Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

čtvrtek 19. října 2017

Unikající vzduchová vidlice aneb Manitou Minute v hlavní roli

V hlavní roli Manitou Minute Comp 29", 1,5T, QR15, 2017 se zkráceným zdvihem ze 120mm na 100mm podle Manitou Service Manualu. Výsledek? Výbuch! Zděšení! Hrůza. Revize, zkoušeli jste to rozmontovat a znovu smontovat? Ale jistě. Výbuch! Zděšení! No a pak jsem poprosil o radu výrobce...

The most likely reason for air loss will be either a contaminated piston seal (hair, dirt, anything really) or not enough slickoleum. Release the pressure from the fork, remove the air cap, and remove the piston to examine. If you do not have the tool to thread onto the piston from the top of the crown you may need to remove the lowers and air spring entirely. Inspect the air piston thoroughly and clean with isopropyl alcohol and a LINT FREE RAG. You may also want to inspect the inside of the stanchion itself and look for burrs or grooves. Even the slightest spec of dust or lint or small hair will lead to pressure loss. If you have any additional questions please let me know.

...no a tak jsme to zase celé rozmontoval, dle instrukcí provedl inspekci, vyčistil isopropyl alcoholem, znovu aplikoval novou vazelínu, nalil nový olej a voilà, jedeme bez problémů již několik málo měsíců!


Parkování v Norimberku, u letiště a zdarma

Tentokráte jsem nehledal já, nýbrž Jirka, který říká toto: "Na tomto místě (+49° 29′ 9.60″, +11° 6′ 15.50″) lze parkovat zdarma bez omezení, metro U2 je vzdálené 20 m, stačí si koupit levnější jízdenku za 1,70 €, jedna stanice na letiště."


pátek 29. září 2017

Motáme se v kuchyni - jahodové knedlíky ze spařeného těsta

Suroviny:
  • 250g hrubé mouky
  • 250ml mléka
  • 50g tuku (másla)
  • špetka soli
  • 1 vejce

Postup výroby:
  • Příprava těsta:
    • mléko dáme vařit do velkého hrnce
    • do mléka vložíme tuk a necháme ho rozpustit
    • mléko přivedeme k varu
    • postupně do teplého mléka nasypeme mouku a sůl
    • důkladně promícháme a zpracujeme (lze vařečkou vzhůru nohama)
    • promíchané těsto necháme trochu zchadit
    • dáme těsto na vál
    • do těsta přidáme vejce
    • důkladně promícháme
  • Příprava knedlíků
    • odkrojíme kus těsta
    • v ruce vyválíme placku
    • do placky vložíme jahodu (ideálně zmraženou, aby nepouštěla vodu)
    • uzavřeme jahodu v těstu a vyválíme v ruce kulatý tvat
  • Vaření knedlíků
    • ve velkém hrnci do 3/4 naplněném vodou přivedeme vodu k varu
    • všechny přichystané knedlíky vložíme do vroucí vody
    • mírně vaříme dokud všechny knedlíky nevyplavou na hladiny (5-10min)

úterý 26. září 2017

Nezapomínejte na "vystoupit a nastoupit" aneb Lenovo T430 bez zvuku na baterku (Windows 7)

Historické Lenovo T430 se stalo objektem, ve kterém jsem už poměrně dávno objevil jeden problém, po vypojení adaptéru přestalo přehrávat zvuk. Sice mě to naštvalo, to protože mám rád fungující věci, ale nějaká jiná činnost byla tehdy přednější, tak jsem nad tím mávl rukou. Zkrátka scénář "jedu na baterku a něco poslouchám" je u mě vzácný. Když se mi to stalo po druhé, tak jsem odhodlaně začal sjíždět Internet a hledat tento problém a jeho řešení dle co nejspecifičtěji zadané kombinace klíčových slov v domnění, že ThinkPad komunita je stále velice aktivní. Bohužel ve výsledku to znamenalo ztrátu desítek minut, možná pár hodin, aniž bych problém vyřešil, žádné z nabízených řešení nefungovalo, navíc symptomy často disponovaly nějakou drobnou odlišností.

Dnes se mi to stalo znovu. Znovu jsem tupě otevřel browser a zcela nečekaně a netypicky otevřel Microsoftí web, kde jsem nalezl několik rad, jak postupovat, upozorňuji jak postupovat v případě jakéhokoliv HW. Přirozeně se šlo od té nejtriviálnější rady v podobě kontroly vypnutého zařízení pro přehrávání zvuku... Potupně a postupně jsem zkoušel všechny rady a už druhá zafungovala - odeberte ovladač zvukové karty a restartujte počítač. Vlastně jde, po: "Zkoušeli jste to vypnout a znovu zapnout", o druhou základní implementaci metody "vystoupit a nastoupit". Zamrzelo mě, že jsem na takovou blbost nepřišel sám, hned, už dávno... Ale co, poučení pro příště, nepodceňovat ty nejjednodušší metody.


sobota 23. září 2017

Nová výzva, vodní, možná potápěčská aneb poprvé na wakeboardu

Zrušená paraglidová sobota plná mraků a lehkého deštíku... Co dělat? Co třeba se pořádně vykoupat v Pasohlávkách při krásných 12°C? A co se u toho trochu potlouct a některé tělní dutiny prolít nepříliš čistou vodou tam a zpět, pak zašpuntovat a protřepat? No ano, mé jméno je board, wakeboard!

Díky Jirkovi jsem se dostala k této vodomilecké zálibě, na kterou se chystám dobrý rok. A zatím mu ještě děkuji, uvidíme, které bolesti se projeví nejvíce a kdy ;-)

Kdo mě zná, asi stěží bude věřit, že ten neplavec, častý tonoucí se pustí do jakýchkoliv vodních radovánek. Zvlášť pokud se nekonají v křišťálově průzračné vodě, pod azurovou oblohou s teplotami okolo 30°C. A považte, stalo se...

Nepříliš levná zábava, 25Kč za vstup do areálu, 350Kč za hodinu wakeboardingu (půjčení vybavení v ceně) a další 100Kč za půjčení neoprenu. Ach, takových novinek. Nejdelší záříjové koupání v mém životě, whirlpool s přeplňovanými tryskami namířenými přímo do uší, nosu popř. očí, první koupačka s neoprenem, první koupačka se záchranou vestou, první běhání po plovoucích molech a také první saunování na mole. No a snad bych nemusel opomenout první pokus o wakeboarding.

Obsluha mi poradila vše nezbytné, třeba abych ten neopren z ramínka obrátil naruby, protože se naruby na ramínku suší (no škoda, že mi půjčili již pěkně mokrej), no a také mi řekli ať si to dám zipem na záda a ne na břicho. Pokud se teď někdo popadáte smíchy za zmiňované břicho, tak sorry jako, poprvé ;-) Ještěže (možná, že škoda že) mi půjčili neoprén o něco větší... O co lehčeji šel na tělo, o to lehčeji se pod něj dostávala voda.

Konec blbých keců, něco teorie jsem vyslechl od Jirky a zbytek jsme nechali na profících, kteří obsluhují vlek. A hurá na věc. Nařízený start ze sedu mi vyhovoval, přeci jen jsem na tuto pozici z práce zvyklý ;-)

A jedeme... Šup, šup a už se koupu, ale hrazdu nepouštím, čímž mi proud vody strhává helmu z čela na týl, lehce mě škrtí, zatímco se jiný proud vody prodírá do úst, uší a nosu. Kapituluji, ta voda s vlekem má sílu. A plaveme... Start druhý končí podobně, plaveme... Start třetí a hle, kousek jsem popojel, skoro jsem měl ten pocit, plaveme z větší dálky. Start čtvrtý, tragédie.

Těžko říct, zda to bylo na popáté, nebo během šestého startu, ale už jsem se dostal na nohy a dá se říct, že jsem jel, dokonce se mi podařilo projet první, tu nejmírnější zatáčku, jenže pak přede mnou vyrostla obří překážka v podobě nějakého skokánku a já se jí nedokázal pořádně vyhnout, resp. jsem si nebyl jistý, zda se o ni nechytím lanem, takže jsme srovnal prkno a pustil hrazdu. Luxus, to se mi vážně povedlo, pamatujete Jack Sparrowa, jak v jednom z dílů Pirátů z Karibiku přijíždí do přístavu a z ráhna potápějící se lodi vystupuje přímo na molo. No tak nějak elegantně jsem si připadal, přirozeně, že zvenčí a objektivně to bylo hodně neohrabané, navíc jsem nedojel k molu, ale začal se topit ;-)

Jo a nějak takhle to pokračovalo, bohužel první zatáčka pro mě byla ve většině případů i tou poslední. Takže zatímco jsem byl schopen vcelku spolehlivě odstartovat (což nemusí být samo sebou), tak nerovná jízda mi činila stále problémy, jejichž následkem byla koupel a pak dlouhé otravné plavání následované během po plovoucím molu zpět na start, abych jich stihl co nejvíce.

Nepřekvapivě se ukázalo, že nejsem pro tento sport nijak nadán. Na stranu druhou jsem si to užil. Jde o slušnou dávku adrenalinu, s největší pravděpodobností se totiž řítíte po hladině rychlostí okolo 30km/h a věřte mi, že pády s na tisíc způsobů kouslým prknem nejsou úplně tak pádem do peřin, občas to i slušně bolí... No a mi k těm pádům přibyla hromada nesplněných cílů, třeba jako objet celé kolo, nebo objet libovolný počet kol a nebo se naučit skákat... Tj. nebylo to naposledy.

BTW málem bych zapomněl na zimu, ta mi totiž nebyla. Je možné, nevím to však jistě, že voda měla vyšší teplotu než okolní vzduch a hlavně, jak se potím, tak jsem si vždy zahřál to nevelké množství vody v neoprenu a ono mě to pěkně hřálo. Tedy pokud jsem nestál 10min bosý bez hnutí během technické pauzy, pak na mě už šla trochu zima.

BTW2 zapomněl jsem vysvětlit tu saunu na mole. Hned vedle vstupu do vody stojí malá dřevěná budka s prosklenými dveřmi, skrze které je vidět na wakeboardingovou trať. Uvnitř se pak skrývá naprosto luxusní sauna, ve které vzduch dosahuje teploty 100°C, ne třeba jako v termálních lázních v Budapešti, že... Jo a to vám povím, byla to paráda, 10-15min v sauně, pak skočit do studené vody, lehce si zaplavat, vylézt a bez ohledu na jemné mrholení se posadil do plážového lehátka a pozorně sledovat ty, kterým to na prkně jde. Přirozeně celý proces si zasloužil řadu opakování.

BTW3 kdo máte tu smůlu potkávat mě na FB, možná časem spatříte ty nejzajímavější okamžiky mého učení, pády, na videu... Sám se na ně těším ;-)


pondělí 18. září 2017

ZLM 2017 - cyklistická etapa aneb od křečí po mdloby, chvatně všechno špatně

To zas byla liga... V sobotu před závody jsem se zbořil na motorce, rozuměj, můj žaludek zakusil pekelné hoře luxusní akcelerace báječného superbiku Suzuki GSX-R1000. Hrozně špatně mi bylo nejen celé sobotní odpoledne, ale i během neděle. K tomu ten krátký a nevýživný spánek v Bobrové, tak to začalo... No a pak opožděná ranní cesta z Bobrové do Města, rychle přeorganizovat všechny věci, namíchat ionťáky, dofoukat kola a rychle za Janičkou. Následně po vlastní ose do Žďáru nad Sázavou, 13km v silném protivětru, zdálo se, že nestihneme ani registraci, takže jsem poprosili Mirka, aby to učinil za nás. Nakonec bychom to stihli, ale jen protože se registrace trochu pozdržela. Bohužel cesta do Žďáru nebyla tak pohodová, jak měla být, ale u zimáku to ještě nebylo znát. No ani po cestě na ostrý start, kde jsem se neohroženě postavil do druhé řady s jednoduchou strategií přebranou o Ládi, chytnout se první skupiny a uviset ji kam až to půjde. :-)

Start! Ten úprk do kopce na Stržanov zrovna nemusím, ono do toho kopce valit více než 30km/h není zrovna komfortní, co si budeme povídat. A vůbec všechno tohle bylo od začátku špatně, nejvíce pokřivené bylo moje sebevědomí po neoficiální projížďce na kole s triatlonisty, kterým jsem kupodivu vcelku stačil. Jenže tito borci jaksi za sebou neměli 1,5km plavání, možná neseděli na karbonových triatlonových speciálech a možná také byli lepšími cyklisty než triatloňáci...

Z jízdy v první skupině (netrvalo to dlouho) jsem nabyl zcela jiných pocitů než při prvním startu v etapě před dvěma roky, tehdy mě to bavilo, tady vážně ne. Necítil jsem takovou tu zdravou rivalitu stále namíchanou s ligařskými úsměvy, tady to vypadalo silně profi. Skupina automaticky začala točit borce na čele a kdo se vymykal zažitým pravidlům, měl problémy. Já měl problémy. Jelo se tak ostře, že jsem si nechával větší prostor před sebou kvůli případnému brzdění, takže mě stále někdo předjížděl, až jsem vypadl z lajny a nemohl jsem se do ní dostat zpět, borci měli vážně ostré lokty. Takže jsem musel odzadu začít pěkně v lajně znovu a postupem času, jak se točila špice, došlo i na můj příspěvek k tempu celé skupiny, tj. ještě kousek před před Světnovem jsem jel první... No a o chvíli později v kopci ve Světnově jsem rupl. Pokud počítáte se mnou, na 5. z 65km :-) LOL

Spolu se mnou odpadli další dva borci. Spolu jsme se vydali o něco nižším tempem stíhat dalšího odpadlíka z první skupiny, jenže... Jenže v dalším kopci, na Cikháj, jsem neuvisel ani tyto dva borce. A na kopci nad Cikhájem mě pohltila třetí skupina. To jsme měli v nohách jen něco přes 8km. Skupina jistě s více než deseti borci jela na pohodu. Netahal jsem (na to jsem neměl) a jen se vyvážel. Tepy šly dolů a já byl v pohodě. Je pravda, že občas za to borci vzali, povětšinou z kopce, ale nic hrozného. Tady jsem z toho měl dobrý pocit, tady to šlo, špatně se točila špice a nějak tak tu chyběl ten ostrej profi duch.

Jenže pak přišly kopce (26km), za Milovy se to již slušně potrhalo, když nepočítám asi dva až tři jednotlivce, co to zkusili na vlastní pěst, tak se mi podařilo zůstat v první větší skupince. Za Kuklíkem (32km) se to začalo sjíždět a vše začalo jít do kytek. Dorazily křeče, které jsem nepocítil již dlouho. Nepochopitelné to pro mě bylo o to více, že jsem jel dost netypicky na ionťácích a gelech! Bojoval jsem co mi síly stačily, ale nestačily, dokonce jsem odešel s dechem... Je mi to trapné, ale pouhých 100m před vrcholem kopce jsem to vzdal, odpadl jsem a v tu chvíli mi bylo jasné, že všem nadějím na jakýkoliv úspěch je konec. Už na Rokytně, za kopečkem, měla skupina kilometrový náskok, který jistě narostl během mé osamocené jízdy do NMNM. Tam jsem dojel na železničním přejezdu dvě očividně pomalá auta a udělal zásadní chybu v tom, že se choval slušně a nepředjel je. Další půl minuta až minuta v háji!

Na kruháči u benzinky mě dojeli další. Prvně někdo známý, Martin Veselský, který jen okolo profrčel a já neměl sílu se ho chytnou. Pak další, za toho jsem se pověsil a pálil poslední zbytky sil snažíc se odolat křečím ve stehenním svalu. Kupodivu jsem to zvládl a v kopci za Radňovicemi se nám podařilo zpět docvaknout Martina. Znovu kupodivu můj tahoun kolem Martina jen profrčel a ten se nechytil, já se chytil Martina a snažil se za ním skrývat před odporným protivětrem. To mi vydrželo až do Počítek (53km), kde mi došlo ještě hruběji a já v kopci musel podřadit. Za mnou se objevovali další a další cyklisté, kteří si mě dávali jak malého kluka.

Ovšem největší krize mě potkala kousek před vrcholem na Skleném (57km), to se mi udělalo tak zle, že jsem seriozně uvažoval o tom, že zastavím, slezu z kola a na chvíli si lehnu. Skoro jsem byl přesvědčený, že pokud nevypnu dobrovolně, tak se stane nedobrovolně s tím, že nebudu mít na výběr kam padám... V tu chvíli se okolo mě prohnal Láďa spolu s Markem a já si pamatuji jen vzdalující se pláště. Nakonec jsem to nevzdal, obával jsem se, že po zastavení bych na kolo již nevylezl, takže jsem zaťal zuby, zpomalil jsem co jen to šlo, možná jsem dokonce jel nejlehčí převod? Pomalu jsem vylezl na kopec, překulil se přes něj a snažil se uvařené tělo trochu ochladit z mírného kopce dolů. Okolo mě se proháněli další borci a já se propadal do dějinného zapomnění.

Nakonec se mi podařilo dostat až na Vlachovky a s útrpným ksichtem protít cílovou pásku s nelichotivým výsledkem v podobě 26. místa s časem 1:57:34 (ztráta na vítěze téměř 20 minut). Zahodil jsem odporný ionťák, který mi dobrých 60km lepil hubu, kopl do sebe Kofolu, půl litru vody a doufal, že se tělo vzpamatuje.

Pak přišel čas na analýzu všech chyb, jako že jich bylo, až se stydím. Byl to zkrátka epic fail. Oč hůř a hlouběji jsem dopadl o to větší radost jsem měl z luxusního umístění Janičky, která dorazila mezi ženami 3. Báječné!


pátek 15. září 2017

Jak hromadně přejmenovat JPEG soubory, tak aby jejich jméno tvořil čas pořízení vyčtený z EXIFu


Proč? Aneb motivace...

Přijedete z dovolené a sejde se vám několik tisíc fotografií z různých zdrojů. Pokud jste zvyklí, tak jako já, procházet fotografie chronologicky a odmazávat nejvíce nepovedené, vyvstane před vámi úkol seřadit je dle data pořízení. Mnohdy se však stává, že čas vytvoření/modifikace souboru (rozuměj fotografie) obsahuje nějaký nesmysl, který vážně ani vzdáleně nekoreluje se skutečným časem pořízení. Jako nejlepší varianta se mi jeví využít čas z EXIFu, ale takto řadit JPEGy rozhodně neumí každý "editor" a hlavně to neumí ten můj. A proto jsem se rozhodl procházet fotografie seřazené dle názvu s tím, že každou fotografii přejmenuji dle času jejího pořízení a za něj nalepím původní název, to kvůli sekvencím fotografií, kterých typicky vznikne během jedné vteřiny několik a přinesly by tak nechtěné konflikty během přejmenování.

Jak na to? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2


for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done

Jak na to idempotentně? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2

for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ $file_name =~ [0-9][0-9][0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_[0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_.* ]] || exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done


Jak na to idempotentně s přesunem do adresářů? Linux/Cygwin + Bash + Exiv2
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ $file_name =~ [0-9][0-9][0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_[0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_.* ]] || exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do [[ -d "../${file_name:0:10}_" ]] || mkdir "../${file_name:0:10}_"; done
for file_name in `ls *.[jJ][pP][gG]`; do mv $file_name ../${file_name:0:10}_; done

sobota 26. srpna 2017

Sabelell a Suzuki GSX-R1000 ABS aneb k dokonalosti Džiksru moc nechybí

S koncem léta přišla nečekaná předváděčka Suzuki a Triumphu. Triumph nenabízel nic s pořádným objemem, co bych ještě nesedlal, za to Suzuki... Bájný superbike GSX-R1000 ABS v modelovém provedení 2017, legenda na které jsem ještě neseděl a chtěl. To chtěl je poměrně důležité, v jednostopém světě se pohybuje mnoho legend, ale ne všechny mě zvlášť lákají. U Suzuki je to jiné, přeci jenom ji lze považovat za moji krevní skupinu. Nemohu se nabažit sametového chodu jejich řadových čtyřválců v litrové třídě, možná bych stejně tak obdivoval i jejich menší objemy, ale ty jsem nikdy nezkoušel ;-) A přestože supersporty nejsou mojí cílovkou, hlasu linoucí se z jediné koncovky výfuku téhle rakety jsem neodolal.

Musím říct, že tentokráte to vypadalo úplně jinak než obvykle. Před usednutím do sedla jsem měl nastudované všechny prezentační materiály a to navíc v tištěné podobě... Palec vzhůru za PR Suzuki, dokázalo ve mně vzbudit pocit, že na světe není lepšího stroje. A vůbec, jejich orientace na popis řešení technických problémů se zálibou v neméně technických detailech mě zkrátka dostala. Trochu se však děsím skutečnosti, že mé osobní závěry po projetí se příliš neodlišovaly od těch popisovaných ve zmíněných materiálech. To je jen tak mimochodem kapitola sama pro sebe. Obvykle propagační materiály nečtu, poměrně často se však nevyvaruji situace, že sedám na stroj, o kterém jsem již četl v nějaké recenzi. No, nebuďme naivní, v dnešním světě (stejně jako v tom včerejším) existuje jen mlhavá hranice mezi nezávislým testem a PR daného výrobce, což nutně nemusí být úplně zle. Problém leží jinde, můj názor na motorku poměrně často konverguje k tomu recenzentově. Co to znamená? A to je velkou otázkou. Buď jsem velice lehce ovlivnitelný, nebo to motorističtí novináři skvěle umí s naším podvědomím obecně, nebo se o naše (moje i novinářské) podvědomí postaral sám výrobce a nebo jsem zkrátka na nejlepší cestě stát se recenzentem motorek, protože v nich poměrně často odhalím, co profíci :-) Tak či onak, tato otázka mě nenechává zrovna klidným...

Ale dost bylo obvyklých povídaček, do tradičně modré oděná střela s nádherným designem (námitka, subjektivní, přijímá se) čeká na projetí a mi běží čas...

Po usednutí mě přepadá už klasický pocit "jééé, to je malé". Zvyk zůstává stále železnou košilí, nebo aspoň termotrikem... Přesednutí z velké cestovní mašiny na superbike totiž nemůže skončit jinak. Ale v tomto případě poněkud nepříjemný pocit brzy odezní, dobrá zpráva. Mašina skoro nic neváží, sedlo je nízko, takže nehrozí jakýkoliv problém s manipulací (hmmm, to povídejte o více než 200kg stroji třeba 50kg dívce ;-)) No dobře, jsou tu stroje lehčí i rychlejší, nicméně 202kg na 202k motorku mi připadá více než jen ucházející... Rejd, jak už to bývá u superbiků není kdoví jak velký, ale než výtku, to považujte za prosté konstatování, konkurence je na tom podobně.

Startuji motor a překvapeně poslouchám bručák, který jako by snad ani nemohl patřit řadovému čtyřválci, opatrně pouštím spojku (jak jinak také pří více než 200k) a stroj se dává do pohybu a to i bez asistence plynu. Jsem připraven divoce hledat stupačky v předtuše, že budou hrozně vzadu, abych tu mohl pohodlně spočinout v poloze ležmo. Mýlil jsem se, jsou překvapivě "dobře", po jejich nalezení o ně zapírám nohy, kolena tisknu do prohlubní v už tak příjemně úzkého trupu a říkám si, že mi to asi někdo ušil na tělo. Vjíždím na hlavní silnici a brzy zjišťuji, že můj trup nemusí ležet na nádrži a já se přesto cítím poměrně hodně příjemně. No tak cestovní silnička a ani cestovní enduro to není, ale vzhledem k třídě stroje mě zaráží, že nemusím ležet a mé ruce (přestože zatížené) nenesou nesnesitelnou část mé vlastní hmoty. Když se k tomu časem přidá vychytaná aerodynamika, která vám umožňuje vzpřímený přesun i v dálničních rychlostech (neutrhne vám to hlavu čnějící vysoko nad malým štítem), budete snad unešení, překvapeni popř. obojí. Je na čase vyzkoušet brzdy, co kdybych je potřeboval? Zadní ABS reaguje poměrně brzy, no bodejť by ne, zašlápnout takhle na prasáka zadní brzdu... Předek přesvědčivě a příjemně ostře táhne rafičku tachometru k nule. Zatáčení byl nezbytně další krok, který bylo třeba vyzkoušet. Tady je to trochu ležérnější (srovnám-li to s cestovním endurem typu Triumph Tiger Explorer), vlastně asi takové, jako u většiny premiantů této třídy. To bychom měli, už umíme sedět (BTW malé avšak pohodlné sedlo), točit řidítky i brzdit, je na čase provětrat škrtící klapky. Tady přichází to nejlepší, aspoň dle mého soudu. Motor je naprosto excelentní a to stejné platí pro převodovku, řazení a spojku. Tato sehraná grupa vám totiž zahraje tak, že na to nezapomenete. Věru nevím, co chválit dřív. Zda již zmíněný (pro mě netypický) chraplák v nízkých otáčkách, který se s divoce šplhající rafičkou otáčkoměru mění v "nádherně uječenej" klasickej řaďák ukazující to nejlepší, co v něm je, nebo zda mám mluvit o nepopsatelné pružnosti motoru, který bez zaváhání jede na šestku 40km/h (to jsem vážně neviděl) a nebo zda vytrubovat do světa, jak nádherně lineárně táhne, jak dodává výkon bez nežádoucích kopanců, jak precizně a lehce lze řadit, jak báječně se mačká páčka spojky, ... Nevím! Z mého pohledu tenhle poměrně důležitý subsystém motorky funguje špičkově a k dokonalosti mu příliš nechybí. Asi nikoho nepřekvapí, že ta "správná" poloha na motorce, v leže, je vypiplaná do posledního detailu a že se v ní dá jet skutečně rychle a efektivně.

Pokud se začneme bavit o rychlosti a zrychlení, tak je nutné s politováním konstatovat, že test neprobíhal v Německu, což bylo ke škodě, velké škodě. Ono, co si budeme nalhávat, naše dálnice ani vzdáleně nepokrývají rychlostí rozsah ani druhého převodového stupně. Na jedničku není sebemenší problém rozletět se až na hranici 100km/h, jestli ji pokoří, to vážně nevím, ale to je detail, který vás asi nebude trápit, tedy pokud nepůjdete hned po zrychlení 0-100km/h... No u té dvojky to bylo již znatelně horší, v nájezdu na dálnici jsem zastavil se zařazenou dvoujkou, lehce jsem nechal proklouznout spojku, motor trochu zakuckal a vzápětí se rozletěl tam, kde mu je dobře, do otáček. Neutuchající síla mě popadla za žaludek a snažila se mi ho vyrvat z těla... No dobře, přesně naopak (za žaludek mě sice držela neutuchající síla, ale byla to zemská gravitace, potažmo setrvačné síly), zatímco trup v opačném směru tahala ta brutální síla motoru, která rozhodně nevadla, při 130km/h na tachometru jsem měl na otáčkoměru ještě takovou rezervu, že by vám bylo špatně, tak jako mně. Neskutečnej nářez! BTW to je také největší slabina motorky, rychle vám ukáže, kdo je ten nejslabší článek... Vy! Pardon, tedy spíše já. Několikráte jsem okusil tu omamnou akceleraci a udělalo se mi tak zle, že ještě půl dne po vrácení motorky mě přepadala potřeba nazvracet si do helmy... Hmmm, tak motocyklovým závodníkem asi nikdy nebudu a ne nemůže za to ta prostá skutečnost, že nemám nedostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, nemůže za to ani další pragmatický důvod v podobě absence řidičského umu, ale v první řadě stojí, nebo spíše zvrací můj žaludek, který není opakovaně ochoten snášet tak brutální síly při akceleraci a deceleraci... Jó, jak je to těžké, mít k dispozici to zrychlení a nedopřát si ho. To, že jsem pak půl hodiny jezdil s otevřeným hledím, abych si do té helmy vážně nenazvracel, raději ani nezmiňovat :-) Při těch dálničních letech jsem zaznamenal jednu nepěknou zlou věc, zrcátka, ve kterých jsem si mohl skvěle prohlédnout svá ramena, ale ne více. Potěšitelným faktem naopak jest, že na džiksru nic neklepe a nehoupe se ani na našich luxusních dálnicích. Nezmiňuji to jen tak náhodou, vzpomněl jsem si na Ducati Panigale 1199 S, u kterého jsem měl pocit, že na dálnici upadne polovina věcí, která mi před očima poskakovala....

Co dál? Dál bychom se mohli bavit o běžných věcech, ale je to skoro zbytečné, protože skoro vše bylo téměř dokonalé. Ani nebudu nějak zvlášť strašit s elektronikou (pro mě tak netypickou pro Suzuki). Vyzkoušel jsem všechny palivové mapy, samozřejmě za normálních okolností má smysl jen ta nejostřejší, také jsem vyzkoušel mnohé stupně desetistupňové kontroly trakce, jenže tu se už projevilo moje slabošství, opravdu nemám na to poslat půjčený (a ani jiný ;-)) stroj do zatáčky na hraně a porovnávat, jak který stupeň kontroly trakce umožní protočení zadního kola... Já jen mohu suše konstatovat, že v mezích zákona (hodně restriktivního) jsem nepoznal mezi jednotlivými stupni žádný rozdíl, ABS zabíralo obdobně a víc neposoudím. S plynem jsem laškoval opravdu velice jemně ;-)

Závěr? Existují divočejší, silnější, lehčí, paličatější, ... Ale tohle je zřejmě ten nejvyváženější superbike, který jsem měl možnost otestovat. Nechybí mu nic podstatného. Exceluje v kategoriích motor, převodovka, řazení, posed. Charakter má opravdu ryzí a ještě k tomu za rozumnou cenu. Tahle legenda je totiž k mání za 417.000Kč. Kdybych toužil po superbiku, už by byl objednaný!

pondělí 21. srpna 2017

Maďarské scény, aneb 11 ferrat za den kurýrovaných budapešťskými kapkami

Páteční odpoledne ne netypicky patří odjezdům, toto neslo přízvisko jihovýchodní. Přestože se městský provoz nechystal trhat jakékoliv rekordy, nepodařilo se nám vyrazit podle plánu. Nejvíce to odnesla Andrejka v Žlutém autobusu, který uvázl v koloně na D1. To Míra si program našel velice rychle, bušil v práci... No a Janička se mnou vyrazila na procházku, konečně jsme na Zelňáku ochutnali Božský kopeček (Cukrárna Tutti Frutti) a nemám jinou možnost, než přiznat barvu, maková zmrzlina patřila k těm nejlepším, které jsme v životě ochutnal... No, tak to bychom měli sestavu - Andrejka, Janička, Míra a já. Cíl? Ferraty a relax v Maďarsku. Pokud si říkáte, zda si z vás dělám srandu, kde by Maďaři natahali v té své nekonečné rovině via ferraty, tak věřte, že nedělám. Přestože většina jejich země snese srovnání s plackou, tak zejména na severu, v sousedství se Slovenskem, se kopce vypínají, nejvyšší dokonce do výše přes 1000mnm. Je pravdou, že v těchto končinách je zbytečné hledat zajištěné cesty, ale jsou místa jiná, dokonce i bližší, kde to jde. Doufám, že jste aspoň z části tak zvědaví, jako jsem byl já sám.


Na první den jsme si nachystali pouze přiblížení, které obnášelo přibližně 200km cestu z Brna do Győru (Rábu). Asi by to bylo v pohodě, kdybych se rozhodl nepořídil pouze Maďarskou, ale i Slovenskou dálniční známku. Nepřišlo mi však rentabilní vyhazovat kvůli 30min jízdy další peníze, takže jsme opět ochutnali příchuť slovenských okresek. A neradostně hlásím, že šlo o další děs, uskákaný děs. Příjezd do Maďarska byl předznamenaný dobrou náladou, přeci jenom, podobně jako na Slovensku, koupíte jejich elektronickou dálniční známku přes Internet (je pravda, že svěření čísla své platební karty nevím jak bezpečné maďarské webové stránce domnělé části státního aparátu lze považovat za adrenalinový zážitek). Bohužel dobré pocity brzy skapou nad hrobem řidičského umu a ohleduplnosti. Lakonicky bych strčil Poláky, Slováky i Maďary do jednoho pytle, pytle řidičů, kterým je záhodno se na silnici vyhýbat. To stejné není ovšem možné v případě propadliš na jejich dálnicích... Ale co, někdy okolo půl desáté nás přivítal Ráb a hostel Famulus Kollégium, kde jsme obsadili jednu buňku, jak z kolejí vystřiženou. Asi mě ani nepřekvapilo, že tam neměli extra čisto, voda na záchodu protékala, z umyvadla stříkala, chyběla mikrovlnka a veškeré vybavení kuchyně. Naopak přebývalo nesnesitelné vedro činící pokoj téměř neobyvatelným. Na stranu druhou tu byla postel a sprcha, takže vlastně cajk.

V sobotu jsem se probudil okolo šesté, do smluveného odjezdu tak zbývaly skoro dvě hodiny, které jsem se rozhodl využít pro prohlídku města za východu slunce. Musím říct, že se mi tu na poměry líbilo. No a nepřekvapivě nejvíce v Lidlu. Tu příležitost jsem si vážně nemohl nechat ujít. Navíc bylo třeba ochutnat nějaké místní potraviny - sýry, uzeniny a pečivo. Po návratu na pokoj jsme pojedli a smluvili se na změně plánů. Předpověď počasí zdála se býti nelítostivou, slib nedělních dešťů znamenal de facto příležitost pro ferraty jen na sobotu. Slovy Maďarů šlo o tři destinace s 11 cestami celkem. No povím vám, to se už musí sejít slušná tlupa bláznů, když nikdo není proti, jezdit celý den po Maďarsku a pokusit se zdolat takový počet ferrat. :-) Na stranu druhou, plán neležel na pláních nesmyslna, nazval bych ho spíše odvážným, rozhodně ne nerealistickým a nerealizovatelným. Ono, ty tři destinace naštěstí neleží příliš daleko od sebe, trojúhelník vzniklý jejich spojením má délky stran 5km, 48km a 52km. Druhým a neméně důležitým aspektem je skutečnost, že se nejedná o horské ferraty jako v Rakousku, kde stoupáte několik hodin stovky výškových metrů, než vůbec dorazíte k samotné cestě. Tady dojedete v podstatě pod skalku, kde je cesta rovnou natažená... Ve světle těchto argumentů vám naše počínání třeba nepřijde již tak bláznivé... Ale dost už bylo slov okolo horkého maďarského guláše!


První sobotní cíl, via ferraty v údolí potoku Cuha. Údajně se jedná o jedno z nejhezčích maďarských údolí s romantickou železnicí. No kdo by si to nechal ujít. Pravdou je, že samu cestu z Rábu do Vinye lze považovat za adrenalinový zážitek, naše auto to možná vidělo trochu jinak, třeba jako testovací polygon automobilky AKA tankodrom... Ve Vinyi, obci o několika barácích jsme nechali stát auto na louce před hostincem, zdá se, že místním parkovišti a pěšky vyrazili údolím po značené turistické stezce (červené) na jih. Pravda, pěkné to bylo, dokonce jsme spatřili maďarský vlak (ach, historie), jen škoda, že Cuha byla špinavá jak maďarský pes...


Další nepěkná zlý věc byla skutečnost, že jsme v Maďarsku... ;-) Hned vysvětlím. Záhy se ukázalo, že via ferraty stavěl někdo s rozumem a citem, z nevelkého potenciálu (daného přírodním bohatsvím Maďarska) vytěžil maximum. Cesty jsou krásné, nové, nápadité a technicky precizně zpracované. Bohužel to všechno jsou schopny zabít detaily. Třeba web, všechny tři destinace disponují jednotným designem webových prezentací (bodejť by ne, všechny via ferraty má na svědomí jediný subjekt), bohužel jaksi nenaleznete přepínač jazyků. Až po návratu jsem zjistil, že přepínač jazyků tu je, jenže jsem jaksi netušil, že "Nyelv" znamená Maďarsky "jazyk"... a přitom by stačila vlaječka. BTW vtipné jest, že druhým jazykem je Slovenština, takže jsem si třeba skutečně něco mohl přečíst. :-) Mnohem horší jsou však jiné detaily, třeba jakože VF v údolí potoku Cuha nebyly značeny nejen z nejbližší vesnice, ale bohužel ani z turistické cesty (de facto nástupu), takže pokud by člověk nepátral dlouho před výjezdem v mapách a neměl odhad, kde je hledat, možná by je v klidu minul. Podobně vtipná člověku může přijít skutečnost, že některé cedule na skále anoncují jinou obtížnost, než topo na webu (např. D versus C viz Hét vezér v Tatabányi). Jindy na topu najdete dva C úseky, přesto obtížnost VF řve do světa B (Futrinka Ucca v Cseszneku). Logicky daleko nejhorší mi však přišla úvaha, které stála za značením VF Ariadné fonala v údolí Cuha jako D/E. Ono totiž D/E není něco mezi D a E, ale je to prosté D s poznámkou, že pokud nepoužijete kovové stupy, jde o obtížnost E. Nevím jak to funguje jinde ve světě, ale tato úvaha mi připadá krajně nebezpečná, protože znám hodně VF obtížnosti A, které, když polezete s levou rukou svázanou s pravou nohou, tak nepochybně si zaslouží aspoň "F"... Vesměs jde o detaily, které bych mohl s klidem přehlídnout, dopředu jsem byl nachystaný, kde přibližně VF hledat a z pohledu obtížnosti mi nesejde na C nebo D, jenže to zdaleka nemusí platit pro všechny (přeci jenom rozdíl mezi C a D může být už propastný, což v důsledku může vést k nemalým problémům). Od maďarských ferrat vás rozhodně nechci jakkoliv odradit, považuji je za skvělé, nicméně by mi přišlo nefér neupozornit vás na nutnost zvýšené obezřetnosti ve výše zmíněných záležitostech.

Po vsuvce zpět do údolí Cuha. Jak už jsem předznamenal, VF jsme málem minuli, přeci jenom zde vládne zeleň, skalky jsou na téměř každém kroku a přehlédnout ocelové lano není až tak složité. První jsme odhalili cestu Ariadné fonala, značenou jako D/E (viz odstavec výše). Holky tuto cestu skiply, poněvadž se necítili úplně svěže (dusno a změny tlaku před příchozí frontou jsem však pociťovali všichni). Spolu s Mirou jsme naskočili na skálu a přeběhli ji. Bohužel jsem jisto jistě používal ocelové stupy, tj. E si nezapíšu. Na stranu jednu šlo o výživnou cestu, ale rozhodně nic nepřekonatelného, ideálka na protáhnutí.


Druhá cesta, s 350m údajně nejdelší VF v Maďarsku (2017) byla ještě schovanější než první a její nástup za říčním korytem v podstatě neodhalitelný... Ze zeleného porostu se po pár kolmých skalkách vylezlo na skálu čnějící nad okolní lesy. Pohled do malebného údolí nad romantickou železniční tratí byl vážně milý. Avšak za krátko jsme se dostali do nejvyššího bodu, do obrátky. Nejtěžší pasáž VF přišla kupodivu na sestupu, který nebyl ani tak sestupem jakožto samotnou ferratou, to proto ta délka...


Při cestě zpět k autu jsme ještě vyběhli mrknout na železnici, most, tunel a památník no a potom rychle dolů... Od našeho ranního příjezdu se mnohé změnilo, v údolí se zjevovali lidé, někteří dokonce s VF výbavou. Původně téměř prázdnotou zející louka se proměnila v parkoviště, které by mohlo soutěžit s těmi u supermarketů. Další zajištěné cesty na nás čekaly pouhých 5km vzdušnou čárou od Vinye. Chvíli jsem dokonce uvažoval o možnosti pěšího výletu, ale nakonec zvítězila touha po senzačním zápisu 11 cest nad turistikou. Bohužel z těch několika kilometrů se stala díky navigacím dobrá dvacítka. Ale co už, trochu jsme se projeli, trochu to objeli a pak se štěstím připravených zaparkovali v Cseszneku asi 50m od cesty vedoucí k pár stovkám metrů vzdálenému nástupu zdejších ferrat.


Překvapivě se nám do cesty postavila nikoliv nejfotogeničtější maďarská VF končící pod hradbami místní opravované zříceniny, ale trojice náročnějších cest na protilehlé skále. Všechny však společně sdíleli roklinu, ze které všechny povstávaly. Krásné místo! Opět zalesněné údolí u patky kopce, na které sídlí zmiňovaný hrad. Vyschlé koryto potůčku se ostře zařezává do země a okolní skaliska pokrývá břečťan. Holky vyrazily na Várpanoráma s obtížností D a daly si pěkně do těla. Na rozdíl od mnoha podobných cest totiž nešlo o D kvůli jedinému D úseku, ale tady jich čekalo mnohem více a některé rovnou za sebou. Po několika náročnějších pasážích se dostalo odpočinu rukám v příjemné horizontále, aby se nakonec člověk vynořil přímo na slunci nad lesy s výhledem na hrad.


Zatímco byly holky zaneprázdněné výživným D, my s Mirou si dali cestu se jménem MZ/X a náročností E/F. Papírově šlo o nejtěžší lezení, se kterým jsem měl tu čest... Vlastně mě to lákalo od doby, kdy jsem četl zápisek týpka, který zde padl do feraťáku :-) Náročné to bylo, to nemohu říct :-) Ale zas... no, nevím, třeba Maďaři přestřelili hodnocení obtížnosti (půl stupně?) Kdo ví, byť paměť mnohé pozměňuje, nemohu se stále zbavit pocitu, že HTL+Blutspur byl nesrovnatelně náročnější (a skutečnost, že to byla má první ferrata na tom nic nemění). Možná jinak, náročné to bylo, ale krátké a ještě bez zjevné expozice, tj. s myslí v klidu. Aby toho nebylo málo, přelezl jsem i cestu Futrinka Ucca, kterou jsem výše už také zmiňoval (B nebo C?). I přestože jsem ve skále předbíhal manželský pár, tak to byla vcelku nuda, která končila, kde všechny předchozí zmiňované ferraty.


Konečně nastal čas vyšplhat se k hradu. Dámy se vydaly cestou Ostromlók (C) a my s Mírou vzali těžší nástup Tálas Zoltán (E), konečně taky šlo o delší stěnu, kde jsem se dobře zapotil. Kecám, spocený jak mořský ďas jsem byl už po druhé cestě na předchozí kopec :-) Každopádně jsme E zdolali a já se vydal holkám naproti, tj. v protisměru. Na skále jsme se minuli a já to slezl nástupem až dolů, tam se vyčerpaný obrátil a zase běžel vzhůru... Holky jsem doběhl až na vrcholu. A následný sestup lze považovat za další vrchol, no řekněte, kdy vás sestup z ferraty vedl skrze starobylý (údajně židovský) hřbitov...


Společně jsme pak poobědvali ze svých zásob na lavičce v podhradí, pohoda na sluníčku, ... A pak zase do auta a po naprosto příšerných okreskách co nejrychleji na dálnici, která nás zavedla až do Tatabánye.


Poslední destinace, největší skály, nejbizarnější pohledy a zážitky... To všechno je Tatabánya. Přijíždíme na parkoviště nad zajištěnými cestami a bez jakéhokoliv meškání vzhůru dolů. Turul (D/E) je nedlouhou avšak celkem výživnou ferratou, která rozhodně stojí za to (jen pozor na vosí hnízdo hned nad prvním úsekem). Velkou radost jsem měl z toho, jak s přehledem si to daly dámy. Poklona!


Druhá cesta, pro dámy i poslední, byla dle maďarské rétoriky vlastně cestami dvěma. Öt vezér je totiž pouhou podmnožinou Hét vezér aneb ne nepřekvapivě je 5 vůdců součástí skupiny 7 vůdců (překlad názvu). No tak trochu jde o maďarský ojeb, ale nám hraje do karet, protože jsem vlastně zdolali dvě ferraty, přestože jsem lezli jen tu delší. Tu delší, která je na oficiálním webu značená jako C a na skále jako D... No a nebyla ani krátká a ani jednoduchá, za to však lanovými mosty hojně zdobená. Bohužel všechny výhledy směřují na odporné město plné ohavných paneláků a dálnici pod vámi. To jest všude nepříjemný rachot a nehezký výhled...


Jako bonus nakonec došlo i na karate, pardon, Katu. Řekl bych to takto, poctivé E. Dva luxusní převisy, kde se třeba bylo chytat skály (jištění) ve výši více než dvou metrů parádně prověřily zbytky našich sil. Nádavkem se o podobný test pokusil i horizontální převis s nemožností opřít se o uklouzanou skálu, celkem síla, ale zvládli jsme to.


No a co dál? Předpověď počasí na neděli nás přesměrovala z Balatonu do Budapešti. Hodina cesty po ne zrovna ideální dálnici mezi ne zrovna skvělými řidiči. Ubytování v International House by Chester na náměstí papeže Jana II. S dostáním se na ubytování jsme měli malý kříž, jednalo se o bytovou jednotku v klidném uzavřeném areálu poblíž hlavního vlakového nádraží Keleti. Za 1897Kč jsme dostali k dispozici byt přes 50m2 s dvěma pokoji, vybaveným kuchyňským koutem, pračkou, žehličkou, toaletou a koupelnou včetně vany. Prostě luxus a to dokonce i nadmíru čistý. Trochu byla škoda jen podivného přístupu, kdy objekt (bez jakéhokoliv značení zmiňovaného názvu) střežil securiťák s mizivou znalostí Angličtiny a hlavně nás zcela odstiňující od provozovatele apartmánů. Takže předávka peněz v hotovosti bezejmennému hlídači (který ve většině případů ukazoval na nápis Security na svém tričku a mlel cosi o managerovi, který není k sehnání) a absence dokladu o zaplacení či ubytování v nás zrovna pozitivní pocity nevzbuzovala, ale co, ubytování samo to vynahradilo.

Trochu jsem si to zavařili při odchodu na večerní prohlídku města, poněvadž se nám nedařilo zamknout svěřený byt. Dokonce to dospělo do stavu, že dva ITáci vymontovali zámkovou vložku z dveří, aby vyzkoušeli její funkčnost, zklamaně ji vrátili zpět, aby dále mohli přemýšlet nad problémem... Míra na to nakonec přišel! Stačilo zvednout kliku v opačném směru než se to dělá u nás, kování se pohnulo do správného směru a najednou šlo otočit klíčem v zámku a dveře uzamknout... Sláva!

Večerní Budapešť mě okouzlila, zvláště paláce, parlament a další osvětlené objekty na březích Dunaje, to za viděnou vážně stojí. No a jinak jde o ne zrovna čisté velkoměsto s rozbitými silnicemi, bezdomovci, ulicemi pokrytými odpadky mísící se s pachem moči. V jednom podchodu, krom obligátních bezdomovců a jejich zápachu přibyl i jakýsi fekální odér, skoro se mi otočil žaludek... No a jinak davy lidí, které ještě umocňoval příchod nedělního státní svátku, koncert přičmouhlého jakože Elvise. No a krom jiného všude naleznete mraky zbytečného dopravního značení a stěží pochopitelných značek... Maďarsko...


Zcela vyčerpaní celodenní námahou a více než desetikilometrovým nočním pochodem jsme upadli do mdlob. Tu se ukázala největší slabina našeho ubytování. Malé postele na délku i šířku, chudák Janička, kterou jsem co chvíli vystrkával z postele...

Ráno nás (tedy mě) probudil déšť, který mě odradil od kroku podobnému tomu, který jsem učinil v sobotu ráno v Rábu. Takže jsem protáhl snídaňový ceremoniál až do pozdního rána, kdy vstali i ostatní. Poklidně jsme se vypravili na cestu, odevzdali klíče, sedli do auta, které mohlo stát na veřejném parkovišti bezplatně (víkend) a vydali se vstříc relaxaci do secesních Gellertových lázní (s údajně nejhezčími bazény ve městě). Všichni krom Andrejky, která si udělala vlastní program na břehu Dunaje.


Lázně, záležitost, kterou jsem si báječně užil, kde jsem zrelaxoval, a na kterou tu budu asi půl hodiny nadávat :-) Celodenní vstup za 5.500HUF (asi 500Kč) byl tím nejlevnějším vstupným, který obrovský a nutno říct, že impozantní areál nabízel. Ceník však stavěl k obdivu neskutečné množství příplatků, počínaje koupací čepicí a konče 90min červeného vína pro dva (neptejte se, co tím mysleli, nevím) za asi 15.000HUF. To, že by bylo fajn mít vstup třeba na dvě, tři hodiny, nebo na půl dne asi zmiňovat nemusím, tu se to zřejmě nenosí, také proč, když hosté, co přijdou na hodinu ochotně zaplatí za celý den... Cesta ke skříňkám (levnější varianta) odpovídala mé představě cestě bludištěm. Nic proti ničemu, přestože interiér nepůsobil zrovna nově, byl veskrze zajímavý. Horší však bylo, že uprostřed schodiště odchytl nějaký zaměstnanec Janičku, že tam ne, že tam prý mají skříňky jen muži. No jo, pravdu měl kluk ušatá, jenže cedule: "Ženy, odbočte vlevo" byla schována za rohem, kde ji nikdo neviděl... To že se ve špinavých botách z venku jde až do patra se skříňkami, kde se převlékáte v bahně, abyste pak několik pater chodili bosí a během převlékání (bez převlékací místnosti, protože jste si zaplatili jen za skříňku) vám za zadkem chodí ženy, které místní zaměstnanci nestihli odchytnout, mě nadšením zrovna nenaplňovalo. V plavkách jsme pak sestoupili do míst, kde nás musela opustit Janička a sledovali nesnáze ostatních návštěvníků, kteří netušili kudy kam. No a že si zrovna personál odskočil, tak Míra radil okolo procházejícím ženám, kudy se mají vydat. Jeden z drobných plánků obrovského areálu mě vážně zaujal, nechybělo v něm nic, tedy až na informaci, kde stojíte... Ještě že ji někdo fixem domaloval (hádám, že nějaký návštěvník). Obecně značení je v celém areálu naprosto tristní a nekonzistentní, informace jsou chvíli na zemi, chvíli ve výši očí, chvíli u stropu a nejlépe za rohem ;-)

Prvně jsem se vydali do vnitřního plaveckého bazénu, který vévodí většině prezentačních fotografií. Sotva se naše nohy dotkly hladiny, ozval se zvuk píšťalky a plavčice nás hnala ven, jako policajt hříšníky. Proč? Neměli jsme totiž koupací čepici. A co, že vám u vstupu nikdo neřekne, že jsou v areálu bazénky, kam bez ní nemůžete. Zlost pak nabude svého vrcholu, když Míra stěžující si manažerovi lázní, zjistil, že je to kvůli technickému vybavení. Rozuměj, nejsou schopní pořídit si filtr v bazénu, který by zvládl lidské vlasy... Au!

Jdeme za roh do prvního termálního bazénu, kde je zakázáno plavat a potápět se. Nic proti ničemu, ale proč mají vodu tak studenou, že po pěti minutách bez pohybu regulérně mrznu?

Nezbývá než navštívit páru. Po skvěle značené cestě mezi desítkami prázdných kójí pro masáže se nám však do cesty připletla sauna. Zdráhám se napsat Finská sauna... Nerezové prosklené dveře předznamenávaly nějakou nekalost. Nekalost jako je např. sauna v podobě pitevny? Vykachličkovaná místnost ošuntělou mozaikou, v rohu dřevěná lavice ukrývající klasické radiátory... Tak takovouhle saunu jsem jaktěživ neviděl. A co teprve ten dvoucentimetrový fuk nad dveřima. Průvan a teplota pod 60°C neznamenala nic jiného, než že jsem kosnul. Další návštěva téhož místa se uskutečnila už s Mírou, kterému jsme to chtěli ukázat, navíc bylo třeba prozkoumat, kam vedou další podobné dveře. Když jsem je otevřel a zároveň si popálil ruku o rožhavený kov a bolestivě vkročil do podobné místnosti té předešlé, tak jsem si nemohl nevšimnout, že mi hoří paty. Několika rychlými kroky jsem se dostal na dřevěnou lavici v rohu, které opět stínila klasické radiátory... Tu aspoň bylo teplo a to tak, že veliké, skoro jako v sauně.

Po sauně přišly na řadu další termální bazény, ale i ony byly studené. Snad když jsem si lehl přímo pod přívod teplé vody, tak jsem nepociťoval zvlášť chlad. Koukám, že jsme objevili první lázně, ve kterých asi umrznu...

Následující návštěva venkovního bazénu přinesla mnohá další překvapení. Nejprve jsem si ťukali na čelo, proč plavecký bazén s deklarovanou hloubkou 2,75m na jedné straně nemá snad více než 2m vody... Než nám zapnuli příboj, pak jsem pochopili. Možná více jak metrové vlny poměrně vlažné vody běhaly skrze bazén a já byl konečně spokojený. Tedy do chvíle, než to zase vypnuli.

Druhý tzv. adventure bazén nabízel konečně teplou vodu, krása! Škoda jen, že si při cestě k němu nešlo nevšimnou všudypřítomného bordelu okolo, v umělých vodopádech a dalších nefunkčních vodních cestách.

Poblíž zmiňovaného bazénu se nacházela i další sauna, tentokráte celodřevěná. Nedalo mi to a vlezl jsem do ní. Asi jsem to neměl dělat. Což o to, byla tu kamínka jako v klasické Finské sauně, bylo to celé ze dřeva, ale ty detaily, tak odporně bych to neudělal, i kdybych měl olištování okusovat zuby. Ale co, to čert vem. Horší bylo, že tu, zdá se, neexistuje kultura saunování. Lidé jsme chodili ohřát se, že by se však někdo potil, to jsem nepostřehl. No a taky bodejť jo, když to tu vypadalo jako na Václaváku, dveře stále otevřené a jimi proudili davy lidí dovnitř a pak zase ven, polovina jen ve dveřích hloupě čuměla a pak zase šla. Někteří nezavírali vůbec, někteří snad nechávali dveře otevřené pro ty, co právě zakoupili lístky u vstupu do lázní... Tragédie! Náladu mi nespravil ani venku umístěný dřevěný sud plný skoro studené vody, protože v něm plavalo příliš mnoho neidentifikovatelného bordelu...

A tak rychle zpět dovnitř. Ještě nám chybělo nalézt tu páru. No to nám vážně chybělo :-) Zeleným neonem osvícená místnost, opět vykachličkovaná (tu to považuji za fajn nápad) nabízela dokonce anatomicky tvarované opěrky, bohužel tu byla do výše dvou metrů zima větší než venku. Výparník totiž nestíhal zásobit obrovskou místnost se stropy snad ve třech metrech. Zima mi přestávala být na ramena, když jsem stál na lavici poblíž samotného výparníku. Zkrátka luxus. Aspoň že schlazení ve vedlejším bazénku bylo skoro dokonalé.

Když už se zdálo, že máme lázně prolezlé tam i zpět, napadlo nás skouknout i zrcadlově umístěné (celý objekt je osově souměrný) termální bazény, ty které na plánu areálu vypadaly naprosto stejně. No co myslíte? No nebyly... Nejen že se odlišovalo zdobení stropu a samotných bazénů, ale hlavně tu měli teplejší vodu. Rozuměj, konečně jsem našel první vnitřní bazén, ve kterém mi nebyla zima...

A pak už nebylo nic? Ale bylo, návštěva sluneční terasy. Ulehli jsme na lehátka a nechali  na sebe dopadat sluneční paprsky, které se právě vymanily zpoza mraků. A zatímco nás Míra opustil, aby vychutnal v přízemí šálek kávy, my s Janičkou usnuli... Krása.

Přes to všechno, co jsem tu nakydal, jsem si návštěvu báječně užil. Ono vás to rozčilování nad nefungujícím světem brzy přejde a pak se spíše smějete jejich "blbosti". Navíc jsem mohl trávit čas se skvělými lidmi, takže no stress. Vyrazte bez obav do lázní v Budapešti, odpočinete si a nejspíše se nestačíte divit :-)


Krásně vláční jsme se vykodrcali ven, kde na nás již čekala Andrejka a Míra se svou kávou. Polehoučku jsem se odebrali na oběd a pak už rychle domů. Domů hroznými silnicemi mezi ještě horšími řidiči a přesto s vynikající náladou. Díky skvěle strávenému víkendu s kamarády...


Seznam zdolaných ferrat:

Co to stálo:
  • Celkem, 1719Kč
    • doprava, 439Kč
      • 782km, 6,7l/100km, 28,50Kč/l, 1493Kč/4 = 373Kč
      • Maďarská dál. zn., 264Kč/4 = 66Kč
    • ubytování, 796Kč
      • 15057HUF = 1290Kč/4 = 322Kč
      • 72EUR, 26,35Kč/EUR, 1897Kč/4 = 474Kč
    • zábava, 484Kč
      • Gellertovy lázně, 5500HUF = 484Kč