Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

úterý 12. ledna 2016

Silvestrovské galeje bez penne, dřiny a sněhu v Kötschach-Mauthenu aneb závěr roku 2015 v Karnských Alpách


Tradice vánočních běžkařských dovolených s kamarády nevzala za své ani letos, a tak vám mohu radostně popovídat o tom, čím jsme naplnili již pátý ročník. Náš původní plán vrátit se na místo loňského činu (do Švýcarska) nám bohužel zhatila partička securiťáků, která vykoupila veškeré ubytovací kapacity našeho milého krytu civilní obrany, a my tak ostrouhali. Ale nebyl by to pan Brecík, aby nepřišel s náhradou tradičního silvestrovského pobytu.

Voilá, představujeme vám Kötschach-Mauthen, rakouské městečko ležící na řece Gail v bezprostřední blízkosti Italských hranic uprostřed Karnských Alp. Nadmořská výška 700m byla zárukou, stejně jako nadmořská výška do nebe sahajících vrcholů okolo, pěkného kulového. Jinými slovy, tam kde v prosinci lehával sníh s pravděpodobností obcující s jistotou se v posledních letech zelená tráva... Ale o tom až trochu později. Pro začátek si raději prozraďme, kdo že to vlastně je to "my". Za stálici mohu krom své sloní maličkosti označit Jirku, Kubu a Jáňu. Jenže "bylo nás pět", takže nám tu zejí prázdnotou ještě jedny dámské lyžáky, které říkají pane, tedy paní, paní Jáni :-) ale na sněhu je sedlala naše běžkařská Sněhurka, Andrejka. Další sportovní hvězda, Magdička, zůstala dohlížet na Vsetínské nebe, takže o ní to tentokráte nebude.



Den 1 - neděle 27.12.2015

Nedělní ráno není zváno, tedy aspoň ne toto konkrétní popůlnoční... Když nad tím tak přemýšlím, raději vlastně ani nevím, koho napadají takovéto zvrhlé noční cesty po Evropě ;-) Auto jsme naštěstí naložili již v sobotu odpoledne, takže v jednu ráno jsem začal sbírat pouze účastníky zájezdu. Rodnou Vysočinu jsme nechali za patkami našich běžek krátce před půl druhou ranní, bohužel všudepřítomnou mlhu jsme vezli v háku a ta nám zhusta zpříjemňovala naši noční plavbu. Krom Kuby to všichni poměrně brzy zalomili a i já měl podobné choutky... Po dvou hodinách řízení jsem byl kožený jak celokožené sedlo Harley-Davidson (kdo ví, zda se jejich sedla vůbec dělají či dělala z přírodní kůže...) Naštěstí tu bděl Kuba, který mě ochotně vystřídal. A tak cesta příjemně ubíhala a já o ní nic nevím... Po třech hodinách nabylo mé vědomí sebevědomí k sebeřízení a řízení automobilu taktéž a tak jsem se ho zmocnil a dovezl nad ránem posádku do cíle. 650km dlouhou cestu jsem společnými silami dostali na kolena za zhruba 7h. Díky tomu jsme již okolo půl deváté slídili okolo Jugendherberge Kötschach – Mauthen.

Naštěstí majitel cestovky, která nám zprostředkovala tuto dovolenou, přijel necelou půlhodinu po nás a my tak záhy dostali příležitost prozkoumat naše nové ubytování. Jeden šestilůžkový průchozí pokoj pro nás pět, malý obývák, dvě sprchy a toaleta, co víc si přát. Nebylo nač čekat, vysypali jsem z auta co se dalo, nasoukali se do sportovního a vyrazili na běžky. Jak jsem již nastínil výše, předchozí věta holá "vyrazili na běžky" s sebou nesla jisté obtíže. Ono údolí, které nás přijalo na týden za své, poměrně nezvykle nepřekypovalo na konci prosince sněhovými závějemi a stovkami kilometrů běžeckých tratí. Muziku tvrdila absence sněhové přikrývky i na okolních více než 2000m vysokých vrcholech... Nedostatek přírodního sněhu lze naštěstí v současnosti řešit poměrně lehce (z technického hlediska), tedy za jistých okolností, např. že se příroda nepostaví proti sněhuchtivému pokolení a nezahřívá rtuť v teploměrech nad hraniční nulu... A co si myslíte? Zahřívala :-) Jen málokde byla v provozu nějaká sjezdovka a nedej bože běžecká trať. Naštěstí stále existují místa podivné povahy ležící v sevření vysokých kopců, kam nechodí slunce, lékař jen tu a tam, a my jsem se rozhodli být tam pečení vaření, no spíše mražení umrzlí...

Jedním z těchto, pro nás kouzelných, míst byla i loučka pod lesem přiléhajícím k zámečku Weildegg v katastru obce Würmlach, pouhé dva kilometry od naší ubytovny. Poblíž ledového kluziště odpočívala rolba a asi 800m dlouhé kolečko z technického sněhu. Oválnost a placatost narušovaly jen dva hrbky, menší a větší, které lalokovitě kopírovaly lesní porost. Prvotní nadšení typu "sláva, běžky netáhneme zcela zbytečně" zchladil nejen místní ledový vzduch, ale především kamenitost našeho tréninkového placu. Množství inertního kamenného posypu na jednotku objemu sněhové peřiny atakovalo počet účastníku Jizerské 50 a věřte, že takové číslo není malé ani v případech, kdy se z padesátky stane čtyřka jako v roce 2016... Dvouhodinové kroužení (rozuměj, hoblování běžek) připsalo na můj běžecký účet 14km, klukům o něco více, vymlouvat se na pomalejší běžky bych se sice mohl, ale nakonec by mi stejně nezbylo než sportovně uznat, že jsem na ně neměl...

Návrat z prvního lyžování si jistě zaslouží oslavu a když oslava, tak jídlem :-) Čas obědu a mých věčných jáhel s tuňákem... Po obědě rozhodla společná spolková rada prozkoumat okolí, takže jsme vyrazili na pěší výlet ke sjezdovce, druhému místu, kde bylo možné nalézt kapku technického sněhu. Za normálních okolností by se dalo hovořit o průšvihu, přeci jenom 300m nebo 3km se zdá být propastným rozdílem, naštěstí ne tak v případě, že toužíte (rozuměj, nic jiného vám nezbývá) zdolávat svah na běžkách :-) Nedaleko od sjezdovky lze navštívit i komorní vodní svět, bohužel plavecké bazény byste objevili jen venku, zamrzlé... A plácání v přibližně patnáctimetrovém bazénu bez lajny pro plavce nás všechny odradilo byť od jediné návštěvy...  

Večerní program započal milou večeří a pokračoval tradičními radovánkami pod taktovkou Jirky, našeho hvězdného trenéra. Na půdě naší ubytovny se totiž nacházel prostor pro nás jak ušitý a rozhodně ne horkou jehlou - fotbálek, stolní tenis, boxovací pytel, trámy na shybování, podlaha na klikování, židle na tricepsy, slackline, boulder, ... První večer jsem ulehal těsně po Jirkou stanovené večerce v 22h zcela zpráskaný, přesně tak, jak se dalo očekávat :-)          



Den 2 - pondělí 28.12.2015

Pondělní ráno začalo zvesela, pádem z lůžka, rozuměj z dvoupatrové postele ;-) Veselé to bylo zejména protože se mi nic nestalo, juchů! Rychle se najíst a vzhůru na běžky, sjezdovka nečeká... Přeci jenom motat se mezi sjezdaři se nezdá být tím nejlepším nápadem, takže jsme se rozhodli zdolávat sjezdovku jen do devíti, kdy se pouštěl vlek. Hodinové okno nám stačilo pro deset výjezdů sjezdovky, což přepočteno na kilometry, znamenalo něco okolo 7km.

Na zpáteční cestě nás čekala zastávka v mém oblíbeném Lidlu, odkud se zformovala moje železná sýrová zásoba, no jo, když nejsou penne, tak mi zbývají na jídelníčku krom masa a jáhel (které jsem si přivezl) především sýry, které naopak nakupuji raději v zahraničí. Krom většího výběru a kdo ví zda ne i kvality můžete očekávat i nižší ceny, no neberte to... Po nákupu následovala další opulentní žranice, ach já to s tím jídlem nějak přeháním...

Odpoledne se neslo v znamení parciálních derivací naší skupiny. Ještě společně jsme vyjeli autem do sedla - Plöckenpass (Passo di Monte Croce Carnico), jak již název napovídá na Rakousko-Italské hranici. Trojice statečných horolezců ve složení Andrejka, Kuba a Jirka vyrazila na mnoho hodinový pochod po místních vrcholech, o kterých jen stěží mohu referovat a já se spolu s Jáňou vydal na kratičkou procházku do Itálie. Vybrali jsme prosluněný jižní svah a nestačili se divit, rozkvetlé rostliny a teplo jak na začátku léta... Vážně mi přišlo poněkud zvláštní ležet na přelomu prosince a ledna při běžkařské výpravě v tričku s krátkým rukávem a opalovat se na skále ve výšce nějakých 1400mnm. Dalšího rozdělení se pak dočkala i naše dvojčlenná skupina, to když jsem se po návratu z hor oddělil s běžkami, abych kroužit na notorické (nikoliv notoricky známé, viď Andrejko :-)) kolečko. Po návratu z lyží (s pouhými šesti kilometry) mi opět vyhládlo a tak jsem se neomaleně pustil do dalšího jídla, u kterého mě zastihli navrátvší se horolezci, kteří se neočekávaně vrátili z hor bez naší autoasistence :-)

Ještě s plným břichem jsem pak nabral odhodlání navštívit druhý ze tří supermarketů ve městě, Billu, aneb nelze neprozkoumat nabídku sýrů všude, kde jen to jde... Po skončení detailní inventury jsem se vrátil k činnosti, se kterou jsem vlastně ještě nezačal a které jsem se vyhýbal jako běžky kamenům (tedy ne ty moje ;-)). Ano, někteří již tušíte, že agresivita technického sněhu zapracovala na parafínech v mých Sportenkách o čemž mohla dlouze vyprávět vybělená skluznice. No jo, nezbylo než ošetřit 2-3 páry běžek na další dny...

Nedlouhý časový interval odpočítávající večerku jsme vyplnili prohlížením fotografií z hor a zbytek věnovali stolnímu tenisu. Nic neočekávaného, tedy až na skutečnost, že jsem šel spát nezbořený, co se to děje?





Den 3 - úterý 29.12:2015

Návrat insomnie, sotva odbyla pátá hodina a já už cosi šmudlím na počítači. O pár hodin později, po rozednění, zatímco ostatní teprve usedají ke snídani, já osaměle vyrážím na souboj s místní sjezdovkou. Věřte nevěřte, odcházím poražen, po pěti vyčerpávajících kolečkách (3,5km) to balím a raději jedu do Intersparu, abych vypátral, zda jeho sýrové zázemí neuzemní ostatní obchoďáky...

Sotva jsem se vrátil, nasedám opět za volant a společně míříme do Obertilliachu, naší malé velké modle. 35km vzdálená dědina má údajně ukrývat v lesích skrytý biatlonový areál se šesti kilometry technického sněhu. Je to jako v pohádce, hory, kopce, kostely, vísky a hlavně rozbitá silnice plná zatáček. Díky zákrutám bych mluvil o pohádce i kdyby cesta vedla vyprahlou pouští, co jsem tady viděl, to jsem ještě neviděl... Slast pro ty, kteří rádi zahýbají, tedy asi zatáčí ;-) Já měl tu smůlu, že jsem řídil vypůjčené auto podmíněné slibem, že mu neublížím... Ale ani se svým bych se příliš nevyřádil, poněvadž posádce se rychle udělalo nevolno i přes něžnost zacházení mých nohou s plynovým a brzdovým pedálem. Díky, že jste se nepozvraceli...

Po hodině vystupujeme naproti hlavnímu parkovišti biatlonového areálu a plni nedočkavosti se dereme zadem kolem buněk na sníh. Působí to tak trochu jako zázrak, sníh, sníh, sníh a dokonce i stopy! Podobně jako v úterý nastolují kluci vražedné tempo, kterému nestačím. Místo zoufalé snahy udržet se postřelených kamarádů, vtěsnávám se do společnosti dam, kterým stačím. Ale pozor, to jen díky tomu, že Andrejku musíme zatím považovat za běžkařskou novicku a naši závodnici, Jáňu, sužují potíže, takže se mohla prohánět jen soupaž... Po prvním 1,5h trvajícím tréninku přišlo vyvrcholení dne v podobě obědu v trávě na nedaleké louce, tak tohle je vážně pohodička par excellence! Nakonec se však stěží mohu ubránit návratu na trať, kde na nás čeká další 1,5h. Tentokrát jsem se snad kluků udržel o chvíli déle :-) V konečném zúčtování to nebylo zas tak zlé, 42km mých versus 50km kluků...

Na zpáteční cestě se nestalo nic nepředvídatelného. Po vzpouře posádky, která sesadila od kormidla stádo slonů a vtlačila ho do něžných avšak svalnatých rukou Jáni, už totiž u nikoho nedošlo na nutkavé pocity neodkladného zvracení :-) Díky tomu si s radostí všichni nakoupili něco dobrého v Lidlu a spokojeně se odebrali na ubytovnu.

Po sprše a jídlu jsme potkali nažhavenou Kateřinu Neumannovou, která nám na videu ukázala, jakže má vlastně vypadat to běžkování... Po pravdě řečeno šlo o jediný filmový večer, který jsme za týden stihli, ale o to poučnější :-) Ale nejen prací živ je člověk, proto přišla na návštěvu zábava v podobě deskovek a slovního fotbálku, které se kladně podepsaly na naší regeneraci. No dobře, tomu nemálo pomohla i masáž od Andrejky ;-)




Den 4 - středa 30.12.2015

Středeční ráno lehce napodobovalo předešlé dva dny, probuzení v šest, práce na počítači, osamocené běžky na sjezdovce (5,5km), odvoz horské odnože na další trek, krátká a mrazivá procházka s Jáňou v sedle (že jsem jen poslech toho Kubu a vyrazil v nátělníku ;-)) a cesta zpět. Odpočinek na pokoji spojený s několika-chodovou žranicí a za pár chvil zpátky do sedla pro výletníky. Cestu vzhůru jsem si chtěl nechtě musel natočit, gopročko jsem přidrátoval na nárazník, aby z toho něco bylo a pak jen doufal, že neupadne a já ho nežvejknu autem :-) Ze sedla jsem raději, pro klid posádky, svěřil volant Jáni... Úsměvné na tom bylo, že s každou cestou Jáňa zrychlovala, čehož jsem si nevšiml jen já :-)

Na konci zpáteční cesty jsem se nechal vysadit na kamenitém okruhu, aby se běžky trochu nažraly obroku (nebo také šutrů). Krom mě se tu nacházel jeden pár, jehož pohlednější polovina očividně na běžkách začínala. Než zvládli půl okruhu, já tam natlačil tři celé, a než se paní odhodlala ke sjezdu z většího hrbku, měl jsem na kontě pět celých koleček, Během doby jejich přezouvání jsem nasázel další tři kola a rozhodl se to zabalit. Co mě potěšilo, že jsem se konečně trochu zrychlil, na stranu druhou jsem odcházel vyčerpaný po 6,5km na rovince s rychlostí, kterou jsem před lety s přehledem atakoval na několika úsecích Vasáku, kde jsme totálně promazal a hlavně byl o něco delší ;-) Takže nakonec to zas taková sláva nebude. Cestu na ubytovnu jsem si dal tentokráte po svých a trochu se podivil nad tím, že jsou to celé dva kilometry, ale co už...

Podvečer jsme opět vyplnili péčí o běžky, holt kdo maže ten jede a naopak... Díky Jáni, která se postarala o většinu práce jsme stihli i saunu, kterou byste našli v podzemí naší ubytovny. Za hodinu a půl jsme dali rozumných 20EUR (40EUR to stálo jako celek, pro všechny, kteří měli chuť). A povím vám nepřekvapivou skutečnost, šlo o geniální relax, který bych si nejraději dopřával dennodenně :-)

Po saunování došlo také na večeři a prohlídku nových fotografií a videí z druhé horské procházky.




Den 5 - čtvrtek 31.12.2015

Probouzím se okolo šesté ráno a jdu stáhnou parafín z běžek a vykartáčovat je, to jsme předešlého dne nějak nezvládli. Po chvilce sezení u počítače (dokáži bez něj vůbec žít?) si dopřávám ranní procházku ke sjezdovce s běžkami v rukou... Na místě nevím, zda se radovat a nebo spíše proklínat černokněžníka, který ji začaroval a udělal z ní dvakrát tak dlouhou? 600m s převýšením 77m opět stojí za hranicí mých současných schopností a tak po dvou kolečkách odcházím se zhruba (2,5km).

Dopoledne se prochází nečekaně pohodově, nákupy na celý zbytek dovolené a k tomu žádný spěch. V našem hledáčku leží opět toužebně očekávaný Obertilliach, ale není důvodu pro chvat, dopoledne patří závodníkům a my můžeme jen doufat ve správnost informace, že v jednu hodinu odpoledne budou tratě opět otevřeny pro veřejnost. A protože "přání je otcem myšlenky", tak se vše vydařilo, po jedné jsme otisky své běžky do bělostného sněhu a během necelých tří hodin urazili okolo 35km. Krom vydařené projížďky jsem nasbíral hromadu materiálu pro video z dovolené. Naše turistické pojetí běžkování bohužel není zvlášť přitažlivé pro kameru, no co si budeme povídat, kromě záběru na ženy není ani trochu sexy a cool. Proto na řadu přišly drobné vylomeniny, no drobné... Mám pocit, že jsme pozpátku nalyžovali více než po předu, otočky o 360° (okolo vertikální osy) vyplňovaly hluchá místa a korunu tomu nasazoval Jirka, který se nebál několikrát projet mezi nohama couvajícímu stádu slonů na běžkách...

Večer jsem vyrazili kouknout s malým zpožděním na městský ohňostroj a pak se spokojeně vrátili k deskovkám, díky nimž jsme málem přišli o příchod Nového roku :-) Také bych se mohl zmínit o tom, kterak jsem jako abstinent zvládl čtyři panáky slivovice a jak se o to už raději nebudu pokoušet a hlavně se o tom vůbec nebudu zmiňovat :-)





Den 6 - pátek 1.1.2016

Na Nový rok jsme pozbyli Andrejku s Kubou, kteří si vyrazili užít sjezdovek v Nassfeldu a večer si to pak nemohli vynachválit. Ale ani zbylá trojice nezahálela, společně se dvěma sousedkami jsme si dali repete včerejšího Obertilliachu. Tréninkový plán měl Jirka připravený po ruce, opět 1,5h dřiny, oběd a zbylá 1,5h dřiny. Ale znáte to, dvakráte nevstoupíš do téže řeky... Nejen že jsem jeli na úplně jiných běžkách než doposud (Jirka snad jediný jel pořád na svých, Jáňa na Kubových a já na Jániných), ale hlavně se na trati potkali se Simonou a Matoušem a právě Matouš nám ukázal jak se trénuje, v dobrém musím říct, že jsem se nemohl dočkat poledne a obědu, kdy jsme se mohli vymanit z područí jeho úžasné soupaže :-) Odpolední stint byl milosrdnější, protože jsme se s Matějem minuli :-) ale zato jsme se potkali s kolegyněmi, které jsme vezli s sebou autem. Jedna z nich jezdila na krásných běžkách Fischer RCS Carbonlite Skating Hole, které mi půjčila a já už vím, co chci za rok najít pod vánočním stromečkem :-) Večer pak již tradičně naplňovala vůně cukroví a deskových her.



Den 7 - sobota, 2.1.2016

Den odjezdu jsem načal v šest ráno, udělal si pořádnou snídani a spolu s kluky jsme okolo osmé vyrazili na závěrečnou lyžovačku do sjezdovky. Poslední běžkování bylo opravdu výživné, 9km s převýšením 430m... K tomu padl i rychlostní rekord na běžkách, který zaznamenala některá z mých GPSek :-) 74,45km/h.

Zatímco jsme se loučili se sněhem, Andrejka vyrazila na dalších procházku po okolí s cílem odlovit nějakou tu kešku, což se jí také podařilo.

Po návratu se dali kluci do přípravy posledního obědu a já si uvařil, pro dovolenou trochu netypicky, jáhlovou kaši s banánem.

Okolo čtvrt na dvanáct jsme opustili Kötschach-Mauthen a o rovných sedm hodin později nás vítala naše milá Vysočina. Cesta byla o něco příjemnější neboť jsme nejeli přes noc, na druhou stranu jsem po dvou hodinách řízení zíval a chtělo se mi spát, což napravil až dlouhý slovní fotbal, který mě dokonale probudil... Po vykládce všech členů výpravy jsem zvládl poněkud zregenerovat v sauně a ne překvapivě se pořádně přejíst, jak jinak také.


Závěrem

Co říci na závěr a neopakovat se? Stejně to bude nošením kamení na běžecký okruh v Kötschach-Mauthenu... Skvělá parta lidí, která se postarala o další nezapomenutelné okamžiky, tak doufám, že za rok na shledanou, ve skutečnosti mnohem dříve :-)

Co jsme (já) zdolali

  • celkem, 200,7km/10.985m
    • běžky, 191,2km/10.146km
      • 14,6km/893m
      • 7,0ýkm/426m
      • 6,6km/295m
      • 3,5km/215m
      • 19,9km/1176m
      • 22,5km/1163m
      • 5,5km/322m
      • 6,6km/283m
      • 2,3km/187m
      • 36,1km/1986m
      • 22,1km/1355m
      • 17,6km/1128m
      • 9,3km/717m
    • pěšky, 9,5km/839m
      • 3,6km/283m
      • 1,3km/210m
      • 0,8km/144m
      • 1,7km/83m
      • 1,2km/65m
      • 0,9km/54m

Kolik to stálo

  • celkem, 3891Kč
    • doprava, 533Kč
      • nafta, 446Kč
      • dálniční známka AT, 57Kč
      • poplatek za tunel, 30Kč
    • ubytování, 3250Kč
    • ostatní, 108Kč
      • sauna, 108Kč
    • jídlo, ?



pondělí 11. ledna 2016

Bez nemoci a Magdy Jizerskou 50 nejezdím aneb všechno naopak

Po roce obvykle přichází Vánoce, no a konec konců, krátce po nich i Jizerská 50... Nezbývá mi tedy než oprášit loňský titulek, kterak tento náš nejslavnější lauf nejezdím pokud mě nesužuje pořádná chlapská rýmička ve spolupráci s kašílkem a pokud nestojím po boku Magdy. Jenže letos tomu všemu bylo trochu jinak. Snad poprvé jsem dojel do Bedřichova zdravý a co víc, přijel jsem bez Magdy. Tu jsem vyměnil za jiné dvě krásné ženy, Jáňu a Jíťu. A co že jsem porušil tradice? Možná se na to můžeme podívat z jiné strany, přesné z té, která nám umožní vidět celou situaci tak, že jsem žádné tradice neporušil. Zkrátka od doby, kdy se Jizerská 50 může jet na 16km jakožto čtyři kolečka po čtyřech kilometrech, nelze jednoduše mluvit o Jizerské 50...

U letošního formátu závodů se nemohu nepozastavit, poněvadž mi začal pít krev dávno před tím, než jsem vůbec dorazil na sever Čech. Sněhová zaostalost celé Evropy se v sezóně 2015/2016 týkala i naší milé země, která pro tentokráte držela basu s celou EU. V půlce prosince se zdálo být pořádání Jizerské 50 téměř naprosto nepravděpodobné. Přiznám se, že jsem moc nelitoval, ono nejlevněji mě vyjde závod, který nejedu :-)

  • Náklady na Jizerskou 50, když ji nejedu: 1500Kč (startovné zaokrouhlené na celočíselné násobky 500Kč)
  • Náklady na Jizerskou 50, když ji jedu: 6000Kč (pokud během závodu nedojde k poškození nějakého materiálu, o zdraví kohokoliv raději nemluvě)
    • startovné: 1500Kč
    • mazání: 1500Kč
    • sportovní strava: 500Kč
    • ubytování: 500Kč
    • cesta: 2000Kč

Při pohledu na tuto triviální kalkulaci nelze nevzpomenout, že za rozdíl těchto dvou částek jsem prožil luxusní týdenní dovolenou s kamarády na běžkách v Alpách... Ale pozor, nechci tím zase říct, že závody nemají smysl, spíše bych chtěl naznačit, že nemusí mít až takový smysl "za každou cenu" :-) A tentokrát to byla přesně ta situace, kdy to dle mého soudu příliš smysl nemělo. Tedy, pro mě ho to naprosto ztratilo v okamžiku, kdy organizátoři přišli s prohlášením:
ČEZ Jizerská 50 se uskuteční. Bez ohledu na sněhové podmínky
Scénář počítá se čtyřmi různými variantami. První předpokládá, že bude dostatek sněhu a závod se uskuteční ve své klasické variantě bez jakýchkoliv omezení. Druhá varianta předpokládá nucené změny na trase podobně jako v roce 2015, kdy se po bleskové oblevě ocitla část trati pod vodou. Ve třetí variantě na závodníky čeká kombinovaný závod – část jej zdolají po svých, část na lyžích – v závislosti na množství sněhu. Čtvrtá varianta uvažuje situaci, kdy v Jizerských horách nebude žádný sníh – v takovém případě se všechny víkendové závody uskuteční jako běžecké. Možností je také oddělení závodu elitních závodníků a jeho uskutečnění v náhradní lokalitě, na krátkých okruzích.
V případě, že dojde na variantu beze sněhu, bude každý den k dispozici závodní běh na 10 km a zároveň bude zachována hlavní trasa dne, tzn. v pátek 30 km, v sobotu 25 km a v neděli 50 km v závislosti na počasí. Výběr trasy na 10 km nebo hlavní trasy dne bude čistě volbou závodníka. Pro závodníky bude vždy zajištěn maximální servis, který patří k zimnímu závodu – od občerstvení na trati i v cíli, přes úschovnu a převlékárnu, dopravu až po křišťálovou medaili v cíli. Výsledky budou navíc platné i pro nasazení do startovních vln v roce 2017.
Tak tohle mě vážně otrávilo tak, že jsem prohlásil něco o tom, že jde o moji poslední Jizerskou 50... Představa jak běžím 50km zablácenými Jizerkami bez běžek a ještě se mé umístění odpovídající zhruba číslu nemocničního lůžka, na kterém bych skončil, promítne do startovní pozice v roce 2017, byla natolik bizarní jako představa, že přijedu na MTB závody a organizátoři prohlásí, že je na trati příliš bahna, tak ať sedneme do auta a že si to odjezdíme na parkovišti před Lidlem...

To, že se de facto každý den měnila forma konání závodů, mě po již zveřejněných prohlášení už nepřekvapovalo... A že jsme nakonec konvergovali k zvrhlému řešení, kdy se jelo 10 různých Jizerských 50, z nichž žádná neměřila právě 50km je jen slanou třešničkou na dortu. Vypadalo to asi následovně, krom elity a první vlny se mohli veškeří závodníci přihlásit ve speciálním registračním systému do 8 různých startovních bloků:
  • pátek
    • 15.00 ČEZ Jizerská 50 - 1. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
    • 19:00 ČEZ Jizerská 50 - 2. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
  • sobota
    • 12:30 ČEZ Jizerská 50 - 3. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
    • 16:30 ČEZ Jizerská 50 - 4. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
    • 18.30 ČEZ Jizerská 50 - 5. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
  • neděle
    • 8.30  ČEZ Jizerská 50 - SKI CLASSICS - ELITE MUŽI I ŽENY (15 kol, 51km)
    • 11.30 ČEZ Jizerská 50 - 6. STARTOVNÍ BLOK, JEN 1. VLNA (4 kola, 16km)
    • 13.00 ČEZ Jizerská 50 - 7. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
    • 15.00 ČEZ Jizerská 50 - 8. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
    • 17.00 ČEZ Jizerská 50 - 9. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)

Kupodivu došlo aspoň k oddělenému hodnocení elity a hobíků, nicméně závan zapáchající regulérnosti je více než patrný :-) Ve světle těchto zvrácených bludiček bylo vážně těžké rozhodnout se, co se 49. ročníkem Jizerké 50. Ještěže nemívám s rozhodováním nikterak závratné potíže, řekl jsem si, že pokud se mi podaří sehnat někoho, kdo mi vyzvedne startovní balíček (což je možné jen do soboty) a já si přijedu až na samotný nedělní závod, tak do toho jdu. To se díky Matějovi a Zdeňkovi povedlo, za což jim děkuji. Měl jsem trochu smůlu v tom, že mám vyjetou první vlnu, která s výjimkou elity neměla možnost volby startovního bloku. S ohledem na předpověď počasí šlo o znatelnou nevýhodu. Pokud byste si mohli vybrat buď azuro, -5°C a nebo mlhu s deštěm při 0°C, co byste si asi tak vybrali...

Netradiční pojetí mě dovedlo k netradičnímu přístupu, jednak šlo o první Jizerskou 50, na kterou jsem zamířil až v neděli, tj. neměl jsme možnost osahat si v sobotu sníh, netradičně jsem vyrazil bez Magdy, ale (jak už jsem zmínil) spolu s Jáňou a Jíťou, rozhodl jsem si nenechat připravit profesionálně lyže (asi tak pátý pokus ve snaze ověřit si teorii, že pokud nemám kvalitně a draze namazáno od profíků, tak nemá cenu závodit), na radu Jirky (trenéra) jsem se rozhodl dát si dva celé dny pauzu od pohybu a jen relaxovat a konečně jsem se zbavil lpění na co nejlepším výsledku s čímž jde ruku v ruce nepoužití závodní stravy v podobě iontových nápojů a energetických gelů.

Výjimečnost podniku spočívala i ve skutečnosti, že jsem zamířil na závody zdravý, prostě neskutečné! Ale nebylo vše tak růžové popř. fialové (viď Verů). V pátek večer jsem dorazil za holkami do Prahy a ty mi poskytly střechu nad hlavou. V sobotu jsem si vyzvedl nohy k voskovacímu kopytu, abych si mohl připravit své lyže a věnoval se odpočinku. Plán nepřejíst se, pěkně se protáhnout a zavodnit organizmus vzal však za své. Celý den jsem vlastně nepil, zato jsme hojně jedl a vlastně možná díky absenci jakéhokoliv pohybu se cítil poněkud otupěle. Dokonce i sauna na Šutce mi z počátku nedělala vůbec dobře. Návštěva páry byla naprostou tragédií, když pominu 100% obsazenost celého centra, nedalo se vyhnout dětskému křiku a hlavně větrání. Buď dovnitř zrovna napochodovala devítičlenná vietnamská rodina nebo nevychované dítě, které se ještě obořilo na svého otce, proč zrovna ono musí za sebou zavírat dveře... více než o páru se tedy jednalo o šílený povyk a křik v průvanu, zkrátka k jakémukoliv odpočinku to mělo sakra daleko. Přesunutí do finské sauny sice vedlo k tíženému klidu a relaxaci, ale stále jsem se necítil zrovna dobře. Až v třetím kole, kdy jsem se odhodlal do venkovního bazénku, ve kterém šlo udělat dokonce několik temp se mi udělalo lépe. Nebo za to mohly ty dvě lesbičky, co se tam tak pěkně objímaly? :-) Tak či onak mi po sauně především vyhládlo a zbavil jsem své tělo dalších důležitých tekutin. Aby těch průšvihů nebylo málo, k přípravě běžek jsem se dostal tak pozdě, že jsme se nedostal včas do postele, abych se řádně vyspal a ještě to bylo naslepo bez představy, co tam mažou ti zkušenější (mluvím jen o parafínech).

Nedělní budík v šest mě vytloukl z nedlouhého snění, posnídal jsem a pustil jsem se do závěrečné přípravy běžek, kterou jsem předešlého dne nedokončil. Čas se rozplynul jako flourový prach z nízkofluorových parafínů nad běžkami a my už si to sypali do Bedřichova... Po cestě jsme přizastavili v Jablonci nad Nisou, kde jsem nakoupil do sbírky další historické běžky Artis Bohemia. Ač se na fotkách zdály být úžasně zachovalé, ve skutečnosti to nebyla až zas taková sláva... Bohužel až v Bedřichově, kam jsem se dostal poprvé v den závodu autem (uzávěrka obce platí jen od 6-9h) jsem si všiml, že můj nový novoměstský úlovek má prasklé jádro a že je tak zralý maximálně na přiložení...

V iG Sportu jsem si vyzvedl pro mě odložený startovní balíček a mazali jsme za mírného mrholení na stadion, kde už nějakou chvíli řádila elita. Při cestě okolo hlavního parkoviště nešlo přehlédnout z teploměru ostentativně vyhlížející 0°C, která s mlhou a deštíkem utvářeli nejvhodnější předpoklady pro snadnou volbu mázy :-) Toto mi potvrdili i borci ve stánku Swixu. Elita prý jede na hladkých běžkách s výjimkou tří, z nichž už to jeden zabalil :-) Fandění je fajn, ale pomalu nadešel čas pro samotnou přípravu na závod. Ta byla minulým letům zcela nepodobná, to, že se v areálu pohybovaly stovky závodníků a ne tisíce bylo zkrátka znát. Neskutečný pocit dorazit do Toi-Toiky (kterých jsou tam desítky) a nestát ve frontě třiceti lidí a nepřemýšlet zda stihnete start :-) Holky mi chvíli hlídaly lyže, tu nějaký vak, zásobovaly mě občerstvením, tu někam něco odnesly či přinesly... prostě jsem měl servis jako profíci, možná ještě lepší, děkuji vám!

Jizerka to je vždy také svým způsobem obrovská společenská událost, kdy se potkáváte s kamarády a známými. Nejinak tomu bylo letos. Potkal jsem se s Ondrou Leitnerem, starým známým z Vasáku a také s mými každoročními spolubydlícími z kolejí, sympatickým starším párem. Je milé se každý rok sejít na stejném místě a prohodit aspoň pár slov. Pokud si neustále stěžuji na absenci původního sportovního ducha této akce zabitého penězi, tak jsem přesvědčen, že ten duch může přežívat jedině v kolektivním kamarádském pocitu "sounáležitosti výše popsaného typu"...

Vůbec netuším jak se to přihodilo, ale do startu zbývalo asi 15minut, já se vůbec nedostal k vyzkoušení běžek natož trati samotné, kde jsem chtěl zjistil jak hrozivé je 90m převýšení na prvních 2km z vytyčeného 4km kolečka o němž jsem neměl nejmenší představy (nějak jsem si ho v sobotu nestihl nastudovat)... Doběhl jsem do stánku Swixu, vystál pětiminutovou frontu, abych zjistil, že ani mazání stoupacích vosků není zdarma o čemž jsem byl bytostně přesvědčený. Trochu mi asi ruplo v bedně, na patě jsem se otočil a s nenamazanými běžkami se vrátil do stanu. Do své a vlastně v danou chvíli i jediné vlny jsem se zařadil tak 2-3 minuty před startem a to na jedno z posledních míst. Abych ale nepřeskakoval, vůbec jsem si nepřečetl startovní instrukce, takže se zdálo, že se na start ani nepodívám, protože při vstupu do vlny po mně chtěli nějaký papírový náramek o jehož existenci jsem neměl nejmenšího ponětí :-) Nakonec jsem obdržel nějaký náhradní a byl vpuštěn do koridoru smrti... Všichni se rozcvičovali jak o život, málem mě tím nakazili, ale nedal jsem se, pojedu bez rozcvičky, bez protažení a bez zahřátí. Čas závodu nadešel, ale organizátoři minutu před plánovaným vpuštění první vlny do závodu dali přednost květinovému ceremoniálu. Naprostá většina borců v lehkých závodních kombinézách se dala brzy do poskakování. Mi zima nebyla, na rozdíl od ostatních jsem byl navlečen do volných šusťákových kalhot, bundy a v bloku jsem také zrovna dlouho nepobyl. Nicméně šlo o další fail organizátorů, který, z mého pohledu, jen ukazuje, jak někomu záleží na amatérech, to že profesionálové (přihlášení do kategorie elita) tvoří pouhé 2% z celkového počtu přihlášených závodníků asi netřeba rozebírat... Nevyžehlila to ani omluva organizátorů a ani komentátor, který o nás moc pěkně mluvil jako o elitě amatérů, hobíků... Že mě netrápila zima neznamená ještě, že mě netrápilo zhola nic. Abych dohnal včerejší nepití, nalil jsem do sebe před závodem 1,5l vody a ta se stále hlásila o slovo, tudíž s každou další minutou mě trápil sžíravější pocit, že budu muset navštívit toaletu :-)

Ale co už, chvilka napětí, ticho, vystřel startovní pistole. Převážná část závodníků se dala do zběsilého úprku. Jen konec fronty nikam nespěchá a netradičně já s nimi. Po závodě mi pak holky říkaly, jak si mohly ukroutit hlavu nad mým neuvěřitelně líným počínáním na startu. V klidu jsem se došoural na sníh bez nadměrného množství kamení, pomalu vyklepal boty, opatrně zapnul vázání, s rozvahou slepil suché zipy rukaviček holí, rozhlédl se, abych zjistil, zda jsem poslední na startu, zašoupal nohama a dal se do pomalého pohybu vpřed. Nejsem fatalista ani extrémista, takže jsem nestartoval úplně poslední, nechal jsem za sebou asi dva, tři závodníky :-) Pozor, nejsem ani takový salámista, jak si myslely holky, můj čas se začal počítat po průjezdu přes snímací koberec na konci rovinky, nikoliv okamžikem výstřelu... Ale nemyslete si, že bych něco vyhrál, že by první vlna, zmiňovaná pod(j)elita jela takovou pilu, že bych je nedojel, na konci stoupání u buku jsem byl až po uši zasekaný v houfu 400 lidí... Ale to jsem se dostal dál než bych měl být. Řeknu vám, byla to zase blbost... Jestliže jsem už v sobotu pociťoval předstartovní horečku, v neděli na posledním místě vlny ze mě všechno spadlo, a tak jsem stál na startu naprosto v klidu. Šok pro tělo, které jsem poslal pořádnou soupaží vpřed směrem vzhůru do závodu, byl poměrně těžký a myslím, že se z něho do konce závodu nevzpamatovalo. Obrovskou chybou bylo vzít si své závodní hole na klasiku. Ptáte se proč? Zkrátka, pokud najedete před závodem dobrých 300km skatem, případně soupaž s bruslařskými holemi, které jsou o 15cm delší, věřte, že vás bude dlouho provázet pocit, že vám někdo zařízl hole ;-) Raději se nezmiňovat, že borci z elity na svých 15 okruzích rozpíchali svou nadpozemskou soupaží sníh okolo stopy způsobem takovým, že i na klasiku bych potřeboval hole tak o 7cm delší :-) To však nebylo zdaleka nejhorší. Už na rovince jsem cítil jak tělo nejede a v kopci to platilo dvojnásob. Přehřátí a zahlenění mě už po kilometru nabádaly k sundání čelenky, bohužel jsem to ještě jedno kolo vydržel. Od začátku bylo poznat, že jsem na tom špatně s dechem, ruce celkem držely stejně jako břicho a záda. Tedy krom dechu, který způsoboval moji dýchavičnost a slušná zatemnění, nefungovaly ani příliš nohy, především lýtka, která od začátku šla lehce do křečí a vůbec jsem se na nohách cítil dosti nejistě. Přesto všechno se při jízdě vzhůru pomalu prokousávám startovním polem, za to dolů...  To se takhle vyplazím k U Buku :-) zatočím dolů a ve vajíčku si to pěkně letím chválíc si svoje přebytečné kilogramy, když v tom zaslechnu svištivý pískot, ohlédnu se vpravo a kolem mě prolétne tak 50kg závodnice :-) No to je síla... A za ní další a další... Co si budeme povídat, zkrátka jsem opět promazal. Raději nepřipomínat, že zatímco já jel na holých běžkách, naprostá většina ostatních jela na klistrech a takhle mi ujížděli z kopců...

Jestliže jsme se po cestě vzhůru těšil dolů, tak po sjezdu do obrátky jsem to měl naopak, psychicky je to ubíjející, když vás ostatní předjíždí zásluhou rychlejších lyží... Ale ani tento pocit nevydržel dlouho, začalo mě píchat v pravém boku a rozbolela celá lopatka. Ještě před tím jsem však vykouzlil další chybu, zastavil se na občerstvovačce pro ionťák a ten chtěl celé kolo ven. Nesnesitelné vedro jsem pak vyřešil stažením šátku z hlavy na krk, což de facto vedlo ke dvou zcela špatným následkům, hůře se mi dejchalo a všechen pot mi proudem pádil z hlavy do očí... Moc fajn! Ale korunu všemu nasadila až ČT, která dvě desítky svých kamer začala uklízet hned po dojetí elity a s klidem s tím pokračovala v průběhu naší padesátky. To máte asi tak... Ve sjezdu vlítnete do zatáčky a v ní se před vámi složí borec, veškeré úsilí namíříte k vyhnutí se s ním a tak hned nepostřehnete tu hromadu další pěti lidí, kteří za zatáčkou leží a to nemluvě o tom červeném televizním kabelu nataženém ve výši pasu přes celou dráhu :-) Někoho moudrého totiž, zdá se, napadlo vytáhnout ze sněhu zahrabaný kabel během závodu... No vletěl jsem do něj také, ale tím, že jsem ho na poslední chvíli zpozoroval, tak to bylo čekané a ani jsem zvlášť nebrzdil, prostě jsem se smířil s tím, že do cíle dovezu pár kameramanů a kamer :-) Když mi kabel sklouzl až ke kolenům, zpomalil jsem, hodil jsem ho přes hlavu a se smíchem pokračoval...

Ve třetím kole jsem si zopakoval chybu z dvojky, když jsem se stavil pro další ionťák :-) Udělalo se mi ještě hůř, pořádně jsem se nemohl ohnout a měl jsme pocit, že se co chvíli musím pozvracet. K tomu všemu jsem začal slintat stejně jako skuteční závodníci, připadal jsem si jako postiženej, ale neměl jsem čas ani sílu s tím něco dělat. Zpomalil bych, ale copak jsem mohl? Na Jizerce jsem poprvé zažil fandění, to když si mě holky našly, takže dokud mě viděly, musel jsem dřít naopak ještě více :-) Celkem mě pobavilo, jak mi později popisovaly, že mě poznaly jedině podle mé roztrhané šušťákovky, ostatní že jeli v dresech, tedy ještě s výjimkou jednoho "blázna", který je při fandění mátl, kdo ví, co se mu honilo hlavou, když na něj holky pokřikovaly mé jméno :-) Mimochodem, musím říct, že to adresné fandění je příjemné a povzbuzující. Nepříjemné však bylo, že na trati závodu bylo několik míst plných kamení, které pěkně chytalo za nohy, doteď je bojím podívat na skluznice běžek...

V posledním kole pouštím opratě a opírám se do toho trochu více, na stranu druhou stále jedu s jistými rezervami a ani neopakuji chybu s pitím na občerstvovačce... Jsem to já? Nejsem nemocný? :-) Do kopce pomalu předjíždím člověka za člověkem a těším se na obrátku odkud je to po rovině a z kopce. Sice vím, že mi dolů všichni ujedou, ale přesto se těším, konec konců blíží se konec dřiny... Kupodivu jsem ušetřil dosti sil, takže nakonec píchám po rovině i z kopce a stačím tak ostatním, juchů! Cíl se blíží na poměry velice rychle a já stíhám vykouzlit další chybu... Respektive mám chuť poslat organizátory ke všem čertům! Na Začátku cílové rovinky skáču do krajní stopy a jdu na dlouhý finiš, moc se nedívám před sebe, jen tam rubu soupaže ze sil, které bych už dávno neměl mít. Když se v půlce mrknu před sebe s hrůzou zjišťuji, že tam stopa končí přímo v oplocence... do pravé stopy nemohu, hned vedle mě je borec, se kterým si to rozdáváme, pluh jak kráva, téměř zastavuji, borec okolo prolítne, já divoce skáču přes dvě stopy a vracím se do souboje, co že má teď týpek více než tři metry k dobru. Nikdy to nevzdávám! Za tenhle kalup by mě snad pochválil i trenér :-) Každé zběsilé píchnutí holí do sněhu hraničí s tím, že budu cílovku rýt hubou, ale odvážnému štěstí přeje a já tak díky šíleným poskokům získávám zcela bezvýznamný a bezejmenný skalp nějakého závodníka :-)

Cíl, dostávám křišťálovou medaili, je mi odejmut čip a hurá pro hadry, převléknout se a domů... Tedy ještě bych neměl minout místní šlichtu, kdo by si nechal ujít guláš za 1500Kč? :-) Ve skutečnosti je to potíž, co si budeme povídat, při zavětření buřtguláše se mi obrací žaludek, a těstovinový mix neznámého typu (vypadalo to jako kroupy) také příliš důvěry nebudí :-) Ještě že tímto dnem skončila moje bezlepková dieta, ve jménu republiky konfiskuji několik rohlíků a s vydatnou pomocí Jíti a Jáni se jdu posilnit :-) Před odjezdem z běžkařské Mekky ČR přebírám tajemný balíček a vyrážíme zpět ku Praze. Cestou mě ještě nemine nepříjemný telefonát, kdy se snažím vrátit právě koupené zlomené běžky a mám s tím velké problémy... Paní si myslí, že jsem na nich jel snad Jizerskou 50 a vůbec je dosti nepříjemná, nakonec si vše vysvětlíme a já tak opět prodávám zakoupené běžky původní majitelce, tímto se stávají mými rekordmany, co se týká doby jejich vlastnění, asi tak 5h :-)

No a jak to tedy celé dopadlo a jaké to bylo? Dojel jsem na 138. místě, což by se na první pohled mohlo zdát jako zlepšení oproti loňskému 155. místu. Opak je však pravdou, loni mě totiž kromě 100 členné elity předjelo řádově 50 hobíků, letos jela elita svůj závod, tudíž mě předjelo řádově 140 hobíků... Ale neberu to příliš tragicky, za část může menší objem najetých kilometrů na běžkách před závodem (něco okolo 100km rozdílu), něco jde na vrub mé bezlepkové dietě, která mi už půl roku pije krev a rozhodně se díky ní necítím lépe a konečně nemalý díl viny nesou běžky (tj. já, protože jsem je zmazal), které jednoduše nejely... Možná bych neměl zapomenout na skutečnost, že závod byl o hromadu kratší, což mohlo zvýhodňovat mnohé "sprintery", protože... Podle oficiální časomíry, přestože mé pocity tomu příliš neodpovídají, jsem kolo za kolem zrychloval a v posledním kole dokonce velmi znatelně. Organizátory jsem pokáral jistě více než dost, takže na závěr bych jim i rád poděkoval, že tu taškařici nakonec takto splácali a já si tak zase po době mohl sáhnout téměř na dno svých sil ;-) A s tím, že to byla moje poslední Jizerská 50... asi bych měl být opatrnější ve svých úsudcích, protože: "Nikdy neříkej nikdy." Už teď vím, že minimálně dvakrát ji ještě pojedu, abych tak aspoň trochu mohl dámám (Magdě a Jáni) oplatit jejich neocenitelnou pomoc, takže brzy na viděnou :-) Nakonec se můžete pokochat výše zmíněnou v oplocence končící stopou a mým zcela neběžkařským přeskokem v cílové rovince...