Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

pondělí 5. února 2018

Překrásné běžkování na Dolní Moravě a slaměná bída chybějících borůvkových knedlíků

Výlety za zimou se v letošní sezóně daří. Skvělá společnost a skvělé podmínky, tak to to obvykle chodí a tak tomu bylo i první únorovou neděli. Janička, Magdička, Mirek a já jsem vyrazili na Dolní Moravu. Pavle bohužel nezvonil budík a Kubu, jakožto náhradníka se mi nepodařilo po sedmé ráno v neděli vzbudit, to proto tentokrát jen ve čtyřech... A tak po dvou hodinách cesty vystupujeme v Dolní Moravě, konkrétně na parkovišti Na Konečné. Posádka se pomalu chystala, zatímco já běžel na sníh vytestovat lyže :-) Tak to jsem si zapřeháněl, prostě jsem vzal oba páry běžek (skoro kameňaček, aspoň co se věku týče) a šel vyzkoušet, který ze dvou levných čínských parafínů dodaný britským prodejcem z eBaye bude méně hroznej :-) Zvítězil Rákosníček, podobnost ani ne tak tvarová či materiálová (aspoň doufám) jako spíše barevná... A hurá na to, půl kilometru s běžkami v rukách a jedeme! Přestože se Norové o slunci příliš nezmiňovali, už při našem příjezdu slušně čarovalo a ani obloha nebyla zdaleka tak zatažená jak se z předpovědí zdálo. No a teplota asi stupeň pod nulou také značně pozitivně přesahovala mrazivé odhady. K tomu všemu sluneční paprsky kličkovaly mezi zasněženými stromy a vlastně zasněženým vším, prostě zima jako z žurnálu vystřižená. No skoro bych se nebál použít Kubův příměr, že to není k lyžování, ale spíše na kochačku. No a tak jsme se k tomu hodlali i postavit, jako že jsme stáli často a ještě častěji okouzleni fotografovali... Od naprosté pohody nás zachránil kopec. Původně jsem všem dával na výběr, lanovkou po sjezdovce na Slaměnku (za nekřesťanských 150Kč), vybruslit na Slaměnku po sjezdovce a konečně varianta 3, vzít to normálně běžkařskou stopou. Hloupě jsem tvrdil že to bude třeba okolo 7km. No ono to bylo 7km do kopce (s převýšením okolo 500m) a ještě dalších 8km po vrstevnici... No co, trochu jsem to neodhadl. Ale i to mělo výhodu, na Slaměnce, chatě/restauraci pod vrcholem Slamníku (1233mnm) jsme se ocitli asi 10 minut po poledni. Bohužel je tato velice dobře dostupná sjezdařům, bodejť by také ne, když leží přímo na sjezdovce, a tak nás nemohl překvapit zástup těžkooděnců a nekonečná fronta na jídlo. Děsivé, děsivé a ještě jednou děsivé. Lyžaři se tam cpali jak tupí, klouzali a padali na kluzké podlaze. Lidé v době chřipkové prskali a vůbec to nebyl příjemný zážitek. Sprosté ženské polské národnosti měly velké štěstí, že mé nervy něco vydrží, zcela nevychované píp do mě pořád strkaly (snad 20min, co jsme stáli ve frontě), jako by to snad mohlo urychlit čekání na jídlo, sprosté píp. No a jídlo, to byla také kapitola sama pro sebe. Restaurace, když odmyslím neskutečné davy, zvenčí a zevnitř čistě, útulně a sympaticky vyhlížející, nabízela slušnou paletu jídel, nikoliv však pro běžkaře. Naprosto nevhodná a nechutně drahá jídla (asi nejdražší, co jsme v této sezóně potkali) a hlavně odporná. Ozkoušeno na dvou grilovaných kuřatech, která si dala Magdička a Janička. Obě se shodly na tom, že UHO nechutnalo a divně zapáchalo. Rýže byla nijaká a grilované kuře zcela spálené. S kelímkem malé kofoly za 160Kč... Když k tomu připočtu neradostnou skutečnost, že tu nenabízí borůvkové knedlíky, tak vím, že pokud bych neumíral hlady, už se  tu rozhodně nikdy nezastavím. Je dohráno/dojezeno a naštěstí jedeme dál. Vybruslili jsme kousek červené sjezdovky, abychom si ušetřili necelý kilometr cesty a dál novým zážitkům vstříc. Obloha se nám lehce zatáhla a tak jsme si také konečně trochu zalyžovali :-) Dali jsme už jen 8km okolo přístřešku Pod Babuší, přes rozcestí U sedmi cest až k rozcestí Mokřiny. Nečekaně unavení jsme to tu otočili a hnali to zpět. No spíše se tak trochu ploužili a věřím, že my všichni se nemohli dočkat slibovaných 15km z kopce, z rozcestí Slamník - U laviček až dolů do Dolní Moravy na parkoviště. Kdo by to byl řekl, že těch 8km po vrstevnici bude v našem směru nakonec poměrně do kopce... Ale co, soupaž to upíchat šlo i se znatelným protivítrem. V těchto místech, ač nejvyšší koncentrace lyžníků (když to srovnám s počtem běžkařů v sobotu u Ski hotelu, tak jako by zde nikdo nebyl), stopa poměrně držela a tak jsem i s malými talířky mohl úspěšně píchat soupaž. A vůbec úprava stop si za svoji kompaktnost zaslouží velkou pochvalu. Když k tomu všemu připočteme skutečnost, že můj rákosníčkový parafín v těchto místech jel nejlépe, tak nemohu nepochvalovat si zmiňovaných 8km. Nepřekvapivě mě bavily více než závěrečných 7km ze skutečného kopce... Co se mi stalo? Nic, jen jsem hrozně promrzal, takže bych raději píchal soupaž z mírného kopce, než si užívat zasloužený skutečný sjezd, po kterém se ze mě stal rampouch. No a to je de facto pohádky konec. V Králíkách jsme se při zpáteční cestě zastavili v Penny, abychom doplnili zásoby potravin a pak již cesta vesele ubíhala... Tak skol příště! 


úterý 30. ledna 2018

V dokonalosti je síla a zvlášť, když jde o domácí borůvkové knedlíky aneb po italské mezihře opět běžkařská Vysočina

Neděle, běžky a borůvkové knedlíky! Klasika letošní zimy... Jinak to nemohlo vypadat ani ráno po návratu z Itálie. Přestože mě od ranního běžkaření zrazovalo téměř všechno, Kubův a Jardův sněhový report, předpověď počasí, Láďova obava o vyčerpání se před večerním závodem Žďárské ligy mistrů a kdo ví co ještě...

Pravdou jest, že jsem vstal a vyjel pozdě, resp. jsem se pozdě nechal vyvézt na Rokytno. Přeci jenom jsem očekával sněhovou nedostatečnost v nižších nadmořských výškách, takže volba byla jasná. No a záhy se ukázalo, že jsem se mýlil, že ostatní se mýlili a že všechno je sluníčkové, tedy kromě té zatažené oblohy. Ono to sice netrvalo dlouhou, ale po vyjetí jsem si to nemohl vynachválit. Sněhu podstatně ubylo, slibované stopy od skútru jsem nikde nepotkal, ale zůstalo dost těch rolbami stvořenými... Navíc byly po ránu vymrzlé a nízká poměrně kompaktní sněhová pokrývka okolo zabraňovala přílišnému boření holí, takže jsem vesele mohl nasadit soupaž. No a když jsem zjistil, že mě dokonce sem tam unese sníh na volném prostranství, nebralo mé nadšení konců. V hlavě se mi brzy vykrystalizovala trasa po kopcích mé milované Vysočiny, jenže člověk míní a Bůh mění...

Když jsem po rychlém zdolání úseků Rokytno - Sykovec - Tři Studně - Kadov zaregistroval jemný déšť, ještě mi nedocházelo, že se mé na rychlo stlučené plány neuskuteční. To až po projetí Kuklíku a vystoupání na Studnice jsem zjistil, že jsem durch mokrý a že i přes mírné oteplení, teploty nevisí příliš vysoko nad nulou a že v podstatě hodně slušně mrznu. Ze Studnic jsem se vrátil přes Rokytno na Tři Studně. Tu jsem chtěl započít další kolečko - Ledovec, Fryšava, Blatky, Samotín, Blatiny, Krátká, Kadov, Medlov a Tři Studně, ale k tomu již nedošlo. Nějak jsem dostal nebo aspoň pochytal zbytky rozumu a došlo mi, že takové rádoby hrdinství by skončilo zcela jasným nachlazením, o které jsem zcela jistě nestál, takže jsem to zabalil a jel domů... No domů, ale přes Sklené, Vlachovice, Hotel Ski a Brožkáč :-)

Ve výsledku jsem dal jen 32km přestože to mohla být krásná padesátka. Nicméně podmínky, když odhlédnu od deště, který však spolu s nakrátko se vyplazivším sluncem vykouzlil na zatažené obloze duhu, byly dokonalé. Ve zmrzlé stopě to frčelo náramně a já si to nadmíru užil. Jen škoda, že o dva dny později veškerý sníh efektivně zmizel... Jenže to jsem ten den nevěděl, navíc jsem si pak užil těch nejlepších borůvkových knedlíků s mákem (samozřejmě domácích). Nádhera!

Tak snad zase brzy příště skol!


pondělí 29. ledna 2018

ZLM 2018 - obří slalom aneb vzhůru na lyže

Jestliže první letošní (2018) účast na lize nelze neoznačit za analogii bitvy u Chlumce, tu druhou jsem vyhlížel s jistými nadějnějšími očekáváními. Přeci jenom jde v jisté formě o lyžování a lyžování, byť to běžecké, se honosí statutem mé srdeční záležitosti. Dokonce jsem tuto zimní sezónu na tuto událost potrénoval, rozuměj, jednou jsem se v Itálii postavil na sjezdovky. Co na tom, že mi většinu času zabralo překonávání strachu při překonávání maximální dosažitelné rychlosti na tátových slalomkách... BTW můžu být rád, že jsem si nevzal do Itálie své obřačky, možná by mě to vážně vystresovalo, jakožto nelyžař - sjezdař jsem to po červených pistách drtil rychlostí dosahující možná 115km/h. To že se bojím i na modrých sjezdovkách sem raději tahat nebudeme, že. Ale zpět na svah. V sobotu před devátou jsme se všichni celí vrátili z Itálie a v neděli na nás čekal novoměstský svah, Harusův kopec s postaveným obřím slalomem. Ač tomu vůbec nerozumím, domnívám se, že jde stejně spíše o slalom speciál než obřák, jenže dejte si na ten malej kopeček branky správně daleko a nevejde se jich tam více než dvě... :-) No ale co, to je také důvod, proč jsem vůbec neuvažoval o svých těžkých obřačkách, které bych nezlomil do zatáčky, natož abych je zvládl vést po hraně. V úvahu tak připadaly tátovi slalomky popř. jeho nové lyže, skoro slalomky. BTW připadal jsem si jako profesionál, táta nachystal (naparafínoval) všechny lyže a já tak měl na svahu na výběr ze dvou párů. Nepřekvapivě se mi zalíbily jeho nové lyže, které frčely jak z praku, takže jsem staré slalomky ani nezkoušel. Kupodivu se mi na svah moc nechtělo, noc, teploty minimálně nad +5°C a mrholení, zkrátka podmínky, které ocení 9 z 10 průměrných lyžařů. No a to se nezmiňuji o trati samotné, přeci jenom kolečko testování se na ní podepsalo ještě dříve než závod začal. Vyhrnuté mantinely mokrého těžkého sněhu, krása! Na druhou stranu nelze nepochválit absenci ledových ploten, které se většinou poměrně rychle zjevují. Okolnosti bychom znali, tak vzhůru k samotnému závodu. Registrace proběhla v režii Ládi, který tam byl 5 minut před začátkem registrace a přesto jsem startoval s číslem 124, ruzuměj 23. :-) Mi samotnému se podařilo dorazit na svah tak minutu po 17h, tj. v průběhu startu prvního závodníka. Dost nerozumné, na daných lyžích jsem stál poprvé v životě a trať jsem si nevyzkoušel. Ale co. Láďa mi dal číslo a spolu jsme si dali tréninkovou jízdu, již během probíhajících závodů. Druhou testovací jízdu jsem absolvoval sám, protože Láďa se obával, že by nestihl start, no dobře udělal. Když jsem byl 10m od výstupu z lanovky, právě vstoupil do závodu :-) Což znamenalo, že já svůj start nestihl a ne, nepomohlo mi ani to, že jsem z lanovky vyskočil dříve, za což jsem dostal políček od provozovatelů lanovky... Takže číslo 125 startovalo před číslem 124, no co, žádná hrůza. Ani jsem se nestihl upravit a už jsem skákal do startovního koridoru. Jízda se mi z pohledu času povedla, ale rezervy tam byly. Největší průšvih jsem vyrobil na startu, neumím se dostat do hry s rozumnou rychlostí, což mě ve výsledku stálo znatelně lepší čas. Škoda! 33,37s. Na druhou jízdu jsem se načekal a mezi tím mi děsivě promrzly mokré nohy, což v kombinaci s předešlou hodinou umývání auta po dovolené vedlo k tomu, že jsem se cítil poměrně nemocně. Start mi opět nevyšel, takže na rovinaté horní pasáži utíkaly desetiny a možná i celé vteřiny, škoda... Zbytek obřáku jsem totiž zajel pocitově značně lépe, dokonce jsem valil pár branek v hranách, místo toho abych smýkal někde v tunách vyhrnutého sněhu. Jenže výsledný čas byl o více než vteřinu horší, tj. veškeré čekání zbytečné. A to raději nemluvě o tom, že spolu se mnou promrzla Janička a rodiče, kteří mi fandili. :-( Čas z prvního kola nakonec stačil na 7. místo, což je, zdá se, můj nejlepší sjezdařský výsledek ever. Na druhou stranu nelze nezmínit, že na rozdíl od 156 lidí na bowlingu zde startovalo 56 lidí... Na běžkách na viděnou. 



ZLM 2018 - bowling aneb tradiční levárna

S novým rokem dorazila i nová sezóna Žďárské ligy mistrů, no a já si říkal, že pokud to jde, měl bych na to vlítnout zodpovědně. Proto jsem se rozhodl zúčastnit se, trochu netypicky, již první disciplíny, bowlingu. Co na tom, že v den konání mnou nepříliš oblíbeného klání jsme vyráželi do Itálie na týdenní dovolenou. I přes veškerou snahu jsme nezačali dříve než pár minut před osmou ranní. Krom o pár minut dřívějšího startu nám Kléma vyšel vstříc tím, že nás s Janičkou nechal házel samotné, čímž zkrátil naše trápení na (odhadem) 40% času většiny ostatních... No a jakže to dopadlo? Zkuste hádat, Janička stresovaná tím, že nám zbývá do odjezdu jen pár minut, já bez bot klouzající v ponožkách, no a konečně ani jeden z nás tomuto sportu příliš neholduje a neovládá ho. Takže taková malá tragédie :-) Ale co, když to dopadne takto, není nad to vzpomenout si na heslo: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." 122. místo ze 156 lidí se ziskem 45,44 bodů, Janička 125. se ziskem 42,60 bodů. Skoro si říkám, zda bych nemohl vynaložit startovné v podobě 40Kč účelněji :-) A tak se raději těšme na další klání.


sobota 20. ledna 2018

Polovina Novoměstska soupaž aneb návrat z nových dobrých časů do starých dobrých časů

19.1.2018 se probudilo lyžařské Novoměstsko, borci skočili do rolby a najeli nečekaných a pro mě stěží uvěřitelných 64km tratí. Takže co? Bílá stopa rodného kraje volá! Po dlouhé navíc i s Jirkou (trenérem). Začátek mě pobavil, Jirka s Kubou měli sraz u koupaliště v 8:00 a zbytek se tak nějak sbíral po Městě autem. No co, přece nebudu stoupat Medlovským údolím po svých, takže jsem poprosil tátu zda nás (mě, Janičku a Láďu) hodí na Rokytno. Nic zábavného? Ale ano... Během výletu mi Kuba vyprávěl, jak se Jirka ráno divil, proč že nejedu s nimi z NMNM a místo toho se vezu autem na kopec. Kuba mu s klidnou tváří povídá: "Standa má zítra závody, takže se šetří..." Jirka lehce zvážněl. Pak prý zazněla otázka, co že jedu. Na což Kuba suše prohlásil, bowling na Žďárské lize mistrů... :-)

Kuba má obecně naladěno, jak na běžkách, tak co se týká humoru a konec konců i dochvilnosti (přeci jenom ladil ve Švýcarsku). Sraz jsem si naplánovali na 8:37 pod Rokytnem a kluci tam byli přesně. My jsme ještě domazali stoupáky, modrá extra to nebrala, takže jsme zkusili dolepit fialový, který to trochu zlepšil. No a když mluvím o běžkách, tak to byla tentokráte exotika. Janička se starými Sportenkami s asi 4 vrstvami stoupáků a v rukách ještě starší horší a hlavně těžší běžecké hole z hliníkové slitiny (ale s velkými košíčky, tj. šlo o záměr s ohledem na sněhové podmínky). Já jsem vezl prehistorické skaty a hole na klasiku. No a zbylá trojice sedlala opačný extrém, klasické běžky a skateové hole... :-) Na moji obranu bych snad mohl podotknout, že vzhledem k návratu starých dobrých časů jsem se rozhodl pro soupaž (proto ty klasické hole) no a rozumné kameňačky jsem nalezl ve skateové podobě...

No a jaké že to bylo? Těžké, řekl bych snad pro všechny, kromě Kuby :-) Z čeho soudím? Jirka sice jako vždy uháněl ve předu, ale zdaleka to nevypadalo jako dříve, zkrátka jeho soupaž nesršela energií a dokonce občas bruslil (na druhou stranu vzhledem k tomu, že má nejeto desetinu toho, co já, tak klobouk resp. mé běžkařské šátky dolů...) Láďa sice valil vcelku v pohodě, ale když jsem se po doplácání do Maršovic rozhodovali prodloužit si výlet, tak zrovna nevypadal jako zastánce takového řešení (a také to zabalil). Janička si klasicky na nic nestěžovala, ale dřina to pro ní musela být bezesporu, poněvadž měla tak pomalé lyže, že já bych plakal (ledové krupky). Já pro změnu jel letošní sezónu poprvé pořádně soupaž a neměl jsem na to, takže to byl těžký boj... Jedinej Kuba si jel svoje klasické tempo a přestože jeho běžky obzvláště nevynikaly rychlostí, tak s ničím neměl problém, natož pak s návrhem prodloužit si trať (za což pak pykal, když na mě dlouhé minuty čekal a ještě mě krmil, abych totálně neodpadl) :-)

No co více dodat, rodný kraj, sněhové království a kamarádi. Jen více takových dní...


čtvrtek 18. ledna 2018

Chillivoloviny

Asi mi to patří a možná všem, kteří si zahrávají s ohněm (byť v podobě kapsaicinu).

11.1.2018 - To si takhle vyrazíte s kolegy z práce zcela výjimečně na oběd a pak málem skončíte na nemocničním lůžku. Jak je to možné? Lehce... Indie! Je to zvláštní, přeci jenom nejsem nováčkem ve světě pálivosti. Většina mých předešlých návštěv indických restaurací spočívala ve výběru phalu s přáním, ať mi to kuchař udělá tak ostré jak jen dokáže. Po pravdě řečeno, nemám zase tolik světových zkušeností a vlastně ani těch domácích, abych mohl bezpečně vyvádět takové nepředloženosti. Nicméně i tak se ukazuje, že se to dá přežít, protože se široko daleko skutečně pálivé jídlo nep(r)odává, tedy s pár čestnými jakože výjimkami...

2012? - V Praze v Tandooru (na Břevnově) jsem si nechal naložit ten nejpálivější phal, který umí a ano, vážně to pálilo, ale zároveň jsem si pochutnal. Tandoor nějakou chvíli okupoval špici mého soukromého žebříčku pálivosti.

2013? - V Praze v Curry House (na Palmovce) jsem si dopřál do té doby nejpálivějšího a zároveň i nejchutnějšího phalu. Když jsem opouštěl po četných schodech restauraci, překvapilo mě, že necítím bolavé klouby, které jsem před návštěvou cítil na každém kroku. A pak, jako bych se vznášel.

2013? - V Praze v Yam Yam (na Vyšehradě) jsem si vyzkoušel údajně nejpálivější polévku v ČR s názvem Grung Tab Tom Yam (dnes snad Dangerous), kdysi člověk údajně musel podepsat papír, že to konzumujete na vlastní nebezpečí, nevím, ale pro mě dodnes zůstává jídlem, které jsem měl největší problémy pozřít, pálivost byla opravdu děsivá, pobrečel jsem si, časem to začalo být odporné a jen s krajní nechutí jsem pomalu polykal lžíci za lžící. O následných dvoudenních žaludečních problémech bych se raději už nezmiňoval (ani na to nevzpomínal), sněžení této krmě nebylo výhrou...

19.8.2014 - V Richmondu (USA) v Anokha jsem si dal lamb vindaloo s dovětkem "spicy as much as possible", peklo, tak nepálivé jídlo jsem nikdy nejedl, i jejich kuřecí polévka pálila více. Smutnější o to více, že jde údajně o "nejpálivější" indickou restauraci v Richmondu, VA. ...to jen tak na odlehčenou.

14.9.2014 - V New Yorku (USA) v Brick Lane Curry House jsem obdržel Phall Curry Monster diplom za snězení toho nejpálivějšího (bohužel jen co se teploty týče) phalu (prý z těch nejpálivějších chilli papriček na světě), nutno dodat, že zároveň i toho nejhnusnějšího a nejdražšího (nechal jsem tam tehdy v přepočtu asi 700Kč). Tím jsem s chilli experimenty v USA skončil, bohužel se mi nepodařilo najít nic skutečně pálivého.

11.1.2017 - V Brně v Golden Nepalu jsem v poledne (z obědového menu) sáhl po vindaloo a hloupě se optal servírky, zda v tomto čase nabízí jediný stupeň pálivosti. Ona jako že jo, ale že mi to může nechat "přiostřit", klidně až v duchu "indian style". No co si myslíte? Ale jo... Kývl jsem na to. Posilněn vědomím a skutečností, že se přeci v Brně žádná skutečně pálivá indická kuchyně nevyskytuje... Chyba lávky! Už první lžíce naznačovala, že to pálí, na stranu druhou nic senzačního, nabagroval jsem to do břicha za klasických pět minut. No a dalších pět minut trvalo, než mě to knockoutovalo. Prvně přišel takový nenápadný signál, něco jako "není mi úplně dobře". Pak pot, během chvíle mi tekl pot po hlavě v čůrcích. No a pak se roztočil svět, hustý. Takový kolotoč jsme ještě nežral a nešlo to zastavit. Zavřené oči pomáhaly jen trošku. Střídal jsem polohu s hlavou v záklonu a téměř v leže s polohou "superman"... No a pak se mi udělalo příšerně zle a já nevěděl, co s tím? Totálně mokré vlasy následovalo triko i kalhoty. Chtělo se mi lehce zvracet a bylo mi příšerně zle. S každou další sekundou byl můj stav horší a já netušil, jak to zastavit. Takhle nějak si představuji otravu... Naštěstí mi pomohli kolegové, kteří mi nejprve objednali jednu vodu, pak celý džbán vody a nakonec i sklenici mléka. Vodoléčba a mléko nakonec zabralo a odhadem po 10-15 protrpených minutách jsem se dostal do stavu skoro použitelného, jakože jsme zvládl zaplatit a odplazit se do auta.

Poučení? Nevím! Poznání? Vím, v Golden Nepalu umí pekelné jídlo. BTW následky byly přibližně srovnatelné (jen horší) s pozřením většího kusu Naga Morich (okolo 1.000.000 SHU), takže bych tipoval čistě lajcky na přiostření nějakou "plnotučnou" chilli papričkou.



středa 17. ledna 2018

Nedělní krkonošský šesticoboj aneb přes Liščí horu tam a zpět na běžkách


Příjemně znavení po sobotě jsme se dali do přípravy nedělního výletu. Přeci jenom nejistota ohledně počtu členů výpravy na škále od 4-8 značně ovlivňovala následné provedení... Většina bodů, které bylo třeba vyřešit, se však vyřešila sama o sobě. Mirek s Honzou se rozhodli jet po vlastní ose do Orliček a zbytek se rozhodl jednomyslně jet, čemuž dobrovolně vyšel Láďa vstříc tím, že se nabídl vzít svoje auto nabízející až sedm míst k sezení. Společně jsme v předvečer výjezdu namontovali střešní nosiče a pak v neděli ráno krátce před sedmou nasadili rakev. Ta se záhy zaplnila lyžemi Ládi, Janičky, mě, Kuby a nakonec i Páji a Magdičky. Jedna z nejpočetnějších běžkovýprav tak mohla začít. Díky obětavosti Ládi, cesta příliš nebolela, odřídil to sám. Já si naopak půl cesty zkoušel posed v třetí řadě sedadel, kterou Láďa označuje za vhodnou, tak pro děti do 10 let. :-) Světe div se, kdybych měl pár centimetrů nad hlavou na víc, připadal bych si jako pán, dokonce i místa na nohy tam bylo (rozhodně více, než v autech velikosti Fabie). Tak či onak, jsem se před Hradcem vyměnil s Janičkou, aby si to také zkusila :-) Krom neslyšení diskuze v autě si na nic nestěžovala, tady získává Citroen plusové body (ne jako za to, že Janička slyšela každé třetí slovo)!

Okolo 9:45 jsme vybíhali (doslova) z nám již notoricky známého parkoviště Hoffmanova bouda. Cesta vzhůru znamenala přibližně 7km stoupání s téměř 500m nastoupanými metry. No a pak to chvíli bylo mnohem veselejší, sjezd na Lučiny, kde ještě bylo krásně, jak slibovaly předpovědi, slunce, vymetená obloha, zasněžené stromy a vůkol celá krajina, prostě luxus. Jenže pak přišlo na řadu moje demokratické rozhodnutí zkrátit si cestu přes Liščí horu, sám jsem byl prošitej jako přikrývka a nemálo jsem toužil po obědě. Jenže během výstupu na zmiňovaný kopec se zatáhlo (připlula nízká oblačnost) a vůbec, další dva kilometry do kopce s převýšením 250m s tím, že poslední kilometr byl po úzké nepříliš lyžařské cestě se nikomu nelíbil. Ale na kopci zase bylo lépe, úzká stezka po Liščím hřebenu mě vážně bavila, jak zamrzlé vlny, to bylo zase rodeo. No a pak bylo na výběr cestou kratší a mírnější na Dvorskou Boudu, kde jsem před měsícem nebyli zrovna spokojeni s muzeem komunismu, ve kterém zamrzla i místní obsluha, takže když nikdo neprotestoval proti cestě delší zato horší, vydali jsme se na Výrovku. Jenže ani tam jsme si moc nepolepšili. Už u vchodových dveřích zapáchaly toalety a na nich samotných to bylo za trest. Samotný prostor restaurace naopak vypadal poměrně útulně a slušně, jen ta obsluha a jídlo. Děs! Číšník nás zdrbal za to, že jsme deset minut stáli na baru, jak idioti, aniž si nás někdo všiml, a že prý kam lezeme, že by přišel... To že u našeho stolu byl už asi dvakrát aniž by se zeptal, zda chceme aspoň něco k pití, raději nezmiňovat. No a jídlo samotné pak přišlo překvapivě rychle, ale bylo drahé a za moc nestálo. Zvlášť když talíře s knedlíky byly zespodu vymáchané ve špagetách s mletým masem, které si poručili kluci a vůbec to moc nevonělo. Co v posypu mých knedlíků dělala cibule je mi dodnes záhadou, stejně jako skutečnost, že jsem jim nechal nějaké spropitné. Každopádně, pokud by mi nehrozil skon hlady, tak mě tu už nikdy neuvidí. Aneb další hřebíček do rakve představy, že by na našich horách mohlo fungovat pohostinství aspoň trochu slušně. Bída!

Po obědě jsme se otočili na patě, jen stěží přežili návštěvu toalet a vyrazili k domovu. Sjezd z Liščí hory byl dramatický, ale ne tak jak mohl být, zvlášť po té, co jsem si sundal polarizační sluneční brýle, se kterými jsem tak nějak neviděl terénní nerovnosti, kterých tu bylo jako sněhových vloček... Řekl bych, že to bylo bezchybné, ale ne, za prvé to nebylo příliš bezpečné pro holky (z různých důvodů) a za druhé mě málem předjel Láďa. ;-) Jo a ani pokračování sjezdu z Liščí louky na Lesní boudu nebylo fajn. Sice to byl rozkošnej fofr, ale díky tupým běžkařům, kteří mi (vlastně všem, zabrali větší část křižovatky) stáli v cestě, když jsem potřeboval brzdit, jsem je slušně rozsekal. Ne že bych neměl vybranou únikovou cestu, kam jsem to také poslal, jenže ani ta nebyla zcela dokonalá, poněvadž se na ní z nenadání objevila rolba, pod kterou jsem vážně nechtěl skončit. Takže v rychlosti okolo 40-50km/h jsem se pokusil zabrzdit v hluboké soli, což jaksi nedopadlo... Ale co, nic jsem nezlámal, takže jedeme dál. Čím více jsme se blížili zpět k Černé hoře, kterou jsme nehodlali objíždět, jako při cestě vzhůru, ale naopak zdolat ji po magistrále, tím více se začalo opět vyjasňovat a slunce nám připravilo naprosto úchvatnou podívanou na okolní kopce. Vzhledem ke skutečnosti, že nebylo příliš vysoko nad obzorem, halilo krajinu do teplých barev a vertikálně významné objekty vrhaly dlouhé stíny, což spolu s pár dramatickými mraky na obloze vykouzlilo právě to, co jsem se snažil a neměl šanci popsat. Hory jsou nádherné a v zimě zvlášť! Skoro vrchol Černé hory nebyl daleko, takže konec útrap? Ale kdeže, ono dostat se dolů nebylo překvapivě zase tak jednoduché, jak bych čekal, kousek po sáňkařské dráze se sáňkaři v zádech, kousek po sjezdovce plné ledových ploten... Nohy dostávaly zabrat, ale nakonec to všichni úspěšně dali. Juchůůů!

Krátce před setměním, tj. někdy okolo 16:30 jsme pak vyrazili k domovu. Po cestě na nás čekala ještě jedna povinná zastávka v Jaroměři, Lidlu, kde jsem dokoupil cukry, tuky a bílkoviny. Cesta s nimi hned lépe utíkala! A pak na mě přišlo únavy plné smutno, krajina dávno bezesněhá, kdy že se zase potkáme...                                                                                                                                                                     

úterý 16. ledna 2018

V kavárně sedmičkovým bávem a také tak trochu na hřebeni Orlických hor aneb běžky, běžky, ...

Luxusní hurá akce jak má být. V pátek večer vystupujeme do mrazivého vzduchu naší milované Vysočiny a já tuším, že v sobotu se mi na kolo chtít nebude a také cítím, že potřebuji pohyb. Co s tím? Do neděle na domluvené běžky nečekám, jedeme i v sobotu. Ne že by mě zvlášť překvapovalo, že se k nám nikdo nepřidal, když takhle okolo deváté pošlu po messengeru zprávu, kdo se zítra brzy ráno přidá do Orliček, se slibem, že pěkně rozhodně nebude :-)

A tak v sobotu brzy ráno vyjíždíme spolu s Janičkou ve směru Rokytnice v Orlických Horách. Cesta ubíhala stejně luxusně jako palivo v nádrži, ale což, za snesitelnou chvíli naplněnou obavami na čem že to budeme lyžovat (ještě podhůří Orliček zelo sněhovou prázdnotou) se ocitáme nad zmiňovanou Rokytnicí a (ne)spokojeně kloužeme v ledem pokrytých zatáčkách aneb zimní lesní rallye. Slabší povahy by z toho měly asi smrt, já se děsím jen tak přiměřeně, poněvadž tuším, že naše auto tuší, že jeho drobné výstřednosti ne nepodobné těm Saturninovým mě vlastně svým způsobem baví, no a Janička nepozorovala nic, co by ji mělo znervóznit. :-) Cílová stanice a domnělé poslední parkovací místo, vítejte na Vrchmezí. Realita byla však trochu jiná, než jsem se vychystali, stihlo z nevelkého parkoviště a jeho okolí odjet velké množství aut. Navíc po návratu zpět se ukázalo, že auta beztrestně parkovala podél ledové dráhy (rozuměj silnice totálně pokryté ledem) několik stovek metrů před i za parkovištěm. Takže mluvit o magickém štěstí, jak na nás zbylo poslední místo na parkovišti je poněkud iluzorní... Na druhou stranu nelze popřít, že by vzhledem k slizkému (pardon, kluzkému) povrchu nebylo naše auto ve větším bezpečí.

No a jak že tam bylo? No, chvílemi se zdálo, že fouká v nárazech více než 20km/h (o čemž snad ani předpovědi nemluvily, nezaručeno), tu a tam na nás koukla a nebo padla mlha, sníh byl z půlky tupý a z té druhé také stal za prd. :-) Kecám, chvílemi to jelo a to dokonce i slušně. Ale hlavně, hlavně to tam vypadalo jako v pohádce, sníh, stopa a celé širé okolí zasypané sněhem. Co více si přát? Prázdné stopy? No tak to se tak úplně nevydařilo, ale na poměry to stále šlo, a to i přestože se tu běžela Vodácká 30. Hřebenovku přes Pěticestí, Pod Homolí, Pod Jelenkou, Velkou Deštnou a Šerlich jsme zakončili úspěšně na Masarykově chatě, aniž bychom přišli k úhoně, nebýt toho, že jsme se uhnali.

A zpět ke knedlíkové tradici, bylo třeba dohnat manko z minulého víkendu. No, co bych vám řekl, nepovedlo se tak zcela. Zdá se, o čemž jsem se o den později měl přesvědčit ještě mnohem bolestivěji, že úroveň pohostinství v našich horách za mnoho nestojí. Tady to doslova nestálo mnoho. Hovězí vývar za 35Kč a ovocné knedlíky (bohužel borůvkové nebyly) za 70Kč. Nějak tak jsem postrádal vysokohorskou přirážku a také chuť. Aspoň že obsluha byla vcelku v pohodě. Jo, ale ty knedlíky si fakt nedávejte, dodnes netuším, zda šlo o jahody, třešně, višně, či nějaký jam...

S plnými břichy zpět do kopců, jak rozumné... Ale co už, kousek po místní sjezdovce, aby si někdo nemyslel, že snad na sjezdovky kašleme a vzhůru vzhůru. Zpáteční cestu jsme si okořenili drobnými objízdnými trasami, respektive jsme se vraceli zrcadlovými cestami, které jsou de facto osově souměrné s těmi, které jsme již poznali, tedy za předpokladu, že osa prochází čistě po hřebenu (popř. že je zrcadlo dostatečně zprohýbané).

Do cíle, jako skutečného cíle, tj. na parkoviště, kde stále (ne)spokojeně odpočívalo naše auto jsme se dostali překvapivě brzy, jako by to zpět šlo mnohem rychleji. Takže už kolem tři čtvrtě na tři jsem se zase klouzali v zatáčkách, bohužel nás dobrých X kilometrů brzdila svatba a další silniční ignoranti.

Tímto by výjezd mohl i skončit, ale ne. Ne náhodou jsme projížděli přes Svitavy, kde jsme si udělali zastávku, abychom pozdravili Pepého. Krom toho, že nás pozval do milé kavárny, tak mi poskytl luxusní příležitost svézt se za volantem neméně luxusního BMW řady 7. V takové káře jsem ještě nejel a že je to škoda... Už jen pohled na mohutnou a přeci stále velice pohlednou karoserii je okouzlující. Ještě více to vynikne, zaparkujete-li vedle běžného vozu nižší střední třídy, to pak nabýváte pocitu, že ostatní výrobci automobilů produkují nějaké hračky, nebo snad zmenšeniny... Otevřete dveře a zjeví se před vámi luxusní kokpit, rozměrné a pohodlné kožené sedačky (bohužel vzadu bez vyhřívání), takže pokud do auta nasedáte znavení po půl dni lyžování, tak vás budou znatelně studit. Kůže však není ani první, natož pak poslední z luxusních materiálů, se kterými se potkáte, kořenové dřevo v podobě obložení vám snad udělá radost jako mně, prostě poctivá klasika, žádné náhražky, krása. Bouchat s dveřmi je zbytečné a dosti humpolácké, bohužel jsem netušil, že je stačí jakože přivřít a že se o zbytek postarají servopohony, které vám po usednutí naservírují volant do rukou, podobně jako cestujícím na zadních sedadlech vysunou hlavové opěrky, zatáhnou záclonky vpravo, vlevo, vzadu... Zkrátka rozmazlování kde jen to jde, všechno na elektřinu, tak se mi to líbí. No a jízda je nepřekvapivě také fajn, dieselový šestiválec si jen tiše ševelil a bylo z něj cítit, jaký má potenciál. Moc jsme ho však netrápili, přeci jen byl studený a my se pohybovali po městě... Ale už se těším, až ho s Pepém někde protáhneme trochu více. Ale co si budeme povídat, nesmím to přehánět, každá minuta strávená v takhle pohodlném bezpečném křižníku jako by mi říkala: "zahoď tu plečku, ve které jezdíš a pořiď si mě!"


čtvrtek 4. ledna 2018

O tom, co mě vážně netěší - Česká pošta

No, ano je to nošení známek na poštu, když už ne dříví do lesa. Ale řekněte, nemáte snad rádi ty, kteří vás ojebávají a okrádají?


S nedoručováním zásilek se setkala asi většina z vás, typický scénář vypadá následovně:
  • Objednáte zboží a zaplatíte nemalé peníze za jeho doručení
  • V lepším případě dostanete číslo pro sledování zásilky
  • Na webu ČP zjistíte, kdy vám bude doručovatel vaši zásilku doručovat
  • Vezmete si dovolenou/domluvíte si volno (protože vaši zásilku vážně potřebujete) a čekáte v daný den doma
  • Přirozeně vás překvapí, že se za celý den doručovatel neobjeví, pokud máte štěstí, zjeví se aspoň zcela magickým způsobem ve vaší poštovní schránce lístek o vašem nezastižení a kdy že si můžete vyzvednout zásilku na vaší poště
  • Značně nasraně počkáte do pozdních odpoledních hodin, kdy má být zásilka dostupná na zmiňované poště
  • Sednete do auta a dojedete na poštu, obvykle zaparkujete na druhém konci města, poněvadž málokterá pošta (aspoň z těch co znám a bohužel používám), disponuje v okolí dostatečnou parkovací kapacitou
  • Vlezete na poštu, kde stojí asi 30 kašlajících lidí a počkáte si dobrou půl hodinu
  • V okamžiku, kdy se dostanete na řadu, vám začne tepat ve spáncích, tedy hned po té, co vám osoba sedící za přepážkou po dalších 5min hledání oznámí milou skutečnost, že doručovatel se ještě nevrátil a váš balík tu jednoduše není
  • S nemalou touhou po podání žaloby na tuto skvělou a nepřekonatelnou společnost odcházíte z jámy lvové, protože já vám naznačeno, že se doručovatel nejspíše nestihne vrátit v otvírací době té které pošty
  • Jedete domů
  • Druhého dne sednete do auta a jedete na poštu, opět nemáte kde zaparkovat, opět stojíte dobrou půl hodinu ve společnosti lidí, kteří si neumí dát ani pracku před hubu a prskají okolo sebe bacily a pak konečně se dostanete ke své zásilce
Suma sumárům, vás to stálo asi toliko:
  • poštovné, které jste zaplatily prodejci/České poště
  • dovolená/domluvení volna
  • 2 x cesta na poštu a zpět
  • 2 x cesta od auta na poštu a zpět
  • 2 x čekání na poště
...zkoušeli jste si někdy vyčíslit tyto náklady?

S těmito zjevnými sračkami bych se neobtěžoval otravovat, kdybych neokusil nové příkoří, které mi ochotně naservírovala Česká pošta:
  • 5.12.2017 jsem odeslal balík na dobírku
  • 8.12.2017 se k němu dostal příjemce a zaplatil dobírkovou poukázku typu C
  • 13.12.2017 dle dokumentu POŠTOVNÍ PODMÍNKY České pošty, s.p., ZÁKLADNÍ POŠTOVNÍ SLUŽBY (Platí od 2. ledna 2018) se pošta zavazuje dle článku 59 odstavce 6. vyplatit poukázanou peněžní částku do tří pracovních dnů ode dne podání
  • 22.12.2017 odjíždím na zimní dovolenou, téhož dne z večera byla poštovní schránka prázdná
  • 1.1.2018 se vracím z dovolené a nacházím poštovní dobírkovou poukázku typu C
  • 3.1.2018 si jdu na poštu vyzvednout peníze, které mi však nedají, poněvadž poukázka měla platnost do 2.1.2018
  • 3.1.2018 zjišťuji, že poštovní poukázky typu C mají standardní platnost 25dní (nikoliv pracovních) od data podání (nikoliv od data doručení) dle výše zmíněného dokumentu, článku 59 odstavce 4. (odesilatel si může zvolit dobu platnosti od 10-30 dní s defaultem 25)
  • 3.1.2018 zjišťuji, že na zadní straně poukázky je uvedeno falešné datum 17.12.2017 (neděle!), v tomto okamžiku mě berou všichni čerti, když vezmu v úvahu všechny nespravedlnosti a nelogičnosti vyplývající z článku 59 a na to posadím ještě do očí bijící podvod České pošty, jejíž doručovatel antidatoval doručení, ke kterému nemohlo dojít dříve než 23.12.2017!
  • 3.1.2018 zjišťuji, že odesílatelovi budou vráceny moje peníze, nikdo ani neví jakou formou a že mohu tak maximálně požádat odesílatele peněz o jejich opětovné odeslání...
  • 3.1.2018 sepíši dopis s žádostí o znovu poslání mých peněz (bohužel nemám na odesilatele jiný kontakt, než adresu) 
  • 3.1.2018 sednu do auta a jedu na poštu, kde stojí 30 lidí...
  • 3.1.2018 aniž bych odeslal dopis (potřeboval jsem koupit obálku a známku), odjíždím domů
  • 4.1.2018 místo obědu jdu pěšky na poštu, ale na pobočce, kam jsem vlezl nelze podat jednotlivý dopis a ani koupit poštovní známku, elektronický terminál umožňuje požádat o číslo do fronty na tyto činnosti, ale pošta tyto činnosti ve skutečnosti nenabízí...
  • 4.1.2018 jdu na jinou pobočku (nejhlavnější pošta v Brně), kde kupodivu skoro nikdo není, kde není zaveden typický elektronický objednávkový systém, zkrátka běžně tu stojí lidé ve frontách a zcela bez čekání za 16Kč odesílám dopis...
  • 8.1.2018 se mi ozval příjemce mého balíku, že mi fajn situaci pomůže vyřešit
  • 10.1.2018 volá mi příjemce mého balíku, že byl na své poště, kde mu řekli, že on nikdy nedostane zpět peníze, které mi odeslal. A že mám na poště poprosit o vydání peněz s omluvou, že jsem byl třeba nemocný...
  • 11.1.2018 jedu na poštu v Brně, Králově Poli, krátce před 18h, kdy zavírají, zde byla dobrá 40 lidí
  • 11.1.2018 jedu na poštu (tu oblíbenou) v Brně, Řečkovicích, krátce po 18h, kupodivu tu stálo do deseti lidí, takže na mě přišla řada během pár minut. Bohužel paní za okénkem nevěděla, co s takovou složenkou dělat. Takže se šla zeptat zkušenější kolegyně. Za několik minut se vrátila s, pro mě překvapující, zprávou. Prý mám napsat žádost o vydání druhopisu poštovní dobírkové poukázky, dostal jsem list papíru A4, kam jsem svými slovy napsal, že žádám o novou dobírkovou složenku z důvodu toho, že ta, kterou jsem jim musel odevzdat propadla. No a že prý žádost odešlou (kam jsem se raději neptal) a když budu mít štěstí, tak mi pošta pošle novou. Paní mi i vysvětlila (aniž o tom věděla), kde se stala chyba na hlavní poště Brno. Zaměnili ve své hlavě dobírkovou a běžnou peněžní poukázku... Nejen že to z nějakého důvodu ignorovala paní za přepážkou, ale i vedeoucí směny, což je více než smutné. Protože jsem kvůli tomu absolvoval několik zbytečných návštěv pošty, stálo mě to hromadu času a dalších peněz. Nemluvě o tom, že jsem otravoval zcela zbytečně člověka, kterému jsem prodával zboží, ten chudák jel na svoji poštu a s němi řešil můj problém, což ho stálo čas a peníze... Au!
...jak to dopadne (jestli se dostanu ke svým penězům), nevím, ale trochu mě rozčiluje, že mě Česká pošta ojebává a okrádá novým a ještě drzejším způsobem (podvrhuje datum na peněžní složence) a já nemám jak se efektivně bránit. Vlastně jediné, co mohu dělat, je osobně bojkotovat nádherně fungující státní podnik, což opravdu, ale opravdu nepozná... BTW situace by mohla být ještě trochu zábavnější, kdyby odesílatel peněz trval na platnosti složenky 10dní, potom by mi byla doručena složenka již neplatná. Já jsem přeci jenom měl možnost vyzvednout si peníze 2.1.2018 (vědět ty všechny věci okolo, které již teď vím), takže přirozeně mám máslo na hlavě i já, navíc to, že jsem tyto věci nevěděl, svědčí o tom, že se to nestává běžně, ale zcela výjimečně. Ono bych to asi ani neřešil, kdyby Česká pošta tak okatě a hloupě nezfalšovala datum doručení a nebýt skutečnosti, že poštovní podmínky jsou zcela jasně hloupé a značně znevýhodňují nejslabší článek ve vztahu Česká pošta - fyzická osoba, tj. fyzickou osobu.
             

  • 17.1.2018 jsem objevil ve své poštovní schránce lístek o nezastižení, že mi byla doručována složenka... Co prosím? Ta stejná složenka, resp. druhopis něčeho, co mi normálně nechávají ve schránce? Proč? WTF? Takže běžím opět na svoji oblíbenou poštu, abych si vyzvedl složenku... Po deseti minutách čekání, čekám další dobré dvě minuty, než mi paní za přepážkou našla moji složenku, kterou mi následně i vyplatila! Juchů! Happy end?


[edited 2018-01-08]

...intermezzo (jiný balíček, jiný příběh, stejná pošta)
  • 4.1.2018 [ráno] mi pošta poslala e-mail, že mi bude doručovat balíček
  • 4.1.2018 [ráno] mi doručovatel telefonuje! (jsem na meetingu, takže jsem to nevzal)
  • 4.1.2018 [odpoledne] volám doručovateli (ne, vážně jsem netušil, že jde o tel. doručovatele), ten mi oznámí, že mi vezl balík, že mě nezastihl a že ho právě vyložil na poště v Řečkovicích a ať případně nevěřím pošťačkám, kdyby mi tvrdili, že tam není
  • 4.1.2018 [večer] jedu na poštu, kde půl hodiny čekám ve frontě a šílím z neorganizovanosti a pracovního tempa zaměstnanců... když se dostanu na řadu, tak paní zmizí na několik minut do jedné místnosti, pak přejde do druhé místnosti a po dalších několika minutách se vrátí s tím, že tam balík není, že ho nemůže nalézt, tak jí popíši velikost balíku, za pár vteřin se vrátí i s balíkem a naprosto pitomou hláškou "to bylo hned"
  • 4.1.2018 [večer] v mé poštovní schránce rozhodně není žádná informace o nedoručení balíku, ale to neva, mám přeci balík doma
  • 8.1.2018 [odpoledne] v mé poštovní schránce se objevila "výzva k vyzvednutí zásilky"... A já si říkám: "jak a proč?" Well done!