Ekipa se nakonec po několika typických personálních peripetiích sestávala z fotbalové jedenáctky - Janička, Pavla, Míša, Věra, máma, táta, Karel, Marek, Kuba, Petr a já.
Šíři sportovních a adrenalinových zážitků jsme oproti předešlým letům lehce ořezali, a tak výsledná množina čítala cyklistiku (horskou i silniční), via ferraty (potažmo i chůzi či běh), plavání (či spíše čvachtání), lezení (to jen v případě Marka a Míši), no a v neposlední řadě i saunovaní (protože jak by Kuba řekl: "Je to sport!")
30.6.2018, sobota, den 1, cesta do Tyrolska, via ferrata Burg Heinfels
Na místo, Ferienhaus-Zwenger v Innervillgratenu jsme dorazili očekávaně po 16h. Vtipné, ve dveřích byly strčené klíče a nikde nikdo. Nic, co by nespravilo pár telefonátů v němčině (možná škoda, že jí vůbec nevládnu :-)). Rozlosovali jsem si pokoje a vyrazili rovnou na ferratu.
Burg Heinfels leží ve stejnojmenné vesničce vzdálené nějakých 12km od našeho ubytování a propůjčuje jméno i zmiňované ferratě. Malá skalka nad řekou hostí slušnou sportovní ferratku na rozlezení. Ne že bych E/F nezkoušel, ale to bylo v Maďarsku a co si budeme nalhávat, obtížnost asi tak zázračná ve skutečnosti nebyla. Ale ani tady nešlo o kdoví jaký zázrak. Na místě se mluvilo o E, jen Bergsteigen ji hodnotí krásným zlomkem E/F. Nespornou výhodou je však to, že těmito písmenky začínáte a navíc se nad ně můžete dostat lehčí cestou či sestupem. Jo a do třetice bych snad i mohl zmínit, že lezete ve výšce do dvou metrů, takže je to vážně bezpečné hřiště pro pokusy o zdolání vlastních maxim. Zároveň se neopomenulo vybudovat nějakou tu cestu či nástup s hodnocením C popř. D, takže si na své přišly i holky, které neměly příliš chutí hned na první cestě trhat rekordy. Po rozlezení na dvou úsecích E/F přišel odpočinkový traverz, na který se pověsila čtveřice úseků D/E. Not bad! Jo, jen ten výstup z cesty přes plot na prostor mezi kostelem a základní školou mohl být intuitivnější. Po prvním rakouském ferratovém dobrodružství došlo na obhlídku soukromého hradu na vrcholu kopce, po jehož úbočí jsme lozili.
Večer patřil jídlu a plánování dalšího dne, jak jinak. No a také montování kol, v Pájině případě i první vyjížďce.
Hned ta první cesta nastavila železným lanům laťku vážně vysoko... Za mě jedna z nejhezčích vodních ferrat, které jsem měl tu čest vidět. Divoký tok kroutící se okolo obřích kamenů, vodopády, hráze, staré mlýny, lanové mosty, slunce a modrá obloha. Prostě krása.
Ani Millnatzenklamm nebyl špatný, ale v kontextu zážitků z první cesty... Však chápete. Tahle ferrata vás však může oslovit pořádným vodopádem a možností lézt v malém převisu C/D... Pro mě nejzajímavější bylo lézt cestu v opačném směru, njn. to se vám občas také podaří. No a také vidět, jak zmiňovaný převis zdolává nejmenovaná osoba bez jištění s obřím batohem na zádech. Připomínal mi pavouka, který celou stěnu slezl na tři kroky, zkrátka neuvěřitelné (a ještě s elegancí tanečníka).
Po návratu došlo i na kola (pro začátek a správnou korelaci ta horská), přeci jenom jsem si připadal jako na horách. Proti proudu potůčku Villgratenbach stále výš a výš. Já to vzdal jako první někde okolo 1.920mnm, holky (Janička s Pájou) daleko za 2.000mnm a Kuba snad ještě výše. Petr to nakonec otočil někde na mé úrovni, ale tak abychom se vůbec neviděli. Díky skoro jasné obloze šlo o úchvatný zážitek, však fotky se sněhem vám ukážou. Zpáteční sjezd už nebyl zdaleka tak potěšitelný, přestože brzdy hořely, my mrzli. Slunce se schovalo za nejvyšší vrcholy a ochlazení bylo zkrátka citelné. Tak či onak šlo o parádní ukázku vší nádhery, kterou v okolí svého ubytování můžeme nasávat.
Pěkně dle předpokladů, jeden den ferraty, druhý den kolo. No nebýt toho extra večerního kola v neděli po ferratách, asi by mi to šlo i lépe. Auty (osobákem a dodávkou) jsem společně dorazili na Lago di Landro. Ptáte se proč zrovna tam? Jednoduše, aby cesta nebyla tak dlouhá a aby ji v kratší podobě zvládli i rodiče (BTW nakonec na tom byli lépe než-li já). Tak vzhůru na jeden z plánovaných vrcholů, etapu Toblach - Cortina a Cortina - Toblach, kouzelné zákoutí Dolomit s výhledem na zprofanované Tre Cime di Lavaredo. Avšak hlavní důvody pro návštěvu Itálie a konkrétně tohoto místa musíte hledat jinde. Za prvé jsme jeli tuto etapu s Janičkou v zimě na lyžích, a tak se nabízelo letní srovnání. Druhak jsem slyšeli komentář Zuzky Kocumové během závodu Toblach - Cortina ze série Visma Ski Classic, o tom, jak je v tomto koutě země krásně i v létě... Zkrátka nám to nedalo, vypravili jsme se sem a nelitovali. Tedy samotnou Cortinu d'Ampezzo bych klidně vynechal, šlo vlastně o asi o třetí návštěvu, kdy jsem opakovaně proklamoval, že už to luxusní město nechci vidět. Je to trochu jako se Svatým Mořicem, krásné hory a krajina okolo versus celkem odporné město ostentativně dávající na odiv svoje bohatství a luxus. Prostě sbírka těch nejdražších obchodů koncetrovaých na malou plochu a nekonečné zástupy lidí, zkrátka nic pro mě. A tak se smutným pohledem upřeným nad město, na Tofanu oděnou do mlhy (BTW pohled na lana visuté lanové dráhy (Funivie Faloria) mizící jen tak ve vzduchu, v mraku či mlze za to stál natolik, že nemohu označit návštěvu Cortiny za propadák). Cesta zpět byla naopak báječná, kupodivu část do kopce utekla rychle a z kopce do Toblachu to šlo skoro samo (zúčastnění by si možná vzpomněli na to, kterak mě polomrtvého fotí v oficiální vyhlídce na Tre Cime od Lago di Landro. No, uznávám, že jsme toho měl chvílemi dost, vlastně hned od prvních metrů. Nicméně hory okolo vás nenechají vydechnout. Proslulé tunely či mosty na bývalé dolomitské železnici (Ferrovia delle Dolomiti) vám zpestřují již tak dosti pestrý obzor... Prostě paráda.
V Toblachu došlo na plánovanou zastávku na pizzu, Pizza Viva Express Toblach Dobbiaco. No nemohu říct, že bych si zvlášť pochutnal, respektive v ČR mi chutná více a prosím vezměte na vědomí, že jsem byl sakra hladový. No aspoň že cena byla rozumná (někde mezi 7-9 EURy). S plným břichem a prasklou duší (v případě Páji) to moc nejde. Ale na druhou stranu, pokud se k vám blíží mílovými kroky bouřkové mraky... Páju s Kubou jsme nechali jejich osudu, Petr si zařídil odvoz v dodávce rodičů a my s Janičkou vyrazili napřed. Ještě kousek za Toblachem, při pohledu na startující větroň jsem si liboval, že máme vítr v zádech a domníval se, že tak tomu bude v celém údolí... No, nebylo. Po pár kilometrech se vítr obrátil a byl to boj. V Sillianu jsem se zastavili na obří nákup v Bille, když jsem vycházel s krabicí plnou dobrot, dorazila na parkoviště naše motorizovaná skupina, která ode mě zásilku přebrala. Bohužel jsme se venku kochali příliš dlouho a tak nás opět dorazily nechutné mraky. Během 12km dlouhého stoupání ze Sillianu do Innervillgratenu se setmělo a aby toho náhodou nebylo málo, dojela nás stařenka (no dobře mohlo jí být o deset let více, než mně) na elektrokole. A v tom nejprudším stoupání nás předjela s prstem v nose. Jenže my nedáváme kůži zadarmo, jakmile se kopec zploštil, dupli jsem do pedálu ochotní vypustit duši (ne svojí, ale její). Vědomi si skutečnosti, že nepojede více než 25km/h jsme to hnali, co to šlo. A dohnali! Pověsil jsem se jí na záda a na těch svých si vezl Janičku. Ale útrapám nebyl konec. Pět, šest kilometrů od domova nás dostihl déšť, navíc v dalším prudkém stoupání odpárala elektroženština Janičku, a tak jsem zvolnil i já. V tu chvíli jsem měl jedinou chuť, ukrýt se pod střechou, jenže Jáňa velela: "Jen dál!" Vyhrabala poslední zbytky sil a na rovinkách před Innervillgratenem jsme to ve vodotryscích smažili snad třicítkou a elektroděs znovu dojeli. No nejen dojeli, to bylo málo, museli jsem jí vrátit předjetí... Staniž se! Juchůůů, drzá neznámá to po nějaké době zabalila, otočila, no a my slavili vítězství. :-)
Večer krom běžného posezení došlo i na grilovačku. A ač se poslední roky vyhýbám produktům masného průmyslu, zvláště těm masu hodně vzdáleným, nepohrdl jsem párkem, který jsem si sám koupil a náramně si to užil.
Další den dedikovaný lezení po skalách se železným jištěním. Cíl cesty? Galitzenklamm, údolí potoku, lezecké a ferratové centrum jen kousek před Lienzem. Ideálka s dojezdností na 45 minutách. Jedinou nepříjemností jinak skvěle promyšleného zábavního parku je vstupné 5EUR. Ale co už. Vzhůru na stěnu. A nebo ne. Začneme seznamem VF s obtížností dle webu Bergsteigen. Familien Klettersteigt (C), Galitzenklamm (C/D), Endorphine (D), Adrenalin (E), Dopamin (E/F). Zkrátka ideálka. Čím jsme začali? No Dopaminem. Neuvěřitelné, jak si to v šedesáti dával Karel s keckami, bez helmy a hlavně bez rukavic. Já jsem vyměkl a zkusil jsem lezečky, přeci jenom mě čekalo výživné E/F, takže jsem se nehodlal pokoušet, vzhledem k aktuální fyzické kondici, o jakékoliv hlouposti. No ano, mé desetileté klouzající kožené boty bez podrážky patří právě do této kategorie. Karel sice lezl úchvatně, ale na mě pomalu. Hmotnost a fyzička mi nedovolují viset příliš dlouho ve stěně a v převisech zvlášť, takže jsem typicky spěchal... V půlce stěny došlo na rozdvojku a my se vydali cestou delší zato horší s výživným pojmenováním, Masochist. Jak jinak také, neznám nikoho, kdo by nehlasoval pro. Blbej nápad... Předběhl jsem Karla a spěchal vzhůru, jenže E/F úseky mě dostaly. Ne, v klidu, helikoptéra a ani horolezci mě zachraňovat nemuseli, do ferraťáku jsem také nepadl, ale na druhém výživném úseku mi zkrátka došlo, přestaly mi fungovat prsty. Prostě jsem neměl sílu zmáčknout pojistku Káčkové karabiny, blbý! Jednou rukou vyvěšený v převisu, pomalu pociťující nezměrnou únavu prstů (ani ne tak paží) a druhá ruka ne a ne poslechnout a přecvaknout ferratové jiště. Pech! Asi nejhorší stav na skále, co jsem zažil. Dost rychle mi došlo, že mě ani nezachrání odsedka, kterou jsem nebyl ještě nucen použít v žádné nouzovce, protože její šroubovací Déčko bych neotevřel už vůbec. Ale co, nakonec síla mysli zvítězila nad slabostí těla a já to přelezl. Na první římse jsem to rozdejchával dobrých pět minut. Mezitím jsme měl dost času pokukovat na holky v protější skále na Endorphinu. Zbytek jsem dolezl už bez krize, na vrcholu pokecal se starší Němkou a rychle dolů. No rychle, sestup je Céčková ferrata, takže to nebylo až zas tak rychlý a hlavně jsem dorazil ruce, které už v půlce cesty nahoru moc nefungovaly...
No a jelikož se neozvali rodiče, které jsem měl doprovodit na rodinnou ferratu, vyrazil jsem za holkami a Kubou na Endorphin. Cestu jsem skoro běžel, ale nebylo to ani trochu fajn, oddělal jsme si šlachy na rukách. Na první skále vypotil několik litrů potu a teď se pohyboval zbytečně velkou rychlostí a ještě bez správného jištění. Takhle to nebude dobré. Raději jsem zpomalil, zahodil stále se mlžící brýle a začal se pořádně jistit. Na vrcholu jsem doběhl holky, které nikam nespěchaly a užívaly si počasí, skálu a vší krásu okolo. No a také mi v půlce stěny zvonil telefon, to rodiče hlásili příchod. Takže místo klidného sestupu následoval další běh. No a další litry potu.
Na lavičce harakiri se sedáky a jištěním, Petr se vytratil na Adrenalin, Janička se jala odpočíval, Pája s Kubou si dali bezmasochitní Dopamin, Míša dováděla s Rustym a Marek o mnoho později nabral taktéž směru adrenalinového. Rodiče a já se zase vydali vstříc anoncované rodinné ferratě, o které místní tvrdí, že není těžší než B/C a Bergsteigen zase trvá na poctivém C. Jo dali si do těla a i já se na vrcholku klepal, ó jak nesnáším výšky! Jo a ani sestup nebyl zas tak easy jak se mohlo zdát z topa. Sotva naše kroky spatřila Janička ještě stále se kochající na lavičce, začalo lít. Hromadný úprk s útočištěm na korbě dodávky, tak přeci je ten prostor k něčemu dobrý. Rodinná večeře, textovka od Péti, že je schovaný v seníku (Adrenalin úspěšně zdolal), Kuba s Pájou pod převisem na sestupu Dopaminu. Jen Marka jsem pohřešovali, Adrenalin v tom slejváku? Právě nalézal do stěny, když ho to dostalo, ještě že hraje zcela jinou ligu, než my.
Nakonec přišla pěší procházka po dřevěných římsách nalepených na skále vysoko nad říčním korytem no a také se zákazem lezení. Pech! Ale co, Galitzenklamm stojí za vidění a za lezení. Vřele doporučuji.
Ale tím nekončíme, na jedno auto úzké silničky, serpentina za serpentinou, nechutně vytočený motor žádající o milost, posádka letající ze strany na stranu a nakonec terénní vložka po šotolině, skrze kalužiny, přes slušné zlomy, po šutrech a skrze brody. Cíl? Parkoviště ukryté hluboko v lesích ve výšce 1.100mnm, jen kousek od Klammbrücke. Slušný výkon, start ležel v 700mnm... A tak vzhůru mokrými lesy směrem na Verborgene Welt (C/D), ferratu s nástupem v 1.700mnm. Jenže vlhko brzy vystřídaly drobné přeháňky, pod nohy se nám začali plést mloci (celí černí) a tak přišli první odpadlíci. Petr a po něm i Karel s Věrou. Vzhůru tak stoupali už jen Janička, Pája, Kuba a já. Přeháňky se nakonec změnily v prudký déšť, který nás zahnal do spodní stanice nákladové lanovky. Bylo jasné, že na ferratu nepůjdeme, vše by bylo příšerně mokré a v dešti by to nebyla žádná radost. Jenže když nás od nástupu dělilo 100mnm... Nakonec jsme s Kubou oblékli zelené pláštěnky, od Páji si vysloužili přezdívku bratři lesa (no ano, teple to neznělo jen tak náhodně) a jali se spěchat ku nástupu, abychom pořídili slíbenou fotografii pro Petra. Jenže dříve než na to došlo, došlo na nás, déšť se proměnil v bouřku a byli jsme pohlceni mlhou... Cíle jsem přesto dosáhli. Během následujících dvou minut se mlha vtipně rozplynula a dovolila tak zjevení vodopádu Klapffall. No a rychle dolů, slalom mezi mloky, po klouzajících kořenech a kamenech, po spádnici suťoviskem, ... U holek jsem byli na to tata. Holky však převzaly naši rétoriku, a tak nás čekal čtyřkilometrový seběh lesem až k autu. Odpadl jsem jako první, poslední odpadla Pája, která údajně málem upadla, když si vymkla kotník. A tak končí příběh o slalomu mezi mloky (skoro bych se nebál pojmenovat tuto kapitolu jako "Válka s Mloky", ale třeba by to někomu něco připomínalo, což bych opravdu nerad).
1.7.2018, neděle, den 2, vodní ferraty - Pirknerklamm a Millnatzenklamm
Po návratu došlo i na kola (pro začátek a správnou korelaci ta horská), přeci jenom jsem si připadal jako na horách. Proti proudu potůčku Villgratenbach stále výš a výš. Já to vzdal jako první někde okolo 1.920mnm, holky (Janička s Pájou) daleko za 2.000mnm a Kuba snad ještě výše. Petr to nakonec otočil někde na mé úrovni, ale tak abychom se vůbec neviděli. Díky skoro jasné obloze šlo o úchvatný zážitek, však fotky se sněhem vám ukážou. Zpáteční sjezd už nebyl zdaleka tak potěšitelný, přestože brzdy hořely, my mrzli. Slunce se schovalo za nejvyšší vrcholy a ochlazení bylo zkrátka citelné. Tak či onak šlo o parádní ukázku vší nádhery, kterou v okolí svého ubytování můžeme nasávat.
2.7.2018, pondělí, den 3, MTB etapa Lago di Landro - Cortina d'Ampezzo - Toblach - Sillian - Innervillgraten
V Toblachu došlo na plánovanou zastávku na pizzu, Pizza Viva Express Toblach Dobbiaco. No nemohu říct, že bych si zvlášť pochutnal, respektive v ČR mi chutná více a prosím vezměte na vědomí, že jsem byl sakra hladový. No aspoň že cena byla rozumná (někde mezi 7-9 EURy). S plným břichem a prasklou duší (v případě Páji) to moc nejde. Ale na druhou stranu, pokud se k vám blíží mílovými kroky bouřkové mraky... Páju s Kubou jsme nechali jejich osudu, Petr si zařídil odvoz v dodávce rodičů a my s Janičkou vyrazili napřed. Ještě kousek za Toblachem, při pohledu na startující větroň jsem si liboval, že máme vítr v zádech a domníval se, že tak tomu bude v celém údolí... No, nebylo. Po pár kilometrech se vítr obrátil a byl to boj. V Sillianu jsem se zastavili na obří nákup v Bille, když jsem vycházel s krabicí plnou dobrot, dorazila na parkoviště naše motorizovaná skupina, která ode mě zásilku přebrala. Bohužel jsme se venku kochali příliš dlouho a tak nás opět dorazily nechutné mraky. Během 12km dlouhého stoupání ze Sillianu do Innervillgratenu se setmělo a aby toho náhodou nebylo málo, dojela nás stařenka (no dobře mohlo jí být o deset let více, než mně) na elektrokole. A v tom nejprudším stoupání nás předjela s prstem v nose. Jenže my nedáváme kůži zadarmo, jakmile se kopec zploštil, dupli jsem do pedálu ochotní vypustit duši (ne svojí, ale její). Vědomi si skutečnosti, že nepojede více než 25km/h jsme to hnali, co to šlo. A dohnali! Pověsil jsem se jí na záda a na těch svých si vezl Janičku. Ale útrapám nebyl konec. Pět, šest kilometrů od domova nás dostihl déšť, navíc v dalším prudkém stoupání odpárala elektroženština Janičku, a tak jsem zvolnil i já. V tu chvíli jsem měl jedinou chuť, ukrýt se pod střechou, jenže Jáňa velela: "Jen dál!" Vyhrabala poslední zbytky sil a na rovinkách před Innervillgratenem jsme to ve vodotryscích smažili snad třicítkou a elektroděs znovu dojeli. No nejen dojeli, to bylo málo, museli jsem jí vrátit předjetí... Staniž se! Juchůůů, drzá neznámá to po nějaké době zabalila, otočila, no a my slavili vítězství. :-)
Večer krom běžného posezení došlo i na grilovačku. A ač se poslední roky vyhýbám produktům masného průmyslu, zvláště těm masu hodně vzdáleným, nepohrdl jsem párkem, který jsem si sám koupil a náramně si to užil.
3.7.2018, úterý, den 4, ferraty Familien Klettersteigt (C), Endorphine (D), Dopamin (E/F), nedosažená Verborgene Welt (C/D)
No a jelikož se neozvali rodiče, které jsem měl doprovodit na rodinnou ferratu, vyrazil jsem za holkami a Kubou na Endorphin. Cestu jsem skoro běžel, ale nebylo to ani trochu fajn, oddělal jsme si šlachy na rukách. Na první skále vypotil několik litrů potu a teď se pohyboval zbytečně velkou rychlostí a ještě bez správného jištění. Takhle to nebude dobré. Raději jsem zpomalil, zahodil stále se mlžící brýle a začal se pořádně jistit. Na vrcholu jsem doběhl holky, které nikam nespěchaly a užívaly si počasí, skálu a vší krásu okolo. No a také mi v půlce stěny zvonil telefon, to rodiče hlásili příchod. Takže místo klidného sestupu následoval další běh. No a další litry potu.
Na lavičce harakiri se sedáky a jištěním, Petr se vytratil na Adrenalin, Janička se jala odpočíval, Pája s Kubou si dali bezmasochitní Dopamin, Míša dováděla s Rustym a Marek o mnoho později nabral taktéž směru adrenalinového. Rodiče a já se zase vydali vstříc anoncované rodinné ferratě, o které místní tvrdí, že není těžší než B/C a Bergsteigen zase trvá na poctivém C. Jo dali si do těla a i já se na vrcholku klepal, ó jak nesnáším výšky! Jo a ani sestup nebyl zas tak easy jak se mohlo zdát z topa. Sotva naše kroky spatřila Janička ještě stále se kochající na lavičce, začalo lít. Hromadný úprk s útočištěm na korbě dodávky, tak přeci je ten prostor k něčemu dobrý. Rodinná večeře, textovka od Péti, že je schovaný v seníku (Adrenalin úspěšně zdolal), Kuba s Pájou pod převisem na sestupu Dopaminu. Jen Marka jsem pohřešovali, Adrenalin v tom slejváku? Právě nalézal do stěny, když ho to dostalo, ještě že hraje zcela jinou ligu, než my.
Nakonec přišla pěší procházka po dřevěných římsách nalepených na skále vysoko nad říčním korytem no a také se zákazem lezení. Pech! Ale co, Galitzenklamm stojí za vidění a za lezení. Vřele doporučuji.
Ale tím nekončíme, na jedno auto úzké silničky, serpentina za serpentinou, nechutně vytočený motor žádající o milost, posádka letající ze strany na stranu a nakonec terénní vložka po šotolině, skrze kalužiny, přes slušné zlomy, po šutrech a skrze brody. Cíl? Parkoviště ukryté hluboko v lesích ve výšce 1.100mnm, jen kousek od Klammbrücke. Slušný výkon, start ležel v 700mnm... A tak vzhůru mokrými lesy směrem na Verborgene Welt (C/D), ferratu s nástupem v 1.700mnm. Jenže vlhko brzy vystřídaly drobné přeháňky, pod nohy se nám začali plést mloci (celí černí) a tak přišli první odpadlíci. Petr a po něm i Karel s Věrou. Vzhůru tak stoupali už jen Janička, Pája, Kuba a já. Přeháňky se nakonec změnily v prudký déšť, který nás zahnal do spodní stanice nákladové lanovky. Bylo jasné, že na ferratu nepůjdeme, vše by bylo příšerně mokré a v dešti by to nebyla žádná radost. Jenže když nás od nástupu dělilo 100mnm... Nakonec jsme s Kubou oblékli zelené pláštěnky, od Páji si vysloužili přezdívku bratři lesa (no ano, teple to neznělo jen tak náhodně) a jali se spěchat ku nástupu, abychom pořídili slíbenou fotografii pro Petra. Jenže dříve než na to došlo, došlo na nás, déšť se proměnil v bouřku a byli jsme pohlceni mlhou... Cíle jsem přesto dosáhli. Během následujících dvou minut se mlha vtipně rozplynula a dovolila tak zjevení vodopádu Klapffall. No a rychle dolů, slalom mezi mloky, po klouzajících kořenech a kamenech, po spádnici suťoviskem, ... U holek jsem byli na to tata. Holky však převzaly naši rétoriku, a tak nás čekal čtyřkilometrový seběh lesem až k autu. Odpadl jsem jako první, poslední odpadla Pája, která údajně málem upadla, když si vymkla kotník. A tak končí příběh o slalomu mezi mloky (skoro bych se nebál pojmenovat tuto kapitolu jako "Válka s Mloky", ale třeba by to někomu něco připomínalo, což bych opravdu nerad).
4.7.2018, středa, den 5, 130km silniční etapa Innervillgraten - Sillian - Welsberg - St. Magdalena a zpět
Ale vyjížďka to byla jinak povedená. I šplh na St. Magdalenu, který nakonec nebyl zdaleka tak zlý, jak jsem očekával. Jednak jsme měli vítr v zádech a druhak Kuba rozrážel vzduch, takže nebyl problém proletět mírně stoupajícím údolím rychlostí okolo 30km/h. Nad vesnicí jsme si dopřáli chvíli odpočinku a všichni se už nemohli dočkat návratu do údolí řek Rienz a Drau. Očekávaně to nebylo až zas tak jednoduché díky silnému protivětru a v mém případě značně pokročilé únavě (a to jsem ještě netušil, že nejsme ani v půlce trati). Ve Welsbergu na nás čekalo překvapení v podobě polední siesty. Představa, že nepozřu žádné jídlo však nekorelovala s pravděpodobností, že dojedu domů. Nakonec se nám přeci jen podařilo najít jeden otevřený obchod, dle Kuby šlo o nějakou interšpínu. Ale co, jídlo tam měli, vlastně tolik, že jsem ho nemohl na kole uvézt. Ještě jsem nedojedli a varovné mraky již hlásily svůj příchod. Nač čekat na bouřku? To vážně nevím. Zpět do sedel. Rozjezd po pauze vážně bolel. Ještě že nám vítr hrál do karet a nebo aspoň foukal do zad. Tu jsem konečně naplno využil vzpřímeného posedu na biku a velké tělesné plochy. Zkrátka mi to jelo samo a nemusel jsem se srabácky vyvážet za Kubou. Překvapivě od Welsbergu až do Sillianu nám počasí přálo. Luxus! V Sillianu nás však dostihla zmiňovaná bouřka, kterou jsem si vezli na zádech. Já schytal jen několik kapek, Janička s Kubou o něco více. Každopádně jsme skončili pod přístřeškem u Billy. Během poměrně dlouhého čekání na zlepšení situace se rapidně ochladilo, takže došlo i na návleky různých typů.
Zbývalo závěrečné 12km stoupání, jenže to by nebyl Kuba, aby si nevymyslel zkratku z Außervillgraten na otočku k pohostinství Reiterstub'n a zpět. No jo, nakonec to byla cesta delší zato horší, jak praví Cimrmanologové. Nastoupali jsme 400 výškových metrů, ujeli 10km, utavili brzdy a nakonec se vynořili zpět na mostě v Außervillgratenu. Přiznávám, že to byla trošku i moje chyba, spojnice, která mi dovolovala věřit, že po vrstevnici dorazíme až do Innervillgratenu neexistuje a nejbližší jí podobná cesta vážně není určená pro silniční galusky. Ale krásné to bylo, dokonce natolik, že nikomu nevadily nastoupané metry a vlastně ani déšť, který si nás podal 2km před domovem, který zase jako by čekal na naše malé zpoždění.
5.7.2018, čtvrtek, den 6, Klettersteig Toblinger Knoten a Tre Cime aneb konečně pořádně v horách
6.7.2018, pátek, den 7, MTB z Innervillgratenu do Reiterstub'n a zpět
Pátek však vypadal neprůstřelně, již ráno bylo provázeno deštěm, který měl odpoledne ještě zesilovat. Zkrátka ideálka pro odpočinek doprovázený saunou. No, sauna večer byla, ale odpočinek nikoliv. A tak na řadu přišla etapa na horském kole. Pošmourno s lehkým deštěm, zdá se, nikomu nevadilo (tedy mně jo) a tak vzhůru na cestu. To vzhůru platilo bohužel doslovně. Na druhou stranu to bylo velice fajn. Zažili jsme nejen krásné výstupy s parádními výhledy, ale i operativní zkratky po travnatých svazích traverzem, průjezdy uzavřenými pastvinami dobytku, brody, úzké pěšinky maximálně tak pro kamzíky, luxusní sjezdy s povedenými skokánky, ... Zkrátka parádní bike. Bohužel na, pro nás (mě a Janičku), nejvzdálenějším místě vyjížďky už regulérně pršelo a i tak jsem byl mokrý jak trativod. Peťa skupinu opustil už mnohem dřív a vydal se svým údolím vzhůru, teď jsme to zabalili my a jen Pája s Kubou jeli dál podle plánu. Jo a málem bych zapomněl na pastviny lesních jahod a malin, takhle dobře jsem se už dlouho nenapásl...
Koho by překvapilo, že se odpoledne vyčasilo, bylo hezky a hlavně bez deště...
7.7.2018, sobota, den 8, ferraty Galitzenklamm (C/D) a Adrenalin (E), cesta domů
A vzhůru, dobrodružství nečeká. Ne že by nám náročností nestačil Adrenalin, ale přeci bychom nenechali osiřelou druhou nelezenou cestu, Galitzenklamm, zvlášť když vás provede po skalách v těsné blízkosti řeky a vodopádů. Pravda, zdolaných 80m možná poznáte na rukách o chlup později, ale na druhou stranu, kdo by odolal. Hlavně závěr nad vodopádem a zároveň pod mostem s lanovým mostem ústícím přímo do Adrenalinu je moc povedený.
Samotný Adrenalin mě bavil, lezete dále údolím potoku Galitzenbach a veškerá krása je vám na dosah. Nebylo to sice nejjednodušší, ale příliš často jsem se ptal sám sebe, kde kdo cítí ten adrenalin. To se nezměnilo ani po přelezení nejtěžšího úseku s názvem Luna (E, E, D, D). Pravda, zapotil jsem se, za druhým E jsem zjistil, že nemohu z převisu, protože se pode mnou zasekla jedna z karabin. Nezbylo než převis slézt dolů a pak ho znovu vylézt, takže písmenkový koktejl v mém případě vypadal něco jako E, E, E, E, D, D. Ruce to vážně ocenily. :-) Pak chvíli nic, trocha rocku D/E a nakonec horizontální traverz C, zkrátka nic, co by mělo stát za zmínku... Jenže já se podíval dolů a pocítil adrenalin v krvi. :-) Takže název nakonec cajk, přestože jsem během lezení vymýšlel update jména, něco jako Únavná, Dlouhá apod. Ve výsledku paráda. Tahle ferrata měla zkrátka všechno, co bych očekával a to nemluvím o vrcholu s dvěma lavičkami orientovanými do údolí a na protější vrchol, luxusní relax po troše úsilí. ;-) A to se nezmiňuji o tom nejlepším, tedy obvykle nejhorším, sestupu. Jenže tentokrát tu byl Peťa a to znamenalo seběh z ferraty, zkrátka luxus. Dolů k autu jsem doběhl propocený, jako bych běžel maraton. Nádhera.
A pak společná cesta k domovu. Běžná dálniční nuda v Rakousku.
Závěr
Co to stálo:
- celkem, 6.743Kč
- ubytování, 3.800Kč
- ubytování: 1.330EUR=34.869Kč
- úklid: 110EUR (11 x 10EUR)=2.893Kč
- městská daň: 154EUR (11 x 7 x 2EUR)=4.050Kč
- celkem: 41.812Kč
- celkem na osobu: 41.812Kč/11=3.800Kč
- doprava, 1.315Kč
- osobní auto, 3.840Kč/7 = 549Kč
- benzin (1.828km, 6l/100km), 3.603Kč
- rakouská dálniční známka: 9EUR=237Kč
- dodávka, nafta: 4.071Kc/7 = 582Kč
- nafta (7,7l/100km), 3.834Kč
- rakouská dálniční známka: 9EUR=237Kč
- parkování, 184Kč
- Millnatzenklamm, 5EUR/5 = 1EUR = 26Kč
- Tre Cime, 30EUR/5 = 6EUR = 158Kč
- pojištění, 128Kč
- jídlo, 1.500Kč
Co jsme ujeli na kole:
- celkem, 257km
- 15km, MTB Oberstaller Alm a zpět
- 80km, MTB etapa Lago di Landro - Cortina d'Ampezzo - Toblach - Sillian - Innervillgraten
- 130km, silniční etapa Innervillgraten - Sillian - Welsberg - St. Magdalena a zpět
- 32km, MTB z Innervillgratenu do Reiterstub'n a zpět
Seznam ferrat:
