Klávesová zkratka pro označení pošty jako přečtené v MS Outlook 2010

Označení pošty jako přečtené: CTRL + Q
Označení pošty jako nepřečtené: CTRL + U
Klávesové zkratky pro MS Outlook 2010

Rozšíření logického oddílu LVM

Chcete-li zvětšit logický oddíl LVM, pak použijte např.:

• lvextend -L +5G -n -r /dev/mapper/lvm01-var.vol

Kde parametry znamenají:

• -L|--size [+]LogicalVolumeSize[kKmMgGtTpPeE]
• -n|--nofsck
• -r|--resizefs

Tedy:

• zvětšit LVM /dev/mapper/lvm01-var.vol
• o 5GB
• zvětšit zároveň FS (v tomto případě ext3)
• neprovádět kontrolu souborového systému

Nový řádek bez odeslání textu v Microsoft Lync 2010

Pro odřádkování  a neodeslání textu použijte Shift + Enter

whoami versus $USER

Pozor na rozdíl:

• whoami - vrací jméno aktuálního uživatele
• $USER - obsahuje jméno přihlášeného uživatele

Příklad:

• ssh bfu@bfum
• su 

Výsledek:

• whoami -> root
• echo $USER -> bfu

Poznámky:

• whoami lze nahradit id -un
• whoami funguje nejen v Unixu, Linuxu, ale i v novějších Windows 
• http://en.wikipedia.org/wiki/Whoami

Lenovo ThinkPad T400 a nenabíjející se baterie

Dříve než se pustíte do níže sepsaných a možná zcela zbytečných kroků, tak si ověřte, že:

• Zámek baterie je v poloze "UZAMČENO", to že baterie drží = nevypadává ještě neznamená, že je zámek baterie ve správné poloze, pokud není úplně nadoraz, tak se baterie nenabíjí!

Seznam zbytečných kroků:

• zkoumat a měnit nastavení Power Options ve Windows 7
• zkoumat a měnit nastavení Lenovo Power Manageru
• provést Battery Maintenance v Lenovo Power Manageru
• zkoumat bugy nainstalované verze Lenovo Power Manageru pro Windows 7
• zkoumat a instalovat upradge Lenovo Power Manageru
• hledat nekonečně na Googlu čím by to mohlo být

Juchů, opět v Beskydech

Krásy podzimu na Prašivé - tak zněl plán na prodloužený víkend, respektive neděli a pondělí (krásný státní svátek). Dopolední Brno jsme opustili v neděli v úderné sestavě Et, Janča, Zbyňa a já. Někdy po poledni jsme dorazili do Raškovic nedaleko Frýdku-Místku a z parkoviště vyrazili na malou vycházku viz mapa. Cílem byl vrchol Malá Prašivá. Cesta na kopec opravdu naplňovala cíle výpravy, podzimu jsem si stihli užít dosyta. Provázeni hřejivými slunečními paprsky jsem se vyškrábali na vrchol, kde jsme neopomenuli navštívit turistickou chatu Prašivá. Místo, které nabízí opravdu luxusní výhled na úchvatný kostel svatého Antonína Paduánského a zejména místo, kde by bylo neomluvitelnou hloupostí nezastavit se na Horském dechu - luxusní česnekové polévce s tvarůžky. Obsluha byla přes veškerou snahu poměrně pomalá za což mohla neohlášená návštěva 50 horských cyklistů... Po odpočinku jsem vyrazili zpět k autu, přirozeně ne stejnou cestou, ale dále po modré přes vyhlídku Nad Vysutým. Nádherné výhledy střídaly malebné lesní pasáže jak jehličnaté tak listnaté. Autem jsem pak dorazili na naši základnu, malou útulnou chatu.



Večer jsem se rozhodli strávit v Aquaparku Olešná v blízkosti stejnojmenné vodní nádrže. Na chvíli se z nás staly malé děti dovádějící na tobogánech (rozuměj - tloukli jsem se v zatáčkách a modřiny nás neminuly). Tobogány jsem střídali s plaváním v bazénu, vířivkou a dalšími vodními atrakcemi. Po vyblbnutí ve vodě přišlo na řadu teplo a zima v podobě všech možných i nemožných saun. Krom klasické finské sauny jsem vyzkoušel parní saunu, tureckou saunu a infrasaunu. Kombinace různých typů saun s různým typem schlazení - bazén, sprcha a nebo kýbl ledové vody na hlavu byla zábavná. Jo jen jsem to asi neměl na poprvé tolik přehnat, nemusel bych pak nadměrně oceňovat relaxační prostory s lehátky... aneb teplo mi moc nevadilo, ale pobyt v té ledové vodě... Tři hodiny v aquaparku z nás udělaly unavené ryby, které by něco snědli...

Člověk by nevěřil jaký je problém v neděli večer najít ve Frýdku-Místku rozumnou restauraci, kde by se mohl najíst. I přes jisté potíže se nakonec podařilo překonat tento nadlidský úkol a my ukojili náš hlad v malé, dalo by se říci evropské restauraci. Okolo desáté jsem se vyplížili z restaurace ven a mohli chvíli obdivovat náměstí Evropa s ulétlou sochou uprostřed a zejména jeden vzrostlý topol, proč topol?, no to vám zůstane na vždy zahaleno rouškou tajemství...

Večer pokračovalo hodování již na chatě, jídlo je prostě všudypřítomné :-) Zmoženi hodováním jsme se odebrali do říše snů... Ranní slunečná pohoda dávala zapomenout na to, že i podzim se pomalu sklání před zimou, ráno jak z letní pohádky vystřižené. Po decentním pevném aperitivu jsem se vydali na cestu vstříc troubě, tedy Štramberská trúbě. Věž sloužící dnes jako rozhledna nabízí impozantní rozhledy do nádherné krajiny... Po sestupu jsme navštívili malebné štramberské náměstí, zastavili se v místním pivovaru, pojedli něco slavných uší a vydali se na příjemnou 3,5km dlouhou procházku po okolí, viz mapa. Štamberk je vskutku okouzlující místo a nějak tak doufám, že jsem tu nebyl naposledy, stále je toho hodně k vidění.



Ze Štremberku jsem se přesunuli do nedalekého Starého Jíčína na prohlídku místní zříceniny. Drobnou téměř 3km dlouhou procházku (viz mapa) jsme zakončili na náměstí v jedné hospůdce na pozdním obědu. No když to srovnám s trúbou, tak žádná sláva, výhled dobrý, kozy dobrý, přívěšek na klíče k toaletě dobrý, ale Štramberk s trúbou jsou prostě trochu jinde (aspoň z mého pohledu). A na závěr pár fotografií...

Reparát na Muldě, no to asi těžko

Po roce opět na místě činu! Loni jsem zde vyhořel jak savana v období sucha, což bylo příčinou zrodu odvážné myšlenky - napravit pošramocenou pověst za rok. Za rok, který měl být plný tréninku, závodění, a tak vůbec... Po zimní sezóně, kdy jsem si splnil všelijaké sny jsem byl napaden lenorou a sportovní aktivity vzaly za své. Rychlíkové stěhování Brno-Praha-Brno, rekonstrukce bytu a tak všechno okolo mi v trénovanosti opravdu nepřidali. Jenže chlapi a blázni drží slovo... Ano, spíše ta druhá kategorie :-)

Čtvrtek, buším na bytě do půlnoci, v jednu v posteli, pátek, buším na bytě do půlnoci, v jednu v posteli, sobota buším na bytě do nedělní jedné ráno, ve dvě v posteli... V osm ráno jsou už pomocníci na bytě, rychle dosnídávám úžasné domácí musli, v devět na to švihnu třetinu plechu koláče s meruňkami a švestkami, dva hrnky vody a letím přerubat kolo. Ano, na těch Author prasopláštích bych Muldu zoral držkou, ale stěží objel. Oddělávám blikny, na závody nepatří, blatníky však zůstávají, o co by konec konců drhla přehozená kola z mrtvého celopéra :-)

Šest kilometrů na start Muldy jsem si dal v poklidu, tedy do doby než mě předjel nějaký závodník u FITu, nenechal jsem si to líbit a tak jsem mu to vrátil, ale už u Harleye jsem pochopil, že se mnou závodit nebude, no škoda :-) Kolo jelo úplně samo, dokonce přehazovalo, blatníky už nebrzdily o kola, zkrátka pohodička.

Hodinu před startem jsem stanul na místě registrace. Ajajaj, ne žízeň jsem neměl, byť jsem jel bez bidonu, bez ionňtáků, bez gelů, bez všeho, jen s mobilem v kapse. Jo to byl ten problém, startovné jsem sice měl zaplacené předem, ale na vratnou zálohu 200Kč za čip jsem opravdu nepomyslel :-) Naštěstí pořadatelé se smilovali a půjčili mi čip zdarma. Číslo přiděláno, noha okroužkovaná jak u turu domácího a vzhůru na trénink :-) Vyšlapal jsem nad Lesnou a po kilometru zastavil, překontroloval dotažení většiny šroubů na kole a ty naprosto povolená SPDčka (pro jakou slečinku to bylo takto navolno?) jsem dorval na krev. Pak jsem se vracel na start po úzkém chodníku a vážně mě nebavilo táhnout se za těmi brzdami podniku, kterým se snad nechtělo na start, tak jsem se je rozhodl v odbočce chodníku předjet, jenže přední kolo mi zahučelo do travnatého neznáma (jako bych to loni už zažil, co Magdi? :-), já šel přes řidítka, ale noha mi zůstala držet v na krev dotažených pedálech, následoval pád po hubě na chodník s připnutým kolem. Naštěstí jsem před sebe stačil dát ruku, takže to zlehka odneslo zápěstí a kolemjdoucí (ti jenom šokem, možná i dvěma, tedy v okamžiku, kdy jsem je ujistil, že to nebylo ani poprvé ani naposledy :-)

Na startu jsem oproti loňsku stál jako úplně první a nutno poznamenat, že sám :-) Až asi deset minut před startem se postupně přidali další. Klasický exot, tlouštík mezi hubenýma, plečka za desítku mezi koly za sto tisíc, amatér mezi závodníky, já proti zbytku. Po velmi dlouhé době jsem opět zakusil pocitu rozechvění před startem, vážně příjemné, skoro jsem myslel, že tento pocit již nezažiji...

Výstřel startovací pistole ukončil ty příjemné mrazivé chvilky a já vystřízlivěl, mé pověstné rychlé starty nějak nestačily na ty vlčáky okolo... No dobře, přiznávám nešel jsem zdaleka do plných, navíc jsme to do toho kopce přehnal i s převodem, který byl o dost zubů těžší než měli všichni borci okolo :-) Střelba samopalu vzápětí vyděsila bezpochyby nejenom mě! Jen to nebyl samopal, ale můj střílející řetěz, tak nějak jsem si povzdychl, že jsem měl vyzkoušet prohozená kola v zátěži, no co, teď už bylo pozdě :-) Co byste také čekali od řetězu, který má natočeno tři krát tolik než by měl a od kazety, která má minimálně dvojnásobek :-) Až do Soběšic jsem se držel špičky celkem dobře, pak mi došlo... :-) No z kopce se to ještě dalo, spíše mě všichni brzdili, ale nebyl jsem zase tak rychlý, abych je předjel mimo optimální stopu, na to mi koneckonců krom sil a techniky chyběla i pořádně fungující odpružená vidlice, holt starý Epicon není Air Drake..., ne, vážně ne! Drobný problém nastal, když mi při sjezdu spadl řetěz a zasekl se pod klikou, holt celý kopec na startovní louku jsem musel vytlačit a ztratil jsem pak nápravou další drahocenné vteřiny... Na konci prvního kola jsem byl už značně prošitý, ale žádné křeče, jenom dechová nedostatečnost... nic nečekaného. Druhé kolo poznamenal jen málemdržkopád tak ve třicítce, kdy jsem předním kolem vletěl někam do bahna, noha mi vystřelila z pedálu a já dost dlouho rozevlátě balancoval na hraně pádu, ale co, ustál jsem to, takže žádná krize. Ve třetí kole jsem se pobavil sledováním rychlosti z jednoho kopce, tedy spíše pomalosti, rychlost kolo od kola klesala z asi 35 pod 30km/h... no na celopéru jsem tam valil asi 50km/h i s rezervou :-) Dokonce jsem si užil přejíždění odpadlíků o celé kolo, ale to není skupina, se kterou se hodlám poměřovat, takže nic. Škoda, že jsem chtěl pošetřit trochu sil do finiše, takhle mi cukla desítka s jedenáctkou a já tak s dalším málemdržkopádem projel pod cílovým obloukem na 12. místě.

Hned po průjezdu jsem šel vrátit půjčený čip, jo týpek si mě nezapamatoval, tak mi cpal do ruky dvoukilo :-) S díky jsem mu ho nechal, sedl na kolo a letěl zpět na byt, rekonstrukce nečeká...

Jo, čestně prohlašuji, že potřísněnou pověst se pokusím napravit za rok :-)

Pár zajímavých odkazů:

• Výsledky Soběšické Muldy 2013, 15km
• Výsledky Soběšické Muldy 2013, 15km, absolutně
• Výsledky Soběšické Muldy 2013, 15km, kategorie
• Fotografie 1

Motáme se v kuchyni - med z bezu černého

Suroviny:

• 1l vody
• 1kg krystalového cukru
• 1 citron
• 25 květů bezu černého

Postup výroby:

• vodu převaříme a necháme vychladnout
• omyjeme květy bezu černého a vložíme je do vychlazené vody
• citron nakrájíme na kolečka a vložíme do vychlazené vody
• 48h necháme květy bezu černého louhovat
• scedíme přes dvojitou gázu
• na 1l výluhu přidáme 1kg krystalového cukru, který necháme za mírného ohřívání rozpustit
• přidáme konzervant
• vlijeme do vyvařených lahví a zazátkujeme

Toulovcovy maštale

Rozhodně ne poprvé a snad ani ne naposledy jsem navštívil Toulovcovy maštale a rád bych se s vámi podělil o pár zkušeností, co dle mého názoru stojí za vidění a co ne.

A vezmu to rovnou od konce, pokud máte rádi muzea, tak rozhodně neopomeňte První české muzeum cyklistiky. Možná vás zde překvapí, že mnohé z toho, co se nám současní výrobci tlačí s pomocí mediální masírky do hlavy jakožto úžasné výmysly budoucnosti tu bylo již před sto lety, že se kola za těch sto let krom použitých materiálů skoro vůbec nezměnila a že v některých ohledech byla lepší a nápaditější než ta dnešní...

A co zámky a hrady? Ani zde nepřijde s prázdnou, rokokový zámek Nové Hrady nazývaný “Malý Schönbrunn” nebo “České Versailles” stojí rozhodně za viděnou ať už kvůli jemu samotnému, výstavě nábytku uspořádané s pomocí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jeho zahradám, navazující křížové cestě, nedaleké oboře, stájím či přiléhajícímu zde výše zmíněnému muzeu cyklistiky.

Z mého pohledu to nejhodnotnější, co zde však můžete vidět je úžasná příroda - borové lesy s pískovcovými skalními útvary, písečné cestičky, vřesoviště a borůvčí. Ale pozor rozhodně platí pořekadlo "Není všechno zlato co se třpytí". Osobně se mi líbila žlutá z Boru u Skutče do Zderazu a červená z Vranice do Boru. Naopak žlutá z Boru do Dolany, červená z Dolany do Nových Hradů a žlutá z Nových Hradů do Vranice za moc nestojí, respektive tu naleznete mnohem krásnější místa a vážně ani PR Pivnice to příliš nezachránila :-)

Stará láska nerezaví aneb Beskydy po třetí

Rok s rokem se sešel a dítě štěstěny dostalo neopakovatelnou příležitost poznat další část zamilovaných Beskyd s tím nejlepším průvodcem, s Eternity. Nesnesitelná vedra prolamující jeden rekord za druhým přímo vyzývala vyrazit do nejvyšších nadmořských výšek a schovat se někde ve stínu hlubokých lesů. Beskydy tím pádem byly ideální volbou :-)

Má letošní dovolená, byť jen třídenní, začala brzy ráno letem z Vysočiny do Brna. Motorku jsem nechal doma a kupodivu si nemohl vynachválit auto, které se po výměně kapalin, svíček, filtrů apod. odvděčuje mnohem kultivovanějším charakterem, což je lehce s podivem, vždyť jsem to všechno měnil sám :-) Od Brna se let změnil v celkem normální jízdu, aspoň v kontextu mého řidičského (ne)umění a hlavně se stal mnohem zábavnějším. Příčinou toho bylo nalodění se naprosto přesné letušky Eternity na palubu. Cesta do Frýdku-Místku utekla jako voda v podpalubí a já se pomalu i probudil z nedostatku spánku způsobeného několikadenním balením a chystáním propriet na cestu. A ne, vážně nebudu na tomto místě stvrzovat, že letušce balení se netrvalo déle než 15minut :-)

Po příjezdu do FM jsme sedli na autobus, který nás dovezl do Třince (Oldřichovice - Větrník). Zde jsme vyskočili přímo na žlutou turistickou a vyrazili vstříc letošnímu beskydskému dobrodružství. Hned od začátku se nám zdejší lesy v podhůří snažily kompenzovat tropická vedra svoji pohostinností, takže o lesní jahody, maliny a ostružiny nebyla nouze. Stejně tak milé bylo přivítání kotrčem kadeřavý nemalé velikosti, žel tahat se s ním několik dní po horách bylo nemyslitelné :-) Lesy mezi Oldřichovicemi a Karpetnou mě bavili tím, že každé lesní křižovatce vévodil mohutný a prastarý dub, no radost pohledět. Po překonání Rubikonu, pardon, Tyry, nás čekalo asi nejradostnější stoupání letos, výšlap z 400m do 947m na Malý Javorový. O těch namačkaných vrstevnicích na spádnici se mi bude ještě dlouho zdát, jo a kdybych někdy přemýšlel, kde jsem nechal plíce, tak tu si poznamenávám, bylo to právě tu. Aneb není nad to, když se Et pohybuje do spádnici během :-) Malý Javorový nás oblažil nejen pivem, ale zejména nádherným výhledem, jak nečekané :-) Cesta z Malého na Velký Javorový byla již pohodičkou, stejně jako putování přes Šindelnou, Ropici, Smrčinu, Kalužný až na Slavič. Na Slaviči padlo další pivo a spolu s úžasným rozhledem nás potěšil pohled na krásné koně, které tu chovají. Až na Kozí hřbet jsem cupitali po červené, zde jsem přesedli na modrý expres ve směru Malá Polom a z něho opět již po červené na Bílý Kříž. Je asi zbytečné stále dokola popisovat krásy místních lesů, jejich proměnlivý charakter od listnatých přes smíšené po jehličnaté, úžasné výhledy, čistý vzduch, průzračné vody studánek (ano tentokráte jich většina byla vyschlých) a vůbec tu nespoutanost a drsnost těchto hor. Proto se omezím převážně na popis cesty. Bílý Kříž, u kterého jsme skončil, byl plánovaným místem pro první přenocování, bohužel vytipované místo na rozcestí poblíž Centra výzkumu globálních změn AV ČR s hlavním výzkumným programem CzechGlobe (známé to skleníky) oplývalo přílišným hlukem zde nainstalované techniky. Proto jsem potmě ušli asi necelý kilometr a vybalili spacáky na dalším rozcestí. Pro mě to bylo první spaní pod širákem ve skutečné "divočině". Ač jsem byl ujištěn, že medvědi se teď v Beskydech nepohybují, o pumách kolují pouze nepodložené zvěsti, smečky zdivočelých psů jsou v údolích, vlci mají dovolenou, rysové jsou neškodné malé kočičky, divokým prasatům bychom utekli na strom a jelen v říji si mě opravdu se svou vyvolenou nesplete, přes to všechno se mi neusínalo zrovna lehce. Ani únava po náročném dni mi k navození spánku neposloužila. Taktéž spacák byl proti, no jo, to je tak, když si vezmete téměř zimní spacák v létě, připadal jsem si trochu jako v sauně. Z této prekérky mě vysvobodila až Eternity, která mi nabídla výměnu za svůj letní, díky jí za to. Pak mě z polospánku vytrhla Et s tím, abych se chvíli nekoukal bojácně do země... No, mnozí to znáte, já to ještě nezažil, být hluboko v lesích, poměrně daleko od jakékoliv civilizace, která by zamořovala nebe světelným smogem... no co vám budu povídat, takové hvězdné nebe jsem ještě nespatřil, do teď přemýšlím, zda to bylo skutečné, nebo zda se mi to jen zdálo. Padající hvězdy byly už jen pověstnou třešničkou na dortu. Pomalu a jistě jsem pak usnul. První den jsme uzavřeli na metě 30,3km.

Druhý den jsem se probudil živ a zdráv, pravda poněkud nevyspalý, ale díky přítomnosti Et jsem si nemusel strachy měnit několikrát za noc spodní prádlo :-) Po krátké snídani jsme již o půl šesté ráno vyrazili na pochod. Spolu s vycházejícím sluncem jsme se kochali krásami hor. Neměl bych opomenout, že z Bílého Kříže jsem již vyrazili po žluté ve směru Kozelna, Gruň, Janikula a Staré Hamry. Tato cesta nás svedla dolů z 1000m na úroveň řeky Ostravice a vodní nádrže Šance. Kousek nepříjemného silničního úseku ve směru Staré Hamry (most) - Ostravice jsme předrkotali, pak zpět na žlutou vzhůru na Břestový, Podolánky a Kociánku. Na Kociánce jsme smočili nohy v potůčku Čeladenka a já tam nakonec skončil celý, luxusní osvěžení v horské bystřině, tohle bych si dopřával častěji :-) Z koupele rovnou do modrého potu s úsměvem na rtech v očekávání hodů na Martiňáku. Co se servírovalo? To co loni. :-) Halušky s brynzou a slaninou ve mně zmizely snad dříve, než se stihl talíř dotknout stolu a s dezertem v podobě borůvkových knedlíků sypaných mákem tomu bylo nejinak. Tohle menu vám vřele doporučuji a zároveň děkuji své průvodkyni za tip na luxusní gurmánský zážitek. Ukojené chuťové buňky zavelily k odchodu a my se po červené vydali okolo Bukoviny a Čertova Mlýnu na Pustevny, dále pak na Radegast a Radhošť ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Na tomto hřebenu jsme se následně uložili k plánovenému spánku, pro tentokráte na otevřené louce. Naakumulovaná únava tentokráte o sobě dala řádně vědět a spal jsem o mnoho lépe než předchozího dne. I tak mi však neušel opět těžce popsatelný zážitek z noční oblohy, na které hrála prim Mléčná dráha. To že nás na louce navštívila v noci různá zvířátka se raději zmiňovat nebudu, ještě teď mě z toho mrazí, jo také nás lehce mrazilo počasí, noc byla nezvykle chladná. Druhý den jsme uzavřeli na metě 36,7km.

Třetí den jsme díky zimě okolo šesté hodiny ranní zase pochodovali. Čekal nás již pouze sestup z Beskyd do Rožnova pod Radhoštěm. Po zelené turistické jsem si to namířili přes Dolní Bečvu a pak v blízkosti Rožnovské Bečvy po cyklostezce do cílové stanice. Nerad bych však opomenul výstup na Jurkovičovu rozhlednu. Nápadná cedule umístěná na parkovišti u VMP láká na 30min chůzi po značené zelené turistické trase na jejímž konci bude návštěvník odměněn možností vyšplhat na výše zmíněnou rozhlednu. No co vám budu povídat, po 3 dnech putování Beskydy, 80km v nohách, nelehkými zavazadly na zádech jsem vlál za Eternity a zuby nehty (ještě teď bude mít stopy mých nehtů na stehnech :-) se jí snažil udržet. Těch 7min prý nebyla žádná sláva, šlo by to i za 5 (v mém případě nejspíše jen ve snu :-) Po kapce focení následoval další běh a to doslova a do písmene, Eternity vyběhla všech 102 schodů, na to jsem ovšem neměl a tak jsem se snažil aspoň o rychlou chůzi přes co největší počet schodů... Tento výšlap nazývejme klidně "smrtí mých lýtek" :-) Jurkovičova rozhledna včetně rozhledu stojí za neopomenutí a tak jej neučiňte pokud se rozhodnete Rožnov pod Radhoštěm navštívit. Sešup dolů byl o trochu snesitelnější a tak jsem se nakonec ještě po svých dostal na autobus. Třetí beskydské putování jsme zakončili na 14km.



Autobus nás dovezl z Rožnova do Frýdku-Místku, kde na nás čekal krom auta i báječný bramborák :-) Krátký pochod navýšil naše konto o 1,5km.


Cesta z Frýdku-Místku do Brna byla pohodička, smutná pohodička, kdo by také rád opouštěl to, co má rád... Hlášení rádia o velkých bouřkách jsem bral jako povedený vtípek, zejména díky jasné obloze. Ze svého omylu jsem byl vyveden až po příjezdu do Brna, kde se již slušně blýskalo. Cesta na Vysočinu se ukázala býti slušným rodeem, takový vítr jsem v autě ještě nezažil, měl jsem co dělat, abych se udržel ve svém pruhu... Spolu se slušnou vichřicí samozřejmě lilo jako z konve a já letěl jako k ohni. To neříkám jenom tak, toto by mi mohli potvrdit hasiči, které jsem po cestě dojel a všechna auta, která jsem předjel :-) Nicméně hasiče jsem už nepředjel, padlý strom na silnici mi v tom zabránil, no a rozhodně nebyl jediný, obavy, že mi nějaký skončí na střeše rozhodně nebyly liché... U Branišova mě přivítala neskutečně žlutá obloha, jen škoda, že ji foťák vykreslil zcela jinak a tak se s vámi o pravou podobiznu apokalypsy asi nepodělím...