Stavíme a bouráme kolektiv aneb poprvé na Kralickém Sněžníku a dál

Po dlouhé době opět na kopci. Původně jsem chtěl napsat v horách, ale třeba by to někomu přišlo jako blbý vtip, že 1424mnm vysoký kopec považuji za hory. Nicméně moje plíce by ocenily slovo "hory", protože pokud shořely při cestě na "pouhý" kopec, tak jim to na sebevědomí nepřidá. :-) Překvapivě jsem se zde netoulal s typickou ekipou, ale s partou lidí z práce. Považuji za skvělé, že se celek rozhodl neprožrat firemní prachy v hospodě, střílet po sobě jakýmikoliv projektily, nezvolit jakoukoliv z nespočtu separačních akcí a dal přednost sdílení radosti i utrpení během pěší turistiky, kterou v případě zdolání Sněžníku nelze úplně tak považovat za procházku Lužánkami. Jednu z největších výhod spatřuji v možnosti v klidu pokecat s kýmkoliv, což se během běžných teambuildingů nemusí až zas tak podařit, resp. se to nedaří.

Na začátku zde byl plán vyrazit z Dolní Moravy, který se posléze transformoval skrze asi 20 mých pozměňovacích návrhů, až se po zásahu původního plánovače trasy v předvečer výletu usadil do Hynčic pod Sušinou. I tak jsme měli k dispozici pár předchystaných zkratek, pro případ výskytu nějakého exota mého typu. Tj. prostě kdyby se stalo jako nejmenovanému jedinci, že si třeba pořídí extrémně drahou ferratovou obuv proslaveného italského výrobce s obdivuhodnými technickými vychytávkami a úžasným designem, která se v praxi ukáže být maximálně tak katalyzátorem lethálních procesů. Rozuměj, za mokra, především na kamení, kloužou lépe než moje závodní běžky na technickém sněhu a po 10km mi z noh dělají krvavé trosky. Ano, souhlasím s tím, že VF si člověk nejlépe užije za sucha, ale předpokládat, že se ráno nebudete po cestě ke skále brodit rosou nebo že vás na ferratě nemůže chytnout jakákoliv podoba deště je naivní, skoro až hraničící s debilitou. Takže ve výsledku jde o obuv k h..., nevím jak jsem mohl být tak trapně hloupý, že jsem si koupil něco italského a očekával od toho jakoukoliv funkčnost, budiž mi to ponaučením... Zpět však k věci, řádově 20km/900m, tak se tváří trasa, kterou jsme se vydali.

Cesta sama byla kouzelná, do modra zbarvená borůvčím, které nikdo nestihl seprat a které se rozpadalo pod našimi těžkými pohledy. Cestičky lesní rozbahněné, cesty do krajiny otevřené kamenité. Na střídačku borůvky a výhledy, pak nějaký ten žvanec na svačinu a najednou je tu pramen Moravy. Jen krátce po setkání s Hannibalovým slonem (aspoň to tvrdil Petr) se otevřely výhledy na údolí řeky Moravy směrem na Dolní Moravu s nepřehlédnutelnou stezkou v oblacích. Důvěrně známé místo z nedávné výpravy na běžkách. Po vrstevnici plazící se cyklostezka, v zimě zimostezka, tedy spíše běžkařská pomalodráha, protože ta vrstevnice je houby vrstevnicí a spíše se neúnavně plazí do kopce až nad sjezdovku. Sotva jsme opustili pramen Moravy a vydali se vstříc závěrečným 50m výškovým, nešlo neocenit silný vítr, který v nárazech vykusoval 70km/h ze stupnice. Ne, že by to bylo zvlášť příjemné, ale minimálně mě to uchránilo od smutku, který by jistě přinesla barevná křídla padáčkářů, která běžně zdobí Dolní Moravu. Takhle jsem nemusel zamačkovat slzu smutku, že jsem zde nepoletoval, nebo že nepoletuji už vůbec, a tak jsem zamačkoval slzu v silném větru zrozenou. Na vrcholu placatého Sněžníku na místech již neexistující rozhledny bylo nám za těžko balancovat na kamenných troskách a nerozbít si hubu, prostě vítr par excellence. Možná se mohu přiznat, že tu a tam mám nehostinné podmínky rád, pokud to k místu sedí a tady sedělo.

Ze Šněžníku jsme si udělali fakultativní výlet do Polska na chatu „Na Sněžníku“, kterou jsme si v myslích dedikovali jako občerstvovací stanici. Jak jsme mysleli, tak se i stalo... Až na kamení v Martinově hrachové polévce a příliš silné pivo se nevyskytly závažnější problémy. Překvapivě ani já je neměl, že by za to mohla skutečnost, že jsem si nesl svoje těstoviny? :-)

Cesta stejnou trasou jen v opačném směru přinesla nepřekvapivě nové pohledy na svět a tak ani nebylo třeba zoufat, že jsme se nevydali jinudy. Jen kousek nad Hynčicemi nás dostihla malá dešťová přeháňka, to abychom ji bezpečně mohli považovat za výjimku potvrzující krásné počasí, které nás celý den provázelo.

Ve výsledku moc pěkné místo, kam bych se klidně vypravil znovu, cest vzhůru i dolů je přeci jenom k poznávání ještě dost. Zkrátka parádní akce, jen více takových...

ZLM 2019 - terénní duatlon aneb co nebylo vloni v běhu nebylo letos na kole

Letos to bylo oproti loňské premiéře úplně jiné, ale nakonec se stejným výsledkem, což mě značně a vlastně možná i nepříjemně překvapuje.

V čem že se to tak lišilo? Začal jsem běhat. No běhat, spíše klusat, ale i tak... Kolegové a kolegyně v práci se se mnou dali do podniku "neběháme Brno", Je však třeba vzít v potaz, že 3,2km dlouhé kolečko vede po rovině a běháme ho řádově tempem 7min/km. Normálně bych psal 8,6km/h, ale když by tomu většina běžců nerozuměla nebo aspoň nechtěla rozumět... :-) Takhle tomu nerozumím já, ale to nevadí, já to po sobě číst vážně nebudu. V tuto chvíli se také hodí poznamenat, že jsem se párkrát proběhl i po Vysočině buď s Láďou a nebo s Láďou a Láďou. Nutno podotknout, že mě nepříjemně zaskočilo několik skutečností, třeba to, jak rychle běhají Láďové, jaký je rozdíl běhat v terénu v kopcích oproti asfaltové rovině a konečně, že je něco jiného běžet 5 nebo 7min/km na trati třikrát delší. Njn. je překvapující, že to někoho překvapuje, že? To všechno tady plácám, jen abyste věděli, proč jsem se domníval, že by to mohlo vypadat lépe než loni, že bych třeba mohl uběhnout více než 4km z 8km a tím zmenšit znatelně ztrátu na vítěze popř. na ty "jen lepší". Úvodu bylo již dost a proto už jen jeden poslední. Na start jsme se s Láďou dostali po vlastní ose, když dodávka zůstala zaparkovaná v Šlakhamrech.

Start závodu se blíží, všichni se vrací z rozběhů a rozjížděk, zatímco já jsem zabalen ve svetru s kapucí. Vyloženě si užívám poměrně chladného rána (no dobře, v 10:00 lze asi stěží mluvit o ránu, ale co) a hlavně silného větru, který zcela překvapivě fouká od Sázavy na Losenici, přesně tak aby úplně demotivoval závodníky zejména v úvodu cyklistické části a dostatečně otrávil v úvodu obou běžeckých částí. Posledních pár chvil před více než hodinovou makačkou věnuji zbavení se svetru a vydobytí si dobré startovní pozice v první řadě. Ano, je to pakárna stát ve předu, když víte, že přes vás půjde pár desítek lidí, ale přece si sám sobě nenaordinuji handicap. Na druhou stranu by to vypadalo patřičně, zatímco většina borců běží v kraťasech a triku s krátkým rukávem, já táhnu zimní vlněné ponožky, cyklistické tříčtvrťáky prodloužené skoro na kalhoty, cyklistické dres, návleky na ruce, dlouhoprsté rukavice a čelenku...

Odstartováno, jde přese mě několik desítek lidí. Jako bych to neříkal. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Záhy zjišťuji, že jsem to přepálil, že moje tempo nepřímo úměrně závisí na naběhaných kilometrech za sezonu (tj. asi tak 50km). Zkrátka si dosti netradičně uvědomuji, že nechci padnout, že mě čeká ještě kolo a další běh. Zvolnění do mírného kopce se nekoná, místo toho přecházím do chůze a smutně se ohlížím, abych věděl, kdy mě pohltí skupina pronásledovatelů. Když už ji mám skoro na hrbu, tak se znovu rozběhnu, ale ne na dlouho, téměř spádnicí na Peperek odmítám běžet a tak jdu. Ve výsledku se propadám průběžnou výsledkovou listinou a ani mě to zas tak moc netrápí, trápit by mě mělo, že prostě zdaleka nemám naběháno tolik, co bych na takový (byť krátký) závod potřeboval. Z kopce mě dobíhá i Láďa 1, který ze zcela objektivních důvodů dnes nepředvádí, co by běžně předváděl. Naštěstí mi neutíká příliš a tak přežívá naděje, že bychom si na kole mohli pomoci. A světe div se, dokonce máme na dostřel Láďu 2.

A je tu depo, osobně sám se sebou sdílím sdílný pocit, že to jde. Z 5,2km jsem běžel více než 4,5km, tj. okolo 86%... Na druhou stranu to při změně nářadí nevypadá až zas tak dobře, převlékám se příliš dlouho a ani netlačím na pilu, zkrátka se potřebuji prodýchat. V té zpomalené chvilce si stíhám v klidu uvědomit, že Láďa 2 je už dávno na trati, nepřezouvá běžecké boty za tretry, jen háže helmu na hlavu a frčí. Láďa 1 v depu naopak překvapivě zaspává a tak ho popoháním ať jede. Na trať vyjíždíme de facto stejně, ale  Láďa dnes nemá den, volá na mě ať nečekám, takže nečekám a jedu. Vzápětí předjíždím prvního (no dobře, tím byl Láďa 1, ale to bylo ještě v depu), pak druhého a třetí přede mnou už sviští Láďa 2, který se chytá do vláčku a frčíme. No frčíme, to je celkem drzost nazývat předem prohraný souboj se vzdušnými silami tímto slovem, takže spíše se plazíme. Po nějaké době kouknu za sebe a Láďa nikde, zato se za mnou utvořila poměrně slušná stíhací letka. V Sázavě jsem toho měl plné zuby, následný kopeček mi dal požrat jako před rokem. No a po bývalé železniční trati mi to zdaleka nejelo tak jako v tréninku. Kde se začalo dařit, byl terén. Tam jsem před sebou konečně spatřil lidi, které bylo možné zdolat. Bohužel jsem je dojel na proklatém mostě, kde si to mašírovali podle instrukcí pěšky, čímž mě luxusně zbrzdili. Ale co, jednoho jsem předjel za mostem a druhou (vedoucí ženu) o pár chvil později též. Třetí podlehl do následného kopce, ale jen protože píchl. A co bychom si nalhávali, od Brdíčkova mlýnu jsem se do kopce plácal asi tak poloviční rychlostí než jakou bych čekal, zkrátka bída. No a tam, kde jsem loni asi exceloval, tj. v kopci na Peperek, tak jsem se opět trápil a to se raději ani nebudu zmiňovat o tom, jak jsem téměř celý kopec tlačil. A víte co, nevadilo mi to. Zkrátka jsem šel přes čáru a cítil, že by to nemuselo dopadnout dobře. Na kopci jsem to však zase rozpálil a pár lidi nechal za sebou.

A to nejlepší nakonec. 2,6km běhu. No on to zas takový běh nebyl, spíše klus, ale na druhou stranu trvalý bez přestávek, což mi udělalo velkou radost. To že mě sbíhali 3 lidi a 2 z nich i předběhli je přirozeně škoda.

Při pohledu do výsledkové listiny mě nakonec přepadlo zklamání. Stejná pozice jako loni a o 2s horší čas. No ano, foukal silný protivítr, ale i tak bych čekal mnohem lepší výsledek vzhledem k mnohem lepšímu běhu ve srovnání s loňskem. To, že mi to nešlo na kole, nakonec tak překvapující není, vzhledem k tomu, co jsem najel nebo spíše nenajel. Jenže ani loni jsem na kole nenajezdil nic slavného a očividně jsem tam předvedl trochu jinou jízdu. Takže ano, zklamání. Letošní duatlon však nabídl z pohledu ligy nečekanou novinku, mezičasy, tj. je možné srovnat pocity s čísly, které člověk neokecá. V prvním běhu jsem byl 18., na kole jsem zajel 4. čas a v druhém běhu mi patřilo až 24. místo. Z pohledu průběžného pořadí to vypadlo asi takto: 18 -> 10 -> 12. Rada pro příště? Nebýt na kole tragéd a zrychlit běh. A možná bych také den před závody nemusel podnikat 17km procházky, protože by to také nemuselo přinést kýžené ovoce. Lize zdar!

ZLM 2019 - cyklistická etapa aneb kratší a kopcovitější překvapení

Letošní etapa byla vskutku speciální. Ne, tentokrát nehodlám příliš rozebírat svoji vysokou váhu, nízkou trénovanost a obecně malou výkonnost - to už je prostě standard, se kterým očividně nic moc nedělám. Spíše jsem myslel trať samotnou a její parametry. Namísto 62km se stoupáním 820m a klesáním 640m se jel díky stavební uzavírce mostu na Milovech mnohem kratší 35km okruh se stoupáním 600m a klesáním 430m. A to bylo pro mě dobře...

Je pravdou, že ani po výměně vozového parku nemohu říct, že bych se řadil k nějaké šlechtě. Zkrátka nádherných a pekelně drahých silniček mnoha kultovních značek se sejde vždy pořádný balík, takže pocit chudého příbuzného mohu s klidem zažívat dál. Ale co, ono to není o kole, ale o nohách... Víme?

Nohy, to je to, co mi nesloužilo ani při přemisťování od ždárského zimáku na místo ostrého startu poblíž hotelu Grunt. Ve předu jedoucí auta a silničáři za ně nalepení asi nepochopili, jak probíhá takový přesun. Hlavně v klidu a pomalu! Jo a to se tu nedělo. Přede mnou zela taková díra, že byste na její zalátání potřebovali malou železniční lokálku a nebo aspoň jednu tramvajovou soupravu. No co, sebevědomí to sice nepřidalo, že jsem se zadýchával jak dýchavičný pes a stejně nemohl dojet třeba 10-20 cyklistů přede mnou, ale do ostrého startu jsem měl času dost. Překvapivě jsem se nepostavil do první lajny, ale rovnou do druhé, jako by to předznamenávalo plánovou strategii. Druhé housle? Stále ve stínu? Pořád v pytli? Přesně, taktika těch co na to nemaj a nebo jsou příliš vyčuraní.

Start! Překvapivě tempo borců na čele nebylo v kopci na Vysoké neakceptovetelné. A přesto asi po minutě šlapání jsem ze čtvrtého rezignoval na únik první dvojice. V tuto chvíli bych na to měl, ale asi by mě to stálo zbytečně mnoho sil. A nebo jsem prostě vyměkl. Zvolnil jsem tempo a šlapal nalepený na zadním kole borce přede mnou. Záhy nás dojížděli a předjížděli další a další. No problemo, hlídal jsem si případné úniky a navíc se kopec zlomil ve skopec, z Vysokého se sjíždělo na Počítky. V Počítkách přišel čas na počítání nebo možná i na bilancování, co si počít? Tak na první otázku existuje jednoduchá odpověď, první skupina se rozdělila ve dví, prvního a druhého, který mu příliš nestačil. Za nimi se celkem rychle, vždyť jsme za sebou nechali pouhé 3km silnice, vykrystalizovala skupina, skupina ani ne tak pronásledovatelů, jakožto spíše těch, kteří nestačili prvním dvěma. To je moudro za moudrem. No a za námi děj se vůle... prostě nemám tucha, co se dělo za námi. Odpověď na druhou otázku je také celkem jednoduchá. Co si počít? Prvně uviset nad Sklené, pak uviset nad Vlachovice a pak uviset zpátky do Vysokého. Tak jdeme na to...

Stoupání na Sklené sice bolelo, ale překvapivě ne tolik, jak bych si býval byl myslel. Přeci jenom přede mnou jela necelá desítka borců polovičního věku, cyklistického vzezření (chápej tak, že od pasu výše šlo o sušinky, tj. v průměru hádám tak -20kg) v týmových dresech různých cyklistických klubů na nadupaných strojích. Ve výsledku všechno lepší a výkonnější cyklisté. Na kopci jsem vesele zamával na Mirka, který přišel povzbuzovat a frčelo se vesele dál. Pod obávaný kopec pod Vlachovicemi jsem dojel v balíku s odhodláním nechat tam vše, protože, kdybych skupinu ztratil právě tady, znamenalo by to jet 13km za své, nebo počkat, až mě někdo sjede... A to by vážně nebyl dobrý podnikatelský záměr. :-) Překvapivě jsem však měl do krátkého prudkého kopce mnohem méně problémů než v kopci předchozím. Nakonec jsem se jal dělat obětního beránka a po chvíli sjezdu na NMNM jsem převzal otěže nad sebou samým a trochu neochotně táhl peloton dobré 4km (ale je také pravdou, že 2km z toho tvořil sjezd).

A pak je tu další pravda, smutná pravda, hned po té, co jsme zatočili do kopce nad novoměstskou nemocnici, tak přese mě šla celá skupina a já měl co dělat, abych se je do kratičkého kopce udržel. Poučení pro příště, před kopcem není dobré táhnou grupu, protože vám to pak osolí. Nakonec jsem se zuby převodníky udržel, ale šlo o neklamné znamení nadcházejících a to ne příliš radostných událostí. K těm mě ještě více přiblížilo další vedení grupy za Lhotkou, když jsem se rozhodl, že sjedu notorického uprchlíka... A pak, že skupinu ještě kousek popotáhnu z Vysokého do Počítek... Do kopce jsem dokonce chvíli spurtoval, než se přese mě přehnala celá skupina a já koukal jak z jara, což bylo hloupé vhledem ke sklonku léta... Abych nekecal, za mnou zůstal jeden z naší grupy... Tak se zrodil plán B. Překvapivě jsem se rozhodl neždímat se a nevydat se z posledních zbytků sil. Zdá se, že jsem vstoupil do nové éry závodění, nebo spíše nezávodění. :-) Řekl jsem si zkrátka, že mi stačí, když udržím sedmou pozici a ztracené body vem čert. Ono co si budeme nalhávat, jak už jsem zmínil, všichni byli lepší, takže moje případná snaha by s největší pravděpodobností stejně neznamenala žádný posun v pořadí, maximálně bych tak minimalizoval bodovou ztrátu. No takže jsem si hlídal snesitelné tempo, jednoho borce za sebou a to, že se z dáli nepřižene nějaká skupina, která by mě sfoukla jako svíčku. Nic z toho se nestalo a já v "pohodovém" tempu (rozuměj, píchalo mě v obou bocích, bedra trpěla ne příliš dobře snesitelnou bolestí (já také tak), pot mi valil proudem do očí, jen dech jsem tu a tam lapil) dorazil na Vlachovice, kde jsem ještě pro jistotu zaspurtoval, aby aspoň na cílové čáře nebylo vidět ztracené odhodlání nechat na trati všechno.

Ve výsledku jsem byl s výsledkem nadmíru spokojený. Vzhledem k okolnostem jsem dosáhl na sedmé místo, tedy sedmé dle mých počtů, šesté oficiálně a to s vědomím, že stačilo v sezóně něco najezdit a mohl jsem se ještě těch 8km udržet skupiny a bojovat tak o místo druhé... Dokonce i ten čas nebyl tak bídný, 3minuty ztráty na prvního znějí pořád trochu lépe než zatím nejlepší výsledek na etapě znamenající 10minut ztráty na vítěze (pravda na dvojnásobné trasa, ale i tak se to zdá býti zlepšením). Takže kolům zdar a brzdy zase na viděnou na kole, už abych ho běžel opravit, jinak nevím s čím pojedu duatlon...

Sabelell a Qayron Fatal eFS Q aneb na českém trailovém e-biku skoro jako na mašině

Už dlouhou jsem neprovětral žádné elektrokolo a tak by se mohlo zdát, že po nepříliš úspěšné elektrocestě z Brna na Vysočinu v roce 2017, kam jsme po vlastních osách nedojeli, jsem na tyto stroje zanevřel. Vlastně sám netuším, zda je to zdání a nebo pravda. Tak či onak jsme si s Janičkou v sobotu 10.8.2019 půjčili dvě stejné trailová elektrokola Qayron Fatal eFS Q. Je-li vám značka Qayron stejně povědomá, tak jako mně, tj. v životě jste o ní neslyšeli, tak vězte, že jde o českého výrobce kol a věřte, že nejde o žádného nováčka v branži. Už na webu zjistíte, že výrobcem kol je BP LUMEN s. r. o., který jak mnozí víte stojí za mnohem známější značkou Apache Bicycles. Zde se sluší připomenout, že tato firma přesunula montáž kol z Číny do ČR již v roce 2017 a do budoucna dokonce uvažují o jejich výrobě. Toliko usazení do příslušného kontextu.

A teď pár obvyklých technikálií:

Modelová řada: 2019
Velikost kol: 27,5" +
Velikost rámu: 17" / 19" / 20,5"
Převody: 1 x 11
Hmotnost: 21,9 kg (bez pedálů)
Motor: Shimano KDU8000
Baterie: Shimano KBTE8010
Displej: Shimano KSCE8000B
Rám: Alloy 6061 / 150 mm, Boost axle
Vidlice: SR Suntour Auron 35 Boost RC2-PCS / 150 mm
Tlumič: SR Suntour Duair LOR8
Kliky: Shimano E8000 / 38T / 170 mm
Řazení: Shimano XT M8000
Přehazovačka: Shimano XT M8000GS
Kazeta: Shimano XT M8000 (11 - 46T)
Řetěz: KMC X11e
Brzdy: Shimano XT M8000, 180 mm rotors
Náboj přední: DT Swiss H1900 Spline
Náboj zadní: DT Swiss H1900 Spline
Ráfky: DT Swiss H1900 Spline (27,5" / 35 mm)
Pláště: Schwalbe Nobby Nic 70-584
Pedály: SP-420
Gripy: Ergon GA20
Řídítka: Spec Soil 31,8 x 760 mm
Představec: Spec Soil 50 mm
Hlavové složení: FSA No. 57
Sedlovka: Spec Soil 30,9 x 440 mm / 125 mm dropper post
Sedlo: Ergon SMC40
Cena: 94.990Kc

Jak vidno, poměrně hodně muziky. Nejvýkonnější motor Shimana, záplety DT Swiss, pohon a brzdy Shimano XT, slušné odpružení od SR Suntour. No nezní to vůbec špatně. Smysluplné srovnání/recenzi ode mě nečekejte, přeci jenom elektrokol jsem příliš neprojel a dvouletý půst umožní na mnohé zapomenout. Zkrátka bude to více o postřezích.

Tím nejzajímavějším pro mě byl bezesporu motor, zkoušel jsem Specialized, Bross a několikrát Bosch, ale z velkých hráčů mi chyběla Yamaha a Shimano. A právě Shimano je zde reprezentované motorem KDU8000 (E8000), tedy tím nejvýkonnějším, 250W a 70Nm. Zlepšit by se snad daly jen obyčejné kliky, které lze povýšit až na duté XT (8050). Pocitově je motor poměrně úzký a tak Q faktor zůstává celkem snesitelný, aspoň pro mě osobně. S výkonem a způsobem jakým motor pomáhá jsem byl vcelku spokojený. Zvuk motoru je patrný, ale dá se přežít. Co bych však rozhodně vyzvedl je způsob změny jízdních režimů, který neprobíhá prostřednictvím nějakých tlačítek na displayi cyklocomputeru, ale pomocí páček nepříliš odlišných od těch řadicích. Ano, nezastírám, že "mechanický" chod páček, který vyžaduje nemalou sílu na přepnutí režimu, asi jako na při řazení na starších řadách Shimana (3x9) se mi zdál zvláštní, ale časem jsem si ho oblíbil. Přeci jenom absence potřeby sundání ruky z řidítek se vám v terénu může mnohokráte vyplatit. Takže tady Shimano získává za intuitivnost plusové body. Další pochvalu si zaslouží výrobce/Shimano za udávaný dojezd až 100km. Skoro to vypadá, jako by se nehonil za hypotetickými reklamními propagacemi slibující dojezd automobilu. Ještě kdyby dodal u poznámky "záleží na režimu asistence, náročnosti terénu a hmotnosti jezdce", že může být podstatně kratší, asi bych si už neměl do čeho rýpnout.

Řazení, njn. tady budu vypadat jako staromilec, ale krom silnice 2x11 jezdím na ostatních kolech oldschoolových 3x9 a tam to řazení vypadá zkrátka jinak. MTB 1x11 od Shimana jednoduše vypadá jak napnutý luk a přeřazení jako výstřel z něj. Prostě přehazka drží řetěz extrémně napnutý a řazení je rychlé a takové drastické doprovázené kovovými zvuky rozechvělého něčeho (řetěz nebo kazeta?), každopádně chodilo přesně.

Brzdy sice brzdily, ale tady jsem nadšený dvakrát nebyl. Tvar XT páček i dávkovatelnost brzdné síly je bez připomínek, to stejné však nemohu říct o účinnosti ve spojení se 180mm kotouči. Postavit to na přední skoro nešlo a i dostat zatížený zadek do smyku nebylo zas tak easy. Když k tomu přidám kroutící se zadní stavbu, která ve výsledku znamenala časté až neúnosné škrtání destiček o kotouč, nemohu než strhnout body. Na druhou stranu nevím, kolik toho mělo testovací kolo najeto a jak dobře bylo seřízeno. Tj. nemusel by to být neodstranitelných problém i bez dalších investicí.

Odpružení na sobě sice nenese tak prestižní visačku jako jiné komponenty, ale když kouknete na technické parametry a cenovku, nabudete, možná jako já, přesvědčení, že to bude velice dobré. Skutečnost? Těžko říct. Tady má výrobce reprezentovaný obsluhou nabízející kolo k otestování ještě co dohánět. Vzhledem k tomu, že neupravovali tlak v pneumatikách a ani nesahali na nastavení vidlice a tlumiče, tak jen stěží šlo dosáhnout uspokojivého výsledku. Zejména Janička byla z kola vytřesená jako ratlík vzhlížející do tlamy rozzuřenému vlčákovi. Vidlice jí nevidlicovala vůbec, tlumič něco málo udělal, ale přehuštěné pláště Schwalbe Nobby Nic o rozměrech 70-584 to stejně pohřbily. Já jsem na tom byl o něco lépe, vidlice aspoň trochu vidlicovala a tlumič s mojí váhou chodil perfektně. Jen nemít také přehuštěno. Tj. věřím, že když si vyhrajete se setupem, dostanete minimálně dobrě fungující kolo...

Také mě bavila teleskopická sedlovka. Ne že bych takovou věc nikdy nevyzkoušel, kdysi dávno jsem na ní pár minut seděl... :-) Na trailové kolo rozhodně fajn věc, jen nevím zda Spec Soil je vlastním brandem Qayronu a nebo zda jde o svébytnou značku. Funkce za mě dobrá, hmotnost na takovém tanku neřešíte, takže k naštvání byl jen ten šílenej vakl do stran. Za jízdy mi to sice nevadilo, ale v depu jsem si říkal, zde je fajn na výrobku za 100kKč vidět takovou vrtuli... :-)

Tady mi už dochází dech, takže bych mohl napsat o tom, jak to jelo. No asi jako tank. Nevím jak je tank nepohodlný, ale v tomto případě se jednalo o nepohodlný tank, který šlo poslat kamkoliv a on kamkoliv jel. Asi se nebojím tvrdit, že pokud bych měl čas kolo poladit na míru, myslím tím především nahuštění kol, vidlice a tlumiče, že by se dalo škrtnout slovo "nepohodlný".

Nezkoumal jsem SAG tlumiče, a tak jen stěží mohu říct, zda je osa klik příliš u země a nebo šlo jen o důsledek podhuštěného tlumiče, ale ve výsledku není obtížné drhnout pedály v zatáčce. Tohle na trailovém biku vnímám značně negativně.

Hodně negativně vnímám i legislativu ČR/EU... :-) No to jsem si zapřeháněl, protože aspoň v rámci elektrokol mi příjde velice rozumná. Problém však jest, že pokud se proháníte po trailech, tak z kopce málokdy jedete pod 25km/h, kdy vám pomáhá motor. To ještě není tak zlé, prostě rozšlapáváte 22kg těžkou mrchu, co nejede úplně tak sama. Nicméně tohle se dá ještě skousnout, o poznání horší je to na trailech bez znatelného flow, kde často měníte rytmus jízdy a neustále překračujete magickou hranici 25km/h nahoru a dolů. Střídání pomoci a nepomoci je prostě k vzteku a ani skutečnost, že se s kolem dá rozumě odlepit od země (o poletování bych ve svém případě vážně nehovořil) to nezachrání. Tahle výtka však nepatří ani výrobci pohonu natož pak celého kola.

Závěr? Nemám, nevím. Chtěl jsem napsat, že mi cena přijde více než konkurenceschopná, ale nakonec jsem vyměkl a prolezl nabídku aspoň jedno e-shopu, abych zjistil, že by takové tvrzení bylo více než odvážné. Takže jinak, neznámá značka nehodlající se podbízet cenou. Kolo papírově více než slušně vybavené a po správném nastavení nabízející snad i odpovídající svezení. Koupil bych si ho? Špatná otázka! Elektrokolo snad jedině kdyby mi ho někdo daroval. Na ježdění okolo komína příliš drahá hračka a na regulérní ježdění neakceptovatelná ztráta svobod. Tak zase někdy během dlouhé chvilky, kdy čekáte na nabití baterky svého kovového oře...

ZLM 2019 - olympijský triatlon aneb těžší než výhra je snad jen obhajoba

Okřídlená fráze není rozhodně frází planou. Kdokoliv něco vyhrál k tomu asi může říct své. Před rokem (2018) se nám na ZLM povedl husarský kousek, když naše štafeta ve složení Oto - plavání, moje maličkost - kolo a Honza - běh dorazila do cíle jako první. Pokud si klepete na čelo a říkáte si, že mi hrabe, tak vězte, že ZLM se zúčastňují takoví triatlonisté, že se do osudového roku 2018 nepodařilo zvítězit žádné štafetě. Takže za mě šlo zkrátka o husarský kousek a basta.

Letos jsem o triatlonu a vlastně ani o štafetě moc neuvažoval. Radosti a starosti mám zcela jiné a z pohledu celkového hodnocení není 1/3 bodů zajímavá ani v případě tom, že bychom snad vyhráli. Když se k tomu přidala dubnová zlomenina palce s jejímiž následky se stále potýkám a čtrnáct dní před startem se k ní přidala drobná havárie na kole při cestě z práce, kterou nechutně odneslo pravé koleno, měl jsem, pro mnohé překvapivě, jasno. Žádná liga, budu se léčit. Bohužel týden před startem se v práci ozval Oto, zda jdeme závodit a koleno se postupem času začalo lepšit, jakože už jsem třeba mohl chodit a bolest byla snesitelná, takže nebylo třeba zahánět ji oblbováky. No a když se k dotazům přidal i Honza, tak jsem v pátek s ohledem na skoropoužitelnost svého kolene rozdal instrukce, kde a kdy se sejdeme.

V neděli 11.8.2019 to vše klapalo jak na drátkách. Vzhledem ke svému neoptimálnímu zdravotními stavu, celkové zatučněnosti, netrénovanosti a obrovské váze atakující znovu 91kg jsem měl jasný scénář. Oto tentokrát nepoleze z vody druhý, ale první a to rovnou s náskokem aspoň jedné až dvou minut, což by mi mohlo dát dostatek prostoru, aby mě ostatní dorazili až na otočce, tj. 19km z 38km. Pak už jsem si věřil, že to v háku dovezu v nějaké grupě tak, aby Honza vybíhal spolu s ostatními. No a holt si Honza dá jednou rychlejší trénink a všem uteče. Takže strategii bychom měli, ještě jsem pořešil, kdo kde a jak bude předávat štafetu, abych se svými novými silničními tretrami nikde nemusel utíkat (protože to prostě moc nejde) a šlo se na věc.

Plavání... Jo tak v plavání mě Oto překvapil. Po prvním ze dvou kol nebyl rozhodně na místě prvním, jakožto spíše na místě 10. Koukám, že mi je moje/naše strategie k pr... Však víte. Málokdy se věci dějí tak, jak si je vysníte. V danou chvíli jsem ještě neměl nejmenší tušení, že Oto bojoval se zatékáním vody do brýlí, že několikrát musel úplně zastavit a opravovat brýle. Jo během prvního kola se také ukázalo, že o parník až dva Titanici drtí startovní pole 15ti letá nadějná triatlonistka Katka Mičková. Takovou rychlost jsem ještě neviděl. Když už Katce zbývala posledních 250m, začal jsem se konečně strojit do cyklistického. Katka byla venku, druhý plavec od ní dostal 1:30 nebo 2:30, kdo ví, každopádně to bylo peklo. Já smutně očekával Otu někde okolo desátého místa a tak jsem nespěchal. Už jsem se pomalu chtěl přesunout na smluvené místo předávky, když jsem si vzpomněl, že nemám nic na jídlo, že jsem si nevzal hroznový cukr, což bylo jediné placebo, které jsem tentokráte s sebou vezl. A když jsem se takhle marně hrabal v tašce, rukavici sundanou, upoutalo moje periferní vidění stříbro, tedy stříbrná čepka, která nepatřila nikomu jinému než Otovi. No to je průser!

Najednou mě čekal 30m běh se silničními tretrami po ještě mokré trávě... Když jsem se konečně dobelhal na silnici, tak jsem šel vzápětí téměř k zemi. Silniční kufry nabraly takové množství hlíny, že mi tretra sklouzla tupě po pedálu a já měl co dělat, abych se k té zemi neodporoučel i já... Po ztrátě mnoha drahocenných vteřin, jsem ucítil pevné spojení s kolem a vyrazil vstříc nekončící bolesti. No, je fajn, že jsem se na start nepřipravil, protože jsem tam měl hrozně lehký převod, takže ztráta další kupy vteřin zbytečným řazením... Takže jdem do toho po hlavě a naplno! Ještě než jsem se dostal na hlavní, podařilo se mi předjet dva závodníky. Not bad! Bohužel sjezd z hlavní je na levou ruku a já musel dát přednost takové koloně aut, až mi bylo k breku a to mě čekalo další velké trápení. Celých 6km jsem před sebou neviděl nikoho, až v kopci před Cikhájem se zjevil borec na obzoru. To by bylo dobré, jenže já se i ohlédl a viděl za sebou skupinu, možná 2-3 borců, jak se blíží. Opakované ohlížení jest však příznakem slabosti, takže dál jsem se již neohlížel a tudíž netuším, co se za mnou v těch chvílích dělo. Překvapení se však konalo v kopci uprostřed Cikháje, kde jsem dojel borce před sebou a překvapivě ho hned i utrhl, přestože jsem valil do kopce přes závit a nevěděl, zda to vydržím, zkusil jsem nedat mu šanci, aby se chytil. Povedlo se! No a pak přišla otravná lesní pasáž, mokrý asfalt a nahánění se s autobusem, který jsem musel dvakrát předjíždět a v Herálci se to událo tak nešťastně, že jsem musel de facto zastavit a rozjíždět se z nuly. Navíc mi nedávalo spát, kam se poděla vedoucí Katka a zda je mezi ní a mnou ještě někdo další. Mé pozdní oblékání na startu zapříčinilo, že jsem nevěděl, kolik soupeřů je přede mnou a když k tomu Oto vyskočil z vody nějak dříve, byl jsem totálně zmaten. Je možné, že se posunul z 10. místa na nějaké 6-8. místo a je také možné, že jsem někoho předběhl v boxech, protože jsem se nemusel převlékat. Bohužel nic z toho jsem nevěděl... Dalších 9km jízdy o samotě než jsem v dáli před sebou zahlédl vedoucí dvojici, Katku a nějakého borce. Drtil jsem své nohy co to šlo a očividně se mi dařilo sjíždět je. Na otočce ve Svratce jsem měl jasnou představu o jejich náskoku a vzápětí jsem si také udělal představu o tom, kdo mě nahání. Sjela se asi čtyřčlenná skupina triatlonistů, která valila v balíku a bylo jasné, že pokud spolupracují, tak si mě namažou jako máslo na chleba. Se skloněnou hlavou jsem však nepolevoval a snažil se dorazit špici závodu. K tomu jsem potřeboval další 3km, podařilo se mi to na začátku Herálce. Spokojeně jsem skočil do vláčku a jeden kilometr se vezl v závětří za 15ti letou holkou. No dobře, opravdu to nebyl velký pytel, ale přesto jsem šetřil. Jenže za vesnicí šla Katka před borce načež na ni zavolal, ať neblbne a nejede na větru. Vzápětí se borec otočil na mě jestli bych nešel rozrážet vzduch. Tady jsem konečně pochopil, že je to jen aerodynamický štít Katky a ne závodník. Až mnohem déle mi bylo objasněno, že jde o jejího tátu. No co se dalo dělat? Spousta věcí přirozeně... No já si vybral nepříliš hezkou, šel jsem před ně, ale příliš se opřel do pedálů a ujel jim. Bohužel pro ně šlo o závod a po 21km rozrážení vzduchu jsem neměl moc chutí pomáhat soupeřce. Nebyl v tom přímo zlostný úmysl, kdyby se chytla, tak bych jí chtě-nechtě táhl, problém byl, že se přeci jenom pohybovali pomaleji než bylo zdrávo, aspoň s ohledem na tu tlupu pronásledovatelů. Ano, netuším, zda ji táhl jeden a ostatní jeli zadarmo a nebo zda spolupracovali. Tak či onak byli nebezpeční a bylo jen otázkou času... Však víte. Takže jsem jen odložil nebo spíše předložil svůj plán pokusu o trhák na právě teď. Katka se nechytla a já pelášil co nejrychleji do cíle. Překvapivě se na mě nikdo nedotahoval, resp. nikoho jsem neviděl. Je pravdou, že na hlavní ze Žďáru do Ždírce, tedy silnici č. 37, jsem toho měl nad hlavu a nohy vážně neposlouchaly. Nicméně jsem se zakousl do představce a hlava nehlava letěl vstříc předávce. Už podruhé jsem toho dne nedobrzdil, na otočce ve Svratce měl Jirka (pořadatel) obavu, že to nemohu ubrzdit no a na Dářku jsem to vážně neubrzdil, letěl jsem někam smykem, naštěstí Honza byl nachystaný na domluveném místě.

Plácl jsem ho a Honza se vydal na svůj tréninkový běh... :-) Ještěže člověk neví, co během závěrečného 10km dlouhého běhu vyvádí, plácá si se soupeři v protisměru, pokecají, půlku cesty prokecal s tátou, který vedle něho jel na kole a ještě měl dost prostoru, aby zvolnil, aby na pondělním tréninku nebyl unavený... No stress! Na otočce do druhého kola běžel s náskokem 1:16 min a očividně mu to bohatě stačilo na to, aby po roce doběhl opět první!

Celkový čas byl o poznání horší než loni, ale to jsem vážně neřešil. Obecně to ani nemá cenu příliš řešit, už jen protože pozice bójek není na Velkém Dářku nikdy stejná, a tak se délka plaveckého úseku může meziročně lišit řádově +-200m.

Pro tentokrát jsem si vzal do kapsy mobil a pustil si trekování, abych měl představu, jak moc mi to nešlo. A jak to tedy nešlo? Podle GPS logu jsem ujel 36km (opravdu jsem si to nikde nezkrátil o 2km, vzdálenost v pozvánce je zkrátka vadná :-)). Dosažený čas 59min pak znamená průměrnou rychlost 36,6km/h. Vzhledem k převýšení 370m to na mě není vůbec špatné a vzhledem k okolnostem skoro až snové. Díky teplotám ležícím nad 25°C a prosluněné obloze většina borců běžela bez triček a nelze nepoznamenat, že čelo mužského závodu vypadalo jako reklama na muže roku. Jeden svalnatec za druhý s pekáčem buchet na břiše... Pohled na mé tukem obalené tělo pak vypadal spíše jako parodie na sportovce než cokoliv jiného. V kontextu toho je můj cyklo-výkon o to podivnější. Nejde jen o to, že mám 8kg nadváhu, ale i o to, že mnohé svaly se díky absenci pohybu proměnily v hromady tuku... Takže mi není jasné, že mě nedojedou takoví borci, navíc všichni s klubovou příslušností a někteří na triatlonových speciálech. Pokud byste namítali, že přeci na rozdíl ode mě měli něco naplaváno a že je také čekal následný běh, tak na tom něco být může, ale Oto po plavání odchází zcela v pohodě a tvrdí, že kdyby nechtěl, tak nohy nemusí použít vůbec aniž by nějak výrazněji zpomalil. Takže se snad dá uvažovat jen o šetření pro následující běh, což se popřít nedá, ale stejně bych čekal, že jim to půjde lépe :D Njn. ono mi zase sklapne, až si dám silniční etapu se silničáři na začátku září...

Skol! :-)

[edit] Pár zajímavých statistických údajů z EXIFu fotografií:

Konec plavání:

• První, Katka, 09:38:39
• Druhý, 09:40:28 (+1:49)
• Třetí, 09:41:45 (+3:06)
• Osmý, Oto, 09:43:04 (+4:25)

Konec kola:

• První, já, 10:42:09
• Druhý, 10:44:00 (+1:51)
• Třetí, 10:44:01 (+1:52)
• Šestá, Katka, 10:44:31 (+2:22)

Konec běhu:

• První, Honza, 11:20:53
• Druhý, 11:21:43 (+0:50)
• Třetí, 11:22:19 (+1:26)
• Pátá, Katka, 11:24:42 (+3:49)

ZLM 2019 - cyklistická časovka aneb když větry nepomáhají

23.6.2019 jsem jsi zašpinil kolo a pak ho dlouze umýval. Děs! A mimo jiné jsem se zase po roce objevil na startu časovky na Sklené. Od rána mě mrzelo několik okolností jako byl setrvalý déšť (předznamenávající minimálně to, že budu umývat kolo), zima, protivítr dokonalého směru a velikosti 20km/h a mimo jiné i taková drobnost, že jsem bez formy a těžký (jak typický povzdech).

Letos jsem se sice vyvaroval několika předešlých přešlapů, takže jsem např. do ZNS dojel autem, nikoliv na kolem, jel na čistou vodu, nikoliv na "chemii" apod. Na stranu druhou jsem samozřejmě několik chybek vyrobil. Největší? Absence tréninku, naštvání na mokro a víceméně nevyzkoušená změna setupu silničky.

Dres s číslem 138 nepředznamenával nic jiného než start v 10:38, přičemž se startovalo intervalově po 1. min. Po jednom kilometru jsem dojel 137, po čtyřech kolimetrech jsem dojel 132, která startovala spolu s 137. Během následujícího kilometru jsem pak sjel asi 4 další závodníky. No a pak v cílové rovince resp. v cílovém kopci jsem pro jistotu getnul ještě jedno číslo, pro změnu 129, tj. borce, který startoval 9 minut přede mnou. Takhle to možná nezní tak tragicky, ale bylo... Od začátku mě trápilo slušné dusno přestože teploty stěží olizovaly cokoliv nad 20°C. Od začátku mi nestačil dech a ten protivítr ve spolupráci s moji korpulentností nebyl také ničím příjemným. Ve výsledku se stalo to co vždy, namyšlená stopa jako by neexistovala, snažil jsem se vyhnout přílišnému mokru na silnici, snažil jsem se uhýbat protivětru a vůbec, prostě to bylo těžké jako vždy. Z pohledu výsledků z toho bylo nakonec překvapivé čtvrté místo s ani ne 50s ztrátou na vítěze. Trochu schizofrenie, osobně můj druhý nejslabší čas ever a zároveň nejmenší ztráta na vítěze spolu s nejhorší fyzičkou a největší váhou ever? Před očima mi běží scéna z divadelní hry Afrika točící se okolo Zupa Vometáka:

Žába: Ano Bohousku, On ti tu brašnu odnesl, ty sis toho vůbec nevšiml a já jsem mu ji teď ustřelili od zobáku. To je dobré vysvětlení pro tu věc. (na scénu konečně dopadne správná rekvizita - mrtvý sup)

Žába: Tak teď je to kapku složitější... Teď  bych to viděl tak, ze kulka nejen ustřelila Vometákovi tu brašnu od zobáku, ale zřejmě ho i smrtelně zranila.

Ludwig: Ano! A protože ta brašna byla těžší než zup, dopadla dřív. Co? Tím se to všechno vysvětlilo a už bych o tom nemluvil. (s těmi slovy odnese brašnu i supa do zákulisí)

Takže tohle snese snad jediné vysvětlení, se vší úctou k ostatním závodníkům nestartoval pro tentokrát prostě žádný profík, který mi běžně nadělí několik minut. Takhle se skoro bojím, že nemít nadbytečných 10kg, byl bych schopný vyhrát i bez dalšího tréninku... Jaká škoda, že mám tak moc rád jídlo. BTW čas 17:49 a krásných 105,51 bodů. Celkově žádný posun, držím si nelichotivé 14. místo a příště bude hůř, protože plavat vážně nejdu, mám svůj život rád...

ZLM 2019 - in-line aneb s kolečky se to lépe táhne

2.6.2019, tedy pouhý týden po atletickém trojboji došlo na další disciplínu, in-line brusle v ZNS. Historicky jde o jednu z mých nejsilnějších, o čemž by mohly mluvit umístění 7., 5., 3., 6., 2., 2. Nicméně pro letošek jsem přijel s jediným cílem, nezranit se. Byly roky, kdy jsem mohl mít naježděno několik stovek kilometrů a letos jsem si reálně týden před závody mohl zapsat tak dvě projížďky, tedy nic moc. Za poslední týden jsem se na to párkrát postavil, ale žádná sláva to nebyla, buď v ZNS nebylo příliš čisto (po pouti) a nebo v NMNM nebylo příliš čisto (po závodech světového poháru v MTB). Přestože jsem již věděl, že získávání pocitu jistoty na bruslích je na hony vzdáleno plánované akci, kilometrovému sprintu, měl jsem z toho přiměřeně dobrý pocit.

V den samotného závodu jsem nemohl necítit únavu z předešlého dne, kdy jsem si dal první reálnou cyklovyjížďku v sezóně, asi nepřekvapím, když se budu tvářit, že nebylo nejmoudřejší vyrazit na horském kole spolu s dvěma silničáři, ale co už... Ale více než nevyježděnost, chybějící síly, technika a nevím co ještě, mě strašila předpověď počasí a nakonec i aktuální radarová data, která ukazovala nezadržitelně se blížící bouři. Alarmoval jsem Láďu, který mě jako vždy vzal autem na místo činu, že nemáme času nazbyt (to ostatně nikdy). Náš příjezd do ZNS byl oznamován již s předstihem několika kapkami deště, ve kterých se značně rozplýval můj sen o nezranění. Mokro bruslařům nesvědčí a mě tuplem ne... Naštěstí to nebyla žádná divočina a po pár minutách by bylo trapné o tom vůbec mluvit. Každé tréninkové kolečko, které jsem si dal v ZNS mě usvědčovalo v přesvědčení, že to nebude můj den. No a také nebyl, ale i tak jsem dosáhl svého, nezranil jsem se! Možná si říkáte, co to ten člověk mele, proč by se měl zranit na bruslích? Co je to za volovinu? No dobrá, asi si to budete muset vyzkoušet sami! Přirovnal bych to ke čtvrtce. Pokud jste někdy v životě běhali a nebyli jste zrovna přeborníci (rozuměj mistři čehokoliv většího než třídy na střední škole), tak si možná pamatujete kterak při jednom z nejtěžších běhů dochází síly a jak se dříve či později přibližujete ústy k zemi, protože vás betonové nohy nejsou sto udržet nad zemí v potřebné výši. Ano, tak nějak vnímám kilometrový sprint na in-linech. Zásadní rozdíl vnímám v trochu větší rychlosti a zejména asfaltovém povrchu, který toho moc neodpustí. No a to celé si sami můžete zkomplikovat tím, že si jako naprostý amatér nazujete speedové inline brusle (možná, že by bylo odvážné mluvit o bruslích závodních, ale vzdáleně tak vypadají), tj. žádná opora kotníků, kotníky rozedřené do krve, velká kolečka a především dlouhý nůž, díky kterému nebudete mít o škobrtnutí nouzi...

No a teď už k samotnému závěru, tedy závodu, tj. závěru. O mých obavách víte, takže vás už stěží může překvapit, že jsem si dal málem na hubu už na startu, při sprintu z nuly mi uklouzla jedna a poté i druhá brusle a já to jen tak tak ustál. Trochu to nechápu s ohledem na skutečnost, že jsem kolečka důkladně odmastil, ale co už. Velká časová ztráta naštve, ale důležité, že jsem nelehl. V druhém kole to bylo podstatně horší poněvadž jsem najel do balónku vytyčující trať, což mě nejen že zdrželo, ale hlavně vykolejilo na hranu pádu. No a posledním krizovým momentem se stalo již typicky poslední kolo, kdy mi prostě chybí síly, které nemám a tuhnutí svalů jednoduše zavání silničním lišajem.

Přes všechna příkoří sama sobě způsobená jsem se dostal do cíle v čase 1:38,8, tj. necelé čtyři vteřiny za nepřekonatelným Markem a znovu jsem si překvapivě odvezl druhé míst. Lize zdar!