Ano, samozřejmě budu mít hromadu výmluv, proč se mi to opět nepovedlo a proč jsem podal historicky nejhorší výkon na lize, ale tím nejdůležitějším faktem zůstává, že z 82 lidí na startu byla dobrá dvacítka a nebo spíše třicítka lidí lepších, myšleno z pohledu sil, fyzičky. Ne, neznamená to, že bych dojel třeba třicátý, ale ve výsledku je 13. místo podobně tragické a to nezohledňuji ztrátu na vítěze.
Tímto bych chtěl složit poklonu všem borcům a těm lepším o to více.
A kdyby snad byl někdo zvědavý na mé výmluvy. Tak si je poznamenám, abych za rok mohl porovnat, jak moc se opakuji. ;-) No a po výmluvách se dostanu i k tomu, jak vypadal samotný závod...
Ať to zvažuji z jakékoliv strany, nelze než začít od váhy, během svátků vánočních jsme se prožral na 94kg a začal tak po dlouhé době opět atakovat metrický cent. Bohužel váhový přírůstek nebyl a není přírůstkem svalovým. Tak to bychom měli první kámen úrazu a jdeme se urážet zbytkem obrovské hromady kamení.
Zdraví, potvora neprodejná a nenákupná. Co více o tom psát, během prosince jsem absolvoval dvě nemoci, které mimo jiné stály za absencí tradiční silvestrovské párty na běžkách v cizině a stejně tak jsem díky nim nalyžoval velké kulové a asi i kamenné. BTW druhou nemoc jsem se pokusil na běžkách přeprat, nebyl to dobrý nápad, mám pocit, že ona mě drtí ještě teď.
Se zdravím přímo úměrně souvisí i naježděné kilometry na běžkách. Nutno podotknout, že to dělám z lásky k pohybu v zasněžené krajině a vše ostatní je svým způsobem menším či větším benefitem. A proč to zmiňuji? Zkrátka nejde o trénink, na čemž vůbec nic nemění skutečnost, že vím, kolik kilometrů za sezónu najedu. Tak či onak, číslovka -400km oproti loňsku také o něčem vypovídá. A hlavně, i kdybych měl naježděno, nejel jsem žádný závod (s výjimkou toho MČR předešlého dne), natož abych se pohyboval na běžkách rychle, což je můj známý problém již několik let...
S naježděnými kilometry zase pro změnu souvisí technika, o které se v mém případě stále nedá mluvit. Co k tomu asi říct? :D
Únava. Tak ano, den před závody na Lize jsem se celkem vydal na MČR, nicméně zásadní vnímatelnou únavu jsem v neděli rozhodně necítil.
Podmínky, které mi nepřály. Tady to je jednoduché, pokud není trať rychlá (ideálně zmrzlá) a tvrdá, tak se nedá mluvit o vhodných podmínkách pro mě. Proč? Váha a silové pojetí běhu tohle prostě vyžadují. Kdo nezažil košíčky holí ponořené až na orbě, když při soupaži pošle větší část své velké váhy do holí, tak nepochopí, jak marný a marnivý je to souboj. Rychlou trať zase potřebuji kvůli mizerné přípravě lyží, přestože jí věnuji velkou péči a nemalé finanční prostředky, výsledek ve většině případů (s výjimkou jediného mého vítězství na lize) je naprosto tragický. Navíc zkusíte-li jednou profesionálně namazané lyže, tak váš běžkařský život nebude už nikdy takový jako před tím...
Detailismus, přes který občas záměrně nekoukám na podstatné velké celky. Je fajn, že jsem si závod promyslel a nasimuloval v mysli v několika různých variantách. Je fajn, že jsem se postavil na startu do první lajny, na stranu na kterou se točí první zatáčka a zároveň v nejvyšší nadmořské výšce (asi o půl metru více než na opačné straně čela startovního pole...) Zkrátka, vím, kde jak ušetřit centimetry na trati, jak pošetřit kapičku sil... A přitom mi vůbec nevadí, že na start jdu s nenamazanými a neotestovanými klasickými běžkami ve sněhově náročných podmínkách...
A teď k závodu, že jsem sledoval předpověď počasí týden dopředu bylo prosíravé, že jsem sledoval veškeré diskuze na lize a na webu ski-zdarsko o úpravě tratí v ZNS bylo prosíravé, že jsme si naplánoval vzít s sebou dvoje různé běžky bylo prosíravé, že jsem se rozhodl je na místě namazat podle aktuálních podmínek bylo prosíravé a že jsem měl v hlavě pár scénářů taktéž tak, jenže...
Jenže v neděli ráno jsem hrubo nestíhal a tak jsme do ZNS dojeli 45min před startem. Že se teploty pohybovaly okolo zpropadené 0 a že poletovalo něco mezi mokrým sněhem a deštěm, tak to mě vůbec neznervózňovalo, předpovědi o tom mluvily již dlouho dopředu... Více jsem byl zaskočen skutečností, že se ty předpovědi nemýlily. :-) Mazaně jsme doběhl v teplém oblečení na trať a vyzkoušel své dvoje klasičky. Jedny, závodní Salomony, jsou jak naschvál označeny jako "Zero". Ano, mikrokontakty, které se používají přesně v počasí, jaké právě panovalo v ZNS. Projel jsem je, stoupaly a sjížděly. Druhé běžky jsou skutečně závodním nářadím, byť na váhu tak 75kg a lehce obstarožní, ale pořád jde o ty nejlepší lyže, co mám (Fischer RCS Carbonlite). No a asi vás nepřekvapí, že z kopce jely o tolik lépe, že jsem se rozhodl zahodit jistotu stoupání mikrokontaktů za lepší skluzové vlastnosti. Proč jsem dospěl k takové blbosti? Ale jednoduše. Týden dopředu všechny zdroje hovořily o CELÉM Kouklově okruhu, tj. téměř 10km kolečku a ne v poslední době ježděnému polovičnímu okruhu dvakrát. Tím nechci jakkoliv pošpinit práci Pepy, které odvádí v ZNS naprosto jedinečnou práci při úpravě místních běžeckých stop. No a kde je ten problém? Na celém Žďárském okruhu je sice dost sjezdů, ale velká část až do cíle je rovinatá a nebo do kopce. Ztrátu ze sjezdů bych měl kde smazat a finiš do kopce by prostě obhájil použití pomalejších avšak stoupavějších lyží. Jenže výsledek byl čárou přes rozpočet, se kterou jsem ve svých simulacích nepočítal poněvadž jsem podle všeho toto řešení (2 poloviční okruhy) považoval za nemožné. Poloviční Žďárský okruh je z druhé půlky z kopce a pokud vám nejedou lyže, tak s tím moc nenaděláte. Už jsem si to jednou zkusil a ten pocit nesnáším a nejsem ochotný ho zažívat znova. A tak jsem sáhl po těch rychlejších lyžích. Marně jsem se však 15min před startem pokoušel najít někoho se smirkovým papírem, že bych si ze svých závoďaček udělal pseudo-mikrokontakty. Zkoušel jsem v autě plastovou škrabku, suché zipy běžeckých bot, kovovou plechovky smývače vosků, ale nic! Pech! Abyste rozuměli, považoval jsem tuto přípravu za jedinou možnou, byť mnozí jeli na klistrech či prapodivných sádlech. V rychlosti, do startu zbývalo ani ne 10min jsem se vysvlékl z teplého oblečení a tak mi na sobě zbylo jen lehké a durch propocené. Ve stresu, že ani s 45min rezervou nestihnu start jsem do sebe nasoukal banán, upravil shrnuté ponožky v botách, zavázal si je a makal na okruh. Tam jsem potkal Láďu, který spoléhal na to, že mu poradím s mázou, protože přijel pozdě. Opak se stal pravdou. Láďa nadšeně mluvil o nějakém sádlu, které mu perfektně drží do kopce. Vzhledem k tomu, že do startu zbývalo asi 5min, tak jsem na nic nečekal. Popadl sádlo, nanesl na skluznici ohavnou haldu něčeho hnusně patlavého a pak nenašel dostatek sil na správné rozetření vosku, jako kdyby to nebylo vůbec důležité. Rychle jsem to jel vyzkoušet do prvního kopce a co myslíte? Klouzalo to jako prase. Mezi tím jsem si všiml, že většina startovního pole je nachystaná a instrukce od Jirky už dostali snad všichni kromě mě... Vmáčkl jsem se mimo stopu do první řady, zapomněl na Láďovi vosky, které jsem nechal ležet, tam, kde mi odpadl korek z ruky a za pár desítek vteřin došlo ke startu. Naštěstí jsem stál hned vedle borce, o kterém jsem stihl zjistit, že to jede celé soupaž. Respekt, takového rafana jsem tu ještě neviděl. Fischery Speedmax s nálepkou z Vasaloppetu s poměrně nízkým startovním číslem jsou však výmluvnější než tisíce slov a tři A4 obrázky. :-)
Start! Borec po pravici je z ničeho nic v čoudu. Na nic nečekám po dvou soupažích zapadám do nejvýhodnější stopy za něj a řežu to. Vážně nevím, proč naprostá většina ligařů rozpálí, vlastně přepálí, začátek. Vypadá to, jako by se jel sprint na 2km a ne distance 10km. Fakt mi to není jasné a už vůbec mi to není příjemné. Už v prvním kopci mě dohání zatmění, jako každý rok a pro tentokrát to rozhodně nebude naposledy. No nic, tak do toho buším seč mi síly stačí a i do kopce, ve kterém jsem se viděl jak běžím asi už 50m střídákem, stále jedu soupaž. To je trochu pech, soupaž jsem letos kvůli bolestem zad mockrát nenasadil. Překvapivě se držím na 2-3. místě, ale první borec mi přece jenom začíná ujíždět. Neva, nasadím střídák a uvidíme, jak se borec popere se soupaží. No ve skutečnosti bylo mnohem zajímavější, jak jsem se popral se střídákem. Po pár klasických krocích, které jsem držel z větší části na rukách, konečná, KO. Tohle nedám. Černo před očima, na další soupaž a ještě v takovém kalupu zkrátka nemám a střídák také nedám, protože to neuvisím na rukách. Rezignace a stromeček, okolo se prohnala první vlna deseti nejlepších. Řádkova louka mi moc prostoru k odpočinku nedala a další stromeček stíhá další stromeček. To se přes mě valí další borci, možná pět, možná deset. Kdo ví. Je mi špatně a trapně. Lyže mi kloužou, malá holka, které snad není o moc více než 10 jede na namazaných běžkách z kopců stejně rychle jako já, jenže do kopce si jede krásně střídákem. Nesnáším místní trať a Řádkovu louku zvlášť, nesnáším závodění na okruzích. Koncept jedné louky, kde natočíte Xkm tratí, podobně jako na ledovci je mi z podstaty věci odporný. Lyžuji pro krásu přírody a ne pochybné úchylky skutečných sportovců a závodníků, kteří na takové škaredé kravině jsou ochotni kroužit do zblbnutí... A jako benefit získávám možnost stále koukat se na vzdalující se čelo závodu a další borce za mnou, kteří mi jdou po krku. Vážně díky. Až dlouhý sjezd do cíle prokládaný rovinkami mi dopřeje trochu odpočinku. Lyže však nemám až zas tak excelentní, abych někoho dojel. Síly na to nemám už vůbec a překvapivě ani morál. Vidím, že závod je ztracený a že na borce na čele rozhodně nic nenajedu a celkové umístění mi může být šumák. Zkrátka pozice číslo 10 nebo 20 je stejně trapná a ubohá. Následujícího dne vyjíždíme na rodinnou dovolenou a já se rozhoduji totálně nezbořit, jak prosíravé.
V druhém kole ochotně a bez dalších větších emocí přecházím do stromečku kráčeného, proč bych měl asi tak běžet? Celé kolo se překvapivě držím Elišky (no dobře, možná ji nebude právě 10, ale o to tu neběží). Jede skvěle a já se rozhodnu nenechat ji, aby mi ujela. K tomu mi pomáhají další nezávodně vypadající borci, kteří se rychle blíží zezadu. Zpropadená Řádkova louka. Neříkal jsem to už někdy? :-) Z kopce si mohu dovolit trochu přidat, po 8km se mé tělo dostalo do provozní teploty a pomalu si zvyká na ten nápor. Překvapivě mi lidi okolo 10. pozice již moc neujíždí, spíše vadnou, což se také dalo čekat po tak přepáleném úvodu. Ale síly na to, abych je docvakl nemám. Ve sjezdu se zbavuji Elišky, no jo, je to sprosté, kolo mě táhne a já pak zneužiji své dvojnásobné váhy, abych jí ujel z kopce dolů.... No a konečně v cílové rovince dojíždím švagra. Prvně jsem si říkal, že je fér, aby mě porazil, byl mnohem lepší, ale nakonec mě zlomila skutečnost, že se málo snažil v cílové rovince, podobně jako borec, který s ním jel snad celý závod a proto je předjíždím oba dva, de facto na cílové čáře. Přesně tady využívám svých slušně skluzných běžek. Sice se u toho tvářím, jako by mě vraždili a jak jsem předeslal tato drobná výsledková kompenzace na celé tragédii zcela nic nemění.
Závěr? Přestože jsem měl celkem rychlé lyže a přestože to ani s tvrdostí sněhu nebylo špatné, košíčky holí se mi bořily tak 5-10cm a to jen při každém druhém odpichu (já čekal, že to bude třeba 20cm pokaždé), nepředvedl jsem nic. Smutnější je to o to, že jsme se letos spolu s Janičkou objevili na pozvánce na ŽLM. Místo toho, abych předvedl svoji vděčnost pořadatelům parádním výkonem, tak toto... Toto znamená, že mi vítěz nadělil necelých 9min na 9km trati. WTF? Nevím, zkrátka byl skvělej. Ale i tak nechápu svůj trapný čas 37:27. Co na tom nechápu? Třeba to, že den před tím jsem na MČR ujel 7,6km s převýšením asi 150m (v ZLM šlo o 9km s převýšením 90m) za 39:03. Ano, jel jsem sice skatem, ale polovina tratě byla projetá skůtrem asi tak na šíři mých ramen, někde jsem píchal soupaž v hlubočáku, také jsem se 22x musel zastavit pro oražení kontroly a občas jsem místo běhu na lyžích stál a četl mapu... Cosi mi zkrátka říká, že v neděli jsem to na lize excelentně pohnojil. A s tímto obvyklým hodnocením se s vámi opět loučím... :-) SKOL!
