Innsbruck 2015 aneb spanilá jízda Evropou

O čem to bude tentokrát

Už je tomu rok, kdy jsem poprvé spatřil Innsbruck a zároveň tak zasel sémě touhy po návratu. Podařilo se to však až letos v září a to s nikým menším, než se skupinou mořských dělníků (s výjimkou Jíti nahrazené Andrejkou), těch se kterými jsem letos strávil nejvíc nejlepší dovolenou u moře. Původní plán Praha-Innsbruck-Praha brzy vzal za své a to díky tunerům Verji (=věř jí a nebo také Veronika a Jirka)! Takže jak to vypadalo? Třídenní dovolená začala pátečního rána, rozuměj, ve 4:00... Společně s Verji jsme naskočili do auta a pádili setmělou Prahou pro Jáňu s Andrejkou.

Regensburg (Řezno)

První zastávka nás zavedla do jednoho z (ne)mnoha (nevím kolik jich je) kouzelných měst na Dunaji, do UNESCA zapsaného Regensburgu, který nasadil laťku opravdu hodně vysoko. V chladném ránu po jasné obloze stoupající slunce nechalo v klidné hladině zrcadlit pohled přitahující starobylé budovy... stojíc na prastarém kamenného mostu (starším sourozenci Juditina mostu) se mi zarývalo město pod kůži. Historické centrum města je protkáno památkami sakrálního rázu na téměř každém kroku. Díky mé zálibě v obdivu katedrál nemohu aspoň nezmínit impozantní dóm sv. Petra, nicméně za vidění toho stojí mnohem a mnohem víc.

Kromě památek nás však od rána provázela sranda, mnohdy při focení společných fotografií, jako například při sloupkové gymnastice mezi divadly (nebýt tak časného rána, jistě by nám někdo nabídl angažmá), city parkurové vložce v slepé apsidě ostrova uprostřed Dunaje. Jindy zas při všudypřítomném shybování aneb "kde jsem neshyboval, tam jako bych nebyl" :-) Tentokrát jsme si popovídali s duchovním činovníkem, když jsem cvičili na lešení před farou... Vtipný mi přišel i dotaz blízkovýchodních turistů na cestu, vzhledem ke skutečnosti, že jsem ostentativně držel stejnou mapu jako oni... Kdyby aspoň nechtěli znát cestu k Ostentor, která stála třicet metrů před nimi :-)






München (Mnichov)

Jedno z největších německých měst mi apriori nahánělo malinko strach. Přeci jenom pohybovat se v pátek chvíli před polednem na hraně vnitřního okruhu, kam za vjezd automobilem bez příslušného ekooprávnění hrozí nemalý finanční postih, navíc s na azurové obloze rostoucím mrakem bubákem koloňákem vyžaduje trochu ztřeštěnosti. Ještě že byly tyto obavy liché...

A co jsme viděli? Už při příjezdu ze severu nás zaujala impozantní Alianz Aréna (obrovský fotbalový stadion) a co teprve pak náš cíl, olympijský park ležící naproti budově BMW. Po nalezení vhodného parkování v nedalekém sídlišti vedly naše kroky do prvního supermarketu, kde jsme, hnáni hladem, nakoupili páteční oběd (světe (ne)div se, za ceny srovnatelné s těmi našimi) a vyrazili vstříc parku. Slunečná pohodička na molu Grosser Olympiasee doprovázená libou chutí báječné goudy (jen kdybych ji tak nespořádal půl kila i s obalem :-)) by šlo jen stěží nevyzdvihnout. V době poobědového temna vedly naše kroky okolo všech architektonických sportovních skvostů, co jen v parku leží. Vycházku jsme zakončili výplazem na, možná umělý, vrchol Olympiaberg. Nebyl by to Jirka, aby nás nepobavil. Při šplhání po spádnici nás předběhl nějaký místní běžec, což Jirku vyburcovalo k zrychlení tempa. Jako by nestačil kontrast svalnatého supícího spoceného běžce a lehce klusajícího kamzíka ve výletním úboru, on si ještě vytáhl foťák a fotil týpka v jeho úporném snažení... Asi by bylo nošením křemíku do mikroprocesoru zmiňovat, kdo stanul na vrcholu jako první...

Tento "mnichovský Central Park" je báječnou oázou jak klidu, tak sportu a myslím, že by jistě neměl uniknout vaší pozornosti v případě tom, že se někdy vydáte na výlet do Mnichova.




Neuschwanstein

Kýč nad kýče, od kterého mi chybí klíče... Ale vidět jsem ho chtěl, takže vzhůru... Počkat, teprve se blížíme zatáčkami, mé posádce zrovna nepříliš příjemnými... Střih, minut jen pár uteklo a mě stihl spravedlivý trest. Škyt! Škyt! Škyt! Oranžáda na palubní desce! Motor sípavě poskakuje a s ním i celé auto... Kolik válců neválcuje? Do kopce to nejede a to to tlačím i očima. Nakonec se šťastně převalíme přes kopeček a hle parkoviště! Před námi kasíruje kasínfíra Volvo XC90 a já, aby nám raněný motor nevytřásl všechny kosti z těla a také v obavě, že pokud chcípne, možná ho už taky nenastartuji, týrám plyn až na podlahu... Každé vytůrování motoru má za následek trochu vyděšené, trochu překvapené a neméně nasrané otočení hlavy výběrčího daní. Těžko říct, co si myslí, frajírek, nedočkavec, hňup, závodník - to asi stěží... Když na nás dojde řada snažím se mu vysvětlit: "Der Motor ist kaput!"

Autonezdar se řítí lavinovitě dál... Zatímco mi hlavou cyklí tytéž myšlenky... Zklame mě poprvé můj věrný otloukánek? Jak se dostaneme dál? Co s výletem? Co s autem? Co s tím vším? Obloha se zatahuje. Stoupáme líným tempem do kopce plného koňského trusu a vietnamského klusu. V půli kopce narážíme na cedulku lakonicky oznamující, že vstupenky na zámek, který za pár chvil zavírají, lze zakoupit výhradně dole, u parkoviště (nic na tom nemění, že na zámku samotném se nachází asi patero obřích prodejen suvenýrů). Verji ochotně otáčí střelku svého kompasu a vrací se nám všem nakoupit vstupenky. Já, bodyguard nalomený myšlenkou pokažené dovolené, pokračuji s krásnými dámami cestou do mraků. V jedné z následujících zatáček mě opouští i můj věrný fotoaparát, který jsem nechtěně upustil na zem... K dovršení všeho přichází déšť.

Smůla však není všemohoucí, všemohoucí je víra! A síla! Ta mi také spravila rozbitý foťák. Několik vhodně mířených úderů o kamennou zeď a objektiv konečně zajel, světe div se, ono to začalo ostřit a dokonce i fotit :-) A co víc, za zatáčkou... Za zatáčkou na nás vykukují záchodky! Juchůůů, nepo...toto se :-) Spolu s chmurnými myšlenkami se rozplývají i mraky na obloze, slunce nám jde na proti a lehce škádlí paraglidisty vysoko na nebi... Trochu jim závidím... Ale ne moc, jsem tu se skvělými lidmi. Verji nás za chvíli dostihnou a sdělí nám, že sehnali vstupenky na předposlední prohlídku dne :-)

Hodina a něco, která nám zbývá do začátku musí být bezezbytku využita. Na malé procházce si užíváme neskutečná panoramata. Trochu by nás mohlo mrzet, že je uzavřený Maria Brücke, i když nikdo z nás neví, co to je :-) Ale nemrzí, cestou vzhůru potkáváme českou rodinku, která nás nasměruje přes plot obtažený ostnatým drátem na luxusní vyhlídku na pohádkový zámek. No jo, Češi!

Foto, foto, foto a pak hurá na prohlídku. Sedě na nádvoří se ptám kamarádů: "Co vlastně znamená ten Schwan, který pořád zaměňuji za Swein?" Nikdo neví... Hle, informace! Já se zeptám :-) Jdu k okénku, za kterým stojí postarší elegantní chlapík. Lámanou angličtinou se ho ptám, co že znamená německé slůvko [švan]. Odpovědí je mi lakonické [svon]. Zarazím se a přemýšlím, jak je možné, že se [švan] nečte jako [švan] nýbrž jako [svon]. Z nepochopení opakuji svoji otázku. Pán, poněkud překvapeně trvá na svém [svon]... Po třetí zazní má otázka, poněvadž se mylně domnívám, že jde stále o nějaká hloupé nedorozumění. Informační technik je téhož názor, jen s tím rozdílem, že za hlupáka považuje mě, což dokresluje jeho odpověď [its big white bird]. V tom okamžiku mi to všechno dochází, s [děkuji] mizím rychle za dveřmi na nádvoří, kde se můžu začít smát, smát sám sobě. Ostatní seznamuji s výsledky svého pátrání... Naštěstí mezi úsměvy se dovídám, co že v Angličtině znamená [svon] :-) Takže žádné prase, ale labuť...

Po zámcích, hradech a jejich napodobeninách nechodím tak často, takže mě lehce zaráží (v kladném slova smyslu) audio výbava určená pro prohlídku. Na vstupu vyfasujeme zařízení velikosti mobilu (toho staršího, s klávesnicí, malého...), paní nám v něm aktivuje příslušný jazyk - Češtinu. Při vstupu do jednotlivých sálů je pomocí rádiového signálu zapínána příslušná zvuková stopa s výkladem. Je pravdou, že něco málo jsem i nepochopil, třeba proč ten pseudomobil má klávesnici, když stiskem jednotlivých čísel nelze vybírat žádnou zvukovou stopu, stejně jako skutečnost tu, že v jednom ze sálů nám průvodce správnou zvukovou stopu nastavil "manuálně" pomocí svého pseudomobilu a IRka... No, jo asi je to obecnější zařízení, nicméně dobré, palec vzhůru.

A co zámek/hrad? Směsice stylů, kýč, opovržení, ale také zasloužený obdiv. Návrh i řemeslné zpracování, pokud bychom pokoje vytrhli z kontextu celého dortu pejska a kočičky, je precizní, obdivuhodné a fascinující... Holt, názor si musíte udělat sami. Za mě to za to stálo...




Innsbruck

Večerní odjezd z parkoviště Neuschwansteinu nelze neoznačit, aspoň z mého pohledu, za dramatický. Motor sice naskočil, ale následně i zdechl. Párkrát se to opakovalo než se mi s pocitem postřeleného tříválce podařilo odpoutat od nerodné hroudy. Přejezd horských sedel a serpentin by byl zážitkem, nemít stále na paměti ne nepravděpodobný scénář, vyprávějící o kikslém autě kdesi v zalesněných kopcích :-) Neskutečné se však stalo skutečností a přes poněkud zvětšující se problémy jsme okolo deváté dorazili do mého milovaného Innsbrucku. Na jednu noc nám patřily dva pokoje v Garni Technikerhaus, Verji jsme nechali o samotě a já v kouzelné dámské společnosti zabral druhý pokoj ;-)

Páteční večer jsme zasvětili malé noční hudbě (ale houby, Mozart a Salzburg přišli až o den později ;-)). Noční procházka po březích Innu v doprovodu babího léta mě zkrátka dostala, moc fajn...

Nadšením jsem nemohl dospat. Už před sedmou ranní jsme spolu s Andrejkou čekali před zamčenými dveřmi restaurace, kde na nás měla čekat snídaně. A taky že čekala! Obávám se, že jsem opět porušil svoji bezlepkovou dietu a pokud ne, tak jsem se dopustil prohřešku minimálně v podobě uzeniny a množství jídla, které jsem spořádal. Je pravdou, že s výjimkou zmíněné šunky jsem mohl pít maximálně tak mléko a jíst nanejvýš eidam a ta krásná chutná (leč umělá) jablka. Dobrou hodinu trvalo naše trumfování, kdo toho sní více a musím smeknout klobouk... Dobře si vedla, Andrejka :-)

Z hotelu jsme vycukrovali snad až o půl desáté, poskládali krutopřísnou historickou skládačku pro Jáňu a vydali se vstříc dobrodružstvím na blankytném Innu.

První zastavení bylo plné romantiky, Jirka nás zavedl na hřbitov... Krása, kdo kdy viděl plastové konve na mince jako vozíky v supermarketu... Tady ve vyspělé západní Evropě? To jsem vážně nedal :-)

Ze hřbitova vedou minimálně dvě cesty, my zvolili tu obtížnější, směrem k nebi... Šplhaje nad město jsme si nemohli nevšimnout odměny, dětského (dospěláckého) hřiště, kde nechyběl ani lanový skluz (zip-line). Zabavili jsme se vážně jako malí, zvlášť na skluzu jsme lítali o stošest. A když nás to znavilo, jali jsme se rovnovážit na houpačce, chlapi proti dámám, juchůůů! Bylo to vážně vtipné, z města jsem neviděli skoro nic, ale nikomu se odtud nechtělo :-)



Po té, co jsme nechali houpačky a kolotoče daleko před námi, nezbylo nic jiného, než skutečně vylézt pod nádherný olympijský skokanský můstek, který je jednou z mnoha dominant Innsbrucku. Škoda jen, že byl vstup placený a nahoru by nás stejně stěží pustili po svých. Takže jsme můstku věnovali pár posledních tklivých pohledů a oddali se radovánkám při focení s Františkem Josefem I., v altánku, na hraně, na kameni i jinde v podmůstčí :-)




To člověk neví ani jak, ale je tu čas obědu... A když oběd v Innsbrucku, tak jedině formou pikniku v Hofgarten. Hodování a zábava s fajn lidmi, tak to mám rád ;-) Když se k tomu přidá překrásný park plný květin a staletých stromů, sem tam sýrovec žlutomasý, výhled na Alpy, už moc k absolutní pohodě nezbývá...




Po obědě přišel čas schlazení a když schlazení v Innsbrucku, tak jedině v tryskách před Landestheater... Přestože bylo neskutečné vedro a přestože jsem byl oblečen do běžkařského (vážně nekecám), přesto všechno mi byla vcelku kosa, ono taky když proběhnete a proskočíte asi po šesté brutální sprškou, jen pro dobrou fotografii, co jiného vás může čekat?

Zbytek dne patřil činorodému duchu, tedy nezbytnému shybování a korzování historickým centrem, které je přímo magické a to jsem stále nevytáhl trumf v podobě vysokohorského panoramatu, který můžete obdivovat kol téměř celého města. Co naplat, Innsbruck mám zkrátka velice rád.




Salzburg

Sobota dospěchala k pátého hodině, což byl okamžik stanovený Vontskou radou jakožto pevný a neměnný bod rozlučky. Jedno krásné město jsme vyměnili za druhé. Přes drobné autoproblémy, které se stále stupňovaly (soudě podle barevné hudby na přístrojovce) jsme během pár hodin dorazili do Salzburgu. Byl jsem více než vděčný za navigaci, bez níž bych asi nikdy netrefil do Yoho hostelu, který nás hostil v noci ze soboty na neděli.

Nasadili jsme léty osvědčený jednou použitý rakouský scénář "rychle se ubytovat a pomalu na noční prohlídku města". Tady to vyšlo stejně dobře jako předešlého večera, tedy až na malé trable s ubytováním typu "zabookuji to až ráno" aneb kvadratura kruhu s podtitulkem "jak nasáčkovat pět lidí do čtyřlůžkového pokoje" ;-) Záhy se ukázala obří výhoda bydlení de facto v historickém centru, jen kratičké minuty nás dělily od památek a od životodárného (a životaberoucího, o tom však později) Dunaje, k němuž vedly naše kroky. Neplánovaně leč očekávaně :-) jsme se stali svědky nečeho výjimečného, romantické žádosti o ruku přes břeh Dunaje, fotky řeknou víc a možná i vše... Neméně fajn byl kolotoč v odloženém nákupním vozíku, ale všeho s mírou, přeci jenom nás netáhla až taková touha následovat kroky českého génia, Járy da Cimrmana, který studoval Rakosko-Uherské kriminály zevnitř :-) Co rozhodně stojí za neopomenutí jsou noční Mirabellgarten, které skýtají dostatek prostoru pro vaši představivost a přesto okouzlují krásou schovanou v obrysech soch, květinových záhoncích a uklidňují nepřítomností masy turistů.





Opět jsme se nemohli dočkat rána, což se u každého projevovalo různě, Ver celou noc nespala, Jáňa spala i když byli ostatní vzhůru, já posnídal rakouské syrečky pod stolem už před pátou ranní... A tak okolo osmé byla naše úderná jednotka na pochodu, z počátku jsme vzali za vděk třemi v mapě značenými prohlídkovými trasami, ale již v půlce první jsme si to udělali po svém :-) Tak je to totiž mnohdy nejlepší.

Sotva jsme vyšli, zakopli jsme o dům, ve kterém žil Mozart, pak se pod nohy přimotal jeden z nočních parků plný soch, o nichž jsem snil, že se vyskytnou na mých fotografiích, zejména ty nahotinky a tak se také stalo :-) Jak zjevení působil jeden z mnoha nudných mostů přes Dunaj, tento zjevně zjevil svoji nudnou byť v kontextu ostatních vlastně výjimečnou tvář díky tisícům zámkům, které na něj přimčeli zaláskovanci ;-) Zdalipak stavební inženýr počítal s touto stálou statickou zátěží? Ostatní po mostě příliš nekoukali, aspoň se zdá, poněvadž věnovali svoji pozornost nekonečnému hadu velké hasičské přehlídky, která se bohužel konala právě této neděle. Marš uniformovaných bafuňářů doprovázený hlasitým pochodem hraným jejich dechovou sekcí mě zas tak moc neoslovil... Vhodnou řečí na mě nemluvil ani Mozartův rodný dům, vím, hudební a vůbec kulturní barbar... Mnohem zajímavější bylo vážení se na krásné váze (krása spočívala v souměrnosti její mechaniky, která byla vystavena na odiv proskleným průhledem). Ještě více zábavy jsme našli za rohem, při pořizování forografií na pěti okurkách a pak při překážkovém běhu přes stojany na kolo, nemohu se dočkat až se mi to potrhlé video dostane do ruky...



Na řadu se pak dostala opět dřina, výplaz k Museum der Moderne, Jirkou moderované posilování na lavičce, děšení lidí skokem z pařezu a pochod na Festung Hohensalzburg. Tam jsme to otočili, protože se nám nechtělo platit vstupné a při pozorování zubatky vyvážející turisty přímo do hradu jsme sestoupili na obrovská náměstí pod hradem. Za řekou jsem si dali poslední výletní oběd a vyrazili vstříc dalšímu stoupání, tentokrát na Kapuzinerberg. Když pominu následně navštívený hřbitov, bylo to to poslední, co jsme viděli před odjezdem...




Obertrumer See

Aneb krásné ledovcové jezero, které nejspíš není vůbec ledovcové, ale zato je plné bahna a našeho smíchu :-) Salzburg jsme opustili o poznání dříve, než se mohlo zdát, že se může podle plánu stát, takže jsme se jednohlasně uchýlili k volbě konečně se vykoupat v jezeře. Jako náhodou jich leží podél cesty domů několik. Bohužel mince padla špatnou stranou a tak se nám rakouská orlice s potlučenou hlavičkou odvděčila bahenními lázněmi. Asi nás měla odradit již skutečnost, že krom paddleboardu, kitu, pramice a plachetnice nebylo v See ani živáčka, možná mohlo stačit povšimnout si absence jakékoliv pláže... Jenže když jste na výletě s partou odvážných sportovců, kteří překonávají obtíže a bolest s hravostí malých dětí, není překážek... A tak jsme se prosekali pod bezem porostlým chmelem skrze písečné bažiny zarostlé rákosím na kameno-bahnitý lalok vystupující do nedozírné plochy See. Do plavek a do vody... pardon, do bahna... Již první krok, kdy jsem se zabořil nohou snad dvacet čísel, měl zafungovat, ale... Tvrdohlavost! Třicet metrů od břehu, voda mi sahá nad kolena a bahno těsně pod kolena :-) Na dně sem tam registruji velké škeble, jejich kamarádky, mrtvé kamarádky cítím hluboko pod povrchem, kterak mě řežou do nohou mizícíh v půl metru hluboké vrstvě hnusu. Tolik řezných ran neschytaly mé nohy od posledního orienťáku... Na chvíli vyměňuji chůzi za běh, do hlavy se dere myšlenka na tréninky Jarmily Kratochvílové s plynovou maskou a zátěží v bazénu, tak přesně jsem si připadal, ale o trochu komičtěji :-) Konečně, sláva, asi padesát metrů od břehu mi voda sahala snad až po pas a o dalších dvacet metrů dál přišlo osvícení díky vodě až po krk :-) Krátké zaplavání a zpět z vody... Na pláži se rozpoutala soutěž o nejdelší řeznou ránu, raději už nevím kdo vyhrál, ale krve z nás teklo...

Passau (Pasov) 

Aneb pohádka o tom, kterak se jeden vůl v Dunaji div neutopil. Po cestě domů osádka neodolala poutavému vyprávění Ver o soutoku tří různobarevných toků v Pasově. Času bylo dost, akorát tak pro svačinu servírovanou na břehu s výhledem na zmiňovaný soutok a historické centrum města. A dobré to bylo, od Jáni jsem dostal slunečnicová semínka a Goudu, od Andrejky tři různé sýry a tak není divu, že jsem podlehl dobré náladě, skočil do plavek a pomalu, za pomoci rezivého řetězu, slezl po vykamenované nakloněné rovině, pro spoušpětní loděk, do Ilzu. Co si budeme nalhávat, voda nebyla zrovna teplá a o čistotě se jí mohlo zdát maximálně tam kde vyvěrá... Ale co, po třiceti metrech jsem se vynořil na balvanech trčících nad hladinu a zapózoval pro objektivy fotoaparátů mých kamarádů, vyvrženej vorvaň :-)

A pak to přišlo, nejdebilnější nápad co mě napad(null) za poslední hooodně dlouhou dobu. Na dohled ode mě se nacházel cíp pevniny, který z jedné strany omývá Inn a ze strany druhé Dunaj. Mezi nimi se k nebi vzpínají krásné budovy starého města. Vklouzl jsem zpět do temné vody Dunaje, který v těchto místech připomíná zkroceného beránka, klidný tok široký 140m. Vesele si kraluji a snažím se do vody nemočit obličej a hlavně ji nepít. Zde se možná hodí připomenout, že nebýt Et, považoval bych se doposud za naprostého neplavce, takhle už vládnu jistotou neutopení na klidných hladinách... Jo a to mé "krauluji" je ve skutečnosti jen tragikomickou parodií skutečného kraulu, která má za následek neskutečné rychlé vyčerpání veškerých sil, když mluvím o rychlém, tak mám ve skutečnosti na mysli asi tak jeden bazén, pětadvacítku... Jakmile jsem se začal přibližovat středu toku, pocítil jsem něco, co bylo z břehu stěží okem postižitelné, proud... Nemohu říct, že bych byl zásadně překvapený, proudění tekutin se probírá v hodinách fyziky snad již na základních školách. Překvapila mě však síla toho produ, která překonávala moje nejdivočejší představy. Možná byste si řekli "no co, odnese ho proud...", to bych si řekl možná taky, jenže... Během asi deseti minut sezení na břehu jsme viděli projet dvě obří výletní lodě v délce desítek metrů, dva čluny a zleva se přibližovala velká nákladní loď. Takže vyhlídka toho, že se nedostanu na břeh ode mě, v danou chvíli, vzdálený asi tak 70m nabývala děsivých obrysů, bylo pravděpodobné, že dříve či později bych se s nějakou lodí potkal a důsledky by byly zřejmě tragické. To že bych se ocitl za soutokem na řece široké bezmála půl kilometru (což je daleko za hranicemi mých plaveckých schopností) lze v takovou chvíli považovat za nedůležitý detail nehodný pozornosti podobně jako nejistota spojená místem vyvrhnutí vorvaně. Začal jsem pádlovat co mi síly stačily... Ten kdo vládne matematikou první třídy si však nejspíše spočítal, že již v danou chvíli jsme se pokoušel o kraul z pohledu vzdálenosti o 200% dál než jsem schopen běžně plavat. Další zvýšení tempa vedlo jen exponenciálnímu plýtvání silami a mohutnému popíjení Dunaje. Padesát metrů od břehu jsem potřeboval odpočinek a tak jsem zkusil prsa, pocit, že jsem se posunul v před o centimetr a proud mě unesl o tři metry směrem k průseru mě opravdu vystrašil. A to jsem netušil, že je to v těchto chvílích ještě dobré, protože jsem měl vytuhlé pouze nohy a ruce, mozek ještě fungoval. Výsledkem bylo nasměrování se proti proudu v poměrně ostrém úhlu a kraul na 100%. S každým metrem narůstal můj strach, poněvadž ostrý cíp pevniny stále neskutečně utíkal naprosto nesprávným směrem... Ale vždy může být ještě hůř! Šplouchající voda mi plnila ústa i nos a krom totálního vyčerpání se mi začalo zatmívat před očima... V tuto chvíli mi došlo, že ani žádná z lodí neohrožuje můj život tak, jako v danou chvíli možnost ztráty vědomí a utonutí jen pár metrů od břehu... Přestože mozku akutně docházel kyslík i cukr, stále v něm válčily dvě myšlenky, myšlenka plavat směrem ke břehu, která zjevně k cíli nevedla, nicméně její sílu tvrdil pud sebezáchovy a donkichotská myšlenka plavat proti proudu a ke břehu jen trochu, která k cíli mohla vést, pokud by mi neomdlévaly ruce, nohy a neztrácel pomalu vědomí... Každá vteřina byla v danou chvíli neskutečně dlouhá... Chtělo se mi volat o pomoc, ale krátký pohled na břeh, kde se nasmívala hromada turistů (někteří si mě možná fotili) mi stačil, abych pochopil, že nejen že netuší o mém souboji, ale že ani neexistuje rozumný způsob jak by mi mohli pomoci... Nakonec se mi to podařilo, přistál jsem jen několik málo metrů od nejzazšího místa pevniny. S vypětím nezbývajících sil jsem se posadil na jeden z kamenů ve vodě a asi pět minut lapal po dechu. Až po té se mi podařilo vyplazit se po čtyřech z vody a postavit se na nohy. Ještě před procházkou hanby jsem smočil tělo ve vedlejším toku, v Innu (v Innsbrucku jsem si ho naštěstí nevyzkoušel) a pak se plíživě vydal historickým centrem, přes most a podél silnice zpět za kamarády. Nejistá chůze se svěšenou hlavou a odění do plavek zjevně bavili hromady svátečně vystrojených lidí v kavárnách, na zakotvených lodích a i proti jdoucích skupin turistů...

Po návratu jsem byl oceněn nepatřičným potleskem, jen Jáňa mi sdělila něco ve smyslu, že jsem opravdu debil... Měla pravdu. Bohužel trampotám nebyl konec... Před převléknutím jsem si chtěl umýt ruce a nohy, proto jsem se pomalu šoural k nakloněné rovině, o níž jsem se již zmiňoval. Bohužel mé vyčerpané tělo přišlo dočasně o většinu reflexů, takže jeden z kroků po oslizlém kameni vedl k tomu, že jsem hodil záda a po kamenné šikmině sjel asi dva metry a žbluňknul zpět do řeky. Jen štěstěně mohu děkovat, že jsem si nerozsekl lebku a odnesla to jen kyčel a loket. Zpátky z vody jsem se raději plazil po břiše... Jestliže jsem měl prve špinavé ruce a nohy, tak teď k tomu přibylo zelené břicho a stehna... Jenže pokud nejde o život, tak jde o h...! Hodil jsem na sebe oblečení a odbelhal k autu. Je pravda, že jsem ještě dobrou hodinu cítil značně malátně. Naštěstí všichni vyhrabali poslední zbytky sladkostí a tak mě pomalu dali do pořádku. Po tomto zážitku jsem si s úsměvem vzpomněl na Jáninu otázku, zda nelituji toho, že jsem se nezúčastnil duatlonu na Žďárské lize a místo toho se flákám na prohlídce měst. Dívaje se na mnohé závody optikou "jak moc jsem si dal do těla", lze s čistým svědomím říct, že nelituji, že jsem bojoval (jak) o život :-)




Navigace v ČR

Zcela výjimečně jsem tentokrát nepohrdl navigací a místo papírku s vypsanou cestou jsem použil mobil s apkou Nokia Here. Navigace s offline mapami celé Evropy není rozhodně k zahození, zvlášť když je zadarmo, že? Po té, co jsem si stáhl český TTS engine se jí dá dokonce i rozumět :-) Logicky má však také své mouchy... Na neúspěšné navigaci skrze naši rodnou vlast však nesu i já svůj podíl, aneb máslo na své hlavě neskrývám... A cože se dělo? Nejprve obecněji. Neuspokojivě je vyřešená navigace skrze více zemí, pokud v některé nechcete jet po dálnicích. Navigace také nenabízí nastavení preference nejkratší či nejrychlejší cesty, umožňuje pouze vynechat dálnice a nebo placené úseky (pozor, to není totožné, ale o tom až potom). Pokud tedy naplánujete cestu z Prahy do Innsbrucku a jen v Rakousku nechcete jet po dálnici, máte smůlu, budete navigovat per partes... Dalším problémem je nemožnost volit průjezdní body, jste odkázáni na varianty, které vám nabídne sama apka, tudíž další per partes z per partes... A konečně, to je moje chyba, je třeba si uvědomit, že dálnice a placený úsek není totéž. Tj. když jsme se vyskytli na Šumavě a já povolil dálnice, nikoli však placené úseky, vedla nás milá přítelkyně po různých prdelích... Ale ani po povolení placených úseků to nedala bez ztráty kytičky. Druhý pokus o nalezení cesty do stejného cíle (bez změn v nastavení) vedl k nalezení nové trasy o půl hodiny kratší... K tomu připočtěte uspořenou hodinu za placené úseky a vidíte o co jsem nás málem připravil, úsporu 1,5h... A co z toho plyne? Než vyrazíte na dovolenou, seznamte se důkladně se svou navigací a zejména jejími omezeními. Ideálně srovnat s většími webovými bratříčky a s realitou na známých cestách...

(Ne)hořící auto

Když jsem v Praze vysazoval posledního kamaráda, Jáňu, zjistil jsem, že zavazadla z kufru hřejí, jako bych je odložil na rozpálená kachlová kamna. Strčil jsem ruku pod podlahu kufru na plastovou vanu ukrývající rezervu a div jsem si nespálil ruku. Jeden ze symptomů svědčící o tom, že mi mimo jiné odešlo něco ve výfuku (rozuměj, minimálně je děravý a nebo rovnou celý v pr...) a horké zplodiny směřovaly přímo na vanu... Jáňa přivedla k životu tragikomickou myšlenku, jak nejprve málem utonu a pak uhořím ve svém autě, LOL :-D Já však nedbaje dobrých rad Jáni, sedl do auta a usínaje vyrazil hodinu před půlnocí směrem na Brno. Když jsem okolo půlnoci zastavil na benzínce, abych se probudil, protože během spánku se vážně řídí pitomě, překvapil mě smrad vycházející z mého auta. Z kufru se sice nekouřilo, ale smrdělo to stejně jako když rozžhavenou trafopájku zaboříte do čehokoliv plastového. Začal jsem se smát, on by se vážně utopil i uhořel během jediného dne...

Kolik to stálo (na osobu při obsazenosti 5 lidmi):

• celkem, 2154Kč
• doprava, 876Kč
• benzín, 1621km, 8,2l/100km, 4217/5 = 843Kč
• parkování, 6EUR, 163/5 = 33 Kč
• ubytování, 1278Kč
• Innsbruck, 30EUR = 816Kč
• Salzburg, 17EUR = 462Kč
• jídlo, ?Kč (vlastní)

Co jsem nachodili:

• Řezno - 7km
• Mnichov - 6km
• Neuschwanstein - 5km
• Innsbruck (večer) - 3km
• Innsbruck - 15km
• Salzburg (večer) - 3km
• Salzburg - 10km
• Obertrumer See - 1km
• Pasov - 2km

Původní orientační plán:

Čtvrtek, autem 238km, pěšky 0km

10.9.2015, 16:30, cesta NMNM, 1:30h = 65km

10.9.2015, 18:00, cesta Praha, Čáslav, Cirkvice (L), K. Hora, Zásmuky, Kostelec, Říčany, 3:30h = 166km

10.9.2015, 21:30, cesta Jirka, 0:15h = 7km

10.9.2015, 21:45, Jirka

Pátek, autem 686km, pěšky 23km

11.9.2015, 04:00, cesta Praha Jáňa, 0:20h = 11km

11.9.2015, 04:20, cesta Praha Andrea, 0:15h = 10km

11.9.2015, 04:35, cesta Praha - Regensburg, 2:40h = 271km

11.9.2015, 07:15, prohlídka Regensburgu, 2h = 7km

11.9.2015, 09:15, cesta Regensburg - Mnichov, 1:15h = 121km

11.9.2015, 10:30, prohlídka Mnichova (Olympijcké centrum), 2h = 5km

11.9.2015, 12:30, cesta Mnichov - Neuschwanstein, 2h = 150km

11.9.2015, 14:30, prohlídka zámku, hradu a okolí/koupání v jezeru? (12EUR), 3:30h = 6km

11.9.2015, 18:00, cesta Neuschwanstein - Innsbruck, 2h = 122km

11.9.2015, 20:00, ubytování v http://www.garni-technikerhaus.at/, Fischnalerstraße 26 (30EUR), 0:30 = 0km

11.9.2015, 20:30, prohlídka nočního Innsbrucku, 2h = 5km

11.9.2015, 22:30, spánek

Sobota, autem 160km, pěšky 30km

12.9.2015, 08:00, snídaně, celodenní prohlídka Innsbrucku (plán na místě), 9h = 25km

12.9.2015, 17:00, cesta Innsbruck - Salzburg, 3h = 160km

12.9.2015, 20:00, ubytování v http://www.yoho.at/, Paracelsusstraße 9 (23,5EUR), 0:30  = 0km

12.9.2015, 20:30, prohlídka nočního Salzburgu, 2h = 5km

12.9.2015, 22:30, spánek

Neděle, autem 361km, pěšky 25km

13.9.2015, 08:00, prohlídka Salzburgu (plán na místě), 9h = 25km

13.9.2015, 17:00, cesta Salzburg - Praha, 5h = 340km

13.9.2015, 22:00, Praha Andrea, 0:15 = 10km

13.9.2015, 22:15, Praha Jáňa, 0:20 = 11km

13.9.2015, 22:35, Praha Jirka, Veronika

Motáme se v kuchyni - jáhlové šišky s mákem

Suroviny:

• 150g syrových jáhel (nebo 500g uvařených)
• 150g hladké/polohrubé kukuřičné mouky
• 1 vanilkový pudink (nebo 40g kukuřičného škrobu)
• voda
• mák modrý (dle chuti)

Postup výroby:

• ve studené vodě propláchneme 150g jáhel
• do vroucích 300ml vody nasypeme 150g jáhel a vaříme do vyvaření vody (přibližně 15 minut)
• uvařené jáhly necháme vychladnout
• uvařené jáhly smícháme s vanilkovým pudinkem a 150g kukuřičné mouky
• do směsi přidáváme vodu, tak aby vzniklo těsto
• z těsta postupně vyválíme válečky a ty rozřežeme (vytvoříme tak šišky)
• do vroucí osolené vody vložíme nakrájené šišky a vaříme je dokud nevyplavou na hladinu (přibližně 5 minut)
• uvařené šišky můžeme krátce orestovat na másle/margarínu
• mák nameleme a posypeme jím uvařené šišky
• osladíme nějakým ovocem popř. sušeným ovesným/kukuřičným mlékem

Časovka do Věcovských vrchů 2015 aneb jak zase (ne)závodím

Týden ještě nestihl odkulhat a na mě se sypala další výzva, časovka do Věcovských vrchů. Téměř domácí závod, kterého jsem se ještě nikdy nezúčastnil a to, konec konců, platí i po tomto víkendu... Prostě nikdy nic nebylo, že zvířata! :-)

Jedete se mnou? Nasaďte si plnoomylnou optiku mých rádobyzávodů, startujeme! A kam? Z Jimramova do Odrance, necelých 10km s převýšením více než 300m, bonusem nechť vám jsou dvě 12% stoupání :-) Mapa vám snad řekne víc, než tisíc slov (zvlášť těch mých). 

Je sobota a nebo taky neděle před týdnem, možná před dvěma a já jsem na vyjížďce s panem bikerem, snad po roce... Slunce, seno, Jimramov, cukrárna, leták, závody, časovka, Věcovské vrchy, ... A tak nějak to všechno začalo. První zářijový páteční večer na Vysočině, špinavou motorku odhazuji u baráku a jdu za mým dobrodincem, Láďou, který našel dostatek odvahy, aby mi půjčil svou italskou milenku, Colnago se prý jmenuje ;-) A proč si půjčuji silničku, když už mám svoji? Hmm, bydlí v Brně, kam jsem si ji nepředloženě před týdnem odvezl... A co si budeme povídat, ještě nemám kule na to, abych ji převážel na mašině ;-)

Sobotní ráno mě zastihne již před půl šestou u počítače a jídla, které vyměním až za dva koše praváků a několik hodin v lese. Když pak do konce registrace na závod zbývají minuty a já ještě čistím Boletus edulis, zůstává můj tep netypicky nízký, stejně jsem neměl v plánu jet se startovním číslem, takže "no big deal". Doma pak v klidu zasouvám sedlovku asi o deset čísel níž a přemýšlím jak je Láďa vysoký. Pohled na řidítka mi říká, že pravým dualem by chtělo pootočit doprava a řidítka odtočit doleva :-) Ale co, darovanému kolu nehleď na špice. Horká sprcha a předstartovní převážení, hmmm není špatné, pod 87kg. Ne že bych nějak zhubl, jen nemalé střevní potíže mě toho dne lehce odlehčily ;-) Před odchodem hodím do kapsy mobil, na biceps pulsmetr (ať z toho kalupu mám nějaká data a vy zábavu) a ještě se rozhodnu dofoukat kola, přední vracím na 9 barů, jako před týdnem na lize a zadní na... se nepovedlo, to jsem akorát tak upustil, no co, nejde o život, ne? :-)

Že jsem si na desetikilometrový závod nevzal pití, asi nikoho nepřekvapí, stejně jako skutečnost, že mi nakonec kua chybělo. Ty střevní potíže mě totiž o dost vody obraly a to nemluvě o tom, že jsem pozapomněl, že na start do Jimramova pojedu po svých, takže krát dva to mělo být :-) Toto pěkně začíná :-)

V půlce Pohleďáku se utišil vítr a vše ztichlo, snad i ty krávy na pastvě... ticho před bouří? Slyším jen svůj tep a šustění řetězu do kopce plazícího se kola. Přes panující zimu se mi potí kolena, hmmm, ty zimní nákoleníky budou dneska moc, další fail do sbírky ;-) Na kopci si říkám, kua, jak to že to kolo jede o tolik lépe než to mé? Campa řadí naprosto úchvatně a jak padne do ruky, mám chuť zahodit Tiagru a vlastně celou moji plečku... A když s kopce zjistím, že to umí i brzdit, jsem okouzlen! Vau! 

Jéé brouk a druhej, třetí, ... Křup, křup, ... by bývaly byly udělaly moje kosti, kdybychom se potkali, nemluvím totiž o hmyzu, nýbrž o lidových autech, asi tu někde mají sraz. Když potkávám čtvrtého, už mi není do smíchu, staré motory produkují tolik exhalací, že se dusím a i přes zenové cvičení s krávou na parkovišti mě přemáhá zlost a tak nepřekvapí úvahy o mém vztahu k tomuto vozu, mám ho rád nebo ho nesnáším? A hlavou běží myšlenky, lidové auto, auto pro masy, Hitler, hippies, styl, design, krádež, Tatra, ... K výsledku se již nedoberu, Jimramov se blíží a v protisměru valí první závodníci...

Cukrárna v Jimramově, místo startu, mám v nohách patnáct kopcovitých kilometrů a také mám celkem dost (další fail, vážně jsem měl jet autem), upravuji nákoleníky, dres, kalhoty, pouštím GPS, BT, pulsmetr, apku... Aplikace byla ukončena, chcete... ještě jednou, ještě dvakrát, třikrát, restart telefonu, aplikace byla... kua ještě, ještě, znovu, zabít, vypnout BT, restartovat pulsmetr, ... minuty běží, ze startu mizí i poslední smrtelníci a zbývají tam jen nějací zabijáci na luxusních silničkách. Kašlu na to, pulzák mi zbytečně svírá biceps, mobil se bude zbytečně topit v kapse dresu, není čas, aspoň že reset tachometru proběhl bez pádu aplikace ;-) 

V hlavě se mi již delší dobu honí dvě myšlenky a jedna stěží stíhá druhou. Tak zaprvé, jedu bez čísla závod, který se startuje intervalově, jak zajistím neporušení regulérnosti, když vystartuji s někým, muže se on nebo já vyvážet, když vystartuji přesně v půli intervalu, budu mít někoho blízko na dohled, budu ve výhodě a stejně tak ten za mnou. Naštěstí se to vyřešilo samo, startovací hodiny právě odstartovaly chybějícího závodníka, kterého jsem neplánovaně nahradil ;-) Díky, štěstěno!

Druhá myšlenka mě naplňuje bolestnějšími obavami... Nevím, zda to kluci - Alda s Láďou myslí vážně, nebo ne, ale často mluví o hrdosti a takových těch věcech, o tom, jaká by byla potupa pro jejich čistokrevnou silničku z italského chovu, kdyby ji předjel nějakej noname! Když jsem pak přebíral Láďovu krásku, spoutala mě automaticky tato gentlemen's agreement, bohdá toho nebude, abych dopustil její znesvěcení takovým způsobem... A co že já to tak nemám a ani tomu příliš nerozumím... A tak pohled na zbývající silničáře na startu bolel a to jsem ještě ani nestál v pedálech...

Padesát metrů kočičích hlav, padesát metrů hrbolatého asfaltu a pak první stoupání, stoupání 12%. Ty voe, to je rozjezd, rozněžněle zavzpomínám na časovku do Skleného a rozumně mírný start, zároveň začínám proklínat organizátory :-) Po prvním kilometru mám srdce v kalhotách, žaludek v krku, a borce, který startoval o minutu dřív, na dosah... 

Nohy tuhnou, vysušené sliznice proklínají pro změnu mě... Dalších pět kilometrů bojuji sám s větrem, nikdo přede mnou... To mě trochu znervózňuje, co to asi znamená, čím dál tím častěji se otáčím za sebe a hledám ty letce... Ale ani tam nikdo není. Jedu špatnou cestou? V jiném vesmíru? Nevím, srdce mi buší na plno stejně jako na Zemi. Ledový vzduch plní mé útroby a já dál znaveně chvátám po válečné stezce.

Konečně, na šestém kilometru, po druhém 12% stoupání vidím před sebou živáčka, kterého semelu během pár okamžiků. A co víc, v dvoukilometrovém kopci na Paseky před mnou frčí několik dalších závodníků. I kdybych měl duši vypustit, musím nějakého dostat! V půli kopce ryji do omotávky třetí zářez ;-) Na horizontu mi stále ještě unikají další dva závodníci a já rozmýšlím, jako zvolím strategii. Právě teď si hořce uvědomuji, že o cíli vím jen tolik, že je na Odranci, ale už netuším zda na začátku vsi či na jejím konci, na kopci... Mám do zemdlení makat již v tomto kopci na 100% a nebo si nechat trochu sil na poslední úsek Koníkov-Odranec o němž toho moc nevím? Ale to už se pod helmou rodí řešení, prostě to odmakám celé rozumně, řekněme třeba na 99% :-)

Horizont dosažen, borci mají 200m náskok. Riskantní zatáčku u hájenky vypouštím, nesmím se natáhnout, závod by byl v pr... a jak bych to vysvětlil Láďovi. Takže do zatáčky pomalinku jako devadesátiletá stařenka (nemyslím Olgu a jí podobné :-)) a teď se do toho opři! Na silnici panuje zmatek, je tu hromada lidí, nevím kdo závodí, kdo je na projížďce a kdo se tu jen hloupě motá :-) Ale co, předjíždím všechny :-) Dalších sto metrů přede mnou další silničář, kontroluje situaci za sebou... A tam já! Už vidím cílovou pásku, tak je to přeci jenom začátek obce. Spurt! Týpek nemá šanci a co na tom, že startoval o několik minut dřív než já, musím ho předjet i na trati, nejen ve výsledkovce!

V cíli stopeři se stopkami, téměř padesátikilometrovou rychlostí proletím kolem nich, jenže nebrzdím, nemám chuť vysvětlovat, že startuji na svou pěst, bez čísla a že mě nezajímá jejich odměna v cíli, párek! A tak plynule pokračuji zběsilou rychlostí za zatáčku, kde mě již nikdo neuvidí, nenajde... :-) Fotím si tachometr, abych tušil, jak jsem to jel a mohl srovnat své výsledky s těmi oficiálními.

Přes Odranec a Kuklík pak mířím ihned k domovu. Několikakilometrové stoupání přede mnou a já nervózně otáčím hlavu, nemám-li v patách nějaké závodníky, závod sice skončil pro ostatní, ale ne pro mě, stále mám v rukách, pardon, nohách čest Láďovi silničky a tak tempo je vražedné, jejich protivníci.. :-) tak to jsem si zapřeháněl. Ale co, aspoň tady jsem neselhal, její čest jsem ubránil ;-)

A výsledek? Nic moc, ale žádná tragédie, až někdo někdy někde zveřejní výsledky, připíšu do nich neoficiálně své jméno. Teď znám jen svůj čas 21:40 a průměrnou rychlost 28,73km/h.

[updated] Skoro měsíc mi trvalo, než jsem se dostal k výsledkům, byly mi osobně zaslány na mail :-) Mezi 33 (34 včetně mě) startujícími bych se vměstnal na 6. místo. Vítěz stlačil svůj čas pod 19:30 (19:28), tj. dal mi více než dvě minuty, hmmm tak tady by to rozhodně na bednu nebylo :-)

Teambuilding nr. 2

Vcelku nečekaně se zjevila nabídka pocházející z tábora bývalého sousedního týmu zúčastnit se společného teambuildingu a utužit tak skomírající vztahy. Přiznám se, že vidina posezení ve sklípku na Česko-Rakouském pomezí v Bohem zapomenuté vsi, Jaroslavicích, mě zvlášť nelákala. Ani nápad několika lidí z druhého týmu, vyrazit na kole, pro mě nebyl extra motivující, zvlášť, když organizátor setkání tuto snahu lehce ostrakizoval. Nakonec však zvítězilo rozhodnutí zúčastnit se, nápad kolegy jet domů do Brna ještě téhož dne a skutečnost, že bych se stal snad jediným bojkoterem mě přesvědčilli. Možnost nekvalitně se vyspat ve vlastní posteli, stihnout včas páteční pracovní povinnosti a ještě se projet na kole (přeci bych nejel autem, že :-)) byly zkrátka docela dobré argumenty...

JV vítr, cesta na J aneb milé vyhlídky na obzoru. Místo převzetí návrhu cesty po cyklostezkách se zanedbatelným převýšením 200m v délce 85km jsem sáhl po té s převýšením 400m v délce pouhých 70km. Krom délky a převýšení tu byl ještě jeden nezanedbatelný rozdíl, má varianta bezostyšně brázdila nejfrekventovanější silnice ve směru z Brna na Znojno, jak jinak taky? Přiznávám, že ani mi není příjemné, když v bezprostřední blízkosti okolo mě prolétávají auta a zejména kamiony. Ale i na tuto drobnost lze pohlížet s úsměvem, on takový kamion rozčísne luxusně vzduch a bordel v něm vzniký vás na vteřiny zbaví protivětru :-) Jasně, háže to s vámi o 106, ale zato jedete :-) A tak jsem stanul v Jaroslavicích za neočekávaných 2,5h.

V krátkém telefonátu kolegovi se mi dostalo informace, že jsou všichni rozprchlí po vesnici, to jsem nečekal, ale neva. Na návsi jsem bohužel dal na slova místní obyvatelky, že voda z kohoutku je pitná, nikoliv užitková a zároveň mi bylo objasněno, co jsem již věděl, že jde o vodu kojenecké kvality. Tato však neskutečně zapáchala, ale co, lepší než umřít žízní :-) Během mého sosání se objevili první kolegové a mi se dostalo vysvětlení, proč jsou všichni roztroušení porůznu po obci. Hraje se totiž šifrovačka a nutno říct, že velice povedená šifrovačka. To jsem samo sebou docenil až po připojení k výše zmíněné skupině. Že šlo o skupinu vítěznou netřeba se rozpovídávat a ne neměl jsem v tom prsty. Konec konců byla to moje první účast v takovémto podniku. Během cesty se mi u cest podařilo "nakoupit" několik hrušek, po kterých jsem slušně zasytl.

Jako vítězové jsem dostali výsadní (jak jinak taky) právo zasednout k plným stolům jako první :-) Lákavé, lákavé, nicméně moje aktuální stravovací návyky nedovolovaly jíst nic jiného než rajčata s mozzarelou :-) Neva, byla báječná! V průběhu času se začaly objevovat další soutěžní skupiny a v jedné z nich i organizátor, který nám doporučil návštěvu nedalekého vinohradu, jehož plody v podobě vína nás měly doprovázet až do rána :-) Další chyba, během prohlídky jsem neodolal pokušení nevyzkoušet plody plné slunce... Chutnaly báječně, ale opožděně příchozí informace, že byl vynohrad v uplynulém dni postříkaný, mi a zejména mým vnitřnostem příliš neprospěla. Když jsem se pak s chutí pustil i do půlnočního kapřího tataráku, bylo vymalováno! A to se raději nezmiňuji o tom, že kečup, ve kterém tatarák plaval nepochybně obsahuje nejen rafinovaný cukr, ale i lepek, au! Mé předsevzetí "nepřežrat se" vzalo tak rychle za své...  

Nechme pro tento okamžik jídlo jídlem a řekněme si o tom, jaké to bylo. No, už z řádek výše uvedených lze soudit, že program byl znamenitý a jídlo stejně tak. Ale to nebylo všechno, byť by to ke spokojenosti stačilo. Za neocenitelný bonus považuji skutečnost, že jsme nebyli zalezlí v klasickém sklípku, ale měli jsem k dispozici zrekonstruovanou chalupu s moderními vymoženostmi typu toaleta, sprcha, teplá voda... Vzhledem k povedenému počasí jsme se však až do noci, no spíše do rána pohybovali venku. Zde se našlo dostatek prostoru pro pokec s kamarády, komentovanou prohlídku vinohradu, zpěv a poslech u kytary a akordeonu, soutěže v poznávání alkoholu a kdo ví co ještě :-)

Druhý teambuilding a opět nadmíru povedená akce pro tentokráte dokonce bez doprovodu policie :-) Jen tak dál!

ZLM 2015 a cyklistická etapa - návrat mrzáka

Díky zlomenině člunkové kosti jsem odpádloval na několik měsíců z ligy a z rybníku sportovních aktivit vůbec. Neříkám, že jsem se sem tam nepohnul, s jednou rukou se dá kupodivu provozovat většina sportů, ale co si budeme nalhávat, tak na půl plynu a to si ještě hodně fandím. Dle soudu doktorů bych ještě několik měsíců neměl dělat spoustu věcí, ale kupodivu kolo je cajk... tato skutečnost pouze dokládá, že inkriminovaný doktor na kole s největší pravděpodobností vůbec nejezdí, jinak si jen stěží dokáži představit, že mi povolil aktivitu, u které ruka trpí víc než kde jinde...

Ale zpět k závodům, poslední srpnový víkend se nesl ve znamení silničních kol a cyklistické etapy, tj. závodu, kterého jsem se ještě nikdy nezúčastnil. Na mapě si můžete prohlédnou co, kde a jak moc do kopce... Ve zkratce přes 62km s převýšením 1000m.

Jak to se mnou vypadalo před startem?

• průběh posledních 3 měsíců - jídlo, jídlo, jídlo a minimum pohybu
• čtvrtek - cesta na teambuilding z Brna do Jaroslavic, 70 větrných kilometrů na kole, otrava speciálním mixem zapáchající kojenecké vody, přede dnem stříkaných hroznů a popůlnočním kapřím tatarákem (porušil jsem jak bezcukrovou tak bezlepkovou dietu), že jsem šel spát před 2h ráno raději již nezmiňovat
• pátek - snaha zbavit se otravy pomocí tuny ovoce, zeleniny a dalších podivností, večerní grilovačka v Křídlech, do postele jsem zase lezl před 1h ráno
• sobota - pokračující snaha o detoxikaci těla, jupí, našel jsem Smectu! bohužel jsme dostal chuť na placky, palačinky a makovec, což jen vedlo k opětovnému zboření mého žaludku, tuna maku, asi 10 banánů, podmáslí, kefíry, jogurty, tvarohy, vajíčka a brambory v nejneočekávanějších variacích mi dobře neudělali, večerní zábava byla naopak fajn, až na smrad z cigaret a spánek, ke kterému jsem se dostal po 1h ranní
• neděle - probudil jsem se ve 4h ráno, kopl jsem do sebe banán a čtvrt litru kefíru a zase usnul, druhé vstávání okolo 6h znamenalo dvě snídaně jak přes kopírák, čtvrt kilo bílého jogurtu, ovesné vločky a banán... v 8h jsem šel zase spát, poslední vstávání v 8:45 a já se cítil čím dál tím hůř, dokonce jsem zauvažoval, že se na závody vykašlu, docela akutně hrozilo, že se po cestě pozvracím nebo po... :-)

Po deváté nás (mě a Láďu) naložil Láďa do své Multiply. Nevím jaký termín použít pro tento nesmysl na čtyřech kolech, jako auto to vážně nevypadá, ale ať je to cokoliv, je to nesmírně praktické, vyhodil tři sedačky, nahodil do auta celá tři kola a ještě jsem se tam všichni tři vešli :-) Na zimáku v ZNS to vypadalo jako před nějakými obrovskými závody, doprovodná vozidla a motorky a všude okolo samí tenkodušáci. Společnost scházející se na lize ve mě často vzbuzuje pocity outsidera. Pohled na krásné silničky nenechá jediný bryndáček suchý, od pasu dolů by většina příchozích mohla stát Michelangelovi pro sochu Davida... Pohled na mé zakulacující se břicho a zesláblé nožičky naopak působil, když ne komicky, tak minimálně frustrujícím dojmem... Ale co, má síla nikdy nebyla v tom, že bych byl trénovanější, silnější, rychlejší nebo zkušenější... U mě je to všechno v hlavě a v odhodláním (které běžně plním) jít na (a někdy za) hranice svých schopností :-)

Spanilá jízda celého startovního pole od zimáku k Tokozu mě okouzlila, nádherná podívaná! A u Tokozu došlo na ostrý start, stál jsem asi uprostřed startovního pole po dlouhé době správně rozechvělý a nestačil se divit, stoupání na Stržanov není totiž rozhodně zanedbatelné, přesto můj tachometr ukazoval 30km/h... Jestli ukazuje správně tak mi do cíle (mého osobního) zbývá ne 62km, ale asi tak jeden kilometr :-) 

Závod byl povolen za podmínky, že se nepojede v balíku, dovolené byly jenom vláčky. Hmmm, tak to se nepovedlo, mám takový pocit, že se v balíku jelo od startu téměř až do cíle :-) Nicméně je pravdou, že ten obrovský startovní balík se záhy začal trhat a už mezi Světnovem a Cikhájem to bylo rozdrobené jako suchý chleba...

Pro svůj první start jsem si vysnil strategii, kterou jsem postavil na Láďově důkladné analýze, ve které byly zohledněny jeho předešlé výsledky stejně jako odhad jeho schopností. BTW Láďa letos válí, jezdí vážně skvěle... Jsem si říkal, když budu makat asi tak o 1/4 více než snesu, tak se ho udržím... Nicméně můj plán byl postaven na jednoduchém predikátu, chytnu se ligařské star, Papouška (nejspíše pojede někde na čele) a budu se ho snažit uviset dokud to půjde. Že mé plány vzaly za své již na startu by asi bylo zbytečné vyprávět... jak se mám držet někoho, o kom nevím v jakém jede dresu a na jakém kole? :-)

Stejně tak nedošlo na to, že bych to na začátku napálil na max a držel se špice. Pozor, to neznamená že bych start nepřepálil, to by snad ani nešlo :-) Tak či tak mi ti nejlepší ujeli už za Světnovem. Tady jsem se poprvé dopustil zásadní chyby, kterou jsem pak s pravidelností švýcarských hodinek opakoval až do cíle. Rozhodl jsem se na svou pěst někoho sjíždět, odpadlíky ze špice...

Za Cikhájem mě však pohltila velká skupina, se kterou jsem se pohyboval de facto až do cíle. Na počátku závodu čítala možná 15 lidí. Poprvé jsem zažil, co znamená jet v pelotonu, schovaný ve větrném pytli, který tvořilo čelo skupiny. Jedete téměř zadarmo, občas šlápnete, ale většinu času ani nešlapete a to po rovinkách klidně uháníte 40km/h... Luxus! Jenže já se sem nepřijel úplně tak schovávat, spěchal jsem na bike s Magdou, takže nebylo nač čekat :-) Po té, co jsem si dostatečně vyzkoušel výše popsanou pohodičku, jsem se vydal pomáhat borcům na čele, kde tvrdou práci nadmíru často odváděl Láďa.

Při vjezdu do Herálce jsem si nemohl nevzpomenout na přestartovní strašení Ládi a Ládi, kteří mi se zaujetím hraničícím s obsesí v nechutných detailech odvykládali příběh člověka, který se tam loni rozsekal o svodidla... Vzhledem k tomu, že jsem právě táhl skupinu, opřel jsem se ještě více do pedálů, abych do zatáčky vjížděl první a nemusel se s nikým přetlačovat. Rozumné, řeklo by se, tedy za předpokladu, že bych stihl před zatáčkou náležitě přibrzdit:-) Jo ta svodidla se blížila nepříjemně rychle :-) Adrenalin právě prýštil v mé mozkovně, když jsem tam vletěl a možná byl příčinou dvou neskutečných blbostí, které jsem napáchal těsně za zatáčkou... O padesát metrů dále stále velice blízko silnice velká plechová cedule ve tvaru zmrzliny, asi dvoumetrová... Jak jsem tak letěl v čele smečky, napadla mě kravina non plus ultra, zamachruji a líznu ceduli konečky prstů... Skvělý nápad! Jo a už jsem vám říkal, že tu silničku ještě nemám úplně tak v ruce? Nevím co se stalo, ale ceduli jsem zasáhl celou dlaní... Láďa po závodu poznamenal: "Tys už dlouho neměl zlomenou ruku, že?" To vám povím, rána jak z děla a krom toho, že jsem si tu ruku málem urazil, tak jsem se téměř i sundal z kola za jízdy. A to nemluvím o tom, jaké jsem měl štěstí, že si cedule jen zapogovala a že nespadla ostatním do cesty... Po zásluze jsme byl za tento čin odměněn o několik metrů dál... Než vyprchal šok z toho, že jsem málem skončil na zemi, ztratil jsem pozornost a tu, když jsem opět nabyl, raději bych nenabyl :-) Letěl jsem předním kolem přímo do kanálu jehož víko bylo utopeno snad deset centimetrů pod okolním povrchem... Přední kolo jsem na poslední chvíli zvedl a tak se tam neposkládal, ale ta rána, kterou schytalo kolo zadní... Myslel jsem, že jsem ho urazil... Že mi až do cíle jen přibržďovalo bylo vlastně vítězstvím :-)

Obě krizovky jsem ustál, nikoho jsem nezranil a stále měl na skupinu náskok pár metrů a na dohled dva odpadlíci ze špice... No jo, že já se je rozhodl sjet a ujet skupině... Pěkná blbost. Těsně před Svratkou jsem je dorazil a asi o vteřinu později nás pohltila celá grupa. Je neuvěřitelné jak je takový organický celek výkonný. Poznal jsem to na vlastní kůži. 

Ze Svratky až na Milovy jsem se vykašlal na další hlouposti a schoval se uvnitř skupiny a snažil se dále neplýtvat silami, které mi chyběly už na začátku :-) Před odbočkou na Blatiny jsme údajně (dle informací Ládi) jeli průměrnou rychlostí 37km/h. Ale to se před námi zrodil další kopec na jehož úpatí na mě křikl Láďa nějaký, v danou chvíli, těžko uvěřitelný nesmysl, něco jako že už nemůže... WTF? 

Kopec na Sněžné byl totiž celkem v pohodě, jel jsem neustále na čtvrtém až pátém místě, to pro případ, že by někdo nasadil k trháku, přitom stále schovaný v závětří... 20km/h nebylo žádné děsivé tempo, prostě pohodička, to stejné se opakovalo v kopci na Kuklík a stejně tak na Paseckou skálu, tam jsem tedy šel opět do vedení a skupinu táhl do Rokytna, ale v tom větru se mi opravdu nechtělo, takže jsem pustil do čela naší skupiny zase někoho jiného. 

V NMNM mi přišlo tempo tak volné, že už volnější být nemohlo, takže u Billy jsem za to vzal, průletem přes kruháč zvětšil mezeru za sebou a do kopce nad město si jel v klidu své tempo, které až na jednoho nikdo neakceptoval aneb zase v úniku... Ono to jako únik sice zamýšlené nebylo, přeci jenom jsme měli před sebou dalších 20km a o síle pelotonu jsem se už jednou přesvědčil, ale když jsme byli na kopci dva, tak jsem to zkrátka zkusil... Dojeli náš už v Radňovicích, přesto jsem zůstával na čele. 

Do kopce k odbočce na Lhotku jsem za to zase vzal :-) Skupinu jsem tak opět trochu poškádlil a pak zpomalil, na rovinkách se to zase sjelo a jela se kochačka. Nikomu se nechtělo táhnout, všichni dobře věděli, že teď přijde ten rozhodující kopec, kopec na Sklenné, kde se de facto bude rozhodovat o umístění v naší skupině... Klid před bouří! Jeden z nás to zkusil a dal se do úniku, všichni na něj kašlali, takže jsem za to na začátku obce vzal a jal se ho dohánět, sice opět nevím, zda jsem jel na čele pelotonu nebo spíše v úniku, ale co na tom záleží. Na začátku stoupání za Počítkami jsem ho dojel a spolu se mnou i peloton.

A pak došlo k očekávanému. Sfoukli mě jako svíčku. Zároveň nastoupilo několik borců a šli do trháku. Mé nohy mlely z posledního a křeče byly blíž než se molo zdát. Skoro to vypadlo, že mě převálcuje celý peloton. Ale trochu jsem se vzchopil, hrábl do zásob (pomiňme, že jsem žádné neměl) svých sil a uvedl situaci do lichotivějšího stavu. Dva borci mi ujeli beznadějně, jeli jinou ligu, pak já, který na zádech táhl další tři cyklisty, kousek za námi jela pak tříčlenná skupina a dál, dál jsem už neviděl. Stoupání na Sklenné vážně bolelo a v nejprudší části, už nad Skleným, kde jsem za to chtěl vzít, vypověděly službu mé svaly, které sestřelily křeče.

Naštěstí tři vývozci pochopili, že pokud nepojedou oni, sjede nás další trojice, takže po rovinkách na Tři Studně to odtáhli, jenže na hrázi Sykovce jsem už zase byl v čele... Strategicky nic moc postavení s ohledem na to, že nás čekal poslední kilometr do kopce, nechutné stoupání na Vlachovice a ještě v protivětru... Ale co, buď to odtáhnu a v kopci si mě ti tři dají, nebo se schovám, dojede nás další skupina a semele mě šest lidí... Matematika byla neúprosná, stejně jako vítr, který jsem ostatním rozrážel. V půli kopce došlo na spurt... Dvou jsem se neudržel, třetí na to naštěstí neměl a skupině pronásledovatelů jsem nedal možnost nás dorazit. Navíc se nám v kopci podařilo dojet dva odpadlíky, kteří nějak vypustili závěr. Takže z pohledu pořadí bylo moje rozhodnutí správné.

Do cíle jsem dorazil v čase okolo 1:50, což je o více než deset minut pomalejší čas, než kterého dosáhl vítěz. Oficiální výsledky ještě nejsou k dispozici, takže pořadí a přesný čas doplním později. Jisté však je, že jsem si to neočekávaně užil, jízda ve velké skupině, pokud nemakáte na jejím čele je naprostou pohodičkou, takže jet strategicky, tak odšlapete pouze kopce a zbytek se vezete. Ale co si budeme nalhávat, tak by mě to nebavilo. Ne že bych nechtěl dosáhnout co nejlepšího výsledku, ale o něco důležitější pro mě byl faktor zábavy, proto moje úniky a další strategicky nevhodná rozhodnutí. Přestože píši, že je jízda uvnitř pelotonu pohodička, tak si nemyslete, že by vám mozkem neproudil adrenalin. Ono jízda v pelotonu má svá specifika, jede se kolo na kole, brzdy na silničce příliš nebrzdí, často se vyhýbáte překážkám, což zkušenější zvládají signalizovat rukama, takže neustále musíte být ve střehu a sebemenší chybička vás může odměnit silničním lišajem a to vlastně nejen vás. Kapitolou samou pro sebe je jízda v háku, rozhodně jsme nejeli v povoleném vláčku, ale v balíku, který se stále přeléval podle směru větru, takže tu tvořil šíp, tu perutě doleva tu doprava... Většinou jsme valili roztažení přes oba pruhy, uhýbalo se jen protijedoucím automobilům a to ještě ne moc :-) Zkrátka, nečekaně výživné, už se těším na další ročník.

Z Vlachovic jsem si to namířil co nejrychleji do NMNM, koukl na mobil, Magda byla už notnou dobu na kole, zavolal jsem ji, abych se dověděl, zda existuje naděje, že se potkáme... Existuje! V běhu jsem do sebe hodil kyblík tvarohu, skočil na horáka a v poledním slunci bez pití uháněl zase na Paseckou Skálu :-) K setkání došlo na Blatkách, odkud jsem si střihli pěknou vyjížďku přes Fryšavu, Medlov, Tři Studně, Vlachovice a singltracky do NMNM. Luxuní projížďka, pro mě bez odpočinku zničujících 35km v terénu, které nezkalilo ani nefunkční odemykání tlumiče, ani obě stále brzdící brzy a o házejícím plášti ani nemluvě :-)

Sotva jsem se došoural domů a pokecal s Láďou o lize, pustil jsem se do transformace padaných jablek do křížal. Sotva mi vypadl nůž z ruky, běžel jsem se sbalit a za deset šest jsem již s těžkým batohem uháněl na silničce směrem na Brno. No uháněl... :-) Plácal jsem se jako mrtvola, těch 160km za den bylo na mě zkrátka příliš, co si budeme nalhávat. A tak není divu, že mě v České dojel týpek na horákovi a dokonce mě i předjel, útěchou mi může být jeho dres Netbox Racing Teamu a jeho kolo za 200.000Kč :-) Začal jsem se těšit na kopec v Řečkovicích, říkal jsem si, že si tam zazávodíme, bohužel týpek zatočil někam ke Globosu, takže na měření sil nakonec nedošlo :-) Ale i ten kilometr v háku za ním mi trochu vylepšil rychlostní průměr :-) Je s podivem, že přes mrtvolný stav jsem dorazil domů za 2h průměrnou rychlostí téměř 29km/h. No, celkem by mě zajímal rychlostní průměr, kdyby se jela tato trať v pelotonu... :-)

PS: Zvláštní, že jsem se pustil do dvou hodinové akce s čistou vodou a s dvěma banány aneb žádné gely, žádné ionty a přesto tělo celkem fungovalo...

[update] Po zveřejnění výsledku jsem se nestačil divit, 19. místo ze 123 přihlášených a ztráta na vítěze 10min, Vzhledem k mé fyzičce to není špatné... Kdybych trochu jezdil, kdybych neměl minimálně 5kg nadváhu, kdyby se naše skupina tak často neflákala, tak bych si snad i mohl myslet, že by nebylo nemožné udržet se naprosté špice závodu :-) BTW posun celkovým pořadím z 48. na 42. místo je jen mojí smutnou vizitkou...

IT friendly ovoce, díl 2

Druhý díl, zdálo se, skončené ságy jednoho z jednodílných seriálů, které jsou nepřímo zodpovědné za existenci tohoto blogu, je tady!

Dnes (rozuměj ve skutečnosti průběhu posledních několika měsíců a vlastně i těch nenastalých) si ukážeme výhodnost jednotlivých druhů ovoce z pohledu nákladů. To co nás bude zajímat, je podíl jedlé a nejedlé části ovoce. Výsledkem bude vážený průměr ukazující kolik procent ovoce je jedlého. Ano, vážený průměr nebude jistě to pravé, rozhled omezený horizontem mého nikoliv matematického vzdělání mi napovídá, že lepším řešením by byla aproximace v podobě matematické funkce, jejímž podkladem by byl graf zobrazující funkční závislost mezi váhou ovoce a podílem jeho jedlé složky. Vždyť asi stěží můžeme předpokládat, že u většiny ovoce bude jedlý podíl závislý na váze či objemu (která na váze jistě lineárně závislá není) lineárně. Proto si poznamenám všechny změřené hodnoty a možná z nich časem vykouzlím relevantnější závěry. Jakákoliv relevantnost je stále pouze hypotetická a je oboustranně omezena moji subjektivitou... Co je tím myšleno? Třeba definice jedlé a nejedlé části ovoce, každý to má totiž jinak. Např. já jako dámička nejím slupky banánů, citrusů, jadřince a stopky jablek a hrušek apod.

Banán - 65%, [154g/100g, 144g/96g, 136g/89g, 136g/88g,]
Bluma - 94%, [63g/59g,]
Broskev - 98%, [212g/207g,]
Citrón - 56%, [89g/50g,]
Grapefruit - 70%, [480g/347g, 410/272g]
Grapefruit sweet - 52%, [282g/148g]
Hruška - 92%, [130g/120g,]
Jablko - 93%, [72g/67g,]
Meruňka
Nektarinka - 94%, [108g/101g,]
Pomeranč - 67%, [340g/227g,]
Vinné hrozny - 98%, [491g/479g,]

Mezní Zámková Kletba aneb nepravděpodobné...

Vaše heslo je příliš krátké, obsahuje méně než 315 znaků! Opravíte heslo a stisknete tlačítko "Odeslat". Chvilka napětí... Vaše heslo splňuje požadavky na minimální délku, ale:

• na 287. pozici jste nezadali známku, kterou z matematiky donesla vaše babička v roce 1931
• ve vašem hesle nebyl rozpoznán jediný klingonský znak
• vaše heslo neobsahuje požadované tři šesticiferná provočísla
• vaše heslo je z 76,5% shodné s tím, které jste použili před 14 lety
• ...

Předpokládám, že podobné situace zažívá většina z nás téměř každodenně a tak nás mnohdy ani nepřekvapí. 

Co mě ale překvapilo, když se mi dnes stal pravý opak. Asi tak po 10. letech jsem šel zaplatit členský poplatek do MZK (Moravská Zemská Knihovna), která se svým, více než 4.000.000 knih velkým, fondem, řadí co do velikosti na druhé místo v ČR. Že má magnetická karta nebyla po té době funkční, je asi v pořádku, stejně tak bychom dokonce mohli uvažovat o té skutečnosti, že mé záznamy smazali ze svých databází (že by jedna z mála institucí, která by o vás nesbírala co nejvíce informací?)

Díky tomu jsem byl nucen znovu se zaregistrovat, když jsem vyplnil obligátní heslo a odeslal vyplněný formulář, objevila se červeně zářící chybová hláška o tom, že se něco nepovedlo... A co že to bylo? Nevěřím! Nevěřím! Nevěřím! Pokusím se parafrázovat: "Vaše heslo obsahuje malá a velká písmena a číslice, použijte prosím pouze malá písmena a číslice" LOL :-)

Vlastně nevím zda je to k smíchu nebo k pláči, to ať každý posoudí sám...

Jak se v Praze ztratilo stádo slonů a přes Ameriku dorazilo až do Indie

To máte tak, když jsem žil v Praze, jezdil jsem na výlety do Brna, teď, když žiji v Brně, to mám přesně naopak :-) Není proto náhodou, že jsem se rozhodl strávit víkend s kamarády v Praze, polovina mi známých předpovědí mluvila o celodenních deštích a bouřkách, ty zbylé byly jen o malinko přívětivější, to stejné slibovaly až na odpoledne, zkrátka ideál pro celodenňák na kole :-) Možná i to bylo důvodem, proč skupinu "kamarádi" tvořil jediný člověk, Jáňa (kamarádka do deště, no to je slabé, spíše do bouře a možná že i do hurikánu ;-))

Plán cesty se představuje právě zde a skutečnost nejskutečnější je jen o pár slov dál :-) To, že během celého dne nepřišel žádný déšť, asi nikoho moc nepřekvapí, stejně tak jako skutečnost, že rozběhlé stádo slonů ztratilo někde po cestě smysl pro orientaci... Takové kufrování, které jsem předváděl v průběhu celé soboty, to by mi záviděl lecjaký zatoulaný kufr! Být na výletě s jinou ženou, než s Jáňou, tak jsem už po deseti kilometrech rozčtvrcený a smažil bych se ve vlastní sádle! Ale konec obecností, vzhůru na spektakulární jednotlivosti!

Český kras
Chráněná krajinná oblast ležící JZ od Prahy je skoro na dosah ruky, nebo aspoň co by stádo sl/klonů v klidu doběhlo. Pohádkové místo - kopce, vápencové skály a už v létě neskutečně vybarvené lesy. A to se nezmiňuji o alejích plných hrušní, jabloní a ořešáků, nebýt srpen, ale třeba konec září, tak tu referuji o pořádném obžérství :-)

Svatý Jan pod Skalou
Drobnou vísku uvízlou v roztomilém údolí doporučuji rozhodně neminout. Při příjezdu ze severu projedete nejprve okolo okázalé kaple s hrobkou rodiny Bergerů (zapátrejte po historii, aspoň co se týká stavitele). Jen o deset vteřin dál (za předpokladu, že běháte rychle jako Usain Bolt :-) stojí na malé ploše několik pamětihodností, benediktinský klášter (Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická), kostel Narození sv. Jana Křtitele, jeskyně sv. Ivana, podzemní skalní kostel, pramen léčivé vody (Pramen svatého Ivana) a nepřehlédnutelná vápencová Svatojánská skalní stěna. Skalní stěna s vyhlídkou... jenže s převýšením 210m, ale co, stálo to za to, stejně jako cedulky, které si můžete přečíst na dřevěném kříži zdobícím samotný vrchol! Také bych neměl opomenout obecní školu, obecní úřad a hotel v jedné osobě (tedy budově), ze které na vás dýchne luxusní prvorepublikový duch.



Hornický skanzen Solvayovy lomy - Paraple
Ze Svatojánské skalní stěny jsme si odpustili slibný sjezd (na našich kolech sliboval maximálně tak hromadu zlomenin :-) a raději jsme si to namířili lesní cestičkou po vrstevnici ústící do lomů a hornického skanzenu. Už pohled na úzkorozchodku mě potěšil a co teprve pohled na funkční mašinu a vagónky, ve kterých se můžete svézt, prostě takové větší modelové vláčky :-) Hromada hornické techniky odpočívající ve skanzenu mě přirozeně nenechala klidným, vše jsem musel prolézt, vyzkoušet, nechat se vyfotit v netopýří pozici... Škoda jen, že mi nepůjčili sbíječku, lampu, holiny a neotevřeli jednu ze šachet :-)



Velká Amerika
Notoricky známý lom, kterému rozhodně nelze upřít genia loci. Pásky se zákazem vstupu příkře kontrastují s hromadou aut zaparkovaných na všech příjezdových cestách. Fotogeničnost jde ruku v ruce s kontrastem velké kamenné díry a magické hladiny, která v tyrkysových záblescích skrývá nejedno tajemství. V okamžiku příjezdu jsem zalitoval opomenutí v podobě zapomenutých (ve skutečnosti záměrně nenaložených) klíčů obsahujících ten jeden, který by se mi právě hodil, klíč od mého několikakilového zámku :-) Tahat kola do lomu by byl tak trochu hazard se zdravím, přeci jenom jedna část se leze po takové ferratě bez jistícího ocelového lana a bez jištění :-) Tak jsme kola shodili aspoň pod první mez, už odtud mělo spoustu lidí problémy vyškrábat se navrch, natož aby s sebou táhli patnáctikilové kolo :-) Lidi, nebýt té stovky lidí, co už byla v lomu, bylo by to naprosto geniální místo ke koupání. Voda teplejší než u moře, barevnější než u moře a navíc nebyla slaná :-) Skvělá koupačka, svačina, opalovačka a poslouchačka (přívrženci hnutí Hare Krišna opravdu hráli a zpívali povedeně :-))



Cesta delší zato horší aneb z Ameriky na Karlštejn
Už jen zkracovat si cestu po žluté turistické bylo volovinou, ano, po asfaltu to bylo sice delší, ale vzhledem k tomu, že to bylo stále z kopce... Když jsem pak ještě špatně odbočil a místo na Karlštejn jsme mířili zpět do lomu, napadla mě obvyklá a obvykle nechutná myšlenka, vezmeme to přímo za nosem, po spádnici, vždyť je to jen sto nebo dvě stě metrů... Největším šokem bylo, že Jáňa na to kývla, pouhou výměnou za napití :-) Takže jedna nechutná mez plná šípků, strniště (rozuměj nepříliš rovné pole, kde se vám zbytky čehosi zabodávají do pneumatik) a nakonec (vlastně to vůbec nebylo nakonec) sestup po spádnici divočinou listnatého lesa plného popadaných stromů s absencí stezek (tedy s výjimkou těch zvířecích). Vynořili jsme se na louce, ve které jsme zmizeli po hlavu v bujné luční vegetaci lemující typicky vodní toky... Akua! Dvoumetrový sráz a na jeho dně říčka, ještěže panuje takové sucho... Po sklouznutí dolů jsem naštěstí utopil pouze tretry, za to však ve voňavém bahně :-) Na druhém břehu nás čekala asi čtyři až pět metrů vysoká neskutečně příkrá a šíleně sypká mez, za níž ležela vysněná silnice... Začal jsem se bát, že tohle bude moc i na Jáňu. Po té, co vylezla na silnici celá olepená bodláčím, pylem, pískem, pavučinami, vysypala z bot asi půl kilo zeminy... poté jsem se odvážil pohlédnou na její dodřené a krvácející nohy. O škodách na kole se zmiňovat nebudu, poněvadž byly zanedbatelné ve srovnání s jakoukoliv z výše popsaných skutečností... Jsem dítětem štěstěny, znám asi tři ženy, s Jáňou v čele, které by byly schopné rozchodit toto zvěrstvo! Pokud jsem v úvodu psal o čtvrcení a smažení se za běžné (pravda, byť trochu nadlimitní) ztrácení, neumím a raději si ani nechci domýšlet, jaký trest by mě mohl stihnout za tuhle báječnou zkratku. Janí, díky, jsi frajerka!

Karlštejn
Ani nevím jak, ale pouhých několik málo okamžiků po šíleném navigačním extempore, jsme se ocitli na Karlštejně. Krásný hrad a krásné počasí, co více si přát? Do sbírky si mohu připsat další návštěvu dámských toalet, tentokráte jsem tam byl dokonce odeslán :-) ...šel jsem doplnit zásoby nezvykle rychle se ztrácející vody a pani vrchní toaletní mě poslala na dámskou část, což lehce vyděsilo návštěvnice těchto míst. Pro velký úspěch jsem si návštěvu dokonce zopakoval, krát dva to mělo být.



Mořina, Trněný Újezd, Kuchař, Chýnice, Ořech, Řeporyje
Z hradu zpět do Phy nás čekala cesta přes kopečky a to především do kopce, jak jinak taky, co? :-) Můj kufrovací den vylepšovala vidina zcela vybitého mobilu obsahujícího jedinou mapu, kterou jsme vezli... Tak nějak se zrodila neodkladatelná potřeba zapamatovat si seznam průjezdních míst, který by nás dovedl zpět až k autu a to i po výpadku technologických výdobytků dobytka (rozuměj lidstva). Společnými silami jsme dali do kupy mnemotechnickou pomůcku: "Mořil se v trnkovém keři uježděný kuchař, který tchýni s ořechem a řepou zaryl" :-) Pravda trochu morbidní, leč funkční (to že malinko zkresluji skutečné události nechť mi jest prominuto).

Závodíme s tenkodušákem
Další výlet mrzáků (eufemický výraz pro naši dvojčlenou partu) se neodehrával v nikterak zběsilém tempu, mi to nedovoluje mizerná fyzická kondice a následky nejednoho letošního zranění a Jáňu limituje její zranění. Zdálo by se, že budeme po 60km pěkně prošití, nicméně se ukázalo, že to platilo pouze pro mě samého. Jak jinak vyhodnotit, to co jsem viděl a zažil. Na obzoru před námi se objevil tenkodušák (borec na nelevné silničce, ani mladý ani starý, ale šampónek to rozhodně nebyl, na to příliš makal). Jáňa se z ničeho nic začala pekelně opírat do pedálů, pak přišel spurt a já za ní začal vlát jak na gumě, chvílemi jsem měl vážné potíže udržet se ve vzduchovém pytli. Každou vteřinou jsme se znatelně přibližovali. V okamžiku, kdy si nás dotyčný všiml, začalo druhé kolo... Razantně zrychlil, avšak sémě nejistoty bylo zaseto a jeho psychika očividně otřesena. Každé otočení jeho hlavy zpět (a to čím dál častější) potvrzovalo jeho obavy, že bude dojet. Jak jen mám rád tyto cyklohrátky... Jeho tušení se vyplnilo, Jáňa dotáhla svůj neuvěřitelný několikakilometrový sprint do vítězného konce, dojela ho! Nevím proč, ale v těchto okamžicích bývám nemálo škodolibý, třeba mě baví přímé přenosy rozcupovaných mužských eg, jo, ještě že jsem dámička :-) A co teprve pokud si chlapa na luxusní silničce s cenovkou, nad kterou by se mi protáčely panenky, poddá subtilní usměvavá dáma na příšerném trekovém kole (z dob studií na základní škole :-)), které má olepené tejpovací páskou (důsledek mé zkratky). A považte, že okázale přehlížím skutečnost, že s jejím zraněním by se nejspíše naprostá většina chlapů neodvážila na kolo vůbec posadit... Respekt a poklona! A také díky za hromadu smíchu, který mě nepřechází ani teď, po několika dnech :-)

Curry House na Palmovce
Báječný den jsme zakončili neméně povedenou večeří. Copak jsem mohl odmítnout pozvání do mé nejvíc nejoblíbenější indické restaurace? Má objednávka byla typicky netypickou. Že si nedávám v indických restauracích nic k pití, abych náhodou nesnížil pálivost jídla (třeba je to nesmysl, asi bych to měl prozkoumat), na to si mnozí již zvykli. Tentokráte jsem v rámci svých stravovacích experimentů zašel o krok dále, neobjednal jsem si ani přílohu, placka nepřicházela v úvahu a ani sacharidy napěchovanou rýži bych večer již neocenil. A co že jsem si dal? Phall... Jestliže bylo možné zvolit pálivost na stupnici 1-5, zvolil jsem, ne neočekávaně, stupeň číslo 6:-) Aby těch extempore nebylo málo, dopustil jsem se malého foyer (srry, nemohl jsem si odpustit nezreprodukovat dnešní vtípek z práce), objednal jsem si totiž hovězí phall. Bylo by na místě přiznat se, že jsem poměrně dlouho nejedl ani chilli a ani curry, takže nedokáži s jistotou říct, zda si tělo odvyklo a nebo zda má nejvíc nejoblíbenější indická restaurace opravdu stojí za nejvíc nejpálivějším phallem široko daleko. Tenhle řízek stál opravdu za to, potil jsem se a měl slzy na krajíčku, propálené vnitřnosti a vůbec, po neskutečné dlouhé době to byl zase extra odvaz. Mé vítězství však bylo nakonec korunováno druhým zářezem do tlustého střeva. Můj jídelní výkon okouzlil milé číšníky natolik, že mi na sebe objednali pití, skoro bych řekl "tradičně" :-) Dalším zářezem, tentokráte však v šedé kůře mozkové, byl euforický stav, který vám může navodit větší množství capsaicinu... Celkem fajn, jen jsem se během cesty po Praze dověděl, že bych v tomto stavu neměl řídit auto :-)

Šrouby, matky a moudrosti
Opakuji se, ale tohle se neochodí, díky skvělému parťákovi s dokonalým počasím na obzoru si nešlo neužít sobotu tak skvěle, jak jsem si ji užil. Jen více takových dní...

Učíme se pokoře, klidu a rozvaze aneb Hohe Wand se zlobí

To si takhle večer sedím v jídelně a z obyváku slyším poskakující cvrčky a jiný hmyz, ať už s lucerničkami či bez, kterak skotačí mezi kravskými lejny. Celou místnost navíc zahaluje bílo-zeleno-modrá duha. Vážně nejsem opilý, natožpak zdrogovaný.

No a teď bych do toho mohl vnést aspoň trošku světla a stát se tak poslem světla nebo aspoň té duhy :-) Tříbarevná duha je tvořena, přes celou místnost, rozloženým paraglidem, který suším po nelétání. Kobylky a otisky kravských lejn pochází z krávami poseté přistávačky, kde jsem s tím křídlem malinko dováděl.

A teď aspoň chvíli chronologicky, pěkně od začátku, retrospektivní metody hodmě za hlavu. Neděle ráno, zatímco se Brno pomalu probouzí, na parkovišti u Tesca se sjíždí několik vozů. Okolo patnácti lidí pak naháže batohy různých barev, tvarů a velikostí (samé XXXL a více) do čtyř vozů a společně vyrážejí směrem na Vídeň. Cílem cesty je národní park Hohe Wand a převážně paragliding. Ti co nelétají (doplněk toho převážně) mají na programu proslulou HTL a další ferraty.

Už je to tady, hodiny ukazují něco okolo 11h, urazili jsme více než 200km autem, zaplatili vstupné za osobu a vůz do národního parku a další eura jsem proměnili v "povolenku" startu. Pomalu jsme se doplazili na startovačku, kde s jistými obtížemi odlétá cizí pilot. Jeden z nás, Marek, nedbaje na nárazy větru, který se točí jak holub na báni, rozkládá křídlo a jde na to, spěchá dolů, aby si mohl dát HTLko. Jenže jeho start vypadá nervózně a vůbec úplně špatně. Východní startovačka je zcela pohodová, bohužel vítr je spíše jižní... Po několika klapancích, nedbaje pokřiku ostatních, aby start zabalil, běží dál. Už je ve vzduchu. Přichází větrný poryv. Z tří metrové výšky se zřítí na zem. Žije! Měl více štěstí než rozumu, nestalo se mu vůbec nic. Právě nám předvedl, jak to nemá v žádném případě vypadat.

My všichni ostatní usedáme na kopci a máme v plánu počkat několik hodin, než se vítr (který je mnohem divočejší, než se z předpovědí mohlo zdát) uklidní. Špatným znamením je i to, že jsme na jinak velmi oblíbeném kopci zcela sami, což o něčem svědčí. Několik pilotů to balí a odjíždí na ferraty, většina jde do hospody. Tedy hned po té, co doprovodí Martina na jižní startovačku. Ta je určena výhradně zkušeným pilotům, já na ní viděl zatím pouze rogalisty a i to byl zážitek. Asi patnáctimetrová dráha je zakončena skalním útesem, v podstatě tu není žádný prostor pro nápravu případných chyb možná ani ne jedné chyby. Martin je natolik zkušený, že nakonec nikam neletí, protože vítr (i přes správný směr) je příliš prudký.

Já jsem se vydal na přistávačku procvičovat ruku, která po zlomení není ještě zcela ve formě. Ukazuje se, že pobíhání na přistávačce mezi kravskými lejny s větrem divoce měnícím směr je poměrně náročné, zvlášť, když azurovou oblohu nezdobí zrovna mnoho mraků a teploty vystoupaly do astronomických výšin. Vracím se zpět za ostatními, se kterými jdu opět zkontrolovat jižní startovačku. Vítr se netiší, spíše naopak, ale co, špatnou náladu nám vylepšuje náhoda, potkáváme rozesmátou Moniku, jo jo, svět je skutečně malý... Společně s ní jsem pak zamířím na skywalk, na kterém vyfukuje tak, že by šlo odstartovat na tričku s krátkým rukávem :-)

Okolo třetí hodiny odpoledne (tj. 4h po příjezdu) je rozhodnuto, balíme to. Hohe Wand nakonec opouštíme po páté (čekáme na ferratisty) a do Brna přijíždíme až okolo osmé večerní.

Takže si to zrekapitulujme, den v háji (rozmezí 7-20h zmizelo jak paraglide v bouřkovém mraku :-)), na tachometru se skví 430km, zaplatili jsme za vstup do národního parku a za létání, aniž by někdo z nás letěl. Zároveň jsem bytostně přesvědčený, že každý s křídlem na kopci toužil minimálně po jednom sletu, když už ne vožení se v termice. S výjimkou Marka se o to však ani nikdo nepokusil, byť to jistě stálo hromadu přemlouvání sebe sama. Ale v tom je to kouzlo, najít vnitřní klid, sílu odepřít si lákavé potěšení z létání, hodit za hlavu ztracený čas (toto neberte doslovně, pokec s kamarády, ostatními padáčkáři není samozřejmě špatně stráveným časem) a poklidně se smířit s vyhozeným balíkem peněz. Nejen že toto všechno je nesmírně důležité pro zajištění vaší vlastní bezpečnosti pokud létáte, ale přirozeně i v běžném životě, kdy váš život zrovna nevisí na kevlarových vláknech, můžete zúročit tyto natrénované schopnosti.

Chorvatsko 2015 aneb Jušiči, Ičiči a stádo slonů v Lovranu

Společenství vlastníků jednotek (SVJ), které můžete chápat asi takto, S jako "Stádo slonů", V jako "Victory" a J jako "Jay Jay Jay" se vydalo na dovolenou k moři.

Pravda, v Chorvatsku jsem byl už mnohokrát, v dětství s rodiči párkrát (doslova) a pak postupně s většinou přítelkyň, avšak nikdy ne s partou kamarádů, takže jaká? Premiéra nebo derniéra? :-) Nezajímají-li vás mé kecy (pak ale nevím, co tu děláte? :-)) tak vám hned v úvodu přinesu jisté nepřekvapivé poselství (ne dávných věků, ale tohoto zápisku a hlavně samotné dovolené :-))... Je jedno, kde se nacházíte, rozhodující je s kým!

Sabelell, Veronika, Jáňa, Jíťa a Jirka se v pátek naskládali do vozu nesoucího na přídi znamení... No to skoro všechny, že... Jenže já myslím speciální znamení, znamení přirození :-) A proč to vůbec zmiňuji? Naznačuji tím snad sled neočekávaných budoucích událostí s jistou a pravda neveselou návazností dotýkající se pověstné kvality francouzských automobilů? Ale co vás nemá! Mé auto se zatím tváří býti pověstnou výjimkou potvrzující toto pravidlo, pravidlo uchovávané zejména v ústní lidové tradici :-) Jo a na to přirození jsem si vzpomněl kvůli několika hádankám s příbuznou tematikou, které jsem téhož večera zaslechl, ale o tom ani muk, že Jirko :-) Možná by stálo za poznámku do žákovské (ne ty hádanky :-)), případně do cancáku, že ještě v předodjezdovém čase jsme vyladili náladu, nejprve u fontány v parku Jánáčkova divadla a posléze na Moraváku při koncertu Roberta Křesťana a Druhé Trávy.

Po desetihodinové cestě (díky dvouhodinová kolono ve Vídni a skutečné díky, Verů, za to, že jsi právě okouzlovala za volantem :-)) jsme přistáli na východním Pobřeží slonoviny (pardon, stádo slonů se nezapře), samozřejmě že myslím Istrii a malou vísku Medveja, která kupodivu nemá nic společného s medvědy, tedy alespoň do okamžiku, než přehodíte "j" a "e" :-) Jáké nás čekalo překvapení, když naše cesta na divoko přinesla plody v podobě vyslechutí si nelichotivého titululu "skupina bláznů"... Jak jsme prý naivní, myslet si, že 1.8. nalezneme v Chorvatsku volné ubytovací kapacity... No dobře, opouštíme Medveju a přesunujeme se severněji, co by sádrou dohodil a se stádem slonů doběhl, do městečka Lovran. Zde se dámské části výpravy podařilo objevit poslední dva čtyřlůžkové pokoje a co na tom, že nás bylo pět :-) Vzali jsme ten levnější, tedy ten levnější, no vlastně druhý nejdražší :-) Jo jednoduše to byl ten za 70 EUR na noc... Výměnou za ně jsme obdrželi klíče od bytu zabírajícího celé patro velkého rodinného domu, dva pokoje s výhledem na moře, vybavená kuchyně, sociálka, balkon a černá kočka k dobru, hmmm, tedy na starost, aby neumřela hlady a žízní :-)

No, jestliže sobotní odpoledne na pláži přežili s vypětím všech sil všichni, tak představa dalšího stejně stráveného dne, v poloze vleže, byla pro výpravu jako celek nepřijatelná. Stejně nepřijatelné se ukázalo býti pro moji sádru plavání v pytlíku, který nevydržel již první plavbu. Po druhé koupačce jsem se začal bát plísní, které šlo v mokré sádře i slyšet :-) Nezbylo než nalézt v záplavě oblázků na pláži pazourek, který mi posloužil jakožto náhrada sádráků. Během hodiny jsem sádru rozsekal a rozřezal a s obavami osvobodil šest týdnů vězněnou hubenou ruku (toho času jediné hubené na mně)... Ale pozastavme se ještě u sobotního podvečera, který jsme věnovali krátké procházce Lovranem a nákupu v Konzumu s velkým "K". Od zemření hlady nás zachránila Jáňa, která moudře ignorovala moji radu "nevozte Skunky (AKA Kuny), stejně všude berou Eura". No v Konzumu je rozhodně nebrali... Nasycení dojmy a zkonzumy jsme pak strávili noc vášnivými diskuzemi u kulatého stolu na zahrádce. Řecnický kroužek jsme s Jáňou ozvláštnili výměnou spodků - dámské sukně za moje koupací kraťasy. Pomalu jsem začal přicházet na to, jak obtížné je být ženou :-) Způsobně sedět s nohama stále u sebe, žádné rozvolněné polohy, no ještě že jsem chlap, tedy dámička ;-) Toto zpestření by nebylo nic proti ničemu, tedy kdyby se okolo jedenácté neobjevili nájemníci z přízemí, kteří nás přišli slušně vyhodit, že zahrádka patří k jejich bytu. Maskovaný za Jáňu jsem se snažil skrýt svůj dámský oděv, abych se nestal součástí nějaké mezizahrádkové zápletky a nedostal se v Chorvatsku do řečí :-)
 
Poklidnou pozdní nedělní snídani následovala polední cesta na pláž v Medveje, kde jsme spolu s Veronikou osiřeli. Jirka se jen tak vydal na výběh nejvyššího vrcholu pohoří Učka, 1396m vysokého vrcholu Vojak a JJ (Jáňa s Jíťou) ho následovaly v turistickém tempu. Já se rozhodně nezlobil, měli jsme společně s Veronikou dostatek prostoru pro poznávání se :-) Odpoledne se postupně všichni navrátili, byl tu starý dobrý trenér, který se postaral o dostatek rozruchu, když na pláži natáhl slackline a připevnil TRX, půlka dovolenkařů přestala okukovat ženy popř. chlapy v plavkách a koukala na nás, co předvedeme... Předváděl hlavně Jirka, kdyby chtěl, mohl se klidně i předvádět :-) Naše schopnosti zaostávaly o pár světelných let, ale nezdolná píle s nepočitatelným počtem opakování neúspěšných pokusů nás přeci jenom kupředu posunula. Večer téhož dne, opět již v Lovranu, patřil Stínadlům, tedy jejich předobrazu, Staremu Gradu, a hledání pětibokého kamene na Červených schodech :-) Ten se nepodařilo nalézt ani na venkovním schodišti vedoucím do druhého patra cizího obydlí. Bohužel nás načapali Vontové a tak jsme se pěkně proběhli, celkem dobrodrůžo. Ale pořád houby proti tomu, co se dělo v noci. Přeci jenom jsem sdílel jeden pokoj s dvěma ženami ;-) A když už jsme spolu sdíleli pokoj... ;-) Hromada smíchu ozývající se do ranních hodin z naší jediné postele se pak stala nerozluštitelnou záhadou pro druhý pokoj... ;-) Ženy klaním se vám!

Pondělí jsme se rozhodli strávit na pláži v obci Mošćenička Draga. O její existenci bychom neměli nejmenšího tušení nebýt doporučení pronajímatele našeho ubytování. Bohužel jsem mu nerozuměl zda mluvil o překrásné Beach nebo o Bitch... Po příjezdu na místo jsem se bohužel začal klonit k druhé variantě, která třeba mě osobně vůbec nebrala :-) První pracovní den (tedy ne ten náš) bohužel přinesl nejen příšerná tropická vedra, ale i roztržené plážové lehátko (no jo, neměl bych tak žrát). Ale krom těchto nezdarů byl vyloženě povedený, chození na slacklině, posilování (tedy koukání na to jak posilují ženy), nejvíc nejlepší plavecký výlet s Jáňou na nuda pláž :-) no dobře, jen okolo, plavali jsme ke vzdáleným (pro mě) útesům. K superlativům bych se nebál započíst i banánovou a ananasovou zmrzlinu, které chutnaly nanejvýš skvěle! Po návratu do místa bydliště jsme opět všichni vyrazili na noční procházku městem. Úžasně šišatý měsíc dokresloval do mysli vrývající se neopakovatelnou atmosféru místa. Když už většina lidí v bytě, městě, na pláži, na pobřeží a vůbec v celém Chorvatsku spala, vydali jsme se s Jáňou poslechnout si Mozarta, rozuměj Malou noční hudbu, nebo aspoň pokus o ní, jehož se s nenadálým talentem zhostilo kamenité pobřeží. Té melodii však nešlo odolat a tak jsme naskákali do temného a trochu rozdivočelého moře... Nádhera!

Den odjezdu načalo moje nedobrovolné ranní vstávání okolo šesté, hodil jsem se do gala/ošů, oblékl plavky a šel si na hodinu zaplavat. Nebýt několika důchodců, patřilo moře jenom mně, božský klid bez stád turistů... Po snídani jsme zabalili sakypaky a odjeli opět do Medveje. Vzhledem k tomu, že ubytování bylo třeba opustit do desáté ranní, bylo nanejvýš čecháčkovsky prosíravé zakotvit na pláži poblíž autokempu, kterým nám nedobrovolně poskytl možnost osprchovat se před odjezdem. Přestože den krátkým se zdál být a mě smutno z rozloučení s mořem tísnilo, přesto všechno i poslední den nelze skloňovat než jako přivlastňovací jméno milé... Slunění, koupání, plavání, posilování a sleklajnování spolu s báječnými kamarády! Nejvíc nejlepší luxus, co znám.

Ve čtyři odpoledne jsem naskákali do důvěrně známého vozu a vyrazili vstříc každodenním povinnostem. Namísto otravných deseti hodin cesta zabrala přesně osm otravných hodin a do Brna jsme dorazili přesně o půlnoci, tak jak jsem to naplánoval. Zpoždění na téměř 700km dlouhé trase nečinilo více než 30s :-) Okolo druhé ranní byste nás pak našli na hranicích našeho hlavního města, kde se definitivně uzavřela letošní mořská odysea a na světlo noční (měsíce a lamp) se začaly drát příběhy zcela nové :-)


Kolik to stálo (na osobu při obsazenosti 5 lidmi):

• celkem 2470Kč
• benzín, Brno-Chorvatsko-Brno, 1377km, 6,4l/100km - 590Kč
• dálniční známky, Rakousko, Slovinsko - 140Kč
• ubytování, 3 x 14 = 42EUR,  1140Kč
• jídlo, 600Kč

Co jsem snědl:

• 16 x banán, 120g
• 2 x jablko, 150g
• 1 x broskev, 120g
• 1 x červené zelí, 500g
• 1 x okurka, 400g
• 3 x mrkev, 100g
• 1 x oříšky mix, 100g
• 1 x gouda, 260g
• 1 x chleba (seminkovy), 100g
• 1 x kukuřičné těstoviny (SamMills, penne), 500g
• 1 x cizrna, 500g
• 1 x jogurt bílý (Tesco), 150g
• 3 x joburt bílý (Konzum), 180g

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
• jablko (100g): 190kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 11,2g, bílkoviny - 0,4g
• červené zelí (100g): 122kJ, tuky - 0,2g, sacharidy - 6,5g, bílkoviny - 1,4g
• okurka (100g): 67kJ, tuky - 0,2g, sacharidy - 2,6g, bílkoviny - 0,7g
• mrkev (100g): 151kJ, tuky - 0,2g, sacharidy - 6,1g, bílkoviny - 1,0g
• ořísky mix (100g): 2515kJ, tuky - 54g, sacharidy - 23g, bílkoviny - 17g
• gouda (100g): 1511kJ, tuky - 29g, sacharidy - 0,0g, bílkoviny - 25g
• chléb (100g): 1000kJ, tuky - 1g, sacharidy - 50g, bílkoviny - 8g
• SamMills kukuřičné těstoviny (100g): 1466kJ, tuky - 0,8g, sacharidy - 79g, bílkoviny - 5,5g
• cizrna (100g): 1360kJ, tuky - 5g, sacharidy - 48g, bílkoviny - 20g
• Tesco jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
• Konzum jogurt bílý (100g), 238kJ, tuky - 2,2g, sacharidy - 4,6g, bilkoviny - 3,3g 

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• banán (1920g): 7738kJ, tuky - 1,9g, sacharidy - 401,3g, bílkoviny - 3,8g
• jablko (300g): 570kJ, tuky - 0,3g, sacharidy - 33,6g, bílkoviny - 1,2g
• červené zelí (500g): 610kJ, tuky - 1,0g, sacharidy - 32,5g, bílkoviny - 7,0g
• okurka (400g): 268kJ, tuky - 0,8g, sacharidy - 10,4g, bílkoviny - 2,8g
• mrkev (300g): 453kJ, tuky - 0,6g, sacharidy - 18,3g, bílkoviny - 3,0g
• ořísky mix (100g): 2515kJ, tuky - 75,4g, sacharidy - 23g, bílkoviny - 17g
• gouda (260g): 3929kJ, tuky - 29g, sacharidy - 0,0g, bílkoviny - 65g
• chléb (100g): 1000kJ, tuky - 1g, sacharidy - 50g, bílkoviny - 8g
• SamMills kukuřičné těstoviny (500g): 7330kJ, tuky - 4,0g, sacharidy - 395g, bílkoviny - 27,5g
• cizrna (500g): 6800kJ, tuky - 25g, sacharidy - 240g, bílkoviny - 100g
• Tesco jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
• Konzum jogurt bílý (540g), 1285kJ, tuky - 11,9g, sacharidy - 24,8g, bilkoviny - 17,8g 

Za 4 dny jsem tedy snědl:

• váha - 5.570g
• energie - 32.940kJ 
• tuky - 156g
• sacharidy - 1.236g
• bílkoviny - 260g

V průměru na jeden den připadá:

• váha - 1.393g
• energie - 8.235kJ 
• tuky - 39g
• sacharidy - 309g
• bílkoviny - 65g