Rande s Mírou aneb rakouské hřbitovy, shopping a také trocha ferrat na Hohe Wandu

Jo, přeháním asi skoro jako vždy, ale na druhou stanu na každém šprochu pravdy trochu. 15.10.2019, 6:00 vyzvedávám Míru v Brně a vyrážíme na Hohe Wand. Cesta v pohodě, tedy po Vídeň, kde to typicky trochu dřelo a hlavě po projetí hlavního města Rakouska se zjevila temně modrá stěna stojí v rozporu s norskou předpovědí počasí. Žádná bouře nebyla na severu plánovaná a my vjíždíme do něčeho armagedonu podobného? Kruci! Jaké překvapení nás čekalo, když jsem za Stollhofem odbočili do parku a rázem zmizelo veškeré mokro, mlha a tma... Azuro? WTH? Nádhera, nečekané a úžasné, celé údolí v mlze a z té se vystupuje parkoviště odkud se jde k ferratě.

Převlíkačky, chystačky, návrat z třetiny kopce zpět pro rukavice a rychle za Mírou na ÖTK. Možná vám bude známý mnohem kultovnější název předchůdce, HTL, moje první zdolaná ferrata, kterou jsem ještě do roku 2018 považoval za největší nářez, který jsem lezl. Je pravdou, že loňský přelez v lezečkách byl tak trapně lehký, že se mi tomu nechtělo věřit. No a jak to tedy vypadalo do třetice? Místo lezeček jsem měl na nohách krásné italské ferratové Salewy, se kterými bych se v mokru nedostal ani pod skálu, natož na ni. No a také jsem půl roku nebyl na žádné ferratě a rok na pořádné. Návštěva víru předešlého víkendu, kdy jsme vyrazili celorodinně, se rozhodně nepočítá. Také musím přiznat, že krom chybějící kondičky, vysoké váhy, nerozlezenosti, strachu z výšek jsem si navíc z Víru přitáhl memento mori, to když mi na velice lehké dětské ferratě uklouzly obě běžecké boty (ano, neptejte se mě, proč jsem lezl v naprosto nevhodné obuvi) a já po laně sjel několik desítek centimetrů. Bohužel kontext praví, že jsem se lana držel obouruč v rukavicích a vážně jsem nebyl na kolmé stěně, nýbrž na šikmině, takže jsem zdaleka na druhou nedržel svoji celou hmotnost. Zkrátka jsem začal přemýšlet, zda by za daných okolností došlo k tomu, čemu věřím (věřil jsem), že bych udržel celou svoji váhu na jedné ruce... Sice jsem nahoru vylezl, ale stálo mě to nemálo potu, sil a přemlouvání. A to raději nemluvě o tom, že jsem ani nedohnal padesáti-letou paní, která byla snad jako jediná na skále před námi. Odměnou za zdolání nám byla možnost užít si startu odvážlivce z jižní startovačky. Ano šlo o jediného jedince, který byl bez motoru toho dne ve vzduchu... Aspoň jsem tak netrpěl upřímnou závistí z neabsence závislosti na létání. Po cestě dolů se nám konečně podařilo na Völlerinsteig najít odbočku na Frauenluckensteig a konečně jsem se tak prolezl po žebříku skrze jeskyni...


Na druhou ferratu jsme se přemístili autem do Oberhöflein, odkud se typicky vyráží na poctivá Déčka na JZ Hohe Wandu. Ano, tím prvním nebylo nic jiného než Gebirgsvereins. VF je na nástupu značená jako C/D, Bergsteigen však uvádí D a já uvádím, že jsem měl stažené půlky a byla pro mě horší než HTLko. Proč? Sice zdaleka nemá tolik těžkých úseků za sebou, ale na druhou stranu disponuje mnoha pasážemi vybavenými krásně uklouzanou skálou, kde téměř s jistotou přijdete o jistotu opory vašich nohou. K tomu připočítejte benefit luxusní expozice a slabším povahám, tj. mně, se budě dělat zle od žaludku. Na skále jsem šel skrze asi 3 pasáže (možná C/D, max D), kde to bylo zlé. Podobně zlý pro mě byl lanový most, který sice vede tak 2-3m nad skálou, ale pro změnu jistící a držící lano je tak volné, že jsem se viděl, jak tam visím. Stejně nepříjemný byl i následující lanový most v podobě lanového žebříku orientovaného svojí rovinou kolmo na rovinu skály, tj. do prostoru. Ne, dolů jsem se neměl odvahu podívat. Fuj. Tohle by mi celkem stačilo, ale zážitek mi vylepšila pětice lidí, které jsem po cestě vzhůru předbíhal... Možná to zní jako extra-pakárna, ale ve světle následujících událostí, hodnotím svojí nedočkavost (ve skutečnosti jde o prach-sprostý strach, který mě žene vzhůru) jako vcelku rozumnou. Zatímco jsem se půl hodiny sušil a cpal nad ferratou, dolezl Míra a ptá se, zda jsem viděl toho šedesátníka s bříškem a batohem. Samozřejmě, předbíhal jsem ho za lanovým mostem... "Hmmm, tak ten borec mě málem sundal z ferraty," povídá Míra. Poprvé, co viděl někoho spadnou na ferratě a poprvé, co jsem já o tom slyšel takto bezprostředně. Týpek už notnou chvíli před nepěknou událostí nejevil přebytek sil, a tak se stalo nechtěné, ale někdy nevyhnutelné. Při uklouznutí nohy (tato skála vážně klouže jako čert) se neudržel, naštěstí karabiny jeho ferratové brzdy nebyly výše než půl metru nad místem, kde se zasekly a tak pán nenabral závratnou rychlost. I tak však načal párací brzdu a hlavně se při pádu přetočil, jen tak tak minul Míru na skále a zůstal viset hlavou dolů. Dobrý cent živé váhy s vybavením pak Míra zázračně dostal až na vrchol. Kromě šoku a odřenin, zdá se, nepřišel sympatický rakouský stařík k žádné další úhoně. Pro nás všechny by z toho mělo vylézat okaté poučení o bezpečné vzdálenosti na ferratě (no to platí zejména pro mě a mé předbíhání). No a pokud to vzhůru bylo nepěkné, dolů šlo o regulérní peklo. Jestliže jsem se domníval, že sestup červenou čárkovou s názvem Holzknechtsteig bude v pohodě, tak nebyl. Za prvé měla být na mapě od začátku značena tečkovaně, pak bych se tam ani nepustil, za druhé bych zlostí prskal i při cestě vzhůru, přeci jen lezecká obtížnost II a pro děti II+ je z mého pohledu již daleko za čárou... No a my to lezli dolů, což pro někoho, kdo neleze a na VF chodí po laně je vážně problém. Uprostřed sestupu jsme byl zralý na výměnu spodního prádla a odhodlaný nalézt na D ferratu a slézt ji dolů v protisměru. Nakonec jsem však následoval zkušeného lezce, Míru, a s velkou mírou sebezapření jsem to slezl, když mi říkal, kde a čeho se držel, kde a kam strčit nohu. Ve výsledku šlo o vážně nechutný zážitek, je třeba si uvědomit, že obtížnost II lze s jistou mírou nepřesnosti napasovat na via ferraty stupně obtížnosti B/C. No a až na tak lehké ferratě budete, zkuste se nejistit, nedržet se lana a slézt to v protisměru. Ano, jakýkoliv lezec se mi může smát, ale z pohledu nelezce šlo o hazard dalece převyšující pokus o zdolání HTLka...


Aby těch děsů toho dne nebylo málo, nemohla chybět třetí do party, Wildenauersteig. Proslulá kramlová ferrata. Krásné a neobvyklé Déčko okázale dávající najevo svoji jedinečnost spočívající v absenci jistícího lana. Zkrátka karabiny svého ferratového setu cvakáte na samotné kramle. Hlavně se mě prosím neptejte, co by se dělo, kdybyste spadli a ta kramle, ve které jste zajištěni oběma karabinami by se se utrhla... Ano, to z této cesty dělá v mé neklidné mysli slušně ostrého zabijáka. Raději se pak nebudu zmiňovat, jak se dostanete třeba do půlky stěny a na další kramli již nedostanete a nezbude vám, než se odjistit a kus popolézt po skále. Ano, údajně pouhé 1+, ale zase jste bez jištění a možná jsem zapomněl zmínit fun factor v podobě podobné expozice jako na Gebirgsvereins. O kousek výše je kramle skoro na dosah, takže při mé výšce je třeba poskočit, možná jen 20cm, kdo ví, ale také mi to nedělalo příliš dobře. Záchranou pro mě bývá až krásný komín, kterým nevidím dolů (resp. se tam nedívám) a udržel bych se v něm nejspíše i na rozpor. Na druhou stranu je průlez ozvláštněn kamenem, který skoro uzavírá výlez, kterým se mám problémy prosmýknout i bez batohu, natož s ním. Vršek je už jen takovou nedůležitou epizodní rolí. Naštěstí tato speciálka má pouhých 90m výškových, což ve srovnání s předešlými 210m a 200m znamená polovinu strachu...


Místo sestupu a odjezdu z Wildenauersteig nás (tedy Míru) čekalo zasloužené pivo v Huberthaus, odkud se vám nabízí nádherný výhled do okolní krajiny. No a také za rohem začíná v realitě snad nikde neznačená dětská ferrata Steirerspur. Jestliže na pozemních komunikacích Rakouska přebujela byrokracie do značkového pekla, tak turistické/lezecké značení občas za mnoho nestojí. Pokud hledáte cíl, ze kterého nikdo nic nemá (tj. nejde o restaurace/ubytování), tak se vám opravdu může poštěstit, že v realitě značený není. Naštěstí máme české offline mapy a ty, byť občas nepřesně, vám poradí, kam se vydat. Steirerspur je čtvrthodinové Céčko, která slézá z náhorní plošiny, pak vede horizontálně a pak se zase vrací na náhorní plošinu. Nic co by stálo za zmínku nebýt koz a tenkého lana. To druhé je nepříjemné, zvlášť bez rukavic, asi šlo o úsporu materiálovou i finanční. To první by mohlo být nepříjemné i s rukavicemi, aspoň já jsem se poměrně bál horských koz, či co to bylo, když jsme se ocitli tváří tvář na vzdálenost okolo 10m. Přeci jenom jsem neměl kam utíkat (připoután na laně) a jejich rohy mluvily poměrně jasně o tom, kdo je tu pánem. Nakonec to pro nás dobře skončilo a kromě pořízených snímků zvířátek jsme si neodnesli žádné další známky setkání.


Po návratu na plošinu bylo třeba vyřešit návrat dolů, který se uskutečnil jednou z Ačkových ferrat, Springlessteig. K té bych snad jen řekl, že s kopce je to téměř vždy nepříjemné, tedy za předpokladu, že neběžíte s Petrem....

17:00, přesně podle nevyřčeného plánu nasedáme do auta. Místo domů však jedeme na hřbitov. Přeci jenom doběhlo Rakousko trochu dál než my, na hřbitovech třeba naleznete toalety a tím pádem možnost umýt si ruce od smoly, kterou jsme jako tonoucí nachytali/nalepili na své ruce při chytání se stébel, rozuměj chytání borovic při sestupu skrze Holzknechtsteig.

Po chvilce okouzlení z kostela a jeho monumentálního pozadí (v podobě Hohe Wandu) bylo třeba zabřednout do osidel shoppovacích, takže jsme vykoupili místní Billu a pak už hurá do Podolí, ...

No a jaké že to bylo? Hloupý dotaz. Hohe Wand považuji za nejlepší zábavní místo, nemáte-li mnoho času a bydlíte třeba na jihu Moravy. Z Brna se sem dostanete za příznivých okolností za 2:15 a spektrum sportovních aktivit, které se zde nabízí je opravdu široké. Díky Jirkovi a Pepému jsem si zde užíval ve vzduchu na paraglidu, díky ferratové ekipě zase ferraty a pěší turistiky. Nicméně prostor pro zabavení je mnohem širší a není problém vzít celou rodinu, aniž by kdokoliv přišel zkrátka. BTW nepřekvapivě je ideální vyrazit mimo víkend, kdy tu bývá ze zcela zřejmých důvodů narváno.

Co to stálo:

• Celkem, 1040Kč
• Doprava, 1040Kč
• známka: 9,20 EUR * 25,76 = 237
• benzín: 420/100 * 6 * 31,90 = 803

Project Home 1.0.1

Jsem rád, že se Láďa autorsky přidal do téměř nevyřčené a nepublikované aktivity Home 1.0.0. Jméno projektu si záměrně (rozuměj, že jsem byl líný hledat odpovídající a dobře znějící název aktivity) nenárokuje aspiraci na přesnost.

A o čem že to mluvím? V roce 2018 nebo 2017 jsme spolu s Janičkou začali podnikat, převážně cyklistické, výlety po okolí rodného města cestami pokud možno co nejneznámějšími. Záměrně a ostentativně tak zkoušíme vynechat místní komunikace a značené cyklistické a turistické stezky, kterými jsme jistě již bezpočetněkrát projeli. A k čemu že to vede? Poznání, nečekané pohledy, nečekané úhly pohledů. Toť vše oč tu běží. Asi cítíte, že slovo Home zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti. Zkrátka si pod ním představte místo, kde to dobře znáte, nebo si to aspoň myslíte. Otevřete turistickou mapu a podle mapového klíče sáhněte třeba po čárkované (cesty, pěšiny, ...)

Takže díky Láďo za parádní výjezd!

Losí test aneb ne o autech jakožto spíše o ponožkách Moose

Již dávno jsem si oblíbil sportovní a to především vlněné ponožky od českého výrobce Moose pro jejich užitné vlastnosti, kvalitu a nízkou cenu. Jak čas plyne, mohou se měnit názvy, modely, složení, střihy a kdo ví, co ještě. Z důvodů čistě praktických, protože si vážně nepamatuji, jak se jmenovaly ponožky koupené před 5 lety, jsem se jal poskládat malou tabulku referencí spolu s krátkými poznámkami, které de facto a převážně prezentují můj názor na to, co jim chybí k dokonalosti.

Pokud bychom se bavili o modelech vlněných, mají společných minimálně několik nepřekvapivých a možná spíše očekávaných vlastností:

• poskytují příjemné klima de facto celoročně
• vlhké/mokré ponožky nestudí (do jisté míry, durch mokré ponožky a lyžáky při -15°C vážně studí)
• lze nosit bez zápachu možná i týden
• "překvapivě" přes celoroční užívání nabízí životnost v řádu let
• dobře padnou, technické, anatomické (L+R)

Tabulka velikostí Moose:

XS	2-3	36-37	22-23
S	4-5	38-39	24-25
M	6-7	40-41	26-27
L	8-9	42-43	28-29
XL	10-11	44-45	30-31
XXL	12-13	46-47	32-33

Zakoupené ponožky Moose:

Název	Kód	Velikost	Cena	Složení	Určení	Zakoupeno
Hurricane	HU	XL, XL, S	219	80% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan.	Zimní cyklistické ponožky	13.12.2018 (XXL), 25.9.2018 (S)
Nordkapp	NK	XL, S	249	75% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 10% Polyamid, 5% elastan.	Zimní cyklistická ponožky	25.9.2018 (S)
Yeti	EI	XL	229	80% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan.	Zimní turistické ponožky
CrossCountry	CC	XL	164	80% ClimaWell Polypropylen, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan.	Cyklistické ponožky	11.10.2016
Motion	MO	XL	164	60% ClimaWell Polypropylen, 30% CoolMax Polyester, 5% Polypropylen, 5% elastan.	Běžecké ponožky
Limited	LI	XL	?	?	Cyklistické ponožky

Fotografie zakoupených ponožek Moose (obrázky z webu https://www.moose.eu/cz/):

Moose Hurricane
Silná guma, která mě tlačí, zatím jsem si je nestihl oblíbit.

Moose Nordkapp
Můj nejoblíbenější model. Dobře drží a neškrtí.

Moose Yeti
Na kole trochu slézají z paty, čímž je rozdírám nad patou, kde nejsou vyztuženy. Příjemně volná guma.

Moose CrossCountry
Neposkytují komfort vlněných ponožek. Sedí však nejlépe a pro maximální výkon jsou nejlepší.

Moose Motion
Skvělé běžecké ponožky, které pomáhají tlumit nárazy, jsou zesílené na exponovaných místech. Jen v některých botách kloužou více než bych chtěl.

Limited (něco mezi LightSpeed a RoadMaster)
Moc nepoužívám, nemají rozlišení pro P a R nohu.

ZLM 2019 - koulařský sedmiboj aneb bez síly, výbušnosti, techniky zato s bolestí zad

14. z 16 disciplín letošní ligy dorazila v neděli 6.10.2019 na atletické hřiště v NMNM. Kvůli rekonstrukci bytu sousedů jsem utekl z Brna na Vysočinu již čtyři dny před závody. Ty jsem úspěšně vyplnil seděním na zadku, pojídám, přejídáním, oslavou narozenin a sledováním televize. K tomu se přidala brutální bolest zad způsobená nevhodným posezem v naprosto luxusním voze, kterým jsme se vraceli z Kralického Sněžníku. Bylo to asi poprvé, kdy jsem netrénoval ani techniku a to ani teoreticky. Prostě jsem v neděli vstal, přejedl se a na poslední chvíli vyrazil pěšky na atleťák. Bez rozcvičky a po zahřátí jednokolovým během (300m) jsem skočil rovnou do závodů, abych vyvrhl tragických 44,52m. Na stranu druhou šlo o nejlepší výsledek z posledních tří účastí, tj. ze všech mých účastí. :-) Zajímalo by mě jak je jen možné podávat nejlepší výsledky s nejhoršími vstupními podmínkami... Srovnání s výkonem předpokládaného vítěze (62,66m) však vychází naprosto tragicky, což je pro mě ještě více podivné, vzhledem ke své tělesné konstituci bych očekával, že koule bude mojí silnou stránkou a není!

Stavíme a bouráme kolektiv aneb poprvé na Kralickém Sněžníku a dál

Po dlouhé době opět na kopci. Původně jsem chtěl napsat v horách, ale třeba by to někomu přišlo jako blbý vtip, že 1424mnm vysoký kopec považuji za hory. Nicméně moje plíce by ocenily slovo "hory", protože pokud shořely při cestě na "pouhý" kopec, tak jim to na sebevědomí nepřidá. :-) Překvapivě jsem se zde netoulal s typickou ekipou, ale s partou lidí z práce. Považuji za skvělé, že se celek rozhodl neprožrat firemní prachy v hospodě, střílet po sobě jakýmikoliv projektily, nezvolit jakoukoliv z nespočtu separačních akcí a dal přednost sdílení radosti i utrpení během pěší turistiky, kterou v případě zdolání Sněžníku nelze úplně tak považovat za procházku Lužánkami. Jednu z největších výhod spatřuji v možnosti v klidu pokecat s kýmkoliv, což se během běžných teambuildingů nemusí až zas tak podařit, resp. se to nedaří.

Na začátku zde byl plán vyrazit z Dolní Moravy, který se posléze transformoval skrze asi 20 mých pozměňovacích návrhů, až se po zásahu původního plánovače trasy v předvečer výletu usadil do Hynčic pod Sušinou. I tak jsme měli k dispozici pár předchystaných zkratek, pro případ výskytu nějakého exota mého typu. Tj. prostě kdyby se stalo jako nejmenovanému jedinci, že si třeba pořídí extrémně drahou ferratovou obuv proslaveného italského výrobce s obdivuhodnými technickými vychytávkami a úžasným designem, která se v praxi ukáže být maximálně tak katalyzátorem lethálních procesů. Rozuměj, za mokra, především na kamení, kloužou lépe než moje závodní běžky na technickém sněhu a po 10km mi z noh dělají krvavé trosky. Ano, souhlasím s tím, že VF si člověk nejlépe užije za sucha, ale předpokládat, že se ráno nebudete po cestě ke skále brodit rosou nebo že vás na ferratě nemůže chytnout jakákoliv podoba deště je naivní, skoro až hraničící s debilitou. Takže ve výsledku jde o obuv k h..., nevím jak jsem mohl být tak trapně hloupý, že jsem si koupil něco italského a očekával od toho jakoukoliv funkčnost, budiž mi to ponaučením... Zpět však k věci, řádově 20km/900m, tak se tváří trasa, kterou jsme se vydali.

Cesta sama byla kouzelná, do modra zbarvená borůvčím, které nikdo nestihl seprat a které se rozpadalo pod našimi těžkými pohledy. Cestičky lesní rozbahněné, cesty do krajiny otevřené kamenité. Na střídačku borůvky a výhledy, pak nějaký ten žvanec na svačinu a najednou je tu pramen Moravy. Jen krátce po setkání s Hannibalovým slonem (aspoň to tvrdil Petr) se otevřely výhledy na údolí řeky Moravy směrem na Dolní Moravu s nepřehlédnutelnou stezkou v oblacích. Důvěrně známé místo z nedávné výpravy na běžkách. Po vrstevnici plazící se cyklostezka, v zimě zimostezka, tedy spíše běžkařská pomalodráha, protože ta vrstevnice je houby vrstevnicí a spíše se neúnavně plazí do kopce až nad sjezdovku. Sotva jsme opustili pramen Moravy a vydali se vstříc závěrečným 50m výškovým, nešlo neocenit silný vítr, který v nárazech vykusoval 70km/h ze stupnice. Ne, že by to bylo zvlášť příjemné, ale minimálně mě to uchránilo od smutku, který by jistě přinesla barevná křídla padáčkářů, která běžně zdobí Dolní Moravu. Takhle jsem nemusel zamačkovat slzu smutku, že jsem zde nepoletoval, nebo že nepoletuji už vůbec, a tak jsem zamačkoval slzu v silném větru zrozenou. Na vrcholu placatého Sněžníku na místech již neexistující rozhledny bylo nám za těžko balancovat na kamenných troskách a nerozbít si hubu, prostě vítr par excellence. Možná se mohu přiznat, že tu a tam mám nehostinné podmínky rád, pokud to k místu sedí a tady sedělo.

Ze Šněžníku jsme si udělali fakultativní výlet do Polska na chatu „Na Sněžníku“, kterou jsme si v myslích dedikovali jako občerstvovací stanici. Jak jsme mysleli, tak se i stalo... Až na kamení v Martinově hrachové polévce a příliš silné pivo se nevyskytly závažnější problémy. Překvapivě ani já je neměl, že by za to mohla skutečnost, že jsem si nesl svoje těstoviny? :-)

Cesta stejnou trasou jen v opačném směru přinesla nepřekvapivě nové pohledy na svět a tak ani nebylo třeba zoufat, že jsme se nevydali jinudy. Jen kousek nad Hynčicemi nás dostihla malá dešťová přeháňka, to abychom ji bezpečně mohli považovat za výjimku potvrzující krásné počasí, které nás celý den provázelo.

Ve výsledku moc pěkné místo, kam bych se klidně vypravil znovu, cest vzhůru i dolů je přeci jenom k poznávání ještě dost. Zkrátka parádní akce, jen více takových...

ZLM 2019 - terénní duatlon aneb co nebylo vloni v běhu nebylo letos na kole

Letos to bylo oproti loňské premiéře úplně jiné, ale nakonec se stejným výsledkem, což mě značně a vlastně možná i nepříjemně překvapuje.

V čem že se to tak lišilo? Začal jsem běhat. No běhat, spíše klusat, ale i tak... Kolegové a kolegyně v práci se se mnou dali do podniku "neběháme Brno", Je však třeba vzít v potaz, že 3,2km dlouhé kolečko vede po rovině a běháme ho řádově tempem 7min/km. Normálně bych psal 8,6km/h, ale když by tomu většina běžců nerozuměla nebo aspoň nechtěla rozumět... :-) Takhle tomu nerozumím já, ale to nevadí, já to po sobě číst vážně nebudu. V tuto chvíli se také hodí poznamenat, že jsem se párkrát proběhl i po Vysočině buď s Láďou a nebo s Láďou a Láďou. Nutno podotknout, že mě nepříjemně zaskočilo několik skutečností, třeba to, jak rychle běhají Láďové, jaký je rozdíl běhat v terénu v kopcích oproti asfaltové rovině a konečně, že je něco jiného běžet 5 nebo 7min/km na trati třikrát delší. Njn. je překvapující, že to někoho překvapuje, že? To všechno tady plácám, jen abyste věděli, proč jsem se domníval, že by to mohlo vypadat lépe než loni, že bych třeba mohl uběhnout více než 4km z 8km a tím zmenšit znatelně ztrátu na vítěze popř. na ty "jen lepší". Úvodu bylo již dost a proto už jen jeden poslední. Na start jsme se s Láďou dostali po vlastní ose, když dodávka zůstala zaparkovaná v Šlakhamrech.

Start závodu se blíží, všichni se vrací z rozběhů a rozjížděk, zatímco já jsem zabalen ve svetru s kapucí. Vyloženě si užívám poměrně chladného rána (no dobře, v 10:00 lze asi stěží mluvit o ránu, ale co) a hlavně silného větru, který zcela překvapivě fouká od Sázavy na Losenici, přesně tak aby úplně demotivoval závodníky zejména v úvodu cyklistické části a dostatečně otrávil v úvodu obou běžeckých částí. Posledních pár chvil před více než hodinovou makačkou věnuji zbavení se svetru a vydobytí si dobré startovní pozice v první řadě. Ano, je to pakárna stát ve předu, když víte, že přes vás půjde pár desítek lidí, ale přece si sám sobě nenaordinuji handicap. Na druhou stranu by to vypadalo patřičně, zatímco většina borců běží v kraťasech a triku s krátkým rukávem, já táhnu zimní vlněné ponožky, cyklistické tříčtvrťáky prodloužené skoro na kalhoty, cyklistické dres, návleky na ruce, dlouhoprsté rukavice a čelenku...

Odstartováno, jde přese mě několik desítek lidí. Jako bych to neříkal. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Záhy zjišťuji, že jsem to přepálil, že moje tempo nepřímo úměrně závisí na naběhaných kilometrech za sezonu (tj. asi tak 50km). Zkrátka si dosti netradičně uvědomuji, že nechci padnout, že mě čeká ještě kolo a další běh. Zvolnění do mírného kopce se nekoná, místo toho přecházím do chůze a smutně se ohlížím, abych věděl, kdy mě pohltí skupina pronásledovatelů. Když už ji mám skoro na hrbu, tak se znovu rozběhnu, ale ne na dlouho, téměř spádnicí na Peperek odmítám běžet a tak jdu. Ve výsledku se propadám průběžnou výsledkovou listinou a ani mě to zas tak moc netrápí, trápit by mě mělo, že prostě zdaleka nemám naběháno tolik, co bych na takový (byť krátký) závod potřeboval. Z kopce mě dobíhá i Láďa 1, který ze zcela objektivních důvodů dnes nepředvádí, co by běžně předváděl. Naštěstí mi neutíká příliš a tak přežívá naděje, že bychom si na kole mohli pomoci. A světe div se, dokonce máme na dostřel Láďu 2.

A je tu depo, osobně sám se sebou sdílím sdílný pocit, že to jde. Z 5,2km jsem běžel více než 4,5km, tj. okolo 86%... Na druhou stranu to při změně nářadí nevypadá až zas tak dobře, převlékám se příliš dlouho a ani netlačím na pilu, zkrátka se potřebuji prodýchat. V té zpomalené chvilce si stíhám v klidu uvědomit, že Láďa 2 je už dávno na trati, nepřezouvá běžecké boty za tretry, jen háže helmu na hlavu a frčí. Láďa 1 v depu naopak překvapivě zaspává a tak ho popoháním ať jede. Na trať vyjíždíme de facto stejně, ale  Láďa dnes nemá den, volá na mě ať nečekám, takže nečekám a jedu. Vzápětí předjíždím prvního (no dobře, tím byl Láďa 1, ale to bylo ještě v depu), pak druhého a třetí přede mnou už sviští Láďa 2, který se chytá do vláčku a frčíme. No frčíme, to je celkem drzost nazývat předem prohraný souboj se vzdušnými silami tímto slovem, takže spíše se plazíme. Po nějaké době kouknu za sebe a Láďa nikde, zato se za mnou utvořila poměrně slušná stíhací letka. V Sázavě jsem toho měl plné zuby, následný kopeček mi dal požrat jako před rokem. No a po bývalé železniční trati mi to zdaleka nejelo tak jako v tréninku. Kde se začalo dařit, byl terén. Tam jsem před sebou konečně spatřil lidi, které bylo možné zdolat. Bohužel jsem je dojel na proklatém mostě, kde si to mašírovali podle instrukcí pěšky, čímž mě luxusně zbrzdili. Ale co, jednoho jsem předjel za mostem a druhou (vedoucí ženu) o pár chvil později též. Třetí podlehl do následného kopce, ale jen protože píchl. A co bychom si nalhávali, od Brdíčkova mlýnu jsem se do kopce plácal asi tak poloviční rychlostí než jakou bych čekal, zkrátka bída. No a tam, kde jsem loni asi exceloval, tj. v kopci na Peperek, tak jsem se opět trápil a to se raději ani nebudu zmiňovat o tom, jak jsem téměř celý kopec tlačil. A víte co, nevadilo mi to. Zkrátka jsem šel přes čáru a cítil, že by to nemuselo dopadnout dobře. Na kopci jsem to však zase rozpálil a pár lidi nechal za sebou.

A to nejlepší nakonec. 2,6km běhu. No on to zas takový běh nebyl, spíše klus, ale na druhou stranu trvalý bez přestávek, což mi udělalo velkou radost. To že mě sbíhali 3 lidi a 2 z nich i předběhli je přirozeně škoda.

Při pohledu do výsledkové listiny mě nakonec přepadlo zklamání. Stejná pozice jako loni a o 2s horší čas. No ano, foukal silný protivítr, ale i tak bych čekal mnohem lepší výsledek vzhledem k mnohem lepšímu běhu ve srovnání s loňskem. To, že mi to nešlo na kole, nakonec tak překvapující není, vzhledem k tomu, co jsem najel nebo spíše nenajel. Jenže ani loni jsem na kole nenajezdil nic slavného a očividně jsem tam předvedl trochu jinou jízdu. Takže ano, zklamání. Letošní duatlon však nabídl z pohledu ligy nečekanou novinku, mezičasy, tj. je možné srovnat pocity s čísly, které člověk neokecá. V prvním běhu jsem byl 18., na kole jsem zajel 4. čas a v druhém běhu mi patřilo až 24. místo. Z pohledu průběžného pořadí to vypadlo asi takto: 18 -> 10 -> 12. Rada pro příště? Nebýt na kole tragéd a zrychlit běh. A možná bych také den před závody nemusel podnikat 17km procházky, protože by to také nemuselo přinést kýžené ovoce. Lize zdar!

ZLM 2019 - cyklistická etapa aneb kratší a kopcovitější překvapení

Letošní etapa byla vskutku speciální. Ne, tentokrát nehodlám příliš rozebírat svoji vysokou váhu, nízkou trénovanost a obecně malou výkonnost - to už je prostě standard, se kterým očividně nic moc nedělám. Spíše jsem myslel trať samotnou a její parametry. Namísto 62km se stoupáním 820m a klesáním 640m se jel díky stavební uzavírce mostu na Milovech mnohem kratší 35km okruh se stoupáním 600m a klesáním 430m. A to bylo pro mě dobře...

Je pravdou, že ani po výměně vozového parku nemohu říct, že bych se řadil k nějaké šlechtě. Zkrátka nádherných a pekelně drahých silniček mnoha kultovních značek se sejde vždy pořádný balík, takže pocit chudého příbuzného mohu s klidem zažívat dál. Ale co, ono to není o kole, ale o nohách... Víme?

Nohy, to je to, co mi nesloužilo ani při přemisťování od ždárského zimáku na místo ostrého startu poblíž hotelu Grunt. Ve předu jedoucí auta a silničáři za ně nalepení asi nepochopili, jak probíhá takový přesun. Hlavně v klidu a pomalu! Jo a to se tu nedělo. Přede mnou zela taková díra, že byste na její zalátání potřebovali malou železniční lokálku a nebo aspoň jednu tramvajovou soupravu. No co, sebevědomí to sice nepřidalo, že jsem se zadýchával jak dýchavičný pes a stejně nemohl dojet třeba 10-20 cyklistů přede mnou, ale do ostrého startu jsem měl času dost. Překvapivě jsem se nepostavil do první lajny, ale rovnou do druhé, jako by to předznamenávalo plánovou strategii. Druhé housle? Stále ve stínu? Pořád v pytli? Přesně, taktika těch co na to nemaj a nebo jsou příliš vyčuraní.

Start! Překvapivě tempo borců na čele nebylo v kopci na Vysoké neakceptovetelné. A přesto asi po minutě šlapání jsem ze čtvrtého rezignoval na únik první dvojice. V tuto chvíli bych na to měl, ale asi by mě to stálo zbytečně mnoho sil. A nebo jsem prostě vyměkl. Zvolnil jsem tempo a šlapal nalepený na zadním kole borce přede mnou. Záhy nás dojížděli a předjížděli další a další. No problemo, hlídal jsem si případné úniky a navíc se kopec zlomil ve skopec, z Vysokého se sjíždělo na Počítky. V Počítkách přišel čas na počítání nebo možná i na bilancování, co si počít? Tak na první otázku existuje jednoduchá odpověď, první skupina se rozdělila ve dví, prvního a druhého, který mu příliš nestačil. Za nimi se celkem rychle, vždyť jsme za sebou nechali pouhé 3km silnice, vykrystalizovala skupina, skupina ani ne tak pronásledovatelů, jakožto spíše těch, kteří nestačili prvním dvěma. To je moudro za moudrem. No a za námi děj se vůle... prostě nemám tucha, co se dělo za námi. Odpověď na druhou otázku je také celkem jednoduchá. Co si počít? Prvně uviset nad Sklené, pak uviset nad Vlachovice a pak uviset zpátky do Vysokého. Tak jdeme na to...

Stoupání na Sklené sice bolelo, ale překvapivě ne tolik, jak bych si býval byl myslel. Přeci jenom přede mnou jela necelá desítka borců polovičního věku, cyklistického vzezření (chápej tak, že od pasu výše šlo o sušinky, tj. v průměru hádám tak -20kg) v týmových dresech různých cyklistických klubů na nadupaných strojích. Ve výsledku všechno lepší a výkonnější cyklisté. Na kopci jsem vesele zamával na Mirka, který přišel povzbuzovat a frčelo se vesele dál. Pod obávaný kopec pod Vlachovicemi jsem dojel v balíku s odhodláním nechat tam vše, protože, kdybych skupinu ztratil právě tady, znamenalo by to jet 13km za své, nebo počkat, až mě někdo sjede... A to by vážně nebyl dobrý podnikatelský záměr. :-) Překvapivě jsem však měl do krátkého prudkého kopce mnohem méně problémů než v kopci předchozím. Nakonec jsem se jal dělat obětního beránka a po chvíli sjezdu na NMNM jsem převzal otěže nad sebou samým a trochu neochotně táhl peloton dobré 4km (ale je také pravdou, že 2km z toho tvořil sjezd).

A pak je tu další pravda, smutná pravda, hned po té, co jsme zatočili do kopce nad novoměstskou nemocnici, tak přese mě šla celá skupina a já měl co dělat, abych se je do kratičkého kopce udržel. Poučení pro příště, před kopcem není dobré táhnou grupu, protože vám to pak osolí. Nakonec jsem se zuby převodníky udržel, ale šlo o neklamné znamení nadcházejících a to ne příliš radostných událostí. K těm mě ještě více přiblížilo další vedení grupy za Lhotkou, když jsem se rozhodl, že sjedu notorického uprchlíka... A pak, že skupinu ještě kousek popotáhnu z Vysokého do Počítek... Do kopce jsem dokonce chvíli spurtoval, než se přese mě přehnala celá skupina a já koukal jak z jara, což bylo hloupé vhledem ke sklonku léta... Abych nekecal, za mnou zůstal jeden z naší grupy... Tak se zrodil plán B. Překvapivě jsem se rozhodl neždímat se a nevydat se z posledních zbytků sil. Zdá se, že jsem vstoupil do nové éry závodění, nebo spíše nezávodění. :-) Řekl jsem si zkrátka, že mi stačí, když udržím sedmou pozici a ztracené body vem čert. Ono co si budeme nalhávat, jak už jsem zmínil, všichni byli lepší, takže moje případná snaha by s největší pravděpodobností stejně neznamenala žádný posun v pořadí, maximálně bych tak minimalizoval bodovou ztrátu. No takže jsem si hlídal snesitelné tempo, jednoho borce za sebou a to, že se z dáli nepřižene nějaká skupina, která by mě sfoukla jako svíčku. Nic z toho se nestalo a já v "pohodovém" tempu (rozuměj, píchalo mě v obou bocích, bedra trpěla ne příliš dobře snesitelnou bolestí (já také tak), pot mi valil proudem do očí, jen dech jsem tu a tam lapil) dorazil na Vlachovice, kde jsem ještě pro jistotu zaspurtoval, aby aspoň na cílové čáře nebylo vidět ztracené odhodlání nechat na trati všechno.

Ve výsledku jsem byl s výsledkem nadmíru spokojený. Vzhledem k okolnostem jsem dosáhl na sedmé místo, tedy sedmé dle mých počtů, šesté oficiálně a to s vědomím, že stačilo v sezóně něco najezdit a mohl jsem se ještě těch 8km udržet skupiny a bojovat tak o místo druhé... Dokonce i ten čas nebyl tak bídný, 3minuty ztráty na prvního znějí pořád trochu lépe než zatím nejlepší výsledek na etapě znamenající 10minut ztráty na vítěze (pravda na dvojnásobné trasa, ale i tak se to zdá býti zlepšením). Takže kolům zdar a brzdy zase na viděnou na kole, už abych ho běžel opravit, jinak nevím s čím pojedu duatlon...