Sváteční den jak řemen. Nuda v Brně? Chtěl jsme si zajezdit na kole na Vysočině, ale není s kým - Magda se chystá na Slovenko, Janča v Brně, Jirka v Praze, Aleš na ATB... Proto sedím celé dopoledne u počítače a sepisuji zážitky z předešlého dne (Majáles) a týdne (Nízké Tatry). Občas vykouknu z okna a při pohledu na blankytnou oblohu se cítím jako hříšník (škrtnout, napsat JSEM HŘÍŠNÍK), co právě nejvíce hřeší tím, že není venku. Někdy v jedenáct mám hotovo a říkám si: "Co teď?" Běh v Brně asi nebude (už kvůli zmrzačené noze, jo a taky protože se nikdo neozval :-)), projížďka na mašině se Standou také asi nebude (třeba protože se neozval, tedy v době, kdy jsem ještě byl u počítače).
Čtvrteční blbej nápad
...a tak mě napadá, že bych přeci jenom mohl skočit na Vysočinu, třeba pro blastry, které na mě čekají u našich, jo a také bych jim mohl zalít kytky, když jsou na dovolené. Původní nápad jet na motorce jsem rychle vytěsnil z hlavy, přeci se nebudu flákat. Pro kontrolu kouknu z okna, hmmm z blankytu je zamračený závoj, radar ještě neukazuje žádnou tragédii, ale předpověď počasí je o trochu nelítostivější, odpoledne by mělo pršet, že já nejel už ráno... Ale co, když zmoknu, tak mohu přenocovat na Vysočině a od kdy mi zase vlastně vadí déšť?
Těžko se jezdí bez motivace a proti větru
Už když jsem sedl na kolo, tak jsem věděl, že to bude všechno jen ne dobrý. Až do České šlapu jak mrtvola, bez motivace, chuti a ještě proti větru. V České z vedlejší od Lelekovic přiletí z čistajasna tenkodušák, jak mě uvidí, jde ze sedla a krátkým spurtem mi poodskočí. Prvně v duchu mávnu rukou a pomyslím si, ať si jede závodník... Jo, ale to už moje srdce nespí a začíná bušit jako tamtamy, vzápětí si to rozmýšlím, jdu ze sedla a borce sjíždím, nalepil jsem se na jeho zadní kolo a ač to bolelo, tak jsem ho uvisel. V Kuřimi jsme krátce pokecali než odbočil na Bystrc a já pokračoval dál, dál šnečím tempem. Po cestě přicházím na to, že to sám se sebou nemohu vydržet, asi jsem sám sobě špatným společníkem. K čemu ta praštěná vyjížďka je? Ušetřím peníze? Ne, náklady na cestu budou vyšší než v případě vlaku. Ušetřím čas? Ne, na kole je to pomalé, zlatý vlak. Pobavím se? Ne, sám a na blbé asfaltce plné aut? Jak bych se asi mohl bavit? Zatrénuji si? Při tomhle tempu, nenechte se vysmát... Tak proč tu zabíjím čas a otravuji sám sebe? Z těchto blbých myšlenek mě na chvíli vytrhlo setkání s kolegou z práce v Předklášteří - byl s rodinou na výletě. Jenže po chvíli se chmury vrátily a ani překrásná krajina okolo Svratky je nedokázala vymést z mysli. V Rožné mě nakonec dostihl i slibovaný déšť, naštěstí mu to vydrželo jen na Dolní Rožínku :-) Po 3h a 66km jsem byl v cíli cesty.
Návrat chronické žravosti
Ač dlouhodobě nad žravostí vcelku vítězím, občas u mě propukne její záchvat a to se pak bojím sám sebe. Kus Eidamu jak kráva, půl pytle těstovin s tunou máku, dva párky (fuj, od kdy jím zase uzeniny?) a ještě jsem si upekl plech perníku... Johohóóó! Blastry jsem si nabalil, na kytky však zapomněl, facepalm! Než jsem se rozhodl vyrazit zpět, tak se za okny několikrát změnilo postaprílové počasí.
S větrem/větry v zádech se to jede
Na Brno vždy jezdím spodem přes Nedvědici, cestu vrchem (po hřebeni kopce) přes Olší na kole nemusím, je tam větší provoz a větrno, navíc jsem si právě do tohohle okamžiku myslel, že je to více kopcovité než cesta spodem, ale není :-) Mapy se tváří, že vrchem nastoupám 523 m a klesnu 916 m zatímco spodem nastoupám 568 m a klesnu 961 m. BTW trochu podílu na neočekávaném zjištění nese skutečnost, že spodem je to o 8km delší, tj. nasčítají se zde drobné nerovnosti navíc :-) Tak či tak jsem si řekl, celou cestu mi foukal protivítr, zpět jedu horem, když budu mít štěstí, vítr mi celou cestu bude vát do zad. A ono překvapivě jo. Počasí se mezitím umoudřilo a venku bylo jak v pohádce, vážně nádherné léto. Já si to valil 30-45km/h a najednou vše bylo zábavné. V půli cesty jsem se začal zaobírat myšlenkou na traťový rekord a tak jsem makal ještě více. Za Čebínem se přede mě zařadil toho dne druhý tenkodušák, také se mi pokusil ujet, ale chyba lávky :-) Vystajlovanej borec jak z pelotonu velké tour, k čemu však, do kopce jsem šel ze sedla a na kopci jsem měl pár desítek metrů náskoku, jo takhle mě to vážně baví :-) Tím, že jsem ho nesetřásl úplně, tak jsem se moc neohlížel, zakousl se do představce a až za Kuřim makal jak střelenej. U značky Brno jsem byl asi za 1:45 a doma za 1:50, navíc jsem měl slušné rezervy, co např. zrušit objevnou cestu v rozkopaných Hradčanech a několikaminutovou čurací pauzu v lese :-)
Jak zabít totálně dovolenou
V pátek jsem si vzal dovolenou v domnění, že toho času budu lítat s kamarády po lesích na Vysočině, ale jak jsem výše napsal, nebylo s kým. Takže jsme zůstal doma a zabil den dovolené způsobem trestuhodným :-) Ani by tak nevadilo to praní, když už existuje "ručníkový den", tak proč by nemohl existovat "den praní ručníků/povlečení". To není nic proti ničemu, jenže u mě pokračoval včerejší záchvat žravosti, který neskutečně vygradoval do neznámých výšin, však posuďte:
- 150g bílého jogurtu
- 150g ovesných vloček
- pomeranč
- 100g syrečkového sýru
- asi 2l hovězího vývaru s houbami
- 100g medu
- 100g strouhaného kokosu
- 100g cukru (třinový a bílý práškový)
- půl plechu perníku
- 250g těstovin
- 150g Cottage
- 150g Riccoty
- 750g pekingského zelí
- 1 okurka hadovka
- 8 rajčat
- 8 čili papriček Piri piri
- 1 Olomoucký syreček
- 50g zelených oliv
- 150g humusu (který jsem si poctivě připravil)
- cibule
- česnek
- kakao
- skořice
Aneb poučení pro příště, sám se na filmy nedívám, asi u toho jím o trochu více než bych měl :-) Také bych se měl zastavit u toho humusu. Netušil jsem, že příprava trvá několik hodin, ale výsledek stál za to. Chutí mi trochu připomíná škvarkovou pomazánku s vajíčky, ale i tak doufám, že to není jediný důvod proč mi chutná. Je také pravdou, že v rámci přejídacích experimentů jsem si vzápětí humus málem zprotivil. Zkoušet kombinovat humus s česnekem, čili, cibulí je fajn, ale pokud zkoušíte přidávat věci jako je cukr, kokos, kakao... se zlou se potážete.
Kolo dokola a okolo
V pozdním odpoledni pračka utichla, doufám že ne definitivně (ale asi bych se jí vlastně nedivil) a ač venku visela od rána hrozivě vyhlížející mračna (a já celý den marně doufal, že bude pršet a já nevystrčím nos z bytu), tak jsem se rozhodl přeci jenom na kousek cesty vyjet. Jestli jsem den před tím jel jako mrtvola, tak teď už to byl zombie style, mapa ukazuje kolečko, které jsem jel asi 4h. Původní plán počítal s delším výletem, ale ty haldy jídla, které jsem pozřel mi logicky ležely v žaludku a měl jsem co dělat, abych je někde nevyložil. Během mé kochací vyjížďky, kdy bych svoji pomalostí otrávil i šneka jsem zjistil, že okolí Brna je neskutečně nádherné, že vlastně vůbec netuším, proč stále utíkám do lesů na Vysočinu, když tu po pár kilometrech narazím na překrásné lesy, pro mě navíc zcela netypické - borovice, duby, buky, ale vlastně i na klasické smrkové monokultury. Civilizaci jsem nechal za zády a ocitl se v říši klidu a dobra. Jediné čeho jsem litoval, že jedu sám a nemůžu tu krásu s nikým sdílet. No abych nekecal, ještě jsem zalitoval svého kola, s pevnou vidlicí jsem byl naklepanej více než řízky. Tady bych rád smekl a vyjádřil poklonu dvou ženám s velkým "Ž", o nichž vím, že terén, který jsem jel na horákovi a nedával ho, oni zvládají na pevných trecích, prostě nevím jak to děláte Eternity a Janí. Asi jsem příliš změkčilý léty strávenými za řidítky celoodpruženého kola, nebo jednoduše bábovka... Po dlouhém čase jsem se dostal na Prýgl, to bylo poprvé co jsem toho dne makal, potkal jsem dva cyklisty a nějak mi to nedalo, starší chlápci na drahých kolech - levný cíl deklasace na mé pevné plečce :-)
Žalostné Veveří
Pod a okolo Veveří jsem jel mnohokráte a zdáli jsem obdivoval krásy hradu.Tentokráte to bylo poprvé co jsem se podíval dovnitř a byl jsem lehce v šoku. Ona je to vlastně ruina! Tedy s výjimkou krásně zrekonstruovaných toalet :-) Celý hrad jsem prolezl a to dokonce bez placení (letos druhý v pořadí :-)), bylo krátce před zavíračkou, všude otevřeno, nikdo nikde... Až jsem začal mít obavy, že mě tam někdo zamkne a také se tak málem stalo :-) Ještěže sem měl helmu na hlavě, jinak bych ji měl z toho šumování po hradě pěkně otlučenou. Je zajímavé, že přes hromadu možností jsem nikde neshyboval, co se stalo? Po nabažení se hradem jsem pokračoval v cestě, nezapomněl jsem se zastavit u památného dubu letního hned u hradeb - nádherný strom a pak již po kostrbaté stezce až na hráz přehrady a pak domů, do Podolí, do lékárny atd.
Sobotní nálet, pardon, výlet
Po dlouhé době jsem se konečně s Pavlem a Zuzkou domluvili na plánovaném cyklovýletu do Ruprechtova obhlédnout větrný mlýn s unikátní Halladayovou turbínou. Nakonec se krom obligátního Jirky připojil ještě Čert a Jáňa - nečekaně velká výprava. Já s Jáňou a Jirkou jeli na kole z Brna, zbytek výpravy se přepravil autem do Vyškova a odtud jsem jeli už pospolu. Počasí bylo luxusní jako celý výlet, během kterého jsem nakonec překonal 130km. Jedinou, zato však usměvavou, kaňkou na kráse byla kupa lidí, které jsem v okolí Vyškova potkávali a bodejť by ne, když se právě ten víkend konal největší vojenský pochod v ČR viz http://www.vojenskepochody.cz/uvodni-stranka/ :-) Ale co, po cestě jsem si prohlédli kapli, dvě zříceniny hradu a hlavně větrný mlýn. Díky rychle ubíhajícímu času jsem se nakonec v Ruprechtově opět rozdělili a skupina A vyrazila zpět do Brna zatímco skupina B se vracela do Vyškova. Naše putování nakonec vedlo zpět přes Jedovnici se zastávkou v Rudickém propadání a pak směrem na Adamov a Bílovice, cesta delší, ale o to jednodušší, stále z mírného kopce, BTW díky Jáni jsem jeli slušnou pilu, rychlost málokdy klesala pod 35km/h a to jsem v nohách měli už přes 100km... Večer jsem se všichni opět sešli u Tesaře a doplnili chybějící živiny (tedy kromě mě, já si přidal přebývajících živin, aneb sacharidů není nikdy dost... :-)
Neděle, do třetice přejídací vačice
To zase byl nápad, možná mě to ani nenapadlo, ale spíše přepadlo, nebo vážně nevím. Ale za posledních pár dní třetí přežíračka... A to jsem měl v plánu zeleninovou dietu, ale už ráno se to zkazilo... Přeci nevyhodím kostku tvarohu jejíž expirace vlastně už dne předešlého nastala... a pak se to vezlo jedno za druhým, nutno poznamenat, že ani neděle nebyla posledním přejídacím dnem, asi to nakonec bude muset zachránit prázdnota v ledničce - mrazivé vakuum.
Žalostné Veveří
Pod a okolo Veveří jsem jel mnohokráte a zdáli jsem obdivoval krásy hradu.Tentokráte to bylo poprvé co jsem se podíval dovnitř a byl jsem lehce v šoku. Ona je to vlastně ruina! Tedy s výjimkou krásně zrekonstruovaných toalet :-) Celý hrad jsem prolezl a to dokonce bez placení (letos druhý v pořadí :-)), bylo krátce před zavíračkou, všude otevřeno, nikdo nikde... Až jsem začal mít obavy, že mě tam někdo zamkne a také se tak málem stalo :-) Ještěže sem měl helmu na hlavě, jinak bych ji měl z toho šumování po hradě pěkně otlučenou. Je zajímavé, že přes hromadu možností jsem nikde neshyboval, co se stalo? Po nabažení se hradem jsem pokračoval v cestě, nezapomněl jsem se zastavit u památného dubu letního hned u hradeb - nádherný strom a pak již po kostrbaté stezce až na hráz přehrady a pak domů, do Podolí, do lékárny atd.
Sobotní nálet, pardon, výlet
Po dlouhé době jsem se konečně s Pavlem a Zuzkou domluvili na plánovaném cyklovýletu do Ruprechtova obhlédnout větrný mlýn s unikátní Halladayovou turbínou. Nakonec se krom obligátního Jirky připojil ještě Čert a Jáňa - nečekaně velká výprava. Já s Jáňou a Jirkou jeli na kole z Brna, zbytek výpravy se přepravil autem do Vyškova a odtud jsem jeli už pospolu. Počasí bylo luxusní jako celý výlet, během kterého jsem nakonec překonal 130km. Jedinou, zato však usměvavou, kaňkou na kráse byla kupa lidí, které jsem v okolí Vyškova potkávali a bodejť by ne, když se právě ten víkend konal největší vojenský pochod v ČR viz http://www.vojenskepochody.cz/uvodni-stranka/ :-) Ale co, po cestě jsem si prohlédli kapli, dvě zříceniny hradu a hlavně větrný mlýn. Díky rychle ubíhajícímu času jsem se nakonec v Ruprechtově opět rozdělili a skupina A vyrazila zpět do Brna zatímco skupina B se vracela do Vyškova. Naše putování nakonec vedlo zpět přes Jedovnici se zastávkou v Rudickém propadání a pak směrem na Adamov a Bílovice, cesta delší, ale o to jednodušší, stále z mírného kopce, BTW díky Jáni jsem jeli slušnou pilu, rychlost málokdy klesala pod 35km/h a to jsem v nohách měli už přes 100km... Večer jsem se všichni opět sešli u Tesaře a doplnili chybějící živiny (tedy kromě mě, já si přidal přebývajících živin, aneb sacharidů není nikdy dost... :-)
Neděle, do třetice přejídací vačice
To zase byl nápad, možná mě to ani nenapadlo, ale spíše přepadlo, nebo vážně nevím. Ale za posledních pár dní třetí přežíračka... A to jsem měl v plánu zeleninovou dietu, ale už ráno se to zkazilo... Přeci nevyhodím kostku tvarohu jejíž expirace vlastně už dne předešlého nastala... a pak se to vezlo jedno za druhým, nutno poznamenat, že ani neděle nebyla posledním přejídacím dnem, asi to nakonec bude muset zachránit prázdnota v ledničce - mrazivé vakuum.
