Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

úterý 29. června 2021

O tom, co mě vážně netěší - STK

Je to až k nevíře, že ve svých... To je vlastně fuk. Zkrátka jsem se objednal na STK do Nového Veselí a příště to už neudělám. I přes to, že každý musí být objednán, jsem se dostal na řadu se zpožděním 40 minut. To samo o sobě by stačilo... Ale jim to bylo málo. Cena za jejich služby vzhledem k absenci konkurence na Žďársku zrovna lidová není. V době Covidu nebylo možno čekat ve vnitřních prostorech a tak jsem více než hodinu musel stepovat na rozmezí rušné silnice plné smradlavé dopravy, ještě více zapáchajícího pole, které zrovna osvěžili močkou, nevzhledného autobazaru a do nebe volajícího kuřáckého koutku před dveřmi této skvělé společnosti (za což ji vskutku děkuji). Jenže tomuto nenáviděnému spolku bylo i toto málo. Po 40 minutách vylezl borec v montérkách bez roušky natožpak jakékoliv jiné pomůcky, která by mohla zabránit šíření Covidu, aby mi po pár minutách sdělil vskutku překvapující skutečnost, že automobil je zcela v pořádku a já pak mohl další dvě hodiny desinfikovat vůz po návštěvě tohoto cirkusu. Mít možnost naúčtovat jim svůj ztracený čas způsobený jejich neschopností organizace práce a nedodržováním vládních nařízení, tak už druhého dne u sedmnáctého klienta musí zákonitě zkrachovat. Příště si raději koupím nové auto než bych jel na STK do Nového Veselí!



sobota 29. května 2021

Sabelell a BMR R18 Classic First Edition aneb když kvalita a funkčnost stíhají sekundovat stylu

Za mě jeden z nejhezčích cruiserů vůbec, ba co víc, rozhodně nejlepší z těch, na kterých jsem se svezl. Poznámku, že jsem neseděl na více deseti strojích stejné či aspoň příbuzné kategorie beru v potaz, na druhou stranu mnoho z nich tvořilo vrchol nabídky dané značky, ať už šlo o HD, Indiana apod. Vědom si důsledků srovnávání jablek a hrušek si dovolím vynést soud o tom, že R18 je zkrátka výš. 

Jak výš? První cruiser, ze kterého mě nebolela záda. Potlesk! Přestože na první pohled nespatřuji v posedu na R18 cokoliv specifického, něco tu je, sázím na sedlo ve spojení s odpružením, které odvádí báječnou práci. Vzpomenu-li si na křižníky výše zmíněných značek, nelze se ubránit vytanutí jejich zvukového projevu při překonávání nerovností a jiných imperfekcí našich silnic na mysl. Něco jako scéna z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku: "Znělo to jako když po schodech padá taška s nářadím." S R18 jsem si překvapivě neužil příliš Rocku a tahání za plyn, ale zase mi to vynahradily nerovnosti, díry a zpomalovací prahy. A v tomhle ohledu obstálo BMW na jedničku. Na tomto místě bych rád připomenul, že ani R18 není tichošlápkem. Se svými 365kg hmotnosti, hromadou kovu a chromu se může poměrně směle poměřovat s americkou konkurencí a tak své porovnání i zamýšlím.

Když už mluvím od jízdním posedu a odpružení, tak se můžeme rovnou zastavit i u ovladatelnosti, která je nepřekvapivě výborná. Přes svojí váhu se se strojem manipuluje i bez motoru velice snadno a po rozjetí na hmotnost zcela zapomenete, tedy minimálně do první zatáčky, kam vletíte nepřiměřenou rychlostí, jenže o tom tahle mašina není, takže věřím, že to nebude zrovna běžný use case. Nemohu si pomoci, v BMW znají recept na skvěle ovladatelné stroje a nebojí se ho použít na jakoukoliv kategorii motorek. Stejně tak jak oceníte nízko položené těžiště a sedlo, tak věřím, že se vám bude líbit ochota stroje měnit směr a pokládat se do zatáček. Pravda, ani na míle daleko jsem se nepřiblížil limitům, k tomu mi krom absence umu a zkušeností bránil i déšť a mokrá vozovka... 

Zpátky však k ergonomii. Poprvé v životě mi na mašině nevadily plotny namísto stupaček a ani řazení patou nebylo tak zlé, jak jsem si myslel, že bude. Mimochodem řazení považuji jednoznačně za nejlepší, které jsem kdy na boxerech od BMW zažil. Jsem rád, že se tu nekoná klasická nakopnutá bedna s nářadím. Vzhledem ke krouťáku, který musí převodovka přenést bych čekal cokoliv, jen ne takovou preciznost, opět palec hore. O pohodlném posedu jsem si již zmiňoval, zbývá snad jen doplnit informaci o řídítkách dokonale padnoucích do rukou, správném průměru plynové rukojeti, ideálním chodu spojkové a brzdové páčky. Stejně tak nemám výhrad k ostatním ovládacím prvkům na řidítkách, které mají o něco jednodušší úlohu kvůli jejich nízkému počtu. A tak se mohu otřít pouze o páčku blinkru, které mi prostě na bavorácích nevoní...

Zastavme se ještě u řidítek, kde si nemůžete nevšimnou krásně provedeného tachometru, který sdružuje i informační display a kontrolky světel, blinkrů, zařazené rychlosti a dalších.... V chromované obrubě zasazený tubus elegantního provedení v odstínech šedi s jasným odkazem na historické kousky možná z 20. a 30. let minulého století musím pochválit. Zkrátka, dobře čitelný analogový budík s malým digitálním displayem a v zhasnutém stavu neviditelnými kontrolkami je to, co sem patří. Jenže je tu i pár drobností, které jsem úplně tak neocenil. Třeba neznačená 50 na tachometru, zbytečný rozsah tachometru někam do 200km/h, příliš hrubá matice LCD, nevhodně umístěná signalizace zařazeného převodového stupně navazující přímo na ujeté kilometry a zejména absence otáčkoměru. 

Pojďme však na zpět na silnici a řekněme si něco málo o motoru. Zdálo by se, že stačí nechat promluvit pár čísel, ale věřte mi, není tomu tak. 1802ccm, 91k (při 4750ot/min) a 158Nm (při 3000ot/min) sice stále omračují stejně jako první nastartování motoru (a každé další zatažení za heft při neutrálu), kdy se rozbíhající hrnky postarají o mrazení, které ucítíte na zátylku. Motor zamává s mašinou i s vámi a vy budeme mít jasno v tom, že sedláte pořádnou bestii. Pokud si nenecháte ujít zlomek PR, který zmiňuje že při otáčkách motoru mezi 2000-4000ot/min máte k dispozici stále nad 150Nm, bude možná přemýšlet o tom, zda vám mašina nevytahá nebo rovnou neurve ruce. Naštěstí je tu inteligentní elektronika, které vévodí palivové mapy, Rain, Roll, Rock. Vzhledem k tomu, že, pro BMW, na typicky organizovanou vyjížďku  vyrážíte ve formaci a pro tentokrát i v dešti s nastavenou palivovou mapou na Rain, možná vás přepadne zklamání, protože se neděje nic, co by vás mělo děsit a nebo přesně naopak potěšení, že tu nic takového není a vy jste se na základě nastartování báli, že to bude bestiální. No co, déšť nedéšť nepřepínáte na Roll a vzápětí si dáte i trochu Rocku, přestože vás varovali, že toho krouťáku je tam dost i na sucho a ABS vám do toho také přestane sahat. K mému štěstí/smůle jedeme ve formaci kilometry rychlostí 80km/h za autem, takže hledání bestie si budeme muset nechat na jindy. Takže zpět do klidu, jak to vypadá při běžné jízdě? Neskutečně jsem postrádal otáčkoměr. Možná se mi budete smát, ale nedokázal jsem odhadnout, kolik motor točí a jaký krouťák mám k dispozici. Pořád jsem čekal mamutí zátah a ten nepřicházel. Spolu s tím jsem také očekával, že v obci zařadím šestku a z ní podřadím maximálně tak na stopce. Ouha. Při 80km/h to chtělo trojku... V obcích tak maximálně za dva... Během zkušební jízdy jsem tak nedosáhl takové rychlosti, aby mělo smysl řadit pět nebo šest. Že mi tohle nechutná samozřejmě neznamená, že by to bylo špatně. Pro mě zkrátka pouze nečekané, domníval jsem se, že i na volnoběžné otáčky na šestku odtáhnu auto...

Nemohu se zbavit pocitu, že se bavoráky rok od roku přibližují k dokonalosti a jen těžko se hledá něco objektivně kritizovatelného, tedy s výjimkou vysoké ceny. :-) Díky deštivému počasí a mokrým trenkám jsem přeci jenom něco našel. :-) Ano, mokré trenky mě fakt naštvaly, zaschlé kapky deště na stroji usvědčily inženýry, kudy že nechávají proudit vzduch okolo nádrže a jestliže to může být v důsledku příjemné chlazení v létě, tak za deště ten průvan mezi nohama vážně neoceňuji. A přední blatník je tam také jen pro parádu, když jsem vlítl do kalužiny, tak to překvapivě schytaly přímo moje boty, přestože jsem se domníval, že přes platformy a obrovské válce nemůže proniknout zhola nic, omyl... A když už kritizuji ochranu proti klimatickým nepříjemnostem, tak i poměrné rozměrné plexi by sneslo pár cenťáků k dobru. Tělo je sice chráněno slušně, ale o hlavě se to už zdaleka říct nedá. Ale tím, dámy a pánové, končím. 

Resumé? Líbí se vám plutí krajinou? Líbí se vám krásné stroje. Líbí se vám stroje odkazující se na historii? Líbí se vám absence/maskování elektroniky a poctivý a svým způsobem syrový/brutální projev motoru? Líbí se vám pohodlí (odmyslíme-li si projev motoru)? Při jakékoliv kladné odpovědi má dle mého soudu smysl na BMW R18 Classic aspoň kouknout a nejlépe ho rovnou projet.

středa 10. března 2021

Faktura běžkařské sezóny 2020/2021 vystavena

Tolik materiálu jako letos jsem už hodně dlouho (rozuměj nikdy) nezničil:

  • zlomené kameňačky
  • zlomená běžka Atomic Worldcup Skate
  • rozštípnutá běžka Fischer RCS Skate
  • otrhaná ABS běžky Fischer RCS Skate
  • rozštípnuté vázání Salomon SNS Pilot Equipe Skate
  • zlomené vázání NNN Rottefella Junior
  • zlomená hůl KV+ Tempesta
  • zlomená hůl STC Avanti
  • zlomený talířek/hrot hole KV+
  • zlomený talířek/hrot hole STC Avanti
  • zlomený talířek/hrot hole STC Avanti
  • dotrhání běžeckých bot Aplina C Combi 
  • roztržení 2 rukaviček holí
  • zničení suchého zipu rukavičky holí
  • dotrhání běžeckých rukavic Axon

PS: jestli už podruhé chválím dne před večerem, vzhledem k neskončení sezóny, tak mě to bude mrzet asi ještě o trochu více :-)



Starosti a strasti italských elektrospotřebičů anebo také lidí, kteří je "musí" používat

Nesnáším, když někdo generalizuje, avšak sám tak činím s oblibou. Italové si vždycky hleděli spíše vhledu nežli funkčnosti, použitelnosti, smysluplnosti, servisovatelnosti, ... To proto tu máme tolik jejich příšerných křápů, byť i někdy hezkých. Spotřebiče v pronajaté kuchyni jsou toho zářným příkladem.

  • Myčka Indesit DIF 14B1A, necelých 9000Kč
    • polovičaté mytí - chodí to dobře, jen to neseje (jak velkou roli v tom hraje použitá chemie netuším...)
    • hlasité dlouhé mytí - otravné a trapné, nezadá si se splachováním 50 let staré toalety 
    • spodní vozík vyskakuje z kolejnice - idiocie, vážně to nevyzkoušeli, že je to naprosto k ničemu?
    • spodní vozík nenabízí dostatek prostoru pro mělké talíře - netuším jaký standard (průměr talířů) panuje v Itálii, a je mi to jedno, ale ať ten nesmysl prosím netahají do naší banánové republiky, protože je to pak k ničemu
    • UI myčky je možná ještě tragičtější než je nejzazší meze tragičnosti
  • Digestoř Indesit H 461 X/1 H2G nerez, necelé 3000Kč
    • hlučná a pořádně nesaje - co k tomu chcete slyšet více?
    • UI - to si dělají pr..., tlačítka na ovládání jsou vidět až po vysunutí odsavače - kokotina, tlačítka jsou nahoumaná na jedné straně, druhá zeje prázdnotou - kokotina, tlačítka nelze hmatově rozeznat - kokotina, logika ovládání - kokotina
  • Mikrovlnná trouba Indesit MWI 122.2 X nerez, necelé 4000Kč
    • nelze pořádně vyčistit kvůli hloupé staré implementaci grilu prostřednictvím exponované topné spirály, u které navíc zcela postrádám jistotu, že mě nezabije elektrický proud
    • idiotská elektronika pískající v rytmu blikající dvojtečky na displayi mezi hodinami a minutami
    • naprosto kokotské hodiny předbíhající se o 3min za měsíc, to si dělají pr., že v 21. století ve spotřebiči za 4000Kč neumí udělat přesné hodiny, vrchol demence, který mě neskutečně irituje
    • dvířka bez madla, monstrózní kokotina, fajn, že je důležitý vzhled, ale ten může být lákavý jen do prvního použití, kdy musíte sáhnout na lesklá dvířka, na kterých zanecháte šílené stopy, byť by se vaše ruka tvářila sebeodmaštěněji...
    • UI - kokpit Boingu 747 mi přijde přehlednější a jasnější
  • Pečící trouba Indesit IFW 6230 IX nerez, necelých 5000Kč
    • tupě vyřešený systém "pojezdů" pečících plechů, tj. toho s čím operujete nejčastěji, WTGRS!
    • trouba pořád, ale vážně pořád pouští hromady extrémně hlasitých ventilátorů, zejména před, ale i dlouho po počení

PS: kladně mě překvapily dvě záležitosti
  • pečící trouba nabízí použitelné UI, ne bezchybné, ale jednoduché a funkční 
  • pečící trouba zachovává teplotu dvířek na teplotě zaručující vaše nepopálení, luxus!



neděle 28. února 2021

Jeseníky před zavíračkou aneb s jednou holí přes Vysokou holi

28.2.2021, neděle, poslední den před "uzávěrkou", nasedám, zcela netradičně, sám do auta a uháním vstříc Hrubému Jeseníku. Klidné ráno s provozem limitně blížícím se nule mi učarovalo, takhle pěkně bez nervů jsem si už dlouho nezařídil. O půl deváté jsem se vykulil z auta na téměř zaplněném parkovišti Na Skřítku, zaplatil poměrně ochotně 50Kč a vyrazil do stopy. 

Očekával jsem už tak typické ledové plotny a jehličí, jak je tu zvykem během "jarního" období. Ale nebylo to zase tak zlé, resp. jsem byl překvapen, jak slušné to bylo. 

Stejně slušný byl můj výkon, kdy jsem, turista, předjížděl jednoho turistu za druhým. Ne že bych byl tak dobrej, jako spíše "střelenej", zatímco ostatní stoupali z rozcestí Nad Skřítkem ve směru rozcestí Pod Ztracenými kameny s běžkami v rukách, já jakože bruslil. Ale ne že by tomu napomáhal o něco ledovější povrch než na urolbovaných tratí, vylézající balvany a kořeny krásných buků. 

Korunu tomu všemu nasadilo mé ztřeštěné rozhodnutí opustit Jesenickou magistrálu a pokračovat po spádnici a neupravované stopě rovnou na hřeben tj. přes Ztracené kameny. Úzká a od pěších rozšlapaná cesta opravdu jakkoliv neprospívala mé marné snaze o bruslení... 

Pod Ztracenými kameny jsem dokonce rezignoval a sundal běžky, můj život je mi milý. Překvapivě jsem koukal překvapený, že jsem zde nikdy nebyl. Úchvatné výhledy! Ale na dojáky nebylo moc času, takže výš a dál... 

Na Pecném zmizel klasický les a já zvesela nahodil prkénka na nohy a svobodně bruslil po pláních těšíc se na zjevení Pradědy, jednoho z cílů cesty. Potěcha, že po 4km s převýšením necelých 500m konečně lyžuji netrvala dlouho. Nevím, zda se mi osudnými stal Pecný nebo až Jelení hřbet, zkrátka jsem píchl holi nešikovně do hluboké pěší stopy a včas nestihl povolit tlak paže. Krátké hlasité lupnutí oznámilo skon krásné 100% karbonové hole... Co teď? Budu se vracet do auta pro náhradní hole? No když už jsem skoro na hoře, tak to na ten Praděd nějak doklepu... A víte co, asi to nebyl úplně rozumný nápad. Tolik přetěžování jedné a střídavě druhé půlky trupu jsem nezažil. Bolest byla však vykoupena luxusním počasím, které jsem snad v zimě v Hrubém Jeseníku ještě nezažil a stejně tak luxusními výhledy do okolí. O štěstí mohu však mluvit ve spojení s madly a rukavičkami Leki. Obecně je pomlouvám kudy chodím, poněvadž mi rukavička příliš nesedí, považuji ji za poněkud neergonomickou a o rukavicích Leki se systémem Trigger Shark raději pomlčím úplně. Ale tentokrát je mohu vynášet do nebes, možnost si na rukavičku připnou jakoukoliv holi mě ušetřila návštěvu chiropraktika. Pokud by to neznělo dost jasně, klasické rukavičky jsou na běžecké holi přidělány poměrně pevně (rozhodně v kontextu předělávání po minutě) a zejména jsou diverzifikované pro levou a pravou ruku. Tahle nectnost je zcela eliminována zmíněným systém Trigger Shark. Děkuji!

Výplaz na Praděd stál za to, ironicky i bez ironie.

Se sluncem šlo zažít mnoho zábavy.


Za další poněkud nešťastné rozhodnutí lze považovat nápad s jednou holí zaskočit na Švýcárnu. Původní plán nacpat se proslavenými borůvkovými knedlíky s mákem jsem zavrhl, jakožto odměnu za zlámání drahé běžecké hole a značné ošizení lyžařského zážitku. Na stranu druhou, budeme-li měřit zážitky optikou jejich síly, tak na tohle dlouho nezapomenu, ale to sem nepatří, aspoň ne v tuto chvíli. Takže zatímco jsem si z Pradědu dolů na Švýcárnu vesele kličkoval mezi přívaly lidí a u toho ukusoval suchý chléb (původně nouzový žvanec pro případ krize), tak od Švýcárny zpět ve směru na Ovčárnu to bylo mnohem nepříjemnější. Za prvé jsem nechtěně potkával (rozuměj předjížděl) mnoho lidí přijíždějících z Červenohorského sedla, a hlavně jsem byl poprvé toho dne předjet i já. :-( 


Na Ovčárně mi nebylo do smíchu o moc více, ono vyšplhat se po té sjezdovce, kterou jsem jel před nějakou hodinou v opačném směru nebylo bez hole úplně tak easy. Nic na tom nemění skutečnost, že se bavíme o modré (C - turistická). 


Aspoň že jsem měl možnost natočit si rolbu vyvážející sjezdaře na laně, když už vleky musely stát.


Hřeben po cestě zpět, přestože je převážně orientován s kopce dolů nemohu pro tentokráte příliš ocenit, nohy se mi podlamovaly a až přítomná blízkost lavinových svahů mě nijak zvlášť neutěšovala. Ještě znatelnější prekérkou se stal sjezd od Jelení studánky na Alfrédku. Na mysli mám iniciální část proslaveným úvalem, sebevražedný úsek i v okamžiku, kdy tam nejedete v mokrém těžkém sněhu v poledním slunci, tak jako já... 


Následný traverz Jelenky mi dopřál trochu prostoru pro odpočinek před finálním sešupem nad Alfrédkou, kde jsem se zbytečně (síly zkrátka už dávno žádné nebyly) rozsekal. Krom sil mi chyběly už více než hodinu tekutiny. Za velice hloupé rozhodnutí můžu považovat odhodlání nezastavit se u žádného z desítek otevřených výdejních okének, jen kvůli tomu, abych se nepotkal s covidem. 


A jestliže zdravý rozum a stupeň dehydrace velel pokračovat co nejkratší cestou zpět k autu, tak moje touha volala po poznání, jakože bych z Mravenčího sedla ještě mohl zvládnout objet po magistrále Ostružnou, pro mě neznámou část trati. Přestože kolečko leží v 1100m, zdaleka neplatí, že by slunce nemělo koule na to udělat ze sněhu vodu a z lyžování peklo. 


No a jestliže jsem po této klukovině doufal, že na Skřítek dojedu během dvou kilometrů a to tak, že bez píchání s kopce, tak ne. Dostal jsem za vyučenou, nejkratší cesta do cíle znamenala zdolat 8km z nichž první 4km vedou do kopce! Au! Skvělej nápad, místo toho, aby člověk plynule utratil 250 výškových metrů, tak tady si naopak dalších 30 přidá, aby se zase dostal na rozcestí Pod Ztracenými kameny, ano to je to místo kam všichni nosili běžky v rukách, BTW v opačném směru činili stejně tak. Na to jsem neměl ani sílu natož morál, takže jsem se po spádnici vydal s běžkami na nohách. Pravda na dvou místech jsem je shodil, poněvadž tam stihl vytát sníh. Ale i přes tyto kaňky šlo o topení se v řece adrenalinu. Jo běžky se nalokaly ještě o trochu více, a tak není divu že staré závoďačky Fischer RCS přišly o pár kusů bočnice, což na tom hrozném ledu nepřekvapilo a už vůbec nepotěšilo. Na druhou stranu mě možná v danou chvíli trápilo více, že při tom posledním stoupáním mě předjeli dva soupažáci. :-)

Výsledek? Totální vyčerpání už po 50km s řádově pouhými 1000m převýšení, ale také nezapomenutelný slunečný den s luxusními zimními výhledy. 


sobota 16. ledna 2021

Jak jsme nebyli nejrychlejšími běžkaři na Velkomeziříčsku

Sobota odpoledne 16.1.2021, Mirek se dává do řeči s běžkařem na historických lyžích Artis Kandahar (těmi laminátovými, nikoli jasanovými), aby se záhy dověděl, že jsme divní, pakli-že jsme přijeli na běžky do Velkého Meziříčí z Nového Města na Moravě. A trápí-li vás stejná otázka, proč opouštět Mekku běžeckého lyžování na Vysočině, kde nejenže leželo překvapivě velké množství sněhu, ale dokonce i rolbou upraveného sněhu, někam, kde šlo sotva zaznamenat sníh a za luxus největší se tam považuje jen o něco málo více než stopy od lyžařů sobě, tak vězte že prostě protože. No co no, zkrátka jsem chtěl viděl místa lyžování zaslíbená a hlavně neznámá. A to se také povedlo (poznámka pro ty, co nevydrží číst dále).

Nejprve jsme vyrazili do Balinského údolí. Tu užší, tu širší údolí říčky Balinky mě bavilo. Mnohé břízy, borovice a skalní útvary dokreslovaly už tak povedené prostředí, kterému vévodí klikatící se Balinka. Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, co mi některé pohledy připomínaly. Až s odstupem času jsem na to přišel, zamrzlou a zasněženou Brněnskou přehradu. Ale to pro mě nebylo jedinou zvláštností. Přeci jenom jsem z Opičích hor zvyklý na pravidelné střídání stoupání a klesání bez výrazných rovinek. Tady tomu bylo přesně naopak, 16km de facto roviny (8km proti proudu a 8km po proudu Balinky). Řeklo by se, luxus, ale ve skutečnosti to byla dřina, zřetelně mi chyběly okamžiky odpočinku - jízdy s kopce dolů. A aby toho nebylo náhodou málo, když jsem se vraceli zpět, objevil se nám v zádech nějaký laufař, soudě podle soupaže a polepených běžek. Na této trati měl o polovinu kilometrů méně než my a také ve srovnání se mnou neměl tak staré a vypráskané běžky (ano, je pravdou, že toto si ty pádla ode mě už nezasluhují, o týden později jsem je důkladné očistil a s jednou vrstvou HFka a mými 100kg jezdí z kopce docela obstojně). Co chci říct, klasicky hledám výmluvu proč byl rychlejší než-li já. BTW prvně jsem na nějaké závodění z vysoka kašlal, pak mi to nedalo a zkusil jsem jakože vzdorovat, ale jen do té doby, než jsem si probodl v přemíře uplahočené dřiny svoji pravou botu hrotem pravé hole... Dost nazlobeně jsem zpomalil a zároveň tím přišel o titul toho dne a okamžiku nejrychlejšího běžkoplácala povodí Balinky.

Tělo mělo po 16km dost, hlava však ne, takže jsme přeparkovali na Fajťák, kde už několik dní předem avizovali úpravu běžeckých tratí... Propocení jsme vylezli do velice větrného počasí, které se zároveň postaralo o skrývku dalšího 10km dlouhého "okruhu". Nakonec tak naše stopy vedly po vyhrnutých a neposypaných silnicích, což nebylo vůbec špatné. Povedená "Sibiř" a stmívání nás však vyhnaly nepatřičně brzy, což považuji za škodu s ohledem na příjemně mírně kopcovitý charakter okolí Fajťáku s občasnými výhledy daleko a široko. Skoro jsem nabyl přesvědčení, že by to stálo za návrat.