Richmondské zápisky, díl 6 (II), 2.8.2014, Washington

V sobotu jsme se všichni vydali na první společný výlet, cílem byl hodinu a půl vzdálený Washington DC.

Vlastně už nevím proč, ale byl jsem nominován do role navigátora, takže jsem se pohodlně usadil na místo spolujezdce a začal prozkoumávat půjčený Ford Focus. Záhy se mi podařilo naladit rádio, které hrálo výhradně klasiku, zvláštní, nikdo z osazenstva neprotestoval. První, co jsme slyšeli byla Dvořákova symfonie č. 9 "Z Nového světa", což mě navýsost pobavilo :-)

Mírovi se podařilo sehnat podzemní parkování za 3USD na den přímo v centru Washingtonu, proto jsme mohli v klidu vyrazit pěšky. V průběhu dne jsem si prohlédli většinu turistických památek, fotky asi netřeba komentovat :-)


Jako první jsme navštívili National Museum of the American Indian, pokud byste čekali výjevy z Májovek, tak byste byli určitě zklamaní...


Většina z nás (jak překvapivé) se nejvíce těšila do National Air and Space Museum. Musím říct, že těch několik hodin mi stačilo pouze k tomu, abych muzeem proběhl, potřeboval bych minimálně týden čistého času, abych si muzeum prohlédl, ale i tak vám mohu říct, že je naprosto úžasné...


National Museum of Natural History bylo třetím a posledním muzeem, které jsem stihli proběhnout. Podobně jako to předchozí skýtalo možnost ponořit se do sbírek asi tak na týden a ne na pouhopuhých několik hodin. Toto muzeum jsem vybral já, protože jsem chtěl vidět živé tropické motýly (vedla mě k tomu naprosto sentimentální avšak nádherná vzpomínka). Bohužel jsem se na ně dostal, ne kvůli tomu, že byla prohlídka zvlášť placená, nýbrž kvůli velké frontě a kvůli tomu, že do speciálního skleníku vždy pouštěli jen jistý počet lidí, tak aby celkový počet návštěvníků uvnitř nepřesáhl nějakou maďarskou konstantu :-( I toto muzeum vřele doporučuji navštívit.


National Museum of Natural History nabízí samozřejmě krom "živé" i "neživou" část, která je snad ještě více okouzlující...


Cesta zpět vedla kolem Pentagonu, který bylo třeba také řádně (spíše neřádně) vyfotit za jízdy z auta :-)


Co říci závěrem, miliarda lidí snad úplně všude, i tak návštěva Washingtonu DC stála za to. Ještě se sluší zmínit, že veškerá navštívená muzea jsou bezplatná :-)

Richmondské zápisky, díl 6, 2.8.2014, o tom co je zjevné a o tom co není

Kontakt (zejména šatního ramínka) se sprinklerem způsobí potopu, když jedete v odbočovací pruhu - odbočte a další desítky skvělých a neočekávaných rad, tak to jsou státy...

V této podivuhodné zemi jsem se během pátečního večera konečně rozhodl navštívit hotelovou posilovnu, o které jsem se zmínil, že na posilování moc není. Na svém tvrzení tentokráte nic neměním, posilovna není zkrátka pro mě. První co mi padlo pod ruku a dokonce i pod nohu byl eliptický trenažer, nastavil jsem stupeň obtížnosti na 20 (z 20, jak jinak také u mě, že? :-)) a málem ho nerozhýbal :-) Po 400m jsem myslel, že mě odnesou nohama napřed... Vyloženě jsem zamachroval před tou černoškou, která se usadila v rohu posilovny a jen tak koukala :-) Asi tak po čtvrthodině rozdýchávání a přemlouvání sama sebe ať ještě neodcházím, že čtyři minuty v posilovně, z nichž jsem se hýbal 30s nejsou k ničemu jsem se odhodlal skočit na běžící pás. No to vám povím, rodeo hadra... Tentokráte jsem byl mnohem opatrnější a rychlost zvyšoval postupně, začal jsem asi na 8 mílích za hodinu a dost dlouho mi trvalo než jsem došel k číslici 12,5, přes kterou nejel vlak ani Sabelell. Postupně jsem se probojovával k naprostému odpadnutí, už jsem pomalu hledat na telefonu 112ctku. Navíc jsem zjistil, že slečna sedící v rohu místnosti rozhodně neobdivuje mé pokusy o strhání běžeckého trenažeru a dokonce ani nejrychleji vypučené břicho na světě, které by si zasloužilo zápis do Guinessovky, nýbrž že čeká na uvolnění bazénu ve vedlejší místnosti :-) Dvaceti librové činky jsem už jen tak poškádlil a raději se jich okamžitě zbavil, aby mi nespadly třeba na nohu. Taktéž těch deset kliků jsem dělal pod svícnem, tedy v největší tmě, aby se mi nikdo nesmál...

V sobotu večer po návratu z prvního richmondského výletu (o něm v separátním dílu, který bude následovat) jsem si vlezl do postele, udělal skoro kilo zeleninového salátu a v klidu se u televize navečeřel. Byť jsem byl po celodenňáku unavený jako otrok na galéře, tak jsem v sobě objevil zvrhlou touhu jít si zacvičit. Touha o to zvrhlejší, že jsem si včera nasadil ATB a spíše bych měl ležet než bušit. Ale co, 22:30 jsem naběhl do posilky, vykašlal jsem se na své extrémní nápady, zvolil rozumné zatížení a dal si pár minut na eliptickém trenažeru, ještě více minut na běžeckém pásu a celé jsem to zaklopil pár kliky. Srandovní bylo, že jsem si říkal jaký budu mít večer klid, ve skutečnosti se záhy za mými zády objevila v bazénu tři děvčata. Posilovna a bazén jsou odděleny pouze tenkou stěnou s třemi okny, skrze které je možno prostřednictvím zrcadlové stěny velice dobře sledovat dění v bazénu a tedy i tu usměvavou černo-bílo-černou sešlost ;-) Cvičení jsem díky tomu zakončil mnohem dříve neboť jsem byl nějaký rozptýlený a navíc naplněný touhou jít si zaplavat :-) No a proto jsem šel spát ;-)

Následujícího dne ráno, tedy v neděli, jsem se probudil úplně koženej a přesto jsem šel zase na chvíli cvičit, tedy přirozeně až po obligátní snídani. Ještě chvíli a přivyknu si na tento podivný způsob života, nejprve extrakalorická snídaně plná cukrů a chemie a následně mučení se v posilce (no dobře, tomu mému flákání s koukáním na ženské se vážně nedá říkat mučení, to jsem si hodně zapřeháněl :-)).

Richmondské zápisky, díl 5, 1.8.2014, vzdálenost a blízkost

"...a dálka tolik vzdálená je blízká". Úsměvný text Trampské od Bratří Ebenů vcelku trefně vystihuje dnešní dobu. Takhle v neděli večer před odjezdem do Brna a následným letem do USA si říkám, jak asi budu řešit IT průsery rodičů takhle přes oceán, na ceny telefonátů jsem se sice nedíval, ale bylo více než pravděpodobné, že to nebude žádná láce. Ani teď ty ceny neznám, ale soudě dle toho, že všichni kolegové tu běhají po operátorech a shánějí americkou SIMku, se dá soudit, že jsme se příliš nemýlil :-) Narychlo jsem se rozhodl nainstalovat sobě i rodičům Skype. Sice jsem si připadal trochu oldschoolově (asi to není to pravé slovo, ale to neva), prostě od okamžiku, kdy se ceny neomezeného volání snížily na rozumnou úroveň mi přijde trapné řešit problémy IP světa, prostě všude volám z telefonu... Ale zpět ke Skypu, nainstaloval jsem si ho na svůj notebook i počítač rodičů, jenže při prvním testu jsem objevil závažný problém, stereomikrofon připojený k PC rodičů nefungoval, prvotní tip na problém mono/stereo se v průběhu času ukázal být správný. Jak nastalou situaci řešit? Za normálních okolností by člověk skočil do obchodu a asi za stovku koupil správný mikrofon, ale pokud jste v malém městě, tak v neděli je to celkem problém. No ano, mohl bych sednout do auta, ujet 30km, koupit mikrofon za stovku a bylo by vyřešeno, ale tohle je cesta k hromadění IT šrotu, vyhazování peněz, vyhazování tuny IT šrotu a hlavně je to workaround ne řešení z pohledu daných zdrojů a tedy osobní prohra a já nic nevzdávám :-) Ale abych to zkrátil a přinesl přidanou hodnotu i těm, které už půl hodiny otravuji "technologickými" řečmi. Jednoduše, pokud máte doma streoreproduktory, existuje nenulová pravděpodobnost, že jeden z reproduktorů je připojen k tomu druhému prostřednictvím mono jacku, pak stačí tento reproduktor odpojit a zapojit ho do zdířky mikrofonu a od této chvíle ho můžete používat jako mikrofon. Voila!

Když jsem u toho Skypu, tak dnes ráno, tedy v poledne vašeho času, jsem dostal příležitost si vyzkoušet řešení drobného technologického problému... Co takhle rozchodit nový smartphone Xiaomi Redmi 1S s člověkem, který nikdy neměl dotykáč! Vcelku zajímavá hodinová story :-) Omezím se jen na to nejdůležitější - místo, na kterém jsem ztratil půl hodiny svého života. Xiaomi prodává telefony s vloženou baterií, ale pozor, pod kontakty je vložena nějaká izolační folie, tak aby telefon nešel zapnout... LOL. Během další půl hodiny se nám podařila synchronizace kontaktů na Google účtu, rozchození Wi-Fi a e-mailu. Naučili jsme se telefonovat, posílat SMS a fotografovat...

Snídaňový hate, chtěl bych napsat kvalitní snídaňový hate a zapojit do toho firmu a diety, ale mluvila by za mě jen nasr...ost a zlost, takže raději prvně zchladnu, snad mi k tomu dopomůže zdejší déšť :-)

Ice Party Continues! Pokud jsem včera položil řečnickou otázku ohledně dalších party, tak dnes ji mohu zvednout :-) Zmrzlina se ve čtvrtek nesnědla, takže pokračujeme :-) Denní příjem energie na úrovni asi tak 30.000kJ bez jakéhokoliv pohybu... no tak to teda LOL.

Televize, po sto letech mám zase na nějakou dobu televizi. Johoho, jestli jsem si myslel, že TV v ČR je děsivá, tak nevím, jak ji hodnotit ve státech... v USA Today jsem objevil žebříček sledovanosti pořadů - America's Got Talent, Big Brother, MasterChief, Am. Ninja Warrior a pár běžných televizních seriálů na různých televizích obsazuje první dvacítku... Takže si to zrekapitulujeme - desítky až stovky televizních stanicí, stupidní reklamy co deset minut, miliarda zpravodajství, která stále dokola omílají to stejné a ještě více trapných pořadů, které tu všichni sledují... Kdybych se nesnažil zlepšit své jazykové schopnosti (ne, nemyslím každodenní lízání zmrzliny :-)), tak bych ten křáp nepustil ani na vteřinu, beztak mě z něj za vteřinu začne třeštit hlava :-)

USA Today, to je také kategorie sama pro sebe, noviny ve kterých najdu maximálně jeden dva zajímavé články. Na tom není nic překvapivého na rozdíl od jejich formátu, říká se mu Broasheet, a ve státech to znamená asi tak 12"x22", prostě vyloženě praktický formát :-) No dobře, byl by skvělý na sušení hub a to je výzva, už jsem se díval, že něco jedlého tu roste, takže... ;-)

Richmondské zápisky, díl 4, 31.7.2014, drobné radosti všedních dní

Sladké snídaně mě již neděsí, nyní mě děsí už jen jejich následky :-) Práce mě neděsila ani před tím, takže je zbytečné mluvit o tom, že mě již neděsí. Ono mě toho vůbec příliš mnoho neděsí, proto asi budu takový poděs, že :-)

...to se projevuje kupříkladu tím, že se občas někam rozběhnu, sem tam do něčeho narazím a nezřídka kdy mám problémy někoho nesestřelit. Také nerad zbytečně ztrácím čas a čekám, takže pokud někam mířím a pohybuji se mezi šneky, tak na první pohled odhazuji okovy slušného chování a etikety a zdánlivě neomaleně se cpu ve směru mého cíle. To se však ve státech asi brzy odnaučím, protože tady se každý neopodstatněně omlouvá, to je pořád samé "sorry" a "excuse me" a to se prosím omlouvají za to, že já někam vletěl jako namydlený blesk a za to, že jsem jim nedal přednost :-) ...no a nebo si budu muset zvyknout :-)

Když už mluvím o nátuře, zvycích a podobně, tak nabývám pocitu, že se tu pořád něco slaví. Za tři dny, které tu chodím do práce se ve firmě konaly již dvě akce, nutno poznamenat, že jídelně oslavné... Takže ve středu tu byla Waffle Wednednesday a dnes Icecream Party... Asi bych se mohl opakovat pokud bych mluvit o děsivých následcích a raději se zopakuji, třeba se sám včas vyděsím :-) Středa byla fajn, poprvé v životě jsem si vyzkoušel udělat vafle a pak jsem se cpal již připravenými, neopomenul jsem vyzkoušet všechny možné přílohy - rozuměj cukerné sirupy, másla, šlehačky a další výdobytky zdravé stravy. Také jsem měl možnost poprvé okusit pořádný javorový sirup z Kanady (jo a nebyl vůbec špatnej). Zmrzlinu já moc neocením, tedy není-li léto a já nejsem po boku nějaké krásné ženy, to pak dostávám zcela neočekávaně chuť na zmrzlinu, asi se potřebuji zchladit či co :-) Abych neurazil, tak jsem přirozeně vyzkoušel všechny (chápete, že nemluvím o ženách, ale o zmrzlinách ;-)), ale mnohem více mě braly přílohy, kterými jsem se pak krmil i bez zmrzliny - banány, rozinky, oříšky a zejména pecan nuts (plod ořechovce pekanového) - na první pohled příbuzný vlašského ořechu, jen jemnější a chutnější...

Auta, kapitola sama pro sebe. Bez nich se tu zkrátka neobejdete. Ještě před chvíli jsem si pochvaloval, že z hotelu do práce můžeme chodit pěšky, ale stejně těch pár set metrů jezdí všichni autem... Ne, nemyslím si, že by byli tak líní. Problém je s obědem, pokud nechtěji využít služby místní kantýny, tak se bez auta zkrátka neobejdou, všude je to daleko. No a i kdyby to daleko nebylo, tak chodníky jsou tu jen sporadicky, většinou začínají na zcela nečekaných místech a podobně nepredikovatelně i zanikají. Přechody tu také nevedou (krom všudepřítomných parkovištích). Proto, když jsme se s kolegy rozhodli odpoledne vyrazit na obhlídku regionu, tak se náš výlet zakrátko zvrhl v přebíhací party aneb kdo se dostane přes víceproudovou silnici. Skončili jsem u osmi pruhů, pozor, 6-8 pruhů má na západě Richmondu kdejaká polňačka, dálnici jsme vážně nezdolávali. Prohlídka okolí a dalších obchodů ve mě zanechala mnoho dalších zvláštních pocitů...

Mé omyly po sté... Neměl bych tak rychle soudit a odsuzovat. Včera jsem se zmýlil v ledničce, dnes mi kolega poradil jak ji ztlumit :-) Stačilo ji celou vytáhnout ze skříňky, na zadní straně najít malé kolečko a otočit s ním na opačný konec dráhy :-) Takže "sorry" ledničko, že jsem o tobě tvrdil, že nejsi nastavitelná... I když jsem se rozhodl vykonat tuto akci v polední pauze, tak přesto jsem neušetřil nové potraviny od záhuby zmrazením, ale teď snad bude lépe a já si dosyta budu moci užívat Jalapenos zeleninových salátů  :-)

Richmondské zápisky, díl 3, 30.7.2014, drobné problémy všedních dní

Na jídlo jsem si stěžoval již více než dost, ale myslím, že to nebylo poprvé a ani naposledy :-) Po přečtení druhého dílu mých zápisků se mi ozvaly dobré duše, které mi poradily kam vyrazit na nákupy, já je poslech a teď mohu přinést srovnání z mého pohledu:

1. Target - moje "Tesco", na které jsem si tak stěžoval, jeho návštěvu rozhodně nedoporučuji.
2. Walmart - notoricky známá obchodní síť, dovolím si tvrdit, že i nám neznalým Evropanům (doufám, že jsem se nikoho nedotkl, myslel jsem především sebe :-)), přeci jen je největší na světě. Zde jsem vcelku bez problémů nakoupil téměř veškeré potraviny, které jsem sháněl. Výběr potravin je asi o trochu větší než v českých hypermarketech, takže nebyl problém vybrat si panenský olivový olej, zelené olivy, zavařené Jalapenos, další celozrnné semolinové špagety a hlavně zeleninu. Ta je přibližně dvakrát dražší než u nás a kvalitou (ano, myslím spíše nekvalitou) plně srovnatelná. Jediné, co jsem nesehnal byly kysané mléčné produkty jako je podmáslí a kefír, ale toto můžeme přičíst na vrub mé angličtině, těžko se hledá něco, co nevíte jak se jmenuje v cizím jazyce :-)
3. Whole Foods Market - ráj, ráj, ráj! Stojí za to začít retrospektivně, po nákupu sedíme v autě a kolega se ptá, zda jsme si všimli, že v obchodě byli samí lidé evropského typu, dívám se trochu nechápavě, a on dodává, jako že tam nebyli žádní tlouštíci, ale hubení zdravě vypadající lidé :-) "Ne, nevšiml," odpovídám, nemohl jsem totiž odtrhnout oči od regálů... Zelenina, ovoce, čerstvé pečivo, maso, sýry, káva, čaje, potravinové doplňky, víno, pivo a mnoho dalšího neskutečně lákavě vypadajícího. Při pohledu na neskutečný výběr zeleniny a zejména její stav se mi tajil dech... Ano ceny byly možná 3-4 násobné oproti ČR, ale kvalitativně jsme se dostali daleko za hranice dosahu jakéhokoliv supermarketu. Vzhledem k tomu, že jsem měl již nakoupeno, tak jsem sáhl pouze po mrkvi a pak zbytek obchodu hltal očima. Např. jsem poprvé v životě viděl čerstvé Shitaké a další nemalé množství ovoce a zeleniny... Škoda mluvit, další z věcí, které se musí zažít. Shodli jsem se, že být Američany s jejich platem, tak nenakupujeme nikde jinde. BTW i tak asi nikdo z nás nebude mít chuť do konce našeho pobytu zamířit jinam. A to jsem se nezmínil o příjemné prodavačce, která mi odpustila nějaké drobáky, které jsme neměl a se zájmem se zajímala odkud jsem, tak jsme prohodili pár příjemných usměvavých vět. Mimo to jsme ji s kolegou vyvedli poněkud z míry, také si totiž kupoval mrkev a chudák pak nevěděla, zda nejsme nějaký zvrhlý mrkvový gang :-) Ano a to nejlepší jsem si nechal na konec, chuť té mrkve, asi jsem ji neměl jíst, ani z domácí zahrady není totiž tak dobrá...

Po chválení se ještě na chvíli vrátím ke kritice. Nejprve jsem si pochvaloval, jak je skvělé, že máme ledničku na pokoji, ale o dva dny později mi nezbývá než splakat na výdělkem (tedy prodělkem)... Do států propašovaný český česnek jsem hodil přes noc do ledničky a on zmrzl tak, že změkl a je na vyhození, o další den později mi zmrzlo zelí a zavařené Jalapenos, tak jsem si zanadával, že jsem přišel o zelí a hodlal jsem ledničku "ztlumit"... Chyba lávky, superlednička, která začíná po naplnění dělat rámus jako já při umývání nádobí (kdo mě zná si nejspíše rve v záchvatu vlasy :-)), totiž není totiž regulovatelná... Ale vše zlé je k něčemu dobré, tak dlouho jsem v životě zeleninový salát nejedl (tedy s výjimkou jedné tragikomické události v Praze ;-)), no ono totiž žvýkat zmrzlý salát a chilli není úplně samo sebou :-)

Nakonec jsem chtěl přihodit hádanku proč se kancelářský komplex, ve kterém teď pracuji, jmenuje Deep Run Office Park? S naivním překladem jsem se příliš daleko nedostal, ale ani idiomatický slovník mi moc nepomohl http://idioms.thefreedictionary.com/run+deep, takže kdo mi poradí? :-)

Richmondské zápisky, díl 2, 29.7.2014, první pracovní den, první nákupy

Na 8h nastavený budík nebyl potřeba, vzbudil jsem se před 6h ranní místního času (doma bylo něco před 12h). Pořádně jsem si prohlédl pokoj, vypadá opravdu jak na fotografiích. Jeden velký pokoj s postelí tak pro 3 :-) Velké okno, 2 noční skříňky s telefonními seznamy, Holly Bible a The Book of The Mormon, stůl s židlí, lednička, mikrovlnka, komody, šatní skříň, koupelna s toaletou. K tomu kávovar, žehlička, fén, telefon a obrovská televize s HBO :-) Krom, pro mě, luxusního pokoje máme k dispozici hotelový bazén (bazének - na plavání vážně není) a posilku (posilovničku - na posilování moc není) a ráno jídelnu se snídaní.


Po rozkoukání jsem si pustil notebook a úspěšně vyzkoušel ad hoc Skype spojení s rodinou. Pak jsem se vyhrabal do jídelny na snídani, která se podává od 6-10 hodin. Snídaně byla děsivá, krom ovoce bylo vše s cukrem popř. bez tuku. Takže pečivo je sladké, že se nedá jíst, myslím, že jeden kousek má tolik energie, že bych za den neměl nic jiného sníst, vajíčka z prášku, maso snad taky, jogurty jen s příchutí a přeslazené, mléka z vody, skoro všechny bez tuku, některé i bez laktózy (je to vážně ještě mléko?). Muffiny mě chutnaly, ale i když jím samotný med, tak mi nepřijde tak sladký... Největším zklamáním byl cereální koutek, něco jako obyčejné ovesné vločky se tu nenosí, vše je balené a minimálně smažené a nejlépe s cukrem a nějakou zvrhlou příchutí, k tomu si ještě můžete nasypat balený cukr různého typu a snad i příchutí... Akua, myslel jsem si, že díky snídaním ušetřím, ale pokud se budu stravovat v hotelu, tak budu po návratu investovat nemalé prostředky do zhubnutí a léčení cukrovky, au!

O půl deváte jsme společně vyrazili do práce. Cesta byla na pár minut, hotel je vzdálený přes 2 parkoviště od kanceláří, sláva za to, že nemusíme jezdit autem, juchůůůů :-) Americký openspace vypadá rozhodně přívětivěji než náš brněnský, lidé tu mají více soukromí a dokonce fungující klimatizaci, no ne! Kuchyňka se stává mým oblíbeným místem a už se nemůžu dočkat vyzkoušení odpočinkové místnosti :-)

A teď již práce, té máte sami dost, tím vás nebudu otravovat :-)

Něco málo k nákupům, nebo spíše něco hodně k nákupům? Asi by si zasloužily samostatný článek, jak naberu více zkušeností tak ho možná i sepíši. Jedním slovem - nákupy jsou o život, zvláště jde-li o potraviny. S klukama jsme po práci vyrazili do takového "Tesca" a nestačili jsem se divit. Obzvlášť náročné bylo najít cokoliv bez příchuti, bez cukru a natož pak něco čerstvého jako pečivo či zeleninu. Vše je k dispozici v miliónu příchutí a miliónu stupňů beztučnosti avšak s neskutečným přídělem cukru. A to vážně vše... Člověku se již po prvním dni pomalu zvedá žaludek při pomyšlení na sladké snídaně, sladké pečivo, přeslazené sladké... a když zjistíte, že ani obchodňák nic jiného nenabízí... Co budu jíst? Nakonec se nám s pomocí prodavačky podařilo najít samotné ovesné vločky, no samotné, na krabici maji namalované borůvky, na výběr byly ještě maliny :-) U těstovin, byť jejich výběr byl i ve srovnání s malým českým krámkem poměrně tristní, to nebylo tak zlé, jsou semolinové a dokonce jsem našel i celozrné bez příchuti :-) Největší zlo však představovalo ovoce a zelenina, to snad i český autoservis případně pošta nabízí větší výběr a ty ceny... nakonec jsem našel aspoň malou hlávku baleného zelí, kus bratru za 30Kč, nejlevnější volba, volba téměř z ničeho, k tomu jsem si koupil zavařené chilli papričky a tohle asi budou mé saláty :-) No co vám budu povídat, v potravinách jsem se nasmáli, jen škoda té neodpustitelné ironie...

Richmondské zápisky, díl 1, 28.7.2014, vzhůru do Richmondu

V pondělí jsem měl být přibližně v půlce alpské odysey, místo toho však sedím v letadle do USA. Jak se to stalo? Znáte to, život stále přináší nečekané zvraty. Týden před odjezdem do Alp jsem se dověděl o trasportu produktů z Richmondu, tři dny před dovolenou padlo díky Lukášovi moje jméno, o den později jsem jel na 50% a den před odjezdem jsem měl slíbenou služebku na 100%. No byl to celkem fofr, zařídit všechno papírování (zde patří velký dík šéfovi za nemalou pomoc), upravit plán dovolené z 16 dní na 7... Ale vše se povedlo.

Pondělí v 4:56 se s pomocí mobilu dostávám z říše snů, dvě tvarohové buchty k snídani, sprcha, zalívám věčnou lípu a pak již spěchám na šalinu - jak netypické... 6:20 sedám společně s kolegy do žlutého a v 8:45 vystupujeme na letišti ve Vídni Schwechatu. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy letadlem neletěl, je to pro mě samá premiéra a to rovnou 10h na trase Vídeň Schweechat - Washington Dulles International Airport (IAD). První co mě v letadle (Boing 777-200/200ER) překvapilo je stísněnost prostoru, mačkáme se tu více než ve žlutém, start letadla byl celkem zážitek, zrychlení je ohromující, stejně jako zvednutí se mého žaludku při odlepení se od Země :-) Zato jídlo moc neohromí, maximálně tak v negativním smyslu slova. Díky velké oblačnosti toho není moc vidět (tedy ono zkoumámí oblačnosti z nadhehledu je samo o sobě zajímavé), ale sem tam vykoukne země a to je pak krásný pohled, zvláště z výšky 10.000m. Dostupné palubní údaje nejsou nezajímavé, o výšce jsem se již zmiňoval, nad oceánem letíme ještě o tisíc metrů výše, rychlost letu se pohybuje okolo 800-900km/h (samozřejmě mluvíme o traťové rychlosti). Neméně zajímavý je údaj o teplotě v 11.000m, která dosahuje -50°C a to je vážně nářez :-) Let nad oceánem kromě občasného setkání se s dalším letadlem je opravdu nudný (BTW v praxi si mohu ověřit teoretickou znalost, že výška nad vodou se ověřuje mnohem hůře než nad pevnou zemí), takže člověk ubíjí čas koukáním na filmy a případně prací na počítači. Jediné trochu akčnější momenty nastávají v drobných turbulencích, je pěkné sledovat prohýbání se masivních křídel a pociťovat pohupování se letadla, dle občasného křiku cestujících to ovšem všichni neoceňují stejně jako já :-) Poslední napínavou chvilkou se přirozeně stalo přistání, mechanická symfonie desítky řiditelných částí křídel mě zanechávala v úžasu...


Poté již následovala zdlouhavá a nejistá procedura, do které bylo zapojeno nemálo úředníků Spojených Států, která naštěstí vyústila v povolení mého vstupu do USA a to včetně mé domácí jahodové marmelády a česneku, který jsem díky akutní bolesti v krku k nelibosti ostatních nedlohou po přistání požil :-)

Po opuštění letiště jsme se vydali půjčit si nějakou káru, v našem případě rovnou tři. 2000USD na šest týdnů za malý vůz, hmmm... Naše skupina si vybrala (tedy já si vybral) i přes protesty Kuby (po té, co zjistil, že auto je vybaveno "Sync" technologií od Microsoftu) Ford Focus SE Sedan. Zajímavé auto vybavené 2.0L Ti-VCT direct injection flex-fuel motorem. Pro neznalé, jedná se o 4-válcový motor s nezávislým časováním sacích a výfukových ventilů schopný fungovat na obyčejný benzím i E85 (85% ethanol a 15% benzín) případně jakýkoliv jejich mix. Motor je spojen, jak jinak než, s 6-stupňovou automatickou převodovkou. Do tohohle okamžiku OK, ale jak se dostaneme ke skutečným výkonů, spotřebě, dojezdu a místu na zadních sedačkách, začne se vám chtít plakat...

Nutkavý pocit pláče případně ironického smíchu popř. zlosti popř. výsměchu vás rozhodně nepřejde v okamžiku vjetí na americké dálnice, ano je tu šest jízdních pruhů v každém směru, ano dálnice je v celkem slušném stavu, ale její propustnost po 17h (amerického času) byla na úrovni rozkopané D1 a to nemluvě o rychlostních limitech, na exitech 25mph, jinde 55, 60, 65, max. 70mph :-) Tak tady by se mi nelíbilo, myslím, že první projížďka na motorce by znamenala moje uvěžnění a to ne na krátko :-) No ještěže nemám mezinárodní řidičák a vlastně ani platný řidičák, jinak bych skončil nedobře... Takhle budu tiše trpět s notebookem a Kindlem na zadní sedačce :-) Během cesty jsem tak asponň měl možnost analyzovat vozový park Virginie - no pěkný mix, evropských aut člověk moc nepotká, zato Corvety, Mustangy, šílené přemotorizované pickupy, HDčka, zvrhlé choppery, hromada běžných GM a snad ještě více korejských aut... Ještě bych se měl zmínit o navigaci, díky na rozumnou navigaci na mobilu, jinak bychom těžko dorazili do pouhých 100mil vzdáleného Richmondu, nebo tedy dorazili, ale určitě bychom zaplatili nemálo dálničních poplatků. Systém amerických dálnic mi zatím uniká, snad se najde čas na jeho pochopení, pak možná přehodnotím první nelichotivý pocit získaný během první jízdy.

Okolo 19h místního času (1h ranní středoevropského letního času) jsme dorazili na hotel, ubytovali jsme se a místo spánku jsme se sešli u šéfa na pokoji. Po nezbytné pitce jsem se dostal do postele okolo 21h... Vzhledem k celkové vyčerpanosti organizmu spolu s bolestí v krku jsem do postele upadl jako mrtvola.