jsem se nezúčastnil. Abyste chápali, na rychlobruslařském oválu bylo 20 min po začátku disciplíny neskutečné množství lidí. Většina z nich byla dokonce přihlášená, ale dle pořadatelů se nikomu nechtělo na start. Fakt nevím na co čekali, že by na déšť? Nechápu, ale nevadí. Krátké rozbruslení mi připomnělo pár skutečností, třeba že rána po puchejři mi málem nedovolila vlézt do brusle, že na závodních bruslích stále nemám tak potřebnou jistotu, během dvou koleček na rozjezd jsem jednou během přešlapování brnkl bruslemi o sebe a málem šel po hubě k zemi a po druhé mi mé protahování přineslo téměř pád na záda...
A jedeme! Na startu (BTW ještě že mi Standa půjčil svoji helmu, jinak bych vážně nejel) jsem očividně nebyl dobrý, úplně jsem cítil, jak jdu blbě, že neběžím, ale jedu... Mohl jsem být rád, že mě hned negetnul Láďa. První dvě kola pak nakonec celkem šla, ani mi nijak zvlášť nevadil silný vítr, který nám znepříjemňoval jednu z rovinek. Zároveň jsem hrozně cítil, jak moc chci a že do toho jdu příliš silou, takže má jízda zcela postrádá techniku, která je nejvíc ze všeho potřeba. Ale vlastně jsem ještě nevymyslel, co dělat s tímto špatným pocitem, který zažívám tak často. Jakože jsem měl opustit sílu, pokusit se uvolnit a aspoň vzdáleně napodobit techniku profíků? Hmmm, tak na to je kilometrový sprint příliš krátký. Na stranu druhou je dost dlouhý na to, abych ve třetím kole měl problémy se stabilitou a tak se mohl srdnatě prát s jistotou příchodu pádu z vyčerpání. A tomuhle trendu nepomohlo ani předjíždění Marcely a Máji v předposlední zatáčce.
Ale co, do cíle jsem se dostal celý a přestože jsem nepředvedl nic povedeného a má rychlost v cílové rovince za nic nestála, tak jsem setrvačností ujel více než 300m, tj. téměř celé další kolo, což mě vcelku překvapilo.
Výsledný čas 1:43:26 je zhruba o 6 vteřin horší než loňský (1:37:40). Co za to (z)mohlo? Tak předně jsem slabší než loni, znatelně více bez výdrže a bez techniky. Také mě trochu limitovala pata/kotník a i silný vítr nebyl tím, co by mi zvláště pomohlo. Celkové pořadí doplním, jakmile se stane veřejně známým!
[edit]: Nakonec z toho bylo stejně jako loni druhé místo za Markem, ale s mnohem větším odstupem, takže bodově to není žádná sláva, ale co už, s tím se dalo počítat. :-)
Šest jízd na kole v souhrnné délce 112km. Co to je? Matematická hádanka? Můj typický blud? Ale houby! Jde o statistiku veškerých mých jízd na kole v roce 2018 (no ano, dojíždění do práce nepočítám, protože to je z kopce, jedu pomalu, zastavuji na de facto každém semaforu a snažím se nedýchat, abych se neudusil - ne to vážně za vyjížďku na kole nepočítám, byť jen stěží mohu popřít, že by se nějaké společné znaky nenašly ;-)). No a pokud si říkáte, že jde o slušnej trénink pro časovku na Žďárské lize mistrů, tak se s vámi hádat nebudu, protože tak vypadala skutečnost. Díky Jirkovi a možnosti vyrazit v náhradním termínu (regulérní se poněkud okatě kryl s naší dovolenou ve Francii) jsme nepřišli o možnost urvání několika bodů z cyklistické časovky na Sklené. Bohužel se ukázalo, že to všechno nebude až zas tak fajn. 1) Tradice vybuchujícího zadního kola Janiččiny silničky Ve středu po práci jsme dorazili na byt, kde na nás čekalo milé překvapení v podobě prázdného zadního kola Janiččiny silničky. Tohle se nám stalo asi tak dvakrát před rokem. Skoro to vypadá, jako by to kolo rádo žralo nové ultralehké a ultradrahé duše. Je to pech, času moc nazbyt nebylo, ale vyměnit jsem to musel... Jo a také nas..., že k defektu stačilo nějakých 7ATM, pláště zvládnou 9ATM a pumpa ještě mnohem více :-) Takže zpět na nějakých 5ATM, to je bída, sám pojedu na dvojnásobném tlaku... 2) Nepřestavěné Janiččino silniční kolo Krom kola jsem selhal i já, když jsem nezvládl včas naplánovat, vyzkoušet a přestavět Janiččino silniční kolo na to stejné kolo jen brzdící s rovnými řidítky. 3) Nepřízeň dopravy Na závod jsme dorazili značně zdevastovaní, proč jen jsem nechal stát celý den auto na slunci a proč proboha všichni v posr. Brně jezdí autem, proč jsou všude nekonečné kolony a proč se mnozí z nemožných řidičů vydávají na Vysočinu? Zkrátka vysušení a unavení z přehřátého auta jsme dorazili přímo na start (abych nekecal, ujel jsem asi 30m a Janička možná 2km z kopce). 4) Přehršel závodníků Z původního počtu šesti lidí se vyklubala Klapzubova jedenáctka a nebo snad i možná rovnou tucet ligařů... Chudák Janička nedostala prostor pro start vepředu a tak to pěkně odskákala. 5) Vítr Předpověď slibovala 15km/h z východu. Žádná radost, ale víme jak, předpovědi se od reality liší... No a taky že jo, sice foukalo z východu, tj. téměř celou dobu proti směru jízdy, ale rozhodně ne slibovaných 15... Tím chci říct, že vzhledem k ohýbajícím se stromům, bych se nedivil ani dvojnásobku. :-) 6) Silničáři Asi se nemá smysl vztekat, navíc jsem to stejně už minimálně n-krát učinil. Takže za mě jsou to neprofesionální rádoby opravy silnic, které vedou akorát tak do pekla. Kdo by nevěděl o čem mluvím, tak mám na mysli zasypání silnic tunou ostrého štěrku, kde vám na kole (a silničním zvlášť) hrozí riziko vážného úrazu. No a mezi Počítkami a Skleným se hodně snažili. Zhruba 1,5km dlouhý úsek znamenal náš pravý pruh téměř nesjízdný. Kdyby mě Láďa po osobní inspekci neujistil, že existuje šance přejet to bez defektu, jel bych na horákovi... BTW nakonec jsem možná 80% tohoto úseku jel v protisměru, zkrátka jsem objížděl překážku na silnici. :-) Jo, ale tomu kombajnu a dvěma traktorům jsem uhnul zpět, na to jsem kule neměl. 7) Síly To jediné s čím jsem počítal, moc jich není a brzy dojdou. Díky tomu jsem netypicky jel lehký převod a celkem vysokou frekvenci!
8) Regulérní termín
Všichni závodníci, co to jeli jak měli, měli malou výhodu. Foukalo jim vesměs do zad 15-20km/h, nám to stejné do čela... Výsledek? Oproti loňsku jsem s Janičkou jel zhruba o 1min pomaleji, nedělní regulérní špička zhruba o 30s rychleji. Pech, ale co se dá dělat...
A jak to vypadalo celkově?
Nepřekvapivě jsem si stoupl na startovní čáru jako první spolu s Láďou. Po startu byla Janička skřípnutá borcem, který nemohl naskočit do pedálů a zboku blokována vystřelivší Marcelou. Nakonec takto ztratila kontakt s čelem, které se drželo pospolu. Nějaké problémy s pedály měl asi i Láďa, protože jsem během startu slyšel různé pazvuky a když jsem se otočil na konci Žďáru za sebe, tak jsem na skupinku měl náskok třeba skoro 50m. No a pak to bylo peklo, říkal jsem si, že by mě nemuseli dojet, že jo? Ve Vysokém jsem byl prošitý jako deka, ale stále jsem si držel náskok. Ten se kupodivu znatelně nepohnul ani po sjezdu do Počítek. No a pak jsem se otáčel stále častěji a častěji, řadil na lehčí a lehčí převody, až už nebylo skoro kam a snažil se olizovat představec, to abych měl co nejvíce skloněný trup a co nejmenší odpor vzduchu :-) No a pak přišlo kamení a má jízda v protisměru... Jo a zároveň jsem překvapivě začal ujíždět grupě za mnou. Na kopci, resp. ve Skleném to bylo již jen o morálu a ten mi chyběl, takže jsem asi ztrácel. Výsledek? Po nedělní grupě nelichotivé 11. místo s časem 18:03. Loni šlo o 3. místo s časem 16:42. Ano, letos jsem na tom znatelně hůř, ale myslím, že minutu mi vzal ten vítr. Řekl bych, tak snad příště lépe a radostněji, ale zrovna se na to moc necítím. :-)
PS: Zpáteční cesta domů objížďkou přes Fryšavu a Kadov byla naprosto úžasná. Zapadající slunce a pohodička na tenkých pláštích. Milovaná Vysočina...
Po závodech zase vzhůru do práce... Během krátkého rozhovoru s Janičkou přiletěla otázka, co jsem si na atletice udělal tentokráte. Vesele se hlásím k nudné skutečnosti, že tentokráte tělo přežilo bez úhony. Ale v tom se zaseknu, poněvadž mi na mysli vytane asi 6cm dlouhá tržná a nebo také spíše trhaná rána na pravé ruce. No schválně, kde myslíte, že jsem si ji způsobil? Disk, sprint a nebo snad skok daleký? C je správně, poslední a opět neúspěšný pokus ve skoku přinesl mojí ruce docela nechutně vyhlížející zranění, ale může si za to "mrcha" sama. :-) Kdyby neměla špatnou trajektorii, tak by přece nemohlo v letové fázi dojít k jejímu setkání s hřeby na mých běžeckých tretrách... Škoda, že ten řez byl opravdu více trhaný než tržný, to se bude pěkně hojit...
A jen tak mimochodem šlo o atletický trojboj, kdy jsem měl nejmenší a zároveň největší příležitost dosáhnout bedny, neřkuli vyhrát. Jak to? Ta nenaděje spočívala v několika souběžných neradostných událostech, aktuálně nemocný (letos již po druhé, což sráží tělo do hlubin tělesné bídy), vysoká tělesná hmotnost neprospívá snad ani tomu disku a do třetice většinu volného času jsem strávil rádoby prací na chalupě a vůbec jsem nesportoval (BTW např. běh jsem se naposledy snažil provozovat před rokem na lize během crossu). No a kde že jsem viděl tu naději? Vlastně to bylo trochu patrné již během sobotního rána, kdy nebylo na novoměstském atletickém oválu vidět borce, kteří se typicky zúčastňují a kteří vás v jednotlivých disciplínách roznesou na kopytech tak, že by vás snad ani ve snu nenapadlo přemýšlet o nějaké bedně.
Při pohledu na nejlepší výsledky v jednotlivých kategoriích mě to o to více mrzí. V disku jsem hodil sice ubohých 23m, ale vítěz disciplíny poslal letové nářadí jen 25,85m. Vezmeme-li v úvahu, že jsem si to za celý rok nezkusil, na techniku otočky jsem se díval asi tak tři minuty v noci předcházející závodům a síly jsem měl zhruba tolik, abych zvedl disk ze země, tak je s podivem, že jsem vůbec nechal disk doplachtit za metu 20m. Ve skutečnosti se divím, že na první dobrou vůbec disk letěl do výseče... Každopádně jsem na lize už hodil skoro 28m a 30m je v mých silách, za předpokladu, že bych si to aspoň párkrát zkusil, aniž bych pracoval na technice pod dohledem někoho, kdo to umí. Fail...
Překvapením dne se stal běh na 200m. Přerkvapivě jsem porazil Láďu i Láďu, zdá se, že v nich Pražský maraton zanechal hluboké stopy (únavy). Vtipné však je, že ve stavu, kdy jsem měl problémy chodit, zahleněný krk, nos plný rýmy, jsem šel dvoustovku v čase 28,5 což ve srovnání s nejrychlejším časem dne 26,3 není špatné. A to nezmiňuji skutečnost, že jsem vydržel běžet pouze do první zatáčky (50m) a pak mi došlo, připadal jsem si jako za starých časů na čtvrtcce, kdy poslední stovku jdete na hranici pádu po hubě... Jinými slovy, být trochu fit, šel bych to pod 27, pech!
No a co skok daleký, v mém podání skok krátký zraňujicí? Vítež 490cm? Ach jo, já lemra líná doplachtil na 414cm... Nezlobil bych se, kdyby to bylo to přibližně maximum. Skutečnost je však taková, že jsem se v každém pokusu dopustil skoro půl metrového nedošlapu a ani jednou jsem se netrefil na odrazovou nohu... Zkrátka v ideálním případě jsem schopen dolétnout na 5m, ale po hříchu jsem dal o metr méně, za to s bonusem v podobě vytuněné ruky, pech!
Ve skutečnosti je samozřejmě nejtrapnější kalkulovat s tím, jak bych byl býval dopadl, kdybych byl aspoň v normální bídné formě za okolností, že na atleťáku nepotkáte de facto žádného atleta. Doufám, že si to nikdo z ligařů nevezme osobně, prostě mám na mysli borce z republikové špičky, třeba někoho jako je Jitka Kubelová, která přijde a rozmete všechny hodem za 50m... Rozumíte?
Výsledek? Doplním až bude, ale i bez toho jde o jasnou tragédii. Koukám, že mé zápisky z ligy vypadají dosti stereotypně a ne že by se dalo čekat něco lepšího.
[update] LOL. Nakonec z toho bylo třetí místo, což mě naštvalo vlastně ještě více než, kdybych skončil třeba dvacátý. Potvrzuje to to hypotézu o zcela ojedinělé a nevyužité možnosti urvat si první místo v disciplíně ZLM. A to není ani trochu lehká úloha. Kdo si to nezkusil, možná ani nepochopí. Takže slomík, nepředvedení standardu mě stálo zlato.
Ta podivnost "losenické after kraslice" vlastně jen naznačuje, že jsem nebyli na lize o Velikonocích, ale až týden po té, na náhradním a zároveň de facto regulérním termínu. Stalo se totiž, že se všichni přihlášení nevešli. Tentokráte jsme vyrazili nejen s Janičkou, ale i s Honzou. Na místě jsem si popovídali jak s Láďou, tak s Láďou a přirozeně i s Jirkou. Nepodobně jiným závodům jsme zde seděli a seděli a povídali a bylo to příjemné. Na rozdíl od samotného výkonu, který se snad ani nedá nazvat výkonem. :-) Nejsem si jistý, ale první čtyři nebo pět hodů do plných šlo na plno mimo kuželky do okapového žlabu. Kdyby vás zajímalo, co asi tak může kapat pod střechou kuželny, tak vězte, že mé slzy z toho tragického pojetí hry... Ale aspoň že to šlo Janičce, ta nakoulela 139 bodů a já skončil někde na 109 a to jen zásluhou toho, že jsem přešel na obouručný styl. No tak snad bude příště lépe. Domnělý propad v tabulce ligy doplním až to bude černé na bílém. BTW celkem by mě zajímalo, zda jsem překonal špatnost svého umístění z bowlingu asi nejhorší ligařské umístění ever. No jo no, očividně si koulivé disciplíny sednou :-) Nakonec z toho bylo krásné 115. místo ze 160 závodníků a současně luxusní propad na 11. místo z 5. :-)
Po roce je tu reparát na Žďárské lize mistrů v rychlobruslení. Loni jsem to dost podcenil, za to letos jsem měl "příkladnou" přípravu, měsíc před závodem jsem byl dvakrát bruslích. Navíc jsem nelenil, tedy vzpomněl jsem si na přísloví "o líné hubě" a poprosil tátu, aby mi nabrousil brusle, kterým toto již nějakou dobu chybělo. Po sobotním nočním odpočinku po náročné padesátce v Orlických horách na běžkách jsem se cítil i celkem dobře, takže nebylo nač se vymlouvat a já se těšil na led.
Skoro jako vždy patří poděkování Láďovi, který mě vzal na zimák autem, navíc mě nechal řídit jeho auto. Teď přemýšlím, proč se o něj nebál, že by ho prodával a tak mu na něm už nesejde? :-) Kdo ví? Registrace do 6. rozjížďky proběhla bezproblémově stejně jako zahřátí a strečink, na který jsem předešlého dne záměrně zapomněl. ;-) Pro tentokráte nezbylo moc prostoru na nějaké velké rozbruslení, což mě ze začátku lehce trápilo, do okamžiku, kdy jsem se postavil na nabroušené brusle... To vám byla krása! Dokonce jsem se cítil dobře při přešlapování, v zatáčkách a pouze na rovině jsem nebyl schopný vymačkat ze svých bruslí dlouhý stabilní skluz.
V kontextu těchto informací mě celkem překvapuje, že jsem málem promeškal start, nevím jak k tomu vůbec mohlo dojít. Ale naštěstí počkali, nicméně tato drobnost mě stála klid při přípravě na start. Řeklo by se, jaký start, vždyť jde jen o postavení bruslí na led, ale to mi právě vůbec nešlo, pořád mi ty brusle nějak utíkaly a než jsem je stihl uklidit (resp. nestihl jsem to vůbec), bylo odstartováno a já nějak tak netušil, zda ten pokyn znamenal jeď nebo něco jiného... No vzhledem k tomu, že druhý Láďa byl najednou metr před startovní čáru, došlo mi, že bych také mohl vyrazit. Kupodivu jsem mu i do první zatáčky stačil, pak už ne.
Jako každý rok se i letos ukázalo, že krátké rozbruslení malou rychlostí se ani zdaleka nepodobá tomu, co se děje při sprintu ve větší rychlosti, s ostatními pod bruslemi a hlavně rychle přicházející únavou. Přestože mi brusle držely dobře, přestože jsem se cítil v pohodě, přestože led nevypadal tragicky, jak mi každý rok připadá, tak to dopadlo dosti mizerně. S časem 47:22s se zařadím opět hluboko do pole poražených (27. pořadí) a nezbývá než ocenit výkony všech rychlejších. Trochu se bojím, že letošní mizérie budu pokračovat i v dalším klání na kuželkách... ;-) I tak, sportu zdar!
Tentokrát si to asi zaslouží obšírnější komentář. Ještě týden a kousek před nedělí to vypadalo náramně, 18.2.2018 Jizerská 50 a 25.2.2018 ZLM, běh na lyžích. Jenže osud tomu chtěl jinak, nebo aspoň bafuňáři z NMNM, kteří ligařům nabídli termín zapůjčení Vysočina Areny kryjící se s nejslavnějším českým běžkařským závodem. A co teď? Já měl jasno, sice smutné, ale pořád jasno. Liga má přednost, přeci jenom jsem obhajoval vítězství z minulé sezóny. No a tím jsem byl zachráněn. Před čím? No asi před tou nemocnicí. Pro účast na Jizerské 50 totiž hovořily jen takové prazvláštní motivace, jako třeba objet to na dřevěných lyžích s dřevěnou skluznicí a ještě neskončit poslední... No a v tom právě vězel kámen úrazu. K detailům se vrátí zápisek z odpoledního nedělního běžkování po Vysočině. Ale aspoň ve zkratce vězte, že i dřevěné běžky vyžadují úpravu, bohužel tradiční kaše různě fluorovaných parafínů se dřevem až zas tak nekamarádí, takže na to musíte jinak... Ještě před nedávnem to "jinak" nabízel i Swix v podobě SWIX I21 Base Tar, obecně tomu v anglofonních zemích říkají Pine Tar, což není nic jiného než borovicový dehet. Když mě před lety uhranuly celodřevěné lyže, ještě jsem byl dalek poznání, jakže to bude s jejich údržbou, a pak... Jednoho krásného dne se však dvoumetrová skluznice stala lepidlem na mokrý sníh a já rychle pochopil, že to takhle dál nepůjde. No a tehdy jsem objevil kouzlo borovicového dehtu, tedy jen hypoteticky, od koupě mě stále dělily roky. Přeci jenom objednávka někde ze severu už tak předraženého Swixu mě zase tak neučarovala. Roky plynou (no aspoň měsíce) a já zjistil, že v Decathlonu lze koupit přesně to, co hledám: "Určeno pro koně na ochranu střelek a chodidel před vlhkostí. Perfektní na zimu." No co, nezní to jako na lyže, ale určitě je to na lyže... Plechovka (plastovka) pak ležela další rok doma, než jsem ji před týdnem rozdělal, s tím, že konečně ošetřím své nádherné sovětské dřevěné běžky, kterým se mělo dostat ocenění v podobě účasti na slavné Jizerské 50. Bohužel se také brzy ukázalo, že lyžím chybí nezanedbatelné části těla (no ta jízda po hluboké orbě posypané popraškem sněhu jim dala asi požrat), navíc by jim jejich šířka neumožnila vtěsnat se do klasické stopy apod. Finální stopku jim však vystavil až můj první pokus o impregnaci borovicovým dehtem. Bojím se, že ten humus sundá až synergie sekery a plamenů... Naštěstí v tu chvíli přišel táta s nápadem, ať si půjčím jeho staré běžky, překrásné Artis Favorit Hickory vyrobené v Novém Městě na Moravě, jak příznačné... Jen pro doplnění, slovo hickory/hikora pochází z jazyků nějakých severoamerických indiánů a označuje dřevo ořechovce bílého, který disponuje vlastnostmi hojně využívanými (aspoň kdysi) tvůrci kouzelných prkýnek. To objasňuje název lyží, popř. jeho odvození. Bohužel se z názvu nedočteme nic o tom, že lyže byly vybaveny moderními umělými hranami, to asi pro ochranu dřevěné skluznice... Ale v klidu, o týden později jsem je stejně během první vyjížďky značně očesal :-) Po krátké historické vložce zpět k impregnaci, již nikdy více... Aneb po aplikaci toho nechutného (a údajně i karcinogenního) sajrajtu u mě značně ovadnul zájem o dřevěnou klasiku. Je to jako byste vlezli do desítky let nečištěného průlezáku a ten pak vyčistili vlastním tělem. Dehet páchne a nedá se ho zbavit. Po uplatnění horkovzdušné pistole je ještě hůř. Kupodivu výsledek byl značně koukatelný. A naštěstí až po týdnu od aplikace jsem zjistil, že jen a pouze výhradně koukatelný, poněvadž se na tom nedalo lyžovat. V podstatě jsem ujel 20m, které mi stačily k nabití poznání, že stejnou vzdálenost zpět už nezvládnu. Ano, přesně tak skvěle mi lyže jely. Představa, že bych se s tímto Danajským darem rozhodl absolvovat Jizerskou 50, mi zpětně přišla jako jeden z nejhorších životních nápadů... Díky ZLM, že jsi se jela právě tehdy a ne jindy!
No a teď k té lize. Půjčené závoďačky plus moje troje skaty plus závodní klasičky, k tomu všemu asi 4h práce spolu s Mirkem, testování v sobotu, testování v neděli před závodem a pak katastrofa. Tak nějak vypadal závod ve zkratce. To že jsem z LF parafínů přešel na drahé (pro mě) HF parafíny raději snad ani nezmiňovat. Veškerá práce okolo lyží stála ve výsledku za pěkný kulový. No a aby toho nebylo málo, v pátek večer na mě dolehla lehká virózka, kterou se mi v průběhu páteční noci a sobotního dne podařilo ubezdušit natolik, že jsem o ní v neděli již nevěděl. Pln odhodlání a sil jsem se pár minut před startem jako jeden z prvních postavil do první řady, hned vedle Janičky, která to dostala za úkol. :-) No, jestli jsem si ještě asi hodinu před závody dělal zálusk na obhajobu, tak chvíli po startu mě to rychle přešlo. No a ne že bych již před startem netušil, že tentokráte půjde o mission impossible. Nešlo si nevšimnout, že vedle mě v první řadě stojí borci jako Martin Veselský, Marek Papušek, Viktor Beneš či Martin Bořil. To byla skupina těch, o nichž jsem se domníval, že se s nimi mohu poměřovat. Jenže do startovního pole se po letech vrátil poněkud letitý Josef Kučera, bývalý člen ČR repre, servisman ČR A a mnohé další. Kombinace slušné fyzičky, expertízy v mazání lyží a vytříbená technika, byly jednoduše devízy, které nešly zrovna bagatelizovat. No a možná bych neměl zapomenout, že v první řadě krom mé favoritky, Janičky, stála loňská vítězka Anita Benešová a mi neznámá děvčata Eliška Srnská a Monika Pokorná. Dobře, jestli Eliška a také nezmíněná Pavla Marečková stály v první řadě, to nevím, ale rozhodně tam patřily.
Jo a start. No, Pepu jsem ani nezahlídl a byl pryč, zároveň jsem si tak říkal, proč jde přede mě tolik lidí už na startovní rovince, když se do těch holí opřu, tak nejsem přeci až zase tak pomalej. Končí rovinka, dochází mi dech a sakra, to brzo... První kopeček v Plačkovci před tunelem, předjíždím jednoho borce, další borci, konkrétně Marek Papoušek mě brzdí, tak ho jdu předjet také, když vedle něj píchám divoce soupaž, tak abych neohrozil hole svoje či jeho, tak si to rozmýšlím, závod je na začátku, není třeba spěchat. Navíc tempo je pro mě příliš vysoké. Za tunely točíme vratku a skáču do vymrzlé stopy, akua!!! Celá skupina na konci s Markem mi metr po metru odjíždí... První pořádný kopec, tady zase kluky stahuji, ale mám toho již plné zuby. Kopec dolů a skupina mi mizí definitivně! Pod kopcem na louce slyším holčičí hlas: "jedu zprava." Uskakuji vlevo, a začnu makat naplno, naplno 2:1, trapas, celý kopec jsem měl jet 1:1 a já jedu 2:1 na rovince, periferně vidím na své úrovni holčinu, to ještě netuším, že jde o BĚŽKAŘKU, Moniku Pokornou. Zvýšená rychlost a kopec před námi oddaluje trapas o nějakou stovku metrů... Na vrcholu Modříňáku točím 180 a z mírného kopce se mi lyže vzápětí téměř zastavují, zase 2:1, ale na Moniku, která bez zjevného úsilí kolem mě jen prosviští to nestačí, ani na rovince jí nestačím. Lyže drtím, seč mi síly stačí, ale nestačí. Druhý závod po týdnu a já jsem opět krutě rezignovaný, k čemu mi je, že mi to jede do kopce, když na rovinkách a z kopečka nestačím holce s 50kg? Ještě se to pokouším držet, ale postupně mi všichni mizí v nenávratnu a mi je smutno. Tolik úsilí stála příprava těch mizerných prken a takhle si mi odvděčila... Druhé kolo je ještě pomalejší, slintám jako bernardýn a začínám se třást, aby mě někdo nedorazil zezadu. Po cílové rovince jedu už raději soupaž ve stopě, protože je to rychlejší. Děsný pocit, nemoci utlačit po rovině s větrem v zádech běžky na 1:1. Peklo. Ale houby, na peklo došlo ve třetím kole, kdy jsem začal dojíždět odpadlíky o kolo. Jsem takhle na vrcholu Plačkovce a už mě do cíle mnoho nezbývá, na zádech si nikoho nevezu, Monika někde v dáli přede mnou předjela i Marka (ani jemu ty běžky moc nejely) a já si prožívám peklo. Těsně přede mnou skáče jeden z posledních závodníků do stopy, v Plačkovci dolů, že je na tom místě mě nepřekvapuje, na nohách má historické Artis Rubín, prkna, která nejela ani nová, jenže já ho nejsem schopný na svých závodních skatech připravených na HFkách předjet při maximální soupaži z kopce, vyděšen tím co vidím, potupně skáču do stopy za něj. Vyvrcholení zápletky! Tento lyžařský děs mi ve vymrzlé stopě pomalu mizí. Kua!!! Ve vajíčku ve vzduchovém pytli za tímto člověkem a on mi mizí.... Co? Mám chuť rozsekat svoje běžky, byť vím, že viníkem nejsou ony, ale ten kdo je tak mizerně nachystal. V duchu se omlouvám Janičce, že jsem jí také zkazil závod a smutně naprosto rezignovaně jedu trapně pomalou jízdou do kopce. No dobře, takhle ztrápený v cíli nechci vypadat. V tu chvíli rezignuji i na výsledek a drahocenné body, za mnou je malá díra, takže rapidně zpomaluji, abych se vydýchal, to tempo na mě bylo vážně moc... Před velbloudem mi lyže opět zastavují z kopce, pomalý skate na hranu a rychle ke straně do stopy. Na efekt tam nasazuji soupaž, no, chtěl jsem napsat jak z laufů, jenže technicky to bylo tak zlé, že škoda mluvit, navíc je to zaznamenané na videu, takže bych se z toho nevylhal. Nicméně to vypadalo, jako kdybych vážně jel, byť mi ty běžky velkou část doby spíše letěly nad sněhem...
To, že mě předjela holka mi až zase tolik nevadí, takových na světě je... Spíše mě štve to promarněné úsilí, které jednoznačně ukazuje na to, že moje příprava lyží je naprosto looserovská, hlavně že na to mám profi vybavení, že. Takže jsem si hořce užil své nejhorší umístění na lize, aspoň co se běhu na lyžích týče a už spřádám plány na odvedu příští rok. :-)
Nakonec nemohu nepochválit skvělou práci Janičky, která se neztratila ani mezi holkami, specialistkami. Dojela hned za Monikou (ta sbírá první a druhá místa na polovičních distancích lyžařských maratonů SkiTour) a Eliškou, týmovou kolegyní z TJ Žďár nad Sázavou, která na tom nebude o moc hůř. Zkrátka naprosto luxusní výkon, dorazit za těmito expresy. Co bych dal za takové umístění. A to raději nemluvím o tom, že musela tlačit podobně špatně namazané lyže s váhou o 50% větší. LOL. Ještě jsem si vzpomněl, kterak mi po závodě říkala, že se nestihla zadýchat a jestli se prý půjdeme pořádně projet na lyžích (jakože hned po závodě)... Jak jen to ta holka dělá?
A nakonec zmiňované video, které vážně stojí za to. Skol!
