Podzimní polety aneb Evektor EV-97 Eurostar v akci

Díky Janičce a jejímu dárku v podobě voucheru na jednohodinový let ultralightem jsem se po nějaké době dostal zase do vzduchu a navíc tak trochu jinak... Aneb není nad možnost letadlo chvíli jakože pilotovat a přiučit se srovnávací navigaci od profíka, zkušeného leteckého instruktora.

Ale popořadě. Domluva byla jasná, pokud počasí dovolí (kdo by to byl řekl, že i ultralighty válčí poměrně zásadně s počasím, ano mé srovnání paraglidingu a ultralehkého letectví by rozhodně nebylo na místě, poněvadž obojímu rozumím jako koza drbání...), tak se sejdeme ve čtvrtek v 15:00 na travnatém venčišti psů v Medlánkách (rozuměj letišti). Bylo mi naznačeno, že by nebylo špatné, abych přišel včas a možná i o trochu dříve, poněvadž aero léta podobně jako PG dle VFR, tj. do občanského soumraku a borci to měli z Brna ještě pořádný kus cesty domů. No a že prý budou na letišti už ve čtvrt... Já tam byl ve třičtvrtě, v celou jsem se již podivoval, kde jsou a ve čtvrt (o hodinu později, dle jejich plánů) jsem se obával, zda nedošlo k nějakému neštěstí (jakože leteckému)... Naštěstí nedošlo, o několik chvil později jsem z kukuřičného pole sledoval hladké přistání drobného letadélka, které během chvilky zastavilo na konci pojezdové dráhy pod hospodou. Zvedla se velká prosklená kabina z ní vyskočil polštář a týpek, který nesel vinu za zpoždění, k velké radosti instruktora, který mě vzápětí pozval do letadla.

Pásy zapnuty, sluchátka na uších, pár nezbytných fotografií od pana polštářka a vzhůru do vzduchu. Motor naskakuje na první dobrou a tak nějak hladce. Zkrátka Rotax 912 UL chodí trochu klidněji než Aero L-60S se svým 9-ti válcovým hvězdicovým 10.130ccm polským motorem Ivchenko AI-14RA, který mě nemálo děsil při a před seskokem s padákem :-) Tento 1.211ccm čtyřválcový boxer s jmenovitým výkonem 80hp mi dělá radost, nijak zvlášť nehučí, nevibruje a letadélko klidně frčí po pojezdové dráze, chvilka domluvy s věží a hurá do vzduchu, bylo to rychlé a bezbolestné. Krátce po vzletu kroužíme téměř 360 nad letištěm a mi se tak dostává možnosti pokochat se Brnem a okolím. No a pak další rádiový hučák, žádost o povolení průletu CTR Brno, dostáváme instrukce v jaké letové hladině máme proletět a při opuštění CTR nad WHISKY dát vědět řízení letového provozu. Tak se také stane, nad WHISKY změníme kurz na ZULU a v(f)rčíme na jih. BTW WHISKY, ZULU jsou slova z mezinárodní hláskovací abecedy NATO (takové to Alpha, Bravo, Charlie, ...). Chytrá věcička, přece jenom letiště Brno Tuřany provozuje mezinárodní letecký styk a už vidím jak piloti cizinci oznamují řídicímu letového provozu, že letí na Ořechov a pak na Židlochovice (to jsou ta klíčová slova WHISKY a ZULU)...

Neskutečná nádhera, z pošmúrné oblohy vypadávají šedé Lego kostky a pozůstalými dírami se valí ven podmanivá sluneční záře, která zalévá široširou krajinu. Kochal bych se a rozplýval po celou dobu ve vzduchu, kdyby mi konečně instruktor nepoložil otázku, zda si to nechci zkusit. No a pak už jsem nepustil knipl z rukou, aspoň za (rozuměj do okamžiku, kdy jsme se vrátili do) WHISKY. Ale mezi tím jsem si užíval pokusů o horizontální let, bez změny letové hladiny, snažil se aspoň trochu korigovat na PG poměry silný JZ vítr, snažil jsem se checkovat hromadu budíků, rychloměr, výškoměr, umělý horizont, magnetický kompas a případně hodnoty vyčtené srovnávat s údaji na vestavěné GPSce. To mě zaměstnávalo natolik, že jsem stěží byl schopen podnikat cokoliv jiného, jako třeba koukat ven a nebo se zásadněji soustředit na srovnávací navigaci, kterou se mi mapami obklíčený instruktor snažil vštěpovat celý let. Naštěstí po opuštění CTRka nebylo třeba s kýmkoliv komunikovat... Pozor, na začátku letu, dokud jsem se kochal, šlo o skvělé zpestření, ale teď? Po příjemných a nekonečných minutách jsme se přiblížili k Pálavě. To jsem se cítil v leteckých kramflecích natolik jistě, že jsem také začal koukat z pilotní kabiny ven a že bylo na co... Luxus! Bělost vápenců v podzimní záplavě převážně zelené vyniká ze vzduchu tak, že byste létali dokola, dokud by vám nedošlo palivo... To jsem si však nemohl dovolit, ale zato jsem si mohl střihnout pěknou osmičku (no spíše variaci na osmičku) aneb mezi Děvínem, Stolovou horou přes Mikulov a okolo Děvína přes Dolní Věstonice, vodní nádrže Nové Mlýny a pak na Valtice a Lednici. Tam, nedaleko Rakouských hranic jsme to otočili a vydali se zpět kurzem ZULU, WHISKY.

Na hranicích CTRka jsem přišel o řízení a mohl se tak v klidu zaposlouchat do komunikace s věží. Vzápětí jsem se trochu škodolibě vznášel (doslovně) při představě, že se vznáším nad odpolední dopravní špičkou v Brně, no co jiného vás také může napadnout nad Pisárkami mezi 16-17h? Třeba něco jako "jediné řešení je to přeletět"? A ejhle, sedíte v letadle, uháníte rychlostí 180km/h a pro jednou vám to necuchá nervy (za předpokladu, že se denně vydáváte postát autem v těchto kolonách), nezvyšuje se vám tep (za předpokladu, že denně jezdíte na kole, abyste nestáli s autem v kolonách a snažíte se vyhnout buď zcela nekompetentním či tupým nasraným řidičům, kteří vám denodenně usilují o život). Nevím zda jsem aspoň chvíli soucítil, každopádně z nadpozemské pohody mě vytrhla skutečnost, že se letadlo nebezpečně přiblížilo na přistání. Nevím jak to vypadá objektivně, ale subjektivně považuji přistání za nejrizikovější součást létání. Takže mi během chvíle nebylo až zas tak do smíchu. Ještě, že jsem letěl s profíkem, takže to bylo na poměry medlánecké travněné dokopcovité a hrbolaté přistávací dráhy naprosto hladké, to nemůžu říct (tedy kamera to nemůže říct, já ano :-)). Škoda, že jsem nezaregistroval, co všechno pilot dělal, ale manévrů to bylo požehnaně. Na první pohled do vypadalo jako bychom z letu přešli do propadání se vzduchem, dopředná rychlost klesala, vrtule se stále zpomalovala, už jsem čekal, že se z toho zdánlivého volnoběhu zastaví, pak se přizvedl čumák, zrychlili jsme, dotek se zemí, tečka, sedíme. Pár zhoupnutí a už jsem si to valili z přistávačky na pojezdovku. Tam už salutoval pilot s polštářkem, který opustil svůj hodinový hotel (U křivé vrtule)... Podání rukou, poděkování, rychlé rozloučení, výměna kopilota a za já smutně koukal na odlétající Eurostar, kterému počasí vykouzlilo neuvěřitelnou kulisu pro odlet.

"Jelikož chtěl národ mlátit,  musel jsem jeho projev zase zkrátit..."

Blanický dialog mi zazněl v uších, když jsem se rozhodl napsat do závěru o tom, jak jsem musel text zkracovat a vynechat hromadu zajímavých momentů. Jenže ony všechny jsou nesmírně zajímavé pro novice sedící v kokpitu letadla, nikoliv však pro laika s nezájmem o letectví a ještě méně snad pro profíky, kterým by nitro drásaly mé nepřesné či lživé (nezáměrně) připomínky... Takže jasné doporučení, zkuste to, stojí to za to!

Parkování v Norimberku, u letiště a zdarma

Tentokráte jsem nehledal já, nýbrž Jirka, který říká toto: "Na tomto místě (+49° 29′ 9.60″, +11° 6′ 15.50″) lze parkovat zdarma bez omezení, metro U2 je vzdálené 20 m, stačí si koupit levnější jízdenku za 1,70 €, jedna stanice na letiště."

Pozdně letní Hohe Wand na křídle aneb nosí to dobře, to nemohu říct

Don Číčo, znalec myšlenkových pochodů počasí na vysoké stěně, se postaral o další paraglidový super zájezd. Vše vycházelo dle jeho predikce, vše šlapalo jak na drátkách, dokonce i úterní dopolední průjezd Vídní. Bez nějakého velkého spěchu jsme na kopec dorazili 3h po startu z Brna (7:45). Jediné, co nám trochu zamíchalo kartami, byl rakouský státní svátek, aspoň že tematický - Nanebevzetí Panny Marie (německy krásně: "Mariä Himmelfahrt"). Díky tomu jsme zaplatili vstupné do parku, jako by byl víkend, takže jako doma...

Jdeme na první start, zase to bolí, stačí nemít řidičky dva měsíce v rukách a člověk se cítí nejistě, jak provazochodec v o tři čísla větších holínkách... Díky Pepému, že na mě dohlédl a já tak mohl o něco méně nervozně do oblak... Ze začátku všechno šlo náramně, celkem to i nosilo, ale pak jsem se dostal do blbého místa a rázem jsem byl pod hranou stěny. Vzhledem k nejistotě se na skalní masiv příliš nelepím, což nemohlo znamenat nic jiného, než že vyhniju. Sice se mi ještě chvíli dařilo lovit nějakou tu nulu, ale ve výsledku mé rádoby točení stoupáku s vypnutým variem k ničemu nebylo, takže jsem rezignoval a šel na přistání. To vám povím, že jsem překvapivě brzy zjistil, že na přistávačku nedoletím. Což by na Hohecu nebylo zvlášť letální, poněvadž je tu dostatek pastvin, pravda tu a tam kůň, kráva, skalka, strom, ale so far so good. Mnohem horší je rozparcelování ohradníky, které nesjou z výšky úplně tak vidět, což spolu s "termálním" chrakterem louček činí přistání začátečníkům obtížnější. No a já byl tak krátkej, že jsem potenciálně letěl do dvou na sebe kolmých ohradníků a ještě těsně míjel strom, abych nakonec přistál do kopce... No tady už jen chyběla řeka a přes ní natažené vysoké napětí... Jak to ze vzduchu vypadalo dramaticky, tak byl dopad měkký, ani jsem se zvlášť neproběhl, takže cajk.

Po sbalení sakypaků jsem si stopl Mercedes ML a to vám povím, byla to zábava. Nevím zda šlo o šesti nebo osmiválec, ale síla z toho čišela, přestože motor nebyl v interiéru téměř slyšet. Mladá rodinka se se mnou dala zvesela do řeči, jen mladá paní byla lehce zklamaná, že si se mnou nepopovídá Rusky, když jsem z těch Čech. A to přestože se jí manžel snažil vysvětlit, že komunismus tam již nějakou dobu nevládne a že s Ruštinou asi nepochodí...

Před druhým letem jsem v autě na parkovišti doplnil tekutiny a vydal se na cestu. Snažil jsem se spěchat, poněvadž se startovačka rychle vyprazdňovala a to poslední, co jsem vážně chtěl, bylo zůstat na kopci sám... S křídlem v květáku jsem naběhl na startovačku a čekal až se uvolní provoz přede mnou. Tandemisti se rozběhli a já se jal rozdělávat křídlo. Rámus! Ohlédl jsem se za sebe a ve třetině startovačky vidím rýt oba držkou v zemi. Netuším, co dělali, pravdou však je, že se rozbíhali za úplného bezvětří, až jsem se sám podivil, kam se ženou a to že jsem sám blázen startující nebo aspoň běhající v bezvětří ;-) Skoro to vypadalo, že je vítr na nějakou dobu vypnutej... Z těchto myšlenek mě vytrhl až poryv, do kterého odstartovala dvě křídla zároveň a div, že se nesrazila ještě v rozběhu. Když jsem nabyl jistoty, že se nesrazí a že tudíž nebude koho zachraňovat, vyběhl jsem sám. Jenže jsem byl hrozně zpomalený. Následek nevyspání, dehydratace, úpalu? Po pár krocích, kdy se zdálo, že zase přestalo zničeho nic foukat, mi klapla půlka křídla. Než jsem se stihl rozhodnout, zda zaberu víc, nebo přeruším start, se křídlo dofouklo poryvem větru a já byl rázem metr ve vzduchu... Jenže sotva jsem se tam dostal, potkal jsem klesák, tentokrát mi to potvrdilo i pípající vario. Takže to vypadalo, že půjde o trapně krátký slet, naštěstí jsem nad loukou a lesy chytl stoupák, který jsem se snažil točit, chvíli se mi dokonce dařilo a pak zase ne. Navíc se mi začalo dělat špatně z toho točení, takže jsem to narovnal na přistávačku. Paráda, tentokráte jsem nedoletěl ani tam, kam při prvním letu. Za to to vypadalo, že budu mít opět problém s ohradníky, takže jsem se docela zapotil a i nakonec i divoce zapumpoval, kupodivu jsem zase dosedl hladce, ale v úplně špatném místě...

Ani na druhý vývoz nebylo třeba dlouho čekat, vzal mě starší pár v BMW řady 3 a přestože to měl pán v ruce a přestože to bylo nové auto, tak nedosahovalo zdaleka kvalit Mercedesu. O tom, že se mi málem nevešlo křídlo do kurfu, raději ani nemluvit, ještě že na místech, kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla...

Po banánu a dalších několika doušcích vody přišel čas na oběd. A tak jsem odložil letecký batoh do auta a odešel do lesa. Sedl si na kmen a v klidu poobědval. Po té jsem se usadil ve stínu, no usadil, spíše ulehl. Ač příliš netrpím předsudky a nedám na babské povídačky, vyhlásil jsem dvě nepovedená přistání za znamení, které neradno podceňovat. Vtipné či smutné? Den jako ze škatulky, nabídka krásného bezpečné létání, která se neodmítá a já trčím na zemi v lese... Ale co si budeme povídat, lepší být na zemi a toužit být ve vzduchu, než naopak... V podobném duchu jsem krotil své vášně a užíval si odpočinku s výhledem na okolo poletující chrousty... Přes státní svátek a neskutečné množství aut na kopci mě překvapilo, jaký klid všude panoval. Vždyť jen kousek za hostincem se pásla laň a vůbec zde panovala idylka, tedy pominu-li časté pípání varií, i ze země poměrně dobře slyšitelných.

První jakože pilotáž malého letadla aneb Cessna 172N Skyhawk

Díky Janičce se mi dostalo možnosti ochutnat pocity skoro pilota malého a nutno říct hlavně legendárního letadla Cessna 172N Skyhawk. Juchůůů! Na rozdíl od vcelku tísnivých zážitků z letu Aerem L-60 Brigadýr, to mělo zcela jinou dimenzi. Je zřejmé, že se cítíte naprosto jinak jako zátěž (parašutistický výsadek) a na sedadle pilota na zkoušku s berany v rukou.

Trochu zarážející snad byl jsem věk našeho pilota, který nás přivítal na letišti v Tuřanech. Ale než se tak stalo, mohli jsme se seznámit s místní florou a faunou, zajíci, bažanty a dalšími :-) No a ani průzkum betonových hangárů, kde dnes jen stěží potkáte Migy a jiné vojenské poletuchy stál za to. V současnosti tam totiž odpočívají soukromá letadla, jejichž krásné aerodynamické draky s pečlivě udržovaným povrchem příkře kontrastují s masou hrubého "válečného" betonu.

...no a pak se zjevila Cessna 172N. Vystoupila předchozí posádka včetně ani ne dvacetiletého pilota. Janička, Mirek a já jsme se nasoukali do kabiny vcelku udržovaného hornoplošníku z roku 1979. Na hlavě nám přistála sluchátka v nichž jsme se s radostí mohli zaposlouchat do záživné komunikace řídící věže a naše pilota. Charlie Echo Sierra... A už to jelo, povolení ke startu a letu nad Brnem až po Veveří a zpět. Sotva jsme vystoupali do 2.200ft (s povoleným max. na 2.400ft), dostal jsem za úkol chopit se beranů a řídit, pardon, pilotovat?

Skvělé, celkem velká odezva na malé zásahy do řízení spolu se znatelným zpožděním... velká výzva. U toho bylo třeba sledovat, kam letím, výškoměr, rychloměr, horizont, sem tam odposlechnout komunikaci pilota... Ještě že se mi staral o pedály, plyn, dalších 16 budíků a já letěl jen rovně, tedy kromě otočky nad Veveřím :-) No co vám budu povídat, zaměstnalo mě to natolik, že jsem neměl čas se bát, že letím malým letadlem a ještě bez padáku :-) Bohužel jsem nezvládal ani kochat se výhledem na Brno, na stranu druhou pokus o řízení byl samozřejmě mnohem záživnější.

Let utekl ne nepřekvapivě závratnou rychlostí, byť sama cestovní rychlost okolo 180km/h rozhodně z kabiny letadla závratně nevypadá :-) U Tuřan jsem byl zastaven ve svých pilotních pokusech, šlo se na přistání. To však bylo záhy odloženo asi o minutu, kvůli příletu velkého dopravního letadla. Bez zajímavosti nezůstává informace řídící věže o středních turbulencích po přistání zmiňovaného aera. No ve spojení se silným větrem a slušnými nárazy nešlo zrovna o polehčující okolnosti pro přistání, takže to vypadalo, že se zapotil i náš pilot. Připodobnil bych to čtyřruční hře na klavír a to jsme neviděli, jak po podlaze šudlá nohama :-) Skoro si říkám kolikpak že stojí pilotní licence a letadlo samo? :-)

Zajímavé odkazy:

• https://www.flightradar24.com/data/aircraft/ok-ces
• https://en.wikipedia.org/wiki/Cessna_172
• http://www.172guide.com/models/172N-79.htm
• https://en.wikipedia.org/wiki/Lycoming_O-320

První seskok z letadla aneb díky Aeroklube Brno–Slatina

Manželka mě zabije, nová komboška! Červeno-bílou novotou zářící kombinézu z čistajasna zdobí černé olejové fleky, ojojoj! Zapovězený obsah kapes (pěněženka, mobil a klíče) následovaly nedoporučené brýle a nakonec svévolně sundávám i rukavice. Poslední úpravy upevnění výškoměru na hřbetu ruky a pomalu se odebíráme k Brigadýrovi. Ten zjevně nehodlá narušovat svoji hrůznou auru, kterou si vysloužil již během našeho prvního setkání. Však posuďte sami. Ocelový drak nesoucí n-tou vrstvu nátěru vypovídající o jeho stáří (to jsem ještě nevěděl, že všechna Aera L-60 vznikla v letech 1953-1959) si notuje s podhuštěnými pneumatikami a velkou plechovou vanou plnou oleje unikajícího z motoru... No dobře, trochu jsem si zapřeháněl, jako vždycky, kola byla nahuštěná správně, jen jsem netušil, že se takto podhušťují, ale tu vanu jsem si nevymyslel, no vážně! A teď se to ještě zhusta vylepšilo. Během posledního nácviku výskoku z letadla pilot s kýmsi rozebíral 4l ztrátu oleje při prvním letošním letu následujícím po výměně nějakého filtru :-) Netuším sice kolik si polkne takový běžný letecký hvězdicový motor, ale úplně cajk to asi nebude, poněvadž nejen, že ten týpek s hadrem v ruce utíral zaolejovanou kapotu motoru, ale zároveň se v nějaké díře snažil prozkoumat hladinu oleje. Svoje počínání pak lakonicky zakončil slovy, že pohoda, je to zpěněné, takže stejně nic nevidím :-)

A tak se vystrašeně soukám do útrob nenasytného ocelového draka a moje malé soukromé dobrodružství právě začíná. Na krátko rozezvučený motor záhy utichá. Krve by se ve mně nedořezal! Jestliže jsem doposud neměl díky strachu dostatek prostoru pro sledování činností pilotových, tak teď tomu bylo naopak. Sedě zapresovaný za pilotem, jako oko v hlavě opatrujíc lemovku vedoucí přes mé koleno až k pilotově sedačce a zbytek pozornosti věnuji právě zmiňovanému pilotovi. Sytič, pumpa a další veskrze mechanická hejblátka dotváří nelichotivý obraz peklostroje říznutého steampunkem. Vrtule se dosti neochotně dává přesvědčit a roztáčí se v kolo smrti. Pilot ještě notně pobízí stádo rohatých koní k poklusu, to aby znovu nechcíplo žízní ;-) Bílá mračna kouře a kdo ví zda ne i plameny z nozder vyfrkující sice nevidím, ale živě si je představuji. Pojezd na vzletovou dráhu je otázkou chvíle stejně jako nepostřehnutelné čekání na povolení ke startu. Vrtule se mi začíná ztrácet ve víru otáček a hluk motoru zahlušuje i moje obavy. Chybějícími dveřmi na straně instruktora začíná krutě profukovat. Lyžařské kalhoty, které nenosím nad -15°C to nedávají a já také moc ne.

Vzlet. Vzlet byl nepostřehnutelný, takže se mi nemohlo udělat špatně, jako v každém dopravním letadle. Tak či onak jímá mě hrůza, zkrátka strašpytel... Nervózně hypnotizuji rafičku výškoměru a nemohu se dočkat až se vymaní ze sevření červeného pole a povyskočí nad rozhodnou hladinu 600m (AGL), abych se mohl utěšovat nadějí, že pokud se něco pokazí, tak vyskočím a mám šanci na přežití :-) Stalo se! Ne, nevyskočil jsem. Nic se nepokazilo. Jen jsme zdolali magickou hladinu :-) V tuto chvíli mě zaplavil nedlouhý pocit klidu a konečně jsem si začal užívat letu a výhledů na Brno. Tu a tam stejně koukám na výškoměr, abych checknul naši výšku, která nám odměřuje čas vyhrazený pro pobyt v letadle :-)

Pak to přišlo... Pokynutí instruktora... S myslí upnutou k výhledům, tak aby mě neochromil strach jsem se začal soukat z hluboko zasazené "sedačky". Levou nohu strkám z letadla na odskokovou plošinku. Nečekaně mi ji však odfukuje proud vzduchu. Přestože letadlo znatelně zpomalilo (120km/h) a vítr (letíme proti větru) přidává jen nějakých 20km/h navíc, nejsem schopen vystrčit nohu s naprostou jistotou na správné místo. Je třeba zapojit svaly naplno... Konečně se nořím na světlo boží podkřídelné. Jdu na domluvený odskok "do polohy", tj. čelem k vrtuli, rukama opřený o vzpěry horního křídla, jedna noha na schůdku, druhá do prázdna, ... Teď! Bezmyšlenkovitě. Bez zbytečného otálení. Uvolnil jsem sevření dlaní. Volný pád! Fofr! Svoboda! Děs! Nádhera! Prázdno! Krása! Širo-širá svoboda, obličejem se řítím na matičku zemi. Fofr! V těchto úchvatných zlomcích vteřiny si uvědomuji, že jsem na něco zapomněl... Ne, v klidu, padák mám :-) Ale nepočítám! Kurník, jak to že nepočítám? Z těchto myšlenek mě vytrhne až dění nad hlavou. Pociťuji kterak se mi otevírá padák. Kouknu vzhůru a než se stihnu vyděsit z jak šavlí křížících se šňůr, tak jsou zpět, krásně rovnoběžné, slider dole, křídlo v celé své kráse. Paráda! Přesto však zůstávám lehce rozpačitý, u školního křídla nám slibovali nevídanou plochu a to co vidím nad sebou je tak třetina mého paraglidového křídla :-) Že jsem si přeci jenom nepřepočítal ty čtvereční stopy na metry :-) Skutečnost je samozřejmě jinačí, přeháním, 280 squate feet seskokový padák Falcon má plochu 26,01m^2 a moje křídlo o nic zásadnějších 26,62m^2. No a pak mi něco věřte :-) No věřte mi aspoň to, že ve vzduchu jsem měl ten pocit, že visím na třetině svého křídla :-) A stejně tak mi přišlo, že padám k zemi jak hruška...

Zpět však k povinné proceduře, křídlo v pohodě, zkontroluji prostor, druhý a třetí výsadek právě opouští letadlo, směr proti větru mám tak nějak automaticky. Odjišťuji řidičky, nacvičeným manévrem dvakrát brzdím křídlo a točím 180° zatáčku směrem na letiště, po větru. Po prvním naprosto omamném pocitu z volného pádu přichází trocha nudy. Spirály mám zapovězené, takže se pomalu snáším k zemi. To pomalu je ve skutečnosti nehorázný fofr, že ani zvlášť necítím popruhy zařezávající se mi do slabin. Kontrola případného křížení nad vzletovou dráhou, hlasité třepotání plachty, oči upíchnuté na výškoměr. Tak tu přichází správná chvíle na další 180. Další porce adrenalinu, přistání. Během letu a ani přistání mi do toho Olda po vysílačce zvlášť nemluvil a tak není divu, že jsem na přistání trochu krátký (ve snaze nepřistát na vzletové dráze). Stejně tak samotné brzdění jsem zahájil o chvilku dříve než bylo zdrávo, ale nic krizového. Na zemi jsem ještě pro jistotu klopýtl, takže ve výsledku mé přistání vypadalo vážně komicky, ale co, země! Země! Juchůůů!

A komu za to dík? No přeci Aeroklubu Brno-Slatina. Parta přátelských instruktorů, kteří vám ochotně a srozumitelným způsobem předají všechny potřebné znalosti, abyste si mohli vyzkoušet váš první samostatný seskok na padáku. Ano, samozřejmě že po 10h teorie a praxe ta samostatnost bude mít jisté limity, jako např. spojení na vysílačce, instruktor na zemi i v letadle a nakonec předem daná výška 1100m a automatický otevření padáku. Nic z toho však nelimituje vaše zážitky, které si z toho odnesete. Vřele doporučuji! BTW takhle nějak to vypadá ve video-zkratce.

Poprvé na skále v lezečkách, poprvé ve vzduchu, tedy aspoň pro rok 2017

A je to tady, nezaplacené členství v LAA, nezaplacené pojištění křídla, pomalu docházející technická a kluci míří na Hohe Wand. Co si budeme nalhávat, každoročně zbytečné nervy... Jirka, Don Číčo a Zdeněk i po předpověďových harakiri míří v neděli do oblíbené destinace a já s nimi. Aby těch drobností nebylo málo, bylo nutné zrušit víkend na Vysočině a na mašině přepravit celou paraglidovou výbavu. Samo o sobě dost opruz a to nemluvě o nárazech větru, který v sobotu dosahoval 50km/h. Ve srovnání s tím byly i nové neojeté gumy piece of cake. Ale tak nějak obyčejně to dopadlo celkem dobře, takže s týdenním spánkovým deficitem jsem mohl v neděli ráno zvesela vyrazit.

Díky Pepému jsem nemusel řešit dopravu k oblíbenému místu srazu a navíc mi dopřál svezení krásnou Alfou... Z ní jsme záhy přesedlali do o poznání nepovedenějšího prostředku, Dacie Lodgy a vyrazili na jih. Za půl třetí hodiny nás uvítalo parkoviště nedaleko startovačky. Vzhledem k předpovědi sílícího větru okolo 13-15h nebylo nač čekat. V hospodě jsme nakoupili povolenky, koukli na stánky, které zely prázdnotou, to kvůli zrušenému ligovému závodu paraglidistů a hurá na kopec. GPS on, logging ON, vysílačka ON, vario ON (proč jsem jen vypnul tu akustiku, jak asi otestuji nové vario zavřené v kapse bundy a nejištění) a hrrrr na to. To zase byla ostuda, takhle se to vážně nedělá, ano sice foukal trochu boční vítr, ale... škoda mluvit. Krátce po té, co jsem se dostal do vzduchu, jsem se málem střetl s borcem, který se ze startovačky zvedl nevím kdy... Joj, to se daří. No a pak následovalo necelých 40min létání, které mě zrovna příliš netěšily. Čím déle se o létání pokouším, tím mám neodbytnější pocit, že mě to baví v duchu hike&fly a to ještě za specifický okolností, jakože zdolat vysoký kopec, nejlépe horu a pak si užít let, rozuměj pouhý slet, který by však měl trvat 15-30min a hlavně by se měl odehrávat v klidném vzduchu. No jo, chtěl bych toho moc, je mi to jasné, ale to chci vždycky :-) Přestože termická aktivita nebyla kdoví jaká, přestože nefoukal extra silný vítr, přes to všechno to se mnou dost šilo a tak mi ani nevadilo, že jsem postupem času slušně vyhnil a pomalu se začal nedobrovoně a rád chystat na přistání. Nepřekvapivě právě přistávačka na Hohe Wandu je tím jediným, co mi nepřináší příliš radosti, nejen že je v kopci ohraničená plotem, ale navíc je poměrně členitá, plná trnových růží, sem tam skalky a hlavně nelze přehlédnout termickou aktivitu, která na ní často panuje. A to i dnes, jak jinak? Pomalu jsem vytrácel výšku a kvůli stoupákům zvětšoval průměr osmiček, až jsem narazil na klesák... Hned jsem se zase bál, že nepřeletím ani ohradu přistávačky, takže jsem to poslal skrze otevřenou bránu :-) Zbytečně, na louce mě chytl stoupák za pačesy a já tak pokračoval mnohem dál, než jsem chtěl popř. čekal. Jaká klasika :-) Ale na zem jsem se dostal, nohy si nepolámal, takže jedeme dál...

Kam dál? Na přistávačce trénovala rakouská paraglidingová škola a trénink potřebuji jako sůl, takže jsem se zařadil do fronty studentů, kteří zuřivě běhali po louce dolů aniž by se většina z nich odlepila od země. Hmmm, co bych za to dal :-) Počkal jsem až fouklo do fléry, na křižák jsem odstartoval křídlo, udělal pár kroků a výtah do druhého patra... Akua, koukám na ohradu a přemítám, zda se do ní vejdu, nebo zda odcestuji pod kopec. Pár zatáček a trocha pumpování mě nakonec na zem dostala, ale dobrý pocit jsem z toho vážně neměl. Přestože jsem měl dostatek času pro trénink, dal jsme už jen čtyři loučkové sletíky, prostě nerad bych přetáhnul strunu a vůbec nejlepší je přestat v nejlepším :-)

Zbývalo počkat na kluky, až také přistanou. První dosedl Zdeněk a nutno poznamenat, že si také značně zapumpoval během několikanásobného dosednutí. Zato Pepé šel na přistání vzorově, poté co předlouhý čas na uších vyklesával na správné místo. Vypadalo to na luxusní baletku, ale pak, asi aby pobavil mě i kameru, dosedl na zadek a ještě přehodil křídlo na nejvíc nejlepší místo na louce. Nemohu však také zapomenout na Jirku, jehož přistání bylo daleko nejzajímavější, ale nikdo z nás ho neviděl, přistál totiž na kopci a dorazil dolů v autě :-)

A co dál? Dál už nebylo nic, nebylo mi třeba riskovat svůj život v sílícím větru. No kecám, aspoň malinko, protože došlo na horolezectví. Už jen představa HTLka s Blutspurem s mou nekondicí a šesti nadbytečnými kily mi nebyla příliš příjemná, ale na druhou stranu o to větší výzva. A také o to větší zklamání, když jsme zjistili, že je HTLko stále zavřené... Ale co, mapy.cz ukazovaly nějakou cestičku, která tu a tam vedla po spádnici, po skále, ve skutečnosti červenou tečkou značená sestupovka... Njn. měl jsem však lezečky, v batohu na zádech :-) Vtipné, na nohách jsem si nechal staré klouzající škrpály a v takové podobě jsme stoupali po skále vzhůru, sem tam jsme předběhli navzájem se jistící horolezkyně a tak nás brzy uvítal vrchol. Skvělý pocit! No, ale abych nepřeháněl, nebylo to tak zlé, až na dvě místa, kde jsem se klepal strachy... No a ještě s výjimkou ve vzduchu hrozící hrozby, že to v jednom okamžiku už bez jištění nepůjde dál a že to budeme muset otočit! No nevím, jak bych se dostal dolů, fakt ne.

Nahoře to byla luxusní flákárna, slunce nad hlavou, spálený krk a obličej, ve vzduchu a na zemi řádící akrobaté, radost pohledět a přesně opačný pohled na startovačku, nad kterou viselo každé křídlo snažící se dostat do vzduchu...

A pak, pak už vážně nebylo nic, krom svačiny a cesty domů. Tak zase brzy na viděnou.

• Co to stálo, 500Kč
• cesta, 200Kč (400km, cena km na plyn 2Kč)
• dálniční známka, 60Kč (8,90EUR)
• vjezd do parku Hohe Wand, auto, 2EUR
• vjezd do parku Hohe Wand, osoba, 1,80EUR
• poplatek za startovačku/přistávačku, 5EUR

Vyhlídka na vyhlídku nebo aspoň groundhandling

Seznam míst disponujících aspoň drobným potenciálem, na které jsem při putování domovinou narazil:

• Maršovice, vodojem, Z (JV), mapa
• Lísek, Pletenice, JZ, mapa
• Jimramovské Pavlovice, V, mapa
• Krásné, V, mapa
• Jámy, J, JV, mapa 
• Jámy, SZ, mapa

Grimming a Krippenstein aneb Rakousko lezecky a letecky

Předposlední srpnový víkend vyrazila (ne)početná skupina sedmi lidí do Rakouska zdolat nějakou tu ferratu a možná i víc. O organizaci se báječně postaral Jirka, o dopravu Olaf (s osmimístným Ranultem Traffic) a o zábavu se, krom výše zmiňovaných, starala Janička, Pavel, Michal, Standa a Standa ;-)

Pátek, 19.8.2016

Po práci vyrážím na prehistorickém kole značky Velamos (kterému jsem konečně zalepil přední kolo) do Futura, na místo srazu. Na zádech táhnu paraglidistickou, ferratovou, horolezeckou, turistickou a spací výbavu, jo a krom toho asi tak tunu jídla. Obrovský batoh s váhou přes dvacet kilo je darem z nebes, danajským darem :-) Kolo zamykám ve stojanu a doufám, že na mě pár dní počká...

Plánovaná cesta by neměla trvat déle než čtyři až pět hodin. I přes páteční provoz se daří dosáhnout očekávaného dojezdového času. Po osmé večerní přijíždíme na malé parkoviště v obci Niederstuttern (670). Než se vykodrcáme z auta a přebalíme své sakypaky pro následující den, sešeří se. Kluci vytahují čelovky, ale nakonec je pokorně vypnou a naše ekipa pomalým tempem stoupá po štěrové cestě směrem k vrcholu. Ne, vážně asi nikdo neměl v úmyslu vyšplhat se až nahoru, zvlášť, když útulná dřevěná chata nesoucí ne nečekaný název Grimminghütte (966) očekávala náš příchod. No, abych byl přesný, očekávala příchod šesti Čechů v osm večer, proto také došlo sedm Čechů v deset večer :-) Krom toho, že jsme nic neviděli, co byste také chtěli vidět potmě v noci v lese... jsme viděli obrovský vycházející měsíc a v neposlední řadě došlo ke kalibraci turistického značení. Zdá se, že rakouské značení nekecá, slibovanou třičtvrtěhodinu jsem o pár minut nedali, ale plus mínus to odpovídalo.

Spoře osvětlená zahrádka před chatou evokovala pocit nadpozemského klidu. Mohutný strom tyčící se na kraji srázu pečetil bezpečí sálající všude kol. Pohled na chatu nenechal člověka zapochybovat, zda tu mohlo stát něco vhodnějšího, prostě krása. Genius Loci patrný v každém záhybu dřeva. Ano vnitřek a mnohé doplňky, ve tmě neviditelné, nelze než označit za kýč, ale možná to k horským chatám tak nějak patří... Po příchodu padlo nejedno pivo s nejednou vysokohorskou přirážkou a pak hurá na kutě. Luxus, tekoucí voda, studená sprcha zdarma, teplá za peníze, možnost zakoupit snídani a nebo občerstvení... Pokoj pro 6-8 ldí s řadou lůžek, vše ze dřeva, prostě paráda.

Sobota, 20.8.2016

Domluvený odchod okolo osmé ranní vychází, Jirka nás burcuje snad už v šest :-) Hygiena a snídaně, to by mi ke štěstí stačilo. Jenže tu dostáváme bonus v podobě krásné zahrádky se skvostným výhledem jak do údolí tak do kopců. Prostě luxus, který tvrdí ranní ledová sprcha. A vzhůru na to. Bohužel se za nedlouho ukazuje, že jsme se vydali špatnou cestou, řeklo by se "zbytečné výškové metry", ale tak to není, je to přeci sport. Když jsme u sportu, všichni jsme psychicky připravení na celodenní ferratovou tůru z 966 do 2351mnm, proto většina z nás krom zmiňovaných ferrtových udělátek nese nezbytné minimum v podobě pití, jídla a asi i nějakého oblečení. Jen my s Jirkou máme trochu jiný plán, vylezeme nahoru a dolů poletíme, což efektivně neznamená nic jiného, než že na zádech neseme kompletní paraglidovou výbavu... Hmmm, i lehká ferratka bude asi trochu těžší... Štěstí mám v tom, že mi Jirka půjčil Reversku, díky níž (zejména jejímu vzduchovému chrániči) se velikost mého batohu smrskla na polovinu. Hmotnost se příliš nezmenšila, nicméně těžiště a průchodnost se díky mnohem menšímu batohu posunulo do snesitelného pásma a to nemluvě o lepších "zádech" Reversky a tedy i větším komfortu. Cesta po jiho-východním úbočí byla celkem výživná, tu a tam se vyskytl obtížnější úsek, ať už jde o uklouzané kameny, banhno s kořeny kosodřevin, obří vyklající se kameny, štěřková pole, sněhová pole... Troška nebezpečí se mísila s čím dál tím povedenějšími výhledy do údolí, prostě krása. Jediné, co mi a nejenom mně chybělo, bylo avizované ferratové jištění, no nebudu vás napínat, po cestě vzhůru jsme potkali jedninné ani ne desetimetrové ocelové lano. No, tak tohle se trochu nepovedlo, nicméně to bylo to jediné, co se nepovedlo. Se vzrůstající nadmořskou výškou ubývalo logicky porostu a přibývalo skal a obtížnějších úseků. Nejednou jsem se přistihl nad myšlenkou, že bych tu a tam to ocelové lano vážně uvítal. Lézt po dvou až třímetrových kolmých stěnách s nelehkým batohem bez jištění mi vážně nedělalo dobře. Připadal jsem si jak stařenka, úzkostlivě jsem lezl po kolenou a tiskl své tělo k sluncem rozpáleným skalám, tak aby mě těžký batoh neposlal po zádech do hlubin nicoty... Jasně, bez zátěže a pro lidi bez strachu z výšek by výstup nebyl hodný jakýchkoliv poznámek mého typu, ale s pořádnou leteckou výbavou... Jen si to zkuste. S přibývajícími metry vzrůstala má únava a jestliže jsem ještě pod kopce nebyl zdaleka rozhodnut z Grimmingu sletět, tak mé přesvědčení o tom, že není jiné cesty, v tuto chvíli narůstalo do obludných výšin :-)



To bych asi mohl trochu vysvětlit. Grimming najdete na paraglidových mapách, nicméně tu není žádná oficiální startovačka natož přistávačka. Co se týká přistávaček, tak to je ten nejmenší problém, ze severu i jihu obklopují horu rovinnatá údolí s pastvinami, takže pokud si člověk dá pozor na pár detailů, jako jsou silnice, vysoké a velmi vysoké napětí, řeky, železnici a letiště :-), tak mu stejně zbývá tolik místa k přistání, že by to jinde těžko pohledal. Trochu horší je to tu se startem, když jsem slyšel jak se na jižní stranu někteří pouštějí z pětimetrového rozběhu v kamení a ještě ne na zcela nafouklém vrchlíku skáčou de facto do propasti... no ani za mák jsem to nehodlal riskovat, tedy to bylo dole, na hoře jsem se na to díval už trochu jinak :-) Tak či onak jsem preferoval severní stranu, kde měly být a zdá se, že i byly delší travnaté svahy s pár kameny, kde by byl start téměř bezproblémový... No jo no, jenže my měli auto pod jižním úpatí... Nakonec to nebylo tak horké, šli jsme na jih, ale Jirka vybral zhruba 10-15m skoro rovinu téměř bez kamení, za kterou až následoval sráz dolů :-) Po rozloučení se s kamarády na vrcholu a přirozeně i po nezbytných vrcholovkách jsme se dali na cestu dle rad speedgliderista... Na výše popsaném místě jsme přidělali záložku do půjčené sedačky, rozložili křídlo na šutrech okolo (ještě do malého dolíčku) a začali očekávat příznivý vítr... S nemalou pomocí Jirky, který stál u srázu, kontroloval vítr a můj start, aby mě případně zabrzdil, kdybych provedl něco nehezkého se mi podařilo na poprvé odstartovat!

Zvláštní pocit, jak vám po pár metrech zmizí země o stovky výškových metrů :-) Točím nepříliš ostrou pravou a snažím se svahovat v uctivé vzdálenosti od skal (ne, není to úplně dobře), ale mám z toho velký respekt. Sotva se můj let ustálil, začalo mi být nedobře, nevím o jaké vzdušné proudění se jednalo, ale začalo to se mnou ve vzduchu pěkně šít, křídlo mě co chvíli předbíhalo, chvílemi se i trošku hroutilo z boku, já se přesýpal na pevné desce Reversky a pokoušel se s pohledem upřeným do nebe (tedy do vrchlíku) korigovat to, co bych měl cítit v sedačce. Byť mi to bylo hodně nepříjemné, postupoval jsem podle domluvy, že se pokusím svahovat a počkám na Jirku ve vzduchu. Ten se šel chystat na start až po mně, ale vzhledem k tomu, že měl drobné problémy na startu, chvíli trvalo než se objevil na obloze. Díky mému strachu a dalším házečkám v sedačce následovanými i ne příliš fajn klesákem, jsem se ještě více odklonil od skal a už jen vyklouzával do údolí. Nicméně tu se mi to začalo líbit, jakmile jsem se dostal z, pro mě nepříjemného, vlivu skal, vzduch byl rázem klidný a já si začal užívat to, co mám na létání tak rád, pohodu a klidnou plavbu. Najednou tu byly všechny ty krásy, slunce na modré obloze, rozlehlé údolí obklopené skalními masivy, zelené pastviny a lesy, klikatící se toky řek, malebné podhorské vesnice... Těžko se to popisuje, to musíte zažít sami. Deset, možná patnáct minut téhle krásy bylo k nezaplacení, pohádka. Jakmile se začala blížit zem, udělal jsem si kolečko, abych si ověřil odkud fouká a bez problémově dosedl tam, kam jsem si naplánoval. To Jirka se ve vzduchu mohl držet nekonečně dlouho, ale vzhledem k našim úkolům, vyběhnout zpět na chatu pro lůžkoviny, které jsme tam záměrně zanechali a objetí hory autem, tak abychom mohli naložit zbytek výpravy ho "přinutil" pobyt ve vzduchu zkrátit. Takže jsem měl možnost vidět jeho pilotáž na uších jak od slona, pak tam hodil spirálu a přistál chvíli po mně.

Padáky jsme zahodili do dodávky a spěchali vzhůru. Čekaly nás dobré tři kilometry s převýšením necelých 400m. Na malebné Grimminghütte se nic nezměnilo, odpoledne vypadala stejně úchvatně jako v noci či po ránu, snad jen ze vzduchu byla ještě o něco milejší :-) Se šesti spacáky jsme o pár chvil později zase mašírovali dolů. Dodávka nás přemístila do obce Kulm, která fanouškům letu na lyžích jistě nebude neznámou. Sotva jsem do sebe nacpal něco těstovin, zbytek (no tesy spíše většina výpravy) byl tu.

Po rychlé domluvě bylo jasno, naskočíme do auta a mažeme do Hallstattu, kde oblažíme svojí přítomností nějaký rozumný kemp a pořádně se najíme. V Bad Mitterndorfu jsme si udělali nákupní zastávku, místní Spar zavíral v 18h, takže jsme měli ještě dost času, asi tak osm minut na doplnění zásob. Přeci jenom nedělní nákupy jsou v Rakousku zapovězené... Přestože tu rozhlašuji, jak jsme mířili do Hallstattu, první zastávka se odehrála již ve vsi nesoucí jméno Winkl, těžko zastírat, že jediným důvodem byla vzdálenost přistávačky od kempu poměrně dobře měřitelná v malých celočíselných násobcích desítek metrů. Bohužel poněkud výstřední Camping am See se ukázal být přiliš drahým nocovištěm, necelých 20 EURO za osobu a noc ve stanu mi nepřipadalo adekvátní nabízeným službám a ne, ani ten nabubřelý kýč vydavající se za něco vznešeného mě neobměkčil... Jáňa a kluci to viděli podobně, takže následoval odsun do Hallstattu. Zakotvili jsme v Camping Klausner-Höll, kde ubytování vycházelo na 13 EURO. Na stranu druhou jsme narazili na blbce non plus ultra. Tak povýšený a opovržlivý přístup jsem zatím nepotkal nikde jinde na světě (tím světem ve skutečnosti myslím těch několik, na prstech jedné ruky vypočitatelných, zemí v Evropě, co jsem navštívil :-)) nezažil. Ač pacifista, tohle bylo napřesdržku, skoro jsem se až obával, aby mu kluci neřekli něco od srdce...

Jídlo, večerní návštěva Hallstattu, který mě očaroval, noční koncert, noční koupačka v jezeru a pak vzhůru na kutě. Díky předpovědi dlouhotrvajících dešťů jsem více než ocenil možnost nastěhovat se k Michalovi do rozumného stanu. Svoje jednoplášťové áčko jsem se neopovážil vytáhnout do tmy Alpské, jo o deštích raději ani nemluvě. Jak předpověď pravila, tak se i stalo...

Neděle, 21.8.2016

Bohužel nedělní ráno přineslo drobné korekce v předpovědi počasí, ten tam zdál se být plán na polétání nad Hallstattem, de facto celodenní deště tuto představu poměrně úspěšně bořily. Od rána jsem tak poměrně nešťastně serfoval ve snaze nalézt záložní/lepší/nedeštivé řešení. Překvapilo mě rozhodnutí většiny pokusit se jet podle původního plánu... Hurá do auta a vzhůru ke stanici lanovky do Obertraun, kde došlo k dělení osádky. Jáňa s Pavlem se rozhodli prozkoumat okolí Hallstattu, kam je měl zavést Olaf. Jirka, Standa a Michal měli jet lanovou na Krippenstein. Olaf měl po návratu vzít moji paraglidovou výbavu a vyvézt mi ji na totéž místo a já jsem měl neprodleně vyrazit po svých na kopec. Jaká chyba, velká chyba, velká převeliká chyba.

Krátce po dešti, stoprocentní vlhkost vzduchu, kapající voda ze stromů, blátivé podloží a na obzoru plán zdolat 1600m převýšení do dvou hodin. Vždyť mapy od Seznamu říkaly, že se to dá stihnout za 1,5h. Já klukům na parkovišti slíbil, jak už jsem řekl, hodiny dvě. Trochu mě pak zarazilo, když jsem během opouštění dolní stanice lanovky zakopl o ceduli, která mluvila o 4,5h na vrchol. Vzpomínka na včerejší noční cestu, která nám trvala ještě déle, než říkalo značení, mi začala nahánět trochu strach. Podle všeho (rozuměj, několik pokusů provedených 26.8.2016 odhalilo, že v ČR se berou v potaz výšková data zatímco v Rakousku nikoliv) v Rakousku "mapy.cz" nezapočítávají převýšení... Ach jo... Nasadil jsem tempo vyšší než jsem sám mohl akceptovat, slovo je slovo! Počáteční tempo 4,2km/h však mé tělo nehodlalo akceptovat příliš dlouho. Na té cestě bylo však i mnoho vtipného. Začalo to výbavou, vyrazil jsem nalehko, asi 1,5kg tašku přes rameno s mobilem, doklady a dvěma sojovými suky, v ruce pak 1,5l flašku s pitnou vodou. Na sebe jsem hodil PG boty a kalhoty a nedbaje upozornění ostatních, že na vrcholu, soudě dle záběrů kamer, chodí lidé schoulení v zimních bundách, já vyrazil v tričku s krátkým rukávem, aneb Merino to jistí. Bohužel v té vlhkosti a kalupu bylo i toto příliš teplé, takže jsem záhy zakusil koupel ve vlastním potu... Celou první polovinu mi hlavou běhaly myšlenky, zda nesednout uprostřed trati na lanovku a nenechat se dovézt, nicméně průměrná rychlost stále převyšující magickou čtyřku a prozření, že čas od času není špatné vyžrat si, co si sám člověk nadrobí. Kousl jsem se a pokračoval po svých. Další chyba... Jestliže doposud byl podklad (až na bahno) pevný a většina cesty byla zpevněna improvizovanými schody, tak to všechno se rázem ztratilo. Mittelstation Schönbergalm se ukázal být zkrátka zlomem, průchod skrze Höhlenmuseum a okolo Rieseneishöhle mě stál několik minut, protože jsem zakufroval a dál bylo už jen a jen hůř. Úzké cestičky, všude skály a hlavně mi na záda dýchala únava...Nicméně, to vše bych skousl, ale ty kapky deště... potvory, které minimalizovali naději, že se bude létat. Neházím sice flintu do žita často, jo, raději volím pšenici ;-) ale tohle nevypadalo zvlášť dobře. Po pár minutách deštík zmizel a já nabíral opět optimismu... Opět ne na dlouho. Sotva jsem vylezl dostatečně vysoko, mohl jsem si užít pohledu směrem do cíle mé cesty, který... který se kua válel v mlze... Ach jo. Ale ani tu jsem nepolevil, navíc jsem právě předběhl první pěší turisty, které jsem od své začátku potkal. Prostě bylo to k svini, ale co se dá dělat. Hodiny splašeně ubíhaly a já se dostal pod samotný vrchol Krippensteinu nabízející až nemravné pohledy na ledovce, Dachstein a dál... Jestliže po celou dobu panovalo bezvětří, na kopci tomu bylo poněkud jinak. Dokonce jsem vytáhl cyklistickou větrovku, abych nebudil pohoršení mezi turisty vystoupivšími z lanovky (no dobře, ani po umrznutí jsem netoužil).



Ještě pár kroků a najednou vidím tu trojici, trochu překvapivě nezmizel ani Standa a ani Michal s Jirkou. Nějak tak jsem očekával, že pokud to vyjde, potkám se s Olafem, zatímco ostatní budou už někde v Mexiku... Pohled k jezeru mě rozradostněl, žádná mlha/mraky. Nadšení však záhy uhasil Jirka klepající se zimou. Prohlásil, že si není jistý, zda jsou to podmínky pro mě... Njn foukal vítr trochu bokem na svah a větrný rukáv se držel ve vodorovné poloze... No však uvidíme. Přebral jsme batoh od Olafa, převlékl se do suchého a stále mrzl... No nebylo to fajn a to ani tehdy, když mi Olaf půjčil svoji mikinu.

Záhy vykrystalizovala do šedi padající z nebes nad Hallstattským jezerem domluva, že Standa půjde první a vyzkouší, zda je to schůdné pro ostatní. Přes pár problémů na startu bezproblémově odlétl z kopce a tak přišla řada na mě. Bohužel můj start nepřipomínal sobotní skok do prázdna. Nedělní startovačka byla bezproblémová, ale já to slušně zkonil. Poprvé mi vítr sfoukl křídlo a já dost rychle namotával řidičky, abych neputoval někam kam nechci, přesto jsem křídlem sestřelil neopatrnou fotografku ze Země vycházejícího slunce (ne nic jsem ji neudělal, jen, jak se lekla křídla poskakujícího okolo ní, si sedla na zadek...). Druhý start zmařil závlek pravého ucha, který jsem nebyl schopný vyklepat na startu a tak to vyšlo až na potřetí. Ale ani poslední start nebyl zvlášť ukázkový, blbě nastavené popruhy mi dovolily utíkat asi tak, jako by se mi hodně chtělo na záchod... Ale co, byl jsem ve vzduchu a na rozdíl od předcházejícího dne tu pohoda panovala od samého začátku. Nebýt zakaboněného počasí, rozplýval bych se nad dokonalostí zdejší přírody, takhle budu jen suše konstatovat, že to bylo luxusní! O jisté superlativy mě připravily i promrzlé nohy v mokrých botách a podobně vypadající kalhoty :-)

Po necelé půlhodince přišlo na řadu přistání, které jsem zdupal ještě hůř než start. Jestli jsem se ze vzduchu divil Standovi z jakého že směru přistává, tak mi rukáv ukazoval to stejné, tj. směrem k jezeru... Vtipné bylo, že na jezeře šli vlnky proti směru rukávu... No a nejvíc nejlepší byl okamžik, kdy jsem to z osmiček srovnal přímo na přistávací dráhu, odbrzdil jsem to a říkám si, že letím nějak podezřele rychle, kouknu vlevo na rukáv a on se, potvora, otočil, takže jsem šel po větru... Těsně nad zemí jsem to pořádně zabrzdil, ale stejně jsem se nevyhnul pěknému sprintu, což s těmi utaženými popruhy, které mě nenechaly běžet ani na startovačce a slušně promrzlými nohami z letu byl zážitek... Ale co, dobře to dopadlo, ustál jsem to.

O chvíli později dosedl Jirka s Michalem, a já slyšel samé: "Blázni, blázni, blázni... :-)" Tož krásné to bylo. Sbalili jsme křídla a najednou začalo kapat a když naše hlavy zmizely pod přístřeškem autobusové čekárny, zcela se rozpršelo. Jen minuty bylo třeba počkat, než se objevil Olaf s autem a hurá k domovu, tedy ještě přizastavit v Hallstattu a nabrat Janičku s Pavlem a pak zavřít oči a spát.

Co říci závěrem? Báječný víkend ve společnosti báječných lidí. Nikdy bych netušil, že budu kdy šplhat na Grimming, který si z letošního března dobře pamatuji, vždyť jsem na něj koukal každý den z okna hotelu v Kulmhofu. Hallstatt jsem trochu zanedbal, rád bych ho ještě viděl ve dne, rád bych se koupal znovu koupal v jezeře a ještě raději bych ho viděl ze vzduchu za lepšího počasí. Stejně tak by nebylo špatné kouknout na nedaleko stojící Dachstein... No zkrátka toho je moc :-)

Co to stálo:

• Celkem, 1.132Kč
• Doprava, 500Kč (osoba)
• Ubytování, 632Kč
• Grimminghütte, 297Kč (11EUR)
• osoba, 11EUR
• snídaně, 5,2EUR
• Raddler, 4,2EUR
• Camping Klausner-Höll, 335Kč (12,42EUR)
• auto, 4,7EUR
• osoba, 7,6EUR
• pobytová taxa, 1,7EUR
• stan, 5,7EUR
• Jídlo, ?

Co jsme zdolali:

• Celkem, 50,7km/3999m
• Pěšky, 29,4km/3999m
• Niederstuttern-Grimminghütte, 3,3km/378m
• Grimminghütte-Grimming, 7,6km/1599m
• Niederstuttern-Grimminghütte, 3,8km/394m
• Grimminghütte-Niederstuttern, 3,3km/0m
• Hallstatt, 3,5km/116m (mapa)
• Talstation Krippenstein-Seilbahn-Krippenstein, 7,9km/1512m
• Letecky, 21,3km
• Grimming-Niederstuttern, 10,9km
• Krippenstein-Obertraun, 10,4km

Jak jsem si užíval v cyklistické ráji na Gardě všeho krom cyklistiky aneb dvanáctka na Ledru

Kdy? 1.7.-10.7.2016. Kde? Pieve di Ledro (Lago di Ledro) v Itálii. Co? Multisportovní dovolená. Kdo? Banda 12 lidí (Janička, její brácha a rodiče, já a moji rodiče, Jirka s Verů, Magdička, Andrejka a Kuba). Jak? Třema autama (dva osobáky a dodávka).

Aneb o tom, jak se zdařil husarský kousek v podobě dovolené nejvíc nejpohodovějších a nejsportovněji založených lidí co znám...


Pátek, 1.7.2016, ČR-Itálie (#cesta) aneb radosti a strasti nočního cestování

Pátek byl vyloženě srazový, zkrátka jsem se všichni srazili u nás na bytě. Vše šlo podle plánu, takže v deset večer jsme byli de facto nachystaní k odjezdu, tedy až na skutečnost... že nejprve musel padnout tradiční obětní ananas, resp. rovnou dva... A pak ještě došlo na pokusy na jednokolce a na hraní si s kvadroptérou, takže jsem odjezd zpozdil o dobrou půlhodinu :-)

Cesta byla... co k ní více říct? Cesty přes noc jsou zkrátka náročné... Krom neutuchající únavy však přinášejí i jisté benefity, jako je např. zpravidla dokonalá průjezdnost dálnic a snesitelné počasí (aspoň ve srovnání s 30° vedry přes den, polední písečnou bouří a nebo podvečerní sněžnou stěnou atp.) Ovšem únava, která mě zkosila, byla tuze silná. Díky partě šikovných děvčat to však nevyústilo v závažný problém, zaslouží si za to písemné uznání, jmenovitě Janička, Veru a nejvíce řídící paní řídící, Magdička. Díky dámy!


Sobota, 2.7.2016,  Pieve de Ledro (#ubytování) aneb nečekaně bez problémů

K Lagu di Garda (do Arca) jsme dorazili zhruba po 12h cesty, tj. někdy před 11h. Vzhledem k tomu, že při příjezdu lilo jak z konve, vydali jsem se do Rivy, abychom všichni spatřili proslavené jezero. Díky tomu nás však stihl trest v podobě poledních kolon, které se táhly jak přes Rivu, tak přes Arco. Obou jsme si řádně užili při cestě do Lidlu na velký nákup.

Za dobrou půl hodinu poté (možná už okolo 14h) nás vítalo Lago di Ledro, mnohem menší a klidnější jezero, ležící necelých 5km daleko (vzdušnou čarou) od svého většího a známějšího bratříčka. Krom velikosti se zásadně liší i nadmořskou výškou, ve které leží, Garda řádově 60mnm a Ledro řádově 600mnm. Tento faktor je jedním z těch určujících pro celou oblast okolo jezera, takže na rozdíl od nesnesitelného středomořského počasí panujícího na březích Gardy, vás zde čeká počasí jak pro sport ušité, teplo, ale ne děsné teplo, slunce, ale ne výpal s úpalem, dusno by stěží pohledal, prostě paráda... K počasí si dovolím jednu poznámku, ani jednodenní předpovědi počasí na Gardě zrovna nevycházely, o těch dlouhodobějších raději ani nemluvě a jedno jest, kdo s předpovědí přišel. Zdálo se, že nám polovinu dovolené proprší a jaká byla skutečnost? Pršelo při našem sobotním příjezdu asi 2h, pak jednou večer a jednu část dopoledne... Hmm, to není špatné, počasí nám prostě vyšlo.

Na západním břehu Ledra se krčí Pieve de Ledro, vesnice, ve které lze nalézt Hotel Lido spravující náš týdenní příbytek, Casa Filanda. Při ubytování se překvapivě nevyskytl žádný problém, přestože jsme dorazili asi o čtyři hodiny dříve oproti nahlášenému času, fakt dobrý, dokonce na recepci mluvili anglicky, takže jsme se ani nemuseli pustit do pantomimy.

Sobota, 2.7.2016, Pieve de Ledro (#kolo) aneb Magdin prapor (mapa)


Naše skupina obsadila polovinu podkrovního prostoru velké vily a po nezbytném vybalování se přišla na řadu první, ještě trochu ospalá aktivita, seznamovací projížďka na kole kol jezera Lago di Ledro. Naše hlavní řidička a biková specialistka šlápla do pedálů a my za ní zcela typicky vláli jako prapor. Jak mi jen tato slova přijdou povědomá, kolikrát jsem je již vtiskl do virtuálních stínítek monitorů? Zkrátka Magdička letěla jak šíp a my s Jáňou jsme se jí snažili nepříliš úspěšně udržet... Z polovic silniční a z té první lehce terénní projížďka stála za to, výhledy na jezero, hory, údolí, lesy, oblohu, ženy na plážích ;-) Jo tato dovolená se mi líbí ještě dříve než ve skutečnosti začíná. Nejvíc nejzajímavější byl však průjezd vesničkou Mezzolago, kde mnozí obyvatelé (možná i všichni, kdo ví) měli vymalován HUP (hlavní uzávěr plynu). Krásné naturální a rurální motivy nás nutili co chvíli zpomalovat a zkoumat tuto lidovou tvorbu... Nakonec jsem však byl poměrně rád, že nám první vyjížďka utekla poměrně rychle, poněvadž síly po probdělé noci v autě chyběly nemálo a nešlo se tak netěšit na odpočinek.




Neděle, 3.7.2016, Tremalzo (#kolo) aneb lesk a bída...

První velká cyklistická odysea nesla titulek Tremalzo, tedy jméno ne neznámého vrcholu nedaleko Gardy. Na cestu jsme se vydali všichni s výjimkou Veroniky a mých rodičů a nutno poznamenat, že udělali velice dobře. Z naší domoviny Pieve de Ledro jsme to vzali po nějakém značeném okruhu, který nás vedl po asfaltových cyklostezkách vstříc jistému stoupání. Kupodivu se mi od začátku nejelo vůbec zle, tedy aspoň ve srovnání s předešlým dnem. Je však také pravdou, že se nikam nijak zvlášť nespěchalo, už jen protože italské značení... a to stojí za pěkné... no škoda mluvit. Za nedlouho nás v rovinatých pasážích dorazila skupina staříků na silničních kolech a pseudocyklohrdost mi nedovolila nechytit se jich, se mnou tak učinil i Jirka s Kubou... Spokojeně jsme se pověsili na hrb postárlému pelotonu a s nesrovnatelně nižším úsilím (na mysli mám úsilí naší skupiny) jsme okamžitě začali mizet našim. Trochu jsem litoval borce z našeho pelotonu, kteří nám rozráželi vzduch, jejich vyladěné silničky totiž příkře kontrastovaly s mojí povrzávající plečkou... Spanilá pouť skončila v kopci, který by se směle mohl poměřovat s nejvíc nejprudší asfaltkou na Vysočině co znám, s cestou na rozhlednu Horní les. Bohužel Italové cestu vybetonovali (celkem častý typ horských silniček v okolí) a hrubost povrchu odradila naše dobrodince od další cesty, v kopci zastavili, otočili to a zmizeli... Já tam nechal velkou pilu, nastřelil "Španěla" a tahal to dál, seč mi síly stačily... Tu a tam jsem uhnul zběsile jednoucím autům, kua co tady ta auta dělají? Lesní cyklostezka úzká akorát tak pro jedno auto a jezdní po ní auto za autem... další příjemná záležitost, se kterou je třeba počítat minimálně v této oblasti, na auta narazíte všude a to i tam, kde byste to vážně nečekali... Kopec mě už nebavil, proto jsem zavele k zastávce, prý že musíme počkat na ostatní, bohužel jsme nečekali nijak zvlášť dlouho... :-) Za pár minut jsme se z děsivého kopce s děsivým povrchem dostali na normální silnici s dvěma jízdními pruhy vedoucí do sedla pod Tremalzo. A poněvadž jsem ještě v tuto chvíli neměl dost, pustil jsem se po vzoru alpských a pyrenejských titánů do sólo úniku, nevydrželo mi to však dlouho, zpomalil jsem a nechal se dojet Jirkou a Kubou. Spolu jsme to táhli pěkných pár kilometrů, během kterých nás předjížděly nejrůznější motorky a auta, cyklisty jsme naopak dávali my. Jak bývá mým dobrým zvykem, úvod jsem přepálil a pak nehorázně tuhl, na prvním možném místě jsem kluky poprosil, aby jeli sami, neposlechli... místo toho se se mnou na chvíli zastavili na mši :-) Uprostřed kopce spočíval malý kostelík, před nímž se slavila nedělní mše. Těch pár oddechových chvil stačilo k tomu, aby nás sjela vrchařka nejvrchovatější, Janička... Návrat ke dřině! Po cestě vzhůru potkáváme téměř výhradně Čechy, ostatní, mám pocit, využívají služeb mikrobusové dopravy, zatímco jejich kola se vezou na vlecích... Překrásné utrpení dosáhlo svého lokálního maxima v sedle, kde muselo dojít na vrcholovou (sedlovou) fotografii a svačinku, kterou jsem potřeboval jako zlato nad sůl. V sedle jsme se rozloučili s použitelnou asfaltkou a po šotolinovém děsu se vydali k vrcholu. Organizačně jsme to trochu nezvládli, protože ani na vrcholu (ne nebyl to skutečný vrchol Tremalza, jen ten cyklistický) nedošlo na spojení fragmentované skupiny a po právu nám to vyčetla Magdička, na kterou jsme, jako jedinou, přeci jenom počkali... Po průjezdu vrcholovým tunelem se před námi otevřel výhled na Gardu a další nádherná údolí, kopce a zejména divoce kroucenou cestu, která nás vábila... Bohužel i přes moji opatrnost potkal kolo defekt, prekérce nepomohla ani ta skutečnost, že všichni včetně mě vezli lepidla, tedy vyschlá lepidla, takže fleky mi byly málo platné. Situaci zachránila až Magdička se svými samolepicími fleky, sláva jí! Jen tak mimochodem, pár chvil před společným setkáním jen o fous unikla, na kole netypické, srážce s koněm, no co, Italky... Situace se opakovala o pár set metrů dál, no ne, ne s tím koněm, ale s defektem zadního kola, opět cvaklé o ráfek. Když mi, potvora, zadní kolo znovu ušlo při foukání, to se odlepil jiný samolepící flek, byl jsem zlostí bez sebe, ne nechci to! Člověk se dře do kopců na povrzávající plečce, ztrácí drahocenou energii a dopadne takhle, místo toho aby si užil zasloužený sjezd a dal na prdel všem HTčkům, je nucen přefouknout na max pláště, tak aby ho nepotkal třetí nebo čtvrtý defekt (záleží jak to počítáte). Nutno poznamenta, že ve spojení s Enduro plášti Kenda Nevegal 26x2.1" kolo vůbec nedrželo a vlastně jsem se to snažil udriftovat tak, abych zůstal v říši živých. Jo, skvělé pláště, na asfaltu hučící nejedoucí traktor, v terénu nedržící těžítka k zlosti, do háje s němi! Takže jaká, totálně vyčerpaný a nasraný a stejně tak otrávený (na rozdíl od ostatních) jsem dorazil zpět k Ledru a už se nemohl dočkat, až kolo zahodím a budeme se věnovat záživnějším a radostnějším aktivitám... Doufám, že se vám mezi řádky podařilo vyčíst, že vyjížďka na Tremalzo stojí vážně za to, že byste ji neměli minout, ale prosím vás, pořiďte si na to odpovídající kolo...

Pondělí, 4.7.2016, Fausto Sussati (#via_ferrata) aneb zajištěná abeceda od A

První VF proběhla bez velkého zájmu pléna, takže na parkovišti u fotbalového hřiště v Biacesa di Ledro (420m) zanechala své otisky pouze pětice ve složení Janička, Magdička, Andrejka, Kuba a já. Vedro a dusno nám přichystalo nejednu horkou chvilku :-) Technicky zcela složitostiprostá VF nás mohla ubíjet pouze svým dlouhým nástupem a pak také sestupem, což se jí vážně povedelo. Počasí tomuto typu žertů výslovně nahrávalo, takže jen samotný nástup nás slušně vyčerpal, lezení lanoprosté (že Kubo) nebylo nikterak náročné. Za nezdolnost v našem postupu jsme byli odměněni luxusními výhledy na jezero a města v okolí, zejména Rivu a Arco. Ten nejvíc nejlepší nás přirozeně čekal na vrcholu VF na Cima Capi (909m). Na sestupu začalo naši ferratovou specialistku, Andrejku, trápit koleno a nevypadalo to s ní dvakrát dobře, no konec konců ani jednou dobře... Není tak divu, že na rozcestí pod kostelíkem Chiesa di San Giovanni nám dala vale a rozhodla se místo bonusové ferraty vedoucí přes vrchol Cima Rocca (1090m) pro nejkratší možný sestup k autu. Holky ji v tom nenechaly samotnou a vyrazily s ní směrem dolů. Kuba a já jsem naopak vyběhli směrem vzhůru. Za krátko bylo nutné běh (ano, skutečně jsem běžel) vystřídat za chůzi, to když jsem začal zakopávat, přeci jenom rozmázlý úsměv o místní skálu mi nepřišel zrovna sexy... Koukám, najednou se nám pod nohy začaly motat davy lezců, kdo by to byl řekl, že to budou všichni Češi... Fajn, tak krásnou předbíhanou na VF jsem ještě nežral. Znenadání se nám ztratila cesta uvnitř válečného bunkru vytesaného ve skále. Nádhera! Na to se z příšeří vynořil žebřík, který nám umožnil pokračovat dál a výš. To však nebylo všechno. Další bunkr, tma jako v pytli, Kuba vytahuje svoje extra silné kolosvětlo a my prolézáme půl druhého metru vysokými chodbami dál do nitra hory až tam... tam, kde leží neznačená slepá cesta. No nic, úpravy zpět, makáme na poslední rozcestí a zkoušíme druhou cestu, trefa! Za krátko dobudeme vytyčeného cíle. Trochu netypicky dávám foťák do ruky českému děvčeti a s další vrcholovkou spěcháme dolů, aby na nás holky nečekaly extra dlouho. Úzkými cestičkami mezi kamennými zdmi, jako v zákopech, kloužeme po hlíně a kamenech. Občas nedávám nějakou zatáčku a tak to lehce odnáší mé tělo, střet se skálou kruci bolí... Durch propocení zvyšujeme tempo, na jištěných úsecích se nejistíme, překotně klopýtáme dál. V půlce cesty odhazujeme horolezecké úvazky do batohů, a klouzajíc po kamench pokrytých vlhkým listím balancujeme na hranici pádu. Sestup je nepříjemnější než-li výstup, stehenní svaly vypovídají službu a mozku se nelíbí myšlenka na traverzování celého kopce, vždyť je tu náznak pěšinky po spádnici... Kuba se neohroženě pouští za mnou, chvílemi více driftujeme, než běžíme, hlavou prorážíme pavučiny, přeskakujeme padlé kmeny a vůbec adrenalin nám vře v tepnách... Vesnice je na dohled, předbíháme řadu turistů, Kuba hlásí, že mu hoří podrážka, ale já nehodlám zpomalovat... Holky nikde... Už jsme za prvními domy, pohled v pravo odhaluje něco známého, snažím se ubrzdit odumřelé nohy... Holky sedí na pivu v malé kavárničce schované v zahrádce. Téměř po čtyřech se došourám k jejím nohám, usednu na patník a nechávám zkapávat čůrky potu z mé hlavy na zem. Servírku odešlu do patřičných míst s tím, že potřebuji vychladnout a pak si už jen užívám zasloužených křečí :-) Nádhera, doufám, že to takhle půjde dál :-)

Úterý, 5.7.2016, Alpo di Storo (#paraglide) aneb ranní relax nad jezerem Lago d'Idro

Již před odjezdem do Itálie jsem byl skálopevně a křídloměkce rozhodnut vzít si svoji leteckou výbavu s sebou. Původní plán zalétat si na Monte Baldo vzal nakonec za své, ale o tom až později, nebudeme přeci předbíhat, že? V pondělí večer při návratu z ferratového dobrodružství číslo jedna jsme si nemohli nevšimnout paraglidistů přistávajících v náší vesnici na fotbalovém hřišti. Na nic moc jsem nečekal, holky s Kubou vysadil u baráku a splašeně spěchal na fotbal, kde začala poněkud kostrbatá anglicko-italská domluva. Měl jsem to štěstí, že jsem zastihl místní letoborce... Poradili mi pár míst a časů, kde a kdy si v okolí zalétat. Pozdě v noci téhož dne jsem pak sjížděl na Internetu přepovědi počasí, větru ad. V úterý brzy ráno jsem uprosil holky ať na mě počkají s plánovaným cyklistickým výletem a spolu s rodiči a Janičkou jsme vyrazili do vesnice Baitoni (380m) ležící pod úpatím hory, na kterém spočívá vrchol Alpo di Storo (1520m) a to vše v těsné blízkosti nádherného jezera Lago d'Idro (368m). Den jak ze škatulky se zdál být zárukou úspěchu a když jsme ve vzduchu uviděli nějaký ten padáček, nečekal jsem na nic a začal popohánět řidiče, aby z přistávačky hned u jezera spěchal vzhůru... Za chvíli jsme minuli ves Bondone, kde silnice končila. Z ní vedla už jen úzká (tak akorát pro jediné auto široká) asfaltová cestička pochybné kvality jež byla uvozena cedulí "slepá silnice" s dodatkovou tabulí, že si na slepost několik kilometrů počkáme. A že to byly výživné metry kopírující příkré srázy s chvílemi krásnými a chvílemi děsivými výhledy do krajiny. Krátké traverzy byly pospojovány vracečkami, až se všem chtělo zvracet... Měli jsme velké štěstí, že jsme nikoho nepotkali ani směrem nahoru a ani směrem dolů, vlastně nevím, co by bylo horší, zda potkat cyklisty nebo motoristy... Tak či tak jsme autem vyšplhali do 1170mnm takže mi chybělo pěšky zdolat pouhých 350 výškových metrů. Svůj pomalejší doprovod jsem záhy odehnal a ranní rosou se brodil výš a výš, startovačce blíž... Do pasu promočený trávou a od pasu vzhůru vlastním potem jsem zdolal nelehký výšlap právě v okamžiku, kdy ze startovačky zmizela poslední dvě křídla... Neznaje mísních poměrů jsem na nic nečekal, vybalil jsem nádobíčko, převlékl se, popouštěl elektroniku a skočil do vzduchu... Nádhera, slast a pohádka! Naprosto klidný vzduch, hřejivé paprsky slunce šplhajícího se nad okolní kopce, čarovná hladina jezera, milé údolí, zkrátka nevím nad čím se rozplývat dříve. Ze startu jsem si to namířil rovnou na přistávačku, která byla vidět přímo ze startovačky (moc příjemná vlastnost). Nad vsí Bodone jsem na heliportu zmerčil posádku mého auta, tak jsem na ně divoce mával v domnění, že mě vidí a fotí... Jak jsem byl po přistání překvapen, že se nic takového nedělo, že se fotili navzájem a nikoho se nenapadlo podívat se přímo nad sebe, kde mě mohli spatřit :-) No co už... Přiletěl jsem klidným letem plným relaxace nad přistávačku, kde jsem v osmičkách vyklesal a pohodově přistál na obrovské ploše nalepené ke břehu jezera. Ani jsem nestačil sbalit padák a už tu byla osádka auta... Luxus! Naskákali jsme do auta a hurá domů, čeká nás cyklistika...

Úterý, 5.7.2016, Arco (#kolo) aneb holčičí výlet

Dívčí cyklovýprah(v)a do Torbole se mi líbila, jen ženy a já, no dobře a ještě modrá obloha nad Gardou... no co víc si přát. Začátek poklidně plynul okolo Lago di Ledro následovaný luxusním sešupem až dolů do Rivy. Je pravdou, že jsme trochu zakufrovali a to ne zrovna jednou, značení je prostě takové... no takové italské, prostě stojí za... (dosaďte si, co ustojíte). Ale tyto naše malé minely nám nemohly pokazit povedený výlet. Jakmile jsme dorazili údolím říčky Ponale ke břehu Gardy, otevřela se nám luxusní podívaná na toto nádherné jezero. Po světoznámé stezce vytesané ve skále, Strada del Ponale (spojuje jmenovanou Rivu s vesničkou Pragesina) jsme se za občasných zastavení na kochačku pomalu posunovali níž a níž až ke břehům vodou omývaným. Dole panovalo typicky středomořské podnebí, pohled na rozsáhlou vodní hladinu evokoval moře a dusno panující všude okolo nabádalo k ulehnutí na přeplněné pláže. My chvíli odolávali, no vlastně poměrně dlouhou, protože jsme to po pobřežní promenádě dotáhli až do Torbole ležícím na SV jezera. Odhozená kola nám uvolnila ruce pro pádlování v rozpálené vodě a neslaných nemastných vlnách nemalé výšky. Ale i pohodička jednou končí stejně jako život Magdinách plavek, které jsem provizorně vyspravovali cyklistickými proprietami :-) No dobře, o opravu se postaraly dámy bez mé pomoci ;-) Andrejka vyrazila o chvíli dříve poněvadž ještě cítila koleno z předešlého dne a nebo z úplně jiného důvodu, kdo ví? Jisto jest, že ve, pro mě brutálním, stoupání zpět na Lago di Ledro po ní nebylo ani památky... Pomalu jsme se začali obávat, zda někam špatně neodbočila... Celkové převýšení na cestě zpět činilo téměř 1500m, čemuž nerozumím, vzhledem k rozdílu nadmořských výšek jezer odpovídajícím přibližně 600m, ale co... Samo o sobě by mi to stačilo, ale aby toho nebylo málo, Jáňu dostihla závodnická, takže jsme začali stíhat borce na závodním horském kole, který si nás dovolil předjet, takto jsme se zbavili Magdičky a já zároveň potenciálu pro další cestu, umřely mi nohy :-) Nejvíc nejvtipnější bylo dostižení Andrejky, která přes problémy s kolenem a přes handicap v podobě snad dvacetikilového kola jela naprosto neuvěřitelně a my jí dostili po neméně heroickém výkonu až na Ledru... Nářez a smekám před děvčaty cyklistickou helmu!

Středa, 6.7.2016, Sentiero Del Colodri (#via_ferrata) aneb první společná ferrata, opět v Arcu

Sentiero Del Colodri se mělo stát milníkem v náší hromadné ferratštině a také se jím stalo. Tři auta a skupina deseti lidí odhodlaných pokořit jednu ze začátečnických jištěných cest. Auta jsme zahodili, kupodivu zdarma, na parkovišti u kempu Camping Arco, který je výchozím bodem pro tuto VF. Po absolování brífinku a ferratového školení z večera předchozího dne, dostali všichni povolenku pustit se do akce na této převážně A-B VF, ne nezapírám, že její konec je značen jako B/C, což se ovšem po kalibraci značení na naší první italské VF z pondělí, ukázalo být jako naprosto snesitelné a vyhovující. Pro některé to byla vůbec první zajištěná cesta v životě, pro další toto platí o pondělní VF, to uvádím jen pro případ, že byste nechápali proč sportovci lezou "Áčko"... Je více než praveděpodobné, že (tedy za předpokladu, že by je nezradila hlava) by naprostá většina z nich fyzicky zvládla cesty ohodnocené jako D-E. Celá cesta zabrala odhadovaných 2,5h času (včetně nástupu, lezení a sestupu). Celkové převýšení 300m a necelých 200m jištěných cest spolu s technickou nenáročností předurčují tuto cestu pro naprosté začátečníky, kterým se pak navíc na vrcholu dostane milých rozhledů...  



Středa, 6.7.2016,  Arco (#inline) aneb na bruslích u moře

Po prvním hromadném ferratovém dobrodružství bylo třeba trochu zchladit těla vyhřátá z vypečené skalní stěny, nejlépe v moři (pardon v jezeru, které mi více než hodně připomínalo moře)... To proto většina z nás s sebou pašovala in-line brusle, do kterých jsme naskákali a hromadně vyrazili na jih. Cíl se skvěl nedaleko včera námi obsazené pláže. Jaké však bylo naše překvapení, když teplota vody nedosahovala včerejších 22°C, ale o poznání nesnesitelnějších 13°C. Celé to bylo prý způsobeno včerejší noční bouřkou, která spolu s říčním přítokem pěkně zamíchala tímto koktejlem. Každý z nás se sice v mrazivé vodě na chvíli smočil v celé své kráse, ale málokdo vydržel déle než nějakou minutu... Děsivá kosa... Na druhou stranu příjemné osvěžení po přehřátí, no ne? Krom jiného jsme mohli pozorovat jednoho krajana na prazvláštní obludě, které se říká Aquaskipper neboli Waterbird, radost pohlědět, úlet na druhou, to bych rád vyzkoušel :-) Sotva jsme ulehli, už nás něco tlačilo, možná to nebyly ani tak oblázky, jako spíše hlad. Hromadný oběd naplánovaný na tento čas jsem všem nechutně pokazil. Nejprve jsem odmítl jíst na předražené pláži přesmažené blafy a pak se ukázálo, že po cestě (na cyklostezce) neleží žádné stravovací zařízení. Mezi tím jsme se zapletli do drobného hromadného pádu na bruslích, za který mohla ztřeštěná vyřvávající Italka, která se s kočárkem rozjela tak nešťastně, že nám nezbylo než okolo popadat. Jak typické, vše co lze řídit, řídí Italové příšerným způsobem :( Naštěstí se nikomu z nás nic vážného nestalo a tak jsme s odřeninami a modřinami pokračovali až do Arca, kde jsem objevili jedno občerstvení, bohužel při objednávce vyšlo najevo, že slowfood v italském provedení nemá dostatek zamražených lasagní, což byl dostatečný důvod k našemu odchodu. Nakonec jsem byl vcelku rád, že si nebudu kazit žaludek ani v tomto pajzlu. Dvě další restaurace neprošly sítem hromadného rozhodování, a tak jsme nakonec dojeli zpět k autům bez jídla vyhladovělí. O nápravu se měla postarat rychloautoakce zvaná "vypleň svůj Coop"... Hromada zakoupených základních surovin pak nasytila převážnou většinu z nás. Tedy s výjimkou Magdičky, která si dala osamocený pěší výlet okořeněný posezením v restauraci :-)

Středa, 6.7.2016,  Rio Sallagoni (#via_ferrata) aneb nejkrásnější ferrata 

Rio Sallagoni jest jménem nejzajímavější ferraty, jakou jsem zatím spatřil. Některým z nás nestačily in-line brusle ani dopoledí VF... Co s tím? Rio Sallagoni! Kousek za Arcem, mezi městečky Dro a Drena leží malé parkoviště u silnice SP84, ze kterého je to co by kamenem dohodil do údolí, no spíše kaňonu říčky Rio Sallagoni, kterým se je natažena úchvatná VF. Necelé dvě hodiny vám budou stačit na zkompletování tohoto "Céčkového" unikátu. Na rozdíl od exponovaných skalisek zmizíte z dohledu slunečních paprsků a ocitnete se v jiném světe. Skalnatá soutěska, zurčící potůček, rozumné vlhko a chlad vám budou dělat společníky během cesty vzhůru. Většina jištěné cesty kopíruje v traverzu vodní koryto z výšky dvou až tří metrů, nic děsivého. Pravdou jest, že jistící lano je tu a tam převislé z pohledu polohy vašich nohou, takže sílu paží jistě oceníte, ale i bez ní to zvládnete, tedy nebudete-li se příliš zastavovat :-) Po prvotním úseku se před vámi otevře mnohem šiřší vegetací pohlcený prostor, přes který je natažen lanový most. V zájmu pořízení co nejzajímavějších fotografií jsem se dostal do drobných problémů. Spadl jsem pod ferratou aneb to se může stát snad jen mně. Utrhl se se mnou kus skály i zeminy na ní usazené a spolu jsme sjeli asi třímetrový sešup. Přežil jsem bez většího zranění, ale ani tak nepotěšil dodřený loket, koleno, nárt, sedák, helma, batoh a zničené brýle. Následující snaha zbavit se černozemě ze své pokožky také vyzněla do prázdna, případně do záporna. Uklouzl jsem na mokrém kameni, pád zachráněný úskokem nebyl však natolik razantní, abych minul koryto řeky, takže jsem v ní nakonec přeci jenom skončil... Mezi tím mi všichni s výjimkou Janičky utekli... Lézt další úseky VF s morkými botami nebylo příliš radostné, stejně jako skutečnost, že celá výprava špatně odbočila a obrala se tak o navazující druhou polovinu této úchvatné VF. Ale co, vylezli jsme za ostatními na hrad nepřekvapivě pojmenovaný Drena, kde padlo u stánku malé obřerstvení a zpět na parkoviště. Možná bych neměl zapomenout zmínit setkání předferratové, kdy jsem se na parkovišti potkali s Liberečáky, kteří nám vysvětlili jak je to s Karlem a Pastýřskou stěnou a jejím o půl stupně až stupeň velkým podhodnocením...

Čtvrtek, 7.7.2016, Dell Amicizia (#via_ferrata) aneb žebříky kam se podíváš


Ve čtvrtek se jelo znovu do Rivy, kdo by to byl řekl. A kdo by to byl řekl, že bude na pořadu dne další VF. Pro tentokráte Via dell' Amicizia, slavná žebříková nádhera. Opět nešlo o technicky náročnou cestu, vždyť maximální obtížnost je B/C a to ještě při sestupu :-) Nicméně kouzlo a i případná náročnost se skrývají jinde. Předně v náročnosti psychické, zvlášť pro lidi jako jsem já, prostě pro ty, kteří se bojí na druhé šprušli žebříku,není úplně fajn lozit po 70m dlouhém žebříku... A tomuto králi sekundují další, celkem je jich podle schématu snad osm. Takže pokud vám nedělají dobře otevřené ferraty, kdy pod sebou nemáte ani zbla skály, tady si to jistě užijete. Děsivě občas působí i prohnutí jednotlivých šprušlí popř. sváry těch, které to nevydržely... Nicméně nejedná se o jedinou záludnost cesty vedoucí na vrchol Cima SAT (1246m). Neméně přitěžujícím faktorem je orientace skalní stěny, na kterou po dobu celých šesti hodin, které budete potřebovat na nástup, zdolání jištěných úseků a sestup, pere v plné síle slunce a není tu zase přehršel míst, kde se před ním schováte. A nakonec, to jde ruku v ruce s výše popsaným, cesta není krátká, 6h si vyžaduje dostatek tekutin a možná i něco k snědku, zvlášť, když vezmete v potaz skutečnost, že během cesty nasbíráte více než 1200 výškových metrů. Zkrátka to bude výživné :-) Ale zpět na začátek. Během celého týdne se nestalo, abych někde platil za parkovné, ne že bych na to neměl, ne že bych byl až zas tak velký lakomec, ale kdo ví, možná že to všechno platí naráz, každopádně se snažím nebýt maxilenoch... A proto jsem se rozhodl neplatit ani v centru nejcentrovatějším v Rivě, místo toho jsem si našel boční uličku "Via Ardaro", kde jsem nechal auto na parkovišti před bytovkou, na parkovišti, kde se samozřejmě neplatilo. Tím jsme si o dobrého půl kilometru prodloužili nástup, ale dobrého nepálí, byť by bos šlapal do rozpálených cestách, co vedou do Říma. První část nástupu vedla po velmi upravené cestě a končila u hradní zříceniny Bastione, zde se myslím všichni cítili ještě dobře, 150 výškových metrů v nohách a jde se dál. BTW tím všichni mám na mysli Andrejku, Janičku, Kubu a mě. Dál ale začalo jít do tuhého, následovaly asi dva kilometry s převýšení 600m, které byly stále jen součástí nástupu, ale daly nám pěkně požrat. Až tam, daleko, v půli kopce došlo na ferratovou výbavu a na toužebně očekávané žebříky :-) Na většině z nich se skvěla tabulka omezující počet nastupšivších na pouhé tři osoby, takže jsem zvolili bezpečnou variantu lezení po dvouch, chlap vždy "jistil ženu pod sebou" :-) No, jistil, já koukal do zdi (skály) a málokdy se odvážil pohlédnout dolů. Přeci jenom jsem netušil, co to se mnou udělá. Na opačné straně spektra odlišností stála Andrejka, které to nic nedělalo, vlastně prý relaxovala... Pohled na ni, jak na nejvyšším žebříku sundává batoh, otáčí se a fotí telefonem propast pod sebou patří mezi mé noční můry :-) Jak se dá soudit ze slov, které právě čtete, přežil jsem to já a přežili to i ostatní. Po sérii vrcholových fotografií, se kterými nyní obíhá Andrejka dámské časopisy (že Kubo) otevřel náruč svého pohostinství nejeden batoh nesoucí se na našich bedrech, zkrátka čas na příjemnou svačinu (v čase obědu). Vzápětí se už snad po miliónté ukázala pravdivost výroku o tom, že nahoru je to mnohem lehčí než dolů... Tak odkráglové stehenní svaly jsem neměl ani nepamatuji, neskutečná síla...

Čtvrtek, 7.7.2016, Alpo di Storo (#paraglide) nevstoupíš dvakráte do stejného nebe


Ne že bych nebyl víc než dost vyřízený, a nebo právě proto jsem toužil po relaxu v podobě klidné vzduchoplavby a tak jsem se rozhodl vyrazit na ověřené místo Alpo di Storo (1520m) nad jezerem Lago d'Idro (368m). Rodiče, kteří mě vezli však nepovažovali, na rozdíl ode mě, za rozumné, abych si dal daších 400m výšlap s PG výbavou na zádech... Takže mě ukecali, abych našel cestu až na vrchol, no a já to udělal, ale sekl jsem se, takže jsme si zajeli dobrých 20km a nechtějte vědět kam a jak. Cesta se neustále kopírovala skalnatý sráz, její šířka častokráte odpovídala šířce našeho auta, nic proti ničemu, tedy až na ty serpentýny, kdy jsme čumákem dřeli o skálu a zadkem o stromy :-) Po většinu doby jsem jel na jedničku, maximálně na dvojku a i sám sebe děsil... a pak po 10km děsu se objevil zákaz vjezdu a starý italský mužík s cigárem, který se nám lámanou ruční řečí snažil vysvětlit, že výše zůstaneme s naším autem ležet na břichu... No, uvěřili jsme mu a otočili to... Po strastiplném otočení se na této cestičce, kdy máma vylézala strachy okénkem se slovy, že se zřítíme dolů, jsme se nějak dostali k jezeru na přistávačku. Na mé poměry silný vítr vylučoval možnost, že bych se toho dne proletěl, ale... Ale dalších deset pilotů sedící na louce mělo jasno, počkají ještě dvacet minut, že prý vítr lehne okolo 20h a pak se půjde na to. Jak řekli, tak udělali :-) My jsme se chytli vývozu (asi za 8EUR) a nenápadně ho sledovali, kam že zamíří... Jak jen jsem mohl na mapách přehlédnout tu odbočku... Cesta na startovačku odhalena! Já se nechal vyhodit sto výškových metrů pod vrcholem, přeci si let musím zasloužit :-) Durch propocený s květinou v ruce jsem dorazil na vytoužené místo v okamžiku, kdy tam zbývali asi tak dva piloti. Bohužel vítr začínal sílit a měnil svůj směr nepříliš ideálně. Na otázku zda jsou podmínky ještě cajk, jsem dostal odpověď, že pokud umím startovat na křižák, tak ještě jo... No jasně že umím, proto mi vzápětí křídlo klaplo a mohl jsem jít znovu chystat zmuchlanou plachtu, skvělé! Jeden z těch dvou byl už také ve vzduchu a já vážně neměl chuť jít jako poslední. Rychle jsem do toho skočil a téměř ihned pozbyl ideálů. Vzduch byl dosti neklidný, plnily ho nárazy větru, se mnou to šilo jak na šicím stroji... Žádná radost, spíše naopak... Přicházející soumrak navíc zahalil celé údolí do divného kouřma, a tak jsem na nic nečekal, přestal jsem sledovat trajektorii místního pilota a namířil si to do středu údolí k jezeru, rovnou na přistávačku. Jaká chyba! Netrvalo to dlouho a já pochopil, co jsem pokazil, bučící vario dávalo jasně a srozumitelně najevo svoji nespokojenost a mou konec konců také. Vyhníval jsem jak durch prožrané jablko a navíc, navíc ten silný vítr od jezera mě téměř zastavil. Začal jsem se pěkně bát a pomalu se poohlížel po místě na nouzové přistání, strach sílil. Díky tomu, že jsem doposud ochutnával jen hodné počasí, nepotřeboval jsem ještě speed, na kterém jsem tak vlastně téměř neletěl (nepočítaje kurz). Teď přišla jeho slavná chvíle. V nárazech jsem měl obavu o to, aby mi to neklaplo (neklapalo), ale co se dalo dělat, opřel jsem se do hrazdy speedu a pomalu se začal prosazovat proti větru. Po pár minutách se vrátilo podezření, že bych přeci jenom mohl doletět a posadit to tam, kam jsem měl... Nad přistávačkou nebylo příliš chutí na vyčkávání, takže jsem tam švihl pár osmiček, BTW při každém otočení se bokem na vítr mě to zase unášelo dál za přistávačku, a tak můj strach nepolevoval... Rozpočet na přistání byl vyrovnaný asi jako český státní rozpočet, tj. schodek jak kráva! Jenže já byl naopak příliš vysoko a bál se otáčet, aby mě to neodneslo pryč do teplých krajů... Takže jakže? Teď vzrůstala má obava, že to přelétnu a vykoupu se v jezeru. Chytil jsem křídlo pod krkem a začal ho nechutně dusit, až jsem z toho neměl ani trošku dobrý pocit, ukájel jsem se tím, že protivítr zajišťuje takový vztlak, že to dám... Nakonec jako dobrý, ale pocit vážně špatný, nedobře jsem se vybál... Ale má to i své výhody, např. rozhodnutí nestartovat na Monte Baldu, které mi ušetřilo nemalé peníze za mé vylovení z Lago di Garda... No neslavně skočilo moje výletní létání (a to jsme nevěděl, že bude ještě hůř...)



Pátek, 8.7.2016, Monte Baldo (#kolo) aneb já na hory nepojedu

Pohoří ohraničujíčí Gardské jezero z východu nese název Monte Baldo. Jeho nejvyšší vrchol, Cima Valdritta, sahá do výše 2218m a ani zbytek pohoří (mám na mysli hřeben) neleží o moc níž, zkrátka ideálka na likvidační celodeňák na kole. No ještěže jsem navrhl a pak zavrhl a pak pod tlakem okolností a ostatních znovu navrhl jet auty, takže se sedlo do všech tří vozidel, naložila se kola a vzhůru dolů... Cesta stála za to, jen co je pravda a vlastně ani nevím, zda více děkovat Nokii Here (á la kdo se polňačkou skrze vinohrady dere) nebo Italům, kteří postavili v neskutečně prudkých svazích osázených révou vinnou úzké zběsilé silničky, které označili za normální silnice, na což nás naše skvělá navigace protáhla právě jimi. Spojky a brzdy smrděly ještě následujícího dne, fakt díky! Ale co, nakonec jsme se dostali do toužebně očekávané... divočiny... jen restaurace a dolní stanice vleku/pomy/lanovky a nebo co to bylo, každopádně to v mapách vypadá jako Bar Ristoro Prà Alpesina :-) Na místním parkovišti jsme zcela zdarma odložili naše vozidla, vylodili kola a začali sušit moje mokré hadry, které se vykoupaly v mém vlastním pití, díky vám cykloláhve za vaši těsnost!

Vzhůru do sedel a vzhůru do sedla nebo raději rovnou na hřeben... Jak se to vezme, ještě teď hořce lituji, že jsem se nenechal vyvézt... Teplo sice bylo, ale i mraky slibující déšť, cesta byla, ale i peklo bylo, dusno slibující infarkt. Než jsme vylezli po sjezdovce (jistě má i jméno, ale je naprosto nedůležité), stíkal mi po spáncích ledový pot, nějak jsem se utavil na blbém kopečku s převýšením pouhých 400 výškových metrů... Škoda, i přestože jsem na sebe hodil na vrcholu větrovku, už jsem nezachránil příchod pocitů nemocného člověka, bolest v krku a totální únava... Dokonce mi nepomohl ani pohled na paraglidisty spokojeně se vozícími nad kopcem... Pohled na Gardské jezero za to za moc nestál, za což mohl všudypřítomný opar zahalující všechny okolní krásy. No a dokonce mi nepomohl ani pohled na lamy, které jste si mohli za jistě nekřesťanské peníze pronajmout, abyste je vyvenčili... kam jen ten svět spěje?

V restauraci La Capannina ležící přímo na hřebeni jsem si vážně nedal nic, nějak tak nemusím vysokohorské přirážky a rychloobčerstvovací kvalitu... Ale aspoň jsme se posadili na jejich židličky a na jejich stolu pojedli něco vlastních zásob, jako byl tuňák v konzervě, tuna sušeného ovoce a oříšků... Bohužel ani po obědovém hodování ve mě nepřevážily pocity zdravého jedince a tak jsem se rozloučil s výpravou s tím, že to balím, protože nechci padnout za vlast a zvlášť ne za tuto :-) Kupodivu se ke mě přidala i Andrejka na svém plečkostroji, snad dvacetikilovém ocelovém děsu.

Zatímco většina výpravy vyrazila směrem na Monte Altissimo di Nago (2079mnm), já vybral luxusní asfaltku, která de facto jen klesala rovných 12km z nějakých 1650mnm do 250mnm v městečku Mori. Hýk, hýk, konečně mě to na kole začalo bavit :-) Bez šlapání, rychle, s výhledy a stále předjíždějící Andrejkou na zádech? No počkat! To je možné jako jak? Pánové... ona mě sjížděla jak na rovinkách tak v zatáčkách, spolu jsme pro změnu zase dojížděli auta a už už to vypadalo, že nějaké i předjedeme... Andrejka nakonec vytvořila svůj rychlostní rekord někde mezi 70-80km/h, klobouk i helmu dolů, na takové plečce... Když jsme u pleček, já na té své upálil zadní brzdu a stále mi nezbývalo než být nešťastný z toho, jak to kolo jede stejně blbě, jako jsem na tom já s fyzičkou... Uprostřed našeho sjezdu jsme si dali pauzu v nějaké zapadlé horské vesničce, která však disponovala jedním zajíámavým artiklem, dětským hřištěm, a tam jsem se dostatečně vyblbĺ... Ani následující cesta nebyla zlá, zazávodili jsme si se silničářem z kopce, projížděli vinohrady a vůbec to bylo fajn až do Torbole k moři, pardon, jezeru... Nohy hore a k tomu povedenou italskou zmrzlinu, chvilka klidu a pak poslední část přejezdu k Lidlu do Rivy, kde jsem se měli všichni sejít a také se tak stalo, jediní, kdo měli zpoždění, byli osamocení horští cyklisté, které zdržel Kuba, který se za každou cenu musel koupat :-) No, povedený výlet, takhle by se mi to asi líbilo, do kopce autem a pak nekonečné sjezdy na kole ;-) No dobře, trochu kecám...

Sobota, 9.7.2016, Salzburg a Gaisberg (#paraglide) aneb jak jsem nelétal

Při plánovaní zpáteční cesty mi padl do oka paraglidistický kopec nad Salzburgem - Gaisberg. Předpověď počasí byla víceméně příznivá, tak proč to nevyzkoušet? Víceméně znamená, že foukal v nárazech mnohem silnější vítr, než by bylo vhodné, aspoň s ohledem na moje schopnosti a také se honily po obloze nepěkné mraky, byť pro fotografování byly více než povedené :-) Krom jiného bylo fajn, že se dá na kopec dojet autem a že na něm naleznete tři různé startovačky... Zbytek je horší, mám na mysli ty dvě přistávačky, které jsem z té správné startovačky nemohl najít... Ale ono to bylo stejně nakonec jedno. Místních borců jsem se optal, jak to vypadá... Odpověď byla víceméně klasická, pokud umíš startovat na křížák, jsi zkušený a máš výkonné křídlo, no problem! Ukázalo se, že nemám ani jedno, při pokusu o start si mě vzal do parády poryv větru, který si mě nadhodil metr do vzduchu, zatwistoval a odhodil o dobrých deset metrů dál na skálu, po které jsem udělal pár kotrmelců, zatímco mé křídlo skončilo v přihlížejících divácích... Luxus, potlučená hlava, všechny klouby a zejména kyčel dostala přímý zásah od skály :-( Raději se nezmiňuji o rozdrceném řezáku v kapse sedačky a o pilce, která prostřednictvím síly nárazu vylezla a prořízla mi sedačku... Bomba! Já to však nevzdával a tak jsem ještě dobrou třičtvrtěhodinu marně bojoval s větrnými mlýny, než jsem se to rozhodl zabalit. Přeci jenom lepší být živý (a dotlučený jak zmlácený pes) na startovačce než odstartovat a pak jít pod kytičky. Pošramocené sebevědomí je však ne neočekávaně logickým vyústěním skutečnosti, že jsem poprvé neodletěl ze startovačky, odkud vzlétalo asi deset lidí (a taky přistávalo)... BTW radost pohledět na místní akrobatické piloty, kteří za podmínek v nichž jsem se nebyl schopný dostat do vzduchu vzlétali a přistávali na stejném místě, plácali si v půlmetrové výšce s kamarády na zemi a vůbec předváděli ve vzduchu úžasné divadlo a to vše na pozadí v horách zasazeného města Salzburgu, nádhera nevídaná!



Sobota, 9.7.2016, Itálie-ČR (#cesta) aneb domů?

Itálie, Itálie, Itálie, krásná zem, jen ti její obyvatelé... Ach jo... Pokoje si měli přebrat v 9:00, samozřejmě, že jsme čekali snad do 10! Aspoň, že jsem bez řečí dostal zpět zálohu ve výši 200EUR :-) Kupodivu se nikomu nijak zvlášť nechtělo natahovat pobyt, což mě (ne)překvapuje, takže padlo rozhodnutí vyrazit k domovu, tedy s tím, že v Rivě nakoupíme dárky a u Salzburgu si dopřeji trochu pohybu viz paragliding a dále ještě mělo dojít na inline brusle u jezer opodál. Co říct o cestě zpět? Byla, byla ve dne, bylo vedro, ale nijak zvlášť jsem neusínal, takže jsem ji odřídil snad i celou. Když pominu Rakouskou odbočku, tak do republiky jsme dorazili pozdě večer, spíše v noci a do Brna někdy před půlnocí. Naštěstí se vše obešlo bez jakýchkoliv nepříjemných situací. Naši spolu s Andrejkou a Magdičkou (ve svém autě) vyrazili ještě na sklonku dne zpět na Vysočinu, jen Jirka s Veru u nás zůstali spát, místo plánované ranní cesty vlakem domů.

Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Ostatní (#sport) aneb nejen vypsaným živ je člověk

Kdyby se náhodou zdálo, že popisovaných sportovních aktivit není zrovna přehršel, tak je nutné poznamenat, že byli tací, kteří běhali, jezdili na skatu, chodili na slacklině, posilovali s TRX, posilovali s vlastní váhou těla, koupali se v bazénu, koupali v jezerech a já se dokonce jednou koupal ve sprše, zato ve vlastní šťávě každý den... Někdo by za sport mohl snad i považovat některé momety, kdy jsme seděli (no spíše poletovali) v autě, zatímco já svíral pevně volant... kdo ví? Třeba by se našly i další sportovní aktivity, jen o nich nevím:-)


Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Ostatní (#kultura) aneb nejen sportem živ je člověk

Kupodivu nebyla dovolená jen o zničujících aktivitách tak typických pro některé zúčastněné a to mě překvapuje :-) Přeci jenom jsme měli s sebou trenéra (Jirku) jehož posilovací zapálení ještě rozdmýchává Veronika a přesto jsme chodili spát s pocitem, že cítíme ruce, nohy, břicho i záda. Prostě žádná soda... A nejen to, dokonce se našlo dost času na různé jiné aktivity...

V první řadě je třeba vyzdvihnout nákupu v Lidlu :-) Má přeoblíbená prodejna během jednoho týdne měla tu čest přivítat moji maličkost mnohokráte. Modří již vědí - sýry. Co třeba takové 24. měsíční Parmigiano-Reggiano za 9EUR/kg? No? A to přirozeně nebyl jediný sýr, kterým jsme se zaobírali a sýry obecně nebyly tím jediným, co jsme nakupovali :-)

No dobře, považovat nakupování v Lidlu za kulturu, je stejné, jako mě považovat za sportovce... O kulturu se starala nepřekvapivě Veronika, která našla koncert místního pěveckého sboru v kostele, bylo to tak povedené, až jsem usnul :-) Trochu si dělám srandu, tedy jen s tou příčinnou souvislostí, pravdou jest, že se mi koncert nad míru líbil, ale má únava byla silnější, takže jsem se musel jít prospat na lavičku před kostelem :-)

Do kategorie "ostatní" spadají i společenské hry, které má už tak nějak typicky na starosti Andrejka a dělá to dobře...

Obklikou se ještě vrátím k Lidlu, pár společných večerů jsme strávili i u grilu na zahradě a přestože jsem do sebe cpal párky, byl jsem namdíru spokojen, aniž by mě děsily stravovací hříchy...

Obecně lze považovat všechny jídelní okamžiky (především snídaně, obědy a večeře, těch svých dvacet svačin v průběhu dne mezi to neřadím) za krásný čas, který jsme strávili v milé společnosti na balkoně s výhledem do klidu zahrady... Hlasuji pro více takových chvil :-)


Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Závěr (#hodnocení)

Zcela výjimečně výstižně a stručně. Nebýt "italské nátury", musel bych dovolenou oznámkovat stupněm "dokonalá", ale ten zvláštní národ to prostě kazí (třeba jakože mi odřeli auto a nemálo stížností jste jistě zaznamenali i výše). Bylo to poprvé, co se podařilo dát do kupy v podstatě celou vysočinskou ekipu a já osobně si to užil dosyta. Skvělí lidé v neméně skvělém horském prostředí... Luxus očekávaný a naplněný. Navíc oceňuji z nouze ctnost, bydlení u Ledra a nikoliv na Gardě, rozhodně bych neměnil, klid a přívětivější podnebí byly totiž k nezaplacení.

Co to stálo?

• celkem, 3963Kč
• ubytování, 2560Kč
• cesta, 1403Kč
• jídlo, ?Kč

Finanční kalkulace:

1EURO = 27,21Kc

==========================

 490,00 pokoj 1

 490,00 pokoj 2

  29,40 mestska dan, 6 lidi

  29,40 mestska dan, 6 lidi

  45,00 uklid, pokoj 1

  45,00 uklid, pokoj 2

==========================

1128,80 ubytovani, 12 lidi

  94,07 ubytovani, 1 osoba

2560,00 ubytovani, 1 osoba (Kc)  

==========================

  

1EURO = 27,21Kc

==========================

Osobak:

 285,00 dalnicni znamka, Rakousko (Kc)

  10,20 poplatek dalnice, Italie

  10,50 poplatek dalnice, Italie

  42,90 benzin OMV, Rakousko

  20,00 benzin Arco, Italie

  51,32 benzin Shell, Rakousko

 847,30 benzin ONO, CR (Kc) 

-300,00 (3xparagliding, 70+80+30km = 180km, 5,5l/100km, 10l, 1l = 30Kc) (Kc) 

==========================

4503,47 osobak, 6 lidi (Kc)

 751,00 osobak, 1 osoba (Kc)

==========================

1EURO = 27,21Kc

==========================

Dodavka:

 285,00 dalnicni znamka, Rakousko (Kc)

  10,40 poplatek dalnice, Italie

  10,90 poplatek dalnice, Italie

 399,90 nafta Hate, CR (Kc)

  57,00 nafta OMV, Rakousko

  57,00 nafta Shell, Rakousko

1500,00 nafta NMNM, CR (Kc)

==========================

5866,41 dodavka, 9 lidi (Kc)

 652,00 dodavka, 1 osoba (Kc)

==========================