O tom, co mě vážně netěší - Alpina a Rottefella

Dnes se budu rozčilovat nad běžkařskými proprietami. Odkud asi tak začít? Tak snad nejprve přiznání, že přestože jsem si na běžecké lyžáky slovinské firmy Alpina již stěžoval, stěžuji a nejspíše budu stěžovat i nadále, tak je stále vozím a opětovně kupuji. Proč? Prostě mi v té bídě nesedících lyžáků nesedí nejméně. :-) Konec konců fit je kategorie sama pro sebe a stále mi uniká např. poznání, proč sportovní a závodní boty šijí podle jiných kopyt než turistické boty a proč se ta kopyta tu a tam mění v průběhu času... Ale to sem nepatří. Takže vzhůru na to, co mě trápí.

1) Alpina Racing NNN 338, 1998-2011, 3000 (3600)Kč

• vložka nedržící na svém místě
• meteriál měkkých částí obuvy se časem odrolil a ztratil voděodpudivost
• materiál pevnějších částí obuvy popraskal zejména v místě ohybu
• plastový materiál popraskal
• plastové uchycení tkaniček popraskalo a nebylo možné lyžáky dotáhnout
• suchý zip přestal řádně zipovat

2) Alpina C Combi (5007-1), 2015-2020, 3000 (4000)Kč

• vložka nedržící na svém místě
• příšerně vrzající plastový kloub
• materiál celé obuvy se trhá o sníh
• pokus o reklamaci:
• prodejce ujistil, že nemá cenu posílat obuv výrobci/distributorovi
• mechanické poškození je nereklamovatelné
• boty nejsou určeny do stopy, ale do vitríny, nebo někam, kde nemůže dojít ke kontaktu se sněhem

3) Alpina S Combi (5039-1), 2017-2019, 3000 (3240)Kč

• špatně přišitý zip 
• příliš těsné přes nárt (noha s nízkým nártem) -> namáhání a poškožení zipu
• 3 x prasklá podešev (váha 50kg, ujeto řádově 500km) -> KO
• pokus o reklamaci:
• prodejce ujistil, že nemá cenu posílat obuv výrobci/distributorovi
• mechanické poškození je nereklamovatelné
• boty nejsou určeny pro lidi s váhou vyšší než 40kg?

4) Madshus Hyper U, 2015-2019, (4590)Kč

• 2 x prasklá podešev NNN (váha ?kg, ujeto max. 200km) -> KO

Závěr

Je mi líto, že na mých letitých lyžácích Fischer XC Control také nepraskla podešev, protože bych je přidal do tabulky hanby. A možná bych se více než do Alpiny opíral do Rottefelly, která je dodavatelem podešví (aspoň tak soudím dle omezeného počtu podešví objevujících se na značném množství různých běžeckých bot odlišných výrobců, všechny do nedávna (Pro-Link/Turnamic) s vyraženým logem NNN nebo přímo Rottefella). Ale i bez toho je jasné, že některé série podešví Rottefella jsou dobré maximálně tak na poličku, nikoliv do běžecké stopy, poněvadž vydrží kulové...

Z tabulky je přiměřeně jasné, že se nejedná výhradně o moje vlastní boty, ale i boty mých nejbližších. Kdo mě zná z bílé stopy, by mohl namítat, že se k této části výbavy chovám ne zrovna příkladně a že leckdy vyvádím skopičiny, na které boty nemohly být stavěné. Těmto hlasům bych musel dát za pravdu, ale s důležitým upozorněním, že se takto chovám k těm starším, ne k nejnovějšímu vlastněnému modelu, který naopak značně přehnaně opatruji. Prostě vždy se mi doma válí několik různých párů různého stáří a obouvám je podle zamýšleného typu lyžování.

Ale i kdybychom předchozímu odstavci nevěřili a vzali v potaz prosté neoddiskutovatelné skutečnosti, jako váhu, rychlost, případné (avšak výjimečné pády), místa a okolnosti, kde lyžuji, tak bychom došli ke stejným závěrům... Proč? Já žádné boty nezlomil. A jak se to povedlo Janičce, která váží 50kg i s parafínovacím kopytem, žehličkou a 3kg vosků je mi dodnes záhadou. Rozhodně se nepouští do žádných divočin, nepadá a styl má vytříbený. Není jiného závěru, než že se to Rottefelle tu a tam nepovede a nebo s podešví správně nezachází výrobce obuvi, tj. Alpina, Madshus, ... a nebo jsou tyto kousky určené tak pro focení na Instagram či FB, nikoli však do stopy. Tak či onak je to smutné, trapné a stojí to nemálo peněz...

O tom, co mě vážně netěší - když si po sobě někdo nepřečte návod ani jednou, i ty Brute Thule?

Je s podivem, kam se člověk dostane, neumí-li číst. To jsem se chtěl nejprve něco málo dovědět o švédské firmě Thule, než se do ní opřu. Jenže Wikipedie ne a ne nabídnout mi něco jiného než záhadný severský ostrov. Už už jsem si myslel, že svůj název odvozují z řecké mytologie, když v tom... Společnost Thule, svastika ve znaku, skupina, kterou Hitler proměnil v NSDAP... No a pak se mi divte, že Thule jakožto skutečnou společnost vidím jako jiho-švédskou company založenou ve městě Hitler-Stop v přijatelném roce 1942 a to se podržte, panem Thulinem. V tomto okamžiku mě přestalo bavit moje tragikomické bádání a bez vědomí toho, odkud že odvozují své jméno se vrhněme přímo na věc samotnou.

Ano, většina manuálů stojí za starou belu, takže proč si brát na paškál zrovna Thule? Prostě měli smůlu, jejich dokumentace bohužel nevyčuhuje z řady průměrnosti a tuposti, nicméně jejich výrobky, a nebo aspoň PR hrající na notu kvality, výjimečného designu, ano. Když si k tomu připočítáte i prémiovou cenu, nezbude vám než se z toho zklamání vypsat. Takže dávejte přiměřený pozor.

Cituji dokument "Thule_Urban_Glide_2_Thule_Urban_Glide_2_Double_v3.pdf" a to přestože si vůbec nekupuji kočárek pro dvojčata:

• Tento výrobek nepoužívejte, dokud si nepřečtete celou uživatelskou příručku a dokud jí neporozumíte. V případě nedodržení pokynů výrobce hrozí vážné zranění nebo i smrt pasažéra či cyklisty.
• OK, takže jestliže tomu rozumím správně, kdokoliv, kdo si nepřečte a neporozumí uživatelské příručce výše zmíněného kočárku pro dvojčata, může způsobit smrt NÁHODNÉHO cyklisty? Tak to potěš....
• OK, kde hledat vysvětlení? Snad pomůže anglická verze: "Read and understand entire owner’s manual prior to use. Failure to comply with the manufacturer’s instructions can lead to serious injury or death of the passenger/rider." Inkriminované slovo "rider" totiž nemusíme jisto jistě překládat pouze jako cyklistu, co třeba takový řidič či jezdec, tj. nejspíše ten, který kočárek tlačí...
• Tento produkt není vhodný k použití při běhu či jízdě na bruslích.
• NEBEZPEČÍ PÁDU v důsledku převrácení. Chcete-li vozík použít při běhu, zajistěte přední kolo v režimu pro kondiční běh nebo namontujte schválený set Thule pro kondiční běh.
• OK, takže zatímco první odstavec o sportovním kočárku určeným pro běh, inline brusle apod. tvrdí, že k tomu vůbec není určený, tak následující odstavec, říká, že právě pro tyto činnosti je třeba přední kolo přepnout do režimu "pro kondiční běh". Takový oxymóron, není-liž pravda.
• OK, tady nám anglická verze moc nepomůže, poněvadž překlad vypadá vcelku správně: "This product is not suitable for running or skating. FALL HAZARD from tip over. When used for running ensure front wheel is locked in jogging mode or approved Thule jogging kit is installed."

Škoda, je mi z toho smutno...

O tom, co mě vážně netěší - když sám výrobce nezná technické údaje, to myslíte vážně, Electroluxe?

Při vypouštění teče pračka a já se jí vůbec nedivím, poněvadž na její vypouštěcí hadici je nasazené staré a hlavně blbé těsnění. Ale ouha, ono to není tak lehké sehnat správné těsnění. Jak už tak bývá zvykem, prolézám virtuální svět a nenacházím, co hledám. Když tu se u konkurence blýskne na sušší časy, koukám na těsnění od Electroluxu a skoro bych byl spokojen, kdybych viděl nějaké rozměry. Ty nevidím, ani nevidím pro jakou pračku z jejich stáje je těsnění určeno, takže vidím jen červeně, že za kus gumy chtějí 72Kč, na stranu druhou lepší než pravidelně vytápět sousedy, že... No co, tak se poptám přímo Electroluxu na jejichž webu konec konců serfuji. Překvapivě poměrně brzy jsem dostal milou lakonickou odpověď, že mi děkují za využívání služeb jejich kontaktního centra, ale že bohužel nemají tento technický údaj k dispozici. A já se ptám, kdo tedy...

O tom, co mě vážně netěší - Ikea a její talíře

Vtipné či smutné? Záleží na úhlu pohledu (Darth Vadera). Jen aby bylo jasno, právě na mě kouká z pyžama, resp. trička, přeci bych v takhle potištěném hadru nespal ;-)

Ikea mě naštvala už tolikrát, že jsem párkrát (rozuměj 2x) neodolal a neopomenul se zmínit... Když jsem si tu hrůzu přečetl, měla mi chybějící soudnost vystavit stopku. Nestalo se, takže tento post bude dosti zbytečný, ale i talířová story má nárok na své pokračování, není-liž pravda...

V O tom proč mít rád uekI, díl 2 jsem se rozčiloval proč talíř, ze série Ikea 365+ není stále tím stejným talířem. O nějaké tři roky později zahynul další z mých oblíbených talířů, aby mohl nechat vyniknout hloupost (možná tu moji, že jsem si kdy tyto talíře koupil). Zkrátka nejspíše platí vše, co jsem psal minule (ne vážně nemám zájem ověřovat místo výroby, číslo série a další serepatičky, které mě kdysi asi braly). Tedy všechno s výjimkou průměru, který se změnil přibližně o 1,5cm, možná by bylo vhodné napsat zeštíhlel ;-) No, jestliže mě naposledy trápila barva, tvar a výška nového talíře, tak tady jsme se dostali na nový level. Předchozí odlišnosti byly nejpatrnější při pohledu na vyrovnané talíře v rázku, tj. na stole si toho nikdo ani nemusel všimnout (možná). Nyní by u stolu museli sedět opravdu nevšímaví lidé, aby nepostřehli, že jeden z talířů je značně podměrečný. Tak ti díky, Ikeo! Zkus se zamyslet, zda by jiné talíře neměly mít i jiná jména. Všimla sis, že např. výrobci automobilů k názvu svých vozů dodávají třeba číslo generace. Nebo mi chceš, milá Ikeo, tvrdit, že Škoda Octavia první generace je stejná jako Škoda Octavia té poslední (toho času asi IV.)?

Dost slabé, vím. Jako bolestné vám dopřeji Ikea překvapení. Zkuste si vyhledat držák toaletního papíru ENUDDEN, pozorně si přečtěte "Slovo návrháře" a následně neopomeňte zkouknout galerii fotografií. WTGRS!

Kameňačky jsou naše moře aneb na běžkách Novoměstskem téměř beze sněhu zato však s úsměvem (v sezóně 2019/2020)

Těžko říct, jak uvěřitelně bude znít tvrzení: ''Zapomeňte na běžkařské oblečení z žurnálů, zapomeňte na závodní běžky a hole, zapomeňte na vyfrézovanou stopu jako z mramoru a užijte si krásy zimní a liduprázdné přírody!" od někoho, kdo jezdí téměř výhradně na závodních modelech běžek téměř výhradně ve strojově upravovaných stopách a nejlépe v zahraničí? :-) Na druhou stranu je to případně váš boj a ne ten můj. :-)


2019-12-01, zastavení první, Rokytno, 1km

Jinovatka na trávě poblíž Rokytna posloužila skoro výhradně pro manýristické hoblodrnování, ale vězte, že na trávě s popadaným listím a sotva viditelnou námrazou se můžete sklouznout poměrně úspěšně...

2019-12-07, zastavení druhé, Jiříkovice, 8km

Po té, co jsem byl s běžkami vyhozen ze sjezdovky na Harusáku, vyjel jsem na truc pod Harusák, abych zjistil, že jinovatka padlá ze stromů poskytuje neskutečný skluz podobný vymrzlé stopě, bodejť by také ne, když jde o kousky ledu. Tohle bylo lyžování až nechutně podobné a já s velkým nadšením poznal místa, kde jsem v životě nelyžoval, čirá krása, ke které to mlžné počasí sedlo, jak prdel na hrnec.

2019-12-07, zastavení třetí, NMNM-Vlachovice, 6km

Jiříkovice mě téhož dne tak zlákaly, že nedbaje oblevy jsem odpoledne znovu skočil do lyžáků a vydal se místy notoricky známými z NMNM do Vlachovic. I přestože jsem většinu času jel v domnělé značené běžecké stopě, dostalo se i na zákruty a odbočky do míst neprobádaných, takže ani mokro od noh natožpak v podobě deště snášejícího se na moji hlavu mi nemohlo zkazit krásný výlet.


2019-12-14, zastavení čtvrté, Sklené, 5km

Trocha námrazy mi umožnila obkroužit Sklené. Sice to chvílemi drhlo jako pes, pes, který na mě vystartoval z obce a před nímž jsem naštěstí po větru do mlhy pospíchal se schovati, ale ani tak nemohu říci křivého slova na takové lyžování. Ani živáčka (až na toho zpropadeného psa) jsem nepotkal a poznal řadu zákoutí, které jsem nikdy nenavštívil. Zároveň se mi potvrdilo, že v takovýchto podmínkách to nejlépe jede v kolejích na trávě vyjetých, poněvadž se tam drží nejvíce sněhu, jen je třeba zvýšené opatrnosti dbáti, neb kameny ne zcela výjimečně potkáte.

2019-12-14, zastavení páté, Fryšava, 9km

Zpětně si už nemohu vzpomenout, jak se mohlo stát, že ráno byla na Skleném pouhá námraza a odpoledne ve Fryšavě skutečný sníh... Buď v průběhu dne něco spadlo a nebo jde prostě o běžné kouzlo Fryšavského ledovce. Láďa, Láďa a Mirek, taková byla sestava na ledovci, ve které jsme málem zdolali 10km. Prostě luxus, který je jen malinko zkalen skutečností, že na ledovci není moc co prozkoumávat, což je jedním z mála mínusů ve srovnání s výše uvedenými lokalitami.

2019-12-28, zastavení šesté, Rokytno, 5km

Skoro bych řekl, že klasika. Na Rokytno to mám blízko autem a skoro bych řekl, že už celkem obstojně tuším, kdy to má smysl vyrazit... Lyžování po lučních cestách má zkrátka svoje kouzlo.

2020-01-05, zastavení sedmé, Rokytno-Studnice-Pohledec-NMNM, 11km

Po malé sněžné etudě odehrávající se na přelomu soboty a neděle nešlo nenabýt dojmu, že v NMNM je dostatek sněhu na vcelku obstojné kameňačky. Jaké bylo moje překvapení na kopcích (Rokytno, Studnice), odkud silný vítr všechno někam sfoukal. Tj. na mnoha místech patřících k nejvýše položeným ve Žďárských vrších nebylo po sněhu téměř ani památky. Na stranu druhou se padající sníh i pod vlivem silného větru někde nakonec usadil a pokud jste našli taková místa, tak naopak nebylo nemožné zapadnout v metrové závěji sněhu. Podobně jako nešťastník v monstrózním Audi Q7, který mě pobavil především otázkou, zda není trochu málo sněhu na běžky. BTW poprvé se mnou na kameňačky vyrazila Janička a spolu s ní i Mirek. Luxusní poježdění místy téměř neznámými opět bez lidí. Luxus, kterých by si uměl představit mnohem častěji. A to se raději ani nezmiňuji o skutečnostech, že mi to na kameňačkách jelo lépe a lehčeji než na závodních běžkách na Dolní Moravě či Paprsku.

2020-01-05, zastavení osmé, NMNM-Pohledec-Rokytno, 4km

Navnazen z rána mi to nedalo a vydal jsem se v našich stopách, ale opačným směrem zpět pro auto do Rokytna. Překvapivě jsem potkal i jednoho běžkaře, který mě provedl neznámými zákoutími pod Rokytnem.


2020-01-05, zastavení deváté, Studnice-Pohledec-NMNM, 7km

Nedostatek času tomu chtěl, že naše repete ranní rozcvičky přišlo o část rozehřívající (z Rokytna na Studnice), ale jinak to bylo téměř dokonalé, jen já s Janičkou a západ slunce. Luxus, luxus, luxus.

Druhá skutečná lyžovačka (AKA klidně znovu vlezu do téže řeky) sezóny 2019/2020 aneb Dolní Morava to jistí

Pět dní po lyžovačce na Paprsku se nám zachtělo dalšího mrazivého zákusku. Opakování je matkou moudrosti, ta nám však zjevně chybí, takže ne na Paprsek, ale tentokrát na Dolní Moravu. A kdeže jsem klidně vlezl do téže řeky (obrazně)? Ve výběru tratí... Že se mi zase zachtělo vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl? Přesně! Přestože mám na DM projetou jen těžkou klasiku, tentokráte tu k dispozici skoro ani nic jiného nebylo. Tedy krom malého pytle - U sedmi cest - U čtyř rohů - Kaskády Prudkého potoka - Nad zatáčkou smrti - Mokřiny. A tam se skrýval čert...

Ono už odpověď na otázku jak se dostat na kopec z údolní DM, kde nebylo po sněhu téměř ani památky by si zasloužila kapitolu samu pro sebe. Už po cestě, které se k mé radosti odvíjela rychle v Láďově Mercedesu (bez mého podílu na řízení) se osádka snažila vymyslet něco lepšího, než jsem vymyslel já. Ale nakonec mě to nestálo příliš sil přesvědčit Václava, Láďu a Láďu, že má cesta je nejhorší, nejhloupější, ale zároveň jediná možná... :-)

Zvolil jsem nejkratší cestu vzhůru po ještě nezasněžené a nezprovozněné červené sjezdovce Velký Slon. Na prvních 3,5km jsme zvládli převýšení 450m, zkrátka jen o něco méně než do těla dostanete na prvních 64km slavné italské Marcialongy. :-) Ani se nedivím, že po mém dalším nápadu, projet se dalších 120m v protisměru červené sjezdovky Slaměnka nás opustil Václav, že si bude lyžovat sám. Kdyby se pro to stejné rozhodli Láďa a Láďa, udělali by dobře. Od Slaměnky k rozcestí U sedmi cest to bylo obstojné lyžování, pominuli skutečnost, že hezké tvrdé stopy staré 3 dny byly v blízkosti vyšších smrků plné jehličí, tj. skoro všude v našem směru... :-) Ale i tak se stále dalo hovořit o běžkování. To stejné jen stěží můžu říct o kolečku, které jsem si vysnil někde v prvním odstavci. Jehličí, rozježděná stopa od myslivců, kameny a Nad zatáčkou smrti holý asfalt. K tomu všemu přidejte slušnou deku nad hlavami, silný vítr, hnusné kopce zasažené buď kůrovcem či (bez)ohlednou těžbou a dostanete "velice příjemný" koktejl. Doufám, že takovéhle blbosti mě příště už nenapadnou. Překvapivě jsem po zcela zbytečném a odporném výplazu na Mokřiny dostal od Ládi sušenku... :-)

Cesta zpět na Slaměnku sice neubíhala kdo ví jak rychle, ale stále s vyhlídkou borůvkových knedlíků. A když k tomu přidáte jen velice krátkou frontu v restauraci, skoro to začne vypadat na happy end... Ale nenechte se mýlit, přestože kynuté knedlíky nechutnaly zle, jen stěží mohu říct, že bych odcházel spokojen. Ono totiž k borůvkovým knedlíkům měly zhruba tak daleko jako my z údolí na kopec, poněvadž v nich nebyla jediná borůvka a ani ten ovocný džem nebyl borůvkový... Dále připočítejte cenu 135Kč versus 120Kč na Paprsku (kde šlo o nefalšované b.k.) a bude jasno jak bylo, zamračeno!

Moje paměť sdílená s kamarády mluvila o tom, že ze Slaměnky se jede až do údolí pořád z kopce, jenže skutečnost vypadala spíše jako na mapách, tj. téměř 500m dolů, ale také nejprve skoro 90m výškových vzhůru okořeněný o silný vítr jako na horách. Naštěstí se to lehce kompenzovalo skutečností, že po stoupající vrstevnici mi poprvé toho dne jely slušně běžky. Ale abych nepřechválil dne, čím níže jsme byli, tím horší to bylo se skluzností sněhu, jejíž globální minimum vyvrcholilo U Vilemínky, kde jsme odbočili na Okruh Zbojnická. Volovina, volovina, volovina... Na mokrém sněhu mi to jelo zhruba jako na štěrku a co teprve stoupání podél Hlubokého potoka v Hlubokém dolu. Na 700m délky, 112m převýšení, které jsme cupitali po šutrech, náletových dřevinách a v jiném bordelu, kde jsem nejméně 10x málem zlámal běžky a hole...

Tragičnost jen o málo lepší na Zbojnickém zase vylepšila až nějaká divočina. Tentokráte to bylo pravé cross country od rozcestí Pod Klepáčem, kdy jsme sjížděli na divoko po loukách, mezích a okolo remízků, abychom nemuseli pěšky na parkoviště ve skiareálu...

Nebýt první a poslední divočiny dne, jen těžko bych nabýval pocitu, že šlo o nějaký velký luxus. LOL. Sledovat své vlastní znevažování skutečnosti, že jsem byl na horách, lyžovat na horách, lyžovat na horách na upravené stopě..., tak to mě vážně baví. Škoda, že se zkazilo počasí, ráno to totiž vypadalo na klasickou inverzi a azuro. Inverze byla a zůstala, jen na vršek hor sedla temná deka, která tomu občas dodala na dramatičnosti, ale ubrala na schopnosti omračovat výhledy...

Nakonec z toho bylo vlastně vcelku milých 48km.

První skutečná lyžovačka (AKA knedlíková koulovačka) sezóny 2019/2020 aneb Paprsek to jistí

Běžkařsky bídný listopad i prosinec (to že pamatuji roky, kdy jsem na Vysočině lyžoval v říjnu snad ani nebudu raději zmiňovat). Nepřekvapivě tak dostalo mnoho kamarádů chuť vyrazit za sněhem. Já však ne, jakože jsem nedostal chuť, konec konců jak můžete dostat něco, co vás neopouští celoročně. Snad, že byste ji pak měli dvakrát. :-) Ještě pár dní (doslova) před předpředposledním dnem roku 2019 byl Paprsek (rozumějte běžecké stopy jižního cípu Rychlebských hor) jedinou stravitelnou možností, jak si pořádně zaběžkovat v naší milé malé zemi. O dva dny později to už nebyla jediná varianta, ale dejme tomu stále ta nejvhodnější...

Mirek, Kuba, Láďa a moje maličkost se rozhodla pro lehce adrenalinovou jízdu až k chatě Paprsek. I přes absenci několikerého cyklu oblevy, sněžení, mrazu a dalších oblíbeností byla několikakilometrová lesní asfaltka v šíři rozměrnějšího osobáku lemována snad desítkou otisků aut, které neměly to štěstí zůstat na silnici. Představa, jak dlouho může trvat vytažení jednoho takového dobrodince (rozuměj vola, který neuposlechl dopravní značení a neobul či snad ani neměl řetězy, podcenil pneumatiky, přecenil své schopnosti a v nejlepším měl prostě jen smůlu) mě přivedla k předsevzetí (na které stejně asi brzy zapomenu), že příště nechám auto pod sjezdovkou a nahoru na Paprsek poctivě vyšplhám s pomocí svých sil.

Další nerozum po výjezdu autem vzhůru byla skutečnost, že jsem se rozhodl rozhodnout kam pojedeme. No a chtěl jsem nepřekvapivě jet někam, kde jsem ještě nebyl, Ostružná, Petříkov apod. Takže jsme vzápětí velice elegantně utratili nadmořskou výšku z 1010mnm na 790mnm. To by nebylo skoro nic proti skoro ničemu, kdyby Petříkov a jeho okolí až do 100m kladného výškového rozdílu (níže nejspíše jak by smet) nebylo poseto kameny. Resp. na kamenné pokrývce stejně jako na mizerné sněhové pokrývce nespatřuji nic neobvyklého na rozdíl od skutečnosti, že je někdo ochotný vytáhnout rolbu na 10cm bílé peřiny. Jak vtipné, den co den se pohoršuji nad skutečností, že novoměšťáci potřebují pro start rolby 50+ cm a pak když ji někdo vytáhne o dva měsíce dříve, tak se mi to také nelíbí. Resp. upravené tratě se mi líbí, ale už nějak tak očekávám, že kde jela rolba, tam projedu i já na běžkách, aniž bych o ně přišel. No a tahle premisa okolo Petříkova rozhodně neplatila.

No dobře, výběr stopy byla blbost, na kterou nás upozorňoval i Karel, se kterým jsme se potkali před výjezdem před Paprskem.

Další zábavou byla hejna lidí, které bylo nutné předjet, vyhýbat se jim a vůbec bojovat s jejich nadměrným výskytem ve spojení s různým stupněm nepředpokládatelnosti jejich chování, kterému jsme sami napomáhali při snaze prokličkovat se mezi nimi.

Kapitolou samou pro sebe byla i volba vybavení. Špatný předpoklad ohledně zimy, sněhu a rádoby neměnných plánů stál za nedovezením si klasiček, na kterých bych mohl brouzdat rané Rychlebky. Nerad jsem sáhl po skatech... Na ně a moji váhu nebyly místní tratě příliš dobře připraveny, stále jsem se někam bořil... Asi bych měl přestat žrát a stěžovat si.:-)

Ve výsledku i přes drobné potíže výše zmíněné náš skoro nelyžařský výlet vypadal spíše jako stromečková dřina v kamení...

Dojem z výletu značně vylepšilo poledne, resp. borůvkové knedlíky na Paprsku, taková léty prověřené konstanta. Jen škoda, že fronta na ně vedla skrze celou chatu... To jsem ještě neviděl. No a také jsem je jedl na stojáka, protože nebylo kam si sednout, ale co už.

Odpoledne se všichni shodli na klasice v podobě Velkého Šengenu, taková běžná rychlebská nuda, sem tam kámen, sem tam sníh... ;-) Sem tam mlha a ve vrcholových partiích okolo Smrku skutečná a nádherná zima.

Ve výsledku úsměvných 44km s únavou až za ušima a chutí na další sněhobílá dobrodružství na tenkých prkénkách.

ZLM 2019 - druhý kompletní ročník aneb jak se do lesa volá, tak se jistojistě z lesa neozývá

Loni jsem se při podobné příležitosti, tj. bilancování uplynulé sezóny, dopodrobna věnoval tomu, proč jsem dopadl tak špatně. Letos to učiním znovu, ale v mnohem kompaktnější podobě. Takže jestliže jsem v roce 2018 skončil 18. se ztrátou 183,36b na fenomenálního Marka, letos to bylo o chlup lepší, 13. se ztrátou 144,01b na staronového vítěze. V životě žádné kdyby nefunguje, ale mě to přesto baví. Proč? Chtěl bych vědět, co by se dalo a kde jsou mé limity. Letos mě krom hlavy limitovala dvě zranění, zlomený palec na noze a poškozené koleno. První stálo za neúčastí na crossu, kde bych měl s přehledem na 90b, tj. +46b, a rázem se pohybuji na úrovni 7. Ládi 2 (not bad!). Druhé zranění nemělo rozhodně takový vliv jako skutečnost, že neplavu. Kdybych plaval, šel bych triatlon a ten je jednoduše klíčem k celkovému úspěchu. Já sice triatlon šel letos podruhé a podruhé ho ovládl, nicméně ve štafetě. Kdybych ho zdolal třeba na úrovni neplavce Jirkoje, tak bych měl 96b, tj. +30b což znamená 4. místo, pouhých 10b od 3. místa. Toliko k možnostem, když nebudu uvažovat, kde jsem co pokazil, ale pouze to, kde jsem nebyl... I v této hypotetické neskutečnosti mi však rozum zůstává stát nad výsledkem Marka, který je úplně jinde, klobouk dolů. A mě nezbývá než se zvednou od počítače a jít se hýbat, abych sobě dokázal, že na tu bednu mám. :-) BTW nejvíc nejpřekvapivější je skutečnost, že v roce pohybu nezasvěceném, kdy jsem jen a jen bojoval s nadváhou, absencí síly, rychlosti a vytrvalosti dosáhnu nejlepšího výsledku na lize. Je tohle nějaká spravedlnost? :-) Lize zdar a příští rok třeba zase na viděnou.

ZLM 2019 - střelba ze vzduchovky aneb kde luk můj

1.12.2019 došlo k poslednímu rozdělování bodů na Žďárské lize mistrů v roce 2019. U toho jsem nemohl chybět a pro tentokrát i s Janičkou. Po první zkušenosti z loňska jsem tušil, že v oboru vzduchové střelby nejsem kdovíjakým talentem a že to asi na olympiádu v Tokiju nedotáhnu, takže jsem se tomuto skoro-militantnímu sportu přes rok vůbec nevěnoval (asi tak jako naprosté většině ostatních disciplín s výjimkou běžeckého lyžování). O to více jsem byl překvapen nástřelem 100b, který znamenal zlepšení o 58% oproti předchozímu roku. Tímto jsem si vysloužil 16. místo ze 110 závodníků. A jak to tedy dopadlo? O tom až příště.

ZLM 2019 - plavání sprint aneb jak utopit bakaláře Mraka

Ač nejsem bakalář, tak jako mrak zřejmě mnohdy vypadám, což je vlastně poněkud zvláštní neboť se nezřídka domnívám, že nejde o zrcadlení hnutí mysli. Ale ono to není až zase tak důležité, jako příjemné svezení Ečkovým Mercedesem do ZNS, kde se konala předposlední sešlost přátel sportovních aktivit, tj. Žďárské ligy mistrů a nešlo o nic menšího než plavání v krytém bazénu. Pro hnidopichy, 100m volným způsobem.

Kámen či kachlička úrazu, dalo by se říct... Jakožto neplavec se sklony k tonutí se jen stěží můžu tvářit jako vodní suverén, to spíš ten suterén, kam mé tělo klesá, jakmile mi dojde dech. Přes odpor k vodě na pití, mytí i koupání se mi při loňské premiéře, které překvapivě neskončila jako derniéra, podařilo "zaplavat" na své poměry výborný čas 1:48,64, byť jsem byl přesvědčen, že jsem na papíře po závodě viděl čas o deset vteřin lepší.

Letos tu jsou jiné radosti a starosti než nějaké plavání, které nemám rád, čemuž odpovídala příprava. Zaplaval jsem si přesně jednou (nepočítám-li jiné záležitosti, ve kterých vážně plavu) a to jedno plavání byla loňská liga... :-) No ano, příprava 0. Že by aspoň teorie? Ta byla... Půl hodiny před výběhem před barák jsem se koukl na populárně naučné video o kraulu, zapamatoval jsem si asi tak 3 věci a do praxe jich dokázal přenést tak... A víte co? To vůbec nebylo důležité. Na místě jsem byl jen pro účast, ideálně, aby se mé titěrné body započítaly do tabulky týmového hodnocení, jelikož se netajím tím, že jsme pyšným členem Láďa a Láďa týmu, který dvě kola před koncem závodního roku 2019 drží krásné druhé místo! No a také jsem dobře pokecal, svezl se v Mercedesu a vůbec šlo o příjemné dopoledne.

Plavání? To nebylo... Spíše mrskání s bojem o přežití...

Pokyn ke startu jsem zaspal, do vody hodil placáka, břicho mě pálí ještě teď, vodu jsem nachytal do brýlí a ... Ale jo, první dva bazény (po 25m) jsem dokázal krotit touhu vydat ze sebe vše (ne teď se nebavíme o vstupech a výstupech jakožto zvracení, apod.) a myslel jsem na to, že bych se měl zaměřit na techniku, nikoliv sílu. A celkem to šlo. Soupeře jsem tak nějak cítil okolo... Ve třetím bazénu jsem dost nedal "obrátku", možná se trochu napil a s dechem to šlo do kytek... Pomalu mě začaly tuhnout paže, jako bych plácal betonovými pádly naplacato do vody a neměl sílu pro vyzvednutí plácaček z vody. V důsledku nespláceného kyslíkového dluhu a výše popsaného betonového problému to v poslední čtvrtině vypadalo spíše než jako plavání na to topení. 

V rozplavbě jsem obsadil 3. z 5 míst s časem asi 1:59. Tj. zhoršení asi o 10s, které mě vůbec nepřekvapilo. Odcházel jsem potěšen, že odcházím a nemusí mě lovit ze dna žďárského bazénu. Mraky neutopíš, možná... Tak zase příště. BTW oficiální výsledky časem doplním (až budou).