Verona a Benátky s krásnou inteligentní ženou, romantika... Spaní v autě, tři dny v jednom oblečení, umaštěné řízky z igelitky, desítky nachozených kilometrů, ... Jak že to vlastně bylo s tou romantikou? :-) Já vám ani nevím, nevím co si vůbec představit pod pojmem romantika! Musel jsem nakouknout do encyklopedie, bohužel jsem neměl po ruce Čepelkův slovník naučný :-) takže jsem nepohrdl Wikipedií, a poněvadž ta ostentativně mlčí, mlčím i já a dále zůstávám nevzdělaný! Holt, pro tentokrát si budete muset udělat názor sami, no ostatně jako vždycky :-)
Pětidenní autoturistika (neplést si s autoerotikou) skrze severní Itálii, takové byly plány, ze kterých... ze kterých zůstaly stejné plány, jen osazenstvo se nám smrsklo z plánované pětice na dvojici, Jáňu a Otylku (jak si mě Jáňa dovoluje familierně nazývat :-)). Low-cost cestování s charismatickou ženou po charismatických místech Itálie a Rakouska, juchůůů! Dost však bylo slov! Vzhůru na slova!
Nebyl by to můj plán, aby se nevstávalo brzy, že... Mobil bych z okna vyhodil, když mě vytrhl z nedlouhého snění v 3:30... Jenže, jaký si to uděláš, takový to máš, tož! Vzhůru (byť spící) jsme se nalodili do auta, zdárně se vyhnuli bouračkám, chlupatým, natankovali nádrž k opici (Tank-Ono, 26,90Kč/l), pořídili rakouskou dálniční známku a zastavili až v Grazu.
Emisní a parkovací zóny
Bolest první a neustupující, emisní zóny a parkování! Nakráčet si v dnešní době s autem do města, zahodit ho a oddat se poznávání místních krás není jen tak samo sebou. Mnohdy narazíte na emisní zóny a byť "line (road sign) isn't a wall", nedá se říct, že byste do ní chtěli vjet. I když kdo ví, třeba vás oslovuje risk v podobě mnohatisícikorunové pokuty, mě však ne...
S parkováním je to na jednu stranu analogické, na stranu druhou mnohem lepší a přitom stále na prd! Začněme corner casem, kdy je to lepší a na prd zároveň, mnohdy najdete za hranicí emisní zóny (tj. poměrně blízko tomu, co chcete třeba vidět) nějaké parkoviště, ale připravte se na to, že to nebude zadarmo (pokud vás desítky éček za den parkování nevzrušují, jen dobře tak). A teď něco k té analogii, parkovací zóny... parkování pro rezidenty, krátkodobé parkování, nemožné parkování, bílá, modrá, zelená a jim podobné barvy ve spojení s nepočitatelným množstvím značek typu zákaz stání vás uvrhnou do beznadějného hledání fleku, kde by vás neoškubali o poslední eurocent a zároveň vám neodtáhli auto, což by asi vyšlo ještě dráž než zmiňované parkoviště :-)
Jak na to? Bojíte se chodit? Plaťte! My se však nebáli (jen protože jsem nešel do lesa...) Před cestou jsem se pokusil najít ve většině cílových destinací parkovací místo splňující výše deklarované. Takže se s vámi o ně podělím, to pro případ, že byste někdy zamířili do města nesoucího stejné jméno a PSČ.
Graz (poloha parkoviště), den 1, sobota 24.10.2015
"Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas". A co se stalo ve Vegas resp. v Grazu vám navždy, nebo aspoň na nějaký čas zůstane zahaleno rouškou podzimního mrazivého dopoledne, přesně toho, které nás v tomto krásném městě přivítalo... Upravené město, pěkná a zdá se, že fungující městská doprava, velké množství lidí na kolech na všudepřítomných cyklostezkách, zajímavé historické centrum, výšlap na Uhrturm, shybování v tunelu a na křídle, nepřehlédnutelný Kunsthaus, překvapivý Grazer Murinsel, nacpaná tržiště, příjemné parky skýtající dostatek prostoru pro odpočinek stejně jako pro fotoskopičiny...
Ještě než jsme se rozhodli opustit toto příjemné město, pořídili jsme nějaké zásoby aneb není nad to, když před cestou do země sýrům zaslíbené (Itálie) nakoupíte v Rakousku kvalitní holandské sýry. :-)
A přeci ještě jedna vsuvka, trocha lascivnosti, vulgárnosti a nebo jen punku?
Nasyceni jsem si stopli plíživý soumrak a spolu s ním se vydali bezvědomí naproti. Aby to nebylo tak lehké, zastavili jsme se v Klagenfurtu v jedné z nejlevnějších benzínek Rakouska (A1), kde jsem doplnili nádrže po okraj (ne, vážně jich mé auto nemá více, ale zní to lépe, no ne?) a pak se odvážili překročit Italskou hranici.
Svět se znenadání změnil, což nešlo nepozorovat na místních silnicích, rakouská slušnost a uspořádanost zmizela, najednou jsme pluli po Amazonce, nebo po jakékoli jiné řece kdekoliv jinde v džungli... Vlastně nevím, proč jsem tak často kroutil hlavou, zvlášť když jsem se hodně rychle přizpůsobil, no po pravdě řečeno, vůbec jsem nemusel měnit své řidičské návyky :-) Trochu přeháním, ale ne zas tak moc, vysoká rychlost, předjíždění na plné, dvojité plné, na zebře, nedávání znamení o změně směru jízdy, nedávání přednosti... denní pizza Italů na silnici. Zvláštní jest, že jsem nabyl pocitu, že ten jejich chaos funguje, nikde jsem nespatřil žádnou nehodu, oni to snad mají v ruce... BTW vrcholem mé řidičské italské odysey bylo, když si Italové začali ťukat na čelo po manévrech, které jsem předváděl ;-)
Ale zpět k nocování, jo už jsem vám říkal, že se v Itálii údajně nesmí spát v autě (hovoří o tom naprostá většina zdrojů, ale informaci jsem neověřoval na oficiálních místech, takže ji prosím berte s rezervou nebo rovnou se dvěma :-)) Italské území jsem se rozhodli projet mimo dálnice a ušetřit tak za nemalé mýtné. Díky tomu jsme se nepřipravili o spoustu zajímavých situací. Třeba když Bůh ví kde na cestě (no určitě to bylo na SS13, okresce kopírující dálnici k moři) se sjela půlka Itálie na oslavu nějakého svátku (možná šlo o Castagnata Insieme), takže nám sem tam uzavřeli města, kterými nás neochvějně vedla navigace... Provoz byl hustý jako moje krupičná kaše, ve které jsem málem zlámal vařečku. O tom, že se města proměnila v těžko uvěřitelná parkoviště raději ani nemluvě...
Když jsem zmínil navigaci, neodpustím si krom všeobecné chvály i jednu výtku, mapy Itálie stály s prominutím za ho... Nokia Here...
Cordoipo (poloha parkoviště), den 1-2, sobota-neděle 24-25.10.2015
V ušmudlané šedi pouličního osvětlení jsem odstavili auto na přeplněném parkovišti sousedícím s vlakovou zastávkou v městečku Cordoipo. Ze zběžné obhlídky jsme se vrátili plní skromného optimismu. Zavřená vlaková zastávka, nefunkční automaty na jízdenky a otevřené toalety. Jupííí, dokonce jedna budka schovávala turecký záchod, to bude zase výzva :-) Z jedné strany byla parkovací místa oddělena od hlavní silnice sjezdem/nájezdem a ze strany druhé nás chránila obří zeď oddělující parkoviště hotelu od okolí. Překonfigurovali jsme automobil do nocležnické podoby a šli se postarat o tu trošku hygieny, které se dalo s pomocí nádraží dosáhnout. Již tohoto večera jsme potkali překvapivě velký počet černochů, kteří zdaleka nepůsobili jako rodilí Italové. Ale o tom až dále. Noc utekla na poměry dobře a ani rozlámanost z auta nenabyla nesnesitelných výší. Jestliže jsem včerejšího večera usínal s pocitem, že si nás nemůže všimnou ani, co chvíli, okolo projíždějící policejní hlídka, ráno jsem též názor musel opustit, naše auto bylo totiž široko daleko jediné auto :-) Nevím proč nač a zač se tak stalo a kdy a kam všechna auta zmizela... ale ono to je vlastně jedno. Po snídani jsme naskočili zpět do vozu a uháněli na jih.
Bibione (poloha parkoviště), den 2, neděle 25.10.2015
Místo důvěrně známé mnoha Čechům, jen já jsem tam nebyl a teď i vím, že bych se tam nechtěl vracet :-) To je hnus velebnosti... Na přelomu října a listopadu nabylo toto městečko mlhavých obrysů města duchů. Vyprázdněné ohavné hotely zasazené v pravidelné pravoúhlé urbanistické matici mě vážně ničím neoslovovaly... Na obrovském parkovišti kupodivu nebylo třeba zaplatit za parkování, očividně nikdo neočekával, že by se z turistů i po sezóně dalo vyrazit několik éček (no z nás vlastně ne, ale o to tu nejde :-)) Nevzhlednost k nevzhlednosti sedá, asi toliko k obrovské písečné pláži oddělující parkoviště a moře... Nač čekat, vysvlékl jsem se do plavek, které jsem si prosíravě oblékl již v Cordoipo a vyběhl ledovým vlnám vstříc... Studená a, třebaže moře zelo prázdnotou, zakalená voda mě objala a už jsme se prali... Pár fotografií a ven z vody, pryč z tohoto Bohem (ne však lidmi) zapomenutého místa...
Benátky (poloha parkoviště), den 2-3, neděle-pondělí 25-26.10.2015
Must see našeho roadtripu naštěstí neleží daleko od zrůdnosti, kterou jsme před pár chvílemi opustili. Benátky! Benátky stojí a naše plány se válejí v popelu, uzavřené cesty, objížďky, kolony, mraky aut a samí policajti. Co se děje? Áááá... Benátský maraton, no potěš koště. Auto se nám nakonec podařilo udat nedaleko mostu spojujícího pevninskou část Benátek (Mestre) s tou ostrovní. Čtyři éčka za celodenní parkování za mostem ve srovnání s 21 EURY (Tronchetto) nebo 30 EURY (Garage San Marco na Piazzale Roma), vypadaly celkem snesitelně. O mnoho méně snesitelná byla naše procházka po zmiňovaném mostu. Čtyři železniční koleje pro vlaky zůstaly nedotčeny, omezení se týkala pouze jízdních pruhů pro automobily, které se musely uskromnit z původních čtyř na dva... Na začátku mostu, který hostil čtyřkilometrovou kolonu (ano, přesně tak je dlouhý samotný most) to bylo vtipné, poněvadž jsme statečně drželi krok s motorovým provozem... Pak jsme přeskákali do jízdních pruhů vyhrazených pro maratonce a jimi se pomalu ubírali k turistickému ráji na moři. Asi půl kilometru před cílem nás doběhla špička maratonu, měl jsem chuť proběhnout se spolu s nejlepšími (šlo asi o kilometr s pořadovým číslem 36), na stranu druhou jsem ani za mák netoužil objevit se v záběrech kamer z motocyklů či helikoptéry... A proto jsem si zaběhl asi tak s 20-30. v pořadí a nutno říct, že jsem jim stačil bez větších obtíží :-) Jasně, oni už měli něco v nohách, ale já měl zase něco na nohách, třeba ty šusťáky na běžky :-) Pár fotografií dokazujících, že jsem se (málem nedobrovolně) zúčastnil Benátského maratonu a zpět do reality, město na dosah...
Nevím odkud začít, má cenu vůbec začínat? Benátky zkrátka musíte zažít na vlastní kůži, tečka!
Podělím se s vámi jen o pár postřehů...
Cesta z Mestra (pevninská část) na ostrovní se dá realizovat několika způsoby, obvykle pěšky, autem, vlakem nebo autobusem. Na pěší variantu je třeba občas zapomenout viz pokračování zážitků po poznámkách. Autem je to jednoduché, zdoláte čtyřkilometrový most, zaplatíte slušné parkovné a není co řešit. Vlakem je to také celkem přímočaré, za 1,25 EUR zakoupíte jízdenku ze stanice Mestre do Santa Lucia (první a poslední zastávka). Horší je to s sutobusem, kde je potřeba vědět, že na území Benátek operují dvě společnosti, ACTV (provozuje i dále zmiňovaná vaporetto) a ATVO. Tudíž první krok je nezaměnit je, platí to zejména o Airport Shuttle (ATVO) a AeroBus (ACTV) - linka č. 5. Nutno poznamenat, že cesta na letiště a z letiště (Marco Polo Airport) je "zvýhodněna speciální sazbou". Jinak lze v trafikách/tabáku poblíž městských autobusových zastávek (ACTV) zakoupit časovou jízdenku za 1,5 EUR.
Toalety, toalety, toalety... Na vlakovém nádraží jistota za 1 EUR, v centru se hrozně špatně hledají, není jich moc a navíc sledovat nálepky na dlažbě je poměrně náročné a to i za předpokladu, že by okolo vás neproudily nekonečné davy turistů, pokud se vám však podaří nějaké nalézt, připravte si 1,5 EUR. Kupodivu jsme navštívili i několik "stravovacích podniků", kde se žádné toalety nenacházely... V konečném i nekonečném důsledku se vám může stát, že nepohrdnete jedním z několika parků, které očividně (pro mě i překvapivě) tomuto účelu slouží ve velkém...
Gondoly jsou krásné, moc pěkně se na ně dívá, neskutečná romantika, tedy aspoň do chvíle, než zjistíte, že projížďka stojí 100 EUR :-) I kdybych byl romantik, tak v tomto okamžiku by mě to asi přešlo :-) Ale nemusí být tak zle. Ceny jsou sice přestřelené, ale zřejmě obsahují jistý prostor pro smlouvání a slevy. Večer druhého dne nám nabízel jeden gondoliér projížďku za 60 EUR, tedy hned po té, co jsem mu řekl, že jsme z Česka :-) Možná by některé národnosti posloužily ještě lépe, kdo ví :-) Za upozornění rovněž stojí skutečnost, že ne vždy se dostanete tam, kam jste si přáli, stačí, aby někdo odložil svoje plavidlo v místě ne zrovna vhodném a šíleně dlouhá gondola se nevytočí, ale tohle je poznámka spíše na okraj... Mnohem závažnější mi připadá to, že Italové jezdí na vodě jako po silnicích, pravidla se tu zřejmě příliš nedodržují... Pozorování lodního provozu na nočním Canal Grande z proslulého Ponte di Rialto mě utvrdilo v přesvědčení, že projížďka na gondole může být mnohem adrenalinovějším zážitkem, než cokoliv, co jsem v životě vyzkoušel. Když takhle koukáte na tmavou siluetu černé gondoly na jejíž přídi plápolá stěží postřehnutelné světýlko, kterak křižuje bláznivou dopravní tepnu napříč a z jedné strany se k ní šílenou rychlostí blíží lodní autobus (vaporetto), ze strany druhé dva ještě rychlejší motorové taxi a do toho všeho zmatku se zjeví další dva stíny patřící gondolám, chce se vám zavřít oči a nevidět následky nevyhnutelné katastrofy... Jak se stane to, že se všechny lodě nakonec vyhnou a v kanálech na utopence nenarazíte, na to se mě neptejte, dodnes mi to zůstává záhadou :-)
Známé a neznáme Benátky... Nebyli bychom to my, abychom neprosmejčili vzdálené končiny tohoto kouzelného místa, kam oko běžného turisty nezabloudí natož tak jeho kroky... Navštívili jsem parky s venkovní posilovnou, viděli život místních obyvatel, sušení prádla, vojenský prostor, loděnice a mnohé další. Rozhodnete-li se navštívit Benátky, prohlédněte si nejen "hollywoodskou" tvář města.
Památky, tak k těm jsem se původně vůbec nechtěl vyjadřovat, ale nakonec tak učiním. Tolik šikmých věží jako v Benátkách jsem ještě nikdy neviděl (ano, vzhledem k tomu, že jsem také ještě nikde nebyl, to vlastně nic neznamená, tj. je tu hromada šikmých věží, tečka). Stavby sakrálního charakteru mě dostaly, nejen že jich potkáte neskutečně mnoho a nejen že se do mnohých z nich ani nenakouknete, pokud nezaplatíte, zejména však pro jejich lidskost a rozmanitost, slovy opět těžko popsatelnou...
Doprava po Benátkách je kapitolou téměř nevyčerpatelnou. My jsme celé dva dny běhali po svých, pokud něco takového chcete absolvovat, připravte se na bolest a davy turistů, kteří se valí v těch nejprofláknutějších místech ze všech děr... Na kole se tam prý jezdit nesmí, ale nakonec si docela živě dokážu představit, jak se místními stínadly řítím na kole, koloběžce nebo něčem podobném. Nejlépe si však vše prohlédnete z pěší perspektivy, o tom není asi sporu. Pokud se potřebujete přepravit na delší vzdálenost, nezbude vám, než vzít za vděk lodní dopravou. Gondoly jsme probrali, to je výletní záležitost nikoliv "přepravní". Vynecháme kategorii soukromých lodí, o kterých nic nevím a na stole nám zůstanou ležet dvě varianty - taxi a autobus, obé přirozeně v podobě lodí. Taxi je drahé, rychlé a efektivní, co více říct... Lodní autobusy, vaporetto, jsou jejich nepříliš levnou ani rychlou konkurencí. Za 7,5 EUR obdržíte 75min. lístek, který vám v případě delších linek stačí právě tak na jednu jedinou jízdu. Výhodou je poměrně hustá síť linek s mnoha zastávkami. My jsme si vyzkoušeli jednu jízdu, de facto okružní, linkou č. 2, kterou nemohu nedoporučit... BTW pokud byste při pohledu na nemalá vlny v Canal Grande dostávali mořskou nemoc, nemějte obavy, vaporetto se ve vodě zhoupne maximálně tak při nárazu do zastávky :-)
Navigace v Benátkách je zapeklitým problémem. Jde o neskutečné bludiště a to i s mapou, kterou však nikde nedostanete (stojí několik éček), to není žádná výhra. Pak asi stěží může překvapit, že nejúspěšnějším způsobem orientace a navigace je použití mobilu s GPSkou a vhodnými mapovými podklady, zde, kupodivu, Nokia Here fungovala, až na několik výjimek, naprosto přesvědčivě.
Od postřehů zpátky k pamětem, nedobrý nápad jít na ostrovní část Benátek pěšky dokázal trumfnout snad jen můj nápad jít i zpátky pěšky... Kdo by to byl řekl, že maraton se doběhl a že dva jízdní pruhy budou vráceny motorové dopravě. No třeba by to řekl každý, ale ne každý by řekl, že se Italové pustí do rekonstrukce chodníku vedoucího po jedné straně mostu, do zásadní rekonstrukce chodníku... Do rekonstrukce, kdy bude zkrátka chybět několik set metrů chodníku na pontonech přes 10m vysoko nad mořem... Že by někdo někam dal značku zákaz vstupu pro pěší, po 3,5km mostu chybí zbývající 0,5km? Néééé, co vás nemá... Takže vzhůru, vyskočit na více než metr vysokou zídku ohraničující silnici a procházet se tmou ve více než 10m výšce za troubení autobusů a snášet u toho to, že si o vaše rukávy čistí nenasytná špinavá zrcátka... Docela nářez.
Ale co, přežili jsme :-) Za pozdního večera jsem se doplazili na parkoviště, kde jsme dopoledne odložili auto. Můj dotaz směřovaný ostraze parkoviště, zda bychom na místě mohli přespat se očividně nesetkal s kladnou odezvou, vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby na mě poštvali psy, kdyby nějaké měli :-) Ale co, místo přenocování jsem měl vybrané, takže vzhůru do Prahy, do Podolí, do lékárny (první dva cíle odmažte).
Po klidné noci jsme se vydali zpět do Benátek, tentokráte podle plánu, zavezl jsem Jáňu a sám se vrátil na místo přenocování. Zde jsem si koupil jízdenku ACTV za 1,5EUR, která však nemusela platit na AeroBus (linka č. 5), takže stále hrozilo, že mě bude chtít někdo sankcionovat :-) A to nemluvě o tom, že vůbec netuším zda se mi povedlo označit, možná již tak nedostatečnou, RFID jízdenku... Naštěstí se nestalo nic neočekávaného a tak jsem se za chvíli sešel s Jáňou na vlakovém nádraží.
Po celodenní procházce zakončené projížďkou vaporetto linky č. 2, která je takovou malou okružní plavbou (projedete celý Canal Grande a obkroužíte jižní část ostrova) jsme zakoupili jízdenky na inkriminovanou autobusovou linku č. 5 a vydali se zpět k autu.
Padova (poloha parkoviště), den 3-4, pondělí-úterý 26-27.10.2015
Večerní příjezd do Padovy díky nepovedeným mapám Itálie nepostrádal trošku napětí, ale dobrá věc se podařila a my tak stanuli na parkovišti před hotelem AC Hotel Padova (Marriott). Po třech dnech v autě, stále ve stejném oblečení a bez sprchy..., kdo by si nedopřál trochu standardu, např. v podobě pokoje za zhruba 90 EUR... Zvlášť když mě to stálo 6 EUR, že :-) Neptejte se proč a jak, nemám čas ani chuť to vysvětlovat. Pokojovou ledničku jsme naplnili v Benátkách zakoupenými sýry typu parmezán, načež jsem se oddali sprchování a následně i spánku. Ironií osudu zůstává skutečnost, že jsem se po probuzení cítil ještě víc rozlámaný než po těch několika nocích v autě :-) Ale co, patří mi to...
Ráno jsem naštěstí opět poslech Jáňu a vydali jsme se do centra Padovy autobusem. Kdybych ji neposlechl, vezl ji tam autem a sám bych se tam snažil dopravit svépomocí, neviděli bychom díky kolonám téměř nic... Lístky za 1,3 EUR se nám nikde v okolí nepodařilo zakoupit, takže jsme to chtěli napravit až v autobusu u řidiče za 1,5 EUR, ten nám však žádné neprodal, poněvadž žádné neměl, takže opět jízda na černo? spíše na šedo :-)
Autobus č. 18 sice jel přímo od hotelu, ale ne přesně tam, kam bychom si přáli, takže jsme náhodně vyskočili (náhodně = měl jsem zapnutou navigaci na mobilu a vybíral jsem nejvhodnější místo). Shodou okolností se jím stala Padovská univerzita, která je sedmou nejstarší univerzitou na světě... Tolik ženských... no dobře, nechal jsem se unést a zapomněl jsem doplnit "na kole" jsem nikdy neviděl :-) Vtipné, ale naprostá většina studentů, kteří byli na cestě do školy, jela na kolech! Paráda! Kéž by to takhle jednou vypadalo u nás...
Když pominu skutečnost, že jsem nás zavedl na špatné místo (během celého výletu to nebyla rozhodně ani první, natož pak poslední minela), tak začala naše krátká (dopolední) plánovaná prohlídka města vesele. Dočetl jsem se totiž, že neskýtá nic moc zvláštního, přičemž během půl hodiny se mě zmocnil zcela opačný dojem :-)
Astronomická observatoř (La Specola) - víte že na zdejší univerzitě působil Giordano Bruno a Galileo Galilei, původní hradby, ulice Arduino :-), opatství svaté Justiny z Padova na náměstí Prato della Valle, samo náměstí Prato della Valle (údajně jedno z největších v Evropě a nejhezčích na celém světě), novogotický palác Loggia Amulea, vodní kanály ne nepodobné těm benátským, nejstarší botanická zahrada světa zapsaná v UNESCO (patřící pod místní univerzitu), neuvěřitelná katedrála sv. Antonína z Padovy (nejznámější místní poutní místo), kostel sv. Marie, ruiny původního římského amfiteátru a mnohé další.
Na Corso Giuseppe Garibaldi se nám shodou náhod (těch šťastných) podařilo chytnout 18, která nás svezla zpátky až k hotelu. Pro tentokráte jsme si obstarali lístky (1,3 EUR) předem, byť to zdaleka nebylo nejjednodušší, vběhl jsem na poštu, kde mé lámané angličtině zjevně nerozuměly (zaměstnankyně) a tak následovala domluva rukama i nohama... Když jsem poněkud rozpačitý opustil poštu, Jáňa mi už ukazovala, kde že je novinový stánek...
Vzhledem ke skutečnosti, že odhlášení z hotelu muselo proběhnout do 12h, využil jsem ještě jednou zázemí našeho pokoje, poobědval jsem italské sýry, dal si sprchu a spokojeně jsme opustili dějiště Shakespearovy komedie "Zkrocení zlé ženy".
Verona (poloha parkoviště), den 4, úterý 27.10.2015
Kdo by neznal Julii a Romea a tím pádem Veronu. Začínám si připadat jako účastník bojovky "po stopách Shakespeara" :-) Vysoká očekávání nastavená čtením průvodců se bohužel zdaleka nenaplnila. Hned od počátku jsem byl poměrně zklamaný, ale s jistým odstupem se na to dívám střízlivěji a vyjádřím hlasité opovržení pouze nad proslulým balkónem: "Fuj!" :-)
Už samotný příjezd (zejména moje kufrování) a nalezení parkovacího místa bylo v historii našeho roadtripu zatím nejbolestivější. Během návštěvy prvního místa, které jsem chtěl vidět, obrovského vlakového nádraží (Verona Porta Nuova) :-), jsem dospěl k nezvratnému přesvědčení, že je nutné auto přeparkovat, nové lepší a bezpečnější místo najdete v nadpisu...
Pak přišly na řadu klasické památky, vstupní brána (Porta Palio), park a hradby (Parco delle Mura), kostel sv. Bernardina, bazilika San Zeno, kostel Saint Zeno in Oratorio, muzeum Castelvecchio, most Castelvecchio, úžasný amfiteátr (Verona Arena), Chiesa di Santa Maria della Scala, mnoho náměstí (Piazza Delle Erbe, Piazza dei Signori, ...), památník (Arco della Costa), velrybí žebro (viděli jsme jedno, údajně lze nalézt tři), které nespadlo ani na Jáňu, a mnohé další...
Spolu se soumrakem jsme dopluli pod proslulý Juliin balkón a to byla chyba... De facto mi to zkazilo dojem z jinak velmi krásné Verony... Že tam bude obyčejný balkon, tak to jsem čekal, že tam bude počmáraná zeď, to jsem také tušil. Ale netušil jsem, že za sochou Julie najdete zeď plnou nechutných žvýkaček, popravdě jsem ani nevěděl, že tu stojí nějaká socha Julie... Mimochodem se k ní váže pověra, pohladíte-li ji po prsu, budete mít štěstí v lásce... No jo, jenže já také slyšel, že o něco větší štěstí v lásce vás čeká, když se se šnorchlem ponoříte na dno Mariánského příkopu, odkud vytáhnete neoslizlejší kámen, který pak uprostřed Sahary obalíte pískem a nakonec necháte vymrznou na vrcholu K2. Položíte si ho na srdce pod košili utkanou z Arménské bavlny a zazpíváte čelem otočeni k jihu starou finskou ukolébavku zamilovaným ;-) Bez ohledu na zaručené tipy na šťastné vztahy jsem si nemohl nevšimnout, že Julie není nikterak zvlášť obdařená... A víte co, mohou za to láskychtiví turisté, kteří ji den co den obírají! Za dobrých rozptylových podmínek můžete její vyleštěné bronzové poprsí spatřit až v Miláně. Ale tady nejde ani tak o lesk jako spíše o obrušování a zmenšování... Možná by stálo za to měřit ji den co den a kvantifikovat tak, kolik že Julii stojí lidské štěstí v lásce... Ale dost bylo blbých vtipů... Jenže proč hloupě nežertovat o hloupých pověrách? To nejstrašlivější nás však teprve čeká, z proslulého dvorku lze vstoupit minimálně do tří děsivých obchodů plných srdíček, červené barvy, království kýče! Každá prodejna má nejméně jednu švadlenu, která vám ochotně na naprosto magorské červené hnusy vyšije jména a nebo bůhvíco... Vrchol odporné prodejnosti, nevkusu a kýče... Tohle místo zkrátka postrádá i tu nejelementárnější částici romantiky (ať už je to cokoliv).
Zvolali jsme: "Adié", překročili řeku Adige a okolo dalších památek vyrazili za město... Nemaje Felicie pěšky jsme vystoupali po Via Casello San Felice na kopec, pořídili pár nočních snímků a mazali zpět k řece, k Rubikonu :-) Už jsem vám vyprávěl jak jsem si spletl Scuola Sec. 1 Grado V. Catullo Direzione spolu se zbytky opevnění s Teatro romano di Verona? :-) Stalo se, nakonec jsme však objevili jeho správnou adresu, podobně jako ho obklopující archeologické muzeum. Na březích jsme povečeřeli něco dobrých sýrů a klidným večerem se vydali zpět k zaparkovanému autu.
Peri (poloha parkoviště), den 4-5, úterý-středa 27-28.10.2015
V noční jízda nás zavedla do dvou obcí, kde jsme se snažili nalézt vhodné parkoviště pro přenocování. Štěstí jsem hledali poblíž železničních stanic, podobně jako v Codroipo, ale ani první zastávka neznámo kde a ani ta druhá v sympatickém Dolce nás nepřesvědčila o vhodnosti našeho výběru.
Až na potřetí to vyšlo, v nevelké obci Peri jsem našli přesně to, po čem jsme toužili, no a taky něco navíc. V noci přišel déšť, který tak narušil hegemonii krásného počasí předešlých dní, kdy se teploty často držely nad 20°C a polojasno bylo tím nejhorším, co jsme zažili...
Právě v tomto místě nadešel čas pro vsuvku, která se týká celé Itálie, ale nejspíše ne výše zmiňovaného Peri. Jde o nádhernou dopravní značku, Altri pericoli - mezzi di lavoro in azione... Jde o obdobu české značky "jiné nebezpečí" s dodatkovou tabulí označující právě probíhající práce na silnici. A ani tak nejde o to, že si nepamatuji místo, kde by se za touto značkou skutečně pracovalo, jakožto spíše vzpomínku, kterak nám dodatková tabule připomínala tank a my na sebe tázavě hleděli, co že máme očekávat :-)
Právě v tomto místě nadešel čas pro vsuvku, která se týká celé Itálie, ale nejspíše ne výše zmiňovaného Peri. Jde o nádhernou dopravní značku, Altri pericoli - mezzi di lavoro in azione... Jde o obdobu české značky "jiné nebezpečí" s dodatkovou tabulí označující právě probíhající práce na silnici. A ani tak nejde o to, že si nepamatuji místo, kde by se za touto značkou skutečně pracovalo, jakožto spíše vzpomínku, kterak nám dodatková tabule připomínala tank a my na sebe tázavě hleděli, co že máme očekávat :-)
Avio, den 5, středa 28.10.2015
Už předchozího dne jsme se domluvili na přejezdu horského masivu, který nás dělil od Lago di Garda. Na cestu, která nám byla doporučena, jsem se nesmírně těšil, a kdo by se podíval na mapu, věděl by hned proč :-) Nádherné serpentiny... A co že byla zima, pršelo a mlha se válela po silnicích... V obci Avio jsem zatočili do hor a hurá na to! Má radost však netrvala dlouho, asi tak do okamžiku, kdy jsem spatřil druhou značku "zákaz vjezdu za 10km" aneb silnice v rekonstrukci, to je k zlosti. Ale když už jsme tam byli, malá zajížďka v délce 20km už neuškodí, že, že ne? :-) Tohle by jiná žena než Jáňa asi těžko rozcházela a já bych zřejmě dlouho čistil pozvracené auto... Dokonce i Jáni nebylo zrovna do řeči a to už je znamení, že to bylo trochu moc... A to nemluvě o předjíždění náklaďáků, které jely do práce a pak jejich předvoje v osobáku... Musím říct, že takhle báječně jsem se na silnici dlouho nevyřádil. Také bych rád poděkoval šoférům zmíněných vozů, že mi v inkriminovaných chvílích umožnili předjetí (silnice byla tak úzká, že kdyby nechtěli, nepředjel bych je...) Nevím, co si asi tak říkali, když jsem to na zákazu vjezdu otočil a řítil se zase dolů... Největší dík patří však Jáni, že mě nezabila :-)
Po nudných okreskách jsme pak po nedlouhé době dorazili k vytouženému jezeru, do vesničky Torbole. Drobný déšť stále bubnoval do střechy již zaparkovaného auta, vítr hvízdal prazvláštní melodii a zima se postarala o to, že jsme byli sami na celém promenádním parkovišti. Do devíti nebylo třeba platit parkovné, takže jsme v klidu posnídali, já se ani neobtěžoval převléci se do plavek a vydal jsem se jezerním vlnám vstříc. No, frišno mi bylo, co vám budu povídat, chvíli jsem se v křečích škubal v ledové vodě a zase běžel zpátky do auta. Pár pohledů na nádherné jezero, ke kterému se jistě vrátíme v příhodnějším období a snad i s koly a jelo se dál.
Brixen (poloha parkoviště), den 5, středa 28.10.2015
Brixen byl a zároveň nebyl v plánovanou zastávkou. Původně jsme si na něj vyhradili jen skokové množství času, poněvadž středa měla patřit horské procházce v okolí jezera. Díky počasí jsme si však mohli dovolit znatelně delší zastavení.
Že bude problém s parkováním, na to se dalo do předu spolehnout. Volba nakonec padla na modrou zónu s hodinovým parkováním zdarma. Kousek od naší zastávky se nám podařilo nalézt informace, kterých jsme hodlali využít pro zjištění, zda tu něco zůstalo po Karlu Havlíčku Borovském. Jánina obava zda vůbec budou vědět o "nějakém Čechovi" se záhy ukázala být lichou. Sotva jsem vyslovil lámanou angličtinou slovo "Czech", přistál mi v rukou česky psaný průvodce "po stopách Karla Havlíčka" :-)
Nejprve jsme však okusili místních speciálních automycích toalet, bratru jen za 0,50 EUR. A pak vzhůru na cestu. Viděli jsem, kde všude bydlel, kam chodil do hostinců, kam na procházky a zjistili jaké mu bylo smutno... Ano, je blbým vtípkem podivovat se nad smutkem v tak krásném kraji, po vyblbnutí na běžkách a sjezdovkách by mi začalo být také teskno...
Innsbruck, den 5, středa 28.10.2015
Blankytně modrá obloha, pálící slunce, Alpy a benzín skoro o půl éčka levnější než kdekoliv v Itálii :-) Co dodat, můj milý Innsbruck! BTW povedlo se, severní Itálii jsme projeli bez nutnosti čepovat palivo, díky čemuž jsme nemálo ušetřili. Ale zpět k Innsbrucku. Italský příjezd znamenal nově objevenou perspektivu, vynořili jsme se zpoza olympijského skokanského můstku a mé srdce opět plesalo. Tohle je zkrátka místo, kde bych si uměl představit život...
Plzeň, den 5, středa 28.10.2015
Tak do té bych se někdy rád podíval, pro tentokrát šlo jen o zastávku v mé oblíbené benzince Tank-Ono, jako bych se nemohl nabažit Naturalu 95 za 26,90Kč :-)
Praha, den 5, středa 28.10.2015
Tak do té bych se někdy rád podíval, pro tentokrát šlo jen o zastávku v mé oblíbené benzince Tank-Ono, jako bych se nemohl nabažit Naturalu 95 za 26,90Kč :-)
Praha, den 5, středa 28.10.2015
Matička stověžatá nám otevřela svoji náruč někdy mezi devátou a desátou večerní. Zvláštní, skoro týden pryč a mi se vůbec nestýskalo... Vlastně to uteklo tak rychle! Itálie respektive její památky ve mě zanechaly hlubokou stopu a už teď toužím vidět další... Na úspěchu road tripu jako celku však nese největší zásluhu Jáňa. Těžko totiž budete hledat tak nekonfliktního pohodového člověka na cesty, které se kroutí...
Co nás to stálo:
- celkem, 1991Kč
- cesta, 1872km, průměrná spotřeba 6,4l/100km, spotřebováno 120l, kurz 27,15Kč/EUR, 1909Kč (na osobu)
- benzín, 3434Kč (na auto)
- Klagenfurt - 31,19, 33,50EUR (1,074) = 909Kč
- Innsbruck - 28,24l, 33EUR = 896Kč
- CR - 26,90Kč/l, 120-28,24-31,19 = 60,57l x 26,90 = 1629Kč
- rakouska dálniční známka = 275Kč (na auto)
- pakování v Benátkách = 4EUR = 109Kč (na auto)
- ubytování, 163Kč
- 3 x spaní v autě, 0Kč
- 1 x hotel, 6EUR = 163Kč, 82Kč (na osobu)
- jídlo, ?Kč
