Pračka Whirlpool AWE 8730, její smrt a zmrtvýchvstání

Není nad koupit si pračku a doufat, že vydrží. Nevydrží. Whirlpool AWE 8730 s pořizovací cenou řádově 10.000Kč odešla po 5 letech používání do věčných lovišť nevypraného prádla. Nutno říct, že už během 3. roku provozu se objevil typický problém mnoha vrchem plněných praček této značky, rezivějící dveře. Přijde mi to nanejvýše trapné, víc k tomu asi netřeba dodávat. Podobně idiotské mi přijde i trvání poslední minuty, která si občas nezadá třeba i s deseti minutami. Že by ten šestý smysl nějak měnil kontinuitu časoprostoru? To vše se nicméně dá skousnout, ale to že vám pračka umře během praní s plným bubnem vody a prádla, to už bylo moc. Po záchranné akci "nenechte utonout vaše prádlo" jsem se jal zjišťovat, co se asi tak mohlo stát. Naštěstí tu máme Internet, který se zrovna ne jednou zmiňuje o "Domino controlleru" AKA programátoru AKA Whirlpool L1373. Mezi řádky a dokonce i na řádcích se dočtete, že tu soudruzi z Whirlpoolu udělali chybu, když vývoj tohoto kousku elektroniky svěřili italské firmě a následně ho nechali vyrábět v Polsku. Koho pak překvapí, že návrh desky a její osazení trpí mnoha neduhy. Důsledkem nevyhovující kvality bylo několikeré stěhování výroby od jednoho polského šlendriánu k druhému. Vskutku výživný koktejl, Itálie a Polsko... V tu chvíli jsem spíše obdivně koukal na desku plošného spoje a nevěřil, že vydržela fungovat tak dlouho a vlastně, že kdy fungovala. :-) Co s tím? Tak zaprvé můžete koupit novou pračku, 10.000Kč v háji, starou pračku, 1.000-10.000Kč v háji, nový programátor za 3.000Kč (s diagnostikou, zda se závada vážně skrývá na tomto místě, cestou technika, samotným náhradním dílem a výměnou bych se nedivil, kdybychom se bavili o 4.000-5.000Kč). BTW pokud vyhledáte na Internetu výše uvedená klíčová slova (L1373), zjistíte, že lidé po celém světě řeší tentýž problém... Zdá se, že ve většině případů jde o selhání několika elektrotechnických součástek. A teď se podržte, cena tohoto smetí v českém maloobchodu atakuje řádově 50Kč (konkrétně v únoru 2019 jsem za ně v GME zaplatil 43Kč). A teď to nejdůležitější, jejich seznam:

• AC/DC měnič LNK304PN, 29Kč
• Tlumivka axiální TL 470uH, 10Kč
• Metal oxidový rezistor 22R, 2W, 5%, 4Kč

No a pokud by se vám nechtělo vylézat z bytu, tak si sadu těchto a případně i dalších součástek (pár diod, rezistorů a kondenzátorů) můžete objednat jako opravný set L1373 přímo na eBayi. Nemohu a ani nechci tvrdit, že jde vždy o týž problém, nicméně zničené součástky poznáte na první pohled, tlumivka, rezistor i integráč byly viditelně KO (prasklina, vyteklina, vyteklina).

A tak posledním avšak velkým problémem jest, výměna samotných součástek. Možná si říkáte: "Co je to za kopyto?" No a máte pravdu, otrávil jsem sebe, ženu a vyudil byt, během těchto inkriminovaných 4 hodin jsem vyměnil 2 ze 3 součástek, aby to po smontování (dobrá hodina práce, pak vysvětlím) a zapnutím do elektriky opět shořelo. Well done! Pak následovala potupná avšak nejlogičtější cesta, poprosit kolegu z práce, Karola, který to s mikropájkou umí, aby napravil, co jsem zpackal. Po té, co ho přešel několikaminutový záchvat smíchu cože jsem s tišťákem provedl, se uvolil k tomu, že se mi pokusí pomoci. Njn. svým odborným zásahem jsem jeho práci ještě ztížil... Nechápu čím byla ta deska zalita, ale po neúspěchu s mikropájkou jsem nasadil těžký kalibr v podobě trafopájky, která stále hrozila zničením všech integráčů díky statické elektřině a přesto ani s její pomocí se mi nedařilo dostat součástky z plošného spoje. Fail! Karol odvedl skvělou práci, po další hodině mého skládání a zapojování modulů, zde se ukázala důležitost nafotit si do posledního detailu a hlavně z více stran to co hodláte rozmontovat, protože při opětovné montáži pak koukáte na 10 konektorů, které na první pohled můžete zapojit do asi 15 míst a z jedné přehledové fotografie opravdu nezjistíte kam co zasunout..., jsem byl připraven vrazit pračku do zásuvky ať se děje vůle...

Juchů, vyhození několika tisíců korun se odkládá, pračka doprala svůj program, který započala asi před 14 dny a zdá se, že funguje. Poučení? Věřte, že mnohé je spotřebním zbožím a že mnohé za mnoho nestojí. Nevěřte, že takové spotřební zboží nelze opravit. A hlavně nepouštějte se do toho sami, pokud tomu nerozumíte, jinak znegujte větu o tom, že nemáte věřit, že takové spotřební zboží nelze opravit = nepůjde opravit. Svěřte to kvalifikovaným lidem (byť to bude kamarád, známý či kolega).

ZLM 2019 - slalom aneb na ledě to neumím podobně jak na sněhu a ani mi to nevadí

Třetí díl pro mě velmi neúspěšného a jinak velmi oblíbeného seriálu v sezóně 2019 je tu a nejde o nic menšího než o sjezd. Místo a čas tradiční, Harusův kopec a 18 branek na ledovém svahu, kde jde, nám amatérům, minimálně o zdraví, neřkuli o život. Přes obvyklé stížnosti na stav trati, která je vším jen ne spravedlivým prostředím pro jezdce, neboť s každým závodníkem se zvětšují sněhové bariéry a vyhlazuje čistě ledový povrch, je nutné neopomenout skutečnost, že ti kteří to skutečně umí a mají na to správně připravené lyže, jsou schopni zajet i se startovním číslem blížícím se 40 vítězný čas. Takže to s tou regulérností závodů nebude až zas tak horké, jako spíše se sebevědomím nás rádoby hobíků...

Já sice absencí sebevědomí netrpím, ale trpím tím, že mě občas přepadne sebereflexe. Výsledek? Uvědomoval jsem si, že bez tréninku jen stěží mohu dosáhnout na loňský čas. Poslední "trénink" jsem absolvoval během loňského slalomu na lize, to jen pro jistotu, aby si někdo nemyslel, že jsem se pustil do sjezdování. Další přitěžující okolností byla skutečnost, že toho dne dopoledne jsem si dal na běžkách 50km s Martinem a Petrem, kteří se toho občas nebáli... Zkrátka moje nohy si velice dobře pamatovaly výšlap Pohleďáku po spádnici a jemu podobný kousek o kousek dál, výšlap na Studnice no a také všechny kopce předešlé a že jich pár bylo...

No a jak to tedy letos vypadalo? Zcela neobvykle, přišel jsem bez chuti nechat na trati vše (a třeba přijít o zdraví), takže jsem vsadil na neosvědčenou jízdu ze zálohy tak, abych přežil. Ve výsledku z toho byl čas asi o 2-3s horší než ten loňský (můj nejlepší). Byl jsem rád, že jsem si nic neudělal a ani mě nenapadlo absolvovat druhý pokus... Změna je život... Nakonec z toho bylo velice přijatelné 15. místo ze 76 účastníků. S propastnou ztrátou na vítěze 7,30s. Body? S bonusem 84,05b.

Z kopce skol!

ČMP, 8. závod v běhu na lyžích aneb poprvé poslední (proč zrovna na běžkách?)

Na tu chvíli jsem se těšil a zároveň jsem se jí hrozně obával. A nakonec to ani nebolelo. Kecám, bolelo to velice, ale rozhodně ne duši. Situaci mi možná ulehčila skutečnost, že šlo o, jak mi už je tak trochu podobné, poměrně obskurní situaci. Možná by si tento závod zasloužil i další květnaté přívlastky, ale pro jednou se budu držet u kořenů... Zkrátka šlo o závod se třemi přihlášenými a dvěma skutečně startujícími. Výsledek? Poslední místo a zároveň bedna, stříbro a diplom... LOL. Toliko ve zkratce. V detailu to možná bylo i zajímavější. Přihlášku na 8. závod ČMP konaný Pohledcem jsem musel podat nějakou tu chvíli před závodem, kdy se zdálo, že teploty vylezou vysoko nad bod mrazu a zkrátka, že si jinak nezalyžuji a když zalyžuji, tak ne pěkně. Jenže minimálně den před závodem se zdálo býti jisté, že opak bude pravdou, minimálně tedy dopoledne. No prostě, že se bude dát volně bez omezení až do omrzení létat po pláních a užívat si té největší svobody, kterou vám speciální zimní okolnosti mohou nabídnout. Jenže minimálně se učím držet slovo, byť bych ho dal jen sobě, takže na závod, který mi nic přinést nemohl (samozřejmě jde o nadsázku a úhel pohledu), jsem se nehodlal vykašlat. Co s tím, no zajedu si přeci aspoň na prezenčku na běžkách, jsou to dobré 3-4km... No a z nich se vyklubalo celkem skoro 34km, kdy jsem si užíval nezměrné svobody, o které jsem mluvil před pár větami. Nádherná lyžovačka však měla pár nemilých důsledků. Tak předně jsem se trochu opálil (co kdyby si náhodou někdo myslel, že jsem ležel u moře?), také jsem se trochu unavil (ne že bych nebyl zvyklý na trochu pohybu, nicméně tohle byla už porce, kterou jsem cítil) no a konečně jsem se podstatně dehydratoval (bylo skvělé si myslet, že jedu jen pro startovní číslo a zpět pročež jsem si nevzal žádné pití...) Ve výsledku bylo okolo 10h, když jsem se vrátil domů, abych si nachystal běžky na závod, do jehož začátku zbývala 1:25. Asi by bylo fér zmínit, že předpovědi počasí se nezměnily aspoň v tom ohledu, že okolo poledne bude třeba 6-8°C, takže asi tušíte jaká příprava klasických lyží mě čekala. Také možná víte, že nemažu a klistry už tuplem ne. Ve výsledku mi nezbylo než namazat, ale asi to už nikdy neudělám. Krom toho, že jsem si zašpinil dva páry běžek a také vše okolo, tak to bylo typicky k ničemu. Ne že bych měl moc na výběr, co namazat, zase takový sortiment vosků, které nemažu nemám, ale závoďačky to schytaly v podobě univerzálního klistru (-6°C + 6°C) a druhé rádoby rychlé klasičky schytaly nános starým ještě nerozdělaným klistrem Skivo za 4Kčs. Ano tento ještě nebarvený černý tekutý vosk smrděl stejně jako borovicový dehet, který se používá na preparaci běžeckých lyží s dřevěnou skluznicí, humus! Krom této radosti mě potkala i další radost v podobě pomoci při stěhování ledničky, která mě stála nezanedbatelné množství času, který mi o chvíli později zásadně chyběl. Byl jsem rád, že jsem ve spěchu pobral všechny věci, které bylo třeba. Během jízdy autem ke Ski hotelu jsem do sebe střelil jeden rychlý gel a zapil ho příliš velkým množstvím tekutin. I to mělo (ne)blahý vliv na následující dění. Na parkovišti jsem zkontroloval čas, asi 7 minut do startu. Fajn, proč jen jsem svinil dva páry běžek klistry, když budu rád, pokud vůbec dorazím na start včas, natož abych stihl vytestovat dvoje lyže... LOL. To se mi zase podařilo.

Sláva, aspoň že mi to neujelo... Potkávám Martina, Petra a pár dalších známých borců a už se valím ke startovní čáře, kde se zanedlouho zjevuje i druhý borec. Kdybychom prý sehnali toho třetího, mohli bychom startovat o minutu či dvě dříve. Jenže ten se neobjeví ani v okamžiku plánovaného startu. BTW okolnosti se postaraly o zkrácení z 10km na 9km, což mi samozřejmě udělalo radost. Mnohem méně radosti mi udělaly skvěle připravené lyže. Po odstartování jsem to nadějně rozpádloval soupaží a šel tak na první místo, jenže už v kopci do Modříňáku jsem si všiml malé nedokonalosti, vůbec jsem se nemohl odrazit z lyže, zkrátka to trochu klouzalo, trochu rovná se zcela. Ale žádná velká křeč, aplikoval jsem jednoduché pravidlo, když to nejde, napal to soupaží, a tak se stalo, že i pod Plačkovcem jsem vedl. Navíc se podařila skvělá věc, 50m pod tunely jsem mohl běžet v hluboké soli, klistr to tam chytal. No běžet, jo běžet jako cupitat, ale ne klouzat, takže jsem záhy přišel o vedení a dál o závodě nemá cenu mluvit. Stromeček nad tunely mě stál tolik sil, že jsem musel začít uvažovat o tom, že bych měl asi hodně rychle zpomalit, jinak nedojedu ani do cíle prvního ze tří kol. Nevím, jak mě mohly ještě na startovní rovince napadat takové voloviny, že to pojedeme jako v Ski Classic, jakože pohoda celý závod a pak si to rozdáme v cílovce... :-) Na otočce nad tunely jsem za prvním vlál jako na gumě a tušil jsem, že dobrý výsledek neudělám. Z kopce mi to díky hmotnosti o dobrých 20-30kg větší, než kterou disponoval můj soupeř, jelo slušně, takže pod stoupáním v Plačkovci jsme jeli vedle sebe, jenže on vzápětí přešel do ladného střídáku zatímco já sklouzl k utahané soupaži... Na kopci jsem soupeře neviděl, ruce necítil, ve vytátém mokrém sněhu si téměř rozbil držku a to raději nezmiňuji, jak jsem si ublinkl za zatáčkou. A to se mi nestává, i s plným žaludkem jsem schopný celkem uspokojivých pohybových aktivit, tady pár soupaží vedlo při přechodu do vajíčka v nával žaludečních šťáv do krku, že jsem to málem hodil ven. Skvělé! Velbloud stromem jak kráva a už jen dvě kola do cíle. Shazuji čelenku, protože na slunci teču více než sníh. Ale ani to nestačí. Bohužel bundu pod číslem nemohu rozepnout, tedy do okamžiku než nechtěně utrhnu provázky, kterými se čísla zavazují. Bohužel souboj s přehřátím, předchozí únavou, dehydratací a tragicky namazanému stoupáku projíždím na plné čáře... Druhé kolo se marně snažím držet jednoho ze starších dorostenců, ale i ten mi dává na prdel. Třetí kolo, BTW sníh taje kolo od kola nechutněji a nechutněji, si už jen hlídám pozadí a tiše doufám, že mě na trati nedojedou veteráni, kteří startovali několik minut po nás, zvláště Petr Mareček se ke mě přibližoval opravdu rychle.

Cíl! Tatranka a teplý čaj, nádhera! Stále si z čela utírám pot, který mě nepřestává štípat v očích a jehož slaná chuť mi zůstala v ústech ještě hodně dlouho. Na to jak špatně jsem to zajel, jsem neskutečně vyřízený. Trochu mi to připomíná nedávnou pohromu na Žďárské lize mistrů... Jen s tím rozdílem, že zde jsem skončil beznadějně poslední, druhý. Ale co, slunce svítící na obloze začíná být nesmírně příjemné, protože se nikam nemusím hnát a pomalu osychám. Mezi tím pokecám s Martinem a Petrem a ani ne za hodinu se mohu trapně postavit na stupně vítězů a z posledního místa převzít medaili a diplom...

Tak zase někdy: "Skol!"

Levandule a Rumpál aneb o lyžích a lidech

Asi nikdy jsem si nevytvářel přílišný vztah k věcem a přesto se mi líbilo (přirozeně ne ve všech případech), když někdo svoje věci polidštil pojmenováním. Kdybych to však udělal sám, byla by to falešné, právě díky absenci výše zmíněného vztahu... Toto trvalo hromady let, až v roce 2019 došlo k zásadní změně. Lyže na obrázku (moje lyže) jsou ozdobeny písmeny L a R, které jako by dávaly tušit něco jako "Left" a "Right". Nicméně tak tomu úplně není, aspoň soudě podle fotografie, poněvadž L je vpravo a R vlevo. Takže bych to viděl asi takto, buď přiznám, že jde opravdu o označení levé/pravé lyže a já jsem kokot, protože jsem to udělal přesně naopak a nebo... A nebo prostě L a R znamená něco jiného... Rozhodla skutečnost, že jsem se nehodlal považovat za vola, a proto jsem lyžím vymyslel jména, "Levandule" a "Rumpál". Pošetilá radost z ulétlosti zcela nepříslušejících jmen v kombinaci případného překvapení nad domnělou záměnou pravé a levé lyže mě uhranula natolik, že mi ani nevadí absence vztahu (na to mám důkaz, stačí se podívat na skluznici) k lyžím a díky tomu nepovažuji jména mých lyží za známku povrchnosti či neupřímnosti. První, kdo si toho všiml, byl Mára, když jsem mu půjčil lyže, toho jsem však jen ujistil, že je má správně ač to vypadalo špatně a nevykládal mu pohádku o jménech. No a kdyby vás zajímalo, jak to bylo ve skutečnosti, tak nevím, ale osobně vám nějakou pohádku povím...

Párkové závody 2019 aneb jednooké pako mezi slepými králem

Sobotní program se zdál být naprosto jasný, běžky, běžky a možná ještě běžky. Během týdne jsem slíbil Markovi účast ve štafetách Mauglího memoriálu (3x10km), abych ji o dva dny později odvolal. Zdravotní stav ne zrovna optimální a obava, že zase lehnu z vyčerpání, které bych užil po kopcích okolo Blatin více než je zdrávo, mě prostě přemluvily.

A tak jsem si vyrazil turistickým tempem na jižní tratě (na jih od NMNM), po čtyřech hodinách a 40km jsem se stavil k našim na oběd. Kachna, zelí, knedlík a nádivka, zkrátka ideální sportovní strava před druhou fází. No a když mluvím o druhé fázi, tak se mi v hlavě promíchaly vzpomínky na to, jak Janička nadšeně mluvila o párkových závodech a nepřekonatelné chuti hlavní odměny s informacemi, kolik že párkových závodů se koná téhož dne na Vysočině. A vzhledem k tomu, že mé vzpomínky na tuto manu již dávno opustily archiv mé mozkovny... Zkrátka byl tu plán! Díky rodičům za taxi, jinak bych se jen stěží stihl registrovat.

Následující řádky by mohly vyznít mnohem negativněji a pomlouvačněji než bych si přál a než zamýšlím. Tj. abstrahujeme od místopisných jmen, stejně si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť výjimečný úkaz. Zkrátka domnívám se, že mé zážitky jsou přenosné pro podobné akce, situace i místa...

Registrace probíhala v hasičské zbrojnici SDH. Trochu mě překvapilo, že se přihlašuji jako třetí ve své kategorii. A vy se jistě divíte, že se divím skutečnosti, že se na párkových závodech vyskytují především děti... :-) No dobře, no dobře... Další překvápko, vstupné dobrovolné. OK, hasiči sobě, rodiče dětem a pár excentrikům (jako je Sabelell). :-) Dostávám poukázku na párek a čaj, lezu z hasičárny ven a koukám okolo sebe. Přicházejí staříci s cigárou v hubě, trochu mě překvapuje, že nikoho nepřekvapuje, že krmí všechny děti tím svinstvem... Trocha diskotéky neuškodí, no disko, chvílemi zábavová hudba, chvíli dětské písně, neotřelá kombinace. Pak pozvání všech účastníků na grog a že prej pokud rodiče nepustí své děti na grog, tak že i nějakej čaj se pro ně najde... Tiše doufám, že nepustí, ale kdo ví. Á tatínek jde povzbudit svého synka přímo na startovní čáru, zatímco mu dává nějaké rady, zapaluje si cigáru a další tuna svinstva se proplétá mezi malými dětmi. Dusíce se marně lituji, že jsem prodal všechny běžecké hole z hliníkových slitin, kterými bych chlápka poučil o dobrých mravech. Ach jo! Ne že by byla organizace špatná, ale trochu mě otravuje povzbuzování hlasatelky/moderátorky, aby maminku nejmladšího účastníka (kategorie do 4 let) vystřídal tatínek, protože je třeba startovat další kategorii. No a to se očividně dělá velice zle, když mají jedny stopky... Jinak se v jednotlivých kategoriích startovalo intervalově po 30s. První zjištění, doposud jsem totiž nezjistil, kdy budu startovat (to jsem se nedověděl do okamžiku, kdy mě zavolali na start), kolik kol/km pojedu a jakou technikou pojedu (dvě klasické stopy dávaly vyniknout tragické skutečnosti, že jsem dorazil se skateovou výbavou). :-) A tak jsem tiše (až na šoupání nohou) mrzl a pozoroval s napětím dění okolo sebe. No byla to škola života, to vám povím. A také vyšší dívčí přípravy lyží. Ve skutečnosti jsem to se skateama vyhrál, teploty okolo nuly a mokrý sníh totiž, jak je známo, nejsou nejlepší prerekvizitou pro výběr a aplikaci jednoduché mázy. Ještěže místní obec má přehršel specialistů. Škoda mluvit o všem, co jsem viděl, stejně byste mi to nevěřili... :-) Ale doslovný pár výjevů přidám, co třeba pohled na dva bratry téměř plnoleté, závodní dresy Sportovního klubu NMNM, technika také vypilovaná, ale co ty lyže? Vypadalo to na nánosy tuhého stoupáku nanášené jako by šlo o klistr, ale bez rozetření... A to před chvíli mluvili s některým z místních, že už si lyže dávno mažou sami. LOL. Ale nejvíc nejlepší byla holčička, která si stěžovala tatínkovi, jak jí lyže smekají. Tatínek bez zardění sáhl do kapse a vytáhl snad nikdy nepoužité Skivo staré dobrých 40 let a já poprvé zřel na vlastní oči, že opravdu existují lidé, kteří jsou schopní namazat celé běžky od špičky až po patkuu stoupacím voskem. Už tady by srdce mnohého běžkařského nadšence začalo vynechávat, jenže to zdaleka není vše. Nádech! Výdech! Koukám jak opařený, ty lyže celé napatlané voskem měly totiž frézovaný protismyk... :-) LOL

Nepřeberným množstvím zážitků bych vás mohl krmit ještě hodnou chvíli, ale pojďme k těm závodům. V kategorii čtyřicátníků jsme byly tři. Já, nějaký atlet, který vypadal jako profi lyžař a i jeho klasická technika vypadala tak jistě, jako on a skutečnost, že bude první. Druhý borec vypadal mnohem "vesničtěji", Sprintky na nohách, ale žádný profi dres. Nicméně první dojem může klamat, jeho jsem na lyžích neviděl a netušil jsem co čekat. Je pravdou, že já ve svých 15 let starých lyžacích na 15 let starých lyžích a s 20 let starými plandavými šusťáky také rozhodně nevypadám, že bych mohl někoho předjet a přitom se mi to sem tam podaří....

A je odstartována naše runda. Už vím, že jedeme dva okruhy X (po závodě podle GPSky zjišťuji, že to bylo celkem 2,2km). První byl na trať vpuštěn pan záhadný, 30s po něm pan rychlý a minutu po něm i já. V půlce prvního okruhu předjíždím prvního a pomalu dojíždím i druhého (v tu chvíli již dávno prvního). Na konci kola předjíždím i pana rychlého a pak už zas tak moc nespěchám, vzhledem k intervalovému startu držím náskok 30s, a o tolik mi na tak krátkém kolečku snad neujede. Je pravda, že holé běžky a soupaž byly fajn, protože to jelo, do druhého ze dvou kopců jsem sice musel stromečkem, ale co už. Také je pravdou, že mé tělo trochu protestovalo, však najetých 46km a asi tak hodinu před začátkem závodů pořádnou porci pečené kačeny s knedlíkem, zelím a nádivkou, jsem zmiňoval. Ale ani to mi nezabránilo, abych vyhrál. Byť jsem před startem uvažoval, že by se vesnické párkové závody o 3 účastnících mohly vážně stát prvním závodem, kde bych skončil poslední. No nestalo se...

A hurá na vytoužený párek. Zaplatil jsem dobrovolné vstupné, aby se neřeklo, a hurá na jídlo. Prý jestli 2 nebo 3, já čekal jeden, ale abych neurazil vzal jsem si tedy dva. A řeknu vám, Janička nekecala, po běžeckých závodech ty klasické párky (vypadající jak z dob komunizmu) chutnaly neuvěřitelně dobře. K tomu ještě pár hrníčků slazeného teplého čaje z pradávných várnic na čaj (takové ty, které pamatujete ze školních let (pokud je vám třeba 40 :-))). Luxus! Během jídla jsem si pokecal s druhým v pořadí, který očividně měl dost otázek, zřejmě potřeboval nějakou omluvu, proč nevyhrál on. Moje odpověď, že jsem jen novoměstský šmatlák, kterého nikdo neučil lyžovat a že mám v nohách 46km ho asi moc neuspokojila. Tak sorry!

Když už jsem tedy vyhrál, rozhodl jsme se vydržet na vyhlášení. S největší pravděpodobností jde o jediné vítězství v roce tomto, příštím a asi čtyřiceti letech minulých. :-)

A teď se podržte, krom diplomu jsem dostal i dárkový balíček, více než 1,5kg těžkou igelitovou tašku s obsahem skoro za 700Kč. No a teď podržte mě a nebo aspoň tu igelitku! Tak to jsem nečekal ani ve snu. Klobouk (propocený lyžařský šátek) dolů. Jo a jak to kurník odvezu domů, cinkající taška jen stěží držela potem přilepená na mém holém hrudníku, ale podvázání ledvinkou pomohlo, nicméně následných skoro 20km, když už bylo notnou chvíli po 16h s večer na krku vážně stálo za to. BTW omlouvám se případným poškozeným, kteří si rvou vlasy, co za pupkáče je předjelo v kopci či z kopce jen krátce před setměním v okolí NMNM, to břicho (krom kačeny, párků a jiných tuků byl vlastně fake).

Tak že by zase za rok? Skol. :-)

Český pohár, ŽA, ŽB - sprint (LOB) aneb další lyžařský orienťák pro tentokrát zase v Ramsau am Dachstein

Sobota 19.1.2019 byla dnem našeho odjezdu z Radstadtu domů a také druhým dnem, kdy jsem měl závodit v Ramsau am Dachstein v lyžařském orientačním běhu (LOB). Po pátečním (ne)úspěchu, kdy jsem skončil 3. v kategorii OPEN jsem byl velice zvědavý, co předvedu na závodu ČP ve sprintu. S velkou porcí štěstí jsem byl zařazen aspoň do kategorie H21A, což mi přineslo příležitost porovnat síly s "odpovídajícími" borci. Jasně, že ideální by bylo závodit s elitou (H21E), ale asi nemůžu chtít všechno.

Na rozdíl od předešlého dne se závod konal v centru Ramsau a překvapivě i tady byly velké problémy s parkování, které jsem snad už nepřekvapivě vyřešil po svém "parkováním na hulváta." Registrace na závod a pokec se stavitelem tratí, Petrem Marečkem, byly fajn. Příjemné také bylo sledování dění na stadionu v Ramsau, kde probíhalo takové množství aktivit, až člověka přecházel zrak. Po dlouhé době, kdy jsem jen váhal, zda se vysvléci ze sjezdařského oblečení (teploty padly někam pod -10°C) jsem tak učinil a jal se zahřívat. Velice milé bylo ve vší slušnosti poslat výběrčího poplatků za používání tratí někam. Skoro by to mohlo vyznít sprostě, ale ani přítomnost čipu na mém prostředníčku (kouzelný šém, který mě uchránil od platby 15EUR) nevykouzlil nic sprostého. :-) A pak už jen nekonečné kroužení dokola, hlavně abych nezmrzl.

Start závodu ležel asi o 100m dále, takže "no big deal". Trochu vtipné bylo řazení závodníků do startovního koridoru na místech, kde jezdily sáně tažené koňmi, kteří za sebou zanechávali značky, ale co už.

No a pak došlo i na mě. Start! Běžel jsem ještě dříve, než jsem si stihl zorientovat mapu. Jak to asi mohlo dopadnout? Jasně, ztráta již na první kontrole a ještě horší než na MČR v NMNM. To nám to pěkně začíná. Naštěstí tyhle závody jezdím pro radost a krom mých vlastních výčitek mi takové voloviny asi nikdo neotluče o hlavu. Výsledek? Žádný stres, který by mě snad provázel následně závodem. Druhá, třetí, čtvrtá,... Postupně jsem se začal rozjíždět a u toho jsem se náramně bavil. Každé úmyslné opuštění trati a jízda rovnou za nosem skrze závěje sněhu mě neskutečně bavily. Těžko se to popisuje, ale představte si to asi tak, že se rozjedete po upravené běžecké stopě, která je potopená o 30-40cm vůči okolí a to potopení vypadá jako malý skokánek a navíc se dá přesně takovým způsobem využít... :-) Kdybyste věděli jaká je to zábava, takhle skákat napříč stopami, ve kterých se pohybují desítky závodníků a do toho se pletou běžní turisté. Ten zmatek mám prostě hrozně rád. No a takhle radostně a s výjimkou jedné kontroly (o které jsem byl přesvědčený, že musí být tam, kam koukám a kde ji nevidím - stačilo popojet pár metrů a už vidět byla) jsem se neztratil a chytl jsem dobrý rytmus. Jenže v tom rytmu jsem zkrátka jednoduše a hloupě přeskočil kontrolu číslo 9. Tak se stalo, že jsem dojel do cíle s časem, který by mi stačil na 3. místo v kategorii (BTW nebyla tak moc obsazená, pouze 9 závodníků), jenže na lístku stálo nekompromisní DISK. Překvapivě jsem nebyl tak naštvaný, jak bych asi měl či mohl být. Vlastně to bylo pouze otázkou času, kdy se mi taková věc přihodí. Prostě jsem to pro tentokrát bral, jako že se má zkusit všechno, takže s úsměvem. Nebýt této hlouposti, byl bych se sebou celkem spokojený, přeci jenom jsme se tentokrát celkem orientoval a chytl jsem i slušný rytmus. Navíc jsem se ztratil jen 1,5x namísto 3x. Takže celkem cajk. Další pro mě potěšitelnou věcí jest to, že tento a předchozí závod byly prvními LOBy, kterých jsem se zúčastnil v pro mě neznámém prostředí, resp. prostředí, které neznám jako své boty (což o NMNM říct mohu) a dokázal jsem si, že asi tu mapu aspoň trochu čtu. :-)

Mimo jiné je třeba vyzdvihnout práci organizátorů a stavitele tratí, která se mi líbila. Ani mi nevadí, že se budu opakovat během opěvování krás Ramsau a zejména těch zimních. Rozhodně doporučeníhodné místo pro návštěvu. S opomenutými parametry trati H21A - 15 kontrol na 3,5km a lyžařským "Skol" se s vámi loučím.

Důležité odkazy:

• http://sk.hanaorienteering.cz/mistrovstvi-ceske-republiky-a-veteraniada-na-kratke-trati-lob/ 

Ski O Tour 2019 (LOB) aneb další orienťák na běžkách, pro tentokrát v Ramsau am Dachstein

O svých úspěších na MČR ve sprintu (LOB) jsem se poměrně detailně již podělil. Takže je na čase věnovat malou retrospektivu dalšímu lyžařskému orientačnímu běhu, kterého jsem se zúčastnil o necelý týden později. Je poměrně velkou "náhodou", že se další podnik ČP v LOB a MČR na krátké trati v LOB a závod Ski O Tour konaly o víkendu 18-20.1.2019 v Ramsau am Dachstein. A ta "náhoda" chtěla, abychom právě ten týden pobývali v nedalekém Radstadtu...

Ski O Tour 2019 je šňůra 5 LOBů konaných v Rakousku, na jejichž organizaci se podíleli i Češi, tedy minimálně těch etap, které se uskutečnily v Ramsau, protože, jak už jsem zmínil, se tu konalo i MČR a ČP... Díky přísným pravidlům jsem se mohl zúčastnit pouze kategorie volně příchozích, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Bral jsem to jako první závod v LOBu s mezinárodní účastí, kterého se zúčastním... Takže paráda.

Díky přívětivosti organizátorů HANá Orienteering vše probíhalo dle mých představ. V čem šlo, v tom mi vyšli vstříc... Takže jsem nemusel být otrávený z nenadálých posunů všeho možného (protože to nakonec šlo vyřešit operativně), ani jsem se nemusel bát laviny, která vtrhla do Ramsau dva dny před závodem, prostě a jednoduše vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Páteční závod nakonec probíhal v okolí Vorbergu a jeho sjezdovek. Místo na parkování pod jednou z nich se ukázalo býti nejslabším místem v organizaci závodů, poněvadž se velice rychle zaplnilo. Vyřešil jsem to "na hulváta" a vesele šel závodit. Njn. byl jsem rozjetý z těch pár serpentýn a malinko driftování po zasněžené silnici... Zaplatil jsme za závod a půjčení čipu, konečně SIAC (to je ten bezkontaktní s ražením kontrol na vzdálenost 30-50cm, pravda ta vzdálenost je nastavitelná na krabičkách a není intrinsickou vlastností čipu) a spěchal pro běžky. Malý problém spočíval ve skutečnosti, že jsem nevěděl, jak se dostat z parkoviště na místo startu, naštěstí mi pomohly dobré duše z Vysočiny (aspoň podle dresů).

Před startem jsem učinil několik důležitých poznání. Tak za prvé je tu hromada známých, jako třeba stavitel trati Petr Mareček, běžkař/orienťák Jirka Šťastný, ap. (no dobře, další lidi jsem neznal.) :-) Za druhé jsem dostal odpověď na týden starou otázku, jak to mají orienťáci s běžkami. No tady jsem to viděl na vlastní oči, mnozí z nich (no dobře asi to nebyli účastníci kategorie open) měli několik párů posledních modelů závodních běžek od různých světových výrobců, které poctivě testovali na sněhu a vybírali ten nejlepší pár. Hmmm, tak tady má příprava hodně pokulhávala. Ne že bych neměl top model skateových běžek od Atomicu, ale mé Worldcupy jsou, když dobře, tak z roku 2007... No a de facto jde o kameňačky. Dalším poznáním bylo, že asi budu jediný, kdo nebude mít profi mapník na běžky, ale pojede s igelitovým pytlíkem přibodnutým sichrhajskami do bundy... BTW od minule jsem low-cost DIY mapník trochu vylepšil a ne, nepřestal mě během větrného počasí fackovat, ale přichycení za jeden roh znamenalo jistou možnost mapu v omezené míře rotovat a hlavně už tolik nebolela rozhodující skutečnost, zda je mapa orientovaná na výšku či na šířku... Neméně důležitým poznáním pro mě bylo zjištění, kdo že se mnou vlastně bude startovat v kategorii open. Abyste dobře rozuměli, už jsem několikrát startoval v kategorii open jak v LOB tak v MTBO a vždy jsem byl překvapen, že většina lidí ve startovce má zapsané číslo čipu, nějaké registrační číslo a také klub orientačních sportů. Málokdy se tam kromě mě objevil někdo bez těchto náležitostí. No a až tady jsem pochopil, že pro mnohé, hlavně starší závodníky, je příjemné si zazávodit v kategorii open, která bývá orientačně jednoduší, na trati kratší s menším převýšením, no prostě si to chtějí udělat pěkný...

Tak už pojďme k samotným závodům. V kategorii OPEN se sešlo 31. závodníků. Nešlo jen o Čechy, ale i o Litevce, Maďary, Němce, Švýcary, Italy, Rakušany a snad i někoho z Bulharska... Na trati na nás čekalo 13 kontrol, délka byla změřena na 3,2km s převýšením 75m.

Před závodem jsem měl jednu velkou touhu, více myslet a méně makat. Toto jsem nedělal na MČR a považoval jsem to za zdroj svého neúspěchu. No a jak to dopadlo? Sice jsem se snažil, ale málo, stejně mi to nedalo a jel jsem s větrem o závod a orientaci jsem spíše střílel. Výsledek? Podle ORISu tři chyby, které mě stály řádově okolo 3 minut. A taková věc vás naser..., zvlášť, když celkově skončíte třetí se ztrátou na vítěze 21s. Takže místo radosti z bedny zase smutním, že stačilo neudělal jednu chybu ze tří (rozuměj neztratit se jednou ze tří ztrát) a mohl jsem oslavovat první místo. Jenže závody nejsou "kdyby, kdyby, ..." Takže výsledek je takový jaký je.

Závěr zní naprosto jasně. Více myslet a méně makat. Jako bych to už někdy slyšel... :-) BTW SIAC čip byl skvělý, přestože jsem stále na ražení poměrně ztrácel, protože mi chyběla jistota daná zkušeností, že stačí okolo kontroly mávnout rukou a nezastavovat. Určitě mě to ušetřilo minutu času proti starému SPORTidentu. Na druhou stranu skoro bych se nebál říct, že ztrátu 21s šlo klidně smazat jen nabitou zkušeností, tj. abych věděl, jakou rychlostí okolo kontroly mohu proletět. Rozhodně by tu měla zaznít i věta o tom, že tratě okolo Ramsau am Dachstein jsou téměř famózní a vůbec vůkol je to překrásné. No a když do té krásy zasadíte krásnou trať orienťáku, kterou stavěl Petr Mareček, zůstanou vám na takovou událost opravdu nádherné vzpomínky.

Důležité odkazy:

• http://sk.hanaorienteering.cz/mistrovstvi-ceske-republiky-a-veteraniada-na-kratke-trati-lob/ 

Zimní dovolená v Radstadtu (2019) aneb ani kalamitním stavům běžkařské touhy neuhnou

4,5m sněhu, tolik údajně napadlo nedaleko Salzburgu od 1.1.2019, na okolních kopcích leželo okolo 2-3m sněhu, v údolí asi 1m a média z toho všeho udělala katastrofu celo-evropského rozměru. Skutečnost? Sjízdnost rakouských silnic během pondělí 14.1.2019 (tj. v době "katastrofy") byla řádově lepší než-li v Čechách (v okamžiku, kdy u nás vládne nezáludná a bezproblémová zima). Jediným překvápkem se stal výjezd z jednoho tunelu na Semmeringu, kde se neočekávaně po zcela suchých dálnicích objevil několikasetmetrový úsek pokrytý vrstvou několika málo centimetrů sněhu. Nic, co by vás mělo rozhodil, zejména s ohledem na skutečnost, že dva sněžné pluhy byly tak kilometr daleko (kdybych je osobně nepředjížděl, tak to netvrdím). Jenže jsou tu stále milí kamioňáci, kterým se v počtu asi 5-7 podařilo de facto zasekat celou dálnici. Docela napínavá situace, kličkovat mezi driftujícími kamiony, kteří tupě hrabou na místě a smýkají se se zlomeným návěsem na svodidla, kde se právě snažíte prosmýknout vy. Z rychlého pruhu do odstavného a zase zpět. Uff, to bylo vážně těsné. Hádám, že stačily dva, tři další kamiony a dálnice se musela zastavit... Jinak "no big deal". Ani na místě, krom věty "crazy snow" vyřčené majitelkou penzionu, nebylo znatelných příliš mnoho stop kalamity. Ano sníh byl všude, mnohde ho odklízeli z plochých a někde dokonce i šikmých střech, nicméně nic nenasvědčovalo šokujícím zprávám o vykolejeném životě obyvatel či hostů. Tím samozřejmě nepopírám existenci oblastí, kde by lidé nebyli odříznutí od světa, od elektřiny apod. Nicméně zde tomu tak nebylo, téměř všechny sjezdovky v provozu a rolba starající se o běžecké trasy jezdila snad 24h denně...

To jsem se zas nějak rozkecal a vy jste se dověděli, že jsme v pondělí vyjeli na dovolenou do Rakouska. :-) Tím my myslím mé rodiče, bratrance Pepu, Janičku, Mirka, Karla a dvě auta z nichž jedno hodlalo vypovědět své služby již na hranicích ČR s Rakouskem (jak jinak než opětovný problém s EGR). Našim cílem se stalo městečko Radstadt a na cenové poměry naprosto luxusní penzion Ferienhof Kasparbauer, kde nám šest dní patřily dva apartmány s kapacitou 5 + 4. A proč právě Radstadt? Velká rovina v údolí, 125km běžeckých tratí dostupných zcela zdarma (v Rakousku značně neobvyklé vzhledem k rozsahu upravovaných stop), blízkost Ski Amade (25 sjezdařských středisek) a mnoha dalších středisek, např. Ramsau am Dachstein (kde jsem se měl v pátek a sobotu zúčastnit dvou LOBů)...

Pondělí, 14.1.2019, večerní skluz v přívalech sněhu, 2km

Po příjezdu a vybalení jsme se vydali na obhlídku běžeckých tras vzdálených asi 300m od našeho bydliště. Nakonec jsme však upřednostnili upravované stopy pro pěší (kdo by to byl řekl, že je chystají stejnou rolbou, jako stopy pro běžkaře). Janička se brodila v 10cm prašanu pěšky a já si užíval první skluz na běžkách.

Úterý, 15.1.2019, dopolední Radstadt a Altenmarkt s Mirkem a Karlem, odpolední Altenmarkt se všemi, 33km



Probuzení odhalilo dobrých 20-25cm čerstvého sněhu, který pohřbil veškeré projeté stopy v okolí. Nakonec nám trvalo dost dlouho než jsme vyrazili na obhlídku, zda jde někam jet. Ve výsledku nepřekvapivě šlo, jenže čerstvě upravená stopa nabízela pouze tupý sníh a tak jsme po krátké vyjížďce vyměnili klasičky za skaty, abychom zažili podobné zklamání, prostě to moc nejelo. Nicméně ani to ve výsledku nevadilo, prozkoumali jsme nekonečnou rovinu okolo Radstadtu a Altenmarktu, tj. ty nejbližší tratě a hlavně bylo krásně, vše zasněžené, prostě jako v pohádce.


Odpoledne jsme všichni (myšleno Janička, Mirek, Karel a já) vyrazili autem do Altenmarktu, zaparkovali u Lidlu (jak netypické, že) a vyrazili na projížďku směrem na Eben im Pongau (ano, tam jsme pobývali v létě 2018, při pokusu o zdolání VF s názvem Super - Ferrata - Dachstein). Krom nadále panujícího luxusního počasí okořeněného o západ slunce se nám podařilo obhlédnout místní termály a fabriku Atomicu (vzhledem k tomu, že jsme s Janičkou jeli na Atomicích, přepadalo mě nutkání zkusit si je nechat opravit přímo v továrně, blobst, vím, ale co už...) :-)



Středa, 16.1.2019, Radstadt, Altenmarkt, Flachau, Wagrain a zpět plus odpolední rovinky s Janičkou, 62km


Ve středu vyrazil Karel a Mirek s rodiči a Pepou na sjezdovky a tak jsem pro dopoledne zůstal na běžkách osamocen. Vytyčil jsem si celkem odvážný cíl, dojet až do Wagrainu a zpět. Na cestě mě doprovázelo pouze luxusní avšak mrazivé počasí, které se pro změnu postaralo o přemrzlý sníh ve stopě, který jel snad ještě hůř než ten čerstvě upravený v úterý. :-) Radstadt a Altenmarkt lze označit za klasické etapy, kde je vše precizně značeno a upraveno. Bohužel ve Flachau už takové štěstí mít nebudete. Značení je o poznání horší a skutečně najeté stopy neodpovídají obřím mapám. Aby toho nebylo málo, dokonce vynechali dobrých 300m, kvůli kterým jsem si neplánovaně prodloužil cestu přes poměrně kopcovitý terén pod zámkem Höch. Na oplátku jsem byl odměněn parádními výhledy na okolní horské masivy. Po překonání chybějícího upravovaného úseku viz výše, možná by se hodilo připomenout, že šlo asi o 300m po rovině, pomocí de facto neznačené objízdné trasy o délce větší než 6km s převýšením přes 125m jsem se napojil na trasu, kterou se rolbě nepodařilo dostatečně zhutnit, takže jsem se propadal nejen holemi, ale i lyžemi, no slušný porod. K dovršení veškeré zábavy jsem se připletl do cesty profesionálním fotografům, kteří se právě chystali na páreček modelů na běžkách, který třeba ve výsledku poslouží k propagaci kraje... BTW nechápu proč fotili okolo poledne, kdy je slunce nejvýše na obloze, naopak chápu proč fotili zcela znaveného trhana, protože jel půl dne v mrazu, který mu ojínil ježka na hlavě, no zkrátka jsem vypadal velice fotogenicky. Korunu všemu nasadila mladá paní, zřejmě učitelka, která postrádala 3 nebo 4 ovečky ze svého početného stáda. Anglicky jsme si vysvětlili, že jsem tak unavený, že i kdybych ty děti přejel, stejně bych je neviděl... Po dosažení nejzazšího místa, nádherného Wagrainu jsem se nechal zlákat místním prodloužením tratě, kterou jsem neměl v mobilu, bodejť by také jo, když mi mrazem chcípl již asi po hodině cesty... Tímto jednoduchým způsobem jsem se dostal na další modrou sjezdovku v sezóně, Eggliftabfahrt. Ano, je pravdou, že tohle dětské hřiště by sjezdovkou nazýval málokdo, ale já si ji počítám. Cesta zpět byla naprosto vyčerpávající, oživení ji přineslo jen několik momentů, jako např. další setkání s paní učitelkou, která stále nenašla ztracené děti na běžkách, zdolávání chybějícího 300m úseku v závějích sněhu bez stopy ap. Namáhavý, ale krásný výlet o délce 48km jsem zakončil po 5h výborným obědem nachystaným Janičkou.


Odpoledne jsme pak s Janičkou vyjeli na další fázi v rovinách, která znamenala +14km na účet zdolaných kilometrů.

Čtvrtek, 17.1.2019, Untertauern a Mandling dopoledne a odpolední rovinky s Janičkou, 60km

Třetí den jsem cítil už poměrně značnou únavu, ale jen stěží jsem mohl odolat volání po poznání. Pokud pominu jednu černou trasu, která nebyla upravena z důvodů lavinového nebezpečí, zbývaly mi dva 10km vzdálené otočné body, Untertauern na jihu a Mandling na východě. Třetí vrchol rovnoramenného trojúhelníku tvořil nepřekvapivě Radstadt.

Prvně jsem vyrazil na Untertauern, po pravdě se mi cesta až zas tak moc nelíbila, často vedla podél silnice, oproti údolnímu lyžování byl znát i její vertikální charakter a navíc to bylo zas tak tupé, že by člověk brečel. Obrátka k lepšímu nastala na obrátce v Untertauernu. Projedete totiž skrze Wildpark a díky tomu nepřijdete o dobrodružství v podobě setkání s prasaty ve stopě. Naštěstí vypadala jako chlupatá domestikovaná zvířátka a ne jako divočáci, takže můj úlek nebyl až zas tak obrovský, jak byste možná hádali. Zato cesta zpět, kterou lze považovat za vzdálenější od hlavní silnice, navíc za řekou a těsně pod svahem, mi dělala radost. Několikakilometrový sjezd s nádhernými výhledy. Radost byla jen o trochu menší díky absenci slunce v údolí, takže bylo nutné se vypořádat s velkou zimou a díky tupému sjezdu snížený příval adrenalinu ve sjezdech.

Po průjezdu Radstadtem jsem se vydal na východ, směrem na Schladming. První, co mě překvapilo, že přes azurovou oblohu vjíždím do mlhy, která se držela v údolí, až mi zase krásně namrzly vlasy. Na rozdíl od předešlých cest jsem směrem tam ztrácel nadmořskou výšku a zpět ji bylo třeba dohnat. Ve výsledku šlo jen o 50m na 10km, tj. nic co bych měl vlastně zmiňovat. Charakter této trati je svým způsobem podobný jako všude okolo, údolí sevřené nevysokými štíty hor skrze které vede silnice a tady navíc i železnice. Tj. jedním směrem jedete příliš blízko provozu a nazpět si užíváte přírodních krás znatelně více. Tu se vám navíc v jednu chvíli odkryje výhled na masiv Dachsteinu, případně toho, co je vidět vzpínajícího se nad Ramsau. Zkrátka povedených 40km...


Odpoledne jsem si pak dal repete s Janičkou, už tak trochu tradičně po rovinkách okolo Radstadtu a Altenmartku. Pro tentokrát s malou zajížďkou směrem na Mandling. 20km...

Pátek, 18.1.2019, Z Flachau na Flachauwinkl, LOB v Ramsau, dojížďky v Altenmarktu, 40km

Plán dne byl jasný, nezrušit se, poněvadž mě po obědě čekal lyžařský orientační běh (LOB) v Ramsau. To se lehce říká, ale hůře plní, zvlášť když se ráno probudíte a víte, že už druhý den bylo potřeba vysadit, jenže vy stále jedete a navíc dál živíte myšlenky, že je třeba vidět neviděné. Proto, ač zcela vyřízený jsem se posadil s Mirkem do auta, které jsme odhodili v Altenmarktu a vyrazili na sever do Flachau. Tam se Mirek odpojil a šlapal si stopu do Wagrainu zatímco já pokračoval po stopách rolby směrem na Flachauwinkl. Bohužel se mi nedostávalo času, takže jsem svoji snahu musel ani ne v půlce trati přerušit a bylo třeba pádit zpět. Pak rychle na jídlo a úprk do Ramsau am Dachstein.

Pokud vám zní jméno obce povědomě, tak ano, je to přesně to místo, kam zavítala ve středu lavina. Nicméně to klidně nazývejme implementačním detailem. :-) Ski O Tour, veřejný závod v LOB, můj cíl... Detaily v samostatném článku...

Po návratu jsem si nenechal ujít necelých 8km pod sjezdovkami v Radstadtu, jejichž prozkoumání mi do té doby chybělo. Nicméně trocha sněhu, která se do rána objevila znamenala moje brodění v prašánku, které bylo již trochu za hranou... Za odměnu jsem dostal opět možnost koukat na okolní hory z nového neokoukaného místa.

Sobota, 19.1.2019, LOB v Ramsau, cesta domů, 10km

V sobotu mě čekal další LOB (tentokrát ČP) v Ramsau a pak cesta domů. O detaily ze závodu se podělím opět v separé článku. Z otravné cesty domů (no co, dovolená končila, museli jsme dřepět v autě a ještě ke všemu to auto řídit...) stojí za zmínku pouze malá etapa na českém území. Sotva jsme zdolali hranici, projeli městečkem Nová Bystřice po silnici č. 152, ze které jsme odbočili na stejně velkou silnici č. 151 a k našemu velkému údivu zde nebylo uklizeno, sníh a led ve vrstvách větších než-li bylo zdrávo, takže couvačka a jízda po zasněžených a zmrzlých vozovkách, kterým snad nepřísluší žádné číslo, no připadal jsem si jako na Finské rallye... BTW samozřejmě bylo moji blbostí nepřepnout mapu od Seznamu na dopravní (tam bych viděl, že se v zimě naše milá 151 neupravuje) či na zimní (tam bych viděl, že na stejném místě vede běžkařská stopa)...

Závěr

Luxusní běžkařská dovolená nedaleko domova. No nedaleko, za mě jde o hranici dostupného výletu, doba dojezdu 6h. Velkou výhodou daného místa je blízkost mnoha sjezdařských středisek a zdarma upravované, luxusně upravované, běžecké stopy. Jejich naprostá většina je určená jak pro klasiku, tak pro skate. Předností místních tratí (pro někoho to bude těžká nevýhoda) je jejich rovinatost (až na jednu, kterou jsem nejel, takže o ní stěží něco mohu tvrdit). Nutno ovšem vypovědět, že krajina a nebo vůbec okolní prostředí nenabídne to stejné, co dostanete třeba v italských Dolomitech či snad švýcarském Engadinu. Ať jste v jakémkoliv údolí, vždy se setkáte s celkem živým provozem, dálnice, silnice ke sjezdařskému areálu, hlavní silnice skrze Rakousko, železnice apod. Aby toho nebylo málo, ještě vás často budou rušit v rozjímaní dráty nad hlavou, zkrátka vysoké napětí, kam jen oko dohlédne. Tj. toužíte-li po intimitě horské přírody bez větších zásahů lidského pokolení či romantických zákoutích, nebudete zde tak spokojeni jako třeba ve výše zmíněných destinacích. Jako vždy je to o tom, co od toho očekáváte. Tj. pro někoho neustálá blízkost komunikace (auto, autobus, vlak, ...) + rovina + civilizace + náznak horské krajiny = ideál. Za daných okolností dovolená z větší části splnila naše očekávání, ale zkrátka znám pár míst mému srdci bližších. BTW jedním z nich je i nedaleké Ramsau am Dachstein, opravdový běžkařský ráj, navíc s kulisou pořádných horských štítů (Dachstein). Jenže není všechno zlato, co se třpytí, okolo Ramsau prý najdete 220km tratí, což je možná pravda, jenže těch unikátních kilometrů, kdy vidíte něco jiného je tak odhadem třetina, tj. při troše námahy to sjezdíte za jediný den, takže nevím, co bych tam dělal týden. A to nezmiňuji poplatek za běžecké trasy ve výši 15EUR/den. Zkrátka všude je/není něco. Skol!

Co jsme zdolali:

• celkem, 207km

Co to stálo:

• celkem, 174 + 648 + 2339 = 3221Kc
• pojištění, 147Kč
• doprava, 2199 + 2335 = 4534Kc / 7 = 648Kc
• auto 1, celkem 237 + 979 + 983 = 2199Kc
• dalnicni znamka 9,20EUR = 237Kc
• 1047km, spotreba 5,7l/100km, 59,679l paliva
• 470km na rakouske 26,79l x 1,417 EUR = 37,96 EUR = 979Kc
• 577km na ceske 32,889l x 29,90Kc = 983Kc
• auto 2, celkem 237 + 942 + 1156 = 2335Kc
• dalnicni znamka 9,20EUR = 237Kc
• 1047km, spotreba 6,7l/100km, 70,149l paliva
• 470km na rakouske 31,49l x 1,159 EUR = 36,49 EUR = 942Kc
• 577km na ceske 38,659l x 29,90Kc = 1156Kc
• ubytovani, 634,50EUR = 16370Kc / 7 = 2339Kc