Poslední den ve Státech nebyl díky včerejší pařbě úplně jednoduchý. Spalo se mi špatně, ale když už nic, tak jsem aspoň nezaspal. Doběhl jsem na snídani asi v 5:50, tj. deset minut před jejím začátkem, dal si posledních pár bazénů, zaposiloval si s činkami, dal si kliky a lehsedy. Domluvený sraz s kolegy v 8:00 na snídani, resp. po ní kupodivu vyšel. Odhlásili jsem se z hotelu, rozloučili s Et, která po nás převzala štafetový kolík v běhu richmondské záhuby a šli nabalit věci do auta. Nemohl jsem odolat pokušení přeparkovat auto před hotel, no ano, neobešlo se to bez pískání gum v zatáčce, víte přeci jak je jen nebezpečné ježdění s nezahřátými pneumatikami :-) A zatímco kluci skládali puzzle z našich zavazadel, která se nám nemohla vcelku očekávaně vejít do auta, já využil poslední příležitosti projet auto sousedních kluků. Někdy v týdnu jsem si udělal dva zářezy při jízdě v Chevrolet Cruze, který jsem do té doby ještě neprovětral a teď mi chyběla už jen Toyota. Trochu divočejší jízdu po parkovišti jsem zakončil bez jakéhokoliv karambolu a do deníčku si zapsal další rychlotest auta. Za ty dva měsíce jich nebylo málo :-) No ano, díky absenci pořádné "Ameriky" nešlo snad ani uvažovat o tom, že by to mohlo překonat pocity z jízdy ve Ferrari F430, které stále trůní na vrcholu požitků za volantem :-) BTW myslím, že ani "pravá Amerika" by to nespravila, přeci jenom fandím více sofistikovaným evropským supersportům, než americké brutálnosti. Na adresu Toyoty Corroly musím poznamenat převážně chválu, ač motoricky byla papírově i pocitově nejslabší z testované palety aut nižší střední třídy, kterou jsem zde provětral, řízení a podvozek poskytoval parádní pocit jistoty a toho si cením, navíc o mnoha jiných testovaných vozech se to říct nedalo :-)
Ale zpět k cestě. Sbaleno, vyjíždíme! Plán byl jasný a jednoduchý - Washington. Zde jsme stihli na chvíli navštívit pro mě nejúžasnější muzeum kosmonautiky a letectví (viz samostatná reportáž), vrátili jsme půjčené auto, nechali se dovézt těch pár set metrů na letiště a hurá na odbavování. Většina z nás se zbavila posledních zbytků jídla, no já jsem to udělal už po cestě, ať už šlo o zbytek celozrnných špaget či hnusné nedopečené pečivo ze snídaně popř. nezralých banánů. Boarding pass a odbavení zavazadel do zavazadlového prostoru letadla proběhlo bez jakýchkoliv zádrhelů. Podstoupili jsme na kontrolu příručních zavazadel, ze kterých tentokráte nikdo nic nechtěl vyndat a tak prošla rentgenem veškerá elektronika, kterou jsem s sebou táhl. Malé a krásné metro nás následně dopravilo na příslušnou bránu, kde nás čekaly asi dvě hodiny odpočinku, než jsem se mohli nalodit na palubu letadla. Možná by stálo za zmínku naše zápasení se zavazadly. Vězte, že přestože jsme měli letenku od United Airlines, tak se na let vztahovala pravidla Austrian Airlines potažmo Tyrolean Airways, poněvadž let byl "operated by" AA a u nich "operated by" TA :-) Nakonec se do letadla dostali všichni bez sebemenších problémů a tak jsme mohli spokojeně odstartovat. Opět nás čekal útrpný desetihodinový let, proč je v těch letadlech tak málo prostoru, proč? Částečnou náhradou za diskomfort lže považovat noční let, kdy jsem vzlétli za světla, viděli západ slunce, pak tmu a hvězdy a chvíli před rozedněním jsme si užili osvětlených evropských měst někde mezi Francií a Něměckem, prostě paráda. Stejně tak báječná mi přišla večeře a pak i snídaně, obé evropského typu. Pečivo, ač bílé, bez cukru, jupí!
.JPG)
